Vidíme, pánové, hlavně, že hříchem bylo odstranění automatiky. Automatika, jak si to neznalý představuje, je odměnou každému stejnou, ať dělá to nebo ono. Prosím, i ta je omezena svou vyšší cenou, aby normální úředník dostal existenční minimum, aby postupoval, a ne, jak se stává dnes - a zase bych mohl nesčetné případy říci, že úředník po 20 letech je na určité platové stupnici a nemá naději, že se dostane výš i za 50 let. I v privátním podnikání by se každý odvrátil od toho a řekl: Takový systém nevychovává pracovníky, když vidí, i když se tuží, že nemá naději, aby dokončil svou kariéru úřednickou, aby si zlepšil svou situaci.

Stejně nás zklamala otázka systemisace. Tu se mluví mnoho o resystemisaci. Jistě že všichni uznáváme, že konečně se o této věci jednalo, ačkoli lituji, že to dělá tolik námahy, než jsme přiměli vládu k tomu, aby resystemisační normalisační komisi svolala a aby tato o tom jednala. Ale i zde nejsou žádné veliké naděje, že by alespoň percentuelně ty nejhorší případy byly nějakým způsobem odstraněny. Uznávám, že každé zlepšení i jednotlivých z té velké rodiny státních zaměstnanců znamená pro celek přece pokrok, ale přece, když to má býti tak minimální, když téměř všichni, kteří měli naději a bylo jim slibováno jejich přednosty, že při resystemisaci dostanou odměnu, které zasluhují, když mají býti zklamáni, pak bylo zbytečno 5-6 měsíců protahovati jednání, bylo by alespoň viděti hned výsledky komise a komise ministrů, která měla a má pokračovati ve svých pracích. Když ministři učinili návrh, myslím, že to neučinili lehkomyslně, nýbrž že znají dobře své resorty a vědí dobře, že ten X Y jest strašně nespravedlivě poškozen, když to zastávají, nemají od toho beze všeho upustiti a má se říci: nechme to, jak to bylo, za dva roky přistoupíme k tomu znovu. Apeloval bych na pana ministra, aby vydal materiál, který schválil ministr dr Engliš z fiskálních důvodů, a aby pokračoval, aby mohl prosaditi postupně ony návrhy, za které se postavil a které uznal spravedlivými.

Tak mimochodem chci říci - pan ministr dr Engliš mně odpustí - ale já nevěřím tomu, že by výsledky resystemisace měly státi 114 mil. Kč. To je věc nemožná. Záleží na tom, jak se to počítá. Jestli se počítá u těch zaměstnanců, kteří na základě resystemisace jsou definitivní, méně, celý jejich plat do tohoto nákladu resystemisace, pak by to bylo možné. Ale musí se odpočísti úspora příjmu, co měli jako provisorní zaměstnanci nebo jako smluvní. Proto bych žádal, když pan ministr dal do naší veřejnosti cifru 114 mil. Kč, že má také povinnost podle svého přesvědčení říci této veřejnosti, které složky státních zaměstnanců těchto 114 mil. Kč vyžadují. (Tak jest!) Tak se neví, kdo to vlastně dostane. Jedni koukají na druhé. Zřízenci nižší myslí, že to dostanou úředníci vyšší, úředníci vyšší zase se nemohou dopočítati. Když je cifra do veřejnosti dána, ať veřejnost něco ví, jak byla cifra skutečně vydána. (Správně!)

Mohli bychom ještě vytýkati platovému zákonu i jiné nedostatky, které se slastně teprve později projeví. V první řadě máme povinnost, abychom se zmínili o poměrech u železnic. Já sám jist je znám jako dlouholetý předseda spolku železničních úředníků, a tu mohu říci, jestli někdo byl zklamán, jsou to jistě zklamáni železniční zaměstnanci, neboť přes těžkou službu, kterou z vás nemůže popírati žádný, když jezdí po dráze, jsou úplně proti dřívějšímu stavu znehodnoceni. Není možno, aby zřízenci, kteří obětují život a zdraví, kteří den co den jsou v nebezpečí, že při jdou o část těla nebo o život, byli méně honorováni., nežli zřízenci jiní. kteří pohodlně a klidně bez nebezpečí tráví svůj úřední život. (Sen. Mikulíček: Před rokem jste pro to hlasovali!) Vy mluvíte tak, jako byste nevěděl o parlamentu pranic, jako byste byl úplným školákem v parlamentu.

