Při berní reformě sestavil nám obrázek o daňovém systému dr Hnídek, generální referent o berní reformě, že v Anglii vybere stát přes 62 miliard daně z příjmu, ačkoli v Anglii svobodný jest osvobozen od povinnosti platiti daň z příjmu, nepřevyšuje-li jeho příjem 24.000 Kč, a ženatý platí daň z příjmu, převyšuje-li jeho příjem 42.000 Kč.
Myslíte, že angličtí kapitalisté mají ty ohromné příjmy, z nichž platí přes 64 miliard, ze své mateřské země, která jest jenom o 100.000 km2 větší, než Československá republika? Z Číny, Indie, z jižní Afriky a ze všech kolonií tekou proudy zlata do kapes anglických kapitalistů. A v zájmu ochrany jejich žoků mají se vražditi revolucionáři buď přímo imperialistickými vojsky nebo kontrarevolucionáři, kteří jsou vydržováni. A proto nepomůže žádná kontrarevoluční činnost proti osvobození čínského pracujícího lidu. Vaše smlouva, kterou dnes odhlasujete, nebude míti dlouhého trvání, poněvadž je těžký boj s bojovníky, kteří pro ideu obětují všechno, zdraví i život, zvláště když na protivné straně jsou vesměs živly, které v každém případě lze jenom koupiti, a jsou ke koupení pro toho, kdo lépe zaplatí. My, československé dělnictvo pozdravujeme s nadšením vítězný postup čínské revoluční armády. (Potlesk komunistických senátorů.) My, československé dělnictvo, s nadšením pozdravujeme zřizování sovětů na čínském území, které dnes je zřízeno na území daleko větším, nežli Československá republika, poněvadž toto území, kde jsou zřízeny sověty, čítá na 60 milionů obyvatel. Ale z houževnatého boje čínské revoluce měli byste si vzíti poučení i vy, kontrarevolucionáři v Československu!
Přes zavraždění desetitisíců dělníků, obětavých čínských dělníků a vůdců, revoluce vítězí. Nepomůže revolucionáře zavírati, nepomůže je stínati. Za jednoho sťatého naskočí sto jiných náhradou! A vy myslíte, že konfiskacemi, zavíráním, bitím poslanců a senátorů - o obyčejných občanech ani nemluvě, ti jsou biti na každém kroku, jakmile řeknou slovo o ozbrojeném pořádku - zastavíte tento postup světové revoluce? Najděte nějakou cestu a najděte ji, vy, pánové z řad socialistických, a vy, z řad internacionály socialistické, jak je možno zmírniti bídu pracujících lidí, když neodstraníte soukromokapitalistický právní řád!
Na to zůstanete vždy každý odpověď dlužen, ať je to několikanásobný ministr nebo řadový voják ve vašich organisacích. A co děláte tím, že hájíte ochranný aparát tohoto kapitalistického vykořisťování, že chráníte kapitalistický stát, který není ničím jiným, než potlačujícím aparátem v rukou panující třídy, a poněvadž je panující třídou Petschek, Weinmann a Baťa, tedy ochranným aparátem těchto vykořisťovatelů? Vy myslíte, že lze myšlenku zavříti, že ji lze odstraniti utracením několika jedinců? Nemáte příklady z historie? Kolik bylo utraceno tisíců a kolik set tisíců prvých hlasatelů křesťanství, ale ne tohoto nynějšího, nýbrž těch, kteří věřili v chudobě, těch, kteří se bili za lepší práva chudoby? A naposledy ta kontrarevoluce dřívější musila kapitulovati. Dnes myslíte, že bůhví jaký jste učinili veliký státní čin, když jste zakázali projevy dělnictva o svatodušních svátcích! A přesto tyto projevy se konaly, poněvadž občanstvo.. (Výkřiky. - Hluk.)
