Zpravodaj sen. dr Klouda: Slavný senáte! Pan předseda výboru technicko-dopravního velmi podrobně ve své zprávě probral právní i faktický podklad smlouvy, kterou vláda předkládá Národnímu shromáždění ke schválení, zejména velmi podrobně poukázal na význam výhrady, kterou ve smlouvě varšavské z r. 1925, otištěné ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 56 z r. 1926, učinily obě smluvní strany ve příčině likvidace majetku země Slezské, bývalých žup spišské a oravské, jakož i jiných korporací.
Detailní úprav a těchto otázek vyhražena byla zvláštním dohodám a takovouto dohodou má se dnes senát obírati.
Se stanoviska zahraničního výboru zbývá mne k výstižné zprávě výboru technicko dopravního přičiniti jen několik poznámek, které se týkají struktury přeložené nám smlouvy a důsledku této smlouvy v praxi.
Touto zvláštní dohodou upravuje se jednak užívání vodovodů - část II, čl. 2-17 - jednak užívání elektrárny, plynárny, sítě tramwayové a sítě kanalisační - část III, čl. 18-21 - rozdělenými částmi dřívější obce Těšín, tedy jednak obcí Český Těšín, jednak obcí Czieszyn.
Především upravuje se tu otázka vlastnictví těchto společných městských objektů i s jejich inventářem a příslušenstvím, jakož i otázka vlastnictví k movitostem. Tu zaujímá předkládaná dohoda v souhlase s článkem 43, původní hlavní smlouvy Československo-Polské z roku 1925 zásadu teritoriality, zásadu územní a podle této zásady je rozdělen nemovitý majetek dřívější společné obce Těšín, pokud na něm vybudovány jsou objekty a zařízení, jak jsem se o nich zmínil, takto:
Části vodovodu s příslušným zařízením ležící na československém území, zejména jímky, filtry a sběrna, dále hlavní potrubí až k státní hranici a rozvodná síť vodovodní v obci českém Těšíně, dále plynárna s rozvodným zařízením, elektrárna s rozvodným zařízením, síť tramwayová a kanalisační býv. obce Těšína, ležící na území československém, tvoří výhradné vlastnictví obce Českého Těšína.
Naproti tomu obci Czieszynu připadají jako výhradný její majetek části vodovodu s příslušným zařízením ležící na území polském, zejména hlavní potrubí od státní hranice do vodojemu, vodojem a rozvodná síť v Czieszyně, pak části plynárny s rozvodným zařízením, elektrárna s rozvodným zařízením, síť tramwayová a kanalisační bývalé obce těšínské, pokud leží na území polském.
Tak rozřešena otázka vlastnictví k jednotlivým objektům na základě platné zásady území.
Pokud se týče užívání vodovodů určují se ve smlouvě jednak pravidla pro vzájemné dodávání a rozdělování vody mezi Českým Těšínem a polským Czieszynem. Českému Těšínu připadá 40 % denního množství vody, Czieszynu 60 %. Dále jsou tam ustanovení o udržování a úpravách vodních děl a zařízení, o vzájemných příspěvcích a platbách obou měst, pak o provádění kontroly a upravení vzájemných poměrů pro případ zrušení společného užívání vodovodu.
Pro společné záležitosti vodovodu zřídí se jako poradní sbor smíšená komise, do níž vyšle každá z obou zúčastněných obcí po 4 členech.
Pak jsou další ustanovení týkající se vnitřní samosprávy těchto komisí a jich fungování.
Ve věci plynárny stanoví se povinnost obce Českého Těšína dodávati ze své plynárny obci Czieszynu plyn za cenu zvláště dohodnutou, při čemž vyhrazena je zvláštní úmluva mezi oběma obcemi, kdyby Č. Těšín následkem dodávání plynu obci Czieszynu nucen byl rozšířiti svou plynárnu a tím vynaložiti náklad, který v době smlouvy nebylo lze ani přebírati, ani ciferně určiti.
