Malý člověk, zemědělec, který chová pouze krávy, ne voly a koně k tahu, nýbrž v pravém slova smyslu malý hovězí dobytek, má veliký zájem na tomto chovu, neboť je pravdivé staré přísloví, že kráva v takové malé domácnosti je živitelkou rodiny, někde to možno říci skoro i o koze. Kráva dává takové domácnosti mléko, máslo, poskytuje tažnou sílu, mrvu a odstávce, tedy tele. Je tu tedy spousta věcí, které malého člověka velmi interesují.
Pokud jde o úpravu cel v tomto návrhu zákona, není potřebí se obávati nějakého zvýšení cen dobytka. Jedná se opravdu jen o udržení cen, o udržení výrobních nákladů, abych tak řekl. Cla nemohou se tu valně uplatniti leda v letech, kdy by nastal katastrofální pokles chovu dobytka hovězího z důvodu nedostatku píce, jak to někdy bývá. Nemám ani obavu z epidemických nemocí v pokročilé době naší, jako spíše z nedostatku píce, který decimuje chov dobytka. Nenastanou-li takové doby, nemusíme míti obav, že ceny hovězího dobytka stoupnou tak, aby to nějak padalo při zdražení masa na váhu.
Jsme si skoro úplně soběstační, pokud jde o hovězí dobytek, a zvláště pokud jde o potřebu telecího masa. Dovážíme nepatrné množství hovězího dobytka, a to v průměru let 1927 až 1929 asi 50.000 kusů a v tom skoro polovinu telat, ale zase nutno vzíti v úvahu, že také vyvážíme, i když ne tak velký počet, ale že vyvážíme dobytek krmný, těžší, tedy že v ceně nebo ve váze by se náš vývoz skoro rovnal našemu dovozu. Rozdíl mezi vývozem a dovozem jest opravdu jen nepatrný, asi 2 %.
Pokud jde o chov vepřového dobytka, jsme velmi pasivní. Dovoz r. 1928 činil asi 853.500 kusů, r. 1929 skoro 800.000 kusů a cena dovezeného dobytka činila každého roku asi 700 milionů Kč. Ovšem já nevěřím, že i při tomto opatření, o kterém se zmíním a které bude míti na chov dobytka vepřového jistě prospěšný vliv, můžeme v dohledné době docíliti toho, abychom nedováželi značné množství vepřového dobytka, neboť my nikdy nebudeme moci nahraditi to, co je dáno samo sebou Polsku, Rumunsku, Maďarsku a částečně i našemu Slovensku, že totiž tam při primitivním hospodaření je možno vepřový dobytek chovat venku, tudíž s lacinějšími náklady a levně jej vykrmit tím známým krmivem, kukuřicí, která má tam cenu jen spotřební pro toho vyrabitele, a nikoli prodejní.
R. 1929 v prvých třech měsících dovezli jsme asi 130.000 kusů, letošního roku v prvých třech měsících asi 125.000, tedy pokles pouze o 5.000 kusů, což by ukazovalo na to, že i letos budeme dovážeti velké množství vepřového dobytka přesto, že máme nejpříznivější rok pro chov vepřového dobytka, pokud se pamatuji za tu dobu, co zastávám funkci tajemníka v hnutí domkářském, to je přes 25 roků. Nikdy nebyl tak příhodný rok, jako letos, kdy je dostatek bramborů i jiných levných krmiv a kdy je možno říci, že nepanují žádné epidemické nemoci mezi vepřovým dobytkem.
Cla na vepřový dobytek mají míti vliv na zvýšení počtu chovaného dobytka u nás, a to tím způsobem, že by se chovateli dávala záruka, že ceny nemohou klesnouti pod výrobní náklady. To jest, myslím, úmysl zákona a je to také to, čemu věříme, prostudujeme-li tento zákon, a čemu věřím i já.
