Pod záminkou > sociálního bytového a nájemnického práva < pomáhalo se v Německu ke zničení středního stavu majitelů domů. Nejen tam, nýbrž také u nás je dnes soukromník od srdce rád, zbaví-li se konečně svého starého domu, nepomýšlí však nikterak na to, aby zase získal novostavby. Nynější donucovací opatření ztěžují snahu jakékoli investice kapitálu v této příčině. Přes všechna další opatření na podporu stavebního ruchu nepodaří se naší vládě odstraniti nynější nedostatek bytů. Není možno přivoditi bezpodmínečně nutné vyrovnání mezi oprávněnou potřebou bytů a neoprávněným bytovým přepychem, trvají-li tato donucovací opatření. Nelze násilím ovládati hospodářské síly a rozkazem anebo přáním je zapojiti nebo vypojiti.

Při zasahování vlád všech evropských států po dobu války anebo po válce do bytové otázky nepomýšlela zajisté žádná z těchto vlád na to, aby snad chtěla svým zasahováním reformovati bydlení. Při tomto někdejším podmíněném zasahování vlád zajisté se také nepomýšlelo na to, zabezpečiti si trvalý vliv na bytovou otázku, kterýžto vliv přece by musil předem ochromiti jakoukoli soukromou iniciativu.

Zastánci systému, který se dnes provádí v Německu v bytové otázce, neočekávají v obnovení volné hry sil odstranění nynější bytové krise, opírají se o snahu vytvořiti sociální bytové a nájemní právo. Výraz tento není všeobecně jasně srozumitelný. Pro každého logicky smýšlejícího leží věc přece jasně před očima. Snaha po tomto sociálním bytovém a nájemním právu směřuje k socialisaci bytové otázky. I když zastánci této myšlenky zapírají snahu po konečném cíli, jak jsem jej uvedl, směřuje tato snaha přece k znehodnocení majetku pozemkového, povážíme-li ještě, že pozemkoví reformátoři z předválečné doby dnes společně se socialisty vedou boj proti soukromému vlastnictví.

Vlastnictví bylo dříve neporušitelné a neporušitelné i proti potřebám státu. Vyvlastnění bylo dříve vázáno na plné odškodnění: ba bylo lze toto odškodnění dát zjistiti rozsudkem soudu. Dnes držíme se sice také ještě povinnosti státu k náhradě, ale tato povinnost jest již uvolněna tím neb oním ustanovením zákona tak, že se někdejšímu názoru a použití zákona o právu vlastnickém již nepřibližuje. Obzvláště pozemkový majetek byl po válce vydán libovůli dočasných držitelů moci ve státě takovým způsobem, jakým nám to poválečná doba v tak mnohých státech evropských způsobem více nežli posměšným předvádí před oči. S právním cítěním dneška a s právním cítěním ve smyslu názoru o vlastnictví podle římského práva zdá se, že to také u nás zcela znatelně pokulhává následkem štvaní vybičovaných davových pudů, po celá desetiletí trvajícího. Všechno to, co dlouholetá píle, namáhavá práce a nejlépe použitá spořivost dovedly vytvořiti, má se pod pláštíkem ukojení žádosti domněle strádajících mas jednoduše konfiskací dostati žádoucímu účelu určení. Poukázal jsem již několikrát k tomu, že u domovního majetku hrál střední stav hlavní úlohu a velkokapitál dosud jen zcela podřízenou úlohu. Domovní majetek byl hlavně rozdělen mezi bezpočetné malé existence. Dosud byla poctivá a nejlepší snaha tomuto stavu pokud možno ostře oklestiti možnost existence. Jiný důvod nežli ten, zničiti pokud možno soukromé vlastnictví, nelze dobře bráti jako takový. Stát se dosud pod tlakem mas propůjčoval za nástroj této akce. Při boji o odstranění nuceného bytového hospodářství vede se také boj o udržení soukromého vlastnictví. Mravní myšlenka udržení soukromého vlastnictví tvoří základ, na kterém se buduje stát, společnost a rodina, a my musíme věrně sledovati tuto základní myšlenku.

Také část nejvíce přesvědčených socialistů neslibovala si mnoho od provedení socialisace půdy. Ve víře ve stát a jeho všemohoucnost, ve snaze, život zde na zemi musit již proměniti v ráj, ve snaze, s využitím politické moci poškoditi druhého, hřeší se mnoho, ba velmi mnoho. Dnes staví se mnozí proti odstranění nuceného bytového hospodářství, nikoli snad z důvodu, že v udržení tohoto nuceného hospodářství spatřují nějaké výhody pro stát a všeobecnost, nýbrž jen proto, poněvadž nikdo se nechce vzdáti své vlastní mocenské posice v boji proti druhé vrstvě obyvatelstva, anebo se jí z taktických nebo z důvodů stranické politiky domněle vzdáti nemůže. Jsem přesvědčen, že čím dříve přikročíme k odstranění nuceného hospodářství, tím rychleji půjdeme vstříc zlepšení a ozdravění. Zmeškali jsme již jednou čas, kdy bylo beze všeho možno uniknouti nucenému hospodářství. Myslím, že bychom se také nyní mohli vysvoboditi z této situace, což by jen v nejlepším smyslu účinkovalo na nynější hospodářskou krisi a nezaměstnanost. Mluví-li se dnes ještě o potížích, které se staví proti odstranění nuceného bytového hospodářství, mohou v budoucnosti nastati poměry, které dnešní potíže učiní nemožností, a my z nuceného hospodářství se vůbec již nebudeme moci dostati, i kdybychom chtěli. Staré přísloví praví, že kde je vůle, je také cesta. Jisto je, že při odstranění nuceného bytového hospodářství jsou zde potíže, jež především dlužno odkliditi s cesty. Tyto potíže nelze však nikterak považovati. za nepřekonatelné. Při odstranění nuceného hospodářství nebude se také lze vyhnouti jistým tvrdostem, které však by se při delším čekáni nikterak nezmenšily. Mám za to, že tyto tvrdosti, které se projeví při odstranění nuceného hospodářství, budou tím větší, čím déle se bude otáleti s odstraněním nuceného hospodářství. V každém případě jsou však tvrdosti, které vzniknou při zachování nuceného hospodářství, mnohem větší nežli tvrdosti, které se projeví při odstranění nuceného hospodářství nebo po něm. Tyto tvrdosti trvají již tolik let, a mají podle názoru zastánců nuceného hospodářství trvati ještě nadále, kdežto tvrdosti, které se dostaví po odstranění nuceného hospodářství, bude nutno považovati přece jen za přechodné. Nutno se jednou rozhodnouti a nesmíme se z pouhého strachu nebo ze stranicko-politických ohledů strachovati před konečným rozhodnutím. V bytové otázce nutno zjednati konečně normální poměry. Státní moc může sice diktovati nehospodářské nájemné a nehospodářské bytové hospodářství, ale takovýto nucený systém musí dříve nebo později selhati a musí ztroskotati o sílu skutečnosti. Toto ztroskotání znamenalo by pro bytové hospodářství katastrofu. My však musíme vynaložiti vše, abychom zabránili katastrofám.

Musíme přivoditi definitivní odbourání nuceného bytového hospodářství. Znenáhlé odbourání, za kterým se skrývá jen vůle ponechati všechno při starém, nemůže nikdy pomoci. Pomoci může jen úplné odstranění nuceného hospodářství bytového. To, jak již řečeno, nemůže se státi z dneška na zítřek. Vytvoření přechodného hospodářství bez stanovení konečné lhůty bylo by však rovněž pochybenou taktikou. Zdali se zde stanoví dva nebo tři anebo pět let, je více podřadného významu a má se přizpůsobiti jen praktickým úvahám. Hlavní věcí musí býti, aby nájemník a pronajimatel věděli, že od stanovené lhůty budou proti sobě zase státi jako volní kontrahenti v bytové otázce. Že nájemné ve starých domech, že nájemné, které dnes ještě stojí pod ochranou nájemníků o několik procent stoupne, jest jasno. Nájemné však nestoupne tolik, jak se obáváme, anebo lépe řečeno, jak se nájemníkům dosud namlouvalo. Zvýšení bude se jistě pohybovati v mezích, takže nepovede k žádnému pobouření těch, kdož požívají ochrany nájemníků (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Dále má slovo pan sen. Köhler.

