Jestliže se nám tedy ochrana hospodářsky slabých nájemníků vedle postupného zvyšování nájemného ve starých domech jeví jako vedoucí motiv ke znenáhlému docílení volného hospodářství bytového, pak musí při tom zároveň nastati nejčilejší všestranná podpora stavební činnosti se současným snížením nájemného v nových domech. Že se se státem a zeměmi v předloze jedná tak mírně a že se přímo zařazují mezi chudé nájemníky, zdá se nám podivným. Opětné zařadění 300 milionů na podporu stavebního ruchu jeví se nám naproti tomu sympatickým. Veřejná správa měla by se však po říšskoněmeckém vzoru důrazněji starati o to, aby se u nás konečně mohlo stavěti levněji, tím že by se působilo na pokles cen u koncernů, které suverénně ovládají trh cihel a železa, cementu a vápna. Jak by jinak bylo lze vysvětliti zjev, že naproti Sasku - bydlím poblíže hranic - se přece staví levněji nežli u nás, ačkoli tam nejsou mzdy nižší, nýbrž poněkud vyšší? Dále považuji za nutné zjednodušiti podmínky, které jsou předepsány při podávání žádostí za státní stavební úlevy. Tyto různé podmínky považuji za příliš rozvláčné a překážející, znamenají často příliš byrokratické pedantství, které se také ústředním úřadům, které vycházejí ochotně vstříc, jako ministerstvu sociální péče, musí zdáti nepraktickým. Šablona, stejnoměrnost neslouží vždy praktické potřebě, individuelním požadavkům, kdežto krása a účelnost často více mohou lpěti na různosti. Funkcionářům družstev pro stavbu bytů zůstalo by uspořeno mnohé dopisování, mnohé jízdy, které stojí čas a peníze, a obtížné svolávání častých schůzek komitétů, a tak bylo by poslouženo radostnější a rychlejší stavební činnosti. Pánové, kritika vytýkala koalici, také občanským stranám, právem, že nedostály ani svému daňově politickému programu, ani svým slibům v jiných oborech - myslím na menšinové školství, vojenství atd. - ani pokud jde o nynější předlohu. Žádná krise není odstraněna, místo definitivy v bytové otázce přišla zase záplata, při čemž ještě nejsou rozptýleny pochybnosti, zdali po roce dojde ke konečné úpravě. Dřívější poukazování na Holandsko, Francii, Belgii, Italii nevzbudilo potřebného napodobení. Bytová nouze pro mnohé zůstala.

30. listopad stojí přede dveřmi, tu uplyne dosavadní provisorium. Slavný senát je v této budově zde sám nájemníkem, a mohl by, kdy by zde neplatily zvláštní zákony o místnostech, které používají zvláštních výhod, octnouti se v neděli také bez přístřeší. Je to tedy těžká věc a nechci vůbec přicházeti s návrhy, neboť by byly marné.

Chci jen poukázati na resoluci, která podle smyslu byla převzata z resoluce, kterou v poslanecké sněmovně podala křesťansko-sociální strana stran působení vlády na pokles cen u různého stavebního materiálu.

Nejen 30. listopad stojí přede dveřmi, blíží se také vánoce a to nám připomíná Betlém, vypuzení chudých z útulku, kteří byli vyhnáni ven do širého pole. Poněvadž pak zákon zabraňuje náhlému zániku veškeré ochrany hospodářsky slabých provisoriem, ovšem nikterak vítaným, na jehož místě si přejeme definitivum, budeme hlasovati pro předlohu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Pánek. Uděluji mu slovo.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Nedávno podařil se panu ministerskému předsedovi při jisté příležitosti velmi pěkný vtip. On totiž přirovnal dnešní vládní většinu k sentinelu. Pan ministerský předseda, pojednávaje o dnešních politických poměrech a také o té těžkopádnosti v politických pracích, prý prohlásil: My jedeme, to je pravda, ale tu jízdu naší většiny nemůžeme srovnati ani s jízdou rychlíku - poněvadž nejedeme tak rychle - ale také ani s jízdou nákladního vlaku - poněvadž nejedeme tak pomalu - my ji musíme skutečně srovnati s jízdou takového sentinelu. Pan ministerský předseda snad ani neví, jaké klasické přirovnání se mu skutečně podařilo. Je pravda, ta jízda je trochu těžkopádná, vždyť sentinel je rozložitá mašina, a někdy ta jeho jízda je také hodně hlučící a hřmotící - ale to nebudiž vykládáno snad ve zlém dnešní většině a postupu její práce. Také nebudiž a nesmí býti tomu snad přikládán nějaký difamující charakter, naopak, já dnešní koalici omlouvám, vždyť už to její složení nemůže nikterak přispívati k rychlejšímu tempu, vždyť je zde 8 politických stran, které se dnes zúčastní na vládní moci, mají různé světové názory - což by konečně dnes už ani tak nepadalo na váhu, jako spíše to, že mají různé názory a hlediska na potřeby jednotlivých vrstev našeho občanstva. To samozřejmě nepřispívá nijak k rychlejšímu tempu. Ale jedno budiž konstatováno: je samozřejmé, že každá politická strana chtěla by jeti hodně rychle, chtěla by dopředu - ovšem jen se svým programem, to se rozumí samo sebou - a jestliže se rozejede, tak přijde hned druhá a třetí strana a dá znamení na >stůj<. Samo sebou se rozumí, kdyby bylo méně těch, kteří se rozjíždějí a kteří snad také brzdí, že ta práce by byla snad pohodlnější a také rychlejší, kdyby bylo méně brzd. Ale nedá se na věci nic měniti. Naopak. já pokládám dnešní většinu za většinu dobrou, ale musíme vzíti za vděk tak, jak to je a jak se v takové většině může pracovati.

Tedy to je jedna okolnost, která jaksi svědčí o těžkopádné jízdě takového sentinelu. Druhá okolnost je dnešní hospodářská krise. Je to už kolekce různých krisí, jaké prožíváme. Jsou to krise skutečně odůvodněné, ale tu a tam jsou to také krise neodůvodněné. Podívá-li se člověk na skutečně velmi zdárný výsledek našeho zahraničního obchodu, nenahlíží, proč je najednou taková krise v různých odvětvích naší průmyslové výroby, a zda snad to není zaviňováno také trochu racionalisací, že se prostě lidská síla nahrazuje strojem.

A ještě jedna okolnost je tu, která také nepřispívá k rychlejšímu postupu našich prací. Je to poměr senátu k poslanecké sněmovně a vice versa. Já myslím, že na dobré vůli senátu nikdy nescházelo, že senát vždy projevoval příliš mnoho dobré vůle a loyality vůči druhé komoře. Ale poslední události nasvědčují tomu, že té dobré vůle na straně druhé je stále a stále méně. Podívejte se, slavný senáte, nám se stále se všech stran říká a káže, že v senátě máme se zabývati výlučně hospodářskými otázkami. Každý nám to říká z rozhodujících kruhů, nedávno zase z kruhů Obchodní a živnostenské komory - také i vědecké kruhy - že to není správné, aby se dvě sněmovny zabývaly všeobecnou politikou a že by se měla rozděliti práce, že bychom měli více se věnovati hospodářským otázkám. Ale sotva že si senát dovolil jednou za čas hospodářskou otázku - tedy to, co se nám stále a stále chce vštěpovati, že nepotřebujeme dělati politiku, nýbrž zabývati se otázkami hospodářskými - sotvaže jsme si dovolili takovou debatu, již tu vypukla přímo ohromná krise, která snad měla dokonce zachvátiti naši vládu. (Sen. Pichl: To snad ne!) Ano, naši vládu. - Neříkám celá poslanecká sněmovna - aby mi bylo dobře rozuměno - nýbrž vedoucí jednotlivci poslanecké sněmovny se pozastavují nad tím, že pan ministerský předseda učinil u nás prohlášení ve věci známého výbuchu v bratislavské továrně. Myslím, že ti; kteří se pozastavovali nad oběma projevy pana ministerského předsedy, jak, pokud šlo o hospodářskou krisi, tak i o výbuch, neměli naprosto žádné příčiny k žárlivosti. Myslím, že ty projevy byly tak nevinné, že to nemohlo nikomu ani v nejmenším snad ublížiti.