Vy myslíte, že buržoasie si může dovoliti všecko! V Hodoníně byl říšský sokolský slet, na němž jsem viděl Sokoly ze Žiliny, Vrútek, Ostravy, z Čech. Proč jeli druhou třídou na režijní lístky za 5 Kč? Paráda kontrarevoluce se může dělati, ale proletariátu, na jehož bedrách leží všecka lidská společnost, poněvadž bez jeho práce by se lidská společnost neudržela, tomu proletariátu, když chce oslaviti 251eté jubileum založení svého družstevního podniku, se to zakáže. Proletářské mládeži se zakáže, aby ve svátek, když všichni ostatní po svém způsobu se radují, mohla se také po svém způsobu radovati. A vy myslíte, bůhví jaký čin a jakou porážku jste způsobili tomuto československému proletariátu. Váš socialistický zástupce má z toho radost, že socialistické podniky byly ohromné, ale že dělnické podniky a slavnosti, které se konaly o svátcích, byly nicotné. (Výkřiky sen. dr Witta.) Pánové, marná je vaše reakce, to ti, doktore, nic nepomůže. (Sen. dr Witt: Policejní president slouží vám! - Místopředseda Trčka zvoní.) Nic vám to nepomůže. Bajonety jsou pěkná věc, ale škaredě se na nich sedí. Car měl silnější ochránkyni, než má dr Witt se všemi ostatními obhájci kapitalistického řádu, a prohrál to. Jiní tyranové, na příklad Ludvík XVI., měli daleko větší ochranný aparát, teď jej máte vy. (Výkřiky sen. dr Witta.) Ty také, poněvadž jsi věrným nohsledem, vždyť jsi dělal dobrou službu tomu proklínanému Mussolinimu. Na všechno se dáte, ať tak nebo tak, zvláště když je z toho zisk morální nebo hospodářský. Neodstraníte-li bídu, neodstraníte její důsledky. A bídu odstraniti nemůžete, poněvadž byste musili řezati do kapitalistických měšců, musili byste kapitalistický reakční postup obrátiti, aby byl ke prospěchu širokým masám, ale to udělati nesmíte, poněvadž jste nastolili Petschky, Rotschildy a Weinmanny. Proto se sami dočkáte toho, co čeká v nejbližší době ty, s nimiž smlouvu uzavíráte. Buďte ujištěni, až dovedete bídu pracujícího lidu k určité hranici, že bude věděti, že umře nebude-li se brániti, ale bude-li se brániti, že má naději na záchranu, i za cenu vlastního života, pak bude konec vašim nacionálním i kapitalistickým rozumům. Lid chce žíti a proto, upíráte-li mu právo na život, vezme si jej cestou, kterou uzná za nejsprávnější. (Potlesk komunistických senátorů.)
Místopředseda Trčka (zvoní): Páni zpravodajové si nepřejí slova k doslovu.
Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.
Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedené schvalovací usnesení přijímá se podle zprávy výborové tisk 219 ve čtení prvém.
Přikročíme k odst. 2., jímž je:
2. Zpráva I. výboru ústavně-právního, II. výboru zahraničního o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 211) k vládnímu návrhu ústavního zákona o úpravě státních hranic s Německem, Rakouskem a Maďarskem. Tisk 222.
Zpravodaji jsou: za výbor ústavně-právní pan sen. dr Veselý, za výbor zahraniční pan sen. Pánek.
Dávám slovo zpravodaji za výbor ústavně-právní, panu sen. dr Veselému.
Zpravodaj sen. dr Veselý: Vážený senáte! Československá republika má hranice dvojího druhu: jednak starou hranici s Německem, která byla ujednána úmluvami mezi Rakouskem a Německem v 18. století a pak v 19. století, a druhou, novou hranici vůči Rakousku, Maďarsku a Polsku. Pokud se týkala Německa, byla hranice pevná podle tehdejších úmluv v tom smyslu, že se neměnila, ani pokud by byla šla středem toků, středem řek, a zůstala pevná i tenkráte, změnila-li řeka svůj tok a měla nastati změna území. I pokud jde o tuto hranici, nastaly důležité změny, poněvadž vzhledem k tomu, že hranice byla pevná, a řeky, které ji tvořily, měnily svůj tok, stalo se, že některá území byla tokem řeky oddělena od Československé republiky, jiná naopak zase připojena k našemu území, ale řečiště bylo přeloženo dále, takže k němu obyvatelstvo naší republiky nemělo přístupu. Proto byla učiněna několikrát úmluva mezi republikou Československou a Německem, kde tyto změny byly upraveny tak, aby hranice další šly vždy středem řeky a aby území, která takto byla pozměněna, pokud jde o státní příslušnost, byla zase uvedena do suverenity toho státu, ke kterému přiléhala.
Kromě toho bylo i s Německem nadále ujednáno, že hranice nebude - pokud jde středem toku - již pevnou, nýbrž pohyblivou, totiž že se bude měniti podle toho, jak řeka změní tok, že půjde vždy středem řeky.
