Náš štát zo svetovej války ako víťazná stránka sa vydostala a preto válečné pomery a válečné následky čo skoro maly sa urovnať a započať sa mál pokojný konsolidovaný život. Porazené štáty: Rakúsko, Maďarsko, Nemecko po ukončení svetovej války naskutku v smutnom položení sa nachádzaly. A čo vidíme dnes? Že v týchto štátoch poválečné vlny sa utíšily, zredukovaly, čo najmenšie, viac neškodné. Tieto štáty mohútne sa zdvihajú. Vláda je pastierom svojho štátu. Dobre sa vedie štádu, kde pastier stádo po dobrej paši preháňa, a hladné, chudé, nespokojné je stálo, vodené nevšímavým pastierom po tristnom skalnatom, neúrodnom pašienku.
V našej republike tiež sme tak vedení, že spokojnosť nastať nemôže. Vynesenie zákona pre ochranu nájomníkov po prevrate bolo potrebné, lebo ináč mnohé chudobné rodiny na pospas jednotlivcov boly by ostaly. Naše vlády pomocnú ruku podaly, ale len nájomníkom, druhou rukou ale škrtily a do blata tiskly majiteľov domov, nestarajúc sa o to, či domovný pán vyjde na mizinu. Nevyzdvihnutím platnosti tohoto zákona zastavil sa rozvoj stavania súkromných stavieb, čím vlády spôsobily a pripravily a pripravujú i terajšim návrhom dalšiu krízu nezaměstnaným robotníkom a možno, aby predlžovanie tohoto zákona vlieklo sa ešte v boh vie koľko rokov. Je isté, že ak sa privátné domy stavať nebudú, tedy nemôže nastat ani voľnosť bytov. To je voľačo prirodzené. Bez výstavieb súkromných domov nemôže nastať volný pohyb a súčasne pri voľnom pohybe regulovalo a miernilo by sa aj bytné. Čím je viac voľných bytov, tým viac upadá bytné. Ale pri terajšich pomeroch a poriadkoch, kto stavia privátné domy i pre druhých na riadné ubytovanie? Nikto, lebo sa mu to nevyplatí, keď použije aj všetky výhody spojené so stavebným ruchom. To už len nikto nemôže popierať, že pôvodný zákon vynesený bol stranícky, čím jednej vrstvy obyvateľstva bolo pomožené, druhá ale vrstva na nivoč bola a je odkázaná, lebo nájomné aj novým zvýšením nájomného nie je v primeranom pomere s cenou domu a s ťarchami a výdavkami s vydržovaním domu spojenými. Nájomné mnohoráz nestačí na dane, na poistenie, slovom na udržanie budovy a atď. okrem toho, že hodnosť domu s roka na rok, za to že je starší, upadá, klesá. Keď vláda vedela zabezpečiť byt nájomníkovi, prečo nezabezpečila aj primerané bytné? Nesmie sa na to rátať, že nájomník musí byť z vrstvy najchudobnejšieho obyvateľstva. Poznám viac, vysokopoložených a postavených nájomnikov, ktorí ešte i dnes mnohoráz, tedy i po 12 rokoch, pokojne bývajú za bagatel v bytoch za nájomné, ktoré, keby aj 10 ráz bolo vyššie, neodpovedalo by nájomnému primeranému terajšim pomerom. Výhody z tohoto zákona plynúce chudobnému nájomnictvu doprajem, pri tom ale som tým istým citom priateľom aj májiteľov domov, lebo nie všetci majitelia domov pochádzajú z majetnejšej vrstvy obyvateľstva.
Medzi veľkostatkárom a majiteľom domov treba znať rozdiel a nezachádzať s ním podľa pozemkovej reformy, že sa im mnoho bere a málo dáva. Vec dala by sa ľahko riešiť, len dobrá - spravodlivá a nestranná vôľa a presvedčenie je potrebné a cit ku každému blížnemu a nie nevšímavosť a straníckosť a honosenie sa mocnosťou.
