Ano, jsou také meze ve smiřování. Domnívám se však, že vláda, zahraniční ministerstvo musí chtíti dohodu s každým sousedem. Ale správné je to, co řekl p. kol. Dyk, s tím úplně souhlasím, že také v tom musí býti meze. Jinými slovy, to je zrovna tak, jako to, co řekl p. kol. Dyk o kritice. Ano, já si přeji kritiky, měl jsem již příležitost o tom mluvit také v zahraničním výboru při této příležitosti, a dovolíte-li mně, vážení pánové, budu to zase opakovat, právě proto, že pan kol. Dyk naznačil, že parlament by si více měl všímati ministra a ministr parlamentu. V zahraničním výboru jsem konstatoval, že si přeji kritiky. Velmi rád ji vidím a velmi rád diskutuji právě s odpůrci. Ale přeji si, jak jsem říkal, kritiku věcnou co do obsahu a slušnou co se týče formy. Znovu konstatuji právě zde v senátě, že velmi rád jsem, kdykoliv toho senát potřebuje, k disposici a konstatuji, že vždy zde byla kritika co do obsahu věcná a co do formy velmi slušná.

Zde mezi mnou a p. sen. Dykem je však jistý zásadní rozdíl. Říká-li pan kol. Dyk: Jen kritisovat, kritisovat, tím se prospěje státu, tož mu říkám: Jako je meze ve smiřování, tak je také meze v kritice. A je chyba - a já vám řeknu také hned, vážení pánové, proč, jen a jen negativně kritisovat.

Vážení pánové, ruku na srdce. Kdyby si dal pan sen. Dyk ruku na srdce a řekl si, že nemůže nalézti v těch haagských a pařížských smlouvách nic dobrého, nemyslím, že by si mohl s klidem odpovědět. Já tomu nemohu věřit. Dívám se na to tak, že je povinností naší nám všem dovésti říci pravdu. Když je potřebí kritisovat. když je potřebí varovat, ale také když je potřebí konstatovat, jak věci skutečně jsou. Proč, vážení pánové? Poněvadž právě ty intence, které při této kritice pan sen. Dyk má, to je, držeti tu nacionální sílu a vitalitu, nepopustiti. pořád a pořád mysliti na ten velký cíl národa, což já mu to velice objektivně a spravedlivě přiznávám, že to upřímně tak myslí, se podporují vědomím vítězství, z vědomí vítězství, uznání a úspěchu plyne pro stát ohromná síla mravní a je chybou této mravní síly nedovésti využíti. (Výborně! - Potlesk.) To je moje stanovisko v této věci.

Objektivně a nestranně jeho stanovisko konstatuji. Chtěl bych však, aby i on chápal zase stanovisko někoho, kdo nemůže přijímat a dělat to tak, jak on si to myslí. Jsem také velice rád, když konstatoval stanovisko své strany k politice mé a zahraničního ministerstva vůbec - vždyť se jedná o bilanci jedenáctileté práce a naší politiky vůbec - že stanovisko to není nepřátelské, nýbrž je kritické. Přijímám. Také moje stanovisko k jeho straně nikdy nebylo a není nepřátelské. Ale bráním se proti útokům a tu i moje stanovisko je kritické.

Ale řekl jsem a myslím, že kriticky neznamená negativně a nesmí znamenati negativně. Jestliže paušálně se řekne, ze nás výsledek a jednaní v Paříži není vítězný a že tudíž bilance, kterou jsem podal, je nesprávně podaná, dovolte mně, vážení pánové, abych konstatoval toto: Srovnejte, co velmoci povolily Německu s tím, co Malá dohoda povolila Maďarsku. Srovnejte, domyslete. Nechci rozdrásávati staré rány, já se nechci dívati zpět, já se chci dívat dopředu. Pomyslete, co bylo před 11 a 12 lety a co je dnes, jak vypadá střední Evropa dnes a jak vypadala před 12 léty. To srovnání samo mluví. Proto říkám objektivně mluvit, objektivně kritisovat, nejen negativně. Pak ta bilance vypadne jinak. A tak bych mohl pokračovat.