Podstatný rozdíl mezi zákonem č. 109 z 22. června 1926 a nynějším návrhem zákona je v tom, že starý zákon stanovil clo v části smluvní z kusu, ať měl váhu jakoukoli, nejvýše 84 Kč, kdežto projednávaný návrh zákona stanoví při smluvní části za 100 kg 120 Kč, je to tedy clo podle váhy, za každý kilogram 1,20 Kč. Bude-li tedy míti kus váhu 200 kg, bude clo 240 Kč, bude-li míti 550 kg, tedy 3 a 1/2 násobek. Zdá se, že je zde značné zvýšení proti dřívějšku, ale protože máme zase v zákoně opatření, že v určité době nastupuje opatření vlády, tedy v klesání nebo případně úplném odstranění těchto cel není žádného nebezpečí a my bychom opravdu velmi neradi hlasovali pro opatření, o němž bychom se mohli domnívati, že přivodí v řadách zaměstnaneckých a dělnických depresi následkem zdražení, neboť kruhy tyto vzhledem k nynější nezaměstnanosti a k malým platům - pokud jde o gážisty - těžko by snášely takové kritické zvýšení.
Tato osnova zákona bude míti také vliv na ceny podsvinčat. Myslím, že by nebylo bývalo potřebí a že není potřebí, aby tento zákon nějak zvláště cenu podsvinčat vyháněl do výše, neboť letos v určitých obdobích se platilo za l kg až 45 Kč. Je to cena hrozná, a právě cena podsvinčat má mnohdy neblahý vliv na zisk malého člověka, který si koupí vepříka, aby ho vykrmil a pak sám porazil nebo případně po výkrmu prodal. Bylo by záhodno, aby tato opatření neměla vliv na další stoupání cen podsvinčat.
Nebudu vypočítávati, která skupina zemědělců bude míti z těchto opatření větší zisk a která menší, protože by se mi mohlo státi totéž, co se stalo panu posl. Zadinovi, který mluvil 25. m. m. na valné hromadě Ústředí Domovin. Tam, vážení pánové, uváděl, že, když z těchto celních opatření, ke kterým dala strana agrární podnět - myslil, že má právo říci, že jen strana agrární dala k tomu podnět - získá zemědělství, tedy obilnářství ročně 800 mil., že rozděluje se tento zisk podle statistických dat úřadu statistického takto: Domkáři při tom vydělají 200 mil. Kč. malorolníci 300 milionu, rolníci a statkáři necelých 200 milionů, přesně 194 miliony, a velkostatkáři pouze 96 milionů. Dohromady je rozděleno 800 milionů. Dal jsem si s tím trochu práce, ale jen na dvě skupiny, totiž na ty malé, kteří získávají 200 milionů a potom na velkostatkáře; na ty druhé skupiny nejdu, to by dalo více práce a nebylo by možno unavovati číslicemi pro každou skupinu zvláště.
V historických zemích - když chci mluviti o domkářích, nemohu mluviti o Slovensku a. Podkarpatské Rusi, protože tam se ještě dlouho nebude věděti, co je malorolník a statkář nebo rolník - je držitelů půdy do výměry 5 ha 1,226.283 a mají podle úředních dat ke konci r. 1925 výměry 1,064.164 ha. Pozemkovou reformou získali ti drobní podle mého soudu nejméně 356.000 ha, tedy by měli asi 1.400.164 ha půdy. Teď jde o to, co mohou tito lidé získati na clech, mohli-li 200 milionů shrábnouti či nemohli. Když tu je 1,226.000 majitelů půdy, kolik osob v domácnosti mají tito majitelé? Počítám po 5 osobách na jednu rodinu - malý člověk má obyčejně více dětí než méně, maminku a otce výměnkáře do toho počítám, někde je méně dětí a mají dva staré rodiče. Počítám-li tedy na rodinu 5 osob, vyjde mi tu počet 6 milionů. Vidíte, že je to skoro polovina našeho obyvatelstva - 6,131.000 osob, a když na jednu osobu počítám spotřebu 3 q zrna, je to 18 milionů q. 1,400.000 ha půdy mají, z poloviny to osejí žitem a pšenicí, tedy tím, nač clo může reagovati. Když počítám na jeden hektar 16 q sklizně, dostanu 11,200.000 q. Z toho sedminu musíme oseti, to je asi 100.000 q. tedy spotřeba je 18,400.000 q u této malé skupiny. To znamená, že se jim nedostává 7 mil. q jen na vlastní spotřebu a osev, tedy je viděti, že nemohou vydělati 200 milionů na těch clech.
