Ale pánové, tím není řečeno, že tím prohlašujeme, že vnitřní národnostní mír zde v zemi je skutečně proveden. Souhlasím s panem ministrem také potud, že praví, že národnostní mír v Československu je vnitropolitickou otázkou. Souhlasím s ním v tom, co dříve několikráte řekl, že musíme řešiti národnostní otázku uvnitř vlastní země. Ale musíme ji řešiti a nemůžeme se domnívati, že jest již rozřešena, jestliže o ní nemluvíme. Volá po řešení, neboť zachování míru také na venek, zájem tohoto státu vyžaduje s veškerou ostrostí také řešení národnostní otázky v této zemí. Těší nás, můžeme-li konstatovati, že jsme společně se svými českými soudruhy také v této otázce vypracovali program a doufáme, že také ostatní strany dojdou k poznání, že ku skutečnému míru nemůže dojíti, dokud také tato otázka nebude rozřešena. Přijde doba - a nebude více daleka, budeme-li vysvobozeni z nejhorší hospodářské tísně - kdy tuto otázku také my dáme na denní pořad a kdy s veškerou svou energií - a víte, že tato energie není právě nepatrná - naléhati budeme na řešení národnostní otázky také v této zemi a na něm budeme musit trvati. Nelpíme na vládě, nelpíme na ní a pro nás neplatí věta, že chceme ministerská křesla - s veškerou rozhodností to popíráme - nýbrž můžeme ve vládě zůstati jen tehdy, dojdou-li také národnostní požadavky spravedlivého řešení. Ale pánové, rozhodující věcí je příprava míru na venek a tu, pánové, myslím, že na nás, a především na zodpovědné osoby čeká ještě notný kus práce. Jak pak se vyvíjely věci po válce? Je řada států, které jsou saturovány t. zv. mírovými smlouvami, jež byly uzavřeny kolem Paříže, které ve všech svých národnostních potřebách jsou úplně uspokojeny. Není velikým uměním, že tyto státy jsou dnes pacifistické. Tak tomu bylo vždy, že vítězné státy byly pacifistické, neboť mají zájem na udržení toho, co tu je. Ale tak se věci přece pro jiné státy nemají. Podívejte se přece jen na Německo. Německo smlouvou Locarnskou a teprve touto smlouvou, nikoli smlouvou Versailleskou, která byla vnuceným diktátem, uznalo pro sebe závazným stav západní hranice, tak jaká je dnes. Neexistuje tudíž pro Německo více západní otázka, otázka Elsasko-Lotrinska. Ale východní otázka není upravena. A myslíte, že dnes může existovati jeden německý člověk, jedna německá vláda - vmyslete se přece jen jeden okamžik do situace německých lidí a německé vlády - která by schváliti mohla poměry na východě, koridor Gdaňský a jak se to všechno jmenuje, že by dnes mohla býti jediná německá vláda, která by mohla prohlásiti, že tento stav věcí na východě, jaký je dnes, může považovati jednou pro vždy za platný? To je nemožné. A zde je veliká rána, která zeje na těle Evropy a bude hnisati, dokud nebude vyčištěna.

Pánové, jest ještě veliký počet dalších otázek, je především otázka maďarská, která se nás především týká. Také v této otázce bude, až se jednou mysli uklidní, až jednou následkem nyní uzavřených úmluv - ačkoli dosud mnoho z toho nevidím - nastane trochu sousedštější poměr k Maďarsku, také v této otázce bude možno i s Maďarskem dosíci nějakého pro obě strany snesitelného ujednání. Ale jestliže se domníváte, že vypovězení obchodní smlouvy s Maďarskem by bylo prostředkem, aby se došlo k lepším poměrům s Maďarskem a k zabezpečení míru, pak se velice mýlíte. Všechno, čeho jsme snad touto úmluvou dosáhli, bylo by hojně vyváženo takovýmto krokem a musíte si velmi dobře rozvážiti, zdali takovýto krok, který by přece také měl krajně neblahé následky pro náš průmysl zde v zemi, směřuje k míru, který přece všichni chcete míti, jak se domnívám. Můžete přece chtíti mír tím snáze, ježto přece patříte k těm státům, které jsou saturovány a které mají zájem na tom, aby nynější stav, tak jaký jest, zůstal zachován.