Konečně poslední výtku p. sen. Dyka, o které jsem se již zmínil: Pan sen. Dyk řekl, aby si parlament více všímal zahraničního ministra a ministr zahraničních věcí více parlamentu. Já s ním úplně souhlasím. Ale, vážení pánové, zase ruku na srdce. Existuje nějaký ministr, který by byl býval tolikrát podroben kritice parlamentu jako já? (Sen. Trčka: To bychom si přáli!) Za ta dlouhá léta a každý rok? Kolikrát při kterékoliv příležitosti byl jsem k disposici a jsem k disposici a zase objektivně a klidně jsem se vystavil té kritice. Byl některý jiný ministr tolikrát kritisován, nemám-li užíti jiného slova. (Tak jest!) tolikrát napadán jako já? Jen si to s klidem pravdivě, objektivně řekněme a pak budeme zase pravdiví, spravedliví k sobě navzájem.

Je pravda a k tomu já se hlásím velmi rád, já jsem se nikdy neobával vzíti odpovědnost za to, co jsem dělal, nikdy jsem se té odpovědnosti nevyhýbal. Pokládám to za povinnost odpovědného ministra. To se rozumí samo sebou. Pan kol. Dyk mluvil na příklad o Těšínsku. Vážení pánové, já jsem se mohl zcela dobře schovati za plebiscit, to je velmi pohodlné, nesmírně pohodlné, ale poněvadž jsem se obával, že plebiscit by nebyl v našem zájmu, přijal jsem jiné řešení. Bylo to tehdy mínění, celé vlády. Já to říkám bez výtek. To se rozumí, to je povinností ministra, jen bych chtěl, aby, a zejména, když už ty věci jsou pryč, sine ira et studio to bylo konstatováno a uznáno.

Co se týče Panevropy, pánové zde mluvili dosti obšírně o této otázce. Já bych chtěl jen se dvojí stránky se o ní zmíniti. Pan sen. Dyk varoval, upozorňoval na určité nebezpečné stránky, jiní pánové se vyslovili dosti bez reservy, já bych k tomu chtěl říci, zase: Odpovědný ministr, který je ve vládě koaliční, kde mohou býti různá stanoviska o této věci, musí přirozeně dívati se na tuto věc tak, aby vláda jako celek a koaliční vláda jako celek mohla jeho linii přijmouti. Po mém soudu nemůže býti pochyby o tom, že hnutí, které je především výrazem hnutí po míru, po klidu, po spolupráci národů, které je živelním hnutím, ať už se nazývá tak nebo onak. ať plyne z důvodů politického, mravního, náboženského nebo hospodářského. Má svou oprávněnost. A souhlasím zase na druhé strany s panem sen. Dykem, že je musíme zkoumati především s hlediska svého vlastního státu, musíme viděti rozumné klidné důvody pro a důvody proti, musíme viděti výhody a nebezpečí. Bylo by nesprávné, kdyby ministr právě neviděl obou těchto stránek a nesnažil se dosáhnouti té výslednice, která po této stránce se musí samozřejmě se strany vlády hledati.

Již v zahraničním výboru posl. sněmovny řekl jsem, že v těch nebo oněch detailech můžeme míti nějaké reservy. Opakuji zde, že také já jsem sdílel v této věci to, co pan sen. Dyk řekl ohledně Ruska. To se zase rozumí samo sebou. Zase se na tyto věci dívám klidně, reelně, bez přehánění napravo, bez přehánění nalevo.

