Sen. Karpišková včera v sociálně-politickém výboru jako zpravodajka pravila, že prý ani, kdyby bylo takové široké masové hnutí, i kdyby prý došlo k velkým protestním projevům, nic by to na věci nezměnilo, že prý by zákonodárné sbory stejně to odhlasovaly, i kdyby nějaké hnutí nájemníků bylo. Sen. Karpišková se úžasně mýlí. Viděli jsme už častokráte a známe to také z historie, že zákonodárci, když se ozve ulice, když na ulicích a náměstích mašírují dělnické batailony, honem couvají. Víme, kdyby nám bylo umožněno, kdybychom nebyli takto zaskočeni, rozvinouti boj v celé republice, jistě by páni zákonodárci couvali, kdyby na Václavské náměstí vymašírovalo jen 20.000 nájemníků.

Kdo chce odbourání zákona o ochraně nájemníků? V prvé řadě majitelé domů. Položme si otázku: je to jejich volání po odbourání ochrany nájemníků oprávněné? Uvedl jsem včera v sociálně-politickém výboru charakteristickou ukázku toho. Nedávno měli majitelé domů na Vinohradech v Národním domě protestní schůzi, na níž protestovali proti tomu, že jsou utlačování a že nemají disposiční právo se svými domy. Já jsem tam poslal jednoho našeho člena z organisace nájemníků, aby nám přinesl zprávu o tom, co budou na této schůzi mluviti referenti a jaké budou přijaty resoluce. A on tam šel, posadil se ke stolu a tu se jeden z těch pánů k němu hlásí a říká: Kolego, vy jste u nás ještě nikdy ve schůzi nebyl. A on na to odvětil: Já jsem přišel z venku, prodal jsem tam statek a koupil jsem si v Praze dva domy a jsem teď zde. A teď oni před ním zcela otevřeně nadávali na nájemníky, co s nimi zkusí a ten jeden povídal: Já mám takové trápení se svými nájemníky. Mám dům od r. 1912, dal jsem za něj 120.000 K, mám v tom domě teď peníze ležet a takové trápení mám. A ten náš soudruh na to odvětil: Tedy prodejte ten dům, vždyť za to dostanete 500.000 Kč. Ale on odpověděl: Co vás to napadá, já dostávám již 1.500.000 Kč a ještě to nedám.

Tedy prosím, pro tyto lidi se dělají zákony na okrádání pracující třídy pro lidi, kteří za pár grošů koupili dům a kteří chtějí, aby jim to vynášelo desetkráte tolik, jak si dům dnes cení a za laciné peníze koupený.

Druhá strana, která se nejvíce angažuje za majitele domů, jsou agrárníci. Včera kol. Sechtr v sociálně-politickém výboru mluvil lépe než pan dr Karas anebo pan dr Havelka. Já jsem nad tím žasnul, jak je možno, že takový zemědělec tak agresivně může vystupovat v zájmu buržoasních majitelů domů proti chudobným nájemníkům. Malí zemědělci přece na táto politice agrární strany nemají naprosto žádného zájmu. Co záleží malým zemědělcům na tom,

jestli v Praze, Plzni nebo Bratislavě budou platiti nájemníci vysoké anebo nízké činže? Také všechny ostatní strany této vládní koalice i se stranami t. zv. socialistickými v této otázce jsou zajedno. Ochrana nájemníků musí pryč, musí býti postupně stále a stále odbourávána. A tu se ukazuje ta pravá úloha t. zv. socialistických stran. Včera to přiznal sen. Pánek v sociálně-politickém výboru. A slyšeli jsme to také z úst těch druhých členů sociálně-politického výboru. Řekl tam: Proč pak ta vládní koalice občanská neodbourala to ochranné zákonodárství bytové, tehdy byla pro to příznivá situace, byla konjunktura, neměli jsme nezaměstnané, byli jsme hospodářsky na tom mnohem lépe, měli jste tehdy odbourávat a mohli jsme to dnes míti z krku a nemusili jsme se s tím trápiti. A sen. Pánek řekl: Bývalý ministerský předseda nám odpověděl: My to neodbouráme, ale my počkáme, až půjdete zase do vlády a pak to budete dělati s námi. Tedy se potvrzuje to, co my stále a stále říkáme, že t. zv. socialistické strany dělají tu špinavou práci, kterou si buržoasie sama netroufá dělat, poněvadž nechce za to převzíti odpovědnost. Vždycky, když stojí buržoasie před nějakým takovým odiosním úkolem, neprovede to, odloží to a přitáhne sociálfašisty do vlády a ti pobírají s ní společnou odpovědnost za to, co by si sama provésti netroufala. Je to vidět v Anglii, je to vidět v Německu, kde se totéž odehrávalo. Když v Anglii konservativní vláda nemohla z fleku, vzala si do vlády Mac Donalda, a když v Německu nemohli uspíšit stavbu obrněných křižníků, zavolali na to Hermanna Müllera atd. To vidíme ve všech státech.

