Poukázal jsem již k tomu, jak důležité je stanovení živé váhy. Ale obraťme se jednou k cenám, které zemědělci dostávají za živou váhu. Vzpomeňte si na to, jak to bylo před 3 1/2 lety, jak naproti v poslanecké sněmovně byly rozbíjeny pulty a ministerská křesla, a co tu bylo nadávek, výsměchu a hádek, a jaké byly poměry tehdy? Každý, kdo zde je sedlákem - konsumenti vědí to přece také - bude se pamatovati, že se tehdy sedlákovi platilo v západních Čechách za živou váhu 5 1/2 až 6 Kč, v severní Moravě a ve Slezsku dokonce jen 4 1/2 Kč. Co však musily platiti naše ženy, konsumenti ve městě a na vesnici za l kg masa? 18, 20 a 24 Kč. Kam zmizela táto diference, v čí kapsách zůstala? Jak vysoké smí tedy býti rozpětí mezi živou váhou a cenou uzenin a masného zboží? Zde mělo by zakročiti ministerstvo zásobování anebo jiní činitelé, aby se působilo na ceny. Občanský zisk musí býti, ten je oprávněn, výrobní náklad, daně atd. nutno započítati, ale uvedená diference skutečnými poměry ospravedlněna není a všechna naše nynější celní opatření dojdou ve svých účincích jen odsouzení, nezakročí-li zároveň ministerstvo zásobování atd. proti lichvě. Sedlák má z toho pak málo, skoro vůbec ničeho. Uvidíme teprve, jak budou cla účinkovati. Kdyby se to však mělo projevovati hned ve zvýšení cen pro konsumenty. byla by to nespravedlnost. Jak to bylo s dobytkem a obilím před čtyřmi roky? Ceny obilí poklesly tehdy od 2 let o 110 Kč. Prakticky mohla cla dělati nejvýše jen 26 Kč po 1 q, a to při obilí, mouce atd. Jestliže však nastala zvýšení, kde zůstalo snižování cen? Jestliže rozdíl oproti ceně 2 roky před tím - 1923 a 1924 - činil 110 Kč, kde zůstaly tyto zisky mnoha milionů? Sedlák neměl z toho ničeho, a konsument musil platiti. Naše ženy musily tehdy o Vánocích přes tyto tak nízké ceny obilí platiti dokonce ještě o 20 h více za kilogram mouky. Proti tomu měli zakročiti ti, kdož se spolčují jako zástupcové konsumentských tříd a vystupují třídně. To by bylo bývalo jejich úkolem.
Malý řezník je často míčem v rukou velkých obchodníků s dobytkem. Dovolte, abych ještě trochu sledoval vzpomínky. Když před 3 1/2 rokem řádily tak velké bouře pro menší celní změny nežli dnes, kdy se zde dnes věc projednává klidně, věcně a způsobem žádoucím; tehdy vyslala česká agrární strana znalce na ústřední jatky, pražské noviny pak uveřejňovaly pozorování těchto znalců. Tu se vypravovalo, že se tam zastihne 17, 18 lidí, u 13, 14 vědělo se předem podle jejich jmen o jejich původu, jen u 3 až 4 nemohlo se věděti, zdali jde o Němce, Maďary, Čechy nebo Poláky. A tu jeden český agrárník řekl: Pro těchto 17 nebo 18 lidí máme celý ten spor, celý ten zmatek a všechen ten hluk! Kde je zde zakročení instancí, které mají vyrovnávati, pečovati o spravedlnost, a právě zde vykonávati činnost svého povolání? Jestliže příště ceny v drobném prodeji nemají jeviti nevěcný ti účinek, přijde v úvahu dále také trochu otázka jatek. Také zde nesmí nastati přehnané poplatkové hospodářství, sice tím zase musí trpěti konsument. Musí také přestati příkrý rozdíl mezi sousedními obcemi co do přirážek. Jak tomu bylo dříve, nežli přišel zákon o obecních financích? Měli jsme v jednom místě řezníky, pekaře, mlékaře, kteří museli platiti 1400 % přirážek, ti musili zápasiti. V jiných obcích byly obecní přirážky 400 %. Jak mají nyní tito lidé, kteří přece státu a okresu mají rovnoměrně odváděti příspěvky, se svými cenami udržovati stejný krok? To jsou věci. které by přece bylo dlužno vzíti v úvahu.