Pan sen. dr Heller. rovněž i pan sen. Dyk, mluvili o ratifikaci. Chtěl bych konstatovati, že by bylo nesprávné stanovisko, kdyby se řeklo, že bylo ukvapeně ratifikováno. Prosil bych, vážení, abyste vzali v úvahu jen ten jednoduchý fakt. Vláda byla v této situaci: Podle § 64 úst. listiny mají přijíti do parlamentu ke schválení smlouvy, které ukládají nějaká břemena. Nyní hned nastal právní spor - zdůrazňuji znovu, nikoli politický, protože politického sporu nebylo, a ohledně toho. zdali mají nebo nemají býti předloženy texty smluv do parlamentu, nebylo ve vládě nikdy žádné různosti a já sám při první příležitosti dával jsem návrh, aby všechny smlouvy do parlamentu byly dány. Byl to spor ryze právní. Vláda však a odpovědný ministr je povinen respektovati to. aby neporušil ústavu, práva parlamentu, ale je povinen také respektovati právo i prerogativy hlavy státu. A mohli-li bychom porušiti ústavu tím, že bychom brali to, co ústavní zákon dal parlamentu, mohli bychom totéž učiniti tím, že bychom totéž brali hlavě státu. Vláda celá bez rozdílu všech stran se na ty věci dívala a po této stránce v tomto smyslu rozhodnutí svoje učinila.

To je vazem panové vše. co jsem chtěl v dnešní diskusi povědíti. Jen bych ještě chtěl jako závěrem k těm úvahám o panevropě říci, že moje zásada v zahraniční politice byla ta, kterou tak skvěle Angličané po dlouhá staletí dovedli provádět, a která vytvořila velikost anglického impéria a velikost Anglie a anglického národa. Dovést všude a za všech okolností vlastní zájmy státní, které všude a ve všem musí býti hájeny, zarámovati do všeobecného zájmu těch druhých. Já vím. že jsou spory a musí býti spory mezi státy, ale stát jako je náš, musí dovésti vypozorovat, vidět a vykalkulovat, jakým způsobem je možno ty zájmy naše s druhými zharmonisovat a při tom pro sebe důsledně a všude co možná nejvíce zachovati. To byla vždy naše politika. To je politika správná, to je politika pro všeobecné dobro, ale zároveň správného národního a státního zájmu. Tuto politiku jsme vždy dělali a jen ta může vésti i náš stát k úspěchu. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal k poznámce pan sen. Dyk. Uděluji mu je.

Sen. Dyk: Vážený senáte! Pan ministr zahraniční mluvil o mně jako o Casandře. A v tom směru nemluvil opatrně, poněvadž, pamatuji-li se, Casandra měla pravdu. Já bych nechtěl, abych při všech svých výstrahách měl pravdu, jinými slovy řečeno, nechtěl, aby došlo k realisaci mých obav. Jestliže p. dr Beneš chtěl zjistit u mne náklonnost ke škarohlídství, náklonnost vytýkati stále vady, konstatuji, že nikdy jsem neměl ve zvyku považovati vady svého národa, které jsem občas vytýkal, jako konečný a osudový stav. nýbrž že jsem se vždy snažil, aby tyto vady byly odčiněny, čili že nejsem žádným zásadním, národním státním poražencem a pesimistou a že dokonce i v naší exponované posici a ve většině nebezpečí, která nám hrozí, viděl jsem určitou výhodu, poněvadž nás tento stav nutí, abychom napjali své síly a snažili se býti zítra lepší než dnes. V tomto směru pan ministr zahraničí by mně velice křivdil, kdyby snad viděl v mé kritice jen rysy negativní. Naopak, já jsem se snažil svou kritikou pracovati ke kladu. Jestliže pan ministr zahraničí poukazoval na jásot v Rumunsku, v Jugoslávii a snad mohl říci i v Pešti, mohu zde poznamenati dvojí. Především mně připomíná tento jásot historky, které čteme v pondělí o obecních volbách v neděli konaných, kde všechny strany vykládají svým stoupencům, jak to v neděli vyhráli. Objektivně není možno, aby všechny listy měly pravdu, aby všechny strany to vyhrály, a ony to také vědí. Zde jde o to, je-li rozumnější a správnější namlouvat svým čtenářům po případě svému národu, že jsme to vyhráli, nebo je-li správnější doznati, že jsme to nevyhráli a proč jsme to nevyhráli. V minulé debatě jsem řekl, že nechci obviňovat pana ministra za všechno, co je obsaženo ve smlouvách haagských. Přiznávám, že tu byly určité mocenské poměry, přiznávám také to, čeho se dotkl pan ministr zahraničí, že povšechný vývoj od r. 1919 se změnil a že si této změny musíme býti vědomi. V tomto směru se dívám na věc veliče střízlivě, ale nerad jásáni s vědomím, že není dostatečný důvod k nějakému jásotu a mám konec konců ještě důvod, pro který bych nerad dělal taktiku jásotu. Zdá se mně, že jásot nad úspěchem dnešním ohrožuje úspěch zítřejší a ze čím více velebíme, čeho jsme dosáhli, tím více si zabarikádujeme cestu k nějakému zlepšení nebo úspěchu. Tedy v tomto směru se rozcházím s názorem páně ministrovým. Pan ministr však, jenž mi pesimism vytýkal, je občas také velmi pesimistický. Jeho pesimismus je však nebezpečnější, poněvadž je to pesimismus ministersky a poněvadž u mne je možno mluviti o pesimismu senátora a je-li tento senátor nádavkem ještě básníkem, vždy se najde příležitost říci, že to byla poetickopolitická skrupule. Ale pan ministr zahraničí je ministrem zahraničí; a jestliže mám odpovědnost já - a já se pokousáni býti odpovědný - tedy mnohem odpovědnější jest funkce ministra zahraničí.