Vláde pri sostavení návrhu zákona pre ochranu nájomníkov, poťažne pri predlžení toho, pred očima maly stáť vážky spravodlivosti, to je svoj zreteľ, mala obrátiť aj na ochranu majiteľov domov. To, čo dám nájomníkovi udelením bytu v hodnote nájomného, musím dať aj majiteľovi domu. Ale jednému vziať a za to mu skoro nič nedať, je nie skutok čestný, ale nečestný. Rekvírovanie bytov v mnohých pádoch vzbudilo nespokojnosť, nenávisť, opovrženie medzi majiteľom a nájomníkom, slúžiac za základ rôznym nedorozumeniam, zvadám a tak mnohoráz predstavilo stránky pred súdy a zapríčinilo mnohé nepredvídané súdne trovy, pokuty atď.
Aká je to velká nespravodlivosť, keď majitelia starých domov, tedy domov pred prevratom vystavených, nielen že sa vysoko odaňujú, ale nedostávajú ani primerané činžovné. Doťiaľ majitelia nových stavieb dostali na stavbu subvencie až do 70 %, oslobodení sú až do 35 rokov od daní atď. Pri takýchto pomeroch nie je potrebné do ochrany vziať aj majiteľov starých domov, ktorí mnohoráz z mozolných grošov stavali si domy? Alebo na pôžičku, ktorá nie je ešte ani splatená? Na takéto niečo vláda nemyslí.
Že aké výhody mali a majú nájomníci zo zákona pre ochranu nájomníkov, nech znie štatistika: V r. 1924, keď mzda robotníkov bola najnižšia, len 2,83 % padlo z príjmu na bytné. V r. 1928 padlo taktiež z príjmov robotníkov len 2,5% na bytné, z čoho videť, že bytné proti ostatným výdajom je primalé a pri riešení likvidácie zákona pre ochranu nájomníkov za prekážku nemôže slúžiť.
Keď je reč o novostavbách, pripomenúť musím tie nezdravé poriadky, podľa ktorých ešte dnes dávajú sa povolenia na stavby podzemných bytov, kde čerstvé povetrie neprijde, slnce nikdy nezasvietí, nezahreje a len na to som zvedav, či ten, kto dal a dá povolenie na takúto stavbu, či by on išiel do takého bytu bývať? Či priamo telesne pracujúci ľud nepotrebuje zdravý byt? Či pracujúci lud necíti bolestne onemocnenie, keď nemá sa ani za čo liečiť, ale aj k ostatným prácam je neschopný? Vláda raz a navždy stavanie takýchto domov, takýchto bytov mala by zakázať.
Tu prednesené údaje nie sú vymysleniny. Ako bývalý okresný náčelník mal som koľkokoľvek pádov, patriacich pred administratívne riešenie, dokázať to môžu ale i prítomní kolegovia, čo sudcovia trestných súdov. Nie je na mieste tedy, by republika mala také zákony, ktoré nie pokoj, ale nespokojnosť atď. spôsobujú. Kritické časy uplynuly a tak tento zákon z platnosti mal byť vyzdvihnutý. S ďalším predlžením tohoto zákona vláda vydáva o sebe svedoctvo chudoby a to tým spôsobom, buďto nechce alebo nevie s lepším, spravodlivejším, aj požiadovkám majiteľov domov vyhovujícim návrhom predisť.
Bolo by na mieste tento zákon i u nás z platnosti vyzdvihnúť. Keď je ale ponechaný, t. j. na predlženie navrhovaný v trvaní 12. roku republiky, aspoň k spravodlivejším podmienkam mal byť viavaný, zvlášť pre ochranu majiteľov domov. Keď vláda vie miliony na zkrachované banky atď. atd. vyhodiť, tedy môže aj spravodlivým spôsobom svojich občanov, čo domopánov sťa odškodnenie odmeniť a nemusela by to ani s hotovými peniazmi činiť, ale nech zmierní alebo celkom odpustí činžovné dane od takýchto domov, alebo, bytov, ktoré sú alebo budú na základe tohoto zákona, alebo jeho predlženia obydlené.