Navzájem jest obec Czieszyn povinna dodávati na žádost Českého Těšína proud ze své elektrárny za cenu určenou dohodou, při čemž opětně vyhrazena je zvláštní úmluva mezi oběma obcemi pro případ, že by bylo nutno v důsledku dodávání proudu obci Českého Těšína rozšířiti elektrárnu obce Czieszyna.
Pokud se týče sítě tramwayové a kanalisační bývalé spojené obce Těšína, konstatuje se ve čl. 21. předkládané dohody, že se žádné z těchto obou sítí neužívá společně oběma obcemi a není proto potřebí zvláštní úpravy těchto objektů.
Konečně je potřebí poukázati na ustanovení závěrečná této dohody, obsažená ve čl. IV smlouvy (čl. 22 až 24), které určují zásady pro řízení ve sporných případech a pro dovolání se rozhodčího soudu podle obdoby hlavní smlouvy Československo-Polské ze dne 23. dubna 1923, kde je také pamatováno pro sporné případy na rozhodčí soud.
Jako zajímavost ještě konstatuji, že pro zkrácení a urychlení řízení dovoluje čl. 23 předkládané smlouvy zavedení přímého písemného styku ve věcech upravených touto smlouvou jednak mezi zemským úřadem v Brně a slezským vojvodským úřadem v Katovicích, jednak mezi ministerstvy vnitra obou smluvních států.
Vyžádání souhlasu Národního shromáždění ke smlouvě léto podle §u 64 odst. 1. ústavy jeví se nutným proto, že některými smluvními ustanoveními ukládají se obci Český Těšín majetkoprávní břemena.
Zahraniční výbor senátu pojednav o předložené smlouvě ve schůzi dne 9. října 1930 seznal, že smlouva odpovídá plně duchu i znění smlouvy československé z 23. dubna 1925, šetří plně zájmů státu i obce Českého Těšína a usnesl se proto navrhnouti slavnému senátu její schválení v tomto znění:
Národní shromáždění republiky Československé souhlasí se Smlouvou mezi republikou Československou a republikou Polskou o užívání městských objektů bývalé obce Těšína, podepsanou v Olomouci dne 21. prosince 1929, a se Závěrečným protokolem z téhož dne.
Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Navrhuji lhůtu řečnickou v trvání čtvrt hodiny.
Námitek není? (Nebylo.)
Ke slovu je přihlášen pan sen. Stolberg. Uděluji mu slovo.
Sen. Stolberg (německy): Slavný senáte! Dlužno zajisté uvítati, jestliže se nyní konečně po deseti letech upravuje tato otázka rozděleného Těšínska, pokud jde o vodovod a elektrárnu. Chtěl bych však poukázati k tomu, že ještě celá řada jiných nerozřešených otázek čeká na vyřízení, otázek, které vznikly neblahým rozdělením východoslezského území. Již při jednání v zahraničním výboru právě o tomto předmětu mluvilo se o otázce státního občanství, i chtěl bych použíti této příležitosti, abych promluvil o poměrech státního občanství ve východním Slezsku.