A nyní prosím, k té vládní předloze. Nejdůležitější je, že opět se přidělává jen výpovědní důvod. Měli jsme ji v původním zákonu z r. 1926 a vystačili jsme s ním vývojem klidným, bez násilí jsme to dotáhli na 19 a dnes již těch 19 je málo a přidělává se 20tý důvod, v němž se praví, že pronajimatel může dáti výpověď nájemníkovi, když potřebuje bytu pro sebe nebo pro své ženaté a vdané děti, pakli toho domu nabyl nejméně 2 roky před podáním návrhu na výpověď. Tedy zde se výslovně pomáhá tak zv. šibrování domů. To je vítaná příležitost pro všechny, kdož chtějí a zamýšlejí s domy keťasiti. Dá-li se do zákona: jestliže jsi koupil dům v r. 1928, můžeš nyní v r. 1930 již jednoho nájemníka vyhoditi, znamená to, že ten dům je prodejnější, ten dům má větší cenu, poněvadž dům s volným bytem má mnohem větší cenu, než ten, který je plně obsazen nájemníky, kteří podléhají ochraně. Zajímavo je, že se zde říká, byla-li z tohoto důvodu dána výpověď v domě již jednou, nelze tohoto důvodu po dobu platnosti tohoto zákona již užíti. To je přímo směšné, když ten zákon je terminovaný a vyprší 31. prosince příštího roku. Snad byste nechtěli tam dáti ustanovení, že během jednoho roku může majitel vyházeti 10 nájemníků. Vždyť stejně, až to vyprší, bude zákon opět zhoršen, pakli ovšem do té doby to proletariát vydrží a vás nesmete. Zajímavo je, co včera sdělila zpravodaj sen. Karpišková. - V posl. sněmovně to poněkud změnili, a to co do doby trvání. Ve vládním návrhu bylo, že platnost zákona vyprší 30. listopadu 1931, ale v poslanecké sněmovně to prodloužili až do 31. prosince 1931, o jeden měsíc déle. A tu včera zpravodaj pí sen. Karpišková nám řekla, že prý se to udělalo proto, že na druhý rok na zimu budou volby, aby prý o volbách nebyla veřejnost rozrušována jednáním o bytové otázce. Tedy to prodloužili o 1 měsíc, aby po volbách mohli nerušeně, klidně bez odporu znovu zhoršovati proletariátu ochranu nájemníků. Ovšem, že v těchto výpočtech se zmýlili. My příštího roku do volební kampaně tuto otázku vneseme a budeme k tomu ukazovati, jak se k tomu panstvo přiznalo samo, že jedině z toho důvodu, aby jim to nezalézalo za nehty ve volbách obecních, prodloužili platnost zákona o 1. měsíc, za souhlasu majitelů domů a jich zástupců, aby měli ve volbách pokoj od bouřících se nájemníků.

Teď bych rád promluvil k některým těm věcem, které včera v sociálně-politickém výboru byly přednášeny. Kol. dr Holitscher - je zde - včera ukazoval, jak prý to krásně vypadá v té Vídni, tam prý je o nájemníky pěkně postaráno. Myslím, že pan kol. dr Holitscher bytovou otázku vídeňskou a poměry ve Vídni velice málo studoval. Jinak by nemohl pěti takové ódy na vládu Austromarxistů ve Vídni. Přednesu zde panu kolegovi některé úřední cifry, které mu dokáží, že se velice mýlí, když se domnívá, že ti Austromarxisté na vídeňské radnici dělají zázraky a že zvlášť pečují o chudý lid. Již ten pouhý fakt, že počet sebevražd ve Vídni každoročně úžasně stoupá - v r. 1928 bylo 1.049 sebevražd, z největší části z bídy - dokazuje, že to pod tou vládou Austromarxů není tak skvělé. Pan dr Holitscher ukázal na stavby, které vídeňská obec za vlády sociálních demokratů provádí. Ano, je tam Reumannhof, Fuchsenfeldhof, Marxhof, já to znám zrovna tak dobře, ale je nutno říci, z čí peněz to bylo postaveno, kdo na to dal? Byla zavedena tak zv. Wohnbausteuer, která vynáší každoročně 35 mil. šilinků a každý nájemník musí měsíčně na tuto Wohnbausteuer platiti, ať je zaměstnán nebo ne, ať je hladovým dělníkem nebo kapitalistou. Je to spravedlivé, takovýmto způsobem za peníze proletariátu budovati sice krásné domy, ale do nich se dostanou zase jenom ti, kteří jsou u pánů z radnice oblíbeni? Že to v té Vídni není tak růžové, dokazuje fakt, že na počátku listopadu bylo tam úředně napočítáno 76.444 nezaměstnaných. A že to s tou bytovou politikou není tak skvělé, dokazuje, že od r. 1921 do 1929 bylo ve Vídni uzavřeno 102.295 nových sňatků, ale že v městě Vídni od r. 1924 do r. 1929 povolily vídeňské soudy 81.573 výpovědí z bytů a v téže době bylo postaveno pouze 30.000 nových bytů. Tedy 81.000 rodin bylo vyhozeno z bytů, uzavřelo se 102.000 nových manželství, ale pouze 30.000 nových bytů bylo postaveno.Tedy tak je to; pane kol. dr Holitschere, a váš časopis > Abend < napsal 20. října 1930, že na vídeňské radnici leží ještě 13.000 žádostí o byty, které jsou označeny jako > dringend <, vedle asi 50.000 žádostí, které nejsou > dringend <. A nejlepším důkazem, že to tam není tak skvělé, je fakt, že - není to dloubá doba - byl v Bratislavě zatčen revertent, tulák, který překročil čsl. hranice a při vyšetřování přiznal, že je z Vídně. A když se vyšetřující úřady obrátily na vídeňskou policii, nikdo o něm nic nevěděl. A tu se ten tulák přiznal, že bydlil ve Vídni v kanálech a řekl: Vedle mne bylo tam asi přes 1000 proletářů, kteří žijí ve vídeňských kanálech.

Tedy takové jsou výsledky té austromarxistické bytové politiky.

Vážený senáte! Pan dr Havelka protestoval včera v zastoupení majitelů domů proti křivdám, které pášete na majitelích domů a řekl, že ústavní listina zaručuje soukromý majetek neomezený. Chtěl tím dokazovati, když máme zákon o ochraně nájemníků, že se tím porušuje ústavní listina. Doporučoval bych panu dr Havelkovi, aby se podíval do starých rakouských zákonů, třeba do občanského zákona z r. 1911, kde v §u 560 stojí, že stát, vyžaduje-li toho zájem veřejný, může zasahovati do soukromého vlastnictví. I to staré Rakousko to dělalo, když toho bylo potřebí - ovšem v Československé republice hledí se od toho utéci a pracuje se k tomu, aby se na soukromé vlastnictví vůbec sahati nemusilo. (Výkřiky komunistických senátorů.)

Ale co je zajímavého? Pan dr Havelka ukončil svou řeč v sociálně-politickém výboru tímto: Pánové, půjdeme-li po této dráze dále, budeme-li dále udržovati zákon o ochraně nájemníků t. j. bolševisaci na sucho, pracujeme tím pro lidového komisaře moskevského. (Veselost u komunistických senátorů.)

Většího nesmyslu jsem neslyšel. Kdyby opravdu došlo k převratu, který přijde dříve nebo později - to je jisté, již i ten Kordač to říká, tím spíše k tomu přijde - a my tu budeme ty komisaře míti, ti rozhoně nebudou spokojeni se zákonem o ochraně nájemníků, jak vy jste ho tu vypracovali. Potom v týdnu nastanou jiné poměry bytové, to bude velké stěhování národů. Z Václavského náměstí, z Příkopů, Národní třídy, zkrátka z toho centra bude buržoasie utíkati za hranice, a do vnitřního města postěhují se proletáři. Nebude potřebí žádného moskevského komisaře, my to tu vyřídíme sami. To je náš úkol. Ale toho se pan dr Havelka nedočká, poněvadž bude utíkati, jak ten malý gigolo přes hranice, a bude hleděti se zachrániti.

Zapomínáte, že pro barákové kolonisty v celém zákonodárství se neudělalo ničeho. Barákoví kolonisté, tito pariové kapitalistické společnosti, jsou na tom nejhůře. V tom směru také podáváme řadu návrhů, aby i nejubožejším bylo pomoženo. Podali jsme k tomuto usnesení poslanecké sněmovny řadu vlastních návrhů, jak my si představujeme ochranu nájemníků. V prvé řadě, co se týče výpovědi, navrhujeme, aby dělníkům, zřízencům a malým státním úředníkům a živnostníkům nemohla býti dána výpověď jen z těch důvodů, které jsou uvedeny v §u 1 zákona čís. 275 z r. 1920. To je těch 6 důvodů výpovědi, které byly v prvém zákoně, a když stačily tehdy, mohou stačiti i dnes, a to tím spíše, poněvadž dnešní situace hospodářská je mnohem horší.

Dále říkáme, že výpověď nemůže býti platně dána nezaměstnaným, stávkujícím, vyloučeným nebo nemocným dělníkům a jiným zaměstnancům po dobu trvání nezaměstnanosti, stávky nebo nemoce. Žádáme a navrhujeme, aby nájemné nepřesahovalo u osob s příjmem do 16.000 Kč stanovenou hranici z r. 1920. U osob, které mají příjem větší od 16.000 do 25.000 Kč, nechť je nájemné vyměřeno ve výši, která byla stanovena zákonem čís. 48 z r. 1925.

Těmito směry se nesou naše návrhy. Máme řadu eventuelních návrhů, předložíme je a budete o nich hlasovati. Víme, že všechny tyto naše návrhy zase zamítnete jako obvykle, víme, že jdete svou cestou bez ohledu na to, jak to vypadá v tomto státě. V době těžké hospodářské krise, o které dnes všichni mluví i uznávají ji, i vůdcové vládních stran, kdy v časopisech kde kdo mluví o hospodářské krisi, o úžasně nezaměstnanosti atd., místo abyste vážně chopili se svého úkolu jako odpovědná vláda a odpovědná vládní většina, přicházíte a předkládáte návrhy zákonů, které situaci ještě značně zhorší. V důvodové zprávě přiznáváte, že tím dvacátým výpovědním důvodem bude postiženo 20.000 nájemníků. To je odhad. Bude to značně vyšší. Myslíte, že proletariát si dá toto věčně líbiti? Nedávno nějaký národohospodář napsal úvahu, že prý kapitalismus nemůže se z této situace dostati až někdy r. 1940. Jestliže někdo z vás věří, že proletariát to bude do r. 1940 snášeti, pak musí býti hodně naivní. Jsme pevně přesvědčeni, kdyby to mělo trvati ještě 2-3 roky, že přiblíží se chvíle, kdy proletariátu překypí jeho úžasná trpělivost, revolučním převratem chopí se politické moci a bude si potom dělati ve skutečně osvobozené vlasti bytové zákony sám. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Jarolim. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! Předloženým zákonem prodlužuje se působnost ochrany nájemníků až do 31. prosince 1931. Možnost vypověděti nájemníka byla rozmnožena o jeden důvod výpovědi. Na základě onoho ustanovení může pronajímatel, jestliže nabyl domu přede dvěma lety, nájemníka vypověděti, pokud toho bytu nutně potřebuje pro sebe nebo své provdané děti. Mohu zajisté říci, že by nám bylo bývalo milejší, kdyby nový důvod výpovědi nebyl stanoven, ježto pronajímatel v tomto případě není povinen opatřiti náhradní byt. Poněvadž však při výpovědi podle §u 1, bod 20, dlužno bráti zřetel k sociálním poměrům nájemcovým, lze zajisté očekávati, že nový důvod výpovědi postihne jen málo nájemníků.

Zvýšení nájemného u středních a větších provozoven nebylo lze zabrániti vzhledem ke stanovisku jedné části vládních stran. Rovněž tak musí se nájemníci, jejichž dani podrobený příjem přesahuje 45.000 Kč ročně, smířiti se zvýšením nájemného.