A podívejte se: Mám za to, že by naprosto na tom nezáleželo, kdybychom neměli nic jiného pilnějšího na práci v tomto státě a v našem parlamentu, kdybychom neměli plnou hlavu jiných starostí - kdybychom si dovolili luxus řešiti prestižní otázky obou sněmoven. Ale bylo to dokonce publikováno nedávno ze schůze, tedy veřejně to bylo řečeno z obou předsednictev, že tam došlo k těm nepříjemnostem ve věci těchto dvou projevů a ve věci té hospodářské debaty. Ještě to ukazujeme veřejnosti, že se nedovedeme ani ve věci prestižních otázek shodnout. (Místopředseda Trčka převzal předsednictví.) Pak nevím, jak se veřejnost bude na nás dívati. Mám za to, že si přece nemůže poslanecká sněmovna v žádném případě stěžovati na nezaměstnanost, kdežto senát, myslím, že má plno příčin, aby si stěžoval, že není dostatečně zaměstnán. Ovšem my nereklamujeme žádné podpory, že ano?

Již také samotné projednávání rozpočtu státního, věc, kde má poslanecká sněmovna nespornou prerogativu, jistě že zabere velmi mnoho času, a já se při té příležitosti opětně táži, kdy vlastně dostaneme opravdu ten rozpočet. Dnes ale bylo řečeno, že ho dostaneme zavčas, to znamená, že ho dostaneme příští měsíc, a že budeme ho moci, alespoň v té lhůtě, když odečteme vánoce, vyříditi, a že nebude snad nutno; abychom sahali k mimořádným opatřením.

A mezi tím, co projednává poslanecká sněmovna rozpočet, byla tam v pravém slova smyslu celá lavina různých předloh velmi důležitého rázu, o tom nemůže býti sporu. Nemohla nám sem vláda předložiti některé předlohy napřed, aby se tak účelnou dělbou práce docílilo jiného tempa, aby ten sentinel jel aspoň trochu rychleji? Mám za to, že na straně vlády není zlé vůle, že u nás nerozhoduje naprosto prestižní otázka, poněvadž myslím; jsme už hodně otrlí, pokud jde o prestiž. Vždyť senát je celou řadu let opomíjen. Ale nechceme nic jiného, než aby, když už ten senát existuje a není možnosti jej odstraniti; aspoň vůči veřejnosti měl možnost pracovati. Vždyť veřejnost nečiní rozdílu mezi poslaneckou sněmovnou a senátem.

Mám za to, že při stejném politickém složení - přece nejsme o nic více, ani o nic méně, než poslanecká sněmovna - by se nemusely řešiti otázky prestižní. Vždyť z jednoho hnízda jsme, z jedné politické strany ten či onen, ať senátor, ať poslanec. Tedy takové rozlišování by nemělo býti. Něco jiného je v jiných státech, kde jsou rozdíly ve složení. Také tu vznikají spory a bývají často i velmi zdravé. U nás, mám za to, kdyby byla dobrá vůle, a chtělo se práci rozděliti, že by to bylo velmi na místě.

Jestliže je ale potřebí dokladu pro pestrost názorů na určité předlohy vážného a důležitého obsahu, pak myslím, zase klasicky doklad podává tato předloha. kterou máme projednati, týkající se bytové péče. Tato předloha je věrnou kopií celého našeho politického skupenství a mocenství v republice. Nese stopy téměř každé na vládě zúčastněné strany. Proto je to kompromis a nelíbí se nikomu.