Pan ministr vnitra tvrdil, že se otázky státního občanství v ministerstvu vyřizují rychle a s největší ochotou. Pan ministr věcí zahraničních poukázal k tomu, že se jedná o věc krajně složitou a choulostivou, a poukazoval vždy znovu na složitost otázky zákonodárství o státním občanství. Nuže, mám za to, že by věc nemusila býti tak složitou, kdyby se také v tomto případě dbalo všeobecných pravidel mezinárodních zásad a kdyby jednoduše s přidělením teritoriální svrchovanosti nastalo také přidělení státních občanů novému nabyvateli. Tato zásada dochází také výrazu v článku 61. smlouvy Trianonské, dochází výrazu ve smlouvě, kterou Československo uzavřelo s Německem stran státního občanství na Hlučínsku. Dochází také výrazu ve všeobecné smlouvě o menšinách. Podle těchto ustanoveni je s předáním teritoriální svrchovanosti spojena také změna státního občanství. Ale československý a jugoslávský stát dovedly si zabezpečiti v mírových smlouvách výjimečná opatření, a to v článku 62 mírové smlouvy Trianonské a v usnesení konference vyslanců v Paříži ze dne 28. července 1920, která rozhodovala o osudu Těšínska a východního Slezska. Tyto oba státy, Československo a království Jugoslávské, chtějí si z přidělených území vybírati jen hrozinky, chtějí převzíti jen státní občany, kteří jsou jim vhod, ti, kteří se jim nehodí, mají jednoduše zůstati u Rakouska a Maďarska. Tážeme se nyní: Co mají tito ubozí lidé činiti, kteří snad po celý svůj život žili na Těšínsku, kteří však nemohou podati průkaz, že tam byli nepřetržitě, anebo kteří nemohou podati průkaz, že státního občanství nabyli již dříve? Co si mají počíti najednou s rakouským a maďarským státním občanstvím? Je také jasno, že Rakousko a Maďarsko tyto státní občany vůbec neuzná a nelze je k tomu nutiti; jak tedy má usedlík na Těšínsku, jehož státní občanství v Československu nebylo uznáno, nabýti najednou státního občanství v Rakousku anebo v Maďarsku, kterého nemůže dosáhnouti? Tímto způsobem vzrůstá počet bezdomovců, kteří vůbec nemají žádného občanství.
Velmi smutný důsledek těchto poměrů vzniká následkem našich branných předpisů. Tam se praví, že ten, kdo nemůže prokázati, že jest jiného státního občanství, i když nemá žádného státního občanství, musí svou vojenskou službu konati zde ve státě. To by mělo smysl, kdyby se dotyčný o státní občanství vůbec neucházel a kdyby se mu řeklo: Nebudeš-li se starati, musíš sloužiti zde! Ale zamítnouti někomu žádost a neuděliti mu státní občanství a nutiti ho potom k vojenské službě, příčí se přece rozhodně všemu smyslu pro právo a spravedlnost. Nuže, mám za to, že tato otázka ve svém konečném řešení naprosto není tak složitá a choulostivá, jak to uvedl pan ministr věcí zahraničních, nýbrž že by ji jednoduše bylo nutno řešiti podle zásady humanity a spravedlnosti, totiž že lidé, kteří mají své stálé bydliště v území, které převzato bylo pod svrchovanost československého státu, musí nabýti státního občanství.
Ještě jiná věc, na kterou bych chtěl poukázati, zůstává ve východoslezském území nevyřízena. V době plebiscitu, která trvala od druhé poloviny roku 1919 a po celý rok 1920, byla velká část východoslezského území, která potom v konferenci vyslanců byla přikázána Československu, obsazena Poláky. Připravovalo se hlasováni, které se potom nekonalo, rozvíjela se velká agitace a také německé nacionální organisace se zasazovaly o to, aby vyvíjely propagandu pro hlasování ve prospěch Československa. Lidé, kteří tak činili, musili pak snášeti od polské posádky nejkrutější pronásledování. Poškozován byli na těle, majetku a životech. Zemský president ve Slezsku vydal tehdy výnos, ve kterém oznamoval, že každý, kdo následkem protipolského jednání ve východním Slezsku pozbyl svého místa, obdrží od Československa jiné místo, a že každý, kdo na svém majetku utrpěl škodu, obdrží plnou náhradu. Zemský president opíral se při této proklamaci o rozhodnutí ministerské rady. Trvalo pak celá léta, nežli si. vláda na tuto věc vůbec vzpomněla. V letech 1925 a 1926 vyšetřovaly se škody a zjištěny byly škody ve výši 90 milionů. Pak začla akce odškodňovací a těmto lidem byly podle mých informací vyplaceny 4 miliony. To bylo splnění slavnostního slibu tamnímu obyvatelstvu, to byla odměna za skutečně obětavou činnost obyvatelstva ve prospěch československého státu.
Pak je zde konečně ještě jedna věc, která rovněž není vyřízena; a to záležitost platů veřejných zaměstnanců. Od března 1919 až do srpna 1920 byly části nynějšího československého území obsazeny Poláky. Veřejní zaměstnanci tam zůstali. Dostávali od polské vlády minimální plat, a to na základě propočítání tehdejší koruny s tehdejším polským zlatým. Tito lidé byli nesmírně poškozeni, dostávali čtvrtinu nebo pětinu platu, který měli vlastně dostávati. Československý stát opětovně vyslovil zásadu, že tímto obsazením území Poláky nebyla porušena kontinuita československé státní svrchovanosti, a prohlásil, že také po dobu obsazení byl československý stát pánem této země a že také úředníci byli jeho úředníky. Státní úředníci potom v rekursním řízení a po dlouhém jednání dosáhli toho, že jim byly doplaceny platy za dobu od března 1919 do srpna 1920. Učitelé na občanských a měšťanských školách žádali totéž, byli však slezskou zemskou správní komisí odmítnuti, nikoli z důvodů právních, nýbrž zemská správní komise řekla, že nemá peněz. Věc šla na zemskou školní radu a na ministerstvo vnitra. V ministerstvu vnitra leží tato věc od tří let nevyřízena. Vždycky se řekne, že se mají ještě konati šetření. Tito lidé tvrdí, že mají právní nárok, kterého by mohli dobýti u správního soudu, bez rozdílu, zdali se ministerstvo domnívá, že zde nárok po právu trvá či nic. Ministerstvo však musí vydati rozhodnutí a nesmí sabotovati normální cestu práva, na kterou má každý nárok, a znemožňovati těmto lidem, aby šli na správní soud, tím, že věc nechá jednoduše 3 leta ležeti, při čemž se zdá, že jest ještě velmi málo naděje na vyřízení věci.
Záleželo mi velmi mnoho na tom, abych tyto věci obzvláště zdůraznil. Jsou ještě jiné věci, jako na příklad věc těšínské spořitelny a peněžních ústavů, které také ještě nejsou vyřízeny: Ostatně zde podnikl československý stát vše, aby se věc skoncovala, ale na polské straně je velice těžko dojíti k sjednání nějaké smlouvy. Vítám to, že konečně po deseti letech tato záležitost vodovodu a elektrárny je vyřízena, doufám však, že také ostatní ještě nevyřízené věci, obzvláště však věci státního občanství ve východoslezském území, jež rozhodnutím konference vyslanců tak těžce bylo postiženo, budou konečně vyřízeny. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Jokl.
Sen. Jokl (německy): Dámy a pánové! Předložená smlouva, která byla sjednána o používání a udržování některých objektů v českém a polském Těšínsku s Polskem, je bohužel vyléčením jen části těch ran, které nesmyslným roztržením tohoto území a obzvláště města Těšína mírovou smlouvou byly způsobeny. Máme celou řadu dalších naléhavých otázek, jejichž řešení podle našich pojmů by bylo tím spíše možné, že by tomu nebylo potřebí teprve smlouvy s Polskem nebo některým jiným státem, nýbrž že je v moci naší státní správy samotné ty to věci vyříditi; ačkoli uplynulo 10 let od neblahé doby plebiscitu, nehnou se tyto věci s místa. Bezprostřední řečník přede mnou, kolega Stolberg poukázal již k těmto věcem a já chtěl v prvé řadě uvésti, že dotyčné otázky, které naléhavě potřebují úpravy, jsou především otázka vkladů československých státních občanů u peněžních ústavů v Polsku a v druhé řadě pak úprava otázky těšínské spořitelny, resp. výměny bankovek, tam provedené. Českoslovenští vkladatelé těšínského území, kteří měli vklady u peněžních ústavů, jež přičleněny byly k Polsku, utrpěli při výměně starých rakouských korun veliké ztráty; v době plebiscitu radil jim zplnomocněnec naší státní správy, aby pokud možno málo si vyměňovali své vklady a aby je ponechali v peněžních ústavech; tvrdilo se, že vláda po skončení plebiscitu nepřipustí poškození vkladatelů. Obyvatelstvo věřilo tomuto pokynu; ponechalo své peníze v dosavadních bankách a peněžních ústavech a přišlo tím o veliké obnosy, poněvadž velká část vkladů obyvatelstva zůstala na polském území a vklady tím byly značně znehodnoceny. Po sjednání smlouvy s Polskem dne 29. dubna 1926 poskytnut byl československým vkladatelům u peněžních ústavů, vyjímaje vkladatele u těšínské spořitelny, příplatek, a to vkladatelům až do 3.000 polských marek 30 korun na 100 marek, vkladatelům, kteří se nalézali v obzvláště stísněných poměrech, 100 Kč na 100 polských marek. Tato opatření jsou nedostatečná. Z této úpravy byli vyjmuti vkladatelé těšínské spořitelny. V závěrečném protokolu smlouvy z r. 1926 bylo řečeno toto: >Aby připraven byl podklad pro úmluvu o likvidaci právních poměrů spořitelny města Těšína, spořitelny v Jablunkově a spořitelny ve Fryštátu, dohodly se obě smluvní strany o tom, že do 3 měsíců od podepsání této smlouvy zjistí stav aktiv a pasiv těchto spořitelen přihlížejíce k tomu, na kterém území státním se tato aktiva a pasiva nalézají. Tímto zjištěním pověří se smíšená československo-polská komise, sestávající po jednom delegátu od obou států, kteří sobě mohou přibrati experty. Výsledek šetření předloží komise vládám obou států, které pak co nejrychleji přistoupí k sjednání zmíněné úmluvy. Zmíněná komise sejde se nejpozději do jednoho měsíce po podepsání této smlouvy v Těšíně v Polsku.< To bylo r. 1926, ale teprve r. 1927 proveden byl soupis československých vkladatelů. Ukázala prý se nutnost toho, přezkoumati vklady a provésti srovnání s knihami spořitelny. Tato smíšená komise sešla se teprve 7. května 1930, tedy 4 roky po uzavření úmluvy s Polskem, a sestavila likvidační bilanci, i pracuje prý se nyní na konečných operátech. Vkladatelé těšínské spořitelny jsou většinou chudí lidé, jde převážné o malé vkladatele, kteří od r. 1920 ze svých těžce nastřádaných peněz neobdrželi ani haléře a kteří se nalézají ve veliké nouzi. Přejeme si nejrychlejší vyřízení celé věci, aby se peníze dostaly pokud možno rychle do rukou postižených vkladatelů.
Bezprostřední řečník přede mnou, kolega Stolberg, poukázal již k plebiscitnímu přídavku učitelů. Je to obrovská cesta utrpení, kterou mají za sebou, jde o rozdíl mezi tím, co brali za polské správy, a tím, co čeští učitelé dostávali v době plebiscitu. Učitelé musili vésti dlouhý boj o své právo, od r. 1922 do r. 1925 trval právní spor, nežli došlo ke konečnému rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Žádost za obnosy právem příslušející byla u ministerstva skoro 4 roky, a to od r. 1925 do r. 1928, a teprve když jsem v předešlém zasedání podal interpelaci, dostala se věc zase do běhu. Koncem r. 1928 byli učitelé vyzváni, aby si u polského účetního oddělení v Katovicích dali potvrditi své úhrnné příjmy. Potíže s tímto vyzváním spojené jsou nesmírně veliké a byly s tím spojeny mnohé intervence u polských úřadů, cesty a veliké útraty. To trvalo přes 1 rok. V březnu 1930 byly konečně žádané listiny odevzdány. Nyní prý je celá věc hotova, zbývá jen vydati poukazy na výplatu těchto obnosů, a přáli bychom si rovněž, aby se tak stalo pokud možno rychle. Jest již dosti zla na tom, že učitelé za 10 let utrpěli ztrátu na úrocích.
