Rakousko zmizelo a nastoupili jste, pánové, vy, kteří v Československé republice vládnete, a neděláte to o nic lépe než ta šlechta a byrokracie rakouská vůči našemu zemědělství. (Výkřiky.) Vážení, v tom ohledu však ještě jedna věc zde padá na váhu. Jste zvoleni také těmi, které utlačujete. (Hlas: Už nemáš čtyřlístek, koupil jsi si snad bolševickou hvězdu!) Kamaráde, myslím, že by ti trochu toho bolševismu neškodilo. (Sen. Havlena: To by měl Mikulíček radost!) A já myslím, kamaráde, že já jsem nevychovával toho Mikulíčka, nýbrž jste ho vychovali vy, a poněvadž jste se v té výchově předstihovali, tak jste ho převychovali a dnes vám leze za nehty. (Veselost.) Ano, tak se ty věci mají, a já, pane kolego, lituji, že jsi tady dopoledne nebyl, ptal jsem se Mikulíčka, kde má své vychovatele, a on mi povídal, že se za něho stydí. My ho nevychovali, vy jste ho vychovali. Ve vašich řadách byl a jestliže se vám stal nezdárným synem, je to vaší věcí. (Veselost. - Hlas: On tady mluvil o mléku!) Já také o něm budu ještě mluviti. (Veselost.)
Vážení! Marxismus je na bludných cestách a on se zmýlil. (Hlas: Bludný Holanďan!) Před válkou jsme slýchali, že je neštěstím každého státu a národa malý podnik jak zemědělský, tak také živnostenský. A tenkráte, když se vzala statistika přívozů, byla daleko větší, nežli je dnes. Když jsme po válce po převratě začali mluviti o pozemkové reformě, s tohoto místa bylo tvrzeno, že bacily tuberkulosy budou rukovati po pražských ulicích a budou ničiti bataliony lidské společnosti; že to bude hlad. Tenkráte jsme se tomu usmáli, takovým prorokům, ale nemohli jsme nic tvrditi, až nás přesvědčila skutečnost, a my dnes přicházíme k ochraně zemědělské výroby proto, že jest jí nadbytek, že je jí více, než jí u nás v Československé republice spotřebujeme. A kdo to vyrobil? Ne ta předpověď, jež byla tvrzena, že ty tuberkulosní bacily budou rukovati po Praze. Ne, to byly ty drobné malé ruce toho zemědělce, jenž dostal pozemkovou reformou půdu. Ten toho vyrobil tolik, až dnes, prosím, nemůžeme toho spotřebovati, a musíme žádati ochranu, po případě umožnění vývozu tohoto výrobku zemědělského.
Tak se věci mají. A pánové přicházejí k nám, a to i ti pánové, kteří to mají v ruce, kteří se první o té věci radí s recepty, a já jsem také již řekl, na léčení, a ony jsou to snad jedy, já nevím, jak by se to mohlo nazvati, na zdolání této krise. A pánové přicházejí a říkají: Cukerní krisi snadno můžeme zdolati, začneme vyráběti cukr ze dřeva, a je cukerní krise okamžitě vyřešena. Zapomíná se, kdyby se vyráběl cukr ze dřeva, že máme hned také krisi dřevařskou, poněvadž bychom musili zrekvírovati všechny lesy Československé republiky jakožto materiál na výrobu tohoto cukru. Je-li to cesta dobrá, ovšem musí věděti autor tohoto návrhu a ten, jenž to šel zkoumati do ciziny.
Vážení, neustále pánové tvrdí, že jsou zástupci malého drobného zemědělce, tvrdí, že touto cestou, kterou vede republikánská strana, malému drobnému zemědělci se nepomůže. A najednou dostaneme v dohledné době zákon na stůl ohledně mléka, kde se úplně znemožňuje jakékoli obhospodařování malému zemědělci a prodávání mléka vůbec. Pánové také tvrdí, že mají mezi sebou živnostníky, a upírají našim politickým živnostníkům mandát k tomu, aby tyto živnostníky vedli. A pánové, v tom zákoně stojí, že nemůže nikde za těch podmínek, které v tom zákoně jsou, malý, drobný mlékař konkurovat s velkou mlékárnou, a nebude moci mléko dodávati konsumentu. Prosím, jestli se touto cestou neustále chce tvrditi, že se malým, drobným lidem pomáhá, to nevím, nejsem z toho dosti moudrý, zda touto cestou našemu drobnému lidu bude pomoženo.