Ďalej sa vláda viaže k predlženiu zákona pre ochranu nájomníkov, pre čo neuviedla toho platnosť len pre nájomníkov-delníkov, slovom robotníkov? Prečo majú byť toho účastní ešte i naďalej vysoko postavení, dobre postavení nájomníci, ktorí dostávajú vysoké bytné? Prečo štát? Prečo samosprávy, družstvá atď. Tieto ale si nerobia žiadné škrupule z toho, že domový pán pri tomto zákone mnohoráz vychádza na žobrácku palicu, ale áno, od radosti ruky si trú a smejú sa, že vláda takto ide im vhod. Žijeme robotnícku, priemyselnícku, roľnícku, slovom všeobecnú hospadársku krízu a miesto toho, že by sa robily cieľu primerané poriadky, aby sa práca dávala robotníctvu, remeselníctvu, zabezpečil sa väčší a cennejší odbyt obilia a roľnictvu tým, že by sa aj súkromné práce konaly, započať sa mohly výnosné stavby súkromných domov, vláda prednáša priam opačné návrhy na subvencie nezamestnaným vtedy, keď práce a robotníkov je dosť. Neblahé následky stavebného poklesu sú, že 1. delník ostáva bez práce, a hladuje so svojou rodinkou, ba zo zúfalosti vykántri ju a sám spácha samovraždu; 2. tak iste je to aj s remeselníkmi: murármi, tesármi, stolármi, cití to pokrývač, stavebný plechár, dodavatelia stavebného materiálu, maliari, sklenári, natierači atď., atď. 3. Cítí to štátna pokladňa ministerstva železníc na hrozivom úpadku príjmov z dovozu stavebného materiálu.
Pri novostavbách založil by sa základ zdanenia atď. Predlžením zákona pre ochranu nájomníkov, a tak poklesu stavieb súkromných domov, krivdí sa nielen robotníctvu, remeselníctvu, obchodníctvu, ale aj samému štátu a vzdor tomuto naša vláda takto škodlivý návrh zákona navrhuje a dávae odhlasovať.
Mussolini počiatkom 9 ročného jubilea fašizmu otvoril prácu založením 6000 rôznych podnikov a dal prácu nezamestnaným. U nás sa to deje opačne. Zvlášť ozaj u nás na Slovensku; kde na pr. už započatá práca mnoho potrebnej výstavby dráhy Červená Skala-Margecany sa zastavila. Prečo? Asnáď preto, že na Slovensku proti historickým zemiam primerano je 5-6 kráť väčšia nezamestnanosť? Pri terajšej veľkej nezamestnanosti či by sa nemohla započať práca regulácie riek aj na Slovensku, zvlášte rieky Váhu, ktoré predsa v historických zemiach sú už prevedené. Predsa je dósť robotníkov pre to. Ale to dane na práce sa inkasujú, ale práce nevidíme, zvlášte nie na Slovensku. Tam sa len inkasuje a exekvuje, a len tak rečeno almužna sa dáva titulom subvencie.
Zo záverečného účtu je dokázané, že Slovensko v 16 % prispelo s daňami do štátnej pokladnice, odtiaľ ale len 3,8 % bolo podporené. Nie je to len almužna, keď sa ani len 1/4 diel nedáva toho, čo by sa malo dať?
Naša vláda od počiatku sleduje a prevádza stranickú politiku, na vybavenie hľadí cez stranické okuliare. Na zlé následky tejto politiky Hlinkova ľudová strana slovenská už viackráť poukázala s pripomienkou, že každá akcia rodí svoju reakciu. Naša vláda mohla by si konsekvenciu stiahnuť z výsledkov volieb v Nemecku a Poľsku. Ten stranícky sociál-demokratizmus tam sa poráža a ním vynesené zákony sa zmeňujú, len u nás sa také ešte vždy vynášajú a predlžujú. Pokiaľ to ešte tak?
Pry tých spomenutých voľbách zisťujeme, že porážku trpia socialistické strany a napredujú strany kresťansko-sociálné. Tedy napreduje opravdový socializmus, založený samým Kristom, ktorý nariadil podporovať núdzu trpiacích bez výnimky a zakazuje ublížovať komukoľvek. Môže byť istá vláda, že voličstvo oči a uši už otvára a začína sa orientovať a podobne smýšľa už aj u nás. Ľud to vidí a cítí, že socialistická vláda podporuje len svojích, zanedbáva ale ostatných. Táto nemilosrdnosť je znakom a známkou pohanského smýšľania, ako to predniesol arcibiskup dr Kordač; čo výpoveď sv. Pavla. Tento istý arcibiskup píše ďalej: > Niet viery,z ktorej príští láska a milosrdenstvo. Dnes vládne pohanská materialistickáfilozofia. < A pokračuje ďalej slovami: > Bude-li to ďalej takto pokračovať, rútisa náš národ do záhuby. < Pomerkujem, že Kordač spomína národa českého.