Sen. Köhler (německy ): Slavný senáte! Dne 27. března t. r. zaujal jsem v senátě z příkazu svých přátel ve straně stanovisko k zákonu o ochraně nájemníků a exekučním vyklizení a projevil při tom politování, že se v koalici nedohodli o tehdejším návrhu ministra sociální péče a zákon neobmezili lhůtou do 31. března 1931, nýbrž jen do 30. listopadu 1930. Krátká lhůta musila vzbuditi zdání, že nynější vláda zamýšlí ještě v tomto roce podati osnovu zákona, kterou by nájemní problém byl s konečnou platností upraven. Uplynuly celé měsíce a bytový výbor, ohledně jehož složení bylo by si leccos přáti, nedošel ve svých schůzích k žádnému výsledku, rovněž tak nedostávalo se vládě rozhodnosti, aby konečnou úpravu připravila včasným předložením zákona o celé bytové otázce. Musíme se tedy dnes zase zabývati provisoriem, podle kterého se nynější zákony prodlužují o 1 rok. Na svém tehdejším tvrzení, že následkem trvalých krátkých provisorií o ochraně nájemníků nejistota ještě vzroste a že nastanou prudké boje mezi svazy majitelů domů a nájemníků, musím vzhledem k učiněným zkušenostem v tomto oboru plně trvati. Nervosita a všeobecná nespokojenost s nynějšími poměry je všeobecný zjev, který mne nabádá projeviti úplně oprávněné přání, aby se konečně jednou přestalo s provisoriemi. Otázka tak mimořádně hospodářská a sociální jako ochrana nájemníků a bytová péče nesmí býti déle snižována na předmět čachrování.

Rovněž musím znovu poukázati na skutečnost, že mnohá nejasná ustanovení v zákoně o ochraně nájemníků zavdávají příčinu k nesčetným sporům u okresních soudů, beztak přetížených, které bohužel resystemisací byly znovu poškozeny a se silami, jež mají k disposici, mají všechno včas zmoci. Zaujali jsme v březnu stanovisko proti § 2 zákona z 27. března 1930, poněvadž nás neuspokojovalo v tomto paragrafu obsažené ustanovení o náhradním bytu, který soud uzná za dostatečný. Dne 17. července 1930, tedy pozdě, říkáme velmi pozdě, přišlo vládní nařízení, kterým vysvětlen byl pojem náhradního bytu. Nyní má k 19 důvodům výpovědi přistoupiti ještě 20. důvod, podle kterého má býti majitel domu oprávněn vypověděti nájemníka, když jeho provdané děti nemají vlastního dostatečného bytu. Bude se musit rozhodovati, zdali výpověď pro nájemníka je v sociálním ohledu snesitelnou, tedy nová příčina k opětovným sporům. Mluví se o tom, že ke znění osnovy zákona došlo s velkými potížemi, po našem názoru dlužno toho tím více litovati, poněvadž s tímto řešením nikdo nebude spokojen. Svazy majitelů domů odevzdaly nám své požadavky, jejich sjezdu zúčastnili se němečtí členové parlamentu, kterým byl uveden na paměť jejich slib. Majitelé domů žádají, jak známo, úplné zrušení ochrany nájemníků nejdéle během tří let a tvrdí, že hospodářská situace v březnu nebyla jiná nežli dnes. Takovéto tvrzení nemůže zůstati nepopřeno a my musíme k takovémuto tvrzení již říci, že, kdo se před celou veřejností chce zasazovati o své oprávněné zájmy, musí se také varovati před přeháněním, obzvláště tehdy, mluví-li o bezmyšlenkovitých spoluobčanech, proti kterým chce proraziti se svým přesvědčením. Chceme-li nájemné během tří roků zvýšiti až na sedminásobek mírového nájemného, pak nechť se uváží, že takovéto zvýšení vyžaduje současného zvýšení mzdy a platů.

