Já se velmi dobře pamatuji, když před 33 lety učinil návrh na odzbrojení ruský car. Celé stránky časopisů světových, berlínské, pařížské, newyorské, psaly o tomto prohlášení a líčily, jaký blahobyt nastane, jaká nastane bezpečnost, když se provede odzbrojení. Nač to bylo? Aby ruský proletariát neviděl přípravu ruského cara k válce, která v krátké době mezi ním a Japonskem vypukla, kde padlo statisíce lidí, k válce, která se vedla tak vlastenecky a nezištně, že ještě po světové válce žaluje ruský generál vládu japonskou, aby mu zaplatila za to, že ji zaprodal Port-Artur.

A švindl Briandův není ničím jiným. Jestliže by bylo skutečně upřímně míněno jeho tvrzení o Panevropě, kdybyste chtěli udělati třeba i bez Ruska Panevropu, která by setřela to, co naráží v zájmu různých států na sebe, pak nepotřebujete vydržovati stotisícovou armádu. A jestliže se na jedné straně tvrdí, že to Briand bere vážně, ale armádu odbourati nechce, pak si musíte přiznati, že máme pravdu my, že celý švindl Panevropy není nic než sjednotiti všecky státy evropské, ať jsou to království, císařství nebo republiky, ať je tam diktatura nebo falešná demokracie, k společnému útoku proti prvnímu socialistickému státu, z jehož hospodářské pětiletky, z hospodářské výstavby začínáte míti strach. A proto, vážení, proletariát nenadchnete platiti důsledky světové války, jako ho nemůže nadchnouti, aby platil na přípravu k válce budoucí.

Proletariát není nikde doma v kapitalistické vlasti, poněvadž ohromným masám proletariátu v této vlasti nepatří ani tolik, aby si tam mohl pohodlně beze strachu, že ho někdo vyžene, na své místo sednouti. Proletariát má jednu vlast, a to je vlast osvobozených dělníků a rolníků, Svaz Sovětských Socialistických Republik. V kapitalistickém státě musí proletariát bojovati za odstranění systému, který na účet dělníků a malorolníků chce cpáti miliardy vydřené z pracujících lidí do chřtánu válečných pirátů. My máme na sobě ten historický úkol, - přesto, že nás všichni pronásledujete, - ne že bychom byli namočeni do nějaké zlodějny, špiritusové, benzinové ne o bankovní, nýbrž proto, že nezištně vedeme proletariát jeho cestou k nápravě jeho poměrů - abychom proletariát osvobodili, abychom mohli svrhnouti systém kapitalistický ve všech státech. A my pracujeme k tomu, abychom k této metě proletariát dovedli. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Sláma.

Sen. Sláma: Slavný senáte! Projednáváme a máme schváliti smlouvy ze dne 20. ledna 1930 v Haagu, sjednané o závazcích vyplývajících z Trianonské mírové smlouvy, podepsané dne 28. dubna při konečném ujednání v Paříži.

Přicházíme po 11 letech ke konečnému projednání a schválení rozdělení břemen světové války. Jsem přesvědčen, že cela Evropa toto vítá s ulehčením po nejistotě, která stávala a která byla nesnesitelná. Zejména pro nástupnické státy mají tyto dohody velký význam již z toho důvodu, že konečně se ví, co se platiti musí.

Nebudu se zabývati tím. co mají platiti jiné, zejména velké stály, nýbrž co musíme platiti my. Po poslední konferenci v Haagu byla naše veřejnost, řekl bych. úmyslní znepokojována, že musíme platiti osvobozenskou taxu, kdežto Rakousko má odpuštěné reparace a platy z mírových smluv vyplývající vůbec. Bylo psáno a mluveno, že to Rakousko, které zavinilo a vedlo válku, mělo býti více potrestáno. Byla nespokojenost, že náš stát má naopak platiti, když naše legie bojovaly se spojenci proti tomuto Rakousku, a to osvobozenskou taxu. Teď po pařížských ujednáních bude jasno a odpadne nespokojenost, která byla uměle živena.