Při projednávání gentského systému o podporách v nezaměstnanosti v soc. politickém výboru podali jsme určité návrhy. A bylo s námi polemisováno z různých stran. Jedna polemika se nesla také v tom smyslu, že prý naši lidé mají podpory živelní. To je velký rozdíl podpora živelní a veliký rozdíl v tomto ohledu, poněvadž tou podporou v nezaměstnanosti je zaručeno na jeden den více, nežli tomuto občanu, kterému je zničena práce celoroční. A těmto lidem bylo vyčítáno, že dostávají podporu za svou zničenou práci, že dostávají podporu živelní. A když jsem na to reagoval, bylo mně řečeno: ale vy si každého přivlastňujete, který má za oknem jenom fuchsii. My si nepřivlastňujeme každého, kdo má za oknem fuchsii, nýbrž toho, kdo má lásku ke hroudě a s ní také cit. (Sen. Dundr: Majitele domů v Praze!) My si také přivlastňujeme a osvojujeme právo žádati pro všecky zemědělce ochranu jejich výrobků a práce v tomto státě, ale také tvrdíme, že všecky strany mají povinnost, když dovedou choditi k zemědělcům pro hlasy, zvednouti také ruku pro jejich ochranu. (Sen. Dundr: My zvedneme obě! Ti majitelé domů co měli společného se zemědělci?) Kamaráde, o zvedání obou je moc malá odpověď, a zesměšňovati malé, drobné zemědělce v jejich potřebách, to je trochu riskantní věc. (Hlas: Nikdo je nezesměšňuje!) Ten hlas bylo slyšeti a bylo řečeno: co vy budete dělati při gentském systému, to my budeme dělati při ochraně živočišné výroby a celní ochraně. (Sen. Dundr: To je správné!) Pan kol. Dundr povídá: To je správné! Já bych chtěl, aby mi dal vysvětlení, nemají-li ve svém středu malé a drobné zemědělce a střední rolníky. A jaká je to odpověď? (Sen. Dundr: Rozdíl mezi vámi a rolníky je velký!) To je pravda, mezi Biňovcem a mnou je veliký rozdíl, já mám 6 ha a Biňovec 100 ha, to je veliký rozdíl a podle toho to posuzujete. (Sen. Dundr: Nechtěl byste si udělati přirovnání jiné, z vlastních řad?) Nemám proč! Ti z mých řad neupírají právo malému zemědělci, kdežto vy mu je upíráte. A je pravda, že máte proč upírati, poněvadž jako velkostatkáři nemůžete cítiti a hlasovati pro malé zemědělce. (Sen. Dundr: To adresujte do vlastních řad a ne k nám!) To ne, to je fakt. My jsme na to zvědavi, a už se to projevuje, slova, která byla řečena v sociálně-politickém výboru, se osvědčují dnes dole ve sněmovně. Tam se sabotují dnes živočišná cla a až přijdou sem, neprojdou zde vůbec. Předpověď pánů sociálních demokratů... (Sen. Dundr: Jak se tam sabotují?) Musilo se to zastaviti a znovu se o tom musila raditi ministerská rada a dosud sedí a radí se, má-li býti hlasováno o živočišných clech nebo ne. (Sen. Dundr: Vždyť se ještě neprojednávají, jak se může hlasovati! - Dejte se informovat, vždyť klamete lidi!)
Vážení, ta hra, která se dělala po převratě, se dělati nebude, a náš drobný zemědělec nedá si líbiti něco takového, co se s tím tenkráte provádělo.
Já jsem se dověděl v nestřeženém okamžiku, když si povídal pan vychovanec s vychovatelem, že bylo rekvírováno obilí na Slovensku, a aby zde bylo prodáváno lacino, bylo posláno přes Vídeň jen proto, aby mělo původ z ciziny a na základě toho, aby se na něj musilo připláceti. (Sen. Dundr: Vždyť jste také bývalý sociální demokrat!) Pane kolego, moje kolébka nikdy u vás nebyla a kdyby, já bych jen tomu vděčil, že nejsem, převychován, že jsem vychován na tolik, že mne mohou agrárníci potřebovat. (Sen. Dundr: Teď jste si dal vysvědčení! - Veselost.) Ale tebe ani tam ne! Ty máš cestu támhle. (Ukazuje ke komunistům.) (Hlas: Moc daleko má k nám!) Nemá daleko, protože vás začínají vyhazovati a nemáte jiného útočiště a už jsou zase dva na indexu, co chceš? (Sen. Dundr: Půjdou do agrární strany!) Nejsem prorok a nechci prorokovati, kam půjdou, ale to je jejich věcí. Kdyby složili zkoušku, bylo by to jen vaší ctí, že jste je tak dobře vychovali. (Sen. Dundr: Že šli k vám!)
Ku konci chci říci a poděkovati za pozvání, jako malý a drobný zemědělec, pánům komunistům. Neustále říkají, až nastoupí vláda rolníků a dělníků, že bude všecko dobře. My děkujeme uctivě za to pozvání, poněvadž jsme si plně vědomi toho, že by se nám o nic lépe nedařilo, nežli se nám daří dnes ve společnosti socialistů (Smích.), možná, že ještě hůře, kdybychom byli ve společnosti vaší, než s těmito pány, poněvadž ti si svoje koncese nechávají platiti ve prospěch jiných a vy byste si to nechali platiti ve prospěch svůj. (Veselost.) Proto očekáváme s dychtivostí, jak pánové s obou stran zachovají slovo, jestli budou hlasovati pro veškeré potřeby zemědělské výroby a jeho potřeby bez výhrady. (Potlesk.) (Sen. Dundr: Oho! Oho!)
Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Spies.
Sen. Spies (německy): Slavný senáte! Stojíme zajisté všichni pod dojmem nynějších neblahých hospodářských poměrů a již od několika měsíců, jsou hospodářské agrární požadavky předmětem živých rozprav. Stanovisko k tomu vyvolává namnoze příkré protivy v názorech, které především vznikly tím, že názory nemají vždy věcnou hospodářskou povahu, nýbrž stojí pod velmi silným vlivem politických ohledů. Při projednávání nynějších hospodářských otázek měli bychom přece míti za to, že by bylo všude dbáti největší věcnosti, aby se došlo k plné shodě názorů, ale také zde projevuje se jasně, že duševní směr rolníka se naprosto liší od městského člověka a že se nedostatečnou měrou oceňuje význam zemědělství právě pro náš lid.
Před několika týdny napsal vynikající deník v úvodníku závažná slova: >Zemědělcům musí se pomoci, každý musí uznati, že za dnešních poměrů nemohou jednoduše dále existovati.< List zabývá se pak dále celními přirážkami, nuceným vymíláním, rozebírá dále účinky zvýšení cel na maso a dobytek a vrací se na konec k tomu, že celní přirážky samy již znamenají veliké zatížení, že zákon o vymílání bude lidem na obtíž, že však dobytčí cla znamenají opatření, ke kterému žádný městský poslanec nemůže svoliti, neboť s tímto opatřením nezbytně souvisí zvýšení cen uhlí a železničních tarifů, zkrátka a dobře, že tvářnost Československa, dosud nejlevnější země, se tím od základu změní, a to výhradně násilným způsobem. Bylo by tudíž radno neprováděti tento zdražovací systém najednou, nýbrž jen krok za krokem.
V jistém, smyslu dlužno tyto vývody přece uznati. Také v průmyslových kruzích přichází se konečně k názoru, že nutno zemědělskému stavu pomoci, ale provádění těchto zamýšlených pomocných opatření po etapách musíme rozhodně odmítnouti, poněvadž odkládání všech těchto pomocných opatření, která jsou pro zemědělství na programu, nemůže mu nikterak přinésti pomoc. Již od několika měsíců zasedá parlament, mnoho, velmi mnoho se mluvilo a psalo o zemědělské krisi, různí lékařové stojí u lůžka nemocného, ale nikdo nechce jíti nemoci důkladně na kloub. Tíseň zemědělců trvá dále, snad nelze jí v dohledné době pomoci vůbec.