To jsou jen dva z mnoha problémů, snad dva, které se nás nejvíce týkají, jež jsem zdůraznil. Pan ministr věcí zahraničních mluvil také, nevím, zdali to bylo zde nebo v poslanecké sněmovně, o problému suverenity. Myslím, že o tom mluvil velmi rozumně. Není dnes více plných suverénních práv jednotlivých států. Suverenita všech států je podstatně omezena 'mezinárodními závazky. A nedojde také nikdy zase k plné suverenitě států, a myslím, že mohu říci, tím, když jdu trochu dále, že čím více omezena bude suverenita jednotlivých státu v zájmu veškerenstva, tím lépe to bude pro zachování míru. (Výkřiky (německy): Velmi dobře!)

A proto, ze všech těchto důvodů, které jsem zde uvedl, poněvadž v předložených úmluvách spatřujeme výhody pro své německé bratry v Porýní, v Rakousku a pro sebe samy, poněvadž věříme, že tyto smlouvy jsou nám také materielně na prospěch a poněvadž především věříme, že přece snad bude možno při zachování rozumné mírové politiky dojíti příště také k lepší shodě s naším maďarským sousedem, poněvadž v těchto úmluvách především spatřujeme odstranění velkých částí mírových smluv, na jejichž místo nastupují tyto úmluvy, ze všech těchto důvodů budeme hlasovati pro tyto úmluvy, s klidným a čistým svědomím, a nikoli proto, poněvadž bychom jinak museli jíti z vlády. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Klouda.

Sen. dr Klouda: Slavný senáte! Obsáhlý výklad pana zahraničního ministra spolu se zprávami všech čtyř referentů zahraničního a rozpočtového výboru, kteří nám podrobně předvedli obsah a výsledek haagských a pařížských jednání, ponechávají v celku málo možností doplňkům a komentářům. Chci proto pozastavit se toliko u několika zvláště význačných bodů těchto 11 jednání a pokusit se o stručné jich ocenění po stránce politické a ústavní.

Obě dohody, pražská i pařížská, jsou jedním z největších politických a diplomatických úspěchů doby poválečné. Znamenají konečnou likvidaci války po stránce finanční, zajišťují konsolidaci hospodářských poměrů v Evropě a otvírají možnost novému a zdravému soužití evropských států. Oběma dohodami zakončuje se první období poválečné politiky evropské, které bylo naprosto ovládáno problémem reparačním. Jimi vytýčen je historický mezník - a to nejen pro poměry mezinárodní, ale také pro náš domácí vnitrostátní život - na jehož základě bude lze budovati novou Evropu, čehož je nezbytně potřebí, má-li se čeliti hrozící krisi hospodářské, jejíž příznaky jeví se hrozivě na všech stranách, a jež v recích tolika řečníků dnes zde byla právem zdůrazňována. Jimi zjednán základ pro nový evropský politický, finanční, hospodářský a sociální program - a také pro nový náš program domácí! Neboť za dnešních poměrů jest jisto, že po stránce hospodářské je nutno organisovati Evropu tak, aby tvořila jednotný celek hospodářský, ježto jinak nemohla by se úspěšně brániti hospodářské a finanční expansi nejmocnějšího dnes světového činitele hospodářského, t. j. Spojených států severoamerických.

Má-li Evropa plniti ono veliké politické a kulturní poslání, kteréž jest jí určeno dějinným vývojem, musí zorganisovati na jednotné basi všechny svoje hospodářské a sociální složky a předpoklad pro tuto organisaci je dán šťastným vyřešením problému finanční likvidace války a reparací zvláště. Při tom netřeba ohlížeti se na kritiky, které tvrdí, že řešení, jak docíleno bylo v Haagu a v Paříži, neodpovídá očekávání a nadějím, které na konečnou likvidaci války byly skládány a dokonce ani spravedlivým požadavkům na to, co po právu a slušnosti plněno býti mělo. Kritikám těm lze odpověděti úvahou, že velké světové problémy nelze řešiti ani absolutní mocí, ba ani ne absolutním právem, nýbrž nakonec vždy jen přijetím toho, čeho se dá dosíci. Před touto vážnou filosofickou pravdou musily rozplynouti se v niveč fantastické cifry o německých platech reparačních, které snad tanuly na mysli nejen jednotlivcům, ale i celým národům po válce. Na druhé straně zase bylo potřebí úplného zhroucení se německé měny a otřesu způsobeného obsazením Poruří, aby i německý národ si uvědomil, že není mu možno vyhnouti se povinnosti zaplatiti v rámci svých možností ztracenou válku. Jest jisto, že na obou stranách zklamány byly bolestně mnohé naděje. Nakonec prosadila se však řešení založená na rozumných hospodářských zákonech a na poznání, že lze žádati plnění jen toho. co je skutečně možné a co druhou stranou může býti jako snesitelné přijato. Není pochyby o tom, že takovým řešením, založeným na dohodě a souhlasu obou stran, jedině lze zabezpečiti další klidný vývoj evropských poměrů.

Pokud se týče speciálně poměrů československých tu dlužno přijíti k tomuto závěru:

Dohodami a ujednáními haagskými jednou a pro vždy stanovena byla výše československých finančních závazků resultujících ze světové války. Tím konečně byla dána jistota o finančních břemenech, jež československé hospodářství v budoucnosti bude musiti nésti a naše finanční hospodářství postaveno tím bylo na pevný základ. O věci té bylo již mluveno zde v senátě s dostatek při první rozpravě o dohodách haagských, - já sám měl jsem příležitost zdůrazniti význam tohoto bodu pro další náš vnitrostátní, politický a zejména finanční, hospodářský a sociální život, takže nezdá se být nutným rozšiřovati se zde znovu o tomto předmětu a stačí k doplnění celkového obrazu jen tato stručná rekapitulace:

Dohody pařížské, jež upravují definitivně naše vztahy k Maďarsku, pokud vyplývají z mírové smlouvy Trianonské. mají dosah pro nás neméně důležitý, než dohody haagské. Znamenají totiž: znovu-potvrzení právního stavu stvořeného na Slovensku a Podkarpatské Rusi mírovou smlouvou Trianonskou a konsolidují a petrifikují tím stav spojení Slovenska a Podkarpatské Rusi s historickými zeměmi koruny svatováclavské. Správně tu zdůrazňuje zpráva zahraničního výboru, doufala-li maďarská vláda, že principem smíšeného soudnictví rozhodčího, vtěleného v čl. 250 Trianonské mírové smlouvy, rozvrátí právní stav daný československým zákonodárstvím na Slovensku, že dohody pařížské proměnily tuto naději v niveč. Pozemková reforma, jejíž provedení na Slovensku bylo nutné z důvodů politických, hospodářských a sociálních, mělo-li dojíti cestou zákonnou a bez násilí k spravedlivějšímu rozdělení vlastnictví půdy, byla na mezinárodním foru v celém rozsahu obhájena. Bude nadále prováděna v rámci československého pozemkového zákonodárství, bude dále zabírána půda velkostatkářů a přidělována malému drobnému lidu za odškodnění stanovené československým zákonem. Právní řád československý platí na Slovensku dále, nejsa rušen cizí kontrolou a zasahováním cizích instancí, čímž posíleno bude na Slovensku vědomí právní bezpečnosti a trvání nynějšího stavu. Nemůže býti sporu o tom, že toto vědomí stability a kontinuity dnešního stavu bude jedním z největších podnětů k dalšímu úspěšnému vývoji politických, hospodářských a sociálních poměrů na Slovensku a přispěje nemálo k utužení vzájemných vztahů mezi českou a slovenskou větví našeho národa.

Nelze pominouti též. jak hluboký vliv budou míti dohody pařížské na otázku revise mírové smlouvy Trianonské. Okolnost, že před mezinárodními smíšenými rozhodčími soudy vedeny byly celé řady procesů maďarských příslušníků proti státům Malé dohody pro domnělé porušování jich soukromých práv, mohlo býti obratně propagačně využito poukazováním na to, jaké nespravedlivosti byly spáchány na Maďarech tímto mírem. Procesy ty způsobily, aby udržovaly i u Maďarů samých pocit subjektivního bezpráví a tak usnadňovaly snahu maďarské vlády, aby mezi maďarským lidem stále byla živena idea reintegrace koruny svatoštěpánské a iredenty. Dnes tyto momenty odpadly. Maďarští optanti budou spokojeni fondy, zřízenými v těchto dohodách, tedy instancí neutrální; jejich žaloby nebudou míti politického ostří, jakého měly až dosud. Cizina přestane slyšeti o těchto sporech, které s houževnatostí hodnou lepší věci vracely se do mezinárodních diskusí a byly po léta na jednacím pořádku zasedání Rady Společnosti národů. Mezinárodní veřejnost přestane o těchto sporech slyšeti, čímž odpadne jeden moment propagační. Ale u Maďarů samotných uspokojení jich nároků povede k jich uklidnění a k určitému usmíření se stavem, který nyní jest. Bude těžko poukazovati znovu na utrpěná příkoří a bezpráví, když vlastně žádná již nebudou, a každý vlastník bude odškodněn tak, jak snad nikdy neodvážil se doufati. S těchto hledisk posuzovati je význam smírného vyrovnání agrárních sporů, a ne kritisovati ustanovení, že maďarští optanti dostanou při provádění agrární reformy u nás snad o něco více, než příslušníci českoslovenští. Je to více než pochybno. Mám důvod domnívati se naopak, že fond A nebude přisuzovati větší odškodnění než to, jehož se dostalo maďarským optantům při normálním provádění pozemkové reformy v Československu, což bude ve skutečnosti znamenati vyšší náhradu, než náhrada vyplácená podle místních zákonů jen při optantech z Rumunska a Jugoslávie.

O ústavní stránku ujednání haagských i pařížských vyvolán byl ve veřejnosti naší umělý spor, pochopitelný pro ty, kdož věděli, že projednání reparací mělo znamenati Filippi, u nichž se chtěli sejíti všichni osobní odpůrci našich představitelů zahraniční politiky, od obnovení naší samostatnosti úředně působících, spor nepochopitelný však pro ty, kdož znají genesi, obsah i význam příslušných ustanovení naší ústavy.

Podle § 64 naší ústavní listiny přísluší presidentů republiky, jenž zastupuje stát navenek, právo sjednávati a ratifikovati mezinárodní smlouvy, z nichž však potřebují některé souhlasu Národního shromáždění. Zejména vyžadují souhlasu Národního shromáždění mezinárodní smlouvy, ze kterých pro stát nebo jeho občany plynou jakákoliv břemena majetková nebo osobní.

Toto ustanovení naší ústavy není ani původní ani ojedinělé. Obsahujeť stejné předpisy již belgická ústava z r. 1831, stará Rakouská ústava z r. 1867 i francouzská ústava z r. 1875. A je potřebí toto ustanovení vykládati velmi pozorně, velmi opatrně a velmi přísně, protože znamená obmezení důležitých v ústavě zaručených práv presidentských.

Také u nás při tvoření ústavy byl spor o >silného< presidenta a z obavy před >silným< presidentem byla do ústavy pojata leckterá ustanovení, jimiž pravomoc presidentova měla býti uvedena do příslušných mezí.

Přesto ústava ve dvou, a to důležitých oborech státní moci ve vojenských a mezinárodních věcech naměřila presidentu republiky štědře práv, jichž je potřebí respektovati, nemáme-li ústavu porušiti.