A přece dnes zase užil pan dr Beneš slova, která bych považoval za velmi pesimistické a které se musí dotknouti aspoň určité části našeho národa. Prohlásil, že byl přesvědčen, že plebiscit na Těšínsku přinese nám porážku. To je velmi nebezpečné slovo. I kdyby bylo však správné, co řekl pan ministr zahraničí jako ministr zahraničí, totiž že by nám byl plebiscit přinesl porážku, běželo by o určité doznání něčeho, co bych já, býti ministrem zahraničí, nikdy nedoznal. Odkrývání určité státní slabosti si může dovoliti nepřítel našeho státu, ale nikoli ministr zahraničí.

Pokud se tkne jiných věcí a rozporů. jichž jsem se dotkl, konstatuji, že nám neběželo o politiku vzdorů panu ministrovi. Jestliže jsme bojovali o různé věci, jsme si dále vědomi, že náš boj přinesl i určité vítězství.

Mluvilo se o tisku, který škodí republice. Vzpomínám, že to byl list pana ministra zahraničí, který po rozhodnutí o Javorině s trpkostí, namířenou proti národní demokracii, napsal, že pan ministr byl donucen k vítězství, z něhož nemá radost, poněvadž, jak hrozil, objeví se nějaké strašné důsledky. Ty strašné důsledky se neobjevily a ukázalo se, že pan ministr dokonce ze svého vítězství mohl míti radost, že tedy vlastní orgán přílišnou obranou páně ministrovou vlastně zájmy jeho ohrozil. Tehdy ukázal celý vývoj událostí, že nejsme nějakými polákožrouty, že jsme nechtěli vyvolati nějaký trvale nebezpečný stav mezi naší republikou a Poláky. Ty věci se urovnaly a myslím, že poctivý příslušník nějakého státu nemůže se horšiti, je-li příslušník jiného státu také poctivým příslušníkem tohoto státu. Myslím, že v tomto směru zase pan ministr byl až příliš pesimistický a že v tomto směru zase optimistou jsem byl já.

A nyní ještě něco. Pan ministr zahraničí vysvětloval určité své projevy jako na př. výpočet těch věcí, které nám byly uspořeny, tím, že má špatný tisk a že se proti němu píše tak, jak se snad proti jinému ministru nedalo, že je předmětem útoků velmi - velmi příkrých, ano označil je za něco horšího než útoky. Přiznávám, že na pana ministra se útočí. Konstatuji jen naproti tomu, že pan ministr má k disposici tisk, který, řekl bych mírně, těmto útokům podle svého nejlepšího vědomí a svědomí čelí, a že pan ministr měl by ponechati vyřízení takových věcí spíše tisku a ne jako ministr zahraničí pro osobní snad křivdy, které se mu dějí, zde vystoupit s vypočítáváním zisků, kterých jsme nabyli.

