Dále mluví podle stenografického protokolu str. 1454: >S tohoto hlediska jsou cla frivolním úkladem na životní míru, na existence všech pracujících lidí. Že tento úklad může nyní přijíti, naplňuje nás rozhorlením a roztrpčením. Jako se nám zamlouvá politická změna situace, tak zase hluboce rozryto je naše nitro smělostí a neslýchaností úkladů, který se zde na široké masy pracujících podniká. O tom nepadlo poslední slovo, o tom promluvíme také s našimi občanskými stranami, nikoli zde, nýbrž před jejich voliči, neboť proti tomuto organisovanému loupežnému tahu na kapsy pracujícího lidu postavíme se k obraně všemi prostředky, které máme po ruce. Možno a pravděpodobno je, že prostředky, které máme podle jednacího řádu po ruce, nedosáhneme cíle svého boje a že odpůrci lidu jsou tak silní, že zde uskuteční své plány, nepřátelské lidu. V tomto případě pro naši stranu boj proti clům ještě neskončil. Bude a musí býti dále veden, až jej skončíme vítězně.< - Snad hlasováním pro tuto předlohu! >Povedeme boj předem s oněmi stranami, které před volbami voličům, zejména voličům vrstev dělnických slibovaly, že jim přinesou chléb i práci a nyní jim přinesly cla, kteráž maří práci i způsobují, že chléb mizí se stolů. Můžeme doufati, že v tomto boji zůstaneme vítězi pod korouhví socialismu. Proti clům, lidu nepřátelským, lid poškozujícím a zájmy pracujícího lidu ohrožujícím, zaujmeme stanovisko nejostřejším způsobem.

Pan posl. Prášek z českých socialistů na 28. schůzi r. 1926: >Kdyby se jednalo o skutečnou pomoc zemědělci, budeme v prvé řadě spolupracovat a pomáhat, ale jde-li o pomoc lichvě a spekulaci, znevážnění velkého problému, není možno, abychom pro tento postup mohli dáti souhlas a pro tuto předlohu hlasovati.<

A nyní pan posl. Prokeš se strany těch, u nichž byli všichni ostatní odpůrci tajtrlíky, ve 29. schůzi r. 1926: >V Československé republice vzplanul boj o agrární cla a nabyl eminentně třídního charakteru. Je tu sváděn boj chudých konsumujících vrstev obyvatelstva, hájených socialistickými stranami na straně jedné proti sobectví agrárních a měšťáckých vrstev, jež se sloučily pod posvátným symbolem nenasytného molocha, který nelítostně a bez milosti na sebe chce strhnouti výnos práce dělníků a všech za plat sloužících zaměstnanců. Ti všichni mají přinésti denně agrárnicko-buržoasnímu molochovi tribut ve způsobu zdraženého chleba, mouky, masa, mléka, tuků.<

Já cituji pana posl. Prokeše z r. 1926. A dále: >Panstvo dělá politiku proti lidu, politiku pro bohaté, proti chudým a nešťastným. Připravujete tu dílo, které bude netoliko odsuzováno, nýbrž proklínáno nezaměstnanými dělníky a jejich hladovějícími rodinami, kterým vaší zdražovatelskou horečkou budete rváti poslední ždibec chleba od úst. Panstvo, které tu zastupujete, jak se samo honosí, české vzdělané vrstvy a při každé příležitosti se dušuje nezměrnou láskou k tomuto českému lidu, jež je přece ve své většině chudým lidem dělnickým, právem zasluhuje výtku, která se může pronésti slovy, že vykonává dílo protinárodní.<

Naopak tato společnost vaše je s hlediska ideového přímo absurdností. Jediné, co vás dohromady svedlo, je nenávist k chudému lidu.