Vidíme však také, že se tento stav nezastavil jen u zemědělství, nýbrž že jím trpí také jiné hospodářské kruhy. Není to také jinak možno, neboť kupní síla zemědělců klesá den ode dne. Tyto nepříznivé poměry lze odstraniti jen tím, nastane-li zlepšení cen zemědělských výrobků, a když zemědělské výrobky neklesnou pod výrobní cenu. Podivným však u celé věci jest, že konsumenti vůči této zemědělské krisi stojí beze vší účasti. Vždyť z obrovského poklesu cen všech zemědělských výrobků pociťují málo nebo vůbec ničeho. Ceny chleba zakládají se stále ještě na ceně žita 230, ceny bílého pečiva na ceně pšenice 400 Kč. Cena brambor v drobném prodeji ve městech je stále ještě 80 - 120 Kč, kdežto zemědělec obdrží jen 20, nejvýše 50 Kč. Vysvítá tedy z toho, že konsument musí platiti dvojnásob toho, co zemědělec dostává za své zboží. Rozpětí u meziobchodu rok od roku vzrůstá, poněvadž se mezi producenta a konsumenta vsunuje stále více meziobchodníků, poněvadž obrat je stále menší a životní nároky, které tato třída klade, projevují se v nízkých cenách u producentů a vysokých cenách u konsumentů.
Při tom se ukázalo, že jak u nás, tak také v Německu a v Rakousku zemědělec obdrží jen 50 % ceny, kterou musí platiti konsument, naproti tomu v Dánsku a v Severní Americe zemědělci následkem lepší družstevní organisace dostávají 75 % ceny, kterou platí konsumenti. Můžeme nyní plně hraditi domácí konsum, a bylo by zajisté v zájmu našeho zemědělství, kdyby těchto 2354 milionů, které posíláme za obilí, mouku, dobytek a tuky do ciziny, přišlo k dobru domácím zemědělcům, což by pro 147.000 zemědělců znamenalo roční příjem 15.000 Kč jakož i existenci pro obyvatelstvo dalších 5000 venkovských obcí. Tím bylo by dáno řešení národohospodářské situace.
Nejúčinnější prostředek pro stabilisaci našich cen obilí a dobytka spatřuji však v dočasném omezení dovozu všech zemědělských výrobků, aneb alespoň obilí, mouky a jatečného dobytka. Oprávněnost tohoto požadavku vyplývá již ze skutečnosti, že obyvatelstvo v Československu spotřebovalo v posledních letech pro jednoho obyvatele ročně asi 17 kg cizozemské mouky, naproti tomu činí množství spotřeby v Německu jen 5 kg, ve Francii jen 0,8 kg, v Itálii 0,11 a v Anglii také jen 11 kg z ciziny dovezené mouky.
Zde v Československu pěstuje se přece rozsáhlé, částečně velmi intensivní hospodářství, není tudíž naprosto potřebí hraditi naši potřebu mouky takovýmto dovozem, oproti čemuž domácí výrobek nelze prodati. Hájíme tudíž nejen ve svém zájmu, nýbrž v zájmu všech stanovisko, aby do oboru ochranných cel na agrární produkty pojaty byly nejen obilí a mlýnské výrobky, nýbrž aby sem patřil také dobytek a živočišné výrobky, neboť právě naši zemědělci v horách hledají a nalézají hlavní pramen příjmů v chovu dobytka, a mají zvlášť zájem na tom, aby jejich obor výroby zůstal zabezpečen a schopný výnosu. Jestliže se však uplatňuje, že naše živočišná výroba se ještě nenalézá v tísni, nýbrž že ceny dobytka a masa klesly jen minimálně, a pan ministr financí při poradách v rozpočtovém výboru na tuto okolnost obzvláště poukázal, pak nesmí nás to odvrátiti od toho, abychom již nyní preventivně učinili nutná ochranná opatření proti tomu, aby také náš chov dobytka a živočišná výroba se nečetly v tísni a nebyly spolu strženy do krise. Pak ovšem bylo by naše zemědělství vydáno zkáze a všechna obranná opatření přišla by pozdě.
Vracím, se k vývodům řečníka přede mnou, dr Hellera, který před chvílí prohlásil, že snad ochranná cla na obilí nám nepomohou tou měrou, jak se toho skutečně domáháme. To úplně podepisuji. Podepisuji to také plně z dalšího důvodu, poněvadž celá věc byla zahájena příliš pozdě a že jsme nechali uplynouti plných šest měsíců, aniž jsme něco podnikli v zájmu našeho zemědělství. (Sen. Stöhr (německy): Kdo má na tom vinu?) Tedy, to přece víme!