Jak to přijde, tak táži se dále, že Československá republika, která je tak neobyčejně štědře obdařena přírodními poklady, je poukázána na tak obrovský dovoz, kde by se přece mělo míti za to, že by domácí produkce musila dostačiti, ba že Československá republika by musila již dozráti k soběstačnosti. Měli jsme roku 1925 dovoz mouky za 900 mil. Kč, k tomu dovoz 200.000 tun jiných plodin. Kolik milionů a miliard tu putovalo do ciziny! Když se tehdy tak zuřilo na protivné straně, nutno přece vzíti v úvahu, jaké názory mají velice hospodářsky smýšlející sociální demokraté ciziny o účincích národního hospodářství, pokud jde o soběstačnost. Ale poctivě činné stavy spolu souvisejí v hospodářském organismu, zemědělství, dělníci, průmyslníci, živnostníci a úředníci. To je právě vzájemný účinek. Max Cohen a jiní psali tehdy velmi správně, že v jistém smyslu konsument je zároveň producentem. Dělník jako spolupracovník některého podniku, jako příjemce mzdy je zároveň producentem, jeho mzda je věcí producenta. Producent přichází v úvahu jako kupec, kdežto naopak zemědělský producent je zároveň také konsumentem. (Sen. Stöhr (německy): Alespoň větším dílem!) Ano. Tak nutno platiti v cizině suroviny, průmyslové výrobky dlužno bráti z ciziny. Jak lze potom, když nenastává žádný vzájemný účinek, když tedy nutno prováděti velké prodeje z nouze, aby se vůbec sehnaly prostředky na suroviny, mluviti o schopnosti konkurovati s cizinou?
Je mi líto, musím-li zde uvésti několik vzpomínek, přes větu: de absentibus nil nisi bene. Dne 19. května 1926 psal za příčinou celní debaty v Praze vycházející >Sozialdemokrat<: >To je den hanby. Pan prof. sen. Polach, jinak velmi milý a zdvořilý pán užil tehdy v rozpočtovém výboru jako sociální demokrat slov: >Cla jsou pohovkou agrárníků. To jsou přece pro Pána Boha nesmírné nespravedlnosti.< (Sen. Stark (německy): To říkají také jiní lidé!) Jestliže to jako sociální demokrat zase tvrdíte, pane kolego Starku, pak pravím, že také vaše výrazy byly nemístné, kterých jste užil v květnu 1926. Mám zde těsnopiseckou zprávu, pane kolego Starku. Usnášíte se dnes o clech. Před 3 1/2 lety jste prohlásil: >Při obrovském vlivu, jejž agrárníci vykonávají na svou vládu, podařilo by se jim zemědělská cla atd. utvářiti tak nebo onak.< Řekl jsem pak dále, při čemž jste mne oslovoval: >Odvažujete se také zdražovati nejnutnější předměty potřeby dělníků a zaměstnanců, a toto zdražení nastane a musí nastati, přes všechno řečnické umění pana kolegy Böhra, plnou měrou, aby tak zbídačení pracujících lidí bylo vystupňováno, země uvržena do těžkých mzdových bojů, úředníkům zase odňata byla skýva, která se jim hází v platovém zákoně, takže v nejkratší době budeme státi před novými oprávněnými požadavky úředníků. A to všechno proto, aby se několika málo beztak majetným, z části bohatým zemědělcům opatřily nové příjmy. Malému rolníku mohou cla jen uškoditi. Prodej obilí nepřichází pro malorolníky obzvláště pro mnohé tisíce domkářů v hornatých krajinách vůbec v úvahu. Návrh není ničím jiným nežli projevem vystupňované politické moci a tím zpupnosti a hrabivosti velkých agrárníků.