Když pak předešlého týdne zákon o opětném prodloužení ochrany nájemníků projednáván byl v poslanecké sněmovně, podnikla republikánská strana výpad proti předloze, kterou podala vláda. Tato předloha byla těžce vydobytý kompromis. Při všem uznání různé nevypočitatelnosti, kterou parlamentní život s sebou přináší, byl to přece mimořádný případ, že republikánská strana vystoupila s novými požadavky. Doufala, že ještě v posledním okamžiku prorazí s celou serií požadavků v neprospěch nájemníků. Zbylo z těchto požadavků jen snížení domovní daně činžovní o 20 %, a to omezené na dobu do 31. prosince 1931. Tím ovšem obce ztratí nové miliony korun na přirážkách. Nuže, to je věc, se kterou se také smíříme. Ostatně však je výsledek v obráceném poměru k vynaloženým silám.

Nápadně nevěcné byly také výpady posl. Kalaše proti ministru sociální péče. Přes tyto výpady proti ministru dr Czechovi, mohu zajisté přejíti, poněvadž je můj přítel ve straně, posl. Kaufmann již náležitě charakterisoval, že posl. Kalaš další trvání ochrany nájemníků proklíná do horoucích pekel, dokazují jeho další vývody v poslanecké sněmovně. Podle zpráv denních listů řekl posl. dr Kalaš doslova: > Ochrana nájemníků je bolševismem a směřujeke zničení soukromého vlastnictví <. Tak nějak podobně vyjádřil se ostatně také včera sen. dr Havelka v sociálně-politickém výboru. K potlačení tohoto bolševismu chce se dr Kalaš dovolávati mezinárodního fora. Dr Kalaš chce tedy mezinárodní zasahování ve prospěch majitelů domů v Československu. Kdyby se někdo s jiné strany v některé jiné věci a patrně s mnohem větším právem dovolával pomoci ciziny, pak bylo by, o tom můžeme býti ubezpečeni, v republikánské straně veliké rozčílení, poněvadž dotčena byla výsostná práva státu. Jinak dlužno konstatovati, že dr Kalaš a jeho strana soukromé vlastnictví nepovažují bezpodmínečně za svaté a nedotknutelné; že tomu tak je, dokazují mnohé případy zasahování státu, jež se děje v zájmu agrárníků.

Nyní dlužno výslovně poukázati k tomu, že se majitelům starých domů zcela nic nebéře, má se jim ochranou nájemníků brániti jen v tom, aby cizí majetek nerealisovali úplně pro sebe. (Sen. Böhr [ německy ]: Vaši sociálně-demokratičtí malodomkáři však mluví jinak!) Pane kolego, o tom se nebudeme baviti, zdali se to říká či nic, to zde nemůžeme zkoumati; myslím, že mohu podati opačný důkaz, že všechny požadavky, které zastupujete, přinášejí jen organisace majitelů domů, že však značná část majitelů domů, zejména majitelů malých domů, je zcela jiného názoru, totiž našeho názoru. (Sen. Stöhr [ německy ]: Také velká část nájemníků je jiného názoru!) To je silně přehnáno.

Majitelé starých domů neustále přehlížejí, že následkem znehodnocení peněz vyvlastnili svoje hypotekární věřitele. Mezi vyvlastněnými nalézají se také mnozí dělníci, zaměstnanci a řemeslníci. Tito obdrželi, pokud mohli, za svoje s námahou a těžce nastřádané předválečné koruny jako splátku české inflační koruny. Pokud tito domácí páni nebudou pro to, aby se těmto ubohým lidem úspory inflací uloupené zhodnotily, nemají žádného nároku na to, aby jejich staré domy zvyšováním nájemného dosáhly nynější hodnoty. Vzhledem k tomu mohla původní ochrana nájemníků trvati ještě mnohá, ba velmi mnohá léta, nežli by se majitelům starých domů byla stala majetkoprávní škoda.

Přes to všechno dřívější vládní většina roku 1928 ochranu nájemníků silně omezila. Silným rozmnožením vypovídacích důvodů bylo majitelům domů umožněno vyhoditi z bytů mnoho dělníků a zaměstnanců. (Sen. Böhr [ německy ]: Dnes je přece ještě více výpovědních důvodů nežli tehdy!) Nuže, nový důvod k výpovědi agrárníci jednoduše vynutili.