Já se obávám, že právě tyto zisky, které byly nazvány ve zprávě naší dokonce ohromnými, nám neposlouží, poněvadž se řekne: Podívejte se, to Československo i v tom, co dostalo, vidí ohromný zisk. jsou se vším tuze spokojení lidé a s těmi se dá podle toho jednati.

Do budoucna mám z těchto příliš optimistických konstatování obavy a nedívám se při tom na to, co se stalo, jako na skoncování, historie půjde dále i po Haagu a Paříži, ale mně jde o to, aby historie šla kupředu k našemu prospěchu a v našem duchu. Ukončím tím: Pane ministře, řekl jste. že snad tak, jako na vás, neutočilo se hned na nějakého druhého ministra. Já na jednoho se pamatuji, na kterého se útočilo ještě více. než na vás. Je to dr Alois Rašín, který se stal obětí útoků, které se na něho konaly. Jistě bych si nepřál, aby případ Rašínův se opakoval, ale konstatuji, že dr Rašín nikdy by nebyl hájil svoji věc, kdyby uvážil, že jeho obrana eventuelně se dotkne zájmu státu.

Předseda (zvoní): Poznámku ke kritice vyžádal si pan ministr zahraničí.

Ministr dr Beneš: Mám dvě poznámky k tomu, co zde jesle dodal pan sen. Dyk. Především o těch novinách: Já bych si přál, aby v naší veřejnosti se již nemluvilo nesprávně o nějakých orgánech zahraničního ministra.

Já si přeji, abych byl činěn odpovědným za to, co řeknu já, nebo co napíši já. To je správné, spravedlivé a fair. Já také nikdy nečiním odpovědným nikoho za něco, co neřekne on, co se řekne někde v novinách, nýbrž jen. za to, co skutečně on řekne, jak a kde to řekne. To je mé první stanovisko.

Druhá věc: Pan sen. Dyk konstatuje, že jsem se hájil věcmi, které by mohly uškoditi státu. Já jsem mínění opačného. Já věřím, že státu stejně jako všude jinde prospívá vždycky pravda. Já vždy řeknu věci tak, jak jsou, poněvadž nakonec jen a jen pravda státu může prospěti. Musíme se všichni o tuto pravdu rvát a bojovat a já nevěřím nikdy, že v důsledku ať zatajování toho nebo onoho může se státu v něčem prospěti. To po mém soudu není pravda a mé vlastenecké přesvědčení je, že pravdu říci musím, a proto ji říkám a podle toho postupuji. To je mé stanovisko k tomu, co řekl pan kol. Dyk. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Debata je skončena. Páni zpravodajové si slova k doslovu nepřejí. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Přikročujeme ke hlasování.

Kdo souhlasí ve čtení prvém se schvalovacím usnesením ve zprávě výboru zahraničního a rozpočtového o vládním návrhu, jímž se předkládají Národnímu shromáždění Dohody a Ujednání podepsané dne 20. ledna 1930 v Haagu, jak je vyznačeno v tisku 209, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Naznačené schvalovací usnesení se přijímá ve čtení prvém.

Kdo souhlasí ve čtení prvém se schvalovacím usnesením ve zprávě výboru zahraničního a rozpočtového o vládním návrhu, jímž předkládají se Národnímu shromáždění Dohody o závazcích, vyplývajících z mírové smlouvy Trianonské, podepsané dne 28. dubna 1930 v Paříži a Ujednání je doplňující, jak je vyznačeno v tisku 210, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Toto schvalovací usnesení přijímá se ve čtení prvém.

Ve smyslu § 65 jedn. řádu je nám hlasovati o prohlášení pana ministra věcí zahraničních, zda schvaluje senát toto prohlášení čili nic.

Senát může se však usnésti, že hlasování odkládá. Návrh na odklad mně však podán nebyl.

Budeme hlasovati.