V poslední době mluvilo se mnoho o osobách bez státního příslušenství a chtěl bych poukázati k tomu, že právě takovéto poměry jako na Slovensku panují také ve východním Slezsku, resp. v ostravsko-karvínské pánvi. Máme množství případů, kde dotyční sloužili u československého vojska, ale přece nejsou uznáváni za státní občany; mnozí podávali nesčetné žádosti, byli však pokaždé zamítnuti a teprve v poslední době lze znamenati malé zlepšení. Ale stále ještě mnoha žádostem se nevyhovuje. Město Moravská Ostrava samo čítá 25.190 cizinců. Mezi nimi tvoří největší procento ti, kteří měli domovské právo v postoupeném území, ačkoli nikdy ve své domovské obci nebyli. Obzvláště postiženi byli železničáři. Těm se zcela jednoduše řeklo, že nepotřebují optovati, že dosáhli státního občanství již tím, že konají službu na československém státním území. Dodatečně však zaujato bylo opačné stanovisko a tisíce lidí musilo žádati za přiznání státního občanství. Máme případy, kde zažádáno bylo v letech 1925, 1926, 1927 a 1928, byli vždy znovu zamítnuti a velká část jich byla nejen těžce poškozena, nýbrž byli také v nebezpečí, že pozbudou svých služebních míst.
Žádali jsme již v ústavně-právním výboru, aby ministerstvo vnitra nám předložilo osnovu zákona, kterou by se otázka státního občanství a domovského práva upravila způsobem moderním a době přiměřeným; až do té doby, o které si přejeme, aby přišla pokud možno brzy, žádáme liberální provádění nynějšího zákona o státním občanství a především rychlé vyřizování všech žádostí. Budeme hlasovati pro předlohu. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Koukal.
Sen. Koukal: Vážený senáte! Přihlásil jsem se ke slovu ne snad proto, abych na smlouvě mezi republikou naší a republikou Polskou něco kritisoval, nebo snad opravoval. Naopak, naše strana vítá tento krok proto, poněvadž tímto činem se konečně zjednává jasno, pokud se týká zásobování Těšínska jak Polského, tak i Českého vodou, plynem a elektřinou.
Rozdělením Těšínska na část českou a polskou stalo se, že jedna část plynárny, elektrárny a vodárny je na naší straně a druhá na straně polské. Smlouvou se odstraní spory mezi oběma částmi a obyvatelstvo obou měst si konečně oddychne, poněvadž bude jisto, že nezůstane dnes nebo zítra bez vody, světla anebo plynu. My tedy smlouvu vítáme a budeme pro ni hlasovati.
Při této příležitosti, kdy se jedná o Těšínsko, chci ukázati na poměry, které vládnou dnes v Polsku, v tak důležitém zákoutí v těšínském území, kde pracuje tisíce a tisíce dělníků při dobývání uhlí. Otázky tyto jsou zajímavy a proto mi dovolte k nim něco říci.
U nás na Těšínsku se vydobývá uhlí. Uhlí tvoří v naší průmyslové výrobě nesporně velkou položku výrobních nákladů. Cena uhlí hraje tedy ve výrobě značnou roli. Kdyby bylo možno snížiti ceny uhlí, zlevnila by se celá průmyslová výroba a mělo by to za následek zlevnění celého našeho hospodářského života. Ve výrobě uhlí jsou dnes poměry takové, že snížení cen by bylo možno provésti, aniž by se majitelům dolů ublížilo, a aniž by mzdy horníků utrpěly újmu. Jedno by se ovšem stalo, že by totiž abnormální zisky majitelů dolů byly sníženy, a myslím, to že by nebyl žádný zločin, nýbrž naopak správný postup, poněvadž je neudržitelné, aby v době tak obrovské krise jedna a jen nepatrná část lidu topila se v blahobytu, kdežto tisíce a tisíce lidí aby trpělo a celý stát ocital se v neblahé situaci. Nejsem tak malicherný, že bych považoval snížení cen uhlí za jediný prostředek ke zmírnění krise, ale jsem přesvědčen, že by společně s jiným opatřením značně přispělo ke zmírnění krise.