Proto je plně oprávněn náš požadavek, žádáme-li rozhodně také dostatečnou ochranu naší živočišné výroby. Ochrana naší orby nám samotná nemůže prospěti, nebudou-li zároveň učiněna opatření na ochranu našeho dobytkářství. Budou-li se nám zde činiti překážky, pak přikročíme k nejzazším důsledkům a místo intensivního hospodářství budeme pěstovati extensivní hospodářství.
Nezneuznáváme naprosto vážnost situace, nemáme v rukou žádné záruky, zdali se podaří ochrannými opatřeními, která se u nás provádějí, zabezpečiti životaschopnost zemědělství, to nutno teprve vyčkati, poněvadž tíseň panující v zemědělství stala se zjevem ve všech skoro evropských státech.
Vždy víc a více uplatňuje se snaha sloučiti veškeré zemědělství evropské pevniny v jedno celkové hospodářské území a chrániti je proti zaplavení zámořskými výrobky. Dosud byl po prvé učiněn pokus, prostřednictvím velké konference světového hospodářství v Ženevě přivoditi nové uspořádání věcí. Snahy odtud vycházející musí však zůstati bez výsledků, nepodaří-li se v mezích úzce ohraničených území zúčastněné státy příměti v hospodářském ohledu k jednotnému názoru. Hospodářsky sjednocená Evropa byla by zajisté zcela jiným činitelem, který by kdykoli mohl uplatniti celou svoji váhu nežli jednotlivé roztříštěné státy, z nichž každý chce vymoci výhody jen pro sebe, které ovšem mohou míti jen krátké trvání. Náš průmysl je poukázán na vývoz, naráží však při tom na stále větší obtíže, poněvadž státy, na jejichž odbytové území náš průmysl je poukázán, stanovily na zboží clo 40 - 100 %. K tomu přistupuje také přirozený následek, že se náš zemědělský vývoz cukru, ječmene, sladu a chmele utváří stále obtížnějším, naše zemědělství však je nucena, výrobu omeziti, obzvláště však naše chmelařství spolu trpí tak, že stojí před úpadkem.
Při tom musíme klidně přihlížeti k tomu, jak naše země je přímo zaplavována zahraničním obilím, zahraničním dobytkem, a jak obrovské sumy putují do ciziny, což zajisté není nikterak v zájmu naší obchodní politiky.
Jsme úplně přesvědčeni o tom, že ochrana průmyslu znamená ochrana průmyslového dělníka, víme, že všechny zemědělské potřeby a předměty v domácnosti musíme platiti asi o 50 % dráže, nežli by nás stály, kdybychom neměli ochranných průmyslových cel, víme však také, že by valná část našeho průmyslu musila své podniky zavříti, kdyby se zrušila naše průmyslová cla, a že by to mělo za následek velkou nezaměstnanost.
Jestliže tedy máme zákon na ochranu dělníků a je pro nás nemožno zaměstnávati v Československé republice zahraniční pracovní síly, pak je zajisté příkazem doby, aby také zemědělská práce, která je mnohem intensivnější, a která se musí konati za zcela jiných poměrů - zde není žádná osmihodinová doba pracovní, nýbrž pracovní doba činí zde 14 - 16 hodin - aby také tato těžká práce byla přiměřeně chráněna. Bohužel, je skutečností, kterou nelze neuznati, že konsumní ceny činí mnohonásobek výrobních cen. Se zvýšením výrobních cen vydatným ochranným clem nemůže býti nikterak spojeno zvýšení životních nákladů, neboť pokles ceny u pšenice z 250 na 140-150 Kč, u žita z 200 na 100 Kč neprojevil se nikterak u konsumních cen, takže zvýšení cla o 50 Kč na l q nemůže míti žádného účinku.
Nemáme v rukou naprosto žádné záruky, že zvýšení cel přinese zemědělství lepší ceny, ale bude musit nastati to, že meziobchod bude nucen sleviti z nynějšího vysokého výdělku. Konsum nemá býti navrženým zvýšením cel nikterak zatížen, poněvadž zvýšení cla činí u pšenice jen 30 Kč, u žita jen 18 Kč; kdežto od roku 1926 ceny obilí neustále klesaly, na příklad u pšenice o 70 Kč, u žita o 100 - 420 Kč, zůstaly konsumní ceny na stejné výši. Statistické šetření ukázalo, že roční výdaj dělnické rodiny za osobu činí 6.203 Kč, úřednické rodiny za osobu 10.984 Kč a že v těchto výdajích u dělníka je započítáno jen 60 kg mouky a 125 kg chleba a u úředníka 48 kg mouky a 80 kg chleba.