Pokud se týče povinnosti vlády předložiti ujednání haagská a pařížská oběma sněmovnám Národního shromáždění, upozornil velmi vhodně zpravodaj zahraničního výboru poslanecké sněmovny posl. Hnídek, jemuž jako spoluautoru ústavní listiny nelze upříti autoritativního oprávnění k tomu, že pro předložení mezinárodních smluv rozhoduje o nutnosti souhlasu Národního shromáždění jen ta skutečnost, vznikají-li z nich nějaká nová břemena pro stát anebo jeho občany, čili nic. >Ukládají-li smlouvy nová břemena< praví dr Hnídek >náleží před forum Národního shromáždění. Ne-li, ratifikuje je sám president. Ratifikuje je president, dokládám, v důsledku ústavního práva jemu v § 64 úst. listiny výslovně vyhrazeného, a to vyhrazeného ohledně všech mezinárodních smluv, ať již jsou to smlouvy, které potřebují souhlasu Národního shromáždění, anebo vyžadují formy ústavního zákona. Takové formy výslovně podle předpisu ústavy vyžaduje mezinárodní smlouva, jíž se mění státní území, anebo nevyžadují ani souhlasu Národního shromáždění, ani formy ústavního zákona.

Může býti spor o tom, zda renunciační prohlášení věřitelských mocností, z nichž jednou je také Československo, obsažené v dohodě s Německem a Rakouskem, zakládají ve svých dalších důsledcích břemena pro československý stát anebo jeho občany. Dohoda o t. zv. příspěvku za osvobození ukládá sice nesporně Československu břemena placení 10 mil. zlatých marek po dobu 37 let, tu však nejde o břemena nová, nýbrž vlastně o podstatné snížení břemene založeného již smlouvou St. Germainskou z 10. září 1919, k níž dalo Národní shromáždění svůj souhlas a jež byla ratifikovaná presidentem republiky.

Přesto, že věc je sporná, vítáme, že za účelem rozptýlení možných pochybností a k odstranění rozporů, byly předloženy tyto dohody před skončením ratifikačního aktu Národnímu shromáždění nejen na vědomí a k rozpravě, nýbrž skutečně k ústavnímu projevu souhlasu. O tom zmínil se pan dr Heller a správně poukázal na faktický i právní stav obou dohod, haagské i pařížské. Nesprávný byl názor p. kol. Dýka, který zde projevil mínění, jako by souhlas Národního shromáždění m ušil býti dán před ratifikací smlouvy. Je potřebí uvědomiti si pojem ratifikace, jak je vytýčena v § 64 úst. listiny. Ratifikace je vrcholný akt, je projev souhlasu, který dává president republiky jako zástupce našeho státu navenek k projevu druhého kompaciscenta - státu, který projev ten k souhlasu předkládá. V celé ústavě, zejména ne v § 64, není položen požadavek předčasnosti nebo současnosti nebo jiného časového pořadí pro ratifikaci, pro souhlas Národního shromáždění resp. pro formu zákonnou. Upozorňuji tady na zajímavou a výbornou instruktivní přednášku p. dr Křováka, kterou měl v měsíci březnu v naší právnické jednotě. Přednáška je otištěna v nejnovějším čísle časopisu Moderní stát, kde zastává, stejné mínění. Souhlas Národního shromáždění podle mínění dr Křováka - a také podle mínění jiných učenců a spisovatelů právnických - nemusí předcházeti, nýbrž může následovati ratifikaci mezinárodní smlouvy provedené presidentem republiky.

Přesto, že věc je sporná, vítáme, jak jsem již řekl, předložení těchto smluv haagské i pařížské Národnímu shromáždění nejen na vědomí a k rozpravě, nýbrž skutečně k ústavnímu projevu souhlasu.