Nikdo nebude chtít tvrditi, že nynější hospodářská situace umožňuje, aby vedle státu a obcí také soukromí podnikatelé přiměřeně zvyšovali platy a mzdy zaměstnanců a dělníků. Zdá se, že je pánům ze svazu majitelů domů neznámo, že tisíce textilních a sklářských dělníků přišlo úplně o výdělek, zdá se, že jest jim neznámo, že tisíce dělníků v těchto průmyslových odvětvích žije ze zkrácené doby pracovní a že jejich výdělek nestačí ani na obživu, zdá se, že jest jim neznámo, že ve všech odvětvích průmyslových sníženy byly dělníkům akordní a denní mzdy, že se již nevyplácejí žádné drahotní přídavky a že snížení platů nyní také zasáhlo soukromý průmysl a že Chomutov pro toto snížení dal příklad. Je tedy jen spravedlivé, když se nepřipustí všeobecné zvýšení nájemného, nýbrž se omezí jen na určitý příjem. Majitelé domů nechť přece nezapomínají, že z takovéhoto zvýšení nájemného vlastně ničeho nemají, větší příjem musí se částečně donésti na berní úřady a nepostačí na přiměřenou adaptaci starých domů. I když zvýšené nájemné ve starých domech nemá se započítati do obecní dávky z nájemného, zastáváme i nadále názor, že má nastati daňová úleva pro majitele starých domů, poněvadž také nájemníkům nemůže býti lhostejno, když starý domovní majetek jednoduše upadá, nýbrž mají zájem na tom, aby majiteli bylo možno bez nového zatížení prováděti včas všechny opravy a jinaké investice. Co se nyní týče podpory stavebního ruchu, dlužno litovati, že se organisace majitelů domů obracejí také proti výhodám pro družstva a obce, poněvadž se prý tím zabraňuje soukromé stavební činnosti. Při této příležitosti dlužno konstatovati, že také soukromí stavebníci po válce stavěli s podporou státu, ale byty v posledních letech stále byly dražší a ceny za takovéto byty nemůže nikdo platiti. Při každé příležitosti moji přátelé ve straně poukazovali k tomu, že příčiny, které brání a brániti musí soukromé stavební činnosti, jsou mimořádné ceny, které nutno platiti za stavební místa. My obecní funkcionáři v průmyslových městech pociťujeme to velmi jasně a víme, že také pan ministr financí nemá žádného zájmu na změně těchto lichvářských cen za pozemky, poněvadž by stát ztratil na příjmech. Dále žádný majitel domu nebude popírati, že by zlevněním materiálu, jako cihel, vápna, dříví, železa, cementu atd. nastal zvýšený stavební r uch, rovněž tak levným úvěrem pro novostavby a adaptace starých budov.

Po všech dosud učiněných zkušenostech nutno konstatovati, že se podpora stavebního ruchu státní zárukou, daňovým a poplatkovým osvobozením plně osvědčila. Můžeme to jen uvítati, když se pro tento účel nejnutnější obnosy opatřují zákonitou cestou. Právě poněvadž máme zájem na definitivní úpravě bytových otázek, obrátil se kol. posl. Simm na pana ministra sociální péče s dotazem, jakou práci výbor pro bytovou péči dosud vykonal, a obdržel za odpověď, že výbor konal několik porad a pokračuje ve své činnosti. Tento výbor neskládá se jen z pana ministra samotného, nýbrž také ze zástupců občanských stran, kteří majitelům domů dali své slovo, kterým se však patrně nedostává vůle vytvořiti definitivní bytový zákon. Hospodářsky slabí budou také pak ještě potřebovati ochranu, až nastane další zmenšení nynější ochrany nájemníků a provedeno bude všeobecné zvýšení nájemného. Prohlašujeme již dnes, že hájíme stanovisko, že zdražení nájemného nesmí dále snižovati životní míru dělníků a zaměstnanců, nýbrž že se jejich příjem musí zvýšiti. Oprávněné stížnosti majitelů starých domů nalezly u nás porozumění a zcela obzvláště tam, kde se jednalo o takové stížnosti, kde zábavní místnosti, velké živnostenské podniky a kanceláře jsou ještě pod ochranou nájemníků, kde se majetní lidé drží ochrany nájemníků, musíme však také od majitelů domů žádati, aby měli porozumění pro smutné postavení dělníků a zaměstnanců, a aby si svazy majiteli domů pro zbraně k boji proti ochraně nájemníků nechodily jen do kanceláří podnikatelských svazů, nýbrž slyšely obě strany a přesně zkoumaly. Dále nechť pánové uváží, že se také státním úředníkům dnem jejich pensionování škrtá přídavek na byt, který u nás ku podivu se jmenuje činovné. Ve starém Rakousku odpovídal tento obnos asi ročnímu nájemnému za byt. Dnes nečiní toto činovné v jednotlivých okresních městech ani polovinu obnosu, jejž má platiti státní úředník jako nájemné. Největší sociální tvrdostí však je, že se tento přídavek ode dne pensionování úplně škrtá. Jestliže tedy majitelé domů mají vyjednávati o zmenšení nynější ochrany nájemníků, pak musí také řešení býti spravedlivé.