>Sešli jste se pánové, na jedné frontě agrárníci, národní demokrati, klerikálové, političtí živnostníci, slovenští luďáci, s německými a maďarskými klerikály a nacionály v prapodivném seskupení. Není mezi vámi žádné ideové souladnosti. Naopak tato vaše společnost je s hlediska ideového přímo absurdností. Jediné co vás dohromady svedlo, je nenávist k chudému lidu. Tato nenávist je poutem společně, vás vížícím, které však nebude míti dlouhého trvání. Nelze přece sloučiti oheň a vodu a ztěží lze si představiti v republice Československé v trvalém společném objetí dr Krámáře s dr Hanreichem, nebo dr Feierfeilem, Milana s dr Spinou a Szentiványim, jako je absurdní pomyšlení, že by p. Frant. Staněk s Msgr Šrámkem mohli býti v trvalém souručenství, když přece mezi klerikály a agrárníky na Moravě je sváděn neúprosný boj, kdo z nich ovládne venkov. Pánové, horečka, s jakou jste se vrhli do bojovného víru za zvýšená agrární cla a na ožebračení lidu, vyprchá z vašich hlav, dostaví se vystřízlivění a snad u mnohých propukne i pocit studu. Vezměte, pánové, na vědomí, že lid vás bude za tuto protilidovou politiku souditi. I my se vynasnažíme, aby v celé republice Československé byl lid náležitě informován o vašem jedině ze sobeckých a hamižných důvodů vyvolaném díle, na které nebudete pyšnými, které bude znamenati pro vás v našem státě hotový pomník hanby.<

A dále pravil pan posl. Rud. Chalupa, rovněž soc. demokrat, v celní debatě 1926 ve 30. schůzi: >Když zde podle p. prof. Brdlíka bylo by poškozeno zemědělství o 3 1/2 miliardy a když ani vy sami nevíte a nedovedete si vypočítati a odhadnouti, bude-li pravda, že stát získá z těchto cel půl miliardy a snad producenti také půl miliardy, a když víte, že tím máte býti saturováni, když vedle toho kolidují zde 2 miliardy korun, tím přiznáváte jedno, že buď ty dvě miliardy se octnou v kapse producentů na úkor konsumentů, anebo se octnou v kapsách pánů živnostníků, zejména řezníků, kteří po této stránce nekonají takové poslání, aby se o nich mohlo říci, že zákonný zisk se naprosto rozlišuje od krádeže.< A dále povídá pan Rud. Chalupa: >A teď podívejte se do Maďarska na ty pány, kteří do nedávná ohrožovali republiku a kteří mají lásku k vlasti o něco horší než páni z celní koalice české. Pánové, z historie známe jméno Pálfy, Hunyady, Karoly, Kalnoki, Andrássy. Podívejme se na číslice: rod Pálfyho má dnes 13.000 ha půdy. Když z toho oseje 4.000 ha, sklidí 63.000 q. Když prodá 50.000 q, má zde zisk 1,500.000 Kč. Firma Hunyady je přece v historii známa, velmi dávno. Vlastní dnes 6.000 ha půdy. Když oseje 2.000 ha, sklidí 34.000 q, prodá 25.000 q a zisk u tohoto jména je 750.000 Kč na cle. Karolyi totéž na číslicích stejně tak. Kálnoki má 4.500 ha. Když oseje 1.200 ha, sklidí 20.000 q a prodá 15.000 q, jest jeho celní zisk 45.000 Kč. Andrassy, o němž přece nebudou tvrditi, že je nějaký přítel republiky, má ještě dnes 3.000 ha půdy.

Nyní na konci: naše velice skromná, a podle bontonu se vyslovující paní sen. Karpíšková v debatě o clech ve 30. schůzi r. 1926 v posl. sněmovně povídá: >Vrháte-li nás vy svým třídním sobectvím nyní zpět za stav předválečný, lámete-li v nás víru v demokracii a v ty sociální snahy po spravedlnosti, jež jste projevovali pouze v době popřevratové ze strachu, aby zmučený lid nepověsil - jistě právem - bohaté selské keťasy a rakušácké stvůry kněžské pro výstrahu a na věčnou paměť příštím generacím. Nyní se ukazujete ve skutečné podobě.< (Předsednictví převzal místopředseda Trčka.)

Pánové, prosím, to je citováno, to je doslovně opsáno ze stenografického protokolu z řeči paní sen. Karpíškové.

