Paneuropa sa vtedy uskotoční, keď všetké štáty nájdu v nej ochranné podmienky svojej existencie. Samo sebú sa rozumie, že priemysel a obchod, taktiež poľnohospodárska výroba našej republiky a v tejto priemysel, obchod a poľnohospodárstvo slovenskej krajiny nesmelý by byť ohrozované. Paneuropa s terajším režimom ruským nepočíta. sblíženie sa národov, zamedzenie sporov a vojen, zabezpečenie európskej a svetového mieru, zdolanie hospodárskej kríži a nezamestnanosti, pokojná spolupráca národov a štátov v Európe sú idey a ciele, za ktoré všetké štáty a politikovia by mali pracovať. Vtedy nebolo by potrebí toľko miliónov na zbrojenie.

Jestli Paneuropa sleduje takéto opravdu ideálne a blahodárne ciele, vtedy k tomuto hnutiu by sa mali všeci pripojiť. Jestli ale Paneuropa byla mala za následok nadvládu dvoch, troch veľmocí nad menšími, slabšími, menej vyspelými štátmi, vtedy by Paneuropa nekonala ten ideálny úkol a povstaly by z toho zas len nepokoje a spory. Spoločnost národov, arbitrážne smluvy. odzbrojovacie konferencie, to všetko smeruje k zlepšeniu medzinárodných pomerov, k zabezpečeniu európskeho a svetového, mieru, kam sľubuje smerovať aj Paneuropa. Vidíme ale, že všetké tieto snahy idú veľmi pomalí napred, ba zdajú sa byť neuskutočniteľné, keď vidíme, stále štvanie a chystanie sa na vojnu u mnohých v Maďarsku, keď vidíme, že odzbrojovacia konferencia v Ženeve vykazuje tak malé výsledky, keď vidíme, že konferencia v Londýne o snížení válečného loďstva nedonáša žiadaný úspech, keď vidíme nervózne a prekotne stavanie italského vojenského loďstva - čo za následok bude mať zas stavbu nového válečného loďstva francúzskeho, anglického a iných štátov. Čo je príčinou toho všetko zbrojenia a chystania sa na vojnu. (Sen. Sehnalová: Nová válka proti Sovětúm!) Nikde není toľko nepokojov ako v Rusku. (Sen. Mikulíček: Co se do toho pletete? Proč se nepletete do toho, co dělá v Itálii Mussolini!)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr Kovalik (pokračuje): A čo sa pletete vy do mojej reči? (Veselost.)

Čo je príčinou toho všetkého zbrojenia a chystania sa na vojnu? Či príslovie: Si vis pacem, para beli um? Ale dokedy bude trvať to napíname fysických síl? Veď to isté bolo i pred svetovou válkou. Či vynajdú nečo takého, čo znemožní vojny. Bratrovražedné boje sú chorobou ľudstva. Plomo homini lupus. Keď chceme nemoce liečiť, musíme vedeť jejich príčinu, keď chceme vojny znemožniť, musíme znať jejich podnety. Sú to: Ziskuchtivosť, vládybažnosť, pýcha. (Sen. Mikulíček: Váľka je organisované vraždení!) To sme videli i pred svetovú válku, tieto príčiny. Preto i v politike jednotlivých štátov i vo svetovej politike majú sa uplatňovať kresťanské humánne, sociálne zásady, učenie Kristovo o spravodlivosti a láske. (Posměch komunistických senátorů.) Miluj blížneho ako seba samého! Národy a štáty vo svojej prehnanej egoistickej politike oddelili sa od tohoto kresťanského učenia, preto tie stále nepriateľstva a preto musia sa k nemu prinavrátiť; mládež a štáty majú sa vychovávať v kresťanskom svetonázore spravodlivosti, lásky, mírumilovnosti. Tie hrozné zločiny, lúpeže, vraždy, samovraždy sú dôkazom, že lidstvo odkazuje vieru a výchovu kresťanskú, nábožensko-morálnu. Kresťanstvo je slovenský národ, ako pokoja milovný, pracovitý, schopnosťmi nadaný národ, je cenným faktorom pre ideu mieru a priemyselno-hospodársku prácu. Mimo toho dáva Slovensku velký význam jeho zentrálna poloha v Európe na Dunaji, hlavnej dopravnej tepne strednej Európy. Keby si bol slovenský národ povedomý svojeho významu a významu Slovenska, tak by mohol úspešnejšie zavážit na vážkach vnútornej. ba aj zahraničnej politiky. Roštepenost nikdy nepreukáže silu. Na Slovensku nie len záujem Slovenska, ale celej republiky nesmie sa uplatňovať za Rakúska taktika divide et impera - ale Slovensko, ako súčiastku pre republiku neocenitelného významu treba plnením jeho žiadostí a potrieb posilňovať a uspokojiť.

Varujeme v záujme republiky, terajšie hospodársky, ale aj politický ešte ťažkých vždy neuklidnených časoch a pomeroch Slovensko znepokojovať proticírkevnými protislovenskými úmyslami, keď svetové heslo je pacifikácia. Kým sa to nestane nemôžeme hlasovať pre predlohy. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dále má slovo pan sen. Modráček. Uděluji mu je.

Sen. Modráček: Ctěný senáte! V posledních měsících zaznamenáváme při velmi významné události ve světové politice. Je to podepsání Kellogova paktu proti válce dne 27. srpna 1929 v Paříži, jsou to dále dohody v Haagu podepsané 20. ledna 1930, jež zakončeny byly dohodami pařížskými mezi Malou dohodou a Maďarskem 28. dubna 1930, a konečně v poslední chvíli je to krok zahraničního ministra francouzského, ministra Brianda, jenž předložil evropským vládám dotaz, aby projevily svůj názor o myšlence, zda by se dala uskutečnit organisace mezi evropskými státy, a dále projevily svůj názor o tom, jakým způsobem bylo by nejlépe tuto organisaci upraviti.

Ctěný senáte! Nechť soudíme o těchto dohodách a kroku francouzského ministra zahraničí tak nebo onak. nechť na to hledíme sebe kritičtěji - a já náležím právě k lidem, kteří zrovna nevěří všemu hned a kteří rádi pozorují věci s hlediska kritického - musíme všichni přