A nyní ta vzájemná závislost. Průmysl těžce pociťuje kupní neschopnost zemědělce, ale půl milionu hladových lidí - to není položka pro bezradnost v odbytu zemědělských plodin? Právě u této kapitoly nebudiž přehlíženo násilné zastavování přirozené cirkulace statků. Odmyslíme-li katastrofální stav současný, tož na tomto brzdění cirkulace má podstatnou část viny také náš tvrdošíjný systém nízkých mezd. Náš konsum byl vždycky minimálním faktorem pro naši výrobu. Při národní bídě o statky vlastní práce, narůstá průmyslu položka nutného vývozu.
Při této kapitole bych měl opakovat, co jsem s tohoto místa několikrát už připomenul o našem dědictví po rakouském industrialismu. Bohužel, je tomu stále tak, a dlouho ještě budeme počítati s tím faktem, že náš průmysl se doma neuživí. Nebudiž pochybnosti, je schopen i konkurence za hranicemi. Ale podporují-li všecky státy svůj vývoz politikou třeba dumpingu, která není právě lacinou, pak tím snáze sahají těsnějším závorám, což nestojí nic, naopak, přináší ještě celní zisk. Jak těžce se nám bojuje o trhy i politicky spřátelených států, je známo z úspěchů německého strojařství a železářství v Jugoslavii. Podstatně nejsou Němci ani kvalitnější, ani levnější, ale nemají sekaturu domácích intrik ve vztazích obchodně-politických. Je hříchem proti národnímu zdraví ona sabotáž obchodních smluv, jak se u nás řadu let provádí. Výsledek je onen půl milionu lidí, o něž je konsum slabší. Strana této iniciativy sama musí vědět, že tohle je špatná služba zemědělcům a celému národnímu hospodářství.
Úřední zprávy za srpen hlásí 138.450 nezaměstnaných, oproti 141.884 v srpnu 1929. Je to vzestup o 17.766 osob. Největší podnik v republice, který s napětím sil ještě loni se jakž takž držel, po citelné už redukci ještě letos propustí asi půl třetího tisíce dělníků. Tento závod sám je hrozným dokumentem. Ještě počátkem loňského roku zaměstnával přes 22 tisíce dělníků a nyní se rozhodl pracovat s počtem asi 13 tisíc lidí. To je přece redukce, která jde pomalu na polovičku, že se tohle nedělá z rozmaru, je samozřejmo.
Právě včera obdrželi jsme dopis z Budějovic, který stojí za to, aby zde byl citován (čte):
>Zasílám písemně to, co jsem Ti v sobotu říkal v Jirsíkově. Firma Hardtmuth měla zaměstnáno kolem 1.300 dělnictva. Dnes je zaměstnáno as 850. Tento týden bude propuštěno 67 dělnic a dělníků. Firma tato tvrdí, že v tuzemsku se spotřebuje jejích výrobků 15 %, ostatních 85 % za hranicemi. Poněvadž vývoz trpí cly, které na tyto výrobky uvaluje každý stát, není možno prosperovati. Tak ku př. celé území Ruska je pro tento artikl uzavřeno, italská vláda zakázala pod trestem používání tužek cizozemských na v eškerých státních úřadech, kancelářích a školách. Podobný výnos byl také vydán i vládou maďarskou a i rumunskou, která v minulém roce bez předchozího upozornění dovozní clo na tužky zvýšila z 5 Kč na 50 Kč za 1 kg. Clo v Polsku je prý přibližně také tak vysoké; takže by jejich výrobky přišly tak dvakráte draho, jako výroky domácí. Dokonce byl také vydán zákaz používání cizích tužek. Zdejší firmy se tedy brání a propouštějí dělnictvo.<
Nuže, za těchto poměrů se zde znovu sahá k sabotáži jednání o smlouvu s Maďarskem! Prosím jen, aby oni, kdož tuto politiku chtějí provádět, si uvědomili rozsah bídy, kterou platí národ prestiž Jedné politické strany. Právem zde volám: Vládo pomoz! Lze chápat, hrají-li si jednotlivé strany s doktrinami, ale nad stranami stojí vláda. Ta snad chápe, jaký je tu její úkol.
Ministerstvo obchodu by mělo být rozhodnějším faktorem. Jeho mlčení spojuji s jinou věcí, jen příkladmo proto, že běží o věc podstatně malou, jinak ale charakteristickou. V artiklu přístrojů hasičských máme v tuzemsku ostrou konkurenci. Pod jejím tlakem je výroba tato dobře kvalitní a přiměřených cen. Je to opravdu luxus, že toto zboží se k nám dováží, hlavně přes Bratislavu z Vídně ve velikém množství. Naše továrny mohou třeba zavřít. Poněvadž odběrateli tohoto cizího zboží jsou i veřejné korporace, mohlo by se snad ministerstvo obchodu na tuto věc trochu podívat. Vždyť jsme jinde už hodně pomáhali. Není potřebí sahat ke zvláštnostem, vždyť v jednom případě umělé prostředky k podepření vývozu řadu let už cizina vytýká jako dumping. Poučnou je tu kapitola cukr. Stamiliony národního jmění dostalo se akcionářům k udržení vydatných dividend, národ uvnitř hranic pro drahotu konsumoval cukr jen se starostlivým omezením a tudíž podminimálně a nakonec nás anglický trh cukru přece jen vyhnal. Hořkost naší dumpingové politiky převážila v Anglii lacinou sladkost našeho cukru a draze vypiplané dítě protekce je poloviční mrtvolou. Cukrovary zavíráme jeden za druhým. Ovšem, akcionáři na ústupu zatím neztrácejí.
Zde má rolnictvo kardinální příčinu zlé situace. Žitem a pšenicí těžko nahražujeme řepní ztráty. Věříme, že rolnictvu je zle. (Sen. Kindl: Ale akcionářům cukrovarů ne, ti berou milionové dividendy!) Žito nemá zatím nic společného s cukrem. Žito se cenově pohybuje už kolem sedmdesáti korun. A prosím, slavný senáte, vidíme tento sestup v konsumních cenách? Za poslední dva roky kleslo žito o nějakých 30 procent, chleba místy až o pět procent. Cožpak tu není otázka: kde zůstalo oněch 25 procent, o které narostlo cenové rozpětí od výrobce ke konsumentovi? Bez tohoto křiklavého přírůstku bylo toto rozpětí stejně přílišné a volali jsme jistě včas po nutné revisi. Ale, pane kol. Thoři - to je to zajímavé - kdo to byl, jenž vždycky mařil naše snahy o pořádek v domácnosti? Živnostenská strana a její parlamentní delegace usilovaly dokonce o zrušení ministerstva zásobování, onoho jediného instrumentu proti ničemné ziskulačnosti, ničemné lichvě! Jděte po případě od ceny dobytka k ceně párků. (Veselost.) Není to k smíchu! Zde jsou utajeny přímo astronomické číslice zisku. Kdo o nich poví kontrole? Koho tu má berní aparát přidržet k přiměřené dávce z přírůstku hodnoty? Páni z živnostenské strany jistě mně neopomenou namítnout dělnické konsumy. Ale to už je tak, zlé příklady kazí dobré mravy.
Vítali jsme kampaň, kterou před půldruhým rokem zahájil ústřední orgán republikánské strany >Venkov<, třebas byIa zahrocena polemicky proti nám. Ano, otevřete hranice stavebním hmotám! Vícekrát už jsem s tohoto místa řekl ten veličenský důvod. V roce 1923 stály cihly 250 Kč. V témže roce snížili jsme uhelnou dávku až na pouhou třetinu, rok před tím sražena byla mzdu dělnictva okrouhle o 30 procent. Reakce na tyto podstatné úlevy projevila se tím, že v r. 1921 stouply cihly na 350 Kč a později i výše! Ale po těchto markantních projevech lichvy, v nichž důstojně držely tempo cement a řezivo, nestalo se nic. To jsou opět příčiny stav u našich nesnází. Udržuji zbytečnou drahotu novostaveb, a tím úroveň hospodářsky nemožných činží v nich. Porady komise pro nový bytový zákon nemohou z místa. Každý cítí tu křivdu, když dobře situovaný bydlí v třípokojovém bytě staršího domu i levněji než chudák s jednopokojovým bytem novostavbě. Sotva se však dočkáme nějakého moudrého řešení.
Rád zaznamenávám z posledních dnů, že ceny železa ustupují. Je tu však obava, že kazisvět Belgie, která roztrhla světový kartel, opět zmoudří, a mezinárodní dohoda oceláren naše naděje opět zkazí. A přece nepůjde to jinak, ceny veškeré národní výroby musí dolů, a pravdu má onen agrární krajinský list, který žádá indexní vyrovnání s nynějšími cenami obilí. Ano, to je schůdnější cesta, nežli nové celní požadavky, které ostatně rolnictvu ještě nikdy nepomohly.
Tak jako podpory nezaměstnaným nepomáhají. Tisíce nezaměstnaných dělníků se mnou souhlasí, volám-li po práci pro ně. Nejde o zázraky, nežádám jich, nejsou jich schopny ani stát, ani autonomní svazky. Jsou tu ale veliké možnosti a nevyužity, mstí se nám. Stát jako zákazník úplně ignoruje svou funkci. Co by mohly vykonat železnice, kdyby své objednávky umístily časově tak, aby vyrovnávaly konjunkturní výkyvy v továrnách! Ale státní železnice tento rozumný požadavek zcela ignorují. Objednávají tak, že na příklad Ringhofferova továrna musí tuto vládní lhostejnost dohánět směnami, případně i prací přes čas, aby zas co nejdříve hromadně propouštěla a se zbylými dělníky omezila práci na půl týdne. Vidím rád, že můj apel při letošní rozpočtové debatě na zmírnění doktriny proti fondovému hospodářství doznává širšího ohlasu. Jenom nerad mluvím o státních stavbách. To je hotová soustava interkalárů, jimiž se vyhazují peníze plnýma rukama. Jen se, prosím, podívejte na nekonečný proces se stavbami universitními, státního úřadu šekového a příklad nejhorší, stavba trestního soudu na Pankráci. Není mou věcí zjišťovat, který to byl pan ministerský rada, jehož vinou pokročilá stavba celý rok odpočívala, co zatím nezaměstnaní zedníci se svou bídou chodili okolo. Dovede si ten pán snad spočítat, kolik veřejných peněz utratil za nic?
Úprava střední Vltavy, která po dohotovení znamená hospodářské povznesení velikých oblastí, po řadě promarněných let nyní teprve vchází do stadia začátků. Dva roky už tu mohly být zaměstnány tisíce dělníků, jimž stát vyplácel miliony na podporách.
Hlavní město Praha je tu interesováno, pomlčím-li o všem ostatním, svou těžkou kalamitou vodárenskou. Při kapitole Praha je ovšem potřebí říci něco více. Nemohu si pomoci, opakuji-li částečně svá upozornění z debaty o rozpočtu. Snažil jsem se tehdy obrátit pozornost k nemožným už poměrům komunikačním. Pánové a dámy, k nimž mluvím, měli by si vyjet elektrikou tak kolem sedmé hodiny ranní v oblasti Michle, Pankráce a Nuslí. Vím sice, že v jiných končinách Prahy není lépe, ale zde nutno o věci mluvit s největším důrazem, když je tu odpomoc celkem snadná. Opakuji, že vedle drobných ztrát jde tu o defekt mravní, když lidé stojí ve stanicích, jimiž projíždějí přeplněné vozy, aby pak do dílen a úřadů přicházeli pozdě. Ovšem v zimní nepohodě je tu ohroženo i lidské zdraví. Není tu jiné pomoci než přemostění Nuselského údolí pankráckým mostem. Dnes už se scvrkla víc než stomilionová číslice rozpočtu tohoto podniku na necelých padesát milionů. Praha se bez jeho provedení neobejde, ale ta Praha při svých i jinak ohromných úkolech se tohoto díla naprosto nemůže odvážit. Pražská záležitost? Nikoli, státní záležitost! Je to přece celou svou povahou dálková silnice a defekty, o nichž jsem mluvil, nejsou také tak zcela mimo státní zájem. Ale stát raději platí podpory nezaměstnaným a ve svém vedení se těší vynálezu o podporách - odpusťte produktivních. Připomínám, ze ty neproduktivní stouply za pouze prvé pololetí na 15,800.000 proti loňským 9,800.000 Kč. Jen s lítostí vzpomínám péče starého státu o Vídeň. Praha staví důležitý most Jiráskův. Každý ví, co je to jíti ráno po Palackého mostě přes Vltavu. V červenci skončilo kesonování, pilíře ční na úroveň normální vody, a přijde větší zátopa, jaká byla před týdnem, a práce je od té doby opuštěna. Praha ztrácí veliké peníze v interkalárech, ale pomoci si nemůže, potřebných prostředků k pokračování zatím nemá. (Sen. Kindl: Na bankety má a na vybavení bytu primátora Baxy také!) Na bankety má jenom tam, kde je to nutné pro representaci. Tomu se nevyhne ani Sovětské Rusko, ani Moskva. Nikdo se tomu ješte nevyhnul. Nelze se divit, odlehčí-li svému zoufalství pražský ministr financí posíláním hromu na zákon čís. 77 z roku 1927 tím spíše, když ta Praha má tolik naléhavých úkolů, významu víc než pražského, jako je na příklad vybudování jatek s mrazírnami. Prozatím si musíme dát líbit, že polský dobytek dostáváme transitem přes Vídeň. Stát mohl i vlastními úkoly i pomocí Praze velmi podstatně redukovat nezaměstnanost na podnicích bohatě výnosných.
Neučinil nic, mimo špatných pokusů, které jsem tu citoval. Co jsou tři roky v životě státu? A přece, léta 1926 až 1929 založila u nás tradici. Já už čekám příchod moudrých pánů, kteří mně s tohoto místa poví, že návrhy jsou snad dobré, ale k honorování není prostředků. Jako už se stalo. Tak to u nás vypadá, jako pod tlakem neznámého výnosu božího, kterým je moudré hospodaření vůbec zakázáno. Už jsem pověděl, pro subvence bohatému cukrovarnictví byly stamiliony. Ty byly. Odpisy předepsaných daní dějí se všude na světě. Také u nás, třeba ne vždycky odůvodněně, ale naše státní finanční správa podporuje i defraudace. Není účtu, aby neobsahoval položku daně z obratu. Ta jest od konsumentů pečlivě vybírána. Jak tedy nazvat případy její nezaplacení, než defraudací. Znám případ z posledních dnů, že bohaté společnosti byla odepsána daň z obratu v obnosu pěti milionů, s podmínkou - nesmějte se, prosím - že zaplatí aspoň osm set tisíc. Vedle nemravné sankce defraudace, je tohle present ze státní pokladny, o jehož oprávnění sluší trochu pochybovat. Na malém živnostníku se tato daň vymáhá s plnou rozhodností. Dělníci a gážisté neuniknou jediným haléřem. Je známo, že ona část důchodové daně, která je vybírána srážkou ze mzdy, činí více než polovičku celého výnosu této daně. Tak potom není frází, říká-li se, že naše demokracie žije z těch nejchudších.
Ale o to zde specielně nejde. Chtěl jsem jen dokázat, že při trochu přísnější praksi mohlo by se mnoho učinit proti hospodářské svízeli, jejíž úrodnou půdou je především nezaměstnanost.
Racionalisace stala se vděčným podkladem k diskusi, jakmile se o nezaměstnanost zavadí. Mluví se o ní rozumně i nerozumně. Podle toho je ctěna i zatracována. Kdyby však její podstata změnila jméno, dalo by se o ní hovořit příznivěji. Cožpak se někdy vyrábělo bez rozumu? Nebyl to projev rozumnosti, když Watt odevzdal lidstvu prozkum parní energie? Neméně rozumné bylo od Steffensona, dal-li světu parní lokomotivu. Naše racionalisace je spíše výrazem chytrosti než rozumnosti. Účelné uspořádání technických vymožeností v industrii zjednodušilo výrobu v takovém dosahu, že na příklad ve strojnictví a železářství redukuje už dnes lidskou práci v některých případech na čtvrtinu. Vím dobře, nemůžeme to požadovat na všech, ale máme ve slavném senátě také techniky, a na ty právem apeluji, aby chápali tuto skutečnost i s jejími konsekvencemi.
Lokomotiva a parní stroj způsobily své doby revoluci hospodářskou, a také společenskou. Vznešenost a ponížení za sto let hodně ztratily na bývalém rozpětí, a svět je dnes méně umouněný, život pružnější. Ale rafinované uspořádání výroby, které se uplatňuje do všech oborů, ve svých důsledcích není racionální. Racionalisace zapomněla, že výroba jest jen paralelní půlkou, teprve s distribucí a spotřebou tvoří účelový celek. Vyloučila-li tak, jak dnes je, aspoň v některých odvětvích, tři čtvrtiny lidské práce, zanechává-li tak převážnou část bývalých účastníků bez jakéhokoli příjmu, pro koho chce vyrábět, pro koho chce zrychlovati tempo, pro koho množiti ty statky výroby?
Páni technikové, sociologové, lékaři a národohospodáři mají slovo, chtějí-li říci svědomitě pravdu. Jedna část národohospodářů prozatím chce konflikt vyřídit snížením mezd. Ani morálka, ani vyšší hospodářský zákon, ba ani rozum, nesnesou podobných experimentů. S našeho stanoviska ani zvýšení mezd nepovažujeme za nejšťastnější instrument k řešení těžkého problému hospodářského. Ovoce zraje jen svým tempem a poměry, jak jsou, spějí k otázce: Jak řešit? Revolucí? Odpovídám: Možná revolucí! Snad násilnou? Odpovídám: Nikoliv! Násilí, jak současné události názorně učí, samo v sobě nese zárodek smrti, a daří-li se mu, tož jenom na čas. Postupující revoluce záleží v té skutečnosti, že výrobní systém krok za krokem láme absolutism kapitálu, a proces, jehož prvky jsem naznačil, neobejde se bez státního zásahu. Považovali-li právníci pokus o zveřejnění kolektivní smlouvy v roce 1926 za porušení právního řádu, tedy revoluci, pak ovšem se jí musí dočkat.
Prozatím je otázkou moudré prozíravosti, aby úměrně s vývojem rafinované výrobní techniky postupovalo zkrácení pracovní doby. Nebudeme přece věřit, že všichni mocní jsou už proto také slepými, aby neviděli jedinečnost tohoto prostředku. Nemůže být přece nynější hromadná nezaměstnanost stavem trvalým. Ukázal jsem, že stát má v rukou možnosti k rozvinutí pracovního ruchu na objektech nikoli nouzových, ale vysoce hospodárných.
Zharmonisování hospodářství žádá účinné a rychlé zásahy. Nemá-li dělnictvo sáhnout k zápasu o zvýšení mezd, musí státní exekutiva učinit všecko, aby ceny veškeré produkce dostaly se na úroveň nynějších cen výroby zemědělské. Ne ovšem celou, ale kus situace vláda v rukou má. (Sen. Kindl: Dělnictvo by vždycky doplatilo!) Tak jest!
Bude velmi zlé, neučiní-li vláda s největším urychlením aspoň ta možná opatření, aby se dělnictvu dostalo práce a chleba.
Nepatřím k oněm etátistům, kteří mají za to, že stát může a musí všechno. Vím, že musíme také my ostatní, nejen stát. ale myslím, že stát má nyní velké slovo a že je nejvýše na čase, aby je vyjádřil. (Výborně! - Potlesk.)
Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Stodola.
Sen. Stodola: Slávny senát! Nech mi bude dovolené, abysom sa s našou krízou hospodárskou zapodieval aj zo stanoviska svetového hospodárstva, ku ktorému sme na dobro i zlo prikutí, s ktorým sme svarení. Tým viac, keďže dnes celá Europa už ztratila svoju samostatnosť s jednej strany. lebo nastal veľký presun kapitálu Evropy do Ameriky s druhej strany následkom interpendencie. Mal som o šťastie mluviť nedávno s nejgeniálnejším žurnalistom Anglie Wyckham Steedom, ktorý hovoril že kľúč celej hospodárskej situácie sveta je v Severních štátoch amerických. Vidíme, že kríza zaľahla na zemedelstvo. V tomto ohľade by mohol dať smutné doklady jeden z mojich priateľov. Jeden zbytkár r. 1926 mal ztratu 60.000, r. 1929 mal ztratu 90.000. Keby bol nič neobsial r. 1929, bol by mal ztraty len 10.000 Kč. Neviem, koľko delníckej mzdy a koľko blahobytu leží na jednom ha obrobeného poľa, to nám štatistika ešte nevypočítala. Vidíme ešte smutné prípady, a síce, statkár Weiner vyviezol tohto roku na hnojivo 38 vagonov cibule, poneváč za žiadnu cenu ich nemohol odbyť. Náš kol. Luksch tiež vyviezol 3 vagony cibule ako hnojivo von. Nemusím povedať, že pokles pôdy je katastrofálny, nemusím hovoriť o zväčšenej nezamestnanosti, ktorá nás v budúcnosti čaká.
Menší výnos zemedelstva odhadujú praktici - na to tiež nemáme štatistiku, ešte na veľmi mnoho vecí nemáme statistiku, vzdor tomu, že štatistický úrad koná svojú povinnosť - v r. 1929 na 6 miliard, r. 1930 na 12 miliard.
Koľko mzdy delníckej leží zase i v týchto ohromných čísliciach! Dnešná zemedelská kríza podobná je jedine onej v druhom století pred Kristom. Keď Itália nadobudla severnej Afriky, vytvorila z nej obilnú komoru a italskí zemedelci prišli úplne na mizinu, lebo neboli pripravení. Naše zemedelstvo ovšem stojí dnes na najvyššom stupni a vzdor tomu ide zániku v ústrety. Anglickí ľudia mojí priatelia, ktorí sem prídu, povedajú, že zem česká je jediný veľký anglický park.
Tak sa stalo, že zase prišiel veľkokapitál v Italii, že prišiel na mizinu zemedelec. Nevidíme podobné prípady dnes, keď veľkokapitál Ameriky tlačí na náš kontinent a nivočí jednotlivé rodiny a celý náš zemedelský stav? Tam je dnes stred výroby, ktorý by vlastne mal byť s našeho kontinentálneho stanoviska v západnej Sibíri. Pamätám sa dobre, keď som tam bol pred vojnou, že som videl ohromné elevátory naplnené pšenicou a maslom. Západní Sibír tvorila najväčšie odbytište pre hospodárske stroje.
Ovšem nesnádze zapríčiňuje aj to, že Čína, India a Rusko tu sú vypriahnuté a vyše 900 milionov obyvateľstva nekonzumuje. Čo to znamená pre priemysel a svetovú výrobu, o tom škoda ztrácať slov!
Nechcem ani hovoriť, že dnešná kríza prišla čiastočne preto, že hodnota zlata sa počala kývať, ako to povedal Cassel Sir Strakoch, že volumen svetového hospodárstva potrebuje ročne o 3 % zvätšenú výrobu zlata, ktorú ovšem nemáme.
Či už tak či onak, je mně jedno, ale ceny pšenice diktuje dnes Chicago. Ináč vidíme i v Amerike ohromné zväčšenie kríze, vývoz klesol so 3 miliard dolarov na 2 miliardy a vnútorný úbytok konzumu v Amerike behom posledných mesiacov znamená jednu miliardu dolarov. 700.000 automobilov leží na sklade a odpredaj na splátky, táto hlavná kreditová štruktura Ameriky, je zastavený.
Samosebou sa rozumie, že takéto nekonečné katastrofálne ťažkosti zapričiňujú, že štáty europské a predovšetkým tie štáty, ktoré to najviac cítia, a sú zemedelské, rozmýšľajú sa novým systémom opatrení hospodárskych zmenšit túto krízu.
Vidíme nové myšlienky, čím ďalej revolucionérnejšie v tomto ohľade, a to čo týče sa klauzuli najvyšších výhod a unii medzi Jugoslaviou a Rumunskom. Nás len teší, že nám pán minister zahraničia povedal vo výbore zahraničnom, že akonáhle sa tieto dve mocnosti sblížia, že potom sa počne vyjednávať i s nami.
Je istá vec, že v Ženéve, kde nedávno bolo pojednávané a kde zastupoval Matgearo Rumunsko a Poľsko, mali veľké ťažkosti, lebo bolo vypovedané od Nemecka, ktoré bolo proti preferenčným clám, že tá egalita členov Sväzu národov je porušená tým novým systémom preferenčných cieľ, ktoré eventuelne majú prísť a ktoré budú tvoriť nucleus a kristalizačný bod Dunajskej federácie, oproti ktorej sú predovšetkým Maďari a proti ktorej bysme nemohli nič namietať pod podmienkov, že sa to netýka našej suverenity. Ovšem dnes sú už aj klauzule najvyšších výhod veľmi problematické. Vidíme na jednom boku diskriminácie, ťažkosti zapríčinené dráhami, na druhej strane však vidíme, že administratívny protekcionizmus robí najvyššie výhody iluzornými. Vidíme subvencie, vývozné prémie na príklad v Amerike, vidíme, čo sa stalo v Argentine. Akonáhle vláda není v stave zasiahnuť do štruktúry hospodárstvá, argentinské hospodárstvo nemá Farmer Board Spojené štáty jako nemá Kanada Paol, vidíme, že nastupuje revolúcia, nespokojenosť.
Nedávno tu bol minister Flandin z Francie a celkom správne riekol, že len regionálnymi smluvami možno pomalu pristúpiť k tej veľkej myšlienke kollaborácie veľkých europských štátov dľa Brianda, za ktorú sme my vždy pred všetkými nášmi súsedy i s naším súsedom maďarským ľudom, poneváč vieme, že maďarský ľud je ďobrý a nám nezáleží, abysme dividovali a imperovali, naopak musíme s ním hľadať najbližšie spojenie, ovšem na podklade demokratického Maďarska. Vidíme, aké zmeny nastávajú v Amerike, aké ohromné revolučné plány prichádzajú, vidíme ťažkosti Labour Party a nech sa hovorí akokoľvek o Mac Donaldovi, je to veľký patriot, ktorý obetuje svoju popularitu za vlasť. Aby sa v Anglii ministerský predseda stal odpovedným redaktorom všetkých prúdov svetového imperia, je ťažká vec. Ale zaujímalo mňa ohromne, keď som čítal v anglických novinách o tomto postupe, že jedným z programových bodov Lauour Party je monopol na dovoz pšenice. Vidíme dobre, že Beawebrook a Rothermeere chcú vytvoriť jedno veľké imperium colné, ale, čo je veľmi zvláštné, že stretáva želanie programu Labour Party po utvorení štátneho monopolu na dovoz potravín do Anglie úplný súhlas aj australského premiera, ktorý odporúča, aby australská vláda za tú istú kvótu anglických produktov industriálnych predala Anglii zemedelské produkty.
Tieto myšlienky zastupuje imperiálna ekonomická unia, kde vedie hlavné slovo lord Melchett. Návrh týchto znie: Zavedenie kontingentovania dovozu pšenice do Anglie, na ktorom dovoze zúčastnené musia byť kolonie. I sám Baldwin není proti tomu. Ovšem vidíme, že krízu hlavne zapríčiňuje i to, o čom predrečník hovoril, totáž nedostatočné sníženie cien výroby a redovšetkým nedostatočná distribúcia. V tomto ohľade na pr. o karteloch zjednali sme v Žéneve r. 1927 i so Soviety, a všetko pod jednou podmienkou, že sú všeužitočné.
Ohľadom distribúcie nedávno náš kol. Luksch veľmi zaujímavý doklad predniesol, že dnešná cena chleba odpovedá cene žita 160 až 170 Kč, veď to dobre vieme, že za žito dostanete dnes len 70 Kč. Tam je to ohromné vacuum; tam je ten veľký otazník, ten veľký program, ktorému sa musíme venovať. Amerika sáma nehovorí viac o racionalizácii, takže tayloring prestal. Dnes vracia sa všetko na organizáciu odbytných trhov, na zracionalizovanie distribúcie, ktorá pokročila príliš rýchle pomerne ku konzumu. Ovsem všetci, ktorí sa tým zabývajú, hovoriá, že je predovšetkým nuzno, aby i v obchode nastúpila dobä zväčšenej industriálnej výkonnosti. My vidíme, že dnes počínaj ú tieto predmety klesať. V Nemecku medzi vnútornými cenami železa a exportnou cenou je veľká diferencia 4 Kč na tune a žiadajú, aby aj tie veľké kartely robily elastičnú cenovú politiku, aby sa adaptoval presun pre hospodárský stav, ktorý dnes nastal. Jedná sa teda o odbúranie cien a tu som tak smelý vašu pozornosť obrátiť na nedávnu veľkú reč dr Schreibera, ktorý je ministrom obchodu v Prusku, ktorý tvrdí následovné: Svet musí prestať stále veriť, ako by ceny i cenová a mzdová hladina dogmaticky a trvanlivo bola vyše o 50 % nad predválečnou mzdovou úrovňou. V Nemecku v tomto ohľade vidíme veľmi zaujímavý zjav, že nedávno v tom veľkom štrajku, ktorý robili na severnom Rýne západoseveronemecká skupina producentov železa a ocele, že sa dohodli na zkrátení mzdy, že index živočišných potrieb poklesol o toľko procent, ako delníci snížili mzdy a žiadali, aby toto sníženie životných potrieb bolo pred snížením mzdy. Obe strany sa loyálne zachovaly, ako delníctvo tak podníkateľstvo a efektivne v tom kúte Nemecka to znamená, že majú o päť procent lacnejšiu výrobu. Ovšem tento minister žiada, aby nastalo zmenšenie platov tých vysokých úradníkov nad hladinou všeobecnosti, u ktorých je dôchodok privysoký nad všeobecnou hladinou. Tých istotne sa nebudeme zastávať a i my musíme nestúpiť túto cestu. Ovšem nemožno počítať so snížením mzdy, lebo všeobecné odbúránie cien musí ísť len sukcesívne. Táto disparita, ktorá tu je medzi producentami zemedelskými a priemyslovými, musí prirodzene nastať sukcesívne bez otrasu. (Sen. Kindl: Pan dr Preiss by mohl snížit své příjmy aspoň o 14 milionů!) Prosím, pán dr Preiss dal pod rukou pät milionov na jedon dobrý cieľ. Ináč chcem ďalej pokračovať vo svojej reči.
A čo tu nastáva? Aby delníctvo, i podnikateľstvo sa dohodlo, ako pán predrečník tu celkom správne riekol. Tým viac, že vidíme ohromné zmenšenie ceny surovin. Prof. Sering, jeden z vedúcich ľudí v Nemecku, hovorí, že je tento pokles spôsobený tiež porušenou platebnou bilanciou Europy následkom reparačných platov do Ameriky. Hovorí, že na základe toho niet možnosti ešte aj ďalší pokles surovín zadržať a tvrdí, že sú to v konečnej konsekvencii reparácie z časti amerických farmárov bavlny, ďalej sú to brazilskí majitelia plantáží kávy, východoindickí producenti kaučuku, amerikánskí majitelia medených a cinkových dolov a východoindickí producenti cínu. Toto sú ti, ktorí prispievajú na zmenšenie zadlženia Europy. A tak čo Amerika jednou rukou v podobe válečných dľhov berie, platí zpät v zlacnenom tovare, ako pšenica, bavlna, meď, zinok.
Nezamestnanosť je, slávny senát, vážnym komponentom našej kríze. Nemecká sociálna demokracia na príklad myslí, že zkrátením pracovnej doby by mohlo nastať dosť práce. Lež dnes by to nebolo dobre možné, lebo niet dosť práce, v auguste v Nemecku už 22 % odborársky organizovaných pracovníkov v kovopriemysle pracovalo zkrátenú dobu, v textilnej branži až 36 % a podobne i v tehelných revíroch. Čo je nam teda nutné, musíme všemožnými prostriedky umožniť problém distribucie. A tu predovšetkým je u nás nutno obrátiť zreteľ k dopravnej politike. Pri tejto dopravnej politike, nech mi je dovolené brojiť proti tomu sýstému, ktorý tu panuje a zaujmúť rozhodné stanovisko proti partikularizmu ressortnému.