Z dohod pařížských jistě některé nepotřebovaly souhlasu Národního shromáždění proto, že to nejsou ani obchodní smlouvy, ani smlouvy, ze kterých by vyplývala břemena majetková nebo osobní, nebo vojenská pro stát nebo jeho občany, ani nezakládají změnu státního území, které potom vyžaduje formy ústavního zákona. Ježto však tvoří všechny tyto dohody jeden nedílný celek, schvalujeme postup vlády, že předložila je Národnímu shromáždění k projevu souhlasu všechny.

Schvalujeme-li však tento postup vládly, nemůžeme souhlasiti a musíme velmi důrazně odmítnouti neloyální postup těch politických stran, skupin ano i jednotlivců - také s koaličních stran vládních - kteří z této věci chtěli ukouti novou zbraň proti presidentu republiky a našemu zahraničnímu ministru.

Přehlížejíť tito odpůrci zajisté, že odpovědnost za postup v této věci volený stíhá celou naší vládu. Neboť podle § 68 ústavní listiny závisí platnost každého presidentova úkonu moci vládní a výkonné od kontrasignace odpovědného člena vlády a podle § 81 ústavní listiny rozhoduje o věcech politických - a mezi ty jistě patří návrhy na ratifikaci mezinárodních smluv presidentu republiky předložené - celá vláda sborově.

A koaliční vláda jistě zaslouží, aby její koaliční složky měly porozumění pro její politická usnesení, spočívající na ústavě.

Jestliže snad některým vládním stranám zdá se předpis ústavy v tomto směru nejasný, či neúplný, anebo vůbec z jakéhokoliv důvodu potřebný změn, pak je tu jediná cesta volná: Navrhnouti změnu ústavy a projednáním tohoto návrhu na povolaném foru a za plného světla řešiti otázku změny ústavy se zřetelem na praksi dotud při předkládání mezinárodních smluv Národnímu shromáždění a při ratifikaci jich presidentem republiky obvyklou.

Po mém přesvědčení však takovéto změny ústavní listiny není potřebí: ústavní listina naše ve věci mezinárodních smluv jest určitá i jasná, prakse při předkládání, schvalování a ratifikaci mezinárodních smluv až dosud plně respektovala všechny důležité zájmy státní i ústavu samu a doba desetiletého trvání naší ústavy je příliš krátká, abychom snad dnes chtěli překotně doplňovati či měniti zásady, na nichž ústava naše je vybudována, zásady, které se vžily, osvědčily a osvědčují.

Můžeme se zadostiučiněním konstatovati, že jak president republiky, tak i vláda i zahraniční ministr při projednání a ratifikaci dohod haagských a pařížských dbali plně a přesně jak ducha, tak i litery naší ústavy.

To jsou hlediska a úvahy, jež musí nám býti směrodatný při rozboru dohod, jež tvoří předmět této rozpravy a jež nezvratně vedou nás k tomu, že je v celém rozsahu a bez výhrady přijímáme.