Úprava cel na dobytek zvířila mnoho prachu, každý konsument se obrací proti tomu, poněvadž se domnívá, že je s tím spojeno zvýšení cen masa, a právě tato otázka ohrožuje spotřebitele nejméně, neboť úprava a zvýšení cla na dobytek nemůže míti za následek trvalé zvýšení ceny dobytka oproti nynějšímu stavu. Může jen oslabiti katastrofální pokles cen živého dobytka. Není s tím spojena ani oběť státu, ani konsumentů, má to míti za následek jen jedno, totiž chrániti zemědělce před přílišnými ztrátami, které jen pro malý kruh živnostníků by měly za následek velké výhody, avšak pro spotřebitele zajisté žádné levné ceny.
Průtah v této právě pro zemědělství tak důležité otázce může míti nedozírné následky, neboť, nastane-li u chovu dobytka tentýž pokles cen jako při obilních plodinách, pak je veta po zemědělství a následky projeví se hrozným způsobem u obchodu a průmyslu. Podívejme se jednou přesněji na náš domácí konsum! V restauracích a jídelnách našich měst počítá se jednotlivý brambor jako příkrm průměrně za 1 Kč, na venkově platí se za l kg bramborů stále ještě 20 - 30 hal.; chceme-li vzíti jen přírůstek na zisku od vyrabitele, rolníka, až do hostince, dlužno počítati s přirážkou nikoli 100 %, ba ani 1000 %, nýbrž 5000 až 4000 %, a u chleba a mouky vychází stejný početní příklad. S naším ovocem je táž kalamita: naše domácí jablka, i z údolí Labe, často nelze prodati, když však v některém výkladě je umístěna tabulka s nápisem >americká jablka<, pak se prodávají za 10 - 14 Kč. Je-li domácí pšenice nasypána do amerického pytle, a když naše domácí mouka je alespoň uložena poblíž prázdného, vyměněného amerického, maďarského nebo rumunského pytle na mouku, pak chutná všechno již lépe a jde více k duhu nežli náš pravý, zdravý žitný chléb. U výroby piva je tomu stejně. Ječmen klesl o 100, chmel o 1000 %, z toho musil by každý jasně myslící člověk souditi, že také náklady výroby piva klesly, že tedy také cena piva musí klesnouti. Ale pivo se čepuje přesně ještě podle téže ceny jako při ceně ječmene 180 - 200 Kč a při ceně chmele 6.000 Kč. Jde-li však o zvýšení daně z piva, chtějí pivovary toto zvýšení zase přesunouti na spotřebitele, tedy k obrovským ziskům připojiti ještě nové. (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.)
To se všechno zcela klidně přijímá a nikdo nepomýšlí na to, aby věc kritisoval a aby se opřel proti takovémuto vykořisťování. Jde-li však o ochranu zemědělství, tu křičí všechno hned ze všech sil, a vrhne se na t. zv. lichváře s chlebem a masem.
Také zemědělec, ať již velký nebo malý sedlák, vzal nyní bohudíky tužku do ruky a počítá, a při tomto počítání shledává, že ceny zemědělských výrobků přepočítané nyní na zlato obnášejí jen 50 % mírové ceny, oproti čemuž výrobní náklady stouply na 150 %. Každý rozumně myslící člověk musí zde uznati, že tento stav je neudržitelný a že musí vésti k úplnému úpadku zemědělství. Je však bohužel také smutnou skutečností, že valná, část obyvatelstva nenalézá pro takovéto národohospodářské otázky porozumění a že národohospodářské nezbytnosti nelze vyřizovati politickými hesly.
Úpadek našeho zemědělství musí však vésti k pohromě a otřásti naším celým hospodářským životem. Veliká část obyvatelstva žije ze zemědělství, které hospodaří asi na 14 mil. ha půdy a tato výměra má, můžeme říci mírně počítáno, cenu 70 miliard Kč. Nyní však shledáváme, že v krajinách, kde krise vystupuje nejsilněji, v žateckém chmelném kraji a v krajinách obilnářských a řepařských cena pozemků za krátkou do-u klesla o polovinu. Počítáme-li však jen ztrátu ceny jedné třetiny, znamená to pro tento stát zmenšení hodnoty o 23,5 miliard, proti čemuž všechny úsporné vklady zemědělství u 4.047 Raiffeisenek činí jen 4030 milionů Kč, dluhy našeho zemědělství však 22 miliardy Kč. Také úsporné vklady poskytují nejzřetelnější důkaz, také zde poklesl stav úspor u venkovských ústavů z 8,67 % roku 1925 na 1,22 % roku 1928.