Hlinkova slovenská ľudová strana od počiatku napomína našu vládu na zdravé smýšľanie a zaobchádzenie so všetkými národnostmi našej republiky bez akejkoľvek stranickosti. Vláda na tieto dobroprajné upomienky nič nedá. Opozičný poslanec môže čokoľvek dokázať, môže čokoľvek navrhovať, na to sa nič nedá. Ale nielen vláda, ale ani vládní poslanci nie, a tak smelo sa môže povedať, že u nás vládne vládny absolutizmus.
Slovenská ľudová strana od počiatku poukaznje na krivdy a žiada nápravu. Koniec koncom každá reč poslanca Hlinkovej slovenskej ľudovej strany smeruje sa vo výčitkách krívd a v žiadostiach o nápravu. Sú to ale hlasy len do púšti. Či sa vláda o našich požiadavkách zaoberá? Nie. Či sa našli vládni poslanci, ktorí by s nami spolucítili. a zaujali sa o naše stanovisko? Nie.
Ozaj čudujem sa, slávny senát, že vás milí kolegovia od našich stálych ponosov a žiadostí uši nebolia a zo zvedavosti a kolegiálneho citu už neodhodláte sa raz do presvedčenia našich požiadaviek vhlbiť. Doterajším pokračováním konsolidácia medzi Čechmi a Slovákmi nielen že sa nedocieli, ale sa zostruje a prinesie svoju reakciu. (Souhlas. )
Místopředseda dr Heller (zvoní ): Slovo má dále pan sen. Pichl.
Sen. Pichl: Slavný senáte! Rok co rok s naprostou pravidelnosti vrací se nám bytová otázka. Není druhé věci v našem hospodářství, která by se mohla vyrovnati této otázce v její palčivosti a zauzlení. Měli jsme už těžší problémy a našli jsme jejich řešení, bytová otázka však zdá se býti neřešitelnou. Kde to vězí, že nemůžeme vyřídit i poslední zbytek válečného hospodářství tak uspokojivě, aby chod hospodářského života nebyl porušován ničím, než vlivy, jež pramení z něho samého?
Zdá se mi, že pravá příčina leží v krajnosti, se kterou staví se určité kruhy proti každému řešení, jež by odpovídalo daným možnostem. Je faktem, že žádná strana, žádná skupina, která myslí hospodářsky, nestaví se proti konečnému rozřešení bytové otázky. Faktem je však také, že máme skupiny, které brání se přímo zuby nehty proti tomu, aby se nalezlo takové řešení. V poslanecké sněmovně vzbudilo vzrušení stanovisko mluvčího organisace majitelů domů svým obsahem i tónem. Stanovisko to je asi tak vrcholem činnosti, mařící již po léta rozumnou dohodu v bytové otázce. Vzpomínám, že senát již v r. 1921, jak zde na to dnes kol. Pánek upozornil, chtěl mimořádnou otázku rozluštiti mimořádným způsobem; že v r. 1926 podán byl sněmovně návrh bytového zákona, který měl vyřídil tuto věc jednou pro vždy. Neříkám, že osnova byla prosta vad, že byla nejšťastnějším řešením, ale byl to náběh k činu. Připomínám, že strana národně socialistická už v r. 1925 navrhovala programové řešení, které by nás bylo spolehlivě vyvedlo z bytové mizerie. Lze také vzpomenouti plánu, jenž byl vypracován v poradním sboru pro otázky hospodářské.