Zakončuje svoje vývody, nemohu se nezmíniti ještě o tom, jaké světlo vrhlo exposé zahraničního ministra, předvádějící průběh a výsledky pařížských jednání, na jednu část našeho tisku. Ve světle fakt, cifer a dokumentů tohoto exposé rozplynula se úplně tak zvaná kritika, kterou byla s některých stran provázena činnost naší delegace v Paříži a obnaženo dokonale zpravodajství, kterým se honosily některé sensační pražské listy. Kdyby jejich čtenáři vzali si dnes všechny ty původní zprávy z Paříže, které pod palcovými tituly hlásily jednu Benešovu porážku za druhou, které líčily denně, kterak maďarské these na celé čáře vítězí a Československo je ponecháváno velmocemi naprosté prohře a porážce a které dr Beneše a ostatní členy delegace vystavovaly na pranýř bezmála jako zrádce československé věci, kteří hazardují s majetkem státu, a kdyby srovnali všechna tato průběhem několika neděl shromážděná tvrzení se skutečností, jak se jeví ve faktech a dokumentech, pak by nemohli a nesměli vzíti už listy, které je takto podváděly, které si z jejich důvěřivosti tropily šašky, vícekráte do ruky. Jsem dalek toho, abych upíral komukoliv právo kritiky, které je potřebí v zahraniční politice stejně jako na jiných polích. Vím. že účelná a cílevědomá kritika může při mezinárodních jednáních a konferencích dokonce velmi mnoho prospěti a posice delegace československé vydatně podepříti - sám jsem v poslední senátní rozpravě o dohodě Haagské zdůraznil jak prospěšnost věcné kritiky, tak i výhodnost rozdělení úloh - kritika však musí býti vedena rozumně, musí si být vědoma cíle. musí být disciplinovaná, znáti meze. až po které je možno a je nutno jít. a především musí vycházet ze snahy prospěti zájmům státu, a nikoliv z nízkých motivů sensačních anebo dokonce z jednostranných motivů politických a osobních. Kritika, kterou jsme v některých listech viděli při jednáních pařížských a která se ukrývala pod pláštěm pařížského zpravodajství, nebyla vedena věcnými důvody. Jejím účelem bylo otravovat a klamat veřejnost. Vycházela z osobní nenávisti, ze snahy zrádcovat za každou cenu. Přistupovala k otázkám pro stát nejdalekosáhlejšího významu s nečistými úmysly a nečistými cíly. Proto musila tak hanebně ztroskotat. Bylo by chybou, kdybychom to dnes, kdy její prostředky a metody byly skutečnými výsledky pařížských jednání tak markantně obnaženy, nekonstatovali a kdybychom neapelovali na celou veřejnost, aby odvodila z toho důsledky.

Jménem klubu senátorů československé strany národně socialistické prohlašuji, že budeme hlasovati jak pro schválení ujednání haagských a pařížských, tak i pro schválení zprávy, kterou o nich senátu podal ministr zahraničních věcí, dr Beneš. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal pan ministr věcí zahraničních dr Beneš.

Ministr dr Beneš: Slavný senáte! Dovolte mi. abych několika slovy odpověděl na diskusi, na dotazy, eventuálně na kritiku, která během diskuse o haagských a pařížských smlouvách a mém exposé zde byla provedena. Děkuji předem jak pánům referentům, tak také panům řečníkům za slova uznaní, jichž se delegaci naší při této příležitosti dostalo, a dovolte mi hned abych konstatoval, vážení pánové, že by bylo omylem, kdybyste se domnívali, že snad toto uznání chtěl bych bráti jen pro naši delegaci, anebo pro sebe jako zahraniční ministr. Chtěl bych podle pravdy konstatovati tak, jak jsem již při prvém svém výkladu řekl, že boj o t. zv. reparační problém, o naši povinnost finanční byl veden plných 11 let. Ukázal jsem zde některé ty fase historicky a zdůraznil jsem, že všechna ta práce byla vedena po celá ta léta v plném souhlasu a v plné spolupráci se všemi sukcesivními vládami a že všem těmto vládám od první až do dnešní náleží jejich část zásluh práci, a tudíž také vašich díků. Chtěl bych to hodně důrazně konstatovati, aby bylo patrno, že právě takovéto velké dílo dá se a mohlo se dělati jen v dlouhých a dlouhých dobách a po těžké práci, která musila býti a přirozeně byla kolektivní.

Druhou věc, kterou bych chtěl konstatovati a za kterou zde děkuji, je věcná kritika, která zde byla přednesena, a zejména také věcná kritika se stran vládních. Dříve než se vrátím k tomu. odpověděl bych především na námitky se stran oposičních. Pan sen. dr Kovalik mluvil o církevních statcích a postavil se na stanovisko principielní ohledně toho, jak náš stát nebo vláda, nebo některé resorty dívají se na církevní statky. Aniž bych chtěl jménem vlády tyto věci nějak definitivně rozhodovati, anebo její stanovisko formulovati, poněvadž jsem si vědom toho,-že ve vládní většině jsou strany, které mají různé názory na tni o otázku, aniž bych chtěl, zejména čemukoli prejudikovati. chtěl bych konstatovati, že zahraniční ministerstvo celá ta léta, pokud jednalo o církevní statky a pokud jednalo s Vatikánem a jinými, nemohlo prostě postupovati žádným jiným způsobem v této věci než říditi se daným politickým a právním stavem. Československá republika zdědila právní konflikt od starého Rakouska ve věci církevního jmění. Mezi starým Rakouskem a Vatikánem byl spor o to, zdali církevní statky jsou majetnictvím státu či církve.