Pokud jde o velkostatky od 250 ha výše, vykazuje tato skupina 6.499 majitelů; těmto držitelům počítám po třiceti osobách, protože zaměstnávají řadu osob, a tu dostanu 194.970 osob. po 3 q na jednu osobu, činí 584.810 q. Těchto 6.499 majitelů má dohromady 3,148.000 ha půdy zemědělské, z toho polovinu osejí žitem a pšenicí, t. j. 11/2 mil. ha po 18 q sklizně, protože ta půda je lepší než domkářská, činí sklizeň 27 mil. q. Čtyři miliony počítám na osev, tedy odečítám, a je dohromady spotřeba 4,548.000 q; 27 mil. q se sklízí, prodává se tedy 22 mil. q obilí u této skupiny.
Je tu viděti, že musí vydělati více než 96 milionů z těch cel a u těch malých je viděti, že na cla doplácejí, jak jsem to říkal vždycky a jak to ani jinak nemůže býti.
Při této příležitosti, je potřebí se zmíniti o tom, že stát, ministerstvo financí počítá, aby se cifry snad nějak nezvětšovaly, že z těch přirážkových cel při živočišné produkci nezíská více proti dosavadnímu stavu než asi 16,5 mil. Kč. Může-li býti tento počet správný či ne, je těžko věděti. Ministerstvo má jistě po ruce větší materiál než my, aby mohlo odhadnouti, oč dostane více. Při přirážkových clech na obilí získá asi 20 mil. a zde 16,5 mil., bylo by tedy asi 36,5 mil. při těchto opatřeních do státní pokladny.
Vyzdvihuji při této příležitosti, protože jde o živočišnou produkci - zvláště když je zde pan ministr zemědělství přítomen - že si drobní zemědělci velmi trpce stěžují na zákon o plemenitbě. Vytýkají, že výběr plemeníků nevyhovuje a že poplatky pro ně jsou nesnesitelně vysoké. Když neoplodní kráva nebo jalovice ihned, kolikrát ji znovu přivede, musí sazbu znova zaplatiti, což nikdy nebývalo i při nižších poplatcích. Jsou velmi časté případy, že se od chovatele plemenice žádá, aby přinesl zvěrolékařské vysvědčení o tom, že kráva nebo jalovice nemá nákazy pohlavní. Tu se přidružuje ještě prohlídka zvěrolékařova, která tyto věci ještě zvlášť zdražuje. A lidé nevycházejí ze stížností a žádají, abychom naléhali na to, aby tento zákon o plemenitbě dobytka byl novelisován anebo rozumněji prováděn, nežli se to děje doposud. Výlohy pro obce a jednotlivce - majitele plemenic - jsou velmi vysoké a tíživé.
Pokud jde o osnovu zákona, prohlašuji, že budeme pro ni hlasovati.
Místopředseda Trčka (zvoní): Dále má slovo pan sen. J. J. Krejčí.
Sen. J. J. Krejčí: Slavný senáte! Navržená osnova zákona je vlastně doplňkem k osnově zákona o produkci rostlinné, a bez tohoto doplňku by předchozí zákon neměl žádné ceny. Když se v r. 1926 projednával celní zákon ve sněmovně, mluvil jsem k němu a se zvláštní nadějí jsem očekával, že zákon tento přinese dobro a zlepšení poměrů jednotlivců. Dnes jsem z tohoto předpokladu vyléčen, poněvadž to, co jsme dosud udělali, t. zv. ochranu zemědělské rostlinné produkce, je 1. příliš drahé a 2. odpusťte, že to řeknu, je to kus potištěného papíru, který pro nás zemědělce nemá opravdu praktické ceny.