Podle mírových smluv a reparační komise byli jsme nuceni zaplatiti: Za státní statky 26.445.2 mil. Kč - již to řekl zde Mikulíček, ale je také potřebí, aby se některé věci uvedly na pravou míru - za osvobozenský dluh 4.950 mil. Kč, tedy dohromady 31.395.2 mil. Kč.

Podle ujednání v Haagu máme konečně platiti, k čemuž se teď zavazujeme a dnes budeme též schvalovati - kromě předválečných dluhů - dohromady 1.189 mil. Kč. Budeme tedy platili o 30.206.2 mil. méně. Tedy Mikulíček zahrnuje do toho též předválečný dluh, a to je právě ta diference, o které se zmínil, která není faktem. Jestliže činí dluhy, které byly převzaty podle čl. 203 smlouvy Saint-Germainské a 196 smlouvy. Trianonské 5.206.2 mil. Kč. tedy budeme platiti méně o 25.000 mil. Kč.

Tento náš konečný dluh není dluhem za osvobození, nýbrž souhrnem všeho, co bylo od nás požadováno. Je nutno konstatovati, že ostatní státy neplatily to, co jim bylo předepsáno mírovými smlouvami, ale musíme též konstatovati, že my jsme docílili největších výhod >mimo Rakouska<. ale též jsme přejali velký majetek.

Bylo na bíledni při konsolidaci poměrů v Evropě, že poražené státy nemohly snésti břemena jim určená, nemělo-li nastati hospodářské zhroucení.

Proto zástupci států v Ženevě dne 16. září 1928 projevili úmysl upraviti reparace a tím i samotné poměry hospodářské celé Evropy. Proto již 7. června 1929 předložili znalci, kteří se sešli v Paříži, zprávu na úpravu, která pak byla schválena jako nový plán 31. srpna 1929 v Haagu Haagským protokolem. Tím nastala nová úprava, byly určeny nové číslice a přikročeno ke konečnému zakončení, které přesto, že není snad bez určitých vad a nedostatků, je přece jen dílem velkým, které bude podporovati nejen hospodářskou, ale i politickou konsolidaci Evropy.

O konferenci v Haagu stupňovala se u nás nervosita, že nebylo jasno, jak máme vyřízené věci související s Maďarskem. Byly to zejména spory o pozemkovou reformu, zabrané statky arcivévodů, náhrada za bolševický vpád na Slovensko, církevní statky a různé fondy. Maďarsko podalo na nás před mezinárodním soudem mnoho žalob a počítalo, že to vyhraje. Situace byla napjatá a nejistá a proto bylo nutno všechny tyto věci likvidovati a tyto také likvidovány byly. Církevní statky na Slovensku byly z úmluv vyňaty, a naše vláda bude o nich jednati přímo s Vatikánem. Škody, způsobené bolševickým vpádem, budou maďarským státem hrazeny soukromníkům, pokud podali žaloby. Žaloby podané Maďarskem proti naší pozemkové reformě úplně odpadají zřízením fondu A ' a Maďarsko v budoucnosti nemá proti nám žádných nároků, plynoucích z pozemkové reformy. Všechna zabraná půda na Slovensku se bude honorovati bez zákona našeho o pozemkové reformě.

Žaloby arcivévodů jsou pařížským ujednáním též anulovány. Velmoce zřídily fond B do výše obnosu 100 mil. z. t.. z kterého se mají tyto nároky arcivévodu uhraditi. Fond je rozdělen pro Malou Dohodu, kde Československo, SHS. a Rumunsko obdrží každý stejný díl, totiž 33,333.000 zl. K. t. j. asi 226 mil. Kč. Rozdělení nadací je též provedeno, a to teritoriálně podle zemí, což je nejjednodušší a pro nás též nejvýhodnější.

Obavy, které vznikly po konferenci v Haagu, jsou tedy pařížským ujednáním plně odstraněny, a to všeobecně v náš prospěch, a tím jsou také veškeré spory a nároky Maďarska proti nám do budoucnosti navždy odstraněny.