Při jednání o Modus vivendi jsme prostě řekli, že zásadně tento konflikt nebudeme řešiti, že ho odložíme, poněvadž bychom se nebyli dohodli. Konflikt sám mohl býti vyřešen dvojí cestou, buď rozlukou církve od státu nebo konkordátem. Poněvadž jsme neuzavřeli ani konkordát. ani jsme neudělali rozluku církve od státu, nýbrž modus vivendi, nebyla zásadně otázka řešena, při čemž oboustranně bylo uznáno, že co se týče užívání církevního jmění má býti reservováno morálním a náboženským úkolům. Každá strana může míti přirozeně stanovisko své. Já sám jako ministr mohu zaujmouti jen toto stanovisko, nechtěje ničeho prejudikovati stanovisku strany žádné.

Ve věcech bolševických škod pan kol. dr Kovalik si stěžoval, že ti. kteří nemohli žalovati nebo nežalovali, snad nevěděli a nebyli včas uvědomeni. Chtěl bych jen konstatovati, že s hlediska státní správy není možno československým úřadům nic vytknouti. Již v r. 1921 a 1922 hned, jakmile otázka rozhodčího soudu byla řešena a jakmile otázka žalob před maďarsko-československým rozhodčím soudem ohledně bolševických škod se postavila, ministerstvo spravedlnosti učinilo příslušné vyhlášky, věci byly publikovány v novinách, byly úředně oznámeny.

Chtěl bych se ještě zmíniti o některých věcech jednak ve výkladu pana kol. Dyka, jednak ve výkladu pana dr Hellera.

Pan sen. Dyk především naznačil, že methody zahraničního ministerstva nebo ministra ohledně t. zv. smiřování se s Maďary se neosvědčily; Maďaři se neusmířili, a když mluvíme o tom, že bychom se měli smířiti, že to vypadá jako kdybychom cítili nějakou vinu. Vážení pánové, bylo by omylem takto vykládati naši politiku. Hájil jsem vždy a hájím názor - a v tom je rozdíl mezi názorem mým a názorem pana sen. Dyka - že odpovědny ministr zahraničních věcí nesmí nikdy zaujmouti jednostranné extrémní stanovisko, zejména nesmí udělati systém z toho, aby a priori pořád byl nesmiřitelným nebo a priori byl stále a stále smiřitelný. Je-li stále a stále nesmiřitelný, k ničemu nedojde, je-li stále a stále smiřitelným, tož to prohraje.

Je samozřejmo, že při každém jednání, při každé politice taktika a postup musí odpovídati poměrům, musí vycházeti z nutnosti okamžiku a z nutnosti toho, jak se díváme do budoucnosti a jaký je možný vývoj. Rozumím tomu, když někdo - dovolte, já to řeknu - si řekne, že bude pořád Casandrou, to je možné, takové poslání si někdo zvolit může, proti tomu nic nemohu míti, ale nelze chtíti, aby ministr zahraničních věcí byl Casandrou. Kdybych k vám sem přišel a pořád a pořád byl pesimistický a pořád a pořád vykládal, že bude tam a tam válka, že ti a ti se nesmiřují, nemohli byste si s takovou vládou nic počít, to se rozumí samo sebou. Ano, důstojně a sebevědomě, a já bych, vážení pánové, si přál, kdybyste mi ukázali na jeden akt zahraniční politiky, kde si nepočínala důstojně a sebevědomě.