Přílišné protahování této věci učinilo zákon o rostlinné produkci skoro bezpředmětným. Co je plátno, že máme dovozní listy, které jsou vlastně vývozní prémií, kde se počítá 38 Kč při žitě, když ta věc se tak dlouho táhla, že zatím již nemáme možnosti nikam nic vyvézti? Poněvadž do nekonečna se to táhne a Rakousko zatím zvýšilo clo na žito ze 14 na 72 K, dnes ani při vývozní prémii 38 Kč nebudeme moci, až rakouská cla nastoupí v účinnost, do Rakouska vyvážeti. Jestliže odpočítáme jako k dobru od 72 Kč cla na žito do Rakouska 38 Kč proti dřívějším 14 Kč, vidíme, že dříve, kdy také dovozní listy působily, jeví se tu zhoršení o 20 Kč. Celý český jih, počínaje od Benešova na mapě až dolů, trpí nadprodukcí žitnou. Na sever Čech nemůžeme s touto produkcí jíti pro drahotu dovozu a pro tísnivou konkurenci žita z německé říše, a proto nezbývá nám nežli toto žito vyvézti. A poněvadž dlouhým jednáním o rostlinných clech ztratili jsme čas, zbyla tu nadprodukce žita ze sklizně r. 1929, případně i z r. 1928, a bude tísniti trh obilní, pocházející ze sklizně r. 1930.
Tím celé jižní Čechy nesmírně trpí. Jižní Čechy nemohou se hospodářsky přeorientovati, jižní Čechy a celé Pošumaví a český západ nemohou produkovati nic jiného nežli žito, oves, brambory a pícniny.
Se lnem je velmi svízelné postavení, poněvadž jižní Čechy pěstovaly ječmen tam, kde jej pěstovati neměly, kde nebyla k tomu půda a podnebí, a proto se rozmohla ohnice takovou měrou, že dnes pěstování lnu je tam skoro nemožné, protože plíti len by vyžadovalo tak hrozného nákladu, že by se len naprosto nevyplatil.
Kde spočívá hlavní vina? V tom, že se příliš dlouho o clech jednalo.
Především byly hlavní vinou předčasné a nevhodně volené volby. Krisi zemědělskou bylo nutno řešiti již loni na podzim, ale předčasné rozpuštění sněmovny a rozpuštění její bez potřeby znemožnilo projednání ochrany zemědělské včas.
Druhá chyba následovala z nové konstelace, kdy příliš dlouho trvalo sestavování vlády, a když se vláda představila a když nám byl přednesen program, bylo tam pouze řečeno, že vláda chce řešiti zemědělskou krisi; avšak jakým způsobem, to vláda prohlásiti nemohla, poněvadž doposud nevěděla, na jaký způsob se bude moci dohodnouti s ostatními stranami. Nepřipravenost programu zavinila dlouhé protahování. A potom tu byla ještě jedna závada, to byly spálené mosty u našich socialistických stran. Člověk se tak dobře pamatuje, jak v r. 1926 oheň a síra se dštila na panskou koalici, že nepřeje chudému člověku ani do syta najíst se bramborů. Vzpomínám si, jak v zemědělském výboru komunista Chlouba přímo hromobití na nás svolával, jací prý jsme lidé, že ani bramborů nedáme chudému člověku najíst, když na ně uvalujeme cla. A prosím, dnes titíž, kteří vyličovali cla za něco naprosto zatracení hodného, mají hlasovati ne pro ta cla, která tehdy jsme zaváděli, ale pro cla zvýšená.
To jest ovšem velmi těžké postavení u socialistických stran, a když uznávají, že v rámci udržení veškerého hospodářského života je nutno, aby zemědělská výroba byla podchycena a aby aspoň trochu se stala rentabilní, pak je tu nutno nejenom pro zemědělce, nýbrž i pro veškerou výrobu a pro všechno obyvatelstvo tohoto státu zvýšiti cla. I když to všecko uznávají, mají tu nad sebou knutu nezdravé, řekl bych, nerozvážné konkurence se sírany komunistů a proto oni ten ústup oproti roku 1928 musili míti vykoupený a musili sjednati takové podklady, aby pro zvýšení cel mohli hlasovati, jinými slovy, musili budovati mosty; a když to budování mostů trvalo příliš dlouho, proto také přicházíme s celní ochranou příliš pozdě, takže po stránce produkce rostlinné už se jeví na dlouhou dobu bezúčinnou. Já to chápu, že to socialistům není příjemné, vždyť stačí dnes vytáhnouti to, co psali ve svých novinách, vytáhnouti těsnopisecké zprávy, co mluvili jejich řečníci ve sněmovně, a když toto komunisté učiní, bude z toho socialistům horko. Proto oni musejí ukázati svým stoupencům: Ano, my jsme hlasovali pro cla z těch a z těch důvodů, ale za to jsme vám přinesli to a to. A tak my zemědělci dostáváme present, kus potištěného papíru, pokud se týče produkce rostlinné, a za to zaplatíme společně s ostatními poplatníky cca 1 1/2 miliardy korun. My platíme hotově, a dostáváme problematický úspěch.
Ale ještě jinde byla příčina, že cla tak dlouho nepřišla na pořad jednání zákonodárných sborů. Byla to nejednotnost v republikánské straně. Přítomný pan ministr zemědělství měl zvláštní štěstí, lze-li to štěstím nazvati, že se stal ministrem zemědělství v době, kdy ho bylo na výsost potřebí, kdy jeho předchůdci volili ne vždy dobré prostředky k řešení zemědělské krise. Ale octnul se v postavení, do kterého postaven byl biblický Uriáš, když král David, aby mu Uriáš nepřekážel, poručil vůdci Joabovi: >Postavte Uriáše na přední místo a v nejhorším postavení ho opusťte.< Stalo se a Uriáš padl. Totéž mělo se státi panu ministru Bradáčovi. Nevím, na čí rozkaz se to stalo, a byl-li tu rozkaz nebo byla-li tu pouhá řevnivost, nebo byla-li to nejasnost, či, chcete-li, po česku hloupost lidská, která opustila pana ministra Bradáče v nejhorší chvíli, poněvadž jeho popularita se mu stala osudnou. Není nám neznámo, že se v kuloárech sněmovních a senátních mluvilo o tom, že pan ministr Bradáč opustí brzy ministerstvo zemědělství, aby se stal ministerským předsedou, ba dokonce mluvilo se v koaličních a jiných stranách, až jednou dojde k řešení otázky presidentské a nebude snadno řešiti ji, kdyby byl nominován za kandidáta ministr Bradáč, že by ji bylo nejsnáze řešiti pro jeho osobní příjemnost. No, a to zase překáželo řadě jiných lidí; zejména t. zv. moravské křídlo chtělo hlavu Uriášovu a zapomnělo se na jedno, když Uriáš měl býti obětován, že s ním by obětován byl zájem zemědělců. Ten náš Uriáš, ministr Bradáč, to vyhrává, ale zemědělci to krvavě zaplatí.
Litujeme, že pan ministr Bradáč nestal se ministrem dříve, dokud byl čas řešiti zemědělskou krisi a kdy její řešení dřívější koalicí bylo by bývalo snadné. Ale tak, jak se řešila se strany jeho předchůdce, nebylo možno ji řešiti. Na př. v r. 1928 řešila se zemědělská krise tím způsobem, že ministerstvo vydalo zákaz vývozu krmných mouk, dokud cizina o ně měla zájem, a krmné mouky se tu nahromadily v tak ohromném množství, že mlýny nemohly kupovati obilí a nemohly mlíti, poněvadž ta krmná mouka jim překážela nejen cenou, nýbrž i svým ohromným kvantem. Tím se pak stalo, že krmná mouka se zpékala na chléb, ten chléb však nebyl vůbec k jídlu, ale nezpékala se na chléb mouka žitná, a následkem toho nahromadilo se nám tolik žita, že nás ještě pro příští sklizeň bude velmi tísniti na trhu žitné produkce.
Jiný příklad, jak se řešila zemědělská krise. Loni na podzim v říjnu, kdy po suchém létě každý sedlák držel voly, aby mohl zdělati tvrdou, zkornatělou půdu, a kdy teprve po práci mohl tyto voly odprodati, pustilo se sem nadkontingentní, nad smlouvu, množství dobytka z Polska, 8.000 kusů pro jeden měsíc, aby se pomohlo zemědělcům, kteří dříve voly prodávati nemohli. A když se zorala ztvrdlá pole a když sedláci potřebovali prodati své vlastní voly, objevil se tu nadkontingentní dovoz - nás ta tajná klausule s Polskem ohromně trápí - a přece ještě se povolil sem nadkontingetní dovoz dobytka. A jak se řešila zemědělská krise? Aby se snad na státních statcích, které nejsou produktivní, které mají příliš malý výnos, mohl tento výnos objeviti větší, bylo potřebí kupovati voly o l Kč na kilogramu laciněji, a když domácí produkce nemohla o 1 Kč laciněji dáti. dalo je Polsko a domácí zemědělci to odnesli.
Velectění! Tím, že jsme příliš dlouho neřešili zemědělskou krisi, vznikly ohromné škody, které se nedají vyčísliti. To, co zde pan kol. Petřík číselně označoval, co z toho získá malý zemědělec a co velký zemědělec, to jsou cifry. Ale litera zabíjí, litera se dá připraviti tak, jak kdo potřebuje. Ale literou se nedají některé škody ani vyčísliti. Velectění, proč u nás utuchá veškeren hospodářský život, proč utuchá podnikání v průmyslu, proč utuchá obchod? Mluvil jsem před několika dny s obchodníkem, který mně řekl: 53 roků vedu obchod, ale neměl jsem tak mizerného roku jako letos. Proč je to všechno? Poněvadž zemědělec nemůže prodati, v důsledku toho nemůže také koupiti. Nesmíme zapomenouti na jednu věc: Nebudeme-li míti silného konsumenta všech těch průmyslových produktů doma ve vlastní vlasti, pak nemůže se průmysl náležitě rozvinouti. Zemědělská statistika je zkreslována důkladně, jak vidíme na př. podle toho, když je sčítání obyvatelstva v domácnosti sedlákově, napíše se: žena sedlákova nebo chalupníkova >vede domácnost< - ta žena sedlákova nebo chalupníkova sice uklízí, krmí prasata, ošetřuje drůbež, jde na pole, všude vypomáhá, je tedy fakticky zemědělcem, ale to už se nepočítá, nýbrž se napíše, že jen vede domácnost. Avšak jde-li o rodinu dělníkovu, když jeho žena pracuje v továrně, nebo šije konfekci, dělá domáckou práci nebo něco podobného, napíše se: muž dělník a žena dělnice, takže stav dělnický tu potom paraduje větší číslicí, poněvadž u zemědělcovy ženy se napíše, že vede domácnost. I když tedy statistika zemědělského obyvatelstva ukáže, že jeho počet je nízký, ovšem ta statistika to ukáže tímto, odpusťte, početním švindlem, přece jen ještě nás zbývá 45 % všeho obyvatelstva. A 45 % obyvatelstva vyřaditi z konsumu produktů průmyslových, to se nemůže napraviti poklesem výroby průmyslové, že ano? A má-li sedlák koupiti, musí napřed prodati, má-li stavěti, musí míti napřed peníze, má-li koupiti stroje, hnojivo, má-li koupiti dětem šaty a obuv, musí napřed utržiti, a když neutrží, neprodává, bude choditi v hadrech, bos a bude pracovati s nejhorším nářadím a stroji, ale nemůže investovati, poněvadž neprodává, netrží.
A teď si představte: chce snad někdo v tomto státě z vážených sborů, poslanecké sněmovny a senátu, aby vyřadil těch 45 % obyvatelstva z odběru všech průmyslových výrobků? To přece jistě nikdo nechce. A proto je potřebí ochrany zemědělské produkce, ať živočišné, ať ostatní. Musím opakovati to, co jsem před čtyřmi lety pronesl v poslanecké sněmovně: My si ochráníme náš trh domácí práce! U nás nesmí pracovati cizinec, který nemá v pase napsáno oprávnění k nastoupení služby a práce. Je to přirozené. Poněvadž jinde si chrání práci pro své vlastní dělnictvo, my si musíme zase pro své vlastní dělnictvo chrániti svoji práci, poněvadž vzrůstající racionalisací počet dělnických rukou valně mizí. Ale tentýž poměr je, jestliže se ta práce vykoná jinde a hotová práce přijde k nám. To je tentýž poměr, jako bychom sem pustili kde koho z ciziny, aby tu nastoupil službu a práci, a potom by naše dělnictvo nemělo co dělati. Jako sem nepustíme čínské kuli, kteří dovedou pracovati při trošce rýže, tak také sem nepustíme obilí z ciziny, kde se pěstuje za naprosto jiných klimatických poměrů, za naprosto jiných bonitních poměrů půdy a naprosto jiných možností vzdělavatelnosti půdy, sociálního zatížení, zdanění a celé řady okolností.