Máme zde také úředníky železniční. Zde bylo velkou vymožeností, že úřednictvo naše dostalo se do úřednické skupiny individuelně podle zásluh, podle inteligence a školského vzdělání, do tak zvané stupnice třetí A kategorie. Nechápeme, z jakých důvodů a jakým právem mohlo se vládním nařízením státi, že tito úředníci byli odstrčeni na gážisty, že jim byla možnost na povýšení vzata na základě systemisace, jednoduše že jim právo na základě idee platového zákona o systemisaci bylo vzato. Pánové, chci jenom doznati: podařilo se nám po úporných námahách přiměti ministerskou radu k tomu, že se usnesla na novelisaci tohoto vládního nařízení a jsem tomu velmi povděčen. Jen upozorňuji na pány ministry, kteří to mají prováděti, zvláště pana ministra Mlčocha, aby urychlil práce s tím spojené a tento tak důležitý živel i pro veřejný pořádek i pro naše hospodářství aspoň částečně uspokojil tím, že bezpráví na něm spáchané se napraví.

Měli bychom ještě jiné mnohé složky, které se domáhají různých náprav. Zmiňuji se o důchodkové kontrole, která má dávné přání, všemi faktory uznaný požadavek, aby čekatelé měli předepsáno vzdělání středoškolské, a důchodková kontrola vzhledem k tomu byla povýšena do II. třídy služného. Jistě by to povzneslo prestiž těchto orgánů v jejich úředním jednání vůči stranám.

Jednu věc mám ještě na mysli, která někoho z nás by iritovala, že se totiž nezapočítává presenční vojenská služba ani do pořadí, ani do postupu těm, kteří ji vykonali, takže jsou oproti ostatním kolegům, kteří na vojnu nešli, poškozeni, často velmi citelně, poněvadž na systemisovaná místa jsou zatím jmenováni ti, kteří nebyli na vojně, neobětovali peníze a čas. Tento požadavek uznává i pan ministr národní obrany, ba i pan ministerský předseda, ale není možné to nikde prosaditi. Když za touto věcí stojí všichni ministři, i ministr vojenství, poněvadž to uznává za velikou křivdu, a není možno to dostati z nějaké kanceláře, z nějakého šuplíku, pak jsou to záhady, které jsou velmi smutným úkazem, že zde jsou ještě jednotlivci, kteří nepřejí určitým věcem a mají tolik vlivu, že to zdržují, takže spravedlivá věc nemůže se státi skutkem.

Nechci vás dále unavovati otázkou platové úpravy. Jen opakuji, že domáhati se toho musíme, aby novelisací tohoto zákona na základě nabytých zkušeností konečně i řady státních zaměstnanců a úřednictva vůbec byly uklidněny a přesvědčeny, že stát se o ně stará.

Máme ovšem ještě dosti jiných otázek, které jsou zdánlivě menšího významu, ale právě tím spíše by měly býti řešeny protože nemohou naraziti na tak veliké obtíže, ať politické nebo organisační, jako jest otázka generálských platových poměrů, nebo Léčebný fond, kterážto otázka je tak zralá, že apeluji znovu, aby konečně se parlament tím zabýval. Ovšem nemyslím, aby se sanoval Léčebný fond snad pouze zvýšením příspěvků, nýbrž hlubokou reorganisací, aby skutečně to velké nemocenské pojištění státních úředníků mohlo býti řádně splněno. Je škoda této instituce. Je tak velkolepá a přece myslím, že malou obětí se státní strany, menším zásahem dalo by se leccos napraviti, co poškozuje reputaci této instituce.