To bylo vaše vyšinutí. (Sen. Stark (německy): Zapomínáte jedno: 1926 a letos!) Tehdy, pane kolego Starku, byla cena dobytka mnohem menší, jen ceny obilí byly trochu vyšší. Připouštím, že tehdy ceny obilí byly trochu vyšší, nežli bohužel strašlivý pokles na světovém trhu. To byl ten rozdíl. Ale hospodářské základy a hospodářské zásady, které v celním výboru německé říšské rady projevovali vážení sociální demokraté a také Liebknecht, to jsou věci, které mají dnes právě tak svou cenu jako před 3 1/2 roky. Je tomu jednou tak. (Výkřiky sen. Starka.) Nerozčilujte se, pane kolego Starku! V zemědělství panuje dnes jisté, řekl bych slovo kletby, totiž slovo >nestojí to více za to<. To je otázka osudu pro celý stát a pro veškeré obyvatelstvo, právě tak v Německu jako jinde, totiž útěk z venkova. Dříve dál se do průmyslových středisek, kde bylo uhlí a kov, dnes se děje do velkých měst, ale nikoli, aby tam byl živlem budujícím, nýbrž jen aby odumírající velkoměsto nevymřelo, a za několik desetiletí bude zdravá sem proudící venkovská krev rovněž infikována a otrávena. (Místopředseda Luksch převzal předsednictví.)
Těmto poměrům má se čeliti a k tomuto účelu máme celní zákony, pro které se také musí hlasovati, když to nutnost existence zemědělství vyžaduje.
Řekl jsem již úvodem, že přicházejí v úvahu ještě mnohá jiná pomocná opatření. Je potřebí, aby se zemědělství přeměnilo, bude nutno namnoze přejíti od pěstování obilí k chovu dobytka. K tomu však je potřebí peněz, Raiffeisenky jsou však nyní prázdné. Úroky u spořitelen a bank nemůže sedlák většinou sehnati, tolik půda nevynáší. Nastává nové područí z dluhů, a pan kolega Stöhr před chvílí velmi dobře poznamenal, že při zrušení starého poddanství a roboty se odváděla jenom jedna desetina. Jako syn sedláka vím, že se na statku mého otce musila konati robota 13 dní v roce. Můj bratr, který má nyní hospodářství po rodičích, byl by rád, kdyby se svým potahem musil jen 13 dní sloužiti na věci, které dnes je nutno sehnati ve formě daní a dávek všeho druhu.
Zemědělství - jako za války všechny stavy - trpělo tolik, zejména však také nezaplacením válečných půjček. Jak pak by to bylo, kdyby vláda velkomyslně pomýšlela na to, škrtnouti slovo >konečný< ve své někdejší předloze o válečných půjčkách z roku 1924, jak jsme si to přáli? Slyšeli jsme s potěšením, jak nedávno pan ministr věcí zahraničních dr Beneš přinesl tak krásné vymoženosti, jak zde uváděl, z Haagu a Paříže, že zachránil 30 miliard Československé republice při reparacích a při pozemkové reformě na Slovensku oproti Maďarsku a jiným cizím zemím. Nuže, pane ministře Bradáči, prosil bych vás, abyste svému váženému panu kolegovi dr Benešovi přinesl námět: Pane dr Beneši, zachránil jste a ušetřil jste Československu 30 miliard, jak by to bylo, kdybyste svých vloh, které jste tak dobře uplatnil v tomto oboru, svého bystrozraku, své zdatnosti a vyjednávací schopnosti použil také k tomu, abychom konečně docílili příznivých, lepších obchodních smluv s našimi sousedními státy a aby nerozhodoval více politický moment, nýbrž aby se také v té příčině uplatnila hospodářská gravitace, která směřuje do Rakous, Maďarska a Německa. Dále chtěl bych požádati celou ministerskou radu, aby škrtla slůvko >konečný< ze zákona o válečných půjčkách z roku 1924 a aby pomýšlela na to, zda by nebylo možno v té neb oné formě posíliti zase národní jmění, které nezaplacením válečných půjček bylo tak těžce poškozeno.