Tím byla také urovnána cesta pro nemožně vysoké činže ve starých domech. A když na podzim roku 1929 bylo před uplynutím ochrany nájemníků, slibovaly různé strany majitelům domů konečnou likvidaci ochrany nájemníků, jak to majitelé domů chtěli míti. K tomu následkem ztrát, jež občansky blok utrpěl při posledních volbách, již nedošlo. Následkem zhoršení ochrany nájemníků, kterou provedla dřívější většina, byly činže ve starých domech vyhnány nad zákonitou míru. Tak podle šetření statistického státního úřadu, jež je uveřejněno v cenových zprávách, stouplo nájemné ve starých domech oproti době předválečné z 360 na 1.300 Kč, tedy 3,61 násobně. K tomu přistupují ještě různé přirážky, které v předválečné době zpravidla byly obsaženy v nájemném, čemuž však dnes již tak není. Poněvadž v Praze, jak již řečeno, nájemné ve starých domech za kuchyň a pokoj činí 1.300 Kč ročně, musí dělníci a zaměstnanci s příjmem ročních 8.000 Kč vydati již 16,3 % svého příjmu na nájemné. K tomu přistupují ještě přirážky, dále výdaje za světlo, topení, jakož i ještě jiné pevné nevyhnutelné výdaje. V nových domech činí podle údajů státního úřadu statistického nájemné za kuchyň a pokoj v Praze 2.800 Kč ročně. V průmyslových městech a průmyslových vesnicích nejsou tyto poměry v soukromých novostavbách příznivější nežli v Praze.

Je myslitelno a možno, aby velká armáda špatně placených dělníků a zaměstnanců mohla ze svého příjmu vydávati až 40 % za nájemné? Do bytů v nových domech může se tedy stěhovati jen tenká horní vrstva dělníků a zaměstnanců. Je tudíž trestuhodným šílenstvím, když zástupcové organisací majitelů domů vždy znovu vyslovují požadavek, že nájemné ve starých domech musí se vyrovnati nájemnému v nových domech. Dokud se na bytovém trhu nabídka a poptávka po bytech nevyrovnají, dotud bude musit trvati ochrana nájemníků. Kdo chce něco jiného, prohřešuje se těžce na velké mase dělníků a zaměstnanců.

Konečně nutno také jednou již pozvednouti celou bytovou kulturu s její strašně nízké úrovně. Je to hrozný pocit, když víme, že desetitisíce rodin přebývají v bytech, které tohoto jména nezasluhují. Jsou to pařeniště různých nákaz, kde tisíce lidí násilím přichází o život. Proti tomu mají předáci majitelů domů velmi jednoduchý recept. Tak tvrdil na sjezdu svazu německých majitelů domů v Ústí dne 3. července 1929 jistý majitel domu velmi směle, > že rozmnožení tuberkulosy a jinýchlidových chorob je následkem ochrany nájemníků <. Takovýmito nejapnými, abych neřekl hloupými argumenty se hájí domovní důchod.

Jedno jest jisto: ryze kapitalistickou stavební činností nelze zabrániti bytové nouzi, a to tím méně, ježto většina nájemníků nemůže platiti drahé byty, leda že by mzdy dělníků a zaměstnanců byly čtyřnásobně zvýšeny.Ale tu se křičí, že to nelze učiniti, ačkoli podle okamžitého stavu hospodářství v Československu by mzdy dělníků a zaměstnanců mohly býti podstatně vyšší. Nyní mají ze tří milionů dělníků a zaměstnanců jen dvě pětiny přes 10.000 Kč ročně. A 1.3 milionů dělníků dociluje jen týdenní mzdy do 108 Kč. Při takových mzdách jest již nájemné ve starých domech těžkým zatížením a pro takové dělníky nepřicházejí byty v nových soukromých domech, vůbec v úvahu.