Pokud šlo o novou hranici s Rakouskem, Maďarskem a Polskem, bylo toto ujednání učiněno již pevně, že všecky hranice tvořené řekami půjdou, vždy středem toku, i když se tok bude měniti. Hranice, pokud byla mírovou smlouvou a delimitační komisí ustanovena, nebyla do všech podrobností vytyčena, nýbrž bylo zůstaveno státům, aby si samy dohodou tuto hranici upravily. Tohoto oprávnění použila právě naše republika, pokud šlo o hranici utvořenou tokem nějaké řeky, že byla hranice ustanovena jako pohyblivá. Tato ujednání, učiněná ve smlouvách mezistátních, jsou zcela účelná, poněvadž umožňují obyvatelstvu, aby mělo přístup k řece, které obyvatelstvo obyčejně potřebuje, a aby také mělo vždycky přístup na pozemky, které ke státu příslušejí a které po případě změnou toku za dřívějších poměrů se stávaly nepřístupnými. Kromě toho smlouvy, které byly nově učiněny s Rakouskem, Německem a Maďarskem, které jsou vám zde předkládány, upravují ještě právní poměry vodních děl, cest a železnic, které šly po hranicích. Také tu bylo potřebí nových ujednání a pevných ustanovení. Tato ustanovení týkají se hlavně vydržování těchto vodních děl. cest, silnic, zadržování a pouštění vody, zkrátka úpravy právních poměrů mezi majiteli těchto vodních děl. Kromě toho obsahují tyto smlouvy ujednání pro případ rozepří, že má tu rozhodovati smírčí soud a jsou určeny podrobnosti, jak tento smírčí soud má býti sestaven. Každá ze smluvních stran jmenuje jednoho soudce, ti pak zvolí rozhodčího soudce, a když se nedohodnou, stanoví tohoto třetího soudce haagský soud.
Tato úprava právních poměrů je výhodná, byla nutná a prospěje obyvatelstvu zejména pohraničních krajin, a proto se stanoviska ústavně-právního navrhuje ústavně-právní výbor váženému senátu, aby osnova zákona, jak byla schválena posl. sněmovnou, byla také schválena senátem Národního shromáždění. (Souhlas.)
Místopředseda Trčka (zvoní): Za výbor zahraniční dávám slovo panu sen. Pánkovi.
Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Vláda předložila Národnímu shromáždění, a to napřed posl. sněmovně, návrh ústavního zákona o úpravě státních hranic s Německém. Rakouskem a Maďarskem - vlastně srozumitelně řečeno: vláda nám předkládá, a to formou ústavního zákona, ke schválení čtyři mezistátní smlouvy, jichž stručný obsah je tento:
Národní shromáždění souhlasí:
1. se smlouvou mezi republikou Československou a Německou Říší o úpravě pohraničních poměrů na státní hranici, popsané v článku 83 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919, podepsanou dne 3. února 1927,
2. se smlouvou mezi republikou Československou a Německou Říší o hraničních vodních tocích a o výměně-částí území v pruském dílu československo-německé hranice, podepsanou dne 31. ledna 1930,
3. s hraničním statutem československo-rakouským, podepsaným dne 12. prosince 1928 a
4. s hraničním statutem československo-maďarským, podepsaným dne 14. listopadu 1928.
Tyto mezistátní smlouvy mají podle našeho vnitřního právního řádu dvojí charakter: Předně patří do onoho druhu mezinárodních smluv, kde president nemůže jednati o své vlastní vůli, kde tudíž není dominus negotii, nýbrž do onoho druhu smluv, kde vedle jeho souhlasu je potřebí ještě souhlasu Národního shromáždění, má-li býti smlouva platná. Smlouvy tyto vypočítává taxativně třetí věta §u 64. odst. l čís. l ústavní listiny. Jsou to především smlouvy obchodní, pak smlouvy, ze kterých pro stát anebo občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména vojenská,a konečné jsou to smlouvy, jimiž se mění státní území.
Do tohoto druhu smluv patří také smlouvy, které máme dnes schváliti ústavním zákonem. Smlouvami, jimiž se mění státní území, jsou všechny smlouvy, které intendují teritoriální posun hranic naší svrchovanosti, a to ať v náš prospěch nebo neprospěch, i tehdy, když jde o sebe nepatrnější posun hranic, na př. mající za účel toliko místní úpravu hranic, jako je to v tomto případě, zejména mezi Německem a námi, nebo i změny hranic, jež tvoří vodní toky buď s pevnou nebo pohyblivou hranicí, jak o tom bylo referováno předchozím referentem.