Je tedy zcela pochopitelno, že poslanecká sněmovna prodloužila opatření bytové péče do 31. prosince 1931. Rovněž tak jest oprávněné, že dosavadní ručení státu za zápůjčky v obnosu 350 milionů zvýšeno bylo na obnos skoro dvojnásobný. Dokud budou byty, které nemají nároku na toto pojmenování, nýbrž které jsou zdraví škodlivé díry, dokud bude nedostatek levných malých bytů. dotud nutno stavěti s pomocí státu, aby vytvořeny byly nutné předpoklady pro snížení ochrany nájemníků.

Nepodali jsme žádných pozměňovacích návrhů, poněvadž by to nemělo účelu. Bylo by si přáti, aby ministerstvo sociální péče vyjednávalo s Ústřední sociální pojišťovnou, aby tato jako v roce 1930 tak také roku 1931 poskytovala za stejných podmínek přednostní zápůjčky za účelem podpory stavebního ruchu, a aby předložena byla statistika o potřebě bytů v nejbližších deseti letech a o bytech, které z důvodů stavebně-technických a zdravotních nutno zavříti. (Potlesk. )

Místopředseda dr Heller (zvoní.): Slovo má pan sen. dr Havelka.

Sen. dr Havelka: Slavný senáte! Napoleon kdysi řekl o jednom státu, že stát ten je vždy o jeden regiment a o jednu myšlenku pozadu. V podobném stavu nachází se i naše republika, která je pozadu o jednu myšlenku svobody, práva a spravedlnosti pro majetek domovní. A půjde-li to tak dále, stane se, že naše republika bude poslední s ochranou nájemníků. Důkazem toho je předloha, kterou slavný senát projednává, kde prodlužuje se ochrana nájemníků na 13 měsíců. A je to nešťastná třináctka. Právě jako se 13. platem není nikdo spokojen, tak my, majitelé domů a domků, s touto předlohou nejsme spokojeni rovněž. Touto předlohou prodlužuje se v naší republice bytový bolševismus opětně na 13 měsíců. Je to silné slovo, ale slova toho neužil nikdo jiný, než německý socialista Ludvík Quessel jak je vytištěno ve 14. sešitě > Sozialistische Monatsschrift < z roku 1921, kde výslovně se praví: Výhody, které německý bytový bolševismus, který bezohledně rozšlapal právo vlastnické k městskému domovnímu majetku a změnil jeho cenu ve zlatě v cenu papírovou, poskytuje nájemníkům, jsou takové, že jsou nepopiratelné. Nikde na světě nebydlí se tak lacino, jako v Německu. Žádný div, že drží se tam úporně bytového bolševismu.