Dále je tu otázka zadlužení státních úředníků. Tato otázka je velmi málo oceňována, ba mnozí proti ní mluví a přece týká se velké části našich veřejných zaměstnanců. Statistika učí, že přes 50% zaměstnanců, najmě úřednictva v jednotlivých centrálních úřadech je zadluženo, a přece až na pranepatrné výjimky není příčinou lehkomyslnost, nýbrž onemocnění a hlavně nedostatečnost Léčebného fondu, který v případech těžkého onemocnění nemůže dáti takovou náhradu zaměstnanci, aby se nezadlužil a nevkročil nad propast věčného strádání a starostí. Zde i lehkou obětí státu, ba i bez finanční újmy, dalo by se mnoho učiniti. Vždyť i stalé Rakousko před válkou a Holandsko teď zavedlo velikou akci pro vybavení státních zaměstnanců z dluhů. Stačí, když stát dá určitý vklad na nízký úrok do instituce, která by se o to starala, a jistě by se ulehčilo státním zaměstnancům, kdyby mohli konvertovati svoje dluhy na menší úrokovou míru u na menší splátky.

Také se musím zmíniti o jubilejním fondu. Lituji, že situace je zde tak úžasně nevyjasněná. Je nesporno, že byl slavnostním způsobem proklamován v den 10. jubilea naší republiky. Myslím, že není nikoho ze směrodatných činitelů, kdo by snad jen pomýšlel na to, aby nějakým, abych tak řekl pokoutním způsobem připravil státní zaměstnance o tento fond. Jedině snad spornou může býti forma status, a když uznávám, že forma činí obtíže při dnešním zpolitisování všech takovýchto útvarů, i dobročinných, apeluji znovu na vládu, aby nebyla přímo terčem výsměchu, že neplní tak posvátný úkol, jako je uvésti v život, co se v den jubilejní tak slavnostně proklamovalo.

Žádal bych také, aby naše vláda účinněji podporovala charitativní spolky státních zaměstnanců. Státní zaměstnanci ve svých sociálních neblahých poměrech jsou odkázáni po většině na svépomoc. Kvituji s povděkem, že jednotlivá ministerstva mají fondy velmi vydatně dotované, ale jsou zase složky, které nejsou tak bohaté a tak šťastné a které nejsou tak dobře na tom, ale máme spolky, které jistě zasluhují, aby si jich stát všímal, aby státní správa je podporovala, aby své poslání mohly vykonávati. Zmiňuji se na př. o sociální ochraně státních zaměstnanců. Ona nechce nic zdarma, ona z pouhých příspěvků svého členstva buduje sanatoře, ozdravovny, dává podpory v nemoci, ve strádání, je to instituce, která má přes 20.000 zaměstnanců z nejchudších řad. Ta jistě zasluhuje, aby si jí státní orgánové všímali a kde toho potřebuje, aby ji alespoň ve skromné míře podporovali.

Ke konci dovolte, abych povšechně se zmínil o příčinách, které podle mého názoru nesou vinu na tom, proč státní zaměstnanci ve svém životě, ve svém živobytí, bych řekl, jsou tak špatně na tom, proč strádají tolik, proč nevycházejí z denních starostí, i těch nejprimitivnějších, a proč i pro budoucnost, i když ten parlament i stát bude se o ně starati, přece jen nemají naději, že by jejich život byl alespoň trochu spokojený, trochu normální, alespoň takový, jaký že budou míti, prosím, jistě mají naději všechny ostatní složky našeho občanstva ať dělnické, výrobní, nebo zemědělské a jiné. Ti nejsou tak beznadějní, vědí, že jsou přece jen na postupu. Tu podle mého mínění, pánové, vlastní příčina tkví v tom, že jsme opomenuli státní administrativu organisovati, racionalisovati, že jsme opomenuli tento aparát učiniti hybnějším, že jsme pochybili, když jsme nechali leckdes balast, které jsou zastaralé, které mají mnohde stoleté trvání, že jsme ani parcielně neorganisovali. Uznávám, že všeobecná reorganisace je problém světový, ohromný. To vyžaduje studia, různost názorů je tu, je potřebí prohloubení, to by mohlo trvati 20 let. Ale máme věci, které by se daly hravě odstraniti, které by se mohly změniti, zjednodušiti. Možná, že to nebude vhod pánům, kteří nazírají na státní správu jako na ústav, který má povinnost živiti určitou velkou část občanstva, kteří nevidí, že administrativa musí pracovati ve prospěch všeho občanstva rychle, dobře, spravedlivě a také poměrně levně. Jistě, že všichni uznáte, že je zde mnoho věcí, které by se daly ihned napraviti. Dovolte, abych já zpestřil svůj výklad třeba jedním příkladem.

Vážení kolegové, když na př. chce někdo 2 metrické centy odpadkové soli po většině to potřebují, jak alespoň vím, snad cukráři na zmrzlinu a podobné věci - nestačí, aby povolení odprodeje učinila sama solivarna, nestačí, aby to udělal okresní finanční úřad, ni zemské finanční ředitelství, prosím, na to nestačí nikdo, musí se jíti až na ministerstvo financí, aby povolilo, že si ten cukrář smí koupiti nějakých pár kilo odpadkové soli. Uvažte. stojí-li ta odpadková sůl pár krejcarů, co stojí to úřadování, ty papíry a to posílání. To jsou předválečné, či spíše předpotopní mravy a zvyky. A takových věcí mohl bych přednésti ze všech resortů naší veřejné správy mnoho. Proto odpusťte, když vytýkám, že státní správa se o ty věci málo stará, že sice ty otázky studuje, ale že leckde by mohla učiniti velkou nápravu, neboť moje přesvědčení také je, že v tomto státě, který jen určitá břemena může snésti - to vše, prosím, je přesně vypočteno a vyměřeno naděje státních zaměstnanců spočívá v tom, co řekl dr Rašín: >Méně, ale dobře placeného zaměstnanectva a úřednictva<. Nazdar! (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan sen. Stránský.

Sen. Stránský: Pánové! Než přikročím k jednání o důležitých otázkách, těsně spjatých s otázkou 13. platu státních zaměstnanců, a o otázkách dělníků ve státních a soukromých podnicích zaměstnaných, považuji za svoji povinnost zde vznésti co nejostřejší protest jménem statisíců dělníků proti státním policejním orgánům, kterým kapitalistický režim tohoto státu dal neobmezenou moc v postupování proti dělnictvu hladem a bídou vehnanému na ulice, aby svým veřejným vystoupením dalo najevo svoji nespokojenost k vykořisťovací politice kapitalisticko-sociálfašistické vlády, která, zneužívajíc otrocké trpělivosti všestranně vyssávané pracující třídy, trpí a podporuje fašistické metody policejních orgánů, neštítíc se proti nespokojenosti pracující třídy, hlásící se o právo na život, používati nejhnusnějších prostředků. Chci uvésti ze sta jenom některé případy, které jasně charakterisují fašistickou morálku státní a městské policie ve všech městech republiky, nepřehlížejíc ani vzornou policii pražskou, rychle se vžívající v činy katanů zemí bílého teroru, což pro Československo, v němž demokracie a humanita nechává krvavé připomínky na těle hladových dělníků, není nic význačného.