Vznikly pro nás ještě jiné výhody ze smluv v Haagu, a to za lodní parky námi převzaté, za statky na Hlučínsku, za vagóny od Německa v obnose 190,656.000 Kč. 1 % z reparací bulharských a maďarských 25 mil. Kč. Zachráněné rozsudky arbitrážních soudů pro náš prospěch 50 mil. Kč. Z nadací a kolektivit v dohodě s Maďarskem 172 mil. Kč. Připočteme-li k tomu třetinu z fondu B 226 mil. Kč, tedy jsme získali jako kompensace na naše platy okrouhle 664,330.000 Kč. Je tedy vidno, že ujednání jak v Haagu, tak také v Paříži, které vyplývalo z mírových smluv uzavřených ve Versaillech, Saint-Germain, Trianon a Neuilly ze dne 10. září 1919, je pro nás výhodné. Naše delegace s ministrem zahraničí provedla všechny tyto věci konečně po dlouhém úporném jednání ve spolku s Malou dohodou ke kýženému konci ve prospěch náš a Malé dohody. Malá dohoda se zde osvědčila neobyčejně dobře. Pracovala ruku v ruce pro ideály a praktické řešení všech hospodářských otázek svých států, jako jeden celek svorné. Je nutno za tuto práci vzdáti jí dík. Jsem přesvědčen, jak doposud pracovala Malá dohoda v těžkých dobách společně, že tato práce do budoucna bude též společná na konsolidací Evropy a zachování míru.

Při reparacích od počátku až do jejich skončení byla Malá Dohoda podporována velmocemi Anglií. Itálií a Francií. Nemůže se tvrditi, že by některý z těchto států postavil se proti zájmům Malé dohody a proti konsolidaci poměřil v Evropě vůbec. Jestliže v Haagu při projednávání naší pozemkové reformy padla slova, že si tuto chceme nechat zaplatit, jest obyčejem při domluvách, že jsou různé názory, které se různě vyjadřují. Nesmí se ale zapomínati, že tomuto českému státu v jeho slavné minulosti po bitvě na Bílé Hoře byl tento majetek, o který byl spor vyvlastněn cizáky bez náhrady a nejen bez náhrady, ale tito čeští majitelé půdy byli vyšíváni ze své vlastní země do ciziny. Proto these, že tyto majetky patří Československému státu, byly naší delegací dobře uhájeny.

Nutno zdůrazniti, že zejména Francie podporovala naše stanovisko a Malé dohody. Zde se právě osvědčilo staré přátelství Francie ve prospěch práva a spravedlnosti, kterého si musíme pro budoucnost vážiti, a jsem přesvědčen, že i Francie jak v minulosti, tak i v budoucnosti nám své přátelství zachová.

Jednáním v Haagu s dohodami v Paříži je skončena reparační fase ke konsolidaci Evropy. Je v zájmu všech evropských států, aby tato konsolidace byla trvalá. Náš stát od svého založení pěstuje přátelské styky se sousedními státy, neboť je to v zájmu všech. Náš poměr k Německu je dobrý, a jsem přesvědčen, že bude ještě lepší, až budou projednány obchodní smlouvy v zájmu dobrého hospodářství obou států.

Totéž je s naším sousedem státem polským. Již v zájmu slovenského kmene je nutno pěstovati dobré styky, které během doby se budou ještě více prohlubovati pro společnou věc Slovanstva.

Se státem rakouským chceme též žíti v přátelské shodě, a bude záležeti na samotném Rakousku, aby tyto styky byly co nejvíce ve prospěch obou států upevněny.

Je mnohého ještě potřebí ke konsolidaci Evropy. Je zde Rusko se svojí obrovskou rozlohou, které se konsolidaci po svém způsobu vymyká. Vláda teroru nemůže nikdy přinésti užitku pro svůj vlastní stát a lid. V dnešní civilisaci se režim nadvlády udržeti nedá. musí se jednou změnit, ale dokud se udržuje, přináší škody, l tam jednou nastanou demokratické poměry, nejen ve prospěch Ruska, ale i celé Evropy.