Nebylo tedy nedostatku, pokud se týče programového řešení souboru věcí, jimž se říká bytová otázka. Možno říci, kdyby včas bylo se přijalo některé z řešení, že mohli jsme být už na půl cestě k volnému hospodářství bytovému. Nebyli to národohospodáři a nebyli to ani socialisté, jak dnes snažil se zde dokázati p. kol. dr Havelka, kteří se stavěli v cestu rozumné dohodě. Byl to radikalismus, očkovaný agitací organisace majitelů domů, který mařil a maří každý pokus o plán, o program ve věcech bytových. A nemohu si pomoci, abych neřekl, že také určitá složka stavebních podnikatelů zastává v této věci radikální stanovisko. Ve jménu posvátnosti soukromého vlastnictví provozuje se tu hra, která je národohospodářsky vysoce škodlivá, sociálně pak nebezpečná. Pokládám ohánění se pojmem soukromého vlastnictví za hračku, jež neodpovídá ani době, ani přísně právnímu hledisku. Můžeme se tu dovolat tak slavných autorit jako je Randa, nejskvělejší z českých právníků, autorita, kterou nelze podezírati z > pokrokářství < či dokonce ze sklonů k socialismu. A tento Randa ve své proslulé studii o vlastnickém právu hájí thesi, že soukromé vlastnictví je pojmová právní možnost, nakládati podle své vůle se svou věcí, se svým majetkem.
Uvádím to, aby bylo jasno, jak neprozíravá jest extremistická obrana soukromého vlastnictví, v jehož jméně domáhají se některé skupiny u nás okamžitého zrušení ochrany nájemníků a uvolnění činží. Je možno pro řešení tohoto problému najít mnoho důvodů hospodářských a i sociálních, nelze však opřít argumentaci jen o soukromé vlastnictví. Na to si už musíme všichni zvyknout, že soukromé vlastnictví je relativní pojem, že možnost nakládati se svým majetkem je pro každého z nás omezena. Právní věda, typická konservativní věda, dospěla už dávno k tomuto hledisku a říká o vlastnictví, že je pouhá pojmová, právní možnost atd. Zájem celku je vyšší, než parciální zájem, ať skupin, či jednotlivců. V zájmu obecném omezuje se soukromé vlastnictví, přizpůsobuje potřebám a zájmům vyšším. Z vyšších zájmů bylo nutno zavést ochranu nájemníků a z vyšších zájmů je potřebí najít pro uvolnění její takové řešení, které ony vyšší zájmy nepoškodí. Vidíme, že dnes podnikatelé přicházejí na stát a žádají určité zákroky, k záchraně podnikání, k udržení zaměstnanosti. Vidíme, že na př. cukerní kartel dostává určité výhody které umožňují udržet existenci cukerního průmyslu. Vidíme, že dnes se uvažuje o tom, aby stát připlácel na mzdy dělníků, aby bylo lze zaměstnat větší počet dělnictva, po př. zkrátit pracovní dobu za stejným cílem. Uvažují o tom taky podnikatelé. V Německu podobná řešení jsou již v praxi. V zájmu našeho zemědělství zavedli jsme nucené semílání našeho obilí s cizím a míchání mouky s domácí. Je to také zásah do volnosti podnikání a hle, tento zásah stal se na přání mluvčích našeho zemědělství. V době 12 let republiky vydali jsme mnoho zákonů, jež jsou zásahem do svobody podnikání. Nejsou jen omezením, jsou také positivní pomocí, o kterou volaly samy podnikatelské kruhy. Přijímají-li se tedy výhody, jež se poskytují zásahem do soukromého podnikání a k záchraně soukromého majetku, nelze pak dobře trvati na tom, aby v určitém případě soukromému vlastnictví byla otevřena brána dokořán a způsoben tím nesmírný zmatek, který by způsobil škody, jichž konce nelze dohlédnout.
Není nepřátelstvím k majitelům domů a k stavebnímu podnikání, zdůrazní-li se, že věc tak dalekosáhlou, jako je ochrana nájemníků, nelze řešit radikálně, okamžitě, integrálně. Možno říci spíš, že právě toto radikální stanovisko, jež nepřipouští dohody, zavinilo, že jsme v ochraně právě tam, jako jsme byli před léty, že bytové hospodářství je přes průlomy do ochrany - stále vázané. A mám dojem, že vázaným zůstane, dokud nebude dost takového rozpoložení myslí všech zúčastněných stran, jež by umožnilo dohodu věcnou, slušnou, dohodu v zájmu hospodářském a sociálním. Radikalismus se nevyplácí - to by už i ti, kteří dávají se strhnout k výrokům, jichž dlužno hluboce litovati, měli vědět. My, kteří máme čest zastupovati v tomto slavném sboru stranu, jež před léty navrhla hospodářsky a sociálně odůvodněné řešení, jsme prosti podezření, že bychom byli radikály opačnými, že bychom nechtěli usnadniti cestu vývoji bytového hospodářství u nás. Právě proto můžeme varovati před radikalismem extrémistů levých i pravých.