Co konstatuji, nesmí býti přijímáno jako výtka této koalici. Mám na mysli všechny předchozí koalice. Vždyť jsme jich měli již několik a mám za to, že předchozích se to týká ještě více nežli této. Jestliže se zase přichází s provisoriem, je to nutno konstatovati. Copak této koalici zbylo jiného, nežli zase provisorium, i když uznávám pro svoji osobu nutnost definitivního vyřešení této otázky? Ale dnes, kdy nevíme, do jakých rozměrů nám rozroste hospodářská krise, kdy a kde se zastaví, jak hluboce zasáhne do celého našeho hospodářského ústrojí, dnes, když nevíme, jak se vyvine cenová politika, jak si upravíme v budoucnosti hospodářská čísla, dnes chtíti tuto věc řešiti definitivně bylo by šílenstvím. Nevíme, jaké budou účinky dnešní krise. Proto chtíti definitivně řešiti otázku nájemnickou spojenou se stavebním ruchem, není dnes dobře možné. To mně nikterak nevadí, abych alespoň pro svoji osobu prohlásil, že se také za to trošku stydím, jestliže už bůh ví po kolikáté přicházíme s provisoriem. Tentokráte se zase dušujeme, jako vždy, že již to je naposled. Ale nevěřím tomu, dnes méně, nežli kdy jindy - a já jsem dosti věříval, když se přicházívalo s prodlužováním zákona se zřetelem k té krátkodobosti, zejména když předchozí občanská koalice předkládala provisorium. že je to opravdu naposled. Ale dnes z Pavla se stává Šavel. Jsem přesvědčen, že za rok budeme říkati to, co dnes, poněvadž pochybuji, že by se hospodářské poměry za rok natolik ustálily abychom mohli opravdu sáhnouti k definitivnímu vyřešení ochrany nájemníků a s tím spojeného stavebního ruchu.

Není potřebí, abych vykládal, že otázka stavebního ruchu je v těsné souvislosti s ochranou nájemníků. To jsou siamská dvojčata. Kdybychom se zavčas byli postarali za ty miliardové částky, které my jsme s počátku věnovali do stavebního ruchu, kdybychom se byli zavčas postarali o dostatečný počet malých bytů za dostupné činže, podškrtávám, a umožnili konkurenci na bytovém trhu, mám za to, že jsme dnes mohl i míti vyřešenu dávno a dávno celou ochranu nájemníků i celou otázku nájemnickou vůbec. Já jsem to již několikráte s tohoto místa uváděl a nebudu prvním, který to uváděl, všichni se téměř o tom zmiňovali. Ale je potřebí vždycky a vždycky to připomínati, že to byl senát, tedy můžeme míti klidné svědomí, že senát již v r. 1921 chtěl docela jiným energickým mimořádným způsobem řešiti krisi. Mimořádné poměry bytové řešiti mimořádnými opatřeními. Bohužel, my jsme chtěli tehdy jak je vám známo, čeliti specielně lichvě stavebními pozemky a stavebními hmotami, prostě chtěli, jsme to rychle vyřešiti; abychom se dostali z toho zbytku vázaného hospodářství. Ale poslanecká sněmovna, a tady musím do jisté míry činiti výtku i nám, socialistickým stranám, dali jsme se tehdy přesvědčiti v poslanecké sněmovně zástupci občanských stran o nutnosti co největšího vznícení stavebního ruchu soukromou cestou, soukromým podnikáním. A dali jsme se přesvědčiti, že, co jsme zde v senátě chtěli udělati, není dobré, a co oni chtějí udělat, že dobré je. A k jakým koncům jsme dospěli? My jsme na účet veřejnosti, na účet i nájemníků a všech těch, kteří bydlí, řešili stavební krisi. To je pravda. Ale jak? My jsme poskytovali možnost stavěti vily, bohaté rodinné domky jednotlivcům, nám zde vyrůstaly kolem Prahy a konečně i kolem jiných měst a velkoměst a specielně zde v Praze vilové čtvrti, o jichž estetičnosti nechci ještě mluviti, o tom se bude mluviti později. Ale tak, jako nám rostly tyto vilové čtvrti, tak nám také rostly čtvrti vagonové kolem Prahy a ty psí boudy. Poněvadž tak, jak se bydlelo a ještě bydlí v okolí Prahy, to skutečně není lidské přístřeší. Místo abychom stavěli nahoru, abychom co nejvíce šetřili drahou půdou, rychle, vysoko, a hleděli tak méně na tu bytovou kulturu, kterou já nechci nikterak podceňovati, ale raději odstraňovati co nejrychleji bytovou krisi, aby měl každý střechu nad hlavou, stavěli, jsme rozložitě, draze, způsobili jsme tím obcím, komunám, značné náklady, jež vznikají veřejným statkem, komunikací, osvětlováním, vodovody atd.