Na den 1. srpna sešli se dělníci v Horním Litvinově, aby protestovali proti propuštění 1100 horníků z dolů lomské těžařské společnosti. Na tento projev aranžováno bylo na 80 četníků, jimž v čelo postavena byla městská policie. V okamžiku, když jsem vystoupil, abych dělníkům oznámil, že projev jest okresním úřadem v Mostě zakázán, vrhla se tato fašistická policie na mně, strhla mne k zemi, zkoušejíc na mně své fašistické schopnosti. Dělníci, kteří kryli mne svými těly před touto fašistickou zlotřilostí, byli do krvava zbiti; mezi nimi byl jeden nezaměstnaný dělník jménem Lohn zbit do bezvědomí tak, že teprve po delší námaze přivolaného lékaře byl přiveden k vědomí. Po tomto fašistickém teroru městské policie nastoupilo četnictvo, které svými kolbami postupovalo brutálně proti dělnictvu, jež ostrými protesty odsuzovalo zločinné postupování policie. Nyní jsou pro tento zločinný postup městské policie odsuzováni dělnici, kteří mají ještě zkusiti demokratické metody Meissnerovy justice. Na den 7. září t. r. oznámen byl veřejný projev mládeže v Horním Litvinově v okresu Mosteckém. který byl okres. úřadem zakázán, a na moji intervenci povolena veřejná schůze v uzavřené místnosti. Masa dělníků, která nevěděla o zákazu tohoto projevu, dostavila se na místo, kde se měl konati, a když jsem jim oznámil zákaz tohoto projevu a vedl jsem je na povolenou schůzi do místnosti, vrhlo se četnictvo v počtu asi 60 mužů, za velení okres. komisaře Flégla proti dělnictvu, ubírajícímu se na povolenou schůzi a brutálním způsobem a bitím kolbami vytlačovalo dělníky až do sousední vesnice Chudeřína, neponechávajíc jim ani volnost k rozchodu do jejich domovů. Zvláště proniká květomluva (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 14. října 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) a jiná květnatá slova pronášená čsl. četníky vyjadřují takto charakter stráže bezpečnosti. Aby okresní komisař Flégl zakryl svůj protizákonný čin, nařídil zjišťování osob, které prý se zúčastnily demonstrace, chtěje na nich vynutiti aspoň přiznání úmyslu k demonstraci.

Prohlašuji, že dělníci v severních Čechách, zejména na Mostecku, jsou již syti těchto četnických a policejních provokací a šikanů okresního komisaře Flégla a budou bojovati za volnost slova a shromažďovacího práva. Tento (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 14. října 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) postup četnictva a policie odsuzují nejenom dělníci, nýbrž veškerá slušná veřejnost vůbec, která v tom vidí fašistickou provokaci. (Výkřiky komunistických senátorů.)

K doplnění krvavého kalendaria o surovostech státní policie chtěl bych přečísti právě mne došlý dopis, který jasně charakterisuje morálku pražské policie, nevybírající si v choutkách té nejkrutější fašistické tendence.

Když v pátek dne 26. září t. r. po demonstraci v Karlíně před Lidovým domem vcházeli dělníci do dvora, v počtu asi 20 stáli na ulici. Přišlo 5 strážníků a aniž by. dali výzvu k rozchodu zcela surovým způsobem bili policejními obušky před domem stojící lidi. Jeden ze strážníků uhodil posl. Čižimskou do hlavy a pak jedna žena po několika ranách padla k zemi. Přiskočil jsem k ní a asi 4 drželi jsme ji v náručí, než přijela první pomoc. Mezitím přikročil k nám jeden strážník a uhodil mně policejním obuškem třikráte do hlavy. Asi za 8 minut po této události zraněná žena byla odvezena do nemocnice. Odcházel jsem směrem k Poříči, při vzdálenosti asi 20 kroků od domu přiskočil ke mně zezadu strážník a uhodil mne několikráte zezadu policejním obuškem se slovy: Ty rošťáku, ty půjdeš s sebou. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Protestoval jsem na místě, upozorňuje jej, že konám zpravodajskou službu, že mne vůbec nevyzval k rozchodu, poněvadž jsem klidně šel po ulici. Na strážnici mne předvedli dva policisté. Jakmile jsme vstupovali do dveří karlínské strážnice, jeden z policistů surovým způsobem mrštil mnou do místnosti. 5 strážníků mne policejními obušky ztýralo tak, že jsem padl na zem do bezvědomí. Za chvíli na to přivedli na strážnici číšníka Felixe Hermana, který byl strašlivě na strážnici bit. Vyvedli nás do předsíně a za přítomnosti policejního rady byli jsme znovu biti. Když policisté nás předváděli přes dvůr do cely, cestou nás kopali. Později byli jsme dvěma strážníky vyvoláni do předsíně před celu a zde nás znovu oba službu konající strážníci surově bili.

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím pana senátora, aby mluvil k věci!