Vizme, co radikalism ve jménu soukromého vlastnictví způsobil: V Praze máme dvě hlavní skupiny majitelů domů. Jedni, kteří mají domy v obchodních čtvrtích, druzí v obytných čtvrtích. Ti první, a z nich opět ti, kteří mají paláce na hlavních třídách, tedy ti bohatí, mají dík bezprogramovému řešení dnes byty a místnosti prakticky vypuštěné z ochrany. V ochraně jsou ti, kdož mají v domech umístěný kapitál a jsou z něj ve velkém počtu případů živi. V prvé skupině není ochrany, v druhé je. A z té druhé skupiny zní právě onen radikalism, který mařil a maří věcnou dohodu a oddaluje si tak začátek konečného řešení. Státu unikly stamiliony na daních a na event. příspěvcích na stavbu nových bytů právě z uvolnění velkých paláců a domů a v činžovních domech, kde bydlí lidé sociálně slabí, nemůžeme ochranu rušit. Zejména ne dnes, kdy bída tlačí se na dveře tolika set tisíc lidí, v době těžké hospodářské krise.
Kapitolu o vyhlídkách ochrany nájemníků smím tedy zavříti v ten smysl, že dnes ochranu nájemníků nelze beze všeho zrušit. Nelze ji také zrušit najednou, ale je potřebí plánu, programu, který by v době několika let uvolnil cestu k přechodu z vázaného do volného hospodářství. To předpokládá velmi důkladné studium, velmi pečlivé přípravy, šetření o sociálních poměrech u nás, o tom, zda lze bez nebezpečí hospodářských škod jak pro celek, tak pro nájemníky uvolňovat byty. Zde je potřebí souhry mnoha činitelů a bez této souhry, součinnosti v práci, nelze nic dělat. Tato práce nesmí být mařena radikalismem, ale podporována úsilím o věcnost, odbornost. Nemůžeme zvýšit činže dělníkům, úředníkům, živnostníkům, kteří dnes sotva uhajují živobytí, nemůžeme zkrátit jejich pracovní důchod tak, že bychom je uvrhli do bídy a nouze. Nemůžeme to dělat zvláště v době, kdy roste nám den ze dne počet nezaměstnaných a polozaměstnaných. Udělat to, byl by čin nelidský, čin protisociální, čin, jehož důsledky i hospodářsky přinesly by víc škod, než prospěchu.
Z těchto důvodů předkládá se nám ke schválení také provisorium, platící do konce příštího roku. Je-li škoda, že nemáme bytového plánu, byla by tím větší škoda, kdybychom ponechali věci bez jakéhokoli opatření, byť prozatímního. Proto osnova, kterou projednáváme, je na místě a je potřebí ji schváliti.
Ovšem musíme myslit na věci budoucí, na to, co je potřebí činiti, abychom dostali se z nynější bytové mizerie, ze slepé uličky. Tu je potřebí starati se o dostatek bytů. Zdá se, že nynější hospodářská krise zrovna v této věci usnadní nám řešení. Můžeme doufati, že podaří se snížiti ceny všech druhů zboží a zlevniti proto i stavební náklady. Jde především o železo, o cement, vápno, písek, ale jde i o ostatní potřeby. Dnes průměrné stavební náklady jsou nejméně desetkrát tak vysoké, jako před válkou, a k tomu přistupuje ještě drahota úvěru. I ten je asi o 30 % dražší, než byl před válkou, čímž fakticky se náklady stavební zvyšují na částku 11- až 12tinásobnou. To je příliš mnoho a v tom vězí nesnáze, jak najít cestu mezi činžemi ve starých a v nových domech. Pečovat o zlevnění vlastních stavebních nákladů je prvý úkol. Čekali bychom, že se strany podnikatelů vyjde se v této věci, tak důležité pro celé hospodářství, vstříc. Jde přece i o to, aby krise měla hladší průběh. Je-li dnešní krise krisí cenovou, krisí vznikající z rozporu mezi slabou kupní silou konsumu v nejširším slova smyslu a vypětím cen, pak je zjevno, že řešení musí se dít odtud, kde je podstatná závada. Důchody obyvatelstva snižovat nelze, jsou tak nízké, že právě tato slabost kupní síly působí na zostření krise. Snížení, jak vidíme na Německu, by také nevedlo k cíli, neboť kupní schopnost by se ještě víc zmenšila. Je tedy nutno přizpůsobovat ceny možnostem konsumu. Je to vděčné pole pro podnikání, má-li zůstat podnikaní tvořením nových hodnot.