Konečné vyřízení reparací přineslo hospodářské upravení poměrů, ale také zrušení kontroly velmocí nad některými státy. Toto zrušení kontroly je prospěšné pro každý státní ústroj, ale nesmí býti zneužíváno. Vyřízením reparací jsme doufali, že s Maďarskem nastane užší styk s námi jak politicky, tak také hospodářsky. Naše snahy se k tomu nesou, ale bude záležeti na Maďarsku samém, aby takové byly. Nepřejeme si nepřátelství, přejeme si přátelství se všemi. V Maďarsku samém ale tato snaha se nejeví. V tutéž dobu jako my, projednává uherský parlament dohody sjednané v Paříži a Haagu a je zajímavo, že již teď se používá argumentů vyplývajících ze zrušení kontroly proti mírovým smlouvám. Vystupuje se ne v duchu míru, nýbrž proti míru.

Zpravodaj o ujednáních haagských a pařížských v parlamentě maďarském dr Lakotas prohlašuje, že již snížením reparací je provedena revise Trianonské mírové smlouvy. To znamená, že všechny mírové smlouvy byly revidovány v důsledku snížených reparací, tedy by byly znehodnoceny a nemusily by býti respektovány. Takovýto výklad je ovšem nesprávný a byl by velkým nebezpečím pro záruku dodržení a provádění mírových smluv. Na druhé straně nedá v Maďarsku pokoj otázka, která je v poslední době opět ventilována, a to je otázka nástupnická a monarchistická. V poslední době se opět dělá propaganda pro Habsburky, čímž se čeří hladina politického klidu v Evropě. Pro Malou dohodu a pro náš stát je prostě nastolení Habsburků nepřijatelné a myslím, že pro určité velmoci též. Je tedy na Maďarsku, má-li se rozčeřiti politická hladina Evropy nebo ne.

Náš národ je pro mír, Malá dohoda též. My mír a mírové snahy budeme za každou cenu podporovat, ale také společně s Malou dohodou i s velkými státy, kterým konsolidace Evropy leží na srdci, postavíme se celou váhou proti rušení všeobecného míru v neprospěch právě provedené konsolidace Evropy.

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan kol. dr Jesser.

Sen. dr Jesser (německy): Slavný senáte! Pan ministr věcí zahraničních použil pařížského vyjednávání k tomu, aby podal jakýsi druh zprávy o své veškeré dosavadní činnosti v reparační politice. Úkolem oposice nemůže býti, aby pana ministra následovala do labyrintu reparační matematiky, aby činila malicherné výtky na jednotlivých položkách a z toho. jak to činí část českých odpůrců pana ministra věcí zahraničních, vyvozovala porušení českých státních zájmů. Porušení státních zájmů leží na zcela jiném poli, a právě na tomto poli také čeští odpůrcové pana ministra věcí zahraničních ho bezpodmínečně následují. My sudetští Němci spatřujeme v panu ministrovi vynikajícího zástupce zásadní protiněmecké politiky, jednoho z mála ještě působících tvůrců neblahých mírových diktátů, a je pro nás tudíž velkým zadost učiněním pozorovati, že jeho idee a plány nejsou více slučitelný s novými vzrůstajícími ideami, že on. dřívější politický revolucionář, stále více je zatlačován do úlohy politického konservativce, že se z mistra politické dynamiky stal pěstitelem politické statiky. Stal se zajatcem své vlastní tvorby, musí zůstati zastáncem konsolidace na podkladě z roku 1918. neboť na tomto podkladě spočívá jeho dílo, dnešní mocenské postavení státu ve střední a východní Evropě. Musí tudíž býti nepřítelem všech revisních snah ve smyslu starých poměrů stejně tak, jako musí býti nepřítelem všech plánů pro reformu a vybudování stávajících poměrů. Neboť obojí zmenšuje okamžité mocenské postavení státu a ničí tím jeho nejvlastnější dílo.