Sen. Stránský (pokračuje): Budu mluviti okamžitě. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid!.

Sen. Stránský (pokračuje): Pak následovalo znovu týrání v cele. Příštího dne ráno byli jsme u policejního komisaře u výslechu. V noci si nás prohlíželi přicházející policisté z ulice přímo v cele. Do cely přišel zraněný strážník s ovázanou hlavou a sám před druhými policisty musil říci, že ani já, ani Herman jsme jej po hlavě neuhodili. Před výslechem Herman řekl na chodbě strážníkovi, že on ví, že policajt má v republice veliké právo. Nato jeden z policistů, který nás předváděl, vrhl se na Hermana a znovu jej v chodbě zbil. Když mě druhý strážník přivedl do cely, ležel Herman na dřevěné pryčně ve mdlobách a mezi tím, co jsem byl u výslechu, druhý policista jej zase v cele surově zbil. Upozorňoval jsem policisty, že Herman je těžce nemocen, že je v lékařském ošetřování a má již třetí den horečku. Policista však přesto Hermana bil. V sobotu večer předvedli nás na policejní ředitelství do vězení. Byli jsme oba zraněni na hlavě, Herman též na obličeji měl druhého dne silné modřiny. Ruce, záda i nohy byly posety silnými modřinami. Ukazovali jsme modřiny a zranění v cele na policejním ředitelství spoluuvězněným. Připomínám, že Herman byl zatčen, když stál u parku na chodníku. Viděl, jak dva policisté s obušky rozháněli tři občany, klidně stojící na chodníku. Když policisté do těchto tří lidí obušky mlátili, vykřikl Herman: Pusťte je! Nato dal se Herman na útěk, neboť viděl, že je pronásledován dvěma policisty. Při útěku byl zadržen a převeden na strážnici. Policisté podezřívali Hermana, že on uhodil strážníka po hlavě, což není pravda. Strážník zraněný v cele sám řekl, že ten to není. V neděli po poledni byli jsme předvedeni do vězení na Pankrác. Stalo se tak s neobvyklou rychlostí, pravděpodobně proto, abychom nedostali spojení s našimi rodinami a s veřejností, která by se dozvěděla ihned o našem týrání. Upozorňuji, že Felix Herman je dosud těžce nemocen a bez lékařského ošetření a přes svou těžkou nemoc je držen ve vězení. Mohu s určitostí tvrditi, že Herman se stal obětí policejní msty a že čin, pro který byl odsouzen, vůbec neprovedl. Na toto zvláště poukazuji.

Veškeré tyto případy, které jsem uvedl; dosti jasně znázorňují (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R: Čs. ze dne 14. října 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Československu. (Výkřiky.)

Vyzýváme vládu s tohoto místa, aby zamezila tuto hrubou provokaci policejních orgánů, jinak činíme ji za vzniklé následky odpovědnou. Dělníci, i když demonstrují za práci, chleba, proti bídě a hladu, nerozbíjejí výkladních skříní jako fašisté při posledních demonstracích v Praze a v žádném ještě případě nerabovali krámy obchodníků a proto také nemají policejní orgány a vláda žádných příčin k zakazování jejich projevů. Prohlašujeme, že se vynasnažíme, aby dělníci byli vždy a o všem správně informováni i přes zákaz námi oznámených projevů. Nezapomeňte, že míra trpělivosti pracující třídy dovršuje svého kulminačního bodu a že kdybyste použili i nejzločinnějších opatření proti vámi klamanému a zrazenému dělnictvu, vlnu nespokojenosti pracujícího lidu nezastavíte, naopak, ona se bude stupňovati až do přímých bojů o moc v tomto, jako v každém jiném kapitalistickém státě (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 14. října 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Volám pana senátora za tento výrok k pořádku!