Není žádným uměním vyrábět, je pouze uměním vyrábět tak, aby ceny výrobku byly dosažitelné všem. Bohužel, máme dojem, že máme v republice jen jednoho velkého podnikatele, který dovede i v krisi zvyšovat výrobu a soustavně snižovat ceny. Ostatní dovedou více méně jen vyrábět a před řešením cenovým zůstávají stát, nevědí si rady. Náš železářský průmysl, abychom vzali si pěkný příklad, dovede vyrábět jen pod tuhou ochranou celní a kartelní. Jedná-li se s ním o slevu cen, volí taktiku protahovací, jen aby mohl snižovat co nejméně. Při tom však náklady na př. kartelu jsou tak obrovské, že by bylo velkým zlevněním, kdy by manipulační služba, kterou kartelní prodejna koná, byla placena jako manipulační služba a ne jako činnost, k níž je potřebí mimořádného důmyslu a mimořádně vynikajících lidí a tudíž i mimořádného honorování. Zdá se, že bychom potřebovali zákona, kterým by se prohlásily bezúčinnými smlouvy, které mají vedoucí funkcionáři průmyslu atd. se svými podniky. V době těžké krise důchodové máme inflační platy na vedoucích místech průmyslu. Zde je také překážka zlevňování. Proto vidíme trapné tahání o snížení cen železa, cementu a vůbec všeho, co má v rukou velký průmysl. Živnosti činí, co mohou, snižují ceny potravin i zboží, nabízejí své práce za nízkých cen, ale velký průmysl halí se do roušky hospodářských zájmů, ačkoli je všeobecně známo, že jeho zisky ani letos neklesají a v mnohých případech budou ještě větší. Někdy menší zaměstnanost je ziskově výhodnější - to je přece známo. Vymáhají se slevy na daních, hrozí se slovem neutěšený obraz t. zv. podnikání, které v hospodářsky nepříznivé době ukazuje jen, že nedovede se postarat než o sobecké své zájmy. Je to stejné u průmyslu jako u bank. Zde zase jde o úvěr, který je drahý zas až přes slušnou míru. A za takových okolností máme levněji stavět!
Nezbývá, než víc energie vůči sobectví. Zlevňovací proces je tu a je povinností především vlády a zákonodárných sborů, aby zasáhly svým vlivem a mocí, abychom mohli připravit řešení dalších věcí, především stavebního ruchu. Nestačí daňové a poplatkové slevy. Nestačí obrovské oběti státu, obcí, musí přispět i podnikání snížením cen. Pak budeme moci stavět levněji a přizpůsobit aspoň trochu činže v nových domech činžím ve starých. Chyba není hlavně v tom, že činže ve starých domech jsou nízké, chyba je v tom, že činže v nových domech jsou nesmírně vysoké, předražené. Kdybychom měli nižší úroveň těchto činží, řešení prvých bylo by snazší, nebylo by tu ostrého protikladu, který nelze vyrovnat škrtnutím péra.
Chceme klidný rozvoj našeho sociálního a hospodářského života. To předpokládá součinnost všech podnikatelů, majitelů domů, nájemníků, zemědělců a všech ostatních, Každý musí dát svou hřivnu na společné dílo, žádný nemá nárok být privilegovaným. Jsou-li dnes privilegované vrstvy těžkého průmyslu, je-li dnes drahota zboží, drahota, z níž těží železáři, cementáři, uhláři a s nimi všichni velcí podnikatelé včetně bank, a je-li tato drahota první a hlavní překážkou většího konsumu statků, většího stavebního ruchu, větší zaměstnanosti, pak musíme se starat, aby privilej tato zmizela. Dokud je na jedné straně bída, není oprávněn přepych na straně jiné. Toho měli by si všimnout i majitelé domů a měli by v této snaze o snížení cen o zlevnění stavebních nákladů podat ruce, neboť je to práce, jež prospěje i jim. Je škoda, že právě oni, jichž existence je ve velkém počtu případů spjata s výdělkovými možnostmi chudých a nejchudších, nechápou, že jsou obětí hry, jež není v jejich zájmu.