My Němci nejsme revisionisty v pravém slova smyslu, kteří chtějí obnoviti to, co minulo, ovšem ale jsme přesvědčenými přívrženci moderních reforem života států a národů. Také my jsme byli před válkou přívrženci toho, co stávalo, také my jsme si přičítali sílu, stavěti se proti vývoji. Dnes jsou úlohy zaměněny. Podati důkaz toho je povinností konstruktivní oposice, tím spíše, ježto naše reformní myšlenky předpokládají státní společenství s českým národem. Snad setkám se tu místy s odporem na německé straně, ale jsem přesvědčen, že vývoj věcí nebude opakovati chyby, které se staly roku 1918, když to, co organicky vzrostlo a bylo spojeno, netoliko státně, nýbrž také hospodářsky, bylo roztrženo. Co pro nejbližší budoucnost evropské politiky je tak příznačné, je stydlivě sice skrytá, ale prakticky účinná myšlenka napraviti chybu z roku 1918. Při tom hrají přirozeně také úlohu nejrůznější další plány. Na jedné straně snaha po připojení, nová orientace vůči Itálii, na druhé straně dunajská konfederace a nyní Briandův návrh Panevropy. Všem snahám společné je poznání, že nynější politická statika musí vésti ke ztuhnutí a trvalému oslabení Evropy. Pí oblém zní již nikoli více konsolidace, nýbrž nové utvoření a přetvoření poměrů. (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.)

Význam ujednání v Haagu nespočívá tolik v ukončení sporů o pozemkovou reformu, jako v úplném nebo skoro úplném propuštění Rakouska a Maďarska z finančních a politických pout mírových diktátů. Že se velmoci zřekly politického a finančního nátlaku na tyto oba státy, toho příčinou především vedle prozíravosti Anglie a Ameriky je nový antagonismus mezi Francií a Itálií. V zápolení těchto obou velmocí hrají tyto oba dunajské státy velikou úlohu, neboť jejich zeměpisná poloha tvoří závoru mezi Československem a Jugoslávií. Kdo tuto závoru má v ruce, opanuje střední Evropu. Při nejmenším však snaží se každý z těchto obou velkých států, aby druhý stát nedostal tuto závoru do rukou. Kde kdo potřebuje tyto znetvořené malé státy, poněvadž stále ještě jsou přirozeným jádrem střední Evropy, a patrně také buňkou příštího nového vývoje. A tak na konec škrtnutí československých reparačních závazků, 4¹/₂ miliardy, nemáme ani tak přičítati znamenitému vyjednávacímu umění pana ministra Beneše, nýbrž vzkříšení velikého významu německého Rakouska a Maďarska pro evropskou politiku vůbec. Československo stalo se tudíž, chtěl bych to označiti jako podařený vtip světových dějin, uživatelem nastalých změn poměrů mocenské politiky v Evropě vůbec, bylo zproštěno svých závazků, poněvadž bylo potřebí z vyšších politických důvodů zprostiti jeho malé sousedy, německé Rakousko a Maďarsko.

Bylo by nespravedlivo mluviti o porážce Československa, nelze však také mluviti o nějakém vítězství: naproti tomu utrpělo Československo morální porážku v jiném oboru. Jestliže ministr ve svém exposé byl opětně nucen doznati, že československá pozemková reforma byla západními státy kritisována nepříznivě, musíme my jakožto oposice toto sdělení vykládati přece trochu přesněji. Nepřízeň starých kulturních států na západě nesměřuje proti pozemkové reformě ve smyslu posílení rolnických vrstev a zmenšení majetku latifundií - připomínám pánům, že právě Anglie a specielně Lloyd George před válkou zahájil pozemkovou reformu v tomto smyslu v Anglii - ale kritika západních států směřuje proti nacionalistickým tendencím pozemkové reformy, proti methodám pozemkové reformy a konečně proti její konfiskatorní povaze. A jak jsem již ve své poslední řeči v senátě tvrdil, ochota velmocí připláceti ze svých vlastních kapes je zjevným odsouzením zdejší pozemkové reformy, resp. method, které jsem označil.