Chci tedy poukázati na abnormálně zvýšené zisky majitelů dolů. U nás na Ostravsku pohybovaly se zisky majitelů dolů takto: R. 1922 20,958.612. R. 1923 21,000.000, r. 1924 24,000.000, r. 1925 24 milionu. R. 1926 31,806.000. R. 1927 36 mil. 500.000. R. 1938 44,000.000, r. 1929 47,021.814. U Společnosti severní dráhy je to ještě horší. R. 1922 vykázala na čistém zisku 5,038.042. Teď to stoupá rok co rok a r. 1929 přiznala 29,537.007. To znamená, že se zvýšil čistý zisk šestinásobně.
U ostatních společností a podniků neměli jsme možnosti zkoumati, jak se vývoj čistých zisků u nich jeví, neboť nepodléhají veřejnému účtování. Lze však s jistotou tvrditi, že také u ostatních společností a podniků čistý zisk se poměrně stejně zvyšoval. Zatím co na jedné straně hornictvo při nejvýš vypjaté své pracovní výkonnosti a nebezpečí zdraví a života nemůže si vydělati ani tolik, aby pro svou rodinu mohlo opatřiti nejnutnější životní potřeby, u těžařů zisky stále a přímo abnormálně se zvyšují. K těmto abnormálním ziskům přijdou ještě ovšem veliké sumy, jdoucí do miliónů, které jsou používány na různé investice, stavby obrovských paláců, nehledě k tomu, že jsou také zřizovány skryté reservy.
Ze statistiky, kterou zde předkládám, je vidno, že v těch létech, kdy se mluvilo nejvíce o hospodářské krisi, zisky podnikatelů abnormálně stouply. Další zajímavý zjev je, ačkoli podnikatelé mluví o krisi, že počet dělnictva i těžba uhlí se za celou dobu nezmenšila. Každý rok se několik tisíc dělníků propouští, ale stav dělníků celkem zůstává nedotknutý. V létech 1922 až 1925 bylo dáno do pense několik tisíc horníků, což zavinilo pasivitu bratrských pokladen. Do pense byli dáni i takoví horníci, kteří mohli ještě mnoho roků pracovati. V této době, kdy se mluvilo hodně o uhelné krisi a kdy sníženy byly podstatně mzdy - uvedu, že r. 1920 činila průměrná mzda horníka 57 Kč a snížena byla do dnešního dne na 39 Kč denně - propouštěli se také i ostatní dělníci, a tu se stalo, že bylo propuštěno postupem doby až do dneška více jak 16.000 dělníků, ale zase zrovna tolik jich bylo přijato.
Také těžba uhlí nevykazuje pokles, nýbrž stále a systematicky vzestup. Při téměř stejném počtu hornictva vytěžilo se o třetinu uhlí více než před válkou, přesto, že území naší republiky je značně menší proti dřívějšímu Rakousku. O tomto stavu nás poučuje tato statistika. V první řadě o dělnictvu: R. 1913 zaměstnáno bylo. v našem revíru 39.690 dělníků při výrobě uhlí. R. 1919, tedy po převratu, zvyšuje se jejich počet na 40.000. Pak stoupá na 45-46.000. Počínaje r. 1926 počíná klesati a dnes činí počet dělníků opětně 38.950.
Těžba uhlí r. 1913 - tedy pro celé Rakousko - činila 98,173.000. Po převratu klesla na 73 miliony a nejnižší byla r. 1922, 65,627.000. Pak začala stoupati a těžba za r. 1929 činí 125,650.000. Normální výkon na hlavu a směnu činil před válkou 8.87%. R. 1919 činil 6.57%, pak to stoupá a koncem r. 1929 činí 12.2 proc. To znamená, o jednu třetinu oproti r. 1920 o 91 % vyšší výkon, jako byl v r. 1920. V r. 1913 zaměstnáno bylo na našich uhelných závodech 39.690 dělníků, v r. 1929 39.650. Koncem července letošního rohu dokonce tento počet dělníků stoupl na 39.678.