Nesmíme při všech těchto celních předlohách také přehlížeti, že podle výkazů ministerstva sociální péče máme v tomto měsíci přes 79.000 nezaměstnaných. Tato číslice však není nikterak přesná, je ve skutečnosti mnohem větší. Neboť k tomu přistupují dělníci po krátkou dobu zaměstnaní, jejichž podpůrná lhůta dávno uplynula, dále ti, kdož jako příslušníci rodiny zaměstnáni jsou v živnostech a v jiném povolání a neobjevují se v této statistice, ale spolu patří k lidem strádajícím. Musíme tedy pomýšleti na to, že máme před sebou tolik strádajících stavů, musíme pokud možno odvrhnouti každou pouze třídní myšlenku a poctivě spolupracovati ve smyslu lidové sírany. Každému, kdo potřebuje toho, čeho k životu potřebí, musí to druzí také spravedlivě přiznati. Pan kolega Löw ze sociálnědemokratické strany - tu nebyl ještě v koalici - zvolal před nějakým časem v této síni za příčinou cel: >Páni ministři a všichni členové vlády a vládních stran patří pověsit na lucernu.< Snad nebylo by dosti luceren a pana kolegu Löwa prosím dnes, aby se sám na sobě nestal popravčím k provedení harakiri. Nestal se jím na nás, vyšlo mu to tehdy tak z úst, ale chceme přece, aby se vážné věci projednávaly vážně, a velice vážnou věcí pro všechny občany tohoto státu jest, aby vyřešeny byly nutné hospodářské otázky. Budeme hlasovati pro zákon, a předkládám slavnému senátu s prosbou za přijetí resoluci, která má zabrániti zlým účinkům zákona. Resoluce zní: >Vláda se vybízí, aby k zamezení neoprávněného zdražování ze všech sil působila k tomu, aby prodejní ceny masa a masného zboží přizpůsobeny byly objektivně zjištěným cenám za živou váhu se započtením výrobních nákladů a přiměřeného zisku.< (Potlesk.)
Místopředseda Luksch (znoní): Další slovo má pan sen. Ikert.
Sen. Ikert (německy): Slavný senáte! Již déle než l rok lze pozorovati v zemědělství pokles, který se v prvé řadě projevil obrovským poklesem cen obilí. Velkou část obilní žně roku 1929 nebylo lze dodnes prodati a všude jeví se u pěstitelů obilí snaha zužitkovati často neprodejné obilí v jiné formě. Zvětšuje se značným způsobem stav dobytka, aby se ve formě masa a mléčných výrobků zužitkovalo neprodejné obilí.
Sčítání podniků, které se provádělo v měsíci květnu t. r., ukáže, že stav dobytka nesmírně vzrostl a že úhrada domácí potřeby bude možnou.
Na tyto okolnosti pohlížíme my malorolníci s největší obavou, poněvadž se musíme strachovati, že naše hlavní prameny příjmů, produkce masa a mléčných výrobků, budou tím krajně ohroženy. Již nyní můžeme pozorovati, že cena vepřového dobytka od podzimních měsíců loňského roku klesla asi o 2-3 Kč na l kg jatečné váhy. Také cena hovězího dobytka klesla v této době značnou měrou, takže na tyto okolnosti pohlížíme s největší starostí poznávajíce, že ceny hovězího a vepřového dobytka klesnou ještě značně, což pak znamená, že klesnou pod výrobní náklady. Předložili jsme proto již před několika měsíci vládě požadavek, aby učinila opatření na ochranu živočišné výroby, a můžeme jen těžce pochopiti, že strany, které vždy předstírají, že jim blaho malorolníků a domkářů leží tolik na srdci, předlohu o dobytčím clu potíraly, anebo alespoň velice protáhly, ba že dokonce byly strany, které tuto předlohu označily jako vydírání a které část svých mandátů vděčí hlasům malorolníků.