Že vážnost státu tím velice utrpěla, vyplývá již z toho, že pan ministr byl nucen brániti se proti výtce, že se u naší pozemkové reformy projevují bolševické tendence a methody. Máme-li nyní tyto obě skutečnosti,na mysli, jednak že Československo za své osvobození od reparačních závazků vděčí vlastně jen jako uživatel ohledů k Rakousku a Maďarsku, jednak ztrátu morální prestiže následkem pozemkové reformy, pak jeví se ostatní podrobnosti jednání s Maďarskem, které se nám zde předkládají, politicky dosti bezvýznamnými, naproti lomu však je cenné konstatovati, že pan ministr Beneš ve svém exposé nepojednal o návrhu Briandově stran Panevropy a že teprve kritika českých politiků ho donutila k tomu, aby ve výboru naproti v poslanecké sněmovně zaujal stanovisko k tomuto problému.

Nuže, pánové, vývody pana ministra přinesly překvapení. Před několika dny teprve jeho dopis panevropskému sjezdu v Berlíně, jak se praví v novinách, vzbudil potlesk trvající po celé minuty. Zajisté v těchto kruzích považují pana ministra za průbojníka. Ale co mluvil ve výboru, bylo vším jiným nežli fanfárou pro Panevropu. Bylo by lze přece různě vykládati jeho věty, na příklad větu. že ministr musí rozeznávati mezi svými osobními sympatiemi a zájmy státu, a jeho známý výkřik, myslím že vůči poslanci Hajnovi >poslanec může snadno mluviti otevřeně, ale zodpovědný ministr nikoli< doplňuji: >ten musí ve svém srdci mnohé skrýti<. Nechci říci, že se odkloňuje od panevropské myšlenky, chci jen konstatovati, že pan ministr chová vůči Panevropě bez Anglie nebo Ruska velikou skepsi. Toto >nebo<, pánové, zdá se mi býti obzvláště, důležité, a myslím, že správně interpretuji, že Anglii do této věty vložil jen proto, aby nedoznal zjevně, že mu především jde o Rusko. Jinak byl by řekl: Anglie a Rusko. V každém případě můžeme po úvodě v poslanecké sněmovně zajisté říci, že celý Briandův plán nevzbudil v českém lidu právě zvláštního nadšení.

Tu vtírá se otázka: proč? Předpokládejme jednou, že se Briandův plán stal skutečností. Pak dosáhl Briand toho, čeho se domáhá, znemožnil připojení Rakouska tím. že je učinil zbytečným a že vývoj Německa postavil pod kontrolu. Ale, pánové, musí se pak zároveň vzdáti úzkého spojení s Československem, a právě tomuto spojenectví proti Německu, proti Rakousku, proti Maďarsku vděčí Československo své dosavadní mocenské postavení na úkor svých sousedů. Bude pak v budoucí Panevropě tím, čím bylo po celou dobu a čím mělo vždy býti: dobře situovaným, na přirozených pramenech bohatství spočívajícím malým státem vedle právě takovýchto malých států. Ale pak nemůže Československo nikdy více jako dosud svojí hospodářskou a zahraniční politikou brániti vzestupu německého Rakouska a Maďarska. Vzpomeňme si, pánové, jen na prvá dvě léta po válce, s jakou systematikou vedena byla celá hospodářská politika, finanční politika atd. proti oběma státům na jihu. Pak, pánové, musíte strpěti, aby Vídeň a Budapešť převzaly zase své přirozené prastaré funkce, pak, pánové, jest úloha Prahy jakožto politického a hospodářského centra střední Evropy dohrána.