Pan Habrman se bojí, že by musil nad figurkami, které se neumí podle bontonu vyjadřovati, zde v senátě roniti krokodílí slzy a proto zbaběle s celým klubem utíká. A zde jeho nejinteligentnější a nejjemnější kolegyně povídá: >Aby zmučený lid nepověsil, jistě právem, bohaté selské keťasy a rakušácké stvůry kněžské pro výstrahu a na věčnou paměť příštím generacím.<

Dále říká paní Karpíšková: >Vaše vítězství bude vítězstvím Pyrrhovým. Budete-li se tedy diviti, že lid pozbývá lásky a důvěry k tomuto státu, jejž s tahovými obětmi budoval, pro nějž sedláci a faráři nejen nekrváceli, ale těžce jej poškozovali, připočtěte si jej na svůj vrub. Neříkejte, že je to úbytek idealismu a vlastenectví, ale nazvete to pravým jménem. Bude to důsledek zbídačení způsobeného vaší chamtivostí, která v kritické chvíli zatlačuje ohledy a vnitřní svazky.<

Tak mluvili o tomto zločinu, který se páchal celními zákony před 4 roky, sociální demokraté. Sociální demokraté ještě ostřeji a hruběji, než čeští socialisté. A dnes jednosvorně za to, že mají také účast na politické moci, a s tím na všech výhodách plynoucích z této moci, budou tyto zločiny na pracujícím lidu, pro které Karpišková doporučovala pověsit všechny ty keťasy a rakušácké stvůry klerikální, budou pro ně hlasovati. Nuže, kdo je tu v úloze ubohých figurek a tajtrlíků podle názoru několikanásobného ministra pana Habrmana, který se opovážil včera dávati lekci o slušnosti řečníkům strany komunistické? Pánové, vy s vašimi návrhy nejste schopni a není tu schopen nikdo v rámci soukromokapitalistického právního řádu odstraniti krisi a bídu všech pracujících. Není to schopen nikdo v rámci tohoto řádu. Krise může býti odstraněna jedině odstraněním tohoto řádu, odstraněním práva vykořisťovat člověka člověkem. Zemědělská krise může býti odstraněna přikázáním půdy těm, kteří ji svým potem, a mnohdy svou krví, nutí, aby dala potřebné zrno, potřebný brambor, potřebnou plodinu pro organismus. A není jiné cesty, mluvte si o tom, jak chcete, než až my prosadíme ruku v ruce se zemědělstvím, my pracující malorolníci to, co káže program sociální revoluce: Půdu zabrat až do výměry, kterou rodina si netroufá obdělávati vlastní rukou, všechnu ji dáti bezplatně do rukou těch, kteří ji obdělávají, rolníkům. Zavésti, jako mají jiné stavy, daněprosté existenční minimum ve placení pozemkové daně a přirážek a opatřiti rolníkům z přebytečného kapitálu, na němž kapitalisté jako ropuchy sedí, a z něhož pod 10 až 15 % nechtí půjčiti poctivým pracujícím lidem, bezplatný úvěr. To je jediná cesta a každá jiná selže.

Víme, že k ní nemáte odvahy a že kapitalisté vám nedovolí, abyste tuto cestu nastoupili. A právě tak, jako jediná spása pro odstranění krise mezi průmyslovým proletariátem a intelektuelním proletariátem je ve vítězné sociální revoluci, tak také jediná sociální revoluce může osvoboditi pracující rolníky.

Místopředseda Trčka (zvoní): Slovo dále má pan sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Kdybych neměl plnou důvěru v politickou naivnost pana kolegy Mikulíčka, musil bych vzhledem k nynější politické situaci míti za to, že pronášel svou obstrukční řeč v dohodě s měšťáckými stranami. Ale nedomnívám se toho, poněvadž, jak řečeno, úplně věřím v jeho politickou naivnost. Jsou také řečníci, kteří se domnívají, že kdykoli mluví, musí udati vše, co vědí. Pokusím se vyjádřiti se trochu kratšeji nežli kolega Mikulíček, který zde ve své řeči z dob své lepší sociálně-domokratické doby přednesl celou řadu argumentů, které bychom mohli zcela klidně podepsati, kdežto ze své špatnější komunistické přítomnosti přednesl množství urážek a obvinění, která nikterak neodpovídají skutečnosti. Chci vyjmouti jednu věc. Mluvil o předloze, kterou předešlá měšťácká vláda podala na zhoršení sociálního pojištění, a řekl, že na komando pana Hodače celý parlament přivolil ke zhoršení tohoto jednoho ustanovení § 11. (Různé výkřiky.) To je nepravda, neboť to učinila jen tehdejší měšťácká většina. Ale zde možno takovým nepravdám ihned čeliti a je opraviti, venku na schůzích však se to říká také, lidé, kteří nejsou informováni, tomu věří a dosáhne se lží sledovaného účelu. Mluvil také tolik o fašismu, nebudu ho v tomto oboru následovati, poněvadž myslím, že toho není potřebí, neboť přátelé fašistické Itálie, ti, kdož fašistické Itálii podávali ruku, bezprostředně po zavraždění Matteotiho navštívili Itálii, jak to učinil Či-čerin, ti, kdož přijali v Oděse fašistické letectvo a uvítání tohoto letectva v Nea-poli opětovali, pozbyli práva mluviti o fašismu jiných. (Potlesk.)