Toto ustanovení obsažené v bodu 3, §u 64, odst. l, čís. l ústavní listiny, jež se dotýká některých právě projednávaných smluv, souvisí však těsně a nerozlučně s jiným ustanovením naší ústavní listiny, to je s §em 5, odst. 1, podle kteréhožto předpisu tvoří území Československé republiky jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem - čl. I uvozovacího zákona.
Tedy ústavní listina, jak je viděti, předpisuje pro projev souhlasu Národního shromáždění s mezinárodními smlouvami zvláštní formu jen pokud jde o smlouvy, jimiž se mění státní území. A do tohoto druhu smluv patří také tyto smlouvy a odtud jejich dvojí charakter, jak jsem se byl na počátku zmínil. Ovšem je zajímavé, že celá řada příbuzných materií je tu roztroušena v různých paragrafech naší ústavní listiny. V §u 64. odst. 1, čís. l, ve větě 3. se totiž praví, že Národní shromáždění dává souhlas k smlouvě, kterou se mění státní území >formou ústavního zákona<.
Při tom se poukazuje na článek I uvozovacího zákona. Jde tu o jeho druhý odstavec, z něhož plyne předpis, že takový zákon musí býti označen jako ústavní, a pak poukaz na § 33, z něhož vysvítá, že takový zákon musí býti usnesen nejméně třípětinovou většinou v každé sněmovně. Ovšem podstatným obsahem tohoto zákona, jak jej má totiž na mysli třetí věta, § 64, odst. l, čís. l ústavní listiny, bude samozřejmě prohlášení, že Národní shromáždění sou hlásí se smlouvou. Jde zde tudíž o zákon formální povahy, aby bylo vyhověno a učiněno zadost ústavnímu předpisu.
Nyní pouze několik slov o obsahu těchto smluv, které zde máme dnes schváliti.
Vznikem československého státu vznikly oproti sousedním státům nové státní hranice, jež byly sice stanoveny mírovými smlouvami, tedy smlouvou Versailleskou. Saint-Germainskou a Trianonsko, ale ovšem pouze zhruba. Podrobnější konstrukce byla přenechána t. zv. delimitačním komisím anebo přímé dohodě se zúčastněnými státy. My jsme dávali přednost přímé dohodě s Německem se to projednávalo na př. větším dílem přímo, mezistátně.
Při stanovení nových hranic, pokud nebylo přihlíženo k předválečným hranicím historických zemí, tedy býv. zemí koruny České, vznikla však řada různých sporných otázek, jež bylo nutno odkliditi. Tyto otázky je možno zařaditi do dvou skupin. Do prvé skupiny možno zařaditi sporné otázky, jež vznikly tam, kde šlo o hranice, jež byly vytvořeny tekoucími vodami - bylo konečně už hovořeno, jakým způsobem se ta věc upravila. Tak na př. hranice mezi Československem a Německem v jejím pruském úseku, pokud nejde o Hlučínsko, byla ve svých vodních tocích nepohyblivá, čímž vznikly různé majetkové, přesuny. Nyní jsme se dohodli s Německem na hranici pohyblivé. Tím došlo ovšem také k výměně území, byly menší opravy, došlo k výměně drobných enkláv a enkláv, a to ve výměře celkem asi 108 ha 12 a a 55 m2.
Do druhé skupiny sporných otázek patří problémy, týkající se úpravy právních poměrů, vznikajících při používání různých hraničních objektů - zde ovšem nebylo by potřebí ústavního zákona - jako jsou cesty a silnice, vodní toky a železnice, kde jde zejména o to, aby objekty byly udržovány v náležitém stavu. Konečně jsou otázky o kompetenci, kterým úřadům připadá dohled, krátce administrativa atd.
Těmito otázkami, jak jsem je naznačil, zabývají se smlouvy uvedené pod číslicemi l, 2 a 4. Samozřejmě, že rozsah těchto smluv není stejný, nýbrž vyplývá z různých poměrů. Smlouva s Německem jest jednodušší, poněvadž je zde už staletá tradice, kdežto při tvoření nových hranic mezi Rakouskem a Německem vznikly již poměry poněkud komplikovanější. Samo sebou se rozumí, že všechno závisí na dobré vůli, tak jako všechny mezinárodní smlouvy jsou založeny větším dílem pouze na dobré vůli. Jinak ve sporných otázkách, jak zde bylo řečeno, je zřízen zvláštní rozhodčí soud, ovšem až na smlouvu uvedenou pod čís. 2.
Zahraniční výbor doporučuje plenu senátu - právě tak jako výbor ústavní - aby schválil osnovu ústavního zákona usnesenou posl. sněmovnou, a to ve znění senátního tisku 211, do něhož jsou pojaty ony čtyry mezistátní smlouvy. (Souhlas.)
Místopředseda Trčka (zvoní): Zahajuji debatu.
Navrhuji řečnickou lhůtu 20 minut.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh je přijat.
Slovo má pan sen. Curkanovič.
Sen. Curkanovič (velkorusky): Slavný senáte! Když se zde mluví o vytyčení a ustálení hranic naší republiky s jedné strany a Německa, Rakouska a Maďarska s druhé, jako o jedné z nejdůležitějších podmínek trvalého míru, existence a úspěšného vývoje našeho mladého státu, nelze také nezmíniti se i o naléhavé nutnosti pomysliti rovněž i na vnitřní zesílení sloupů republiky a na jejich účelné umístění na nejdůležitějším bodě, t. j. na východě našeho státu - a to tak, aby tím neutrpěl ani jeden z národů, sídlících v naší republice, a naopak, aby tímto umístěním získal i stát i národy v něm sídlící.
Mám na zřeteli nutnost definitivního určení hraniční čáry mezi Karpatorusy a našimi sousedy Slováky, aby se konečně určily trvalé zemské hranice autonomní Podkarpatské Rusi. Měl jsem již možnost i potěšení s tohoto místa nedávno ukázati, že je naléhavě potřebí a právě vhodný čas, aby se provedla karpatoruská autonomie, zaručená mírovou smlouvou a zesílená ústavními zákony republiky.
Ale právě k provedení této autonomie vyžaduje se v první řadě hlavního předpokladu, t. j. určení hranic autonomní země. Úspěšný vývoj karpatoruské samosprávy závisí hlavně na zesílení slovanské většiny v zemi tím, že bude zahrnut v její hranice největší počet ruského živlu, sídlícího na jižních svazích Karpat, jemuž byla také samospráva zaručena.
Uspokojení karpatoruského národa, pokud jde o jeho národní požadavky a politická práva, určením spravedlivých hranic jeho autonomní země a provedení této autonomie v této zemi je první podmínkou uklidnění a konsolidace poměrů na tomto důležitém místě republiky, t. j. na jejím východě.
Pánové! Není možné zapomínati, že po této stránce náš ústavní zákon není úplný, že je v něm mezera, která se musí vyplniti, ať se to komu líbí či nikoli, neboť že >součástí ústavní listiny bude též dosud nevydaný zákon o hranicích Podkarpatské Rusi< - jest jasně řečeno na 3. stránce našeho ústavního zákona.
Jest jasné, že zákon týkající se hranic Podkarpatské Rusi musí býti a bude vydán. Naskýtá se jen otázka, kdy? Domnívám se, že se nemýlím, když považuji právě tuto chvíli, kdy se usnášíme na zákonu o hranicích republiky a okolních sousedních států, za nejvhodnější ke konečnému určení hranic autonomní Podkarpatské Rusi. Myslím, že nemá smyslu dále odkládati tuto otázku a že se musí dáti Podkarpatské Rusi to, co jest její, co jí patří podle zákona a spravedlnosti.
Mluvě o hranicích nemohu neukázati na nebezpečí, které hrozí nám, zvláště Podkarpatské Rusi, od hraničících s ní sousedů Maďarů, kteří nedávno ohlušující demonstrací projevili svou nespokojenost s nynějším stavem a žádali ihned, více než kdy jindy, revise Trianonské smlouvy. Ano, Maďaři zařinčeli šavlemi, znovu vyhrožují, doufajíce, že najdou ještě v naší zemi mezi Karpatorusy své straníky. Ale marně. Už nikdy nepřelstí Karpatorusy žádnými sliby. A náš ruský národ se neobává jejich šavlí, neobává se jejich výhrůžek. Prohlašuji s této tribuny, že v případě potřeby celý náš karpatoruský národ bez ohledu na to, že se mu dosud nepovedlo plně získati svá práva, nastaví svá prsa na obranu své země a své vlasti, kterou si dobrovolně zvolil. Náš národ si zvolil za svou vlast Československou republiku nikoli dočasně, nýbrž navždy, a proto je vždy ochoten a bude ji chrániti proti jakémukoliv úkladu. (Výkřiky ruské: Krásně! Výborně! Potlesk.)
Slavný senáte! V souvislosti s tím dovolte mi zmíniti se o té smutné události, která se nedávno stala v Užhorodě. Jsme pod svěžím smutným dojmem užhorodského atentátu, spáchaného zukrajinisovaným mladým fanatikem Tatincem, žákem řec.-kat. učitelského ústavu, na vůdci ruského směru v našem národě, starém archidiakonu Saboyu. Tato událost otřásla celou naší veřejností. Není nic snadnějšího než v případě takového smutného faktu popustiti uzdu citům a politickým vášním k prudké temperamentní reakci a k paušálnímu obviňování. Slyšíme již zvučné hlasy všeobecného obviňování celého karpatoruského národa, jenž prý tím dokazuje svou politickou nezralost, a pociťujeme všeobecné útoky směřující proti všem ruským přistěhovalcům, kteří se usídlili na Podkarpatské Rusi.
Považuji za svou povinnost upozorniti vládu a varovati ji před příliš rychlými závěry. Politické atentáty a vůbec teror, toť neřídký zjev v životě národů, ale nemůže a nesmí se provozovati v demokratické republice. Arci že je to věc policie a soudních úřadů objeviti skutečné vinníky a přísně je potrestati, aby se akty násilí v demokratických podmínkách nepřípustné neopakovaly. Život a zdraví občanů musí býti především zajištěno. Ale nelze pro zločin jedince a snad i celých organisací obviňovati vůbec všechny. Vždyť nikomu ani nenapadlo obviňovati celý český národ pro známé atentáty na dr Kramáře a zesnulého dr Rašína, spáchané ještě na samém počátku svobody, t. j. ve chvíli omámení a opojení získanou svobodou.
A proto, třebas že fakt nedávného užhorodského ukrajinského atentátu je sebe více smutný a politování hodný, a také pobuřující, přece nemůže býti jakýmkoli vážným důvodem, aby se všeobecně zlehčoval celý karpatoruský národ. Právě tak nelze všeobecně vystoupiti proti přistěhovalcům, kteří se usídlili na Podkarpatské Rusi. Oni měli velkou úlohu v životě země, avšak nelze tuto úlohu oceňovati jen s odmítavé stránky.
Nezapomínejte, pánové, že na samém počátku naší svobody, t. j. ve chvíli velkého aktu připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice, jenž se dokonával pouze postupně, nebylo v naší zemi skoro vůbec místní inteligence, neboť ona se v ohromné své většině orientovala výlučně k Maďarsku. A v této těžké době přistěhovalci, kteří se v této zemi octli, měli velmi užitečnou pomocnou úlohu, že totiž národnostně probudili dosud nepomaďarštěný lid, jenž na konec projevil svou vůli, že chce přijmouti občanství Československé republiky.
Vždyť tehdy bratří Češi ještě neznali tento lid a neměli k němu ještě přímého přístupu. Přišli sem sice také vystěhovalci s rakušáckou psychologií, kteří nedovedli se ihned sžíti se slovanským státem, ale přišli na Podkarpatskou Rus i lidé s ruskoslovanským přesvědčením, kteří právě vyšli z rakouských vězení a byli přeplněni pocitem radosti a pohnutí nad slovanským vítězstvím, nad triumfem slovanské demokracie. Bylo by neodpustitelným hříchem nedoceňovati význam zásluh obětavé působnosti zvláště těchto lidí.
Když se stal tento atentát, četl jsem v jistých českých novinách, že jej zavinila všeobecná psychosa, všeobecné ovzduší nenávisti a ruskoukrajinského sporu, vytvořené i jednou, i druhou stranou, t. j. i ruským i ukrajinským směrem v našem národě. Kdyby se takové tvrzení mělo považovati za správné, pak by se logicky nemohla vyloučiti od viny ani česká veřejnost a zvláště český tisk. Vždyť místní >Podkarpatské Hlasy< po celá léta se zabývaly soustavným štvaním tu jednoho, tu zase druhého směru přispívajíce takto i se své strany značnou částí k otravě v našem dusném ovzduší.