Slavný senáte! Od trvání naší republiky v čele ministerstva sociální péče, kam patří bytové otázky, byli vesměs socialisté. (Sen. Klofáč: Šrámek nebyl socialistou!) Předchůdce nynějšího pana ministra sociální péče byl solidarista, doposud byli to čeští Češi, nyní máme za ministra soc. péče německého dr Czecha. Mám všechnu úctu před panem ministrem pro jeho vynikající osobní vlastnosti, úctu povinnou, ano více, úctu kolegiální, protože v civilu jsme oba stejného povolání, ale to nezabraňuje, že ho nemohu zprostiti odpovědnosti za to, co se u nás děje s bytovou otázkou.

Vždycky se to hne milimetr kupředu a pak zase zpět, jako jsme viděli na tom famosním vládním nařízení, na tak zv. prováděcím nařízení, které vzbudilo pravý úžas mezi všemi, kdož mají s bytovou otázkou co dělati. Za toto nařízení je zodpověden jen a jen pan ministr sociální péče.

Slavný senáte! U nás nejen že se neodbourává ochrana nájemníků, abychom dospěli k normálnímu stavu, ke stavu, který je také zařazen v naší ústavě, ale ještě se straší s nejnovějším vynálezem tak zv. sociálního práva nájemního, kterýmžto sociálním právem by se stala ochrana nájemníků trvalou, věčnou. A kde je zásada soukromého vlastnictví, vyslovená v naší ústavě?

Pan ministr sociální péče nemůže a jistě se nediví, že v řadách majitelů domů a domků je přesvědčení, je pochybnost, zda vůbec je zde dobrá vůle, aby se ochrana nájemníků odbourala. (Sen. Havlena: Ale ústava připouští zásah do soukromého vlastnictví, praví se tam, jen cestou zákonnou!) Bohužel.

Když pan ministr sociální péče nastoupil svůj úřad, tehdy v řadách majitelů domů a domků byla zvědavost, jak se k otázce odbourání pan ministr postaví. Ozval se poprvé v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny začátkem února. kde řekl, >že podle názoru ministerstva bude nutno vycházeti z úvahy, že bez nejvydatnějšípéče o vystavění laciných bytů, tedy bez postačujícího krytí bytové potřeby apředevším bez přiměřeného zvýšení důchodů vrstev hospodářsky slabších,není skoro možno odstraniti vázané hospodářství bytové <.

Slavný senáte! Tomu je rozuměti tak, že se ochrana nájemníků odstraniti nechce. - Další fakt: byla zřízena tak zv. odborná komise při ministerstvu sociální péče. Proč se vůbec tvoří komise? Buďto, aby věc se dobře prodebatovala, anebo aby se v komisi uložila k ledu, anebo tam pohřbila. Pan ministr sociální péče po svém nastoupení, když byl interpelován, aspoň podle zpráv veřejného tisku, co je s ochranou nájemníků, prý řekl, že je teprve krátký čas ve svém úřadě, a že neměl ještě dosti času, aby otázku tu prostudoval, a že nemůže býti v několika měsících hotov s tím, na čem se pracovalo dříve léta.