Dovolím si také promluviti především několik slov o celní politice Ruska. Jestliže agrárníci všech zemí ve svých celních požadavcích trochu zbujněli, pak nalézají nejlepší příklad a nejlepší důkaz správnosti svých požadavků v tom, co se v oboru cel provádí v Rusku. (Hlas (německy): Tak?) Ano! Rusko na příklad zavedlo na čaj clo 160 % ceny; na čaj, který je v Rusku všeobecnou potravinou lidu, je v Rusku clo 160 % ceny. (Různé výkřiky sen. Mikulíčka.) Na mýdlo je v Rusku clo 250 rublů na l kg. To je 4.000 Kč na 100 kg, ale totéž mýdlo se v Berlíně na Potsdamském náměstí prodává 3 kusy za 1.50 marek. Rusko zavedlo clo 15 rublů na l kg kávy, t. j. 200 Kč na l kg, clo, které daleko přesahuje zdejší cla. (Sen. Mikulíček: Mají tam 4.500 Kč na mýdlo, ale mydlí jim asi ty pečené dětí! Je to v téže zprávě! Psalo to >Právo Lidu< a Venkov To je zpráva >Pravdy< a vyňato z jiných ruských časopisů. Nepřevzal jsem to z >Práva Lidu< a >Venkova<, nýbrž z ruských časopisů. Na všechno ostatní průmyslové zboží zavedlo Rusko cla, která činí asi desateronásobek našich cel. Myslím, že strana, která se ve všem odvolává na Rusko, pozbyla právo protestovati proti zvýšení cel v tomto státě.

K předloze samotné: Není pochybnosti o tom, že se nalézáme v krisi jak zemědělské, tak také průmyslové, žádné pochybnosti o tom, že tato krise je zjevem kapitalistického řádu hospodářského vůbec. Nikdo jiný nežli pan posl. Hodač, generální tajemník svazu průmyslníků, řekl v řeči, kterou letos pronesl ve svazu průmyslníků: >Příčiny zhoršení zaměstnání v průmyslu jsou dvojího druhu: pravidelný, všeobecný pokles konjunktury, na druhé straně příčiny zvláštního druhu.< Pan posl. Hodač tedy uznává, že ve stávajícím kapitalistickém hospodářském řádu musí krise nastávati pravidelně. Nemohu si představiti ostřejší odsouzení kapitalistického řádu hospodářského, nežli jak je projevil generální tajemník svazu průmyslníků. Má zcela pravdu, ale svou moudrost vzal ze socialistické literatury, která od let prokázala, že právě s kapitalistickým řádem hospodářským krise jsou nerozlučitelně spojeny, že čas od času krise přijíti musí, což ovšem je v nejužší souvislosti s bezplánovitostí tohoto hospodářství, s anarchií tohoto hospodářství ve všech oborech, s tímto řádem, který chce sám Bůh, jak ho jistí pánové velebí. (Sen. dr Hilgenreiner (německy): Vy mluvíte vždy proti náboženství!) To nemá s náboženstvím nic společného. Slova, že hospodářský řád chce sám Bůh... (Sen. dr Hilgenreiner (německy): Kdo to říká?) Vy, stokrát, ochrana soukromého majetku, Bohem stanovená,... nejhorší rouhání, jaké si mohu vůbec představiti. Je vůbec samo sebou zřejmé, že pan kol. Hilgenreiner obrací slova v ústech a že mluví o útocích proti náboženství, kde o náboženství vůbec není řeči.

Ale slavný senáte, mohl bych příklady, které uváděl kol. Mikulíček, rozmnožiti ještě o 10 neb o 100. Je známo, že byly v Americe zničeny veliké zásoby kávy, obilí, že se obilí, které se hodí jen za lidskou potravu, dává ke skrmení vepřům, kdežto současně v Číně umírají nesčetné miliony hladem, kde v Rusku lidé nemají dostatek jídla, a kde také u nás panuje nouze a bída u pracujícího obyvatelstva. To víme všichni a k tomu nepotřebujeme komunistů, ale lišíme se od komunistů právě tím, že nevěříme v jejich prostředky k odstranění tohoto hospodářského řádu, že zcela naopak jsme přesvědčeni o tom, že prostředky a cesty, které vychvalují, nevedou k odstranění tohoto hospodářského řádu, nýbrž jen k jeho upevnění.

Pánové, krise, kterou dnes trpíme, vyšla z Ameriky. Četli jsme v uplynulých letech nesčetné knihy, nesčetné články v novinách, které mluvily o tom, že Amerika pro svou mzdovou a cenovou politiku dovedla rozřešiti hospodářskou otázku, že v Americe teče... (Výkřiky komunistických senátorů.) Ale prosím, nemluvte přece stále o věcech, kterým nerozumíte, je to přece čirý nesmysl, co mluvíte! Mluvím o knihách Fordových, o článcích, které stály všude v novinách, také v ruských novinách, které americký příklad označovaly jako hodný následování. Amerikanisování bylo přece v posledních letech heslem v Rusku. Ale v jednom dni, v den velikého otřesu na burse v Novém Yorku, projevila se krise, která tu již před tím byla latentní, tam a znenáhla také u nás. Mnoho velebená Amerika má dnes 4 až 6 milionů nezaměstnaných, odhady kolísají, Anglie, Německo a všechny státy evropské, snad s výjimkou Francie, kde panují zvláštní poměry, trpí touto krisí, obrovskou nezaměstnaností, a také u nás vzrůstá nezaměstnanost, i když dosud nedosáhla onoho obrovského rozsahu, jaký od let pozorovati je v Německu a v Anglii a kterého nyní bylo dosaženo také v Americe. U nás je celá řada zvláštních důvodů pro to, že krise mohla dosáhnouti takového stupně. Kdo snad čte zprávu, kterou pan ministr obchodu Matoušek přednesl na valné hromadě svazu průmyslníků letos v květnu, kde mluvil o naší obchodní politice, ten nabude dojmu o plné bezradnosti našeho ministerstva obchodu při uzavírání obchodních smluv; totéž, co zde říkáme od deseti let, že obchodní politika tohoto státu je nesprávná. Změnila se ze západní na východní orientaci, ale za věčného orientování pozbyli jsme znenáhla trhů a tato obchodní politika nedovedla, s jedinou výjimkou Maďarska a snad Polska, vytvořiti řádné obchodní smlouvy, aby nám zabezpečila vývozní území. A následkem této obchodní politiky byli jsme donuceni hledati stále vzdálenější odbytiště, poněvadž nám nejbližšího okolí, na které bychom přirozeně byli dokázáni, stále více ubývá. Kdo to má na mysli, vidí neblahý účinek obchodní politiky, na hospodářský život tohoto státu. Vidí, že valnou část této krise zavinila neblahá obchodní politika.

Také peněžní politika v tomto státě, kterou provozovala Národní Banka, která dnes ještě udržuje úrokovou míru o 2 % vyšší nežli jiné státy, nese spolu vinu na této krisi, tato politika, která nedovede příměti naše banky ke snížení úrokové míry také jen o onu míru, o kterou Národní Banka nedávno, okolnostmi přinucena, úrokovou míru snížila. Vůbec, pánové, nebylo by potřebí, abychom se zde jednou konečně bavili o našich bankách? Necítíte sami, míním občanské strany, neuvěřitelné následky, jaké způsobil zákon o berní reformě právě, pokud jde o banky a podniky velkého průmyslu? O 25 milionů Kč platí nyní jediná velká banka na daních méně, nežli platila před berní reformou, při zvýšeném zisku. Co platí o této velké bance, platí o jiných, platí o velkých podnicích, o Škodových závodech a jiných, a ohlašujeme již dnes, že podáme návrh na reformu berního zákona, která by byla s to velké banky a podniky přiměti daleko více k placení daní nežli dosud.

Všude, při všech požadavcích dělnictva se nám odpovídá: >Nemáme peněz,< ale přece se dostalo bankám a velkým podnikům milionových darů, ze kterých by bylo lze hojnou měrou hraditi požadavky dělnictva. Věc však má se také takto: vládli jste po čtyry roky proti dělníkům, zanedbávali jste po 4 roky sociální zákonodárství úplně. Žádáme nyní nápravu za tyto 4 roky, žádáme, aby se v prvé řadě dohonilo to, co jste za tyto 4 roky zameškali, a jestliže se domníváte, že se spokojíme s almužnou, kterou jste hodili přestárlým dělníkům, pak se mýlíte. Dokud budeme ve vládě, budeme trvati na požadavku, že zákon o přestárlých nutno v nejkratší době změniti, aby se těmto přestárlým dala aspoň část toho, co jim náleží. Nedovolíme, aby se s námi hrálo, a nesmíte se domnívati, že jsme šli do vlády, jen abychom povolovali vaše požadavky a abychom alespoň z části nenapravili to, co jste v posledních letech zanedbali. (Sen. Stöhr [německy]: Musí se také pomýšleti na nás!) O celní předloze ještě promluvím, nemějte starosti! Neupadnu do tonu, kterého včera použil kolega ze svazu zemědělců, nenapadne mne, abych stavěl zemědělce do stejné řady s nezaměstnanými, jak se o to včera pokusil jeden pan kolega. Neučiním, tak, poněvadž víme, že je zde zemědělská tíseň a poněvadž ode dávna a také dnes jsme ochotni této tísni v zemědělství odpomoci. Ale v čem se lišíme, je to, že se domníváme, že celní požadavky nedovedou zmírniti zemědělskou tíseň.Neoddávejte se přece obrovskému klamu, že zákonodárství československého státu dovede krisi odstraniti! Tak jako my se neoddáváme klamu, že je možno zákonodárnými opatřeními odstraniti krisi průmyslovou, tak nesmíte se domnívati, že je možno sprovoditi zákony se světa krisi zemědělskou. Co zákonodárství některé země jedině může, je pokusiti se o zmírnění následků krise; jedině a výhradně jak při krisi průmyslové, tak také při krisi zemědělské musíme svou úlohu spatřovati v tomto směru.

Žádáte zde cla. Zde chtěl bych však říci několik slov těm, kdož nám vytýkají, že jsme roku 1926 hlasovali proti tehdejším clům, kdežto dnes jsme ochotni schváliti tuto celní předlohu. Bylo by přece dobře, kdyby si pánové, kteří nám to vytýkají, uvedli na paměť situaci roku 1926 a situaci nynější roku 1930. Mám zde tabulku o cenách žita a pšenice od roku 1922 do května 1930, tedy do nejnovější doby. Vidíme z této tabulky, že se v první polovině roku 1922 ceny žita pohybovaly mezi 270 - 300 Kč a nad 300 Kč. Ve druhé polovině roku 1922 klesly ceny až na 120, ba až na 110 Kč, a tyto ceny držely se asi od poloviny roku 1923. Pak znamenati možno stoupání cen, které skoro bez mezery jde až do roku 1925 a do poloviny roku 1926 - mluvím o žitě, nikoli o pšenici. Cena žita byla asi v měsících květnu, červnu a červenci roku 1926 140 - 150 Kč, tedy v době vytvoření agrárních cel byla cena žita mezi 140 a 150 Kč, kdežto nyní je mezi 95 a 100 Kč. Tento rozdíl neráčejí pánové nikdy zdůrazňovati. Tak jako se žitem, je tomu s pšenicí. Pšenice stála roku 1926, když zavedena byla cla, asi 220 až 230 Kč, a dnes je 170 až 180 Kč. Tedy roku 1926 byly ceny žita a pšenice, při kterých mohlo zemědělství dobře vyjíti. Tehdy nepotřebovalo žádných cel. Dnes je cena žita pod výrobní náklady a proto potřebujete cla.