Podle úředního zjištění činí náklady novostaveb asi desateronásobek předválečné parity. Způsobeny byly tyto vysoké náklady drahým stavebním materiálem. Stanovíme-li cenu v červenci 1914 na 100, stály v červenci 1930: zámečnické práce 2.350, sklenářské práce 1.972. truhlářské práce 1.510, kámen 1.333, jedno okno 1.000, tabulové sklo 986, písek 929, stavební dříví 1.056, cihly 923, cement 792, železo 792. Oproti tomu mzdy dělníků, kteří přicházejí v úvahu, stouply jen 6,72 až 9,25 násobně. Tedy mzdy dělníků jsou většinou pod předválečnou paritou. Vzhledem k tomu nedostává se jakéhokoli důvodu pro tvrzení, že vysoké mzdy zaviňují vysoký stavební náklad. Není pochybnosti o tom, že v cenách materiálu je kalkulován veliký zisk; jak se to provádí v této příčině, o tom pozoruhodný doklad nám podává Králodvorská cementárna, akciová společnost. Tato společnost je největší ve státě a vyrábí ročně 8 milionů q cementu. Tato akciová společnost platila z nominální akcie 200 Kč dividendu, a to roku 1923 22,5 %, roku 1924 30 %, 1925 40 % a od roku 1926 činí dividenda každoročně 50 %, to znamená, že se akciový kapitál za každé 2 roky vrátí v dividendě. Při tom nashromáždila Králodvorská cementárna ještě reservní fond ve 2 1 násobné výši akciového kapitálu. (Sen. dr Heller [ německy ]: Ale proti každému zdanění reserv se měšťáci brání!) Ano, proto tolik křičí, že nastřádané reservy mají býti podrobeny dani. Takovýmto občanským ziskem, který hraničí přímo na loupežnictví, se přirozeně stavební činnost nepodporuje. V tomto případě bylo by věru velmi na místě, aby stát řádně zasáhl. Zdali se tak stane, o to bych se nechtěl vsaditi, neboť patronem Králodvorské cementárny je Živnobanka.

Obrazu o vysokých stavebních nákladech dostává se doplnění pozemkovou lichvou a vysokými hypotekárními úroky. Také v tomto směru bylo by ještě o mnohém promluviti. Skutečností je, že dnes, měřeno podle předválečné doby, procentní sazba jest o 3-4 % vyšší. To jsou peníze, které zase plynou do kapes různých podnikatelů, a mluví-li se stále zase o tom, že panuje snaha snížiti úrokovou míru, pak vězí v tom namnoze přece velký omyl. Zde v Praze na příklad lze v jedné z nejživějších ulic čísti denně velké oznámení, že se vklady zúrokují 7 %. Ale tam, kde se platí 7 % z vkladů, nutno přece za vypůjčený kapitál dlužníkovi napočítati 12 až 14 %. To jest otázka, která zaslouží, aby se o ní uvažovalo.

Této kapitalisticky orientované stavební lichvě může čeliti jen stát se svými mocenskými prostředky, a to ve dvojím směru. Jednak řadou opatření, která v jejich detailech nechci líčiti, která brání jakékoli spekulaci na stavebním trhu, jednak tím, že by stát ve spojení s obcemi velkorysým způsobem podporoval stavbu bytů. Uznáváme, že zvýšením záruky z 350 milionů na 650 milionů Kč lze postaviti o několik set bytů více. Také těchto 300 milionů nebylo lze tak lehko dostati od občanské většiny. Kdyby nebyli socialisté ve vládě, nebylo by se stalo ani to, aniž by byla ochrana nájemníků zůstala zachována ve své staré podobě, nýbrž by li bychom se dožili dalšího prolomení této ochrany nájemníků. Jakkoli uznáváme také zvýšení státní záruky, máme přece za to, že to jsou stále ještě velmi skromné prostředky, jimiž se oživuje stavební činnost, ježto obce, přicházející v úvahu, namnoze jsou finančně na tom velmi špatně. Státní stavební pomoc musí tedy býti vydatnější. Je potřebí jen mimochodem nahlédnouti do státního rozpočtu, a shledáme, že se mnoho, ba sta milionů vydalo za účely, které neslouží všeobecnému národnímu hospodářství a blahu obyvatelstva.

Také na jiném oboru národního hospodářství bylo by lze docíliti úspor. Československo vydává nesmírně mnoho peněz za cukerní dumping. Rozčilujeme se zde namnoze nad tím, že se tu a onde provádí dumping, ale také Československo vyniká zde v celé řadě věcí. Kdežto výrobní náklady za 1 kg cukru činí zde 3 Kč až 3,20 Kč, dodáváme tento cukr cizině, čítaje v to dopravné až k československé hranici za 1,35 Kč za 1 kg. V Anglii dostaneme tento náš cukr ještě o 3 hal. levněji. Za to může anglický dělník koupiti 1 kg cukru v maloobchodě za 4,39 Kč, kdežto zde u nás stojí v maloobchodě 6,10, 6,20, ba v pohraničních územích také 6,60 Kč. Na tento způsob daruje Československo cizině každoročně 1.2 miliard Kč. Za tyto peníze, které se vyždímají z domácího konsumenta, lze postaviti každoročně 34.000 malých bytů. Bude se snad leccos namítati, ale nenajde se žádný rozumný důvod pro to, že by bylo třeba darovati ty to miliony cizině. (Sen. Böhr [ německy ]: Ale pak nesmíte hlasovati pro to!) Stačí, pane kolego, když protestujeme proti tomu, že s touto věcí nejsme srozuměni. Toho vy jste neučinili, a nelze od nás žádati, abychom za několik měsíců změnili to, co se dálo po celá léta.

Prostředky pro velkorysou stavbu malých bytů bylo by tedy lze na každý způsob uvolniti. Ve skutečnosti má se věc tak, že odpůrci ochrany nájemníků jsou také odpůrci podpory stavebního ruchu. Není tedy žádnou náhodou, že majitelé domů na svých sjezdech pronesli ryze kapitalistické odůvodnění, že státní podporou stavebního ruchu bylo stlačeno nájemné. Odstranění ochrany nájemníků bez podpory stavebního ruchu majitelé domů - to mohu zajisté vysloviti - za součinnosti sociálních demokratů nikdy nedosáhnou. Dokud se domácí páni staví na stanovisko, že podporu stavby bytů a ochranu nájemníků lze od sebe odloučiti, dotud budeme musit stále pracovati s provisoriemi, která zabrání aspoň tomu, aby nájemníci nebyli příliš poškozováni.

Ať již je zde hospodářská krise či nikoli, situace dělníků je tak bídná, že nemohou platiti žádané nájemné.

V diskusi v tomto domě litoval kolega Böhr, že usneseno bylo zase provizorium, to je správné. Řekl jsem již také z jakých důvodů se vždy znovu sjednalo provisorium, poněvadž se vždy zase doufá, že nadejde doba, kdy bude možno ochranu nájemníků hoditi zcela přes palubu. Jestliže kolega Böhr litoval, že se v této otázce nepřiznává barva, může to tvrditi o nás. Mohl bych vám, kdybyste chtěli, předložiti výňatky ze schůzí domácích pánů, kde posl. Krumpe, sekretáři strany a jiní členové křesťanské strany lidové domácím pánům slavnostně slibovali, že budou hájiti zájmy domácích pánů. (Sen. Böhr [ německy ]: Ale přece jen znenáhlým odbouráním!) Tam se nemluvilo o znenáhlém odbourání: ve schůzi, kde se mluví proti tomu aby stát stavěl byty, nelze udržeti žádnou střední linii. Včera řekl

kolega dr Hilgenreiner v sociálně-politickém výboru, že se také jemu plně provisorium nelíbí a na naši poznámku řekl: Byli jsme tehdy příliš slabí! Zajisté, většina byla tehdy menší než nynější vládní většina. Ale podíváme-li se na činnost tehdejší koalice, musíme naprosto říci, že přes svou nepatrnou většinu provedla mnoho, ale mnoho ke škodě veškerého obyvatelstva. Obzvláštní rány byly zasazeny dělníkům v tomto státě; z politických důvodů byly také zhanobeny samosprávné korporace, poněvadž je panstvu nesnesitelným vliv dělníků v samosprávě, a aby se tento vliv neuplatnil, zničen byl podklad finančního hospodářství obcí. (Sen. Böhr [ německy ]: Ale měli jsme přece obce s 2.000 % přirážek a vedle toho obce se 400 %!) Také to se mohlo státi. Každá obec musí přece míti strážníka, tajemníka, musí v přenesené působnosti vyřizovati úkoly, jestliže však daňová základna je malá, řekněme 5.000 Kč, můžete si sami vypočítati, kolik set procent musí taková malá obec vybírati, aby vystačila. Daňová základna je rozhodující.