Při všech těchto otázkách vnucuje se nám mimoděk myšlenka: musilo při projednávání a odstraňování agrární krise býti skutečně postiženo konsumující obyvatelstvo? Na to odpovídám: nikoli! Ani pocítiti to nesmí, není potřebí, aby konsum prodělával třeba jen malé zvýšení cen, jestliže se zemědělství poskytuje ochrana, o kterou žádá: pevné, ustálené ceny, které ospravedlňují výrobní náklady a zabezpečují výnos půdy.
Také konsument musí přijíti k poznání, že to tak dále jíti nemůže, také náš průmysl musí dojíti k poznání, že silné zemědělství má mnohem větší kupní sílu nežli takové, jež trpí marasmem. Oba činitelé musí se považovati za nejpovolanější k tomu, aby se konečně jednou s producentem radili o tom, jakým způsobem by se konečně jednou zakročilo proti lichvářskému meziobchodu, aby se rozhodným způsobem potíral, ježto potraviny zdražuje a cenu našich výrobků stlačuje. Prostředek k tomu je zcela jednoduchý: Zkrácení cesty mezi výrobcem a spotřebitelem, přímý styk mezi konsumentem a producentem, vyřazení lidí, kteří bez poctivé práce na úkor spotřebitele i výrobce za ubezpečování o neustálých ztrátách shrabují veliké zisky - a oběma skupinám je pomoženo.
Naše požadavky jsou jasně vyjádřeny. Při trochu dobré vůli je možno je také splniti. Navzájem se od zemědělců žádá mnohem více, ale je věcí státu a zákonodárných sborů, aby zemědělská krise byla co nejdříve odstraněna. Čtyři měsíce trvá již spor a boj o naše požadavky. Bude-li to ještě dlouho trvati, musí celé naše hospodářství zakolísati. Nemůžeme klidně přihlížeti, jak jeden stát za druhým zvyšuje svá cla a jak tím chce upevniti a udržeti své hospodářství. Odedávna dávalo zemědělství státu to, co mu náleží, až do sebezapření dostáli jsme svým povinnostem, ale nyní platí: až sem, a ne dále!
Nebudou-li splněny naše požadavky po zvýšení cel, omezení dovozu, kontingentech pro dovoz anebo stanovení dovozních monopolů, pak zbude nám jen, abychom největší spořivostí ve všech oborech krisi čelili. Spořivost při nákupu u rolníků a zemědělského obyvatelstva však znamená také zmenšený odbyt v průmyslu, znamená krisi v obchodu a živnostech, jakož i ve veškeré průmyslové výrobě. Dalším následkem je vzrůst nezaměstnanosti. Každá věc má své meze. Pokouší-li se v jiných státech bez velikých bojů pomoci zemědělství, proč to není možno u nás? S tohoto stanoviska jsou tedy naše požadavky nejen ryze hospodářské, nýbrž národohospodářské povahy, a od jejich uskutečnění bude záviseti, zda politické strany mají zájem na tom, aby náš hospodářský život ozdravěl, anebo zdali se bude dále pěstovati tato pštrosí politika a zdali tím chtějí způsobiti úpadek našeho hospodářského života. Každý státník, který má dobrou vůli zabrániti hospodářskému úpadku zemědělství, měl by si dobře uvážiti, kam musí vésti zemědělství strádající, v zoufalství vehnané.
Nenamítáme toho nejmenšího proti spravedlivému řešení sociálních otázek, jež má dělníkům k práci ochotným a bez viny v nouzi upadlým dáti to, čeho k živobytí potřebují, nelze však připustiti, aby se pro tisíce malorolníků nepodnikalo vůbec ničeho na zmírnění jejich nouze a na jejich záchranu před záhubou. Ať se stane jakkoli, jsme pevně odhodláni dobojovati zápas o životní možnosti stavu rolnického a malorolnického a dovedeme nésti také politické následky. (Potlesk.)
Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. inž. Marušák.