Ale potom, pánové, projeví se síla etnografických skutečností, i bez formálního připojení německého Rakouska k Německé říši, projeví se význam 78 milionů Němců, čítaje v to sudetské Němce, kteří v širokém okruhu obklopují, český národ, jak v politickém a kulturním. tak také hospodářském ohledu. Právě nyní, nežli jsem sem přišel, četl jsem v jistém listě české hlasy, které poukazují k tomu, že by v takovéto Panevropě slovanský živel, jejž by představovali Češi a Jihoslované, vůči neslovanským, germánským, obzvláště přistoupením severských států posíleným germánským živlům, zatlačen byl do pozadí, a proto a z tohoto důvodu chová většina českých stran vůči Panevropě bez Ruska jisté pochybnosti. Poněvadž však není dozírnou doba, kdy Rusko zase jako vítaný člen přijato bude do koncertu mocností, nehledě k tomu, zdali dnešní nebo příští Rusko k tomu vůbec má chuť. aby vstoupilo do takovéto kombinace, a poněvadž dále Mussolini pro Briandův plán má prozatím jen výsměch v nejhrubší formě, můžeme zajisté již dnes předvídati, že se Briandovu plánu dostane jen pohřbu první třídy se zdvořilými pohřebními řečmi.

A přece, pánové, Panevropa přijde, snad tento výraz není správný, snad je lépe říci spojené státy evropské, ale nějaké sloučení přijde, poněvadž musí přijíti, ježto pokles významu Evropy jest jinak nezadržitelný. Ale může přijíti jen tehdy, bude-li před tím vytvořena duševní disposice. Na papíře konstruovati Panevropu nelze. Musí povstati z duší, z rozumu, z naléhání nejširších vrstev obyvatelstva. K tomu však patří především, aby se Francie a zajisté také Československo zbavily konečně psychosy domněle ohrožené bezpečnosti. Jistý anglický politik odvozoval francouzské požadavky bezpečnosti z toho, že Francie hraje dnes úlohu, která není slučitelnou s její biologickou sílou, to jest úlohu, která vlastně přesahuje její biologické síly, a nejde tudíž o bezpečnost Francie, nýbrž o její přednostní moc. a udržení posice, které provésti lze jen vojenskými mocenskými prostředky jakožto stálé ohrožování odzbrojeného, ale biologicky silnějšího Německa, a ozbrojené, sice něco menší, biologicky však rovněž silnější Italie. Velevážení! Briand však ve svém projevu nepromluvil ani slova o odzbrojení a proto budí jeho ujišťování - nepochybuji o jeho dobré vůli - všeobecnou nedůvěru. Ale přesto cena jeho plánu spočívá v tom, že francouzský ministr věcí zahraničních v tomto panevropském návrhu vlastně prohlašuje, že nynější poměry jsou neudržitelné, že musí následovati další vývoj, kdežto my jsme z řeči pana ministra jen seznali, že udržeti chce to, co vytvořeno bylo roku 1918. Stojí na stanovisku absolutní nezměnitelnosti nových mocenských poměrů.

Francouzská politika vrhá od nějaké doby jeden záchranný plán za druhým na politický trh. Jednou se to jmenuje německo-francouzská spolupráce, spojení francouzského kovu s německým uhlím, pak zase spolupráce latinských sester na domnělou záchranu latinské civilisace, pak pro změnu kulturní výměna mezi prý příbuznými městy Paříží a Vídní, kterou doprovází plán dunajské federace, jenž nyní zmizel v propadlišti - pamatujete se, jak pan Briand se ještě před krátkou dobou o to zasazoval. A nyní najednou přichází zase s novým plánem: Panevropa! Toto plýtvání duchaplností je znamením vnitřní nejistoty. Dosavadních metod nelze více upotřebiti. Nad Německem a Francií dosazen je v Basileji nový pán, který své pokyny dostává ze země dolarů. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) A odvodní okresy francouzské armády v koloniích jsou. jak se dnes můžete dočísti v novinách, vždy více chvějícím se majetkem, a to následkem výchovy těchto žlutých a cizích národů k brannosti a následkem učení o vlastním právu národů. Očekávané opětovné připojení Anglie a Ameriky k francouzské bezpečnostní politice zůstalo právoplatně přetrženo. Náhrada Malou dohodou je naprosto nedostatečná a z těchto úvah vzešla nyní francouzská myšlenka opatřiti si tuto bezpečnost podle francouzského názoru prostřednictvím Panevropy.