Je těžko věřiti a domnívati se, že by pan ministr soc. péče jako praktický právník neznal materii bytovou. Buďto je majitelem domu - a to bych ho ovšem srdečně litoval - anebo je nájemníkem. V prvém případě přišel jistě s bytovým zákonem do velmi nepříjemného styku, jako nájemník ovšem do velepříjemného. Než nesmí se přehlížeti, že pan ministr sociální péče má k ruce vysokého úředníka, který stojí v čele sekce již po 12 let, nesmí se dále zapomínati, že byla zde již za minulé koalice, t. zv. občanské, bytová komise, která problém bytový prostudovala do základu pod předsednictvím známého znalce otázky bytové, nynějšího p. ministra Viškovského. Je známo, že komise bytová byla před prázdninami loni hotova a že ministerstvo sociální péče mělo již výzvu, aby to, na čem se komise usnesla, bylo vtěleno v návrh zákona. (Sen. Havlena: Je známa všeobecná velká nezaměstnanost!) Hned k tomu přijdu. - Bylo tedy jen potřebí návrh ten opsati a předložiti k parlamentnímu projednání. Ale to se nesmělo státi. Nová komise, nové debaty, nové řeči a celá ta otázka se pohybuje, vlastně šine, historickým magistrátním tempem kupředu, ale jako rak. Musíme si položiti otázku, proč je ještě teď bytová komise? Elaborát hotov, bytová otázka byla prodiskutována na schůzích, je celý stoh literatury naší i v cizozemsku, poměry hospodářské již dávno rozhodly proti ochraně nájemníků, naše nejvážnější korporace rozhodly proti ochraně nájemníků, cizina se rozhodla ochranu nájemníků rušiti, hlavně však náš národohospodářský život přímo vyžaduje zrušení ochrany nájemníků, všechno chce ji zrušiti, jen jedno nechce ji zrušiti - a to je - politika. Z otázky čistě hospodářské stala se u nás, bohužel, jako skoro ze všeho, otázka čistě politická, stalo se politikum, kde se nerozhoduje podle práva a spravedlnosti, nýbrž podle mocenských sil té které strany. A poněvadž se to považuje za politikum a provádí se to také jako politikum, každá politická otázka a událost i teprve očekávaná, má vliv na projednávání a v tomto případě, slavný senáte, jsou to obecní volby, které mají býti napřesrok a tu se všecko připravuje k těm obecním volbám, proto se řeší, vlastně neřeší otázka bytová. Ať čert vezme právo, spravedlnost, národní hospodářství, jen když ještě v době voleb budou se moci objeviti na ulicích lživé plakáty > Kdo nechceš, abys byl vyhozen nadlažbu, abys platil lichvářskou činži, vol nás! < (Tak jest!)

Slavný senáte! Nejen majitelé domů volají po zrušení ochrany nájemníků, ale jsou to sami státní zaměstnanci, kteří uznávají, že ochrana nájemníků jim nepřináší žádných výhod a správně v tom smyslu se vyslovil pan poslanec Horpinka, tedy sám nájemník a zástupce zaměstnanců, v poslanecké sněmovně, kde pravil, že občané s pevným platem, veřejní zaměstnanci, kteří jsou starší a mají vyšší platy, sedí v laciných, chráněných bytech, kdežto mladí začátečníci, s malými platy, nemohou v novostavbách vysokou činži, platiti. Totéž je u živnostníků. Ceny zboží, výrobků, které se řídí podlé nájemného v novostavbách, jsou pro oboje kategorie nájemníků stejné. Proto nájemník pod ochranou bydlící má pěknou rentu na účet majitele domů. U nás, slavný senáte všecko se valorisovalo. Převalorisovali jsme daně, valorisovali jsme ceny denních potřeb, částečně se valorisovaly platy veřejných zaměstnanců, vše se valorisuje, jen činže se nevalorisovaly a z toho se ještě dělá stranická demagogie pro politicko-stranické účely.

Při tom, slavný senáte, bych upozornil, že se vyčítá vždy majitelům domů, že nebyly jim valorisovány hypoteky, že přišli k něčemu nezaslouženému, ale zapomíná se, že byla dávka z majetku, že kdežto všechno se valorisovalo, bylo vyšší 6krát, 7krát, 10krát, 12krát i více, činže zůstaly na stejné výši, a nebo o málo se zvýšily. Zapomíná se, oč majitelé domů přišli nezvýšením činží. Když si vezmete tužku do ruky a spočítáte to všechno, přijdete k tomu, že tímto způsobem majitelé domů si dům ještě jednou zaplatili.

Je nedůstojno parlamentu, že ještě teď, ve 12. roce, musí se takovou otázkou zabývati. Je také nedůstojno státu, že z otázky práva stala se otázka moci. Vždyť více než polovice nájemníků platí činži fakticky valorisovanou. Proč tedy se neruší tento uznaně škodlivý zákon? Ve všech evropských zemích, až snad na Rusko a Rakousko, je ochrana nájemníků buďto zrušena anebo zmírněna a činže jsou valorisovány. V Bulharsku byla ochrana nájemníků zrušena r. 1926, v Jugoslavii od 1. května letošního roku. V Italu se připravuje atd., atd. Zvláště v Jugoslavii je klid a mír mezi majiteli domů a nájemníky, třeba naši falešní proroci předpovídali, že tam budou zničeny tisíce hospodářských existencí, že tam nastane revoluce a všelijaké jiné příjemné věci. Nejdůležitější pro nás je, že v Jugoslavii není žádná bytová nouze a že tam není ochrana nájemníků.