Sen. inž. Marušák: Vážený senáte! Jestliže československá strana národně-socialistická dává svůj souhlas k zavedení přirážkových cel a dovozních listů, činí tak proto, aby ukázala dobrou vůli, pomoci našemu zemědělství.
Jsme však toho názoru, že stejně jako v r. 1926 nezabránila zemědělská cla poklesu cen, že tomu nezabrání ani cla přirážková. To všecko je odpomoc přechodná, není to nic, co by prosperitu našeho zemědělství a možnost jeho konkurence s cizinou zabezpečilo trvale. Jako socialisté máme především zájem na tom, aby se pomohlo malým a středním zemědělcům. Dosavadní zkušenosti nám však dávají za pravdu, když jsme tvrdili a tvrdíme, že ti drobní na cla spíše doplácejí a že z cel mají prospěch jenom statkáři a překupníci. Kořen zemědělské krise vězí v zemědělské nadvýrobě a ve slabém konsumu. Jsou-li jenom v Kanadě zásoby obilí na celá další tři léta a podporuje-li Amerika 15 miliardami Kč vývoz svého obilnářství, pak Československo v této konkurenci neobstojí ani se sebe drastičtějšími ochrannými prostředky. To jsou motivy, které nás vedou k přemýšlení, co dělati, aby naše zemědělství mohlo v budoucnu čeliti cizí konkurenci i bez státní ochrany a podpory. Jsou-li provozovací a režijní náklady našeho zemědělství vysoké, budou se musiti snížiti. Prostředky, jež k tomu vedou, jsou: komasace, odvodňování, zavodňování, motorisace, elektrisace venkova atd. Nebudeme se brániti proti tomu, budou-li se tyto problémy řešiti i za přímé finanční podpory státní. Budeme musiti ale řešiti uspokojivě také otázky další, sice druhořadé, ale takového významu, že je na nich rentabilita zemědělství závislou. Je to pojištění proti živelním škodám, výstavba údolních přehrad pro zadržení škodlivých vod a pro jejich použití k elektrisaci a k zavlažování polí a luk. Jsou to dále dobré a dostatečné komunikace. Tu poukazuji na desolátní stav našich silnic, zejména okresních, a na nutnost provedení jejich úpravy rychlejším tempem. Poukázal jsem již jednou na to s tohoto místa, že stávající silniční fond na tento úkol nestačí, protože žádaného účelu by se dosáhlo teprve v období asi 60letém, neboť náklad na zmodernisování a trvalé zpevnění státních a okresních silnic si vyžádá nákladu asi 15 miliard Kč. Je potřebí znovu upozorniti naši silniční správu na to, že u nás zavádění povrchové úpravy silniční je potřebí považovati jen za opatření dočasné a velmi drahé a že trvale dobrých vozovek dá se docíliti jenom dlažbami, pro něž máme dostatek domácího výborného materiálu. Není potřebí proto vydávati těžké miliony za hranice na různé živičné látky, když naše domácí závody kamenické jsou přeplněny prvotřídním materiálem, ale musí propouštěti délnictvo, protože není dostatek odbytu. Stejně je důležité, aby se konečně u nás vyřešila otázka přímého spojení s mořem, výstavbou průplavů Dunaj - Odra. Dunaj - Labe a Dunaj - Visla, abychom loďmi o nosnosti asi 1000 tun se dostali do zahraničí a do zámoří. Neváhám tvrditi, že od včasného nebo opožděného vyřešení této otázky je přímo odvislou budoucí prosperita celého našeho hospodářství, zejména čsl. průmyslu. Naše zemědělství se bude musiti přizpůsobiti poptávce a potřebě. Nemáme-li odbytu na cukr, budeme musiti z toho vyvoditi důsledky. Překvapuje jistě zpráva, že přesto, že cukernictví je letos v krisi, osev cukrovky je vyšší, než byl loni. Žádá-li náš konsum jakostní pšenici a tříděné ovoce lepších druhů, bude nutno toto přání respektovati a považovati je za příkaz a podle něho se zařizovati. Za jakostní pšenici a ovoce vydáváme do zahraničí 2 miliardy Kč. Proč by tento veliký peníz nemohl zůstati doma? Je potřebí nám více obchodního ducha, komercialisace a lepší orientace jak doma, tak i v zahraničí. Naše dobytkářství a drůbežnictví by se vyplácelo, ale není řádně organisováno a není racionelně řízeno.