Tedy my musíme míti cla. A ať si nikdo nepředstavuje a ať se veřejnost neklame, že snad projednávaná osnova živočišných cel a projednaná již osnova rostlinných cel je nějakým presentem zemědělcům. Ono to krásně vypadá, když se podíváte na tu předlohu, a v §u 1 vidíte, že mají býti zecleni voli 260 Kč za 1 q. Občan, který jest odkázán koupiti si l kg masa v krámě, a který slyší kdesi, že dobře vykrmený vůl nese 50 % mrtvé váhy, řekne si a vypočte: Když 260 Kč dám na clo z volů ze 100 kg, t. j. 2,60 Kč za l kg, tedy o 3,20 Kč musí býti maso dražší. Proboha, dnes je tu nezaměstnanost a o 3,20 Kč se maso zdražuje! Ale správně řekl referent: to není clo pro nás, nýbrž pro průmysl, aby byly státy ostatní donucovány sjednati s námi smlouvy, a ty budou sjednány na základě cel smluvních. A ještě zase to, co paráduje v §u 4: 160 Kč smluvního cla pro býky a voly, 140 Kč pro krávy, 130 Kč pro mladý dobytek a telata - ještě to není pravda, ještě tak se to neprojeví, nýbrž pro přítomnou cenu bude to 116 Kč z býků a volů, 102 Kč při krávách a 93 Kč u mladého dobytka, takže to nebude zrovna tak veliké, aby to musilo zvýšiti tak ceny masa.
Nejde tedy o nějaké nadměrné nebo nepřiměřené zisky zemědělce, jde pouze o stabilisaci cen, o udržení dosavadních poměrů na trhu živočišné produkce. Jde o to, aby tu nebyly příliš veliké výkyvy. Zemědělství nemůže potřebovati příliš velkých výkyvů. V zemědělství je potřebí programu v produkci více, než kdekoli jinde. Továrna, na př. textilní, se dovede přizpůsobiti za měsíc nové výrobě. Když jeden vzorek nejde, krátce se dovede překonstruovati celá výroba a za měsíc se dělá zboží vzorku jiného. A když to zboží vůbec nejde, nejdéle za půl roku továrna vyrábí něco naprosto jiného, než před tím. I v zemědělství musí býti program na několik roků. Ozimové obilí se seje na půl druhého roku předem, než se může prodávati, a při dobytku je potřebí 5 až 4 roků na vypěstování dobytčete, než se může prodati. Zemědělec musí míti klid, aby mohl určiti si program své výroby ať živočišné, ať rostlinné.
Ale i ten meziobchod potřebuje klid. Obchodníci, kteří dodávají do Prahy, říkají: Praha dá jednou na kalhoty a po druhé vezme kalhoty i kabát, poněvadž tu obchod je v rukou několika lidí. V zemědělském výboru bylo konstatováno, že jsou zde lidé, kteří nemusí nic dělati, a když se ráno probudí, pod polštářem nacházejí 1500 Kč denně příjmů, poněvadž jsou akcionáři. Nebylo řečeno, jestli >Zemky< nebo jiné společnosti: Krátce ona ta >Zemka< dovede tak pěkně odírati, jako ti různí jiní. Jsou tu lidé, kteří mají v rukou obchod dobytkem, a ti odírají i zemědělce i konsumenta. Je proto potřebí, aby ministerstvo zemědělství v zájmu zemědělství samého a ministerstvo zásobování - od toho tam máme přece čistokrevného socialistu - hledalo a nalezlo prostředky, jak by tuto spekulaci a využívání jak zemědělce, tak konsumenta, dovedlo rázně a energicky potříti.