Kdo tedy schvaluje prohlášení pana ministra věcí zahraničních, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Prohlášení pana ministra věcí zahraničních se tímto schvaluje.

Projednáme nyní bod další, jímž je:

4. Návrh, aby podle § 55 jedn. řádu řízením zkráceným projednány byly zprávy výborů zahraničního a rozpočtového:

Důvody zahraniční vyhledávají, aby záležitosti tyto byly v nejkratší době parlamentně projednány.

Kdo souhlasí, aby naznačené zprávy projednány byly řízením zkráceným, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj se přijímá.

Přikročíme tedy k bodu 5., jímž je:

5. Druhé čtení schvalovacího usnesení, jímž předkládají se Národnímu shromáždění Dohody a Ujednání podepsané dne 20. ledna 1930 v Haagu. Tisk 209.

Táži se pánů zpravodajů sen. dr Karasa a sen. Zimáka, mají-li ke zprávě tisk 209 nějaké tiskové opravy.

Zpravodaj sen. dr Karas: Nikoliv.

Zpravodaj sen. Zimák: Nikoliv.

Předseda: Páni zpravodajové nemají žádných tiskových oprav.

Kdo souhlasí ve čtení druhém se schvalovacím usnesením ve zprávě výboru zahraničního a rozpočtového o vládním návrhu, jímž se předkládají Národnímu shromáždění Dohody a Ujednání podepsané dne 20. ledna 1950 v Haagu, tak, jak bylo přijato ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedené schvalovací usnesení, vyznačené v tisku 209, přijímá se také ve čtení druhém.

Dalším bodem pořadu jednání je:

6. Druhé čtení schvalovacího usnesení, jímž předkládají se Národnímu shromáždění Dohody o závazcích, vyplývajících z mírové smlouvy Trianonské, podepsané dne 28. dubna 1930 v Paříži a Ujednání je doplňující. Tisk 210.

Táži se pánů zpravodajů sen. Stodoly a sen. Pánka, zda navrhují nějakou textovou změnu ke zprávě tisk 210.

Zpravodaj sen. Stodola: Nikoly.

Zpravodaj sen. Pánek: Nikoliv.

Předseda: Páni zpravodajové nemají žádných tiskových oprav.

Kdo souhlasí ve čtení druhém se schvalovacím usnesením ve zprávě výboru zahraničního a rozpočtového o vládním návrhu, jímž předkládají se Národnímu shromáždění Dohody o závazcích, vyplývajících z mírové smlouvy Trianonské, podepsané dne 28. dubna 1930 v Paříži a Ujednání je doplňující tak, jak bylo přijato ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedené schvalovací usnesení, vyznačené v tisku 210, přijímá se také ve čtení druhém.

Tím byl pořad schůze vyřízen.

Oznamuji, že

do imunitního výboru vstupuje za sen. Ďurčanského sen. dr Buday,

do výboru rozpočtového za sen. Šelmece sen. Foit, za sen. Plamínkovou sen. Hubka a za sen. Kianičku sen. Thoř,

do výboru soc.-politického vstupuje za sen. Justa sen. Jarolim.

Dále oznamuji, že dal jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. dr Krčmérymu.

Navrhuji zdravotní dovolenou na dobu 4 neděl sen. Niessnerovi.

Kdo s tím souhlasí, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina. Dovolená tato byla panu sen. Niessnerovi povolena.

Navrhuji, aby se příští schůze senátu konala v úterý dne 3. června 1930 o 16. hodině s tímto

1. Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu trestního v Praze ze dne 6. listopadu 1929, č. j. Nt XIV 2/28/4, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Klofáče pro přečin proti bezpečnosti cti spáchaný tiskem (čís. 9756/1929 předs.). Tisk 212.

2. Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu trestního v Praze ze dne 6, listopadu 1929, č. j. Nt XIV 3/28/4, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Klofáče pro přečin proti bezpečnosti cti spáchaný tiskem (čís. 9757/1929 předs.). Tisk 213.

Jsou námitky? (Nebyly.) Námitek není.

Končím schůzi.