Nuže, tento původní zákon z r. 1921 se několikráte korigoval, opravoval, zlepšoval a zhoršoval, ale co nutno zejména zdůrazniti, bylo, že jsme přecházeli z jednoho extrému do druhého extrému. Představte si, že jsme během několika let přešli z 90 % a dokonce při jednotlivých stavbách z 92 % stavební podpory na nulu a z 30ti let daňových výhod jsme přešli na l5 let, takže se už vlastně blížíme mírovému stavu, který byl 12 let. A tak mohl bych mluviti dále ohledně těch výhod, jak jsme si počínali neprozřetelně, a to slovo je snad až příliš mírné, zejména když jsme před několika roky, a jen ať se k tomu přiznáme, za občanské koalice, kdy jsme prodlužovali vždy zákon na krátkou dobu a tím přirozeně také i ty příslušné výhody, vždy se říkalo, to je naposled, a uplyne ta lhůta, již takové výhody nebudou.

K jakým důsledkům jsme dospěli, to je také všeobecně známo. Stavěli jsme rychle, draze a špatně. Vemte si poříčskou katastrofu. Já jsem přesvědčen a naši stavebníci nám to také říkají, jak na nedostatečných základech spočívají mnohé domy v Praze tam, kde se šlo do hloubky, kde se dělaly jámy, které nejsou dobře zabezpečeny, poněvadž na to zabezpečení nebylo prostě času, vždy se to terminovalo, musilo to býti do určité lhůty hotovo. Poukazovali jsme na tyto nedostatky, říkali jsme: Představte si, jaké to bude mít důsledky nehledě k tomu, že stavby nejsou stavěny dobře. Ale my jsme tím vyháněli cenu pozemků do výše a také ceny stavebních hmot a pod. Nechci pochybovati o tom, že občanská většina neměla snad dobrou vůli, ona chtěla, já alespoň myslím, chtěla vyřešiti věci tak, jak si je tehdy vložila do programu, ale když došlo k tomu rozhodnému okamžiku, vždy couvla. Já už to řekl včera v sociálně-politickém výboru, jak ministerský předseda, totiž zástupce ministerského předsedy dr Šrámek, tehdy prohlásil: > A to mynebudeme dělat bez socialistů, to počkáme, až budou socialisté ve vládě.< Já toho nelituji, mám za to, že vládnout a spolurozhodovat, to nejsou jen příjemné věci, to je také dělat nepříjemné věci. A my musíme učit naše voličstvo a naše občanstvo, že máme býti zúčastněni při věcech, které nejsou zrovna nejpopulárnější, ale že je to mnohem lepší, když jsme při tom, než když vůbec při tom nejsme. Nuže, já bych se, prosím, dnes o té věci nebyl zmiňoval kdyby nebylo řečeno v poslanecké sněmovně, co nyní děláme a nájemnickým zákonem, se zákonem o bytové péči, že je to bolševictví. Prosím, žádné pohoršení. Jestliže skutečně to, co my nyní v takové těžké krisi děláme, se pokládá za bolševictví, prosím, je to tedy bolševictví. Ale já mám za to, že občanská většina, když bychom to měli měřit, dělala daleko větší bolševictví v době, kdy měla možnost upraviti tyto věci, v dobách velmi dobré hospodářské konjunktury. Jsem, prosím natolik přímý a otevřený, abych řekl, že není to nic zdravého, co tu je. Buď vázané hospodářství ve všem, nebo v ničem, i když musíme uznat, že snad jsou pokud jde o byty, o přístřeší, docela jiné, mimořádné poměry. Ale musím konstatovat, že za 12 roků jsme to už mohli vyřešit. Ale znovu zdůrazňuji: nejsme jen my vinni, máme nepatrnou část té viny, jako ti, kteří stále o tom mluví, ale nevzchopili se k činu, aby tu věc vyřešili, když se vyřešiti mohla. Vždyť my přece známe program bývalé občanské koalice, která měla skutečně v programu definitivní rozřešení bytového problému, poněvadž už v r. 1927 pokládala stavební ruch za tak ustálený, že bude možno vrátiti se k normálním poměrům. Také i vláda byla ovládána stejným optimismem. Vždyť, aby se snad příliš mnoho nestavělo, začala odbourávati výhody, nechtěla poskytnouti, to byla její myšlenka - zbytečné daňové výhody atd. Proto prodlužovala a připouštěla jen krátkodobé prodloužení. Ovšem to se dělo v neprospěch těch bydlících, poněvadž, jak jsem již naznačil, stavební náklad rostl do horentní výše a tím také i činže. Jak jsem již řekl, pokaždé při prodlužování zákona o stavebním ruchu a konečně vůbec, pokud jde o zákony, týkající se bytové péče, vždy jsme prováděli jakési korektury. Kdybychom bývali ty korektury prováděli tak, aby se opravdu povznesl stavební ruch a abychom zlevnili činže, tak bychom tomu všemu rozuměli. My jsme však, pokud jde o ty korekury, spíše zákon zhoršovali, než zlepšili. Jen si vezměte, že jsme, pokud jde o opatření stavenišť recipovali takřka beze změny původní zákon, neměli jsme zmužilost čeliti lichvě s pozemky, tak jako kdyby nám nebylo známo, k jakým důsledkům jsme dospěli; za jaké ceny se pozemky, které se zkoupily za babku, dnes prodávají, jaké jsou to tisíce a tisíce procent, které dnes jednotlivci vydělávají, jak prodávají se pozemky v okolí Prahy a v Praze za přímo pohádkové ceny. Tomu všemu jsme nedovedli čeliti a přece jsme měli v rukou možnost, abychom tomu čelili. Nevím, jestli by se vůbec dala vypočítati suma, o mnoho-li byl tímto způsobem připraven stát, obce a také nájemníci, tím že nebylo čeleno lichvě stavebními pozemky. Jak mohlo býti těchto částek použito k zvýšení stavebního ruchu, jak mohly býti dnes činže docela jinak upraveny. Tehdy se nám namítalo, a namítá se do dnes, ale myslím, že už se přece jen začíná rozsvěcovati v hlavách těch, kteří byli proti tomu, že by to byl snad jakýsi neoprávněný zásah do soukromého vlastnictví. Mám za to, že tady by ten zásah byl naprosto oprávněný. Představte si, že komuna, kolektivum, provede regulaci pozemků, zavede tam dokonce komunikaci a vše, aby se tam mohly stavěti domy, to všechno se tedy dělá na účet toho kolektiva, které těmito opatřeními, regulací atd. zhodnotí pozemky - a teď nemá míti možnost, aby také řeklo: Já chci, aby se prodávaly ty pozemky za tolik a tolik? Jaký pak by to byl zásah, když zásahem veřejným někomu něco zhodnotíme, tedy jistě máme a musíme míti možnost, abychom také čelili té lichvě, abychom čelili prostě těm výstřelkům, které zde byly, a myslím, že jsou i dodnes.

