V drobném prodeji je to ještě horší. Jeden z mých známých dostal nedávno darem 4 q brambor a za dovozné drahou zaplatil 49.80 Kč - tam jsou brambory za 8 Kč a on zaplatil jen od dovozu za 1 q 12.40 Kč - potravní daně 12 Kč, dovoz ze dráhy 26 Kč, dlažebné a různé poplatky 14.80 Kč, takže zaplatil za dovoz 4 kg brambor 102.60 Kč, děleno 4 jest 25.60 Kč, tedy tolik ho stál 1 q brambor, jež dostal zadarmo. Pořád se volá po laciném chlebu, bramborách a masu, ale pánové, jak si to představujete? Ten sedlák má dát vola zadarmo a přidat k němu ještě 1000 Kč, abyste měli maso lacinější, zadarmo dát žito a ještě přidat ze své kapsy 50 Kč, abyste měli lacinější chléb; není dost, že dává skoro zadarmo brambory, žito, pšenici, vejce, musí ještě přidat dvacetikorunu, jinak si nepomůžete!
Jiný příklad: V Milevsku kupuje se sláma cepová za 15 Kč, ale doprava na místo určení do severních Čech stojí 17 až 18 Kč. Je hotovým výsměchem, stojí-li doprava více než zboží. Státní dráhy vozí za strašně nízkou sazbu turisty, kopáče, skokany a trampy a deficit nahražuje vysokými sazbami při dopravě zboží. Vedle toho manipuluje při přistavování vozů tak, aby dovozné bylo co největší. Jsem v představenstvu Lidového hospodářského družstva v Milevsku. Toto družstvo dalo za poslední rok dráze na dovozném vydělati přes 200.000 Kč, ale když žádá specielní vůz na dovoz slámy nebo sena, tu se ředitelství státních drah vymlouvá, že tyto vozy nemá.
Stěžoval jsem si na ministerstvu, a tu mi bylo sděleno, že železniční správa nemá zájmu, aby dopravné bylo nižší, nýbrž, aby bylo vyšší - a proto přistavují vozy malé, do nichž se málo složí, čímž doprava stává se dražší, než je cena zboží. Dnes se přece počítá již nejen s korunou, ale s každým haléřem, a co si dráha pomůže, když nepřistaví vagony? Sedlák dá slámu do hnoje a nekupuje hnojiva a dráha přijde o výdělek. Když se jich ptáte: proč nevyděláváte? Odpovědí: Poněvadž málo vozíme. A proč málo vozíte? Protože jsme drazí, tak málo vozíme. A teď se přijde se zdražením.
Za těchto okolností vyhne se dráze, kdo může, a dráhy léčí svůj deficit zvýšením jízdného. Jejich jasného příkladu budou pravděpodobně následovati pošty a potom ovšem má meziobchod výmluvu, že musí zdražovati. V Německu řeší se krise všeobecným snížením výrobních nákladů, aby průmysl německý stal se schopným konkurence s ostatním světem. U nás řeší se krise přídavkem státním zaměstnancům a půlmiliardovým zvýšením státního rozpočtu.
Důsledky dají se na prstech vypočísti. Stačí několik málo roků a svět bude zaplněn zbožím se značkou Made in Germany a my budem s otevřenými ústy hledati místo, kde bychom Made in Čechoslovakia umístili. Tak stará se dnešní silná socialistická polovice vládní většiny o prospěch dělníků. Neboť, že o existenci dělníků zde především jde, toť jisto. Již dne 13. června upozorňoval jsem zde, že důsledky zemědělské krise vybíjejí se nakonec na dělníkovi. Přísloví: >Nemá-li sedlák, nemá nikdo.< splňuje se dnes do puntíku.
Před několika dny řekl mi jeden krejčí z venkovského města: >Zaměstnával jsem po 5. roků 16 dělníků, dnes jich mám 5 a z nich musím 3 ještě propustiti. Na sklad nemohu pracovati, ten mám plný a kupec o krám nezavadí. Prodám-li pak přece něco, musím dát na dluh. Mám mezi lidmi 90.000 Kč, ale nemohu dostati ani haléře.<
Vidíte, jak to vypadá. A bude ještě hůře. V uplynulém roce sedlák ještě investoval do stavby a do strojů, vyčerpával z dřívějších úspor. K těmto investicím je sedlák nucen nemožností zjednati čeleď. Myslím, že málokdo z vás nemá v tašce sáhodlouhý dopis, kde člověk s poměrně malým vzděláním, nebo i bez vzdělání žádá vás o získání zaměstnání, ale k sedlákovi sloužit se nikomu nechce, ač požadované a vyplácené mzdy čeledi nejsou v nijakém poměru s cenami zemědělských výrobků.
Všechno jen se žene do státních služeb a pak naříká, že nemohou býti živi. Mají pravdu. Se šesti stovkami je těžko býti živ, když z bytu dá měsíčně 150 až 300 Kč. Potom ovšem volali po přídavku, a ač na tento přídavek věnujeme skorem 300 milionů, tito lidé dostanou z toho pár korun, zatím co většinu z těchto 300 milionů shrábnou lidé dobře situovaní. 450 Kč dostane ten, kdo má 7.800 Kč, a více tisíc korun, 4-5.000 dostanou ti, kteří by bez nich mohli býti. V důsledku tohoto opatření mají dráhy před sebou naději na ještě větší deficit, a aby jej snížily, vyhodily včerejším dnem několik tisíc smluvních zaměstnanců. Kam se teď ti lidé na zimu, kdy je zima přede dveřmi, mají vrhnout, to je u Boha.
Tak si maně na něco vzpomínám. Před volbami v r. 1927 vydal jeden soudruh, nám dobře známý, volební leták a v něm mimo jiné pravil: >.. a až sociální demokracie zvítězí, pak nebude ani králů, ani papežů, ani žalářů, ani šibenic a každý proletář nalezne svůj příbor u stolu přírody.<
Věštecká slova tohoto soudruha se vyplnila skoro doslova. Sociální demokraté zvítězili. Dnes nemáme králů. Dík působení sociálních demokratů. a všech socialistů většina našeho národa neslyší a nechce slyšeti papežů, i kdyby se jednalo o hlas papeže dělníků obsažený v encyklice Rerum novarum. Dnes nemáme už žalářů, ale za to na místo nich fešácké kriminály. Šibenice při známé humanitářské politice vymizely úplně a dělníci naleznou svůj příbor u stolu přírody, protože se jim tak krásně vede, že jim nezbývá nic jiného, než jít se pásti na pastvisko své domovské obce.
Páni socialisté myslili, že dělají nám zemědělcům nějaké milosti, když hlasovali pro cla. Nekonečnými průtahy stala se cla skoro bezúčinná a škody z opožděného působení celního zákona vzniklé nedají se dohlédnouti a vyčísliti. A koho nejvíce ty škody nakonec postihnou, to bude ten nejchudší, tedy dělník.
Zemědělství je dnes ruinováno, zadlužováno, topí se v bídě, ale ono přece nějak vydrží, ale kdo to nevydrží, ta bude dělník. Sedlák i při největší bídě má kde bydlet, pokud ho ze statku nevyženou, snad bude míti i co jíst, ale dělnictvo bude hynouti hladem. Jak dlouho to vydržíme poskytovati podpory v nezaměstnanosti, to je otázka. Tak se vyplatila nenávist vůči zemědělcům a takové ovoce nese politika msty a nenávisti. Socialisté mají u nás lví podíl na nynější krisi, ať se tedy starají, aby napravili, co svojí nenávistí k zemědělcům zavinili. Je to v zájmu jejich a ovšem také v zájmu státu. Bída nám dnes roste přímo pod rukama. Veškero podnikání taje a rozpadává se jako taje dubnový sníh, když naň slunce vysvitne. Hlad a bída je špatným rádcem. Nezaměstnanost vežene dělnictvo do náruče komunistů. A nejenom dělnictvo. I v lidu zemědělském vzmáhá se vůčihledě roztrpčenost proti všemu a všem, a toto prostředí je vhodné pro komunisty, aby zejména naše zemědělce zlákali, arciť k jejich vlastní záhubě.
Jde však také o stát. Dnešní krise je zaviněna mimo jiné i tím, že ruští komunisté ožebračují vlastní lid o nutné potraviny a tyto vrhají na světové trhy, kde je prodávají za každé podání, aby tím hospodářství ostatního světa rozvrátili a tím vyvolali ve světě těžké hospodářské otřesy, které by pak připravily půdu pro jejich podvratné snahy k ovládání světa židovstvem. Jde zde o rafinovaný plánovitě promyšlený nápor židovstva na ovládnutí celého světa. Nic nevadí, že naši židovští kapitalisté zdánlivě proti židovskému bolševismu bojují. Avšak při tom ani času ani sil neztrácejí. V kapitalistickém systému, jak komunisté říkají, využívají židé hospodářských sil národů ke svému obohacení, v bolševickém systému ke své nadvládě. Až bude půda u nás připravena, spojí se židovství všech směrů, aby ovládlo úplně celý svět. Je zajímavo, jak mocné protektory má židovstvo v celém světě. Když v Americe bylo odepřeno vylodění ruského dříví, protože ho nakládali trestanci, zakročili mocní protektoři židovstva a dříví bylo vyloděno.
U nás bylo dříví hledaným vývozním artiklem. Pouze po Vltavě dopravilo se ročně 250.000 m3 na vorech. Na dráze bylo viděti celé vlaky dlouhého i brusného dříví určeného k vývozu. Dnes jsou nádraží zavalena dřívím, které nelze odprodati, v lesích jsou celé zásoby z poslední těžby, dráhy přicházejí o dovozné a stát přichází o možnost aktiva poslední bilance. Na vor plavený na Vltavě a Labi vejde se 2 až 3.000 m3 dříví. Dovozné do Německa stojí nejvýše 2.000 Kč po vodě a přece nemůžeme konkurovati s cenami dříví ruského. Proč to? Za svázání a splavení do Prahy zaplatí se tak okrouhle 1.500 až 2.000 Kč. To je něco tak laciného, že připadá asi 1 Kč na 1 pevný metr. Z Prahy zapřáhnou za až 3 vory malý parníček, který to splaví všecko do Německa, takže plavba 1 m3 dříví nestojí do Německa o mnoho více než 2 Kč, a když to dříví se tam doveze, není možno s cenami zboží ruského konkurovat, se zbožím, které se tam dováží ze Sibiře přes celou Rus. Jak je to možné? Mohli bychom vzpomenouti na anekdotu o dvou košťatářích. Jeden řekl, já kradu metly a nemohu prodávat tak lacino jako ty, a druhý řekl: to proto, že já kradu celá košťata.
Poněvadž u nás majitelé lesů platí mzdy od kácení, dovozu i nakládání dříví, případně od vázání a dopravy vorů, platí daně, služné zřízencům a úředníkům, vydržují různé nadace, pense a podobně hospodaří z etátu, kdežto v Rusku bolševici uchvátili lesní majetek, nakomandují občany - otroky ku práci, dají jim chléb, vodu a knutu, nakomandují horníky ke kopání uhlí, na vytápění lokomotiv, nakomandují otroky k dopravě po dráze, pak ovšem mohu konkurovati s celým světem. Podaří-li se aspoň z části jejich pětiletka, zaplaví svět průmyslovými výrobky a rozvrátí hospodářskou existenci celého světa. A co proti tomu ostatní svět podniká? Nic, protože, židovstvo chytře zabraňuje, vyvinouti jakoukoliv obrannou akci. Národové se hašteří mezi sebou, v lůně jednoho národa je několik stran, každý chce míti svojí pravdu a nebezpečí světovlády židovstva se přezírá.
Mezinárodní světové moci židovstva mohla by odolati jedině mezinárodní světová moc křesťanství církve katolické. (Veselost.) Vy se smějete! (Místopředseda Trčka zvoní.) Zatím však hlas církve nedochází sluchu, protože židé si skoupili veřejné mínění - noviny - celého světa. (Hlas: I katolické noviny?)
Dnešní poměry, v nichž naše vláda, zejména její kormidelník prozrazuje bezradnost, je pro nás zadostiučiněním, z něhož však se nemůžeme radovati. Po léta hlásáme, že hospodářské otázky nelze řešiti s hlediska jednoho stavu, třídním bojem, a dnes situace dává nám plně za pravdu, ovšem radost nám to žádnou nedělá. Míti a zachovati dnes pevnou ruku, mohla by naše vláda ještě mnohé zlo odvrátiti. Dnes se ukáže, má-li pan ministerský předseda pravé jméno, dovede-li udržeti situaci našeho hospodářství, aby se nezhroutilo do zkázy úplné. (Potlesk.)
Místopředseda Trčka (zvoní): Slovo dále má pan sen. Stolberg.
Sen. Stolberg (německy): Slavný senáte! Nejdříve bych chtěl dáti průraz svému podivení nad způsobem, jakým se zde projednává naléhavá interpelace, kterou většinové strany podaly. Bylo úmyslem interpelace, aby vláda zde ústy svého předsedy podala prohlášení a aby se pak k tomuto prohlášení připojila debata. Ale šéf vlády neměl bohužel ani půl hodiny času, aby se věnoval senátu, a tak se musí tato debata konati bez vládního prohlášení. Tím projevuje se trochu příliš jasně, že se touto debatou měl otevříti jen malý ventil pro špatnou náladu v obyvatelstvu, že však vláda ve skutečnosti projevu mínění členů u parlamentu nepřikládá žádného významu.
Přesto přece učinili členové vlády v poslední době několik projevů o hospodářské krisi. Pan ministr financí dr Engliš mluvil v projevu, ve kterém předložil rozpočet, zevrubně o krisi. Nazývá ji >hospodářskou depresí<. Poukazuje na všeobecné poklesy cen a odvozuje tuto depresi od přesunu relace mezi zlatými penězi na jedné straně a zbožím na druhé straně. Poukazuje dále k tomu, že tento zjev pozorovati lze netoliko u nás, nýbrž všude v celé cizině, že se všude změnila relace mezi zlatem a zbožím. To má nyní ovšem za následek pokles cen, který by samo sebou bylo zajisté dlužno uvítati, kdyby byl spojen se zvýšením životního standardu. Ale ministr poukazuje také k překvapující skutečnosti, že sice tento značný pokles lze pozorovati u cen velkoobchodních, které během posledních tří let poklesly mezi 20-30 %, že to však nemělo nijaký účinek na ceny maloobchodní a že toho konsument nikterak nepociťuje. Nuže, po mém názoru bylo by přece prvním úkolem veřejné správy působiti k tomu, aby se tento pokles velkoobchodních cen projevil také v maloobchodních cenách a aby přišel k dobru konsumentům. Nemůžeme však nalézti, že by se v rozpočtu, který předložil ministr financí parlamentu, projevovalo nějakým způsobem zření k těmto poměrům. Jestliže se cenová relace mezi penězi a zbožím posunula ve prospěch peněz, pak by každá domácnost z toho vyvodila důsledek, že lze a nutno vystačiti jen s málem peněz, poněvadž právě s menším množstvím peněz možno nakoupiti více zboží. Tak mělo by tomu býti také ve státním hospodářství. A obzvláště ve věcných výdajích mělo by býti možno dosáhnouti zmenšení nákladu. Neboť konečně přicházejí přece pro stát jako kupujícího v úvahu jen velkoobchodní ceny, obzvláště u vojenské správy, která přece bezpodmínečně nakupuje ve velkém, obzvláště naturálie, a právě zde vidíme rok od roku, že vojenská správa s preliminovanými obnosy nevystačuje, nýbrž každý rok rozpočet překračuje.
Stoupá-li cena peněz, měly by se ve stejné míře snížiti také daně. Ale o tom není v novém rozpočtu řeči, ani o dalších projektech finanční správy. Touto methodou nebude možno potírati hospodářskou krisi. Právem praví ministr, že ceny v maloobchodu mají následovati pokles cen velkoobchodních. Ale právě finanční správa to je, která znemožňuje snížení cen, jež by mělo nastati. Znemožňuje je daní z obratu, tím, že na zboží, které z velkoobchodu přichází do maloobchodu, ukládá 4-5krát daň z obratu a tím je přirozeně zdražuje. Poukazovalo se často na nesmírný nepoměr v cenách surovin při výrobě piva a v cenách piva. Bylo by velmi přiměřené, kdyby ceny piva poklesly. Také toho finanční správa nepřipouští a právě ona chce novým zdaněním piva znemožniti snížení ceny, kterého by se musilo dosáhnouti. Veškerý konsum jest obrovsky zatížen cly, konsumními a dopravními daněmi. Již v rozpočtu na rok 1929 byly velmi vysoké, a jak nám dokazuje účetní závěrka, byly vysoké obnosy ve skutečnosti ještě předstiženy. Cla byla preliminována částkou 1.166 milionů, výsledek byl 1.384 milionů, takže výnos byl o 216 milionů vyšší. Daň z cukru byla preliminována částkou 596 milionů, výsledek byl 643 milionů. Daň z nápojů byla preliminována částkou 293 milionů, výsledek byl 343 milionů, daň z uhlí byla preliminována částkou 190 milionů, výsledek byl 256 milionů. Byly tedy na nepřímých daních vybrány značně vyšší obnosy, než bylo v rozpočtu preliminováno. Bylo sice potřebí tímto vyšším výnosem hraditi značný úbytek na přímých daních, který činil 282 miliony. Ale tím nastal velmi citelný přesun v rozpočtovém plánu a zatížení konsumu nastalo právě tím, že nepřímé daně byly vyšroubovány mnohem výše, než to vlastně podle rozpočtového plánu bylo zamýšleno. Ukazuje-li se - a nikoli teprve nyní, nýbrž již po celá léta - že konsumní a nepřímé daně jsou níže preliminovány a více vynášejí, bylo by na místě snížiti sazby nepřímých daní, které konsum zatěžují.
Lze proti tomu namítati, že je snadno žádati snížení daní, nepotřebujeme-li se v ostatním starati o to, jak sežene stát obnosy, které se požadují. Přesto mám za to, že naše nynější hospodářská krise naléhavě žádá, aby daně byly sníženy, a myslím také, že mohu poukázati na cesty, jak by se to mohlo státi.
Stát je nesmírně bohat. Převzetím starých státních statků, konfiskacemi a polovičními konfiskacemi získal asi jednoho milionu ha půdy. Výsledek správy tohoto velikého majetku činí pro státní pokladnu celkem 20 milionů. V soukromém majetku odváděl by takovýto majetek jen na dani z příjmu, výdělkové dani, poplatkovém ekvivalentu ročně státní pokladně mnohonásobek tohoto obnosu. Železnice, které zajisté jsou daleko největším podnikem v tomto státě, nepřinášejí podle rozpočtu tohoto roku státní pokladně ničeho. Charakteristickým je pro správu státních drah, že se vina na zmenšení příjmů namnoze svaluje na automobilní dopravu, a mluví se o tom, že jest úmyslem omezovati autodopravu, na místě aby ji železniční správa vybudovala a sama využitkovala koncesního systému. Obchodnicky správné by bylo, kdyby státní železniční správa podporovala a vybudovala autodopravní podniky, které s ní konkurují, aby si tak opatřila nové příjmy. Pošta, která svým monopolním postavením je chráněna a může podnik spravovati bez konkurence, nepřináší do státní pokladny ničeho. Státní lázně nepřinášejí ničeho, státní báňské a hutní podniky vynášejí státu 11 milionů. Také obrovský podnik, státní tiskárna, vynáší státní pokladně 63.000 Kč. Dlužno litovati, že naše státní účetní uzávěrky neobsahují bilanci jmění. Kdyby zde byla bilance jmění, projevilo by se zřetelně, jak toto obrovské jmění, které stát spravuje, je pro státní pokladnu absolutně bezcenné a neužitečné.
Myslím, že by pro státní občany a poplatníky znamenalo značnou úlevu a přispělo k tomu, aby panující krise značně byla zmírněna, kdyby se daně snížily a kdyby za to toto obrovské jmění státu bylo přiměřeně využitkováno, kdyby částečně bylo likvidováno a spravováno takovým způsobem, aby to také prospělo státní pokladně. (Výkřiky sen. Kostky.)
Ministr financí mluví ve svém exposé k rozpočtu také o průmyslové krisi, obzvláště o průmyslové krisi v severních Čechách. Je to zjištění, které se nás zajisté bolestně dotklo. Neboť jde o německý pracovní trh, který tam byl postižen. Smutným za jisté symptomem je zánik Rotavy, o kterém bylo v posledním čase lze čísti. Ministr nemluví nyní ani slova o tom, jak by se této krisi v severních Čechách pomohlo. Bylo by přece, domnívám se, v moci státu, aby odvrátil takovou katastrofu, jaké se dožila Rotava, také po případě na úkor dividend, i kdy by tyto nebyly pro podnik tak skvělé. Pozoruhodno je také, že severočeský průmysl opětovně musí si stěžovati do toho, jak velice je zanedbáván při státních dodávkách. Právě dnes jsem četl dopis, kde nám směrodatná organisace průmyslníků ve Varnsdorfu sděluje, že od trvání státu bavlnářský průmysl varnsdorfského okresu, dříve kvetoucí a zajisté výkonu schopný, dosud od státu neobdržel ani jediné objednávky.
Pan ministerský předsedá, který zde dosud neprojevil své mínění o hospodářské krisi, vyjádřil se však přece také nedávno o hospodářské krisi a poukázal k tomu, že by po jeho názoru bylo lze zemědělství pomoci jen tím, že by se vydatnou měrou industrialisovalo. K tomu však je v prvé řadě potřebí peněz. Chci poukázati k tomu, že usilovné pokusy podniknuté asi před 8 -10 lety o industrialisaci řepního hospodářství, měly žalostný neúspěch a že při tom mnoho peněz za tyto investice přišlo nazmar. Radu pana ministra dlužno zajisté bráti cum grano salis. To by byl snad zpětný vývoj do dřívějších poměrů, myslím do středu minulého století. Nebylo zemědělského okresu, který by neměl svůj pivovar, svůj cukrovar, svůj mlýn, nebylo malého lesa, který by neměl svou malou pilu. Všechna tato zařízení se neosvědčila a přece se ukázalo, že vývoj, který nutká k rozdělení práce, je příznivější. Zemědělci pěstují zemědělství, průmysl pěstuje svá odvětví průmyslová. Čeho je potřebí, je užší společný postup, vzájemná spolupráce. Zemědělství a průmysl musí pracovati pro konsum, přímo pro trh a zaříditi se v tomto smyslu.
Také přílišné vychvalování družstevnictví dlužno vždy bráti s jistou opatrností. Družstevnictví v zemědělství má určité výsledky, dosáhlo obdivuhodných věcí, ale jsou dány určité hranice, a každý pokus o družstevnickou práci v zemědělství za tyto hranice vedl ke špatným zkušenostem. Jak řečeno, za účelem společného nákupu a společného zužitkování osvědčilo se družstevnictví znamenitě a mělo by se v tomto ohledu dále vybudovati. Ale do nezměrna nebude je lze zajisté ve prospěch zemědělství vybudovati. Důležitým jest, jak řečeno, přizpůsobiti zemědělství požadavkům průmyslu a požadavkům trhu. Čeští agrárníci předložili nám v poslední době řadu osnov zákonů, tuším, že tři, které se zabývají agrárním systémem. V prvé řadě zabývají se všechny tyto návrhy problémem pšenice. Také němečtí agrárníci vydali v poslední době prohlášení, ve kterém nám sdělují, že chtějí žádati zavedení monopolu nebo dovozního syndikátu anebo, jakkoli se má toto zařízení nazývati, zařízení, podle kterého se má nákupu dostati jistých privilegií, a které je povoláno udržovati ceny na určité výši. Jak řečeno, takovýmito pokusy lze snad řešiti otázku stran pšenice, nevysvětleno však zůstává, jak se má dosíci tímto způsobem takového řešení se žitem, kterého se prodává do ciziny asi za 100 milionů, s ječmenem, kterého se prodává do ciziny za 200 milionů, s ovšem, kterého se prodává za 90 milionů a se sladem, kterého se prodává za 500 milionů, s krmnou moukou za 70 milionů a s cukrem, kterého se prodává do ciziny za jednu miliardu. Společnou privilegovanou nákupní společností, syndikátem, bylo by možno také tyto produkty nakupovati. Zdali však je také myšleno, že tento syndikát má převzíti také umístění všeho tohoto zboží v cizině, není z návrhu patrno. Jak řečeno, monopolem nechci se nikterak vysloviti zásadně proti tomu - bylo by možno v oboru obchodu s obilím docíliti malých úspěchů, ale řešení agrární krise tím zajisté dáno není a začalo by se tím nejvýše jen s řešením zcela malé části zemědělského problému.
Tyto syndikáty mohou se nám zdáti velice povážlivými jen tehdy, kdyby, jak jsme se toho za podobných situací velmi často dožili, řiditelská místa měla se státi předmětem sváru velkých politických stran a kdyby příslušnost k politické straně měla býti směrodatnou,jak při obsazování míst, tak také při stanovení cen. Myslím, že by takovýto syndikát mohl řádně pracovati jen tehdy, kdyby v jeho čele stála osobnost, která by se jsouc politicky úplně neodvislá, dala vésti jen hledisky ryze hospodářskými. Myslím, že cíl všech zemědělských kruhů měl by v prvé řadě směřovati k tomu, abychom se učinili co nejvíce neodvislými od ciziny, abychom podle možnosti naše hospodářství zařídili tak, abychom zde hradili svou vlastní potřebu a abychom to, co vyrábíme, nehleděli za jakoukoli cenu odbýti v cizině, abychom to nahradili výrobou věcí, kterých potřebujeme ve vlastní zemi. Není zcela určitě potřebí, abychom dováželi vepře za obnos asi 700 milionů Kč. Máme před sebou data obchodní statistiky z předešlého roku, podle kterých dovážíme tuku za 36,1 miliony, umělého tuku za 75 milionů, pokrutin za 73 miliony, poněvadž všechny tyto látky, resp. ekvivalent za ně můžeme zde vyráběti ve vlastním hospodářství. Není naprosto potřebí, abychom dováželi lnu za obnos 147 milionů Kč 25.000 tun. Len mohli bychom velmi dobře vyráběti zde ve vlastním zemědělství, ovšem nikoli, jak se omylem říká, jako výrobní odvětví chudých horských krajin, nýbrž mohli bychom to dělati tak, že bychom pěstovali len tam, kde půda vypěstuje kvalitu, která nemůže konkurovati s nejlepší kvalitou Polska a baltických provincií, jak se to také děje v jiných státech. Ale myslím, že by nikde nebyla dalekosáhlá podpůrná akce prémiemi, výhodnými cenami a přeplácením u nákupní společnosti nebo syndikátu tak oprávněna, jako právě u lnu, poněvadž, kdyby bylo možno kupovati len za přiměřené ceny a dodávati ho prostřednictvím nějaké podpůrné akce našemu lnářskému průmyslu levněji, tím také pomoženo by bylo našemu těžce strádajícímu textilnímu průmyslu. Chtěl bych také k tomu poukázati, poněvadž mně na tom záleží, aby se naše zemědělská výroba mohla zvýšiti novými výrobními prostředky. V poslední rozpočtové zprávě tabákové režie bylo poukázáno k tomu, že chce v Podkarpatské Rusi a na Slovensku trochu rozšířiti pěstování tabáku. Podle nynější zprávy je na Slovensku a v Podkarpatské Rusi osázeno asi 6.380 ha tabáku, což vydá sklizeň 91.000 dvojitých centů. Výnos z 1 ha činí asi 141/2 dvojitých centů, cena za 1 dvojitý cent činí 600 Kč. takže 1 ha vydá 8.700 Kč. Po mém názoru by se velice doporučovalo činiti obzvláště na jižní Moravě pokusy s pěstováním tabáku, a zmiňuji se o jižní Moravě proto, poněvadž měla velice vyvinuté zelinářství, které uzavřením Vídně velmi utrpělo. Bylo by to také podporou pěstování dobytka a mlékařství.
Mluví se již dlouho o tom, že ministr zásobování pracuje na zákoně o mléce. Jest již také skutečně vypracován, ale bude to zajisté ještě dlouho trvati a my všichni zestárneme, nežli bude zákon alespoň ve svém nynějším znění proveden.
Mezi jiným je také úmyslem značným zlepšením kvality mléka zvýšiti jeho konsum. Nemyslím, že lze dosíci velmi značného zvýšení konsumu mléka, poněvadž konečně kategorie stáří lidí, kteří pijí mléko, přece je omezena. Ovšem, ale mám za to, že by bylo lze docíliti velmi značného zvýšení konsumu sýra, neboť to právě je výrobek, jehož odbyt mlékárny potřebují, v době, kdy panuje přebytek dodavky mléka a kde by se pak zužitkování mléčných výrobků mohlo státi pro mlékárny výnosným. Viděl jsem nedávno přehled, který znázorňoval konsum sýra na jednoho obyvatele v různých státech. Nepamatuji se bohužel přesně na cifry, ale vím, že Československo ku podivu jest uvedeno zcela dole a že Švýcarsko vykazuje asi 6-7kráte větší konsum. Pan ministr národní obrany odpověděl kdysi na interpelaci, proč nenechá dávati vojínům k snídaní mléko, že to vezme v úvahu. Skutečně však se v té věci nic nestalo. Že by se však vojákům mohl daleko vydatnější měrou dávati jak v poledne, tak večer sýr, o tom zdá se, že není pochybnosti, a bylo by zajisté v zájmu národního hospodářství.
Myslím, jak již řečeno, že my všichni máme vynaložiti všechnu energii na přeměnu hospodářství v racionelní výrobu, abychom pokud možno byli neodvislými od ciziny. Řeklo se často, a věřím tomu rovněž, že krisi, která je světovou krisí, alespoň ve vysoké míře evropskou krisí, nutno řešiti jen mezinárodně, že alespoň dlužno usilovati o mezinárodní řešení. Ze zpráv o včerejší řeči pana ministra věcí zahraničních v zahraničním výboru vidíme, že se také pan ministr věcí zahraničních zabýval touto otázkou. Ale i když nám vypravuje, že se v Ženevě mluvilo mnoho o této hospodářské krisi, že se uvažovalo a debatovalo o otázce nejvyšších výhod, kontingentů a regionálních smluv, přece nám nijak neřekl, jakým směrem se má bráti evropské dorozumění. Mluvil nám o Ženevě, zmínil se také o Varšavě, neřekl nám však, co se mluvilo v Bukurešti a Sinai a o čem se vlastně jednalo ve Varšavě. Jediné, co nám řekl, je, že Rumunsko a Jugoslavie se nyní chystají uzavříti hospodářskou unii a že Československo bude k této hospodářské unii přibráno. Ale myslím, že právě my hospodářsky můžeme od Rumunska a Jugoslavie získati nejméně. Naše hospodářské a obchodní zájmy nás vedou do Německa, Maďarska a Rakouska a středoevropská hospodářská unie, která by se měla vytvořiti bez těchto států jakožto států vedoucích, nemá pro nás vůbec žádné ceny a odstranění hospodářské krise touto cestou nebude možné. Myslím, že pan ministr věcí zahraničních v tomto případě zase jednou podřídil hospodářský zájem svému politickému konceptu (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!), který očekává bůhví co od jeho Malé Dohody.