Jestliže naše spravedlivé požadavky, které směřují k tomu, aby bídná situace zemědělcova byla jen trochu zlepšena, u různých stran velmi často nedocházejí žádného porozumění, pak bude naší úlohou, abychom si tyto vlky v rouše beránčím v budoucnosti drželi od těla. Říká-li se, že navrhované zvýšení bezpodmínečně musí míti za následek zvýšení cen masa, pak to není pravda, poněvadž rozpětí mezi cenou dobytka a cenou masa v posledních letech stouplo asi o 100 % a zvýšení cen dobytka o navrhovanou celní sazbu lze beze všeho pojmouti do tohoto rozpětí cen.
Na otázce zabezpečeného odbytu dobytka za snesitelné ceny mají zájem statisíce malorolníků a musí býti úlohou vlády a zákonodárných sborů, aby zde skutečně provedly co nejrychleji pomocná opatření. Vedle přiměřené celní ochrany, přizpůsobené našim sousedním státům, nutno také přiměřeně omeziti dovoz polských vepřů. Dovoz vepřů utvářil se v posledních letech takto: Dovezeno bylo v letech 1920 a 1921 asi 47.000 kusů, v letech 1928 a 1929 přes 1,600.000 kusů. Dovoz v letech 1928 a 1929 byl tedy asi čtyřicetkrát větší nežli v letech 1920 a 1921. Zkoumáme-li, jaké procento naší potřeby vepřů bylo tímto dovozem hrazeno, přicházíme k těmto výsledkům: průměrně bylo v letech 1922-1926 ročně poraženo 2,982.255 kusů vepřů, takže podíl dovezených vepřů činil v letech 1920-1921 jen asi l %. Byli jsme tedy přes tehdejší potřebu tuků v prvých poválečných letech skoro soběstačnými. V letech 1922, 1923 a 1924 stoupl podíl asi na 8 %, 1925 na 13 %, 1926 na 14 %, 1927 na 22 % a 1928 na nejvyšší stav 28 %. Roku 1929 činil podíl dovozu 26 %. Z obrovského vzrůstu dovozu vepřů mohlo by se snad soudili, že jakost zahraničních vepřů předčí jakost domácích, takže domácí vepři jsou vytlačováni z konsumu. Ale je tomu právě naopak a uslyšíte, že to také potvrzují naši řezníci a uzenáři, že se dává přednost našim vepřům, poněvadž se částečně krmí sbíraným mlékem.
Příčinou obrovského dovozu vepřů jest jen velkoobchod, poněvadž dovozní obchod je pohodlnější a výnosnější.
U polského dovozního syndikátu vepřů může velkoobchodník písemně nebo telegraficky objednati sta nebo také tisíce vepřů. Dodají se mu okamžitě a může počítati s provisí 2 %, při velkých obratech výnosné. Výdělek 14 firem na pražských jatkách činí týdně přes 300 tisíc Kč. Má-li obchodník skoupiti tyto vepře v tuzemsku, musí je shledávati, vynaložiti mnoho peněz, nésti risiko a náklad dopravy atd.
Tak lze si vysvětliti, že se clo Československa s tak vyspělým zemědělstvím může dovážeti tak obrovské množství vepřů a prodávati se ziskem přece ještě značným. Skutečností je, že se do Československa vedle Anglie dováží nejvíce živých vepřů ze visech států evropských.
Vezmu-li nyní cenu jednoho dovezeného kusu obnosem asi 1000 Kč při průměrné živé váze 80-100 kg, pak znamená to při dovozu 807.000 kusů roku 1929 sumu přes 800 mil. Kč, které byly poslány do ciziny. Při poněkud stabilizovaných cenách byli by malí a střední rolníci, kteří produkují 85 % veškerého chovu vepřů, beze všeho s to, aby tyto vepře pěstovali v tuzemsku a daleko největší část těchto 800 mil. Kč mohly by dostati statisíce našich malorolníků, kteréžto peníze by zase většinou nákupem potřeb přišly k dobru našemu průmyslu a velká část nezaměstnaných by zase našla zaměstnání. Jestliže se říká, že nutno činiti Polsku tyto ústupky, aby vývoz našeho průmyslu do tohoto státu nebyl omezován, pak musím jen říci, že tato ochota jde příliš daleko, a poukazuji zde na Německo, kde při obyvatelstvu přes 60 milionů oproti 14 milionům v našem státě smí se dovážeti jen 250.000 kusů polských vepřů, k tomu ještě poražených a ve dvanácti stejných měsíčních lhůtách. Při dovozu 250.000 kusů a počtu obyvatel přes 60 milionů v Německu a při dovozu 850.000 kusů a počtu obyvatel 14 milionů v Československu činí dovoz cizozemských vepřů v poměru k Německu patnáctkrát tolik. Uvážíme-li, že dovoz zemědělských výrobků činí asi 2.500 mil. Kč, uvážíme-li, že by bylo možno všechny, tyto dovážené zemědělské výrobky vyráběti v tuzemsku, musíme se tázati, zdali by nebylo lépe také se stanoviska průmyslu zabezpečiti si přiměřenou ochranou tuzemské zemědělské výroby také odbyt průmyslového zboží v tuzemsku.
Bude potřebí dovoz polských vepřů zavedením přiměřeného tržního poplatku omeziti na míru snesitelnou, která je v poměru k jiným státům, poněvadž právě táto otázka je pro naše malorolníky, kteří produkují 70-80 % veškerého chovu vepřů, otázkou životní.
Dalším požadavkem je nejpřísnější provádění zdravotní policie při dovozu dobytka z Polska, Rumunska a Jugoslávie, poněvadž zavlečením nákaz způsobeny byly zemědělství velmi často škody, které šly do sta milionů.
Bylo by dále domáhati se toho, aby hospodářství s potravinami bylo plánovité, a to v tom smyslu, aby dovoz dobytka a masa omezen byl jen na nezbytnou větší potřebu. Tedy podpora a povznesení naší živočišné výroby a tomu odpovídající omezení dovozu. Naši malorolníci žádají, aby stát co nejdůrazněji podporoval odbyt a zužitkování dobytka a aby k tomu poskytl přiměřené prostředky. Ty 2 miliony korun, které naše ministerstvo zemědělství mělo pro tyto účely, jsou směšně nepatrná suma, která v nejmenším nemůže postačiti k tomu, aby se docílilo skutečně pronikavých opatření. Zde bylo by zase uvésti příklad jednoho z našich sousedních států, a to Německa, které pro tento účel poskytlo 40 milionů korun na podporách v hotovosti a 88 milionů korun na zlevnění úroků. Stát měl by dále působiti k tomu, aby zavedl úřady pro pozorování cen. aby se jednak výroba udržela v upravených kolejích, jednak aby se zabránilo tomu, aby obchodnictvo na pražském trhu určovalo ceny podle svého zdání. Ustanovení předlohy o clu na dobytek, která se řídí podle utváření cen pražského trhu, nebudou účinkovati, jestliže se nepodaří stlumiti přiměřeně obrovský vliv obchodnictva na pražském trhu dobytka a také producentům zjednati přiměřený vliv na tvoření cen. K tomu patří pevná organisace producentů, a bylo by v zájmu státu a konsumentů pokud možno vymýtiti vliv lichvářského meziobchodu.
Zemědělské družstevnictví je sice organisací vlastní pomoci, poněvadž však jeho úkoly jsou národohospodářské povahy, je také povinností státu zasáhnouti pomocnou rukou, poněvadž přece na konec také konsumující obecenstvo má z toho spolu největší zisk. Dosud byla podpora družstevnictví, obzvláště německého, naprosto nedostatečná. Přiměřená organisace odbytu byla by naléhavě nutnou, poněvadž málo rolník často jen těžce může zciziti svůj dobytek. Řezník přichází zajisté nyní velmi zřídka na vesnici, aby tam nakupoval, poněvadž na jatkách s kolejovým připojením, kde nalezne mnoho cizího dobytka po vagónech, může nakupovati mnohem pohodlněji. Sedlák musí býti rád, nalezne-li po mnohém nabízení konečně řezníka, který mu odkoupí jeden kus hovězího dobytka nebo vepře. Konsumujícímu obecenstvu je konečně zcela lhostejno, odkud maso přichází. Kupuje se, aniž by kdo uvažoval o tom, že poškozuje kupní sílu venkovského obyvatelstva a na konec sebe sama a že posílá do ciziny sta milionů, které vykonávají obrovský tlak na naši obchodní bilanci, a tím na naše národní hospodářství.
Jestliže by zástupcové konsumentů všech stran nám chtěli skutečně pomoci, pak musili by spolupomáhati k nejrychlejšímu vyřízení zákonitých předloh, které nejchudším zemědělcům, malým a středním sedlákům, kteří pěstují žito, oves, brambory, dobytek atd., zabezpečují alespoň výrobní náklady a zcela skromný zisk pro nuzné živobytí, aniž by tím konsumenti potřebovali býti v nejmenším nějak poškozeni. Kdyby vaše konsumní družstva a jinaké obchody potravinami místo cizího masa, cizí mouky, cizího másla nebo tuku a jinakých potravin cizího původu prodávaly domácí zemědělské výrobky a nezanedbávaly jich. mohlo by se ještě věřiti v pravý zájem na zemědělství. Za daných poměrů můžeme vůči domnělé pomoci zemědělství býti jen velmi skeptickými.
Další velmi naléhavé opatření, jež musíme my malorolníci žádati, je přiměřená ochrana naší výroby másla a mléka. Výroba a prodej mléčných výrobků je velmi často vedle chovu vepřů jediným zdrojem příjmů malého a horského zemědělce. Obchodní kruhy projevují snahu stlačiti cenu mléka o 20 hal., učiniti tedy nevýnosným také jediný výrobek, který ještě zaručoval jakýsi příjem malorolníkovi. Srovnáváme-li, že cena jednoho litru mléka činí asi 1,60-2,20 Kč, můžeme věru sotva říci, že by cena tak cenné potraviny byla příliš vysoká, měříme-li ji podle ceny litru piva 3-5,60 Kč. Žádá se snížení ceny u mléka, které u nejchudších zemědělců tvoří hlavní pramen příjmu, kdežto se na druhé straně nikdo ani v nejmenším nerozčiluje nad tím, když přes pokles ceny ječmene o 100 % a pokles ceny chmele o více než 1000 % cena piva zůstává na stejné výši. Poukazuje-li se k tomu, že mléko je potravinou, pivo však poživatinou, můžeme proti tomu namítati, že se však skonsumuje mnohem větší množství piva nežli mléka. Shledává se zcela v pořádku, když na příklad budějovický pivovar po odpisu více než 3 mil. korun vyplácí ještě 42 % dividendy, když jiné pivovary jako smíchovský a plzeňský vyplácejí ještě značně vyšší zisky.
Nám chudým malorolníkům jest jednoduše nepochopitelno, když se někdo rozčiluje nad jinak velmi nízkými cenami mléka a másla, na druhé straně však u výrobku, jejž nejchudší dělník skoro denně ve větší míře konsumuje nežli mléko, u piva, dovoluje těžce bohatým akcionářům zastrkovati obrovské zisky. Musíme žádati, aby také výroba másla byla přiměřeně chráněna proti konkurenci ciziny. Poukazuji zde opětně na Německo, kde clo na máslo bylo zvýšeno ze 30 na 50 marek, t. j. na 400 Kč ze 100 kg. Tyto požadavky jsou právě tak oprávněny jako požadavek, aby dělníci a zaměstnanci zákonem o ochraně domácího trhu práce byli chráněni proti levným zahraničním pracovním silám. Právě tak jako především domácí dělníci a zaměstnanci musí nalézti zaměstnání, právě tak stejným právem můžeme a musíme míti zákonitou zámku, že nejdříve nutno použíti domácích zemědělských výrobků, nežli se dovezou cizí.
S podivením musíme my zástupcové zemědělců konstatovati, že ochrana naší zemědělské výroby na straně konsumentů a zástupců průmyslu není považována za samozřejmou povinnost, nýbrž za milost a že se také za zemědělské předlohy, které nezatěžují ani konsumenty ani stát, vyžadují značné vzájemné služby a že ae jednoduše a bezohledně využívá počtu oproti zemědělské menšině. Zcela opakem k Rakousku a Německu, kde zástupcové průmyslu a konsumentů v nejvlastnějším zájmu v posledním čase závodili v tom, aby bez vzájemných služeb a bezodkladně pomohli svému zemědělství. Nechceme žádných předností, žádáme jen právo na uznání naší těžké práce a spravedlivou mzdu! Nemůže nám pomoci vychvalování mnohých hesel, vypočítávání prostředků, třebaže může býti krásnou, dobrou a potřebnou změna naší výroby, lepší organisace odbytu, přizpůsobení nárokům spotřebitele; to všechno vyžaduje celá léta namáhavé plánovité práce, mnoho peněz, a především zmírnění nynějších břemen, která tíží zemědělství.
Obracíme se na ministerstvo financí s prosbou, aby přestalo s poněkud bezohlednou politikou vymáhání daní právě v nejtíživějším roce zemědělství, aby použilo stejného měřítka při daňových odpisech a úlevách jako u obchodu a průmyslu, a aby pro zlevnění zemědělského úvěru poskytlo stejně ochotně prostředky jako pro jisté banky. Trvale však může našemu veškerému národnímu hospodářství pomoci jen omezení státního hospodářství o několik miliard, návrat všech vrstev obyvatelstva ke spořivosti, pracovitosti, jednoduchosti a poctivosti předválečné doby, aby stupňovanou a zlepšenou prací a největší skromností společně rozumnou součinností vyléčeny byly rány válečné a poválečné. (Potlesk.)
Místopředseda Luksch (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen kol. Petřík. Uděluji mu je.
Sen. Petřík: Slavný senáte! Prohlašuji předem, že náš klub bude hlasovati pro předloženou osnovu zákona. Chci zmíniti se o obou částech této osnovy, a to zvláště o části, která jedná o chovu hovězího dobytka a pak zvláště o části, týkající se vepřového dobytka. (Předsednictví převzal místopředseda Trčka.)
Pokud jde o opatření, která jsou v návrhu zákona učiněna a týkají se chovu hovězího dobytka, jsou nám tato ustanovení velmi sympatická, protože chrání malého chovatele dobytka. Malý zemědělec má malé procento půdy a velké procento dobytka, tedy chová více dobytka, nežli by na své výměře půdy mohl uživiti. Tato osnova zákona bude značnou výhodou pro chudé kraje v pohraničí, pro kraje pastvinářské, kde se zvláště chová mnoho dobytka, a já tu zvláště vyzvedávám, pro naše chovatelské obvody jako Kdýňsko, Domažlicko, Staňkovsko, Horšovotýnsko atd. Tam bude zvláště padati toto ustanovení zákona o chovu hovězího dobytka na váhu a myslím, že nám tyto obvody budou za tuto osnovu zákona vděčny.