Velevážení! Československu bych skoro přál. ač je to kruté, aby se hospodářské poměry staly ještě smutnějšími, musí se státi teprve katastrofálními, aby v širokých kruzích daly uzráti poznání, že český národ nejen se sudetskoněmeckým národem, nýbrž s německým národem v Evropě tvoří hospodářské a životní společenství v plném slova smyslu. Nezapomínejte, že se rozplynuly naděje prvých poválečných let na trvalou bezmocnost Německa a poražených národů. Český národ musí, je-li přístupen rozumovým důvodům, provésti revisi veškerých svých politických, hospodářských a národnostních cílů. dříve nežli k tomu bude donucen poměry. My Němci chceme spolupůsobiti na této rekonstrukci poměrů, spolupracovati s vámi společně prováděti také to, co nám je společné, žádáme však pro sebe to. co dnes v Belgii Valloni musí dáti Flámům, co dnes Angličani musí dáti Indům (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!), co dnes dokonce se dává Sýřanům, své vlastní právo, svůj vlastní život v tomto státě. A proto vám pravím: My Němci jsme těžce dopláceli na to, když jsme svou moc před válkou přeceňovali, došli jsme k poznání hranic své moci, ale také k poznání své vnitřní a vnější síly, proto, pánové, pravím: to, co jsem zde dnes řekl, ví náš veškerý lid, ví, že věci nezůstanou tak, jak vy, pánové na české straně, doufáte, nýbrž že počíná vzestup německého národa. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní):

Dalším řečníkem je pan sen. Dyk. Dávám mu slovo.

Sen. Dyk: Vážený senáte! V odpovědi na vývody řečníků v debatě o Haagu pravil pan ministr zahraničí: >Zdůrazňuji také, že po tak ohromné krisi, jakou byla poslední válka, kdy poměry den ze dne v Evropě se měnily, i zahraniční politika musila odpovídati tomuto vývoji, musila jíti krok za krokem organicky vpřed, musila pracovati i při své spojenecké linii pro usmíření s bývalými odpůrci rozhodně, přátelsky, důsledně a s dobrou vůlí a nesměla v ničem prejudikovati tomuto budoucímu vývoji. Musila postupovati s klidem, bez skoků a nelogičnosti. Tak jsme se zblížili s Rakouskem a tak jsme se o to pokoušeli s Maďarskem.<

Sám ministr touto stylisací doznal nezdar svého postupu. Přiznejme, že to byl pokus s nedostatečnými prostředky: metody, jimiž chtělo se na Maďarsko působit, neukázaly se působivými. Bylo by těžko tvrdit, že jsme usmířili bývalé odpůrce. A první a základní chyba naší politiky byla už v tom doznání, že bylo potřebí je usmiřovat. V této taktice vidělo se doznání viny a tato domnělá vina ještě více roztrpčovala. Po mém názoru k pacifikaci Evropy nemůže nikdy účinně pracovat ojedinělý stát, zvláště stát náš: je to úkol ne pouze málo vděčný, ale dokonce riskantní, zvláště když nesmiřitelní se usmiřují na náš účet. Dnes, kdy můžeme přehlédnouti úmluvy haagské a pařížské, musíme doznati, že tomu tak bylo. Maďarům podařilo se v každém směru obhájiti účinněji své stanovisko než nám.

Nepokládám ani za tak nebezpečné samotné úmluvy, jako mezinárodně vzniklé mínění, že dost žárlivě nestřežíme svou suverenitu, že ponecháváme jiným státům, velkým státům možnost, aby se vměšovaly do našich vnitřních záležitostí a našeho zákonodárství.