To jsme tedy nedovedli. A kdybychom bývali aspoň způsobili, že část těch přehnaných sum se byla vkládala, nebo majitelé těch pozemků byli povinni vkládati je do určitých fondů, a z těch že by se stavěly domy s levnými byty, to se však nestalo. A když už mluvíme o těch fondech: Svého času se zde mluvilo o zřízení takového bytového fondu v době dobré hospodářské konjunktury. Tehdy se výslovně řeklo: Ať ti bydlící, kteří lacino bydlí, přispívají něčím na ty nebydlící. Myslila se losová akce, taková vnitřní půjčka - to všecko bylo zamítnuto s poukazem, že by to působilo v cizině velmi nepříznivě snad na naši úvěrovou schopnost. Mám za to, že to byla jen výmluva a neoprávněné držení se liberalistické zásady v této věci, ale že ve všech státech si řešili tuto krisi podle svého a nikdo jim do toho nezasahoval, nepůsobilo to ve druhém státě nepříznivě, jak oni tam řešili mimořádnou bytovou tíseň. Mám za to, že jistě by i cizina nebyla nic řekla, kdybychom tím způsobem chtěli řešiti naši krisi. Také ostatní hlavy zůstaly beze změny. My jsme nedovedli čeliti lichvě stavebními hmotami a konečně někde i tu a tam prací. To musím říci: Měli jsme sice mzdové a cenové soudy, ale ty neměly sankce, možnost zákroku atd. Poněkud pronikavé změny jsme způsobili, kde šlo o uvolňování větších bytů a pokud jde o zvyšování činží, ale to všechno nebylo to, jak by se to bývalo mělo řešiti. Jak jsem naznačil, šli jsme z extrému do extrému, pokud šlo o poskytování výhod, a tím jsme způsobili nesmírný chaos na bytovém trhu, takže máme dnes, nevím kolik druhů činží.