Je potřebí nalézti prostředky k potření spekulace. Předpokládám, že ani panu ministru zemědělství, ani panu ministru zásobování se nenedostává dobré vůle, a mohou býti jisti, že celý parlament jak senát, tak sněmovna ve všech svých složkách, ať vládních, ať oposičních, je bude v této snaze ze všech sil podporovati. Vidíme příživníky nejen zde, ale i na venkovských trzích. Co se tam potuluje takových sasaráků, lidí nejhorší kvality, kteří snaží se okrásti zemědělce, když na trh přivede. Běda tomu, kdo by se sasarákem přišel do kontroverse. Hned křičí: >Já platím daně!< Když platí daně, má živnostenský list. Jestliže někdo se uchází o zbrojní pas, co je tu vyšetřování, je-li spolehlivý, jestli se mu může zbrojní pas povoliti. Řeknu: Ten, kdo nosí zbraň, a je oprávněný ji nositi, neudělá tolik zla, kolik ho dovede nadělati takový sasarák, který se potuluje s trhu na trh, aby tu okrádal. Když někdo neopatrně jedná se zbraní a někoho postřelí nebo zabije, tak ho zavřou až zčerná, ale dokažte takovému sasarákovi zlý úmysl a zlé jednání. Kdo pak z těch zemědělců se s ním bude souditi, aby ho žaloval a prosoudil peníze. Tak on beztrestně běhá s trhu na trh a okresní úřady jako by byly hluché a slepé, nevidí a neslyší, co tito sasaráci dělají. Proto je potřebí vyřaditi takové nespolehlivé lidi z trhu, aby nebyli nebezpečím řádným obchodníkům a řádným zemědělcům. Pan kol. Olejník o té věci mluvil, vytkl nedostatky i v pasech dobytčích. Jsou tyto nedostatky značné. Popsání dobytka. Jak se popsání dobytka dělá? Napíše se: Kráva červená straka - a když přijdete do Milevska, najdete tam tisíc krav červených, strakatých. To je nějaké popsání? Ale na tom se nerajtuje, jaké je popsání, ale rajtuje se na tom, když starosta napíše 5./X., poněvadž musí býti napsáno 3. října, to je důležité. Všechno se u nás omezuje jen na čisté formulky, ale do věci se nikdy nejde.
Těch stížností by bylo jistě velmi mnoho. Předpokládám, že ministerstvo zemědělství tyto stížnosti zná a že i jiní páni řečníci zde a ve sněmovně tyto stížnosti uvedli, a proto se nebudu o nich příliš rozšiřovat, ale na jednu věc bych chtěl pana ministra zemědělství znovu upozorniti, a to je to, o čem hovořil a mluvil kol. Petřík, ten nešťastný zákon o plemenitbě. Vlastně ten zákon není nic zlého, to je takový malinký, neviňoučký zákon, pro který mohli i naši straníci hlasovat, v tom zákoně nic zlého není, ale to zlé, tu knutu dělá náplň, prováděcí nařízení, a to dělali páni, kteří neměli snad ani ponětí o praktickém životě zemědělcově. V ministerstvu zemědělství prý máme 22 sekčních šéfů a 10 odborových přednostů, dohromady 52. Vy víte, kdo o 32 loupežníků zavadí, obyčejně prohraje, a tak u těch 52 pánů, zamění-li se páni s těmi běžně známými 32 loupežníky, a udělají-li něco, kdo o to zavadí, každý je bit. Podal jsem interpelaci na pana ministra zemědělství v příčině prováděcího nařízení zákona o plemenitbě a navrhoval jsem, co by bylo nutno měnit, a pan ministr zemědělství mi odpověděl: Všechno v pořádku. My poslanci a senátoři jsme na to zvyklí, když se něco interpeluje, že se řekne, že je všechno v pořádku. Přece nemůže pan ministr říci: Podřízený úředník nebo sekční šéf udělal chybu a spraví se to. Interpelantovi nejde o nic jiného, než aby se věc spravila, a myslím, když pan ministr zemědělství odpoví, že všechno je v pořádku, že snad tím slovem, že všechno je v pořádku, se to neshladilo s povrchu zemského. Přece jen prosím, aby těch 32 pánů dalo hlavy dohromady a aby také ve skutečnosti objevilo se všechno v pořádku a nejen na papíře.