Německý hlavní svaz průmyslníků zjistil, jak veliké procento je zaměstnanců, kteří v jeho obvodu mají zájem na podržení ochrany nájemníků. Šetření bylo provedeno u více než 700 firem v 57 politických okresích. Běželo asi o 120.000 zaměstnanců. Šetření bylo provedeno se známou a chvályhodnou německou důkladností. Vyšlo najevo, že z dělníků toliko něco přes 36 %, ze zřízenců přes 22 % a ze zaměstnanců vůbec toliko přes 34 % má na ochraně zájem.

Při tom všem se musí ještě uvážiti, že, jak to vidíme zvláště v Praze, velký díl zaměstnanců bydlí daleko od pracovního místa, musí denně vážiti dalekou cestu z domu, kde bydlí, na pracovní místo, anebo musí použíti veřejných prostředků dopravních, takže by jistě rádi platili i vyšší činži, jen kdyby bydlili blízko svého pracovního místa. Tímto způsobem klesá zájem na ochraně nájemníků u zaměstnanců, na této ochraně skutečně interesovaných, na méně než jednu třetinu.

Je marno bez škodlivých následků nadekretovati, předekretovati a oddekretovati hospodářské zákony. Každé sešněrování hospodářského života vymstí se na státu i lidu. Jak se staví k tomu pan ministr sociální peče? On studuje, studuje, není hotov a odborná komise ministerská ovšem rovněž ne.

Nyní jen několik slov ke stavebnímu ruchu. V §u 3 částka státní záruky ze 330 mil. Kč se zvyšu je na 650 mil. Kč. Vážený senáte! Stavební ruch uměle státem podporovaný se u nás neosvědčil, není s ním nikdo spokojen, pohltil, pohlcuje a pohltí ještě těžké miliony poplatnictva a výsledek je problematický nebo aspoň velmi neúměrný tomu, co se naň vynaložilo. Jediný kořen zla spočívá v ochraně nájemníků. Kdyby byla zrušena ochrana nájemníků, nejen přestane nezaměstnanost, ale rozproudí se i soukromý stavební ruch, který ví, kdy má stavěti, kde a jak má stavěti. To by byly následky zrušení ochrany nájemníků. Zde je hlavní kořen zla nejenom této bídy, nýbrž hlavní kořen celé bídy hospodářské u nás.

Jako parlamentní zástupce majetku domovního apeluji s tohoto místa na vládu, na parlament i všechny politické strany: Rozřešte již úžasnou, 12 let trvající krisi majetku domovního, a to cestou jedině správnou, cestou, kterou naznačila moje republikánská strana i můj senátorský klub, totiž zrušení ochrany nájemníků! Nebude nezaměstnanosti, nebude potřebí umělého stavebního ruchu, s nímž, slavní senáte, má se to jako s mrtvolou, do níž se pustí elektřina. Mrtvola se zatřese, Ale neobživne. A tak je tomu s mrtvolou umělého stavebního ruchu, kam se pouští elektřina těžkých milionů a stavební ruch takto uměle vyvolávaný a udržovaný neobživne. Zrušte ochranu nájemníků; zrušte tento bolševismus, neboť tyto poměry, jako jsou u nás v důsledku ochrany nájemníků nejsou sice jako za starého Rakouska pro krále pruského, ale dojista jsou pro lidového komisaře moskevského! (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Rovňan.

Sen. Rovňan: Slávny senát! Sme v 13. roku po prevrate, že sme nedocielili ešte úplnej konsolidácie, dokazuje to návrh zákona o predľžení zákona pre ochranu nájomníkov. Podobný zákon vynesený bol i v druhých valčiacich štátoch. Inde tedy v druhých štátoch pomery už sú natoľko do riadnej koľaje uvedené, že podobný zákon z platnosti je vyzdvihnutý. Že pomery u nás nie sú ešte konsolidované, zväčša našej - vlastne naším vládam treba pripísať.