Budiž mi zde dovolena poznámka. Chraň nás bůh před velikášstvím, nepodepřeným mocensky, ale chraň nás bůh také politiky příliš poraženecké a vůči velkým státům ponížené. Zkušenosti světové války ukazují, že také mezi velikými i menšími státy může býti užitečná jistá demokratičnost. Není státu dosti malého, aby ho někdy nepotřeboval stát veliký. Může nadejíti chvíle, kdy kurs menších, neříkám malých států, opět stoupne a domýšlivost je stejně nepříjemná u států jako u jednotlivců.

Rozhodně, nepřeji-li si. aby naše zahraniční politika byla vedena bařtipánsky, přeji si za to, aby byla vedena důstojně a sebevědomě. Snad je vždy možno najíti způsob, jímž bychom naznačili, aniž bychom byli drsnými, že od 28. října 1918 jsme suverénním státem. Za debaty minulé padl výrok, který musím glossovati, výrok o nivelisaci nastalé mezi státy vítěznými a státy poraženými. Pod zorným úhlem takové nivelisace máme prý pohlížeti na výsledek jednání v Haagu a v Paříži. Ale mám obavy, půjde-li dále vývoj od smluv mírových přes Haag a Paříž dosavadním směrem, že nebude už spráskne mluviti o nivelisaci mezi vítězi a poraženými, ale bude spíše nutno konstatovati, že vítězové prohráli a poražení zvítěžili. Shodovalo by se přesně s výrokem Husovým, že. kdo vítězí, bývá potažen, ale neshodovalo by se to se zájmem republiky, a ježto, co řečeno o nás, platí také o jiných vítězích, ani se zájmy těchto. Míním, že usmiřování bývalých odpůrců musí nalézti své meze.

Mluvilo se také o likvidaci světové války. Nutno zdůrazniti opět a opět, že tato likvidace není úplná. Evropa má svůj nelikvidovaný ruský problém a bez jeho likvidace o likvidaci světové války mluviti nemožno. Jsou-li vážní političtí činitelé některých velmocí, kteří prostě umlčují tento problém a tváří se, jako by Rusko z mapy Evropy zmizelo, nemáme důvodu družit se k nim. Nepůjde lehko dělat Panevropy bez Ruska a nepůjde vůbec dělat ji se sověty. Nečiňme si nebezpečných ilusí. Světová válka není ještě plně likvidována, a je naší povinností, abychom jako Slované nezapomínali na největší slovanský stát. Kdysi nemohouce ničeho změniti na výsledku války Německa s Francií, protestovali jsme aspoň proti anexi Alsaska a Lotrinska. Je potřebí konstatovati, že z 20 mil. vojínů, kteří podle senátní odpovědi páně ministrovy v debatě o Haagu zúčastnili se války světové, nad jiné značný díl náležel Rusku a že z nesčetných miliard, které stála světová válka, byly velmi četné ruské miliardy.

Přecházím k věci velmi vážné. Za debaty o Haagu vyslovil jsem jako jim předpoklad, že úmluva haagská. až bude přesně zjištěn autentický její test, bude před ratifikací předložena parlamentu. Tento předpoklad nesporně musil se týkati také úmluv pařížských. Ani nám nepřipadlo pochybovali, že by obojí úmluva, která přeci znamená pro republiku značná břemena, mohla býti ratifikována bez parlamentu. Ale v republice věci naprosto nesporné stávají se Časem spornými. A tak došlo k ukvapené ratifikaci úmluv v Haagu bez parlamentu. Jakmile zpráva o tom pronikla do veřejnosti, považoval jsem za nutné v koaliční poradě senátu vysloviti své ústavní pochybnosti o možnosti takového kroku. Výklad, že ze souhlasu parlamentu se smlouvami mírovými lze dovoditi také souhlas s úpravou těchto mírových smluv v Haagu, považuji za absurdní. Argumentace, že zde běží o redukci břemen ze smluv mírových plynoucích, mohla by býti vážně míněna pouze tehdy, kdyby za trvání celků mírových smluv a za trvání ostatních závazků pro státy jiné výhradně naše břemena byla redukována. Jakmile však břemena z r. 1919 v r. 1950 snižují se také pro státy jiné, pro státy poražené, je věcí parlamentu, aby rozhodoval o tom, znamená-li rok 1930 vůči r. 1919 zlepšení nebo ne.