Schvalujeme-li osnovu o ochraně nájemníků, která není jen naši specialitou, jak zde dokazoval pan dr Havelka, ale která dosud trvá v Anglii, Francii, Belgii, v městě Kodani, Norsku, Německu, Polsku, Španělsku, Portugalsku, Rumunsku - zmínil se, že byla zrušena v Bulharsku a Jugoslavii, ovšem nemůžeme srovnávati poměry bulharské a jugoslavské s poměry našimi, poněvadž tam není urbanismu v tom smyslu jako u nás a mluvil-li dr Havelka o urbanismu, pak řekl, že Italie připravuje změnu - ta již byla provedena v měsíci červnu, ale ukazuje se, s jakými nevýhodami, poněvadž si nyní nevědí rady a vysokými cenami bytů - není to tedy pouze specialita naše, ale schvalujeme-li tuto ochranu nájemníků, činíme to s vědomím, že je to nezbytně nutné v zájmu hospodářském a sociálním. Ale všichni bychom měli vznést důrazný apel na vádu, aby energicky zasáhla všude, kde je možné snížení cen a aby neváhala užít i moci, kterou jí dává důvěra lidu. Příkazem doby je snižovat ceny. Nuže, právě pro řešení bytové otázky jsou nižší ceny statků, levnější úvěr podmínky, bez nichž nemůžeme uspokojivě vyjít ze slepé uličky bytové krise. (Potlesk.)
Místopředseda dr Heller (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr Medinger.
Sen. dr Medinger (německy): Slavný senáte! Podle výpočtu tajemníka obchodní komory dr Spittalera ubude z plného příjmu daněmi v Československu 29 %, v Německu a Rakousku 27-29 %, v Anglii 23 %, v Italii a ve Francii 21 % a v severských státech 16-17 %. Toto srovnání mělo by přece vésti spíše ke snížení daní nežli k jejich zvyšování.
Státní výpočet, podle kterého výnos zvláštní daně výdělkové činí prý jen asi 100 milionů Kč, je mylný, poněvadž velká část daní, které odvádějí akciové společnosti, zúčtována je pod jinými tituly, kteroužto chybu pan ministr financí sám již jednou připustil. Co akciové společnosti skutečně na daních odvedou, lze odhadovati na 240 milionů. Nyní má nastati zvýšení zvláštní daně výdělkové z 8 na 9 %, tedy o 1 %. Poněvadž přirážky činí průměrně 500 %, platí akciové společnosti dosud asi 35% a nyní 42 %, tedy o 7% výnosu na daních více: výhoda daňové reformy, předložené s tak velkou pýchou v roce 1927, pro podniky veřejně účtující se tím zase zrušuje. Účinek bude ten, že jednak zahraniční kapitál, kterého našeho hospodářství, kapitálu zbavené, tak naléhavě potřebuje, nenalezne žádného popudu k umístění u nás, a že na druhé straně volný tuzemský kapitál dá přednost umístění v cizině. Právě u zvláštní daně výdělkové neměli bychom se tak daleko uchylovati od příkladu ciziny, sice docílíme jen úniku kapitálu a poškodíme národní hospodářství.
V Německu a Rakousku je zdanění akciových podniků menší, v Holandsku činí i s přirážkami jen 9,05 % rozdávaného výtěžku, při čemž reservy zůstávají nedotčeny, v Italii 18 %. Zvýšení odstraší při volbě stanoviska nových odvětví průmyslových, jimiž by se nezaměstnanost zmenšila a hospodářství zvelebilo. Tím se také zabrání modernímu přetvoření soukromého hospodářství v akciovou formu. Stát má zájem na tomto přetvoření pro veřejnost účtování a pro výhody při získávání úvěru. Pro společnosti s ručením obmezeným bude míti zvýšení daně zvlášť zlé účinky, poněvadž platy společníků se započtou se 70 % do základny výdělkové daně.