Rafinovanými triky doplňujete index vámi vydaných zákonů a nařízení, jimiž vyjadřujete svůj třídní charakter v době, kdy celý kapitalistický svět nachází se v agonii - a vy, třesouce se strachy v důsledku krachu kapitalistického systému před spravedlivým zúčtováním pracující třídy s vámi a vašimi spojenci, s kapitalisty, za zločiny vámi od válečné doby napáchané, skrýváte před dělnictvem svoji pravou tvář, maskujete se soucitem k vykořisťovaným obětem tohoto systému. V tomto případě připravili jste švindl s 13. platem státním zaměstnancům, abyste umlčeli volání všech státních zaměstnanců za úpravu. žebráckých platů. Místo řádné úpravy platů těm, kteří jsou vaší kapitalistickou racionalisací zločinně vykořisťováni, přicházíte s almužnovým opatřením ve smyslu zákona o 13. platu, t. j, jednorázovou výpomocí ve výši 70 % měsíčního platu. Odměňujete-li část státních zaměstnanců touto směšnou a ponižující almužnou místo řádné úpravy dnešních žebráckých platů, činíte tak proto, abyste měli možnost jich většího vykořisťování a abyste mohli na jejich účet zvýšiti železniční a osobní tarify, nevyjímaje ani dělnické lístky. Vedle toho diktuje ministerstvo železnic zvýšení ceny režijního uhlí pro státní zaměstnance, zvýšení nájemného z naturálních bytů a chcete okrásti 80% zaměstnanců o pracovní oděv, chcete prodloužiti pracovní dobu ve všech dílnách státních drah a snížiti úkolové sazby. Vedle vámi spáchaného zločinu odhlasováním vyhladovovacího celního zákona připravili jste novou pivní daň, zvýšení daně z obratu, daně výdělkové při zachování odpočitatelnosti - výsada pro kapitalisty - dohodli jste se na zvýšení poštovních tarifů, zdražení tabáku, cigaret atd. Státní zaměstnanci. všech státních podniků vůbec již dávno prohlédli vaše triky a nespokojí se pouze s žebráckou almužnou, kterou jim z milosti dáváte, abyste na druhé stran je mohli okrásti, a nepřestanou volati po řádné úpravě svých žebráckých platů a budou za ně bojovati. Zejména zaměstnanci ze státních dolů, kteří vaším racionalisačním vykořisťujícím systémem nejvíce trpí, volají po řádné úpravě svých žebráckých mezd. Více než na dolech, náležejících soukromým podnikatelům, jsou horníci na státních dolech v severních Čechách vedle žebráckých mezd při neúplné zaměstnanosti vysazováni denním šikanám zavedením špiclovského systému, který má ten účel, aby nespokojenost dělníků byla trestána přesazením anebo vyhozením. z práce vůbec.

Horníci všech státních a soukromých dolů i horníci, kteří byli letošního roku vyhozeni za vrata závodů a jsou krmeni policejními obušky, četnickými bajonety a meissnerovskými kriminály, dožadují se vyplacení nouzové výpomoci za r. 1930 ve výši 12denní průměrné mzdy úkolového dělnictva pro všechny kategorie dělnictva na závodě zaměstnaného a od 1. ledna 1931 žádají řádnou úpravu mezd, 7hodinovou dobu pracovní pro dělníky zaměstnané na povrchu a 6hodinovou dobu pracovní pro dělníky zaměstnané v jámě, zlepšení hornického pojištění a placení příspěvků na ně zaměstnavateli a státem a náhradu za směny jich vinou nepropracované ve výši plné mzdy.

Zejména hornická mládež, která jest nejvíce vykořisťována vaším systémem a kterou chcete násilně krmiti předvojenskou výchovou, oznamuje vám, že v čele starých svých kamarádů bude bojovati za své požadavky a za požadavky všech horníků.

V jedné frontě dělníci nezaměstnaní s dělníky zaměstnanými v různých průmyslových odvětvích formují se k nástupu do boje za společné požadavky. Nepomůže vám násilí policie a četníků na dělnictvu páchané, neumlčíte v kriminálech meissnerovské justice volání celé pracující třídy za její osvobození. Dělníci jsou odhodláni za vedení rudých odborů a komunistické strany své spravedlivé požadavky si vybojovati a budou svůj boj stupňovati až do úplného svržení vraždícího kapitalistického systému a nastolení diktatury proletariátu.