Pro toto posouzení je rozhodná relace našich dnešních břemen a dosažených výhod s břemeny a dosaženými výhodami ostatních, zvláště pak poražených států. O tom všem musí rozhodovati právě parlament a jen parlament. Považoval jsem za chybu, líčil-li svého času pan ministr úmluvu v Haagu jako náš úspěch a politicky jistě významný úspěch. Považuji to za chybu, jestliže ještě dnes pan ministr počítá sumy. které prý republice uspořil, a shovívavě přechází přes značné sumy, jichž se mu ušetřiti nepodařilo. A nechť promine také pan zpravodaj zahraničního výboru, pozastavuji-li se nad jedním pasem jeho zprávy, která praví: >Srovnáme-li částky, které ve smyslu schválení smluv mírových náš stát na sebe převzal a které representují asi 30 miliard s platy, které nám haagská dohoda definitivně ukládá 1.189.3 mil. Kč< - o této cifře jsem se již svého času zmínil - >vidíme, že dohoda tato znamená pro nás ohromný zisk. Po všem, co zjištěno v tomto směru doma i za hranicemi, zdá se mi dosti ukvapeno a také nebezpečno mluviti ještě o ohromném zisku.

Ale odbočil jsem poněkud. Zdůrazňuji, že bylo absolutně nutno zmíněné úmluvy parlamentu předložili, a dostatečné vysvětlení, proč se tak nestalo, nemůže býti ani eventuální nátlak toho či onoho státu. Ovšem nutno zdůrazniti, že byly předloženy dodatečně a v lom dodatečném předložení je chyba. Mohly by vzniknouti pochybnosti, jaký má právní význam ratifikace presidentova bez souhlasu parlamentu, a může-li souhlas dodatečný učiniti pravoplatným postup ústavně-právně vadný. Nemajíce možnost korektury jiné, přejeme si, aby to. co se stalo, pro příště bylo výstrahou. Discite justiciam moniti.

Kromě ústavně-právní stránky má věc také politickou stránku. Přiznám se, že mně není lhostejný osud parlamentu a parlamentarismu u nás, a je pro mě nesporným faktem, že náš parlament i parlamentarismus má v naší veřejnosti mnoho nepřátel. Nechci rozhodovati o tom, právem-li či neprávem; myslím, že pravda bude asi uprostřed. Náš parlament není rozhodně takový výlupek špatnosti, jaký z něho dělají jeho nepřátelé, ale bohužel není tím, čím, by ho viděli rádi jeho přátelé: Neúplatným strážcem práva a spravedlnosti, obhájcem ducha demokratického, bdícím pozorně a vytrvale nad zachováváním ústavy a všech svých ústavou daných práv. V oboru politiky zahraniční nutno zvláště říci, že ze spolubojovníka ministrova, což by byla normální funkce parlamentu vůči cizině, kdyby byl naplněn duchem státním, je ve své většině pouhým pasivním schvalovatelem toho, co ministr činí. Ve své menšině pak je zásadním odpůrcem ministrovým, čímž jeho postup ztrácí na autoritě, poněvadž tato menšina stejnou hanou stíhá správný i nesprávný postup páně ministrův. Mám trapný dojem, že na jedné straně jsou tu odpůrci osobně tak zaujati, že by vítali i škodu republiky, jen kdyby byla také škodou páně ministrovou, a na druhé straně přátelé ochotni chváliti pana ministra z důvodů stejně osobních, a to i tehdy, když by v zájmu státním bylo nutno pana ministra kritisovati. Lituji obou extrémů. Tu i tam běží o nedostatek státnosti. V způsobu, jakým se u nás traktují otázky mezinárodní, vidím doklady toho, že jsme si velmi málo dosud zvykli na samostatnost. Nebyli jsme pro ni vychováni před r. 1914, a bohužel, objevují se zhusta až dodnes důsledky zanedbané této výchovy.

Že vědomí státnosti není u nás dosud silné, o tom svědčí malý odpor, s kterým se u nás setkávají snahy, nesrovnatelné s duchem národní naší revoluce, snahy, svobodu naši sotva dobytou, znehodnotit a oklestit, snahy po různých Panevropách a po různých podunajských federacích, jež se nám snaží nadiktovat někteří západní tradicionalisté uchovávající předsudek, že Rakousko je pilířem evropské rovnováhy; ba dokonce předsudek ještě pošetilejší, že tato říše znamená vyvážení vlivu říše Německé. Tato politika zklamala stejně Napoleona I. jako Napoleona III., ale přes všechna historická poučení má stále své vyznavače.