Nenahlížím, proč se zdráháme na př. propustiti z ochrany ty větší byty. Vždyť myslím, by to tomu drobnému člověku nijak neuškodilo. Ovšem, že bychom tím prospívali jen těm bohatším, zámožnějším majitelům domů, kteří bydlí a mají své domy uvnitř Prahy - na periferii se nákladné a luxusní byty nestaví atd. Mám za to, proč jsme nepoužili volnosti svobody nájemních smluv? Na všech těch změnách, jak jsme je dosud prováděli, jsou zjevny rozpaky a strach před odpovědností. Říkám a několikráte jsem to již zdůraznil, že to, co děláme se stavebním ruchem a stavebními zákony, je v pravém slova smyslu pštrosí politikou. Máme hlavu v písku, nevíme, co se kolem děje, a čekáme, kdo to za nás udělá. My to budeme musiti řešiti a čím ta doba bude delší, tím ten chaos bude horší, řešení bude svízelnější, bolestnější. Tedy tato předloha nese stopy rozpaků, ačkoli jsem je odůvodnil hned zpředu, že nebylo jiného vyhnutí. Přišli jsme do doby tak výlučné pro nějaké překotné vyřešení této věci. Překotné pravím. Není podstatných změn ani v této předloze proti dosavadnímu stavu. To, co se tu zavádí, to jsou jen všeobecné flastry. Jsem přesvědčen, že hranice příjmů, kterou snižujeme ze 60.000 na 45.000, praktického významu míti nebude. Kdo si dovede přizpůsobiti svoji fasi na 60 tisíc Kč, dovede si ji přizpůsobiti také na 45.000. Až ovšem na zaměstnance státní i veřejné, na úředníky, kteří mají své příjmy kontrolovatelné. Ale stane se jistě v mnohých případech, že ten 13. plat, který se vyplatí v prosinci, padne do těch 45.000 Kč nebo přes, a on ještě bude dopláceti. Myslím, že se pomáhá vlastně těmito opatřeními jen těm zámožnějším majitelům domů. Již jsem naznačil, že uvnitř Prahy a vůbec velkých měst nebydlí žádní chudáci.

Konečně jiná pronikavější změna v této předloze spočívá v tom, že se snižuje o 20 % základ daně činžovní, a to ve všech domech, tedy lineárně, ze základu daného r. 1914. Podívejme se na to opatření trochu zblízka! Dejme tomu, že r. 1914 činil v jednom domě daňový základ 100 Kč. Tam bude činiti výhoda 20 Kč. Tam, kde daňový základ činil 1000 Kč, bude nyní činiti výhoda 200 Kč. Zase progrese, ovšem ve prospěch těch, kteří mají větší příjmy. Ale toto opatření bude míti také jisté následky pokud jde o finance obcí. Jediná Praha bude připravena o 6 mil. Kč tímto opatřením. Nevím, je-li dosti logické, že v době, kdy se zabýváme úpravou financí samosprávných svazků, tedy také i obcí, zase jim snižujeme příjmy tímto způsobem, i když zase na druhé straně uznávám, že se zvýší snad přirážky tím, že zvyšujeme činže. Pochybuji však, zdali zvýšení vyváží tento úbytek.

Ale správná je nová zásada, kterou přijímáme v tomto zákoně, aby byty, pronajaté státu, zemím, obcím a okresům, pokud jde o ochranu nájemníků, byly naroveň postaveny ostatním nájemníkům, aby veřejné korporace - kolektiva - byly naroveň postaveny ostatním.

Nyní se musím několika slovy zmíniti o memorandu, jež nám bylo všem doručeno Ústřednou společenstev stavitelů v Československé republice. Jsou v něm velmi zajímavé věci. Kdo se zajímá o stavební ruch a bytovou otázku, bylo by žádoucí, aby si přečetl, jakými se zde operuje nesprávnými ciframi. Bohužel, musím konstatovati, že cifry, které tu jsou, opírají se také o statistická data našeho statistického úřadu, tak na př. pokud jde o příjmy rodin dělnických a úřednických, mnoho-li asi vyplývá na ně na nájemném ve starých domech. To jsou zajímavá data. Sledujme jen dobu asi pěti let. R. 1929: pozorováno opět 79 dělnických rodin. Dělnictvo by si to mělo velmi dobře přečísti. Jsou zde uvedena pozorování rodin všech možných kategorií. Celkový příjem činil tolik a tolik milionů, čili na jednu rodinu připadá průměrně příjem 18.000 Kč. Rád bych znal rodinu dělníkovu, jejíž průměrný příjem - račte mně rozuměti - činí 18.000 Kč. Na základě jakých výpočtů to vzali, jest ovšem u Boha.

Celkový příjem na př. u zaměstnanců u podúředníků atd. činí na jednu rodinu 19.800 Kč podle výpočtu statistického úřadu. Rád bych znal nižšího zřízence, u něhož by průměrný příjem dělal tak ohromnou částku. Neexistuje, je to nemožné. U úředníků průměrný příjem jedné rodiny byl vypočten na 27.500 Kč. O tom bych si dovolil také pochybovati, že by někdo takový příjem měl. Jaké rodiny zde byly vzaty za měřítko, to ovšem nevím. Neviním zde ty stavebníky, stavitele, nýbrž viním statistický úřad. To je úřad státní, jehož cifry musejí přece, anebo mají býti správné, že se přijaly tyto výpočty za základ všech těch předpokladů. (Sen. Pichl: Tendenčně!) Pak ovšem všechno to, co potom z toho vzniká, je naprosto falešné.

Tak na př. na str. 21. máte zase taková monstra. Tam se říká: Celkové nájemné činí u těch různých kategorií, jak jsem je naznačil, u některých více, u některých méně, 6,1 % příjmu, z toho nájemné ze starých bytů však pouze 1,8 %, zbývá na nájemné v nových domech 4,3 %. Zvýší-li se nájemné této poloviny bydlící ve starých domech, tak, aby se vyrovnalo nájemnému v nových domech, bylo by to zvýšení pouze o 2,5 %, čili sečteno to dělá 8,6 % příjmů. A já půjdu výš a řeknu okrouhle 9 %.

Tedy kdyby se zvýšila činže ve starých domech na 9 %, to je o 2,5 %, a měla se přizpůsobiti činžím v nových domech, mělo by to dělati podle tohoto memorialu 8,6% příjmů těch různých kategorií. Já mám za to, že to není ani dobře možné. Já zde mám něco docela jiného a všecko jsem si opatřil. Mám zde činže, jaké se dnes platí v domech a vzal jsem si nejpříznivější příklad. Mám zde dokonce čísla, všecko to je úředně potvrzeno. Je to zde na Smíchově blízko Palackého mostu, je to dům, který byl postaven v r. 1932 za 90 % ní subvence a je osvobozen na 50 let. A tam činí činže za byt č. 2 o 2 pokojích a kuchyni - Elsnerová, úřednice - 8.100 Kč, takže podle tohoto propočtu by musela míti příjem přes 72.000 Kč ročně. Ale já pochybuji že jej má, pochybuji, že to bude dělati 9 % z jejího důchodu. A tak bych mohl pokračovati. Jedna kuchyně tam stojí 2.050 Kč. Ale jsou dnes ještě dražší. (Sen. Pichl: Ale docela

jinak stavěno!) Ano, to jde o činže v domech, které jsou lacino stavěny, s ohromnými výhodami. Na tomtéž staveništi vzadu, kde zůstal zbytek starého domu a kde je ještě ochrana nájemníků, ale kde jsou ovšem poměry docela jiné, by to již odpovídalo těm 9 %, ale jenom tam, kde je ochrana nájemníků. Ale rozhodně to nemůže odpovídati všude. To jsou všecko falešné cifry, a dostane-li tyto cifry do rukou člověk, který věc nezná a nezabývá se jí, má docela jiný, zkreslený dojem na věc.