Rovněž je pro nás nesporno, že Panevropa skrývá nebezpečné ambice národů, kteří pod heslem Panevropy chtějí se státi pány Evropy. A jak už jsem řekl, tato je bez Ruska pouhé torso. Domnívá-li se Briand, že v Panevropě bez Ruska bylo by možno udržeti vliv Francie, může se šeredně mýliti. V takovéto Panevropě kromě Německa a Rakouska je Mussoliniho Itálie, Horthyho Maďarsko, jsou státy severské, orientované germanofilsky, a je tu Holandsko. A vedle Mussoliniho Itálie a Maďarska Horthyho, nebude-li to brzy Maďarsko nějakého Habsburka, je tu bolest Balkánu a Slovanstva, Bulharsko. Rozhodně považujeme Panevropu dnes za předčasný a nebezpečný útvar.

Ale může být kdo tak velikým optimistou, aby věřil v neškodnost Rakouska v nějakém obnoveném vydání? Uvádějí se důvody hospodářské, zvláště uvolnění celních hranic.

Z historie však víme, že takovéto celní svazy jsou nebezpečným útvarem a že z těchto celních svazů vznikaly potom i politické jednotky. A jakého ducha by byla podunajská federace, o tom není potřebí si dělat zvláštních ilusí, náš duch byl by to asi stěží.

Některých pánů za hranicemi i některých našinců doma zmocňuje se, jak se zdá, tesknota po starém Rakousku.

Sotva jsme dobyli samostatnosti státní, jako by se zmrzela - a v tom je vážná výstraha nejen pro naši zahraniční politiku, ale také pro politiku vnitřní. Nesmíme dopustiti, aby takováto tesknice po širších vlastech stala se nebezpečným politickým faktorem.

Bilancuji úmluvy haagské a pařížské s hlediska státnosti. Svůj soud o Haagu jsem kdysi pronesl na této tribuně, dnes chci promluviti jen stručně o jednáních v Paříži. Náš konflikt s Maďarskem ve věci pozemkové reformy nemožno považovat za vítězný. Neplatíme-li Maďarsku přímo, platíme oklikou, a nesporné je také dnes, že zřekli jsme se náhrady za maďarský vpád v r. 1919. Neuhájil-li stát československý svých nároku vůči Maďarsku v tomto směru, asi stěží jich uhájí soukromníci. Zatím co my prohráli v Haagu >prestížově osvobozovací poplatek<, reservovali si Maďaři svůj právní názor na čl. 250 smlouvy Trianonské. Mínění dr Beneše je, že tato výhrada je prakticky bezvýznamná. Ale z vlastní minulosti měli bychom znáti, že i zdánlivě právě bezvýznamné takovéto výhrady mohou za určité situace mezinárodní nabýti významu, který v normálních dobách, se jim upírá. A nevím, nvňže-li nám pan ministr zahraničí zaručiti, že tato situace nenastane.

A poslední a nejdůležitější pro nás otázka: Můžeme říci, že Maďarsko se stalo tím, co bylo dojednáno, mírumilovnějším? Na tuto nejdůležitější otázku bohužel nemám odpovědi uspokojivé. Vidíme stále, že proti československému,>ano<, vždycky >ano<, ozývá se stále tvrdé maďarské >nem, nem soha<. Svou včerejší sněmovní řeč skončil pan dr Pergler apostrofou, v níž mluvil o odpovědnosti těch, kdož budou sice kritisovati úmluvy, ale posléze budou hlasovati pro jejich ratifikaci. Toto stanovisko mohlo by se zdáti oprávněné tomu, kdo jako pan dr Pergler přichází ze státu, jehož parlament má zcela odlišný ráz než parlament náš. Ale náš parlament v důsledcích volebního řádu a v důsledku poměrného zastoupení je odkázán na princip koaliční. Jsme pro to, aby dnešní volební řád byl zlepšen, kde je toho potřebí, ale pochybujeme, že by zásadu poměrného zastoupení bylo možno z kteréhokoliv obnoveného řádu škrtnout. Ale třebas bychom nesdíleli, zvláště já, jako odpůrce tohoto volebního řádu - trochu dříve než dr Pergler a jeho druhové - mínění, že všechny obtíže dnešního našeho parlamentarismu pocházejí výhradně z tohoto volebního řádu, konstatujeme, že tento volební řád trvá a mluvení o jeho úpravě neproniklo prakticky z ulic do síně parlamentní. (Sen. Habrman: Jak byste chtěl zlepšiti ten volební řád?) To je otázka, kterou by se měli zabývati odborníci. Já jsem si vědom obtíží, znám nedostatky řádu dnešního, ale doznám, že se mi nepodařilo najíti systém, který by zaručoval, že by za dnešního morálního stavu a za charakterového ovzduší dnešní politiky vznikl nějaký parlament bezvadný. Snad bude míti vady jiné, ale obávám se, že bude míti také vady. Ten dnešní řád však je skutečností. Já jsem pro to, aby se hledalo něco lepšího, ale nevím, dá-li se lepšího docíliti, a opakuji, že určité vady, které se dnes připisují volebnímu řádu, zůstanou i za změněných volebních řádů dalších, poněvadž neplynou z řádu volebního, nýbrž z celé situace dnešní demokracie a konstrukce naší vnitřní politiky. Na té volební řád může změniti něco, ale ne všechno.

Ale vracím se ke svým vývodům. Za trvání tohoto volebního řádu - a dosud zde nemáme nějaký všelék a nějaký řád ideální jiný - trvá nutnost vlády koaliční a trvá stav, snad určitým lidem trapný, ale který konec konců není v jejich silách změniti, stav totiž, že jednotlivé koaliční strany jsou nuceny hlasovati v určitých případech pro něco, s čím nesouhlasí, že nemohou prosaditi plně to, co hájí, že musí dělati kompromisy a ústupky a přirozeně ústupky tím větší, čím jsou slabší. Pan dr Pergler jako jurista musí chápati, že není stejná odpovědnost toho, kdo dělá něco dobrovolně, a odpovědnost toho, kdo to dělá z donucení pod tlakem určitých poměrů. Konstatuji, že názor naší strany na politiku dr Beneše byl kritický a je kritický, ovšem tím není řečeno, zásadně nepřátelsky. A mohu říci. že tento názor byl kritický i v době. kdy mnozí dnešní odpůrci pana ministra kritickými nebili. My jsme nemlčeli za Těšína, za Spiše, za Oravy, nemlčeli jsme za Javoriny, zatím co hlubokomyslně mlčeli lidé dnes velice výmluvní. Nemlčeli jsme za Haagu, a nemlčíme ani dnes. Naše stanovisko je jasné. Přesto budeme Masovati pro ratifikaci, vědomi toho. že dnes je nutná za okolností vzniklých bez naší vůle a za chyb učiněných bez naší účasti. Podceňoval bych jistě dr Perglera, kdybych pochyboval, že také jemu je známo, že v oboru mezinárodním neznamená hlasování vždy souhlas s tím, pro co hlasuji. R. 1871 musili velice vlastenečtí Francouzi smířiti se se smlouvami, jež jim ukládaly těžká břemena, hlavně pak odtržení Alsaska-Lotrinska. Situace byla prostě taková, že museli hlasovati pro mír, který zatracovali. Důvodem k uznání mezinárodních smluv nebývá vždycky naprosté přesvědčení o jejich bonitě. Výsledek našeho odmítnutí ratifikace nebyl by ten, že by šel dr Beneš, ale že bychom šli my. Oč opírá pan dr Pergler své mínění, že mezinárodní i vnitřní naše politika byla by lepší, kdybychom ve vládě nebyli? Jdeme dále. Jaký výsledek by mohlo dnes míti. kdyby názory kritiků těchto měly za následek odmítnutí ratifikace dnešní nebo kteroukoliv jinou většinou? President není ovšem ústavně odpovědný. Politicky by jistě podobný parlamentní projev musil vyvolati krisi presidentskou. Kdo nám ručí za to, že výsledek této krise mezinárodně i vnitropoliticky by podepřel republiku? A kdo by nás uchránil před nebezpečnými důsledky, jež by mohly vzniknouti z chaosu nastalého, jehož naši odpůrci, jimž není možno upříti obratnosti, by jistě využili ke stupňování a dalšímu vybudování svých úspěchů? Myslím, že po této stránce je velmi jasná jediná direktiva. Není-li možné v dané situaci zlepšiti, co dnes je, nesmíme aspoň přispívati ke zhoršení. Neodmítáme odpovědnosti za to. co činíme, ani za to. co opomíjíme, ale dnes jediná naše politická možnost je. abychom po výstrahách, o nichž jsem se zmínil, ještě adresovali výstrahu parlamentu: Je nutno: aby parlament více si všímal pana zahraničního ministra a pan zahraniční ministr parlamentu. Hájíme republiku a všichni musíme ji hájiti. Slabý parlament činí slabým ministra zahraničí. A ve státě, kde i na tomto poli bují pustý zájem stranický, nenávist k osobám, nebo kult osob, zájem státní je a bude ohrožen.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. dr Heller, uděluji mu slovo.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Poněvadž s několika stran vzneseny byly ústavní pochybnosti stran smluv uzavřených v Haagu a v Paříži, chtěl bych se především zabývati těmito pochybnostmi. Poukazuje se na § 64 ústavní listiny a tvrdí se, že byly ratifikovány panem presidentem, anebo, lépe řečeno, že měly býti ratifikovány, a ze prý to je porušením ústavy. V tomto smyslu mluvili jak kolega Mikulíček, tak kolega Dyk. Ve skutečnosti podepsal president haagskou úmluvu, pařížskou úmluvu však nikoli. Ve skutečnosti však také haagská úmluva nestala se pro nás dodnes závaznou, poněvadž nebyly vyměněny ratifikační listiny a také na haagské úmluvě není 'dosud podpis pana ministra věcí zahraničních. Pánové, zastupovali jsme vždy, od té doby, co jsme zde, názor, že takovéto smlouvy dlužno předkládati parlamentu podle § 64 ústavní listiny, a nemůžeme právě ve chvíli, kdy snad po prvé pan ministr věcí zahraničních vyhovuje našemu názoru a předkládá smlouvu ke schválení parlamentu, právě v této chvíli činiti mu výtky, které po mém názoru nejsou oprávněny.

Na straně pana kolegy Mikulíčka je zde patrně omyl, poněvadž se domníval, že všechny smlouvy pan president podepsal. Tak tomu není, tím, že není zde výměny ratifikačních listin a že se nedostává podpisu pana ministra na haagské úmluvě a tím, že se také haagská úmluva předkládá parlamentu, vyhověno bylo také v tomto směru požadavkům ústavy, jak jsme to odedávna hájili, i vítáme to naopak proti jmenovaným pánům, že tentokráte zachován byl ústavní postup.

Obracíme-li se nyní k obsahu úmluv, musím předem prohlásiti, že celkem projevujeme souhlas s obsahem předložených úmluv, a to s klidným svědomím, a aniž bychom si tím musili činiti nějaké násilí. Především chci před celou veřejností konstatovati velký úspěch haagské úmluvy, to jest okolnost, že cizí vojsko do jednoho měsíce vyklidí německé Porýní. To jest úspěch, který my právě jako Němci musíme nesmírně uvítati. Kdo si představí, co to znamená úpěti po 12 let pod cizím panstvím, a kdo si pak řekne, že jako výsledek těchto úmluv haagských cizí vojsko opustí do 30. června Porýní, ten musí spolu pociťovati osvobození a úlevu, kterou pociťuje obyvatelstvo Porýní a v celém Německu a s nimi každý Němec na celém světě. Proto vítáme v prvé řadě úmluvu haagskou jakožto úmluvu, která Němcům v Porýní vrací zase svobodu. Chceme při tom projeviti naději, že také Saarské území brzo bude osvobozeno od cizí posádky, aby Německo zase v celém rozsahu požívalo své plné svrchovanosti. Ale také pro Rakousko má úmluva velmi příznivé následky, i když bych také nechtěl podškrtnouti všechno ve zprávě pana kolegy Karasa, který míní, že Rakousko bylo osvobozeno od placení z ohledu na jeho hospodářskou situaci a na jeho snahy po připojení, tedy jaksi jako úhrada za to, že se zříká tohoto připojení. O tom. jak se domnívám, nemůže býti řeči, to jest otázkou pozdějšího vývoje. A tak musíme vzíti s uspokojením na vědomí, že.se tato země, která se od let nachází v nejtěžší hospodářské krisi, osvobozuje od těchto platů. Ale netoliko z těchto důvodů, nýbrž také z politických důvodů, které se týkají naší země a našeho státu, můžeme, jak se domnívám, býti srozuměni s výsledky konferencí v Haagu a v Paříži. Nechci se pouštěti do hry s ciframi, kterou zde mnohé strany provádějí. Nechci tvrditi, jak to učinil pan ministr věcí zahraničních a také páni zpravodajové, že místo původně žádaných asi 30 miliard Kč platiti budeme jen asi 1,200 milionů. Myslím, že tyto číslice jsou trochu vratké. Pan kolega Mikulíček mínil: Jak přicházíme k této číslici 1.200 milionů anebo přesně řečeno 1.189 milionů? Patrně tuto věc úplně neprostudoval. To je ta číslice, kterou bychom musili platiti, kdybychom nyní platili ihned celý obnos s odečtením 6 % úroku, tedy když se celá číslice, kterou máme platiti a která po 37 roků činí 10 milionů zlatých marek, tedy 37krát 80 milionů Kč, vypočítá na dnešní den. Ale myslím, když srovnáme tuto číslici s číslicí, kterou bychom byli musili platiti podle mírové smlouvy, že bychom také u této číslice museli takto počítati, poněvadž nelze míti za to, že bychom ze státních statků, které jsme převzali a z t. zv. osvobozovacího dluhu musili platiti ještě úroky. My jsme skutečně po 12 roků neplatili žádné úroky, také z kapitálu jsme ničeho nesplatili. a kdybychom těchto 30 miliard redukovali na dnešní obnos, pak by vyšlo asi 9 až 10 miliard jako přítomná hodnota těchto 30 miliard. Myslím, že správné srovnání jest: 1.200 milionů oproti 9-10 miliardám. Ale nejsem tak velkorysý, abych řekl, že mezi těmito 1.200 miliony a 9 miliardami není také zcela obrovský rozdíl, a že to nemusím považovati za velkou výhodu, že jsme byli osvobozeni alespoň od sedmi osmin placení statků a osvobozovacího dluhu. Skutečností je, že po 37 roků musíme platiti 10 milionů zlatých marek místo požadovaných 30 miliard. Zdali se provádí hra s číslicemi či nic, v každém případě budeme musit platiti méně a můžeme býti s výsledkem úplně spokojeni. Výhoda spočívá beze vší pochybnosti také v konstruování fondu A, tedy pro všechny spory, které by byly vznikly z naší pozemkové reformy, poněvadž je zde zcela jasně vysloveno, že s výjimkou těch obnosů, které musíme cizozemským majitelům půdy u nás platiti tak jako domácím, tedy podle našich zákonů o pozemkové reformě, že mimo tyto obnosy nemusíme platiti cizozemským majitelům půdy nic, ať již dojdou z fondu A plného uspokojení či nic. Není tedy v tomto směru dnes možná pochybnost, podle smlouvy se fond A, jakmile zjištěny budou všechny tyto nároky co do své výše, pokud přesahují ty obnosy, které dotyční majitelé beztoho mají od nás obdržeti podle našich zákonů o pozemkové reformě, rozdělí podle poměrů, aniž by kdy bylo nutno platiti více, nežli co je ve fondu A. Jsme v této příčině úplně zabezpečeni proti jakémukoli většímu placení, které by mohlo vzejíti z pozemkové reformy. Při tom nechci projeviti naše stanovisko k pozemkové reformě, učinili jsme tak již tak často, že toho zajisté dnes není více potřebí. Že s prováděním pozemkové reformy nejsme a nemůžeme býti srozuměni, zdůraznili jsme již velmi často a naše stanovisko se nezměnilo.

Trochu jinak má se věc s fondem B. Zde je možno, že bychom mohli býti později nuceni platiti. Pan ministr líčil ve svém exposé tuto možnost jako velice vzdálenou, mínil, že je sotva pravděpodobno, že bychom z tohoto fondu mohli býti nuceni něco platiti, a mínil obzvláště, že požadavky rodiny Habsburků rozhodčí soud neuzná. Můžeme se těžko pouštěti do diskusí, poněvadž dnes ještě nevíme, jak dopadnou rozhodnutí rozhodčího soudu. Co se nás týče, stojíme na stanovisku, že tyto požadavky nejsou oprávněny, a doufáme, že se také rozhodčí soud postaví na toto stanovisko. Ale beze vší pochybnosti je zde přece možnost pozdějšího placení, i když se připouští, že pravděpodobnost není veliká. Během 10 let, po která se zde zúčastňujeme parlamentního jednání, velmi často jsme projevili své stanovisko vůči panu ministru věcí zahraničních a často jsme s ním byli v rozporu. Nemůžeme zapomenouti na jeho stanovisko k Memoiru III., na jeho stanovisko v hornoslezské otázce, a nelze také zapomenouti, že stanovisko Československa od počátku bylo takové, že jsme je nemohli schvalovati. Ale bylo by nespravedlivé, kdybychom dnes. kdy stojíme před úmluvami, o kterých musíme říci. že jak pro spřátelené s námi zahraniční státy - a tento pocit společenství s Němci mimo tento stát nemůžeme potlačiti a nikdy nepotlačíme - že jak ve svých účincích pro Německo. míním Porýní, tak pro Rakousko, tak také ve svých účincích pro Československo jsou to příznivé úmluvy, nebylo by na místě a po našem názoru také jen nespravedlivé, neuznati to a neuznati zásluhy, kterých si při tom pan ministr věcí zahraničních beze vší pochybnosti získal. Je bezúčelno tyto zásluhy zmenšovati. Jsou to celkem dobré úmluvy, on je tím, který za ně má zodpovídati; kdyby to byly špatné úmluvy, musil by za ně také zodpovídati, následkem toho, opakuji, bylo by nespravedlivé, kdybychom zde neprojevili, že jsme s úmluvami spokojeni - nemáme v úmyslu ztenčovati zásluhy pana ministra. Nestojíme také na stanovisku, že hlasujeme pro úmluvy jen proto, poněvadž bychom jinak musili jíti z vlády my a nikoli pan ministr. Takováto logika, jakou zde právě rozvíjel velíce vážený pan řečník přede mnou, je nám cizí. Pokoušíme se pohlížeti na věci věcně.

Ačkoli uznáváme zásluhy pana ministra, musíme také zdůrazniti, že všeobecný vývoj Evropy mu zde velice pomohl. Především prospěl tomu, že došlo k úmluvě s Německem, pád vlády bloku v roce 1924 ve Francii a neméně, snad ještě více prospěla vítězství socialistických síran v Anglii a v Německu, které podstatně podporovaly mírovou politiku - a tyto smlouvy jsou výrazem mírové politiky. Pravím ještě jednou, aniž bych chtěl ztenčovati zásluhy pana ministra, jistě vývoj poměrů, vzrůst socialistického hnutí v celé Evropě podstatně podporovaly snahy pana ministra, a ukazuje se, že někdejší slovo našeho presidenta: >Vývoj jde na levo!< doznalo potvrzení skutečnými poměry, a že tento vývoj do leva v Evropě v těch státech, které jsou pro politiku směrodatnými, také nám jakožto státu největší měrou prospěl. To pro nás není ničím zvláštním a naprosto ničím překvapil jícím, poněvadž víme, že vývoj člověčenstva kupředu souvisí úzce se vzestupem a pokrokem dělnického hnutí ve státech Proto nejsme překvapeni. (Místopředseda Trčka převzal předsednictví.)

Mluvilo se mnoho o Panevropě a podobných věcech Pánové, chtěl bych se vyhnouti tomu, abych parlamentní tribunu zaměňoval s pivním stolem, a nechtěl bych se v tomto směru pouštěti do žádných proroctví a žádných vývodů o tom, zdali Panevropa, na jakou se dnes pomýšlí, ať je to hrabě Coudenhove-Calergi, ať to je Briand, by znamenala posílení velikého strašidle! pro mnohé, totiž všeněmeckého vlivu či nic. Myslím, že tyto úvahy patří více do oboru politiky pivního džbánku, neboť takovéto kalkulace jsou právě věcí těch, kdož rádi při sklenici dobrého piva rozhodují o osudech světa. Máme zde uvažovati o jiné stránce věci. která pro nás je jedinou a rozhodující, totiž zdali myšlenka Panevropy prospívá míru, či nic. Že dnes ještě nežijeme v žádném skutečném míru. o tom. nemůže nikdo pochybovati. Že dnes, i když nikoli - alespoň ne všude - se zbraněmi v rukou, ale že dnes v hospodářském oboru hůře nežli dříve trvá válka všech proti všem a že se tyto hospodářské protivy přes všechny konference v Ženevě, nebudou-li odstraněny, musí zhoršiti a že z toho vzniknouti může a vznikne nebezpečí nového válečného konfliktu, to zdá se přece nepochybným po všech zkušenostech, které jsme v minulosti učinili. A proto musíme podporovati všechny snahy, které se nesou ve směru udržení míru, míru, na venek i míru uvnitř. Zde však zdá se mi. že je tu ve vývodech pana ministra jakýsi rozpor. Praví-li ve svém exposé, že pařížské jednání vedeno bylo snahou po dohodě a smíření, obzvláště přáním, aby toto jednání na obou stranách se stalo východiskem pro nové lepší poměry, zdá se mi to býti velikým optimismem. Ale dejme tomu, že by měl pravdu a že bychom s ním mohli souhlasiti, nenahlížím. proč na jiném místě praví: Jsme se tím jisti, že ve své práci pro svou eventuální obranu nesmíme se státi slabými, že tedy nadále musíme zbrojiti, že nadále musíme vydávati miliony a miliardy pro vojenské účely. Dostali jsme dobrou smlouvu pod střechu, smlouvu, která nám ušetří miliardy, ale vydáváme tyto miliardy každoročně druhou rukou zase za válečné zbrojení. To jsou ty pravé následky války, kterými trpíme. Po mém názoru bylo by však úlohou každé cílevědomé politiky, přikročiti ke snížení těchto výdajů a nemluviti zase o tom. že musíme posilovati svou obranu. Za všechna ta mnohá léta. po která se zájmem sleduji politiku států, neslyšel jsem ještě nikdy, že by byl některý státník řekl, že musíme zbrojiti, abychom mohli vésti válku, slyšel jsem jen: Musíme zbrojiti, abychom se mohli brániti. Tomu se v době před válkou do jisté míry věřilo, od války však víra v tuto terminologii dosti poklesla.

Myslím, že není správné, držíme-li se nadále myšlenky, že novým zbrojením, zvýšením, a posílením zbrojení posílíme svou obranu. Si vis pacem, para bellům, ukázalo se býti nepravdivým, si vis pacem, para pacem a nikoli bellům! Si vis bellům, pak zbroj, ať již pro obranu anebo pro útok! Je řídkou výjimkou posledních dnů, že vedoucí státník jistého státu dokonce odložil poslední škrabošku, a mluvil nejen o obraně, nýbrž o zbrojení k jiným účelům. Nechci se o tom vyjádřiti, poněvadž to sem nepatří.

Řekl jsem, že nejbližší úlohou, která nás čeká, jest odzbrojení, vnitřní a vnější odzbrojení. Konstatuji však s tohoto místa, že ani účastenstvím měšťáků na dřívější vládě, ani naším účastenstvím na nynější vládě vnitřní, odzbrojení nenastalo. Octli jsme se v době těžké hospodářské tísné, zemědělství trpí krisí, průmysl trpí, desetitisíce nezaměstnaných a dělníků po krátkou dobu zaměstnaných volají po chlebu. V této době krise je samozřejmě prvou povinností každého rozumného politika pomýšleti na zmírnění následků této krise. Jsou to zbrklí fantasti, obyčejně intelektuálové, kteří také v takovéto době nemluví o ničem jiném nežli o národnostních požadavcích. V takovýchto dobách zachovám sobě jako dobrý Němec německého člověka. Nemám z toho ničeho, kladu-li národnostní požadavky a mně při tom německý člověk bídou zahyne, a proto musím v takovéto době především pomýšleti a pracovati na zmírnění nouze, na zmírnění krise. Musíme se od té doby, co jsme ve vládě, zabývati těmito věcmi. Je naší povinností jak v zemědělství, tak v průmyslu pečovati o to, abychom pokud možno - naše možnosti jsou zde hodně omezeny - této tísní, vzbuzené průmyslovou a zemědělskou krisí zabránili, abychom ji zmírnili. (Předseda dr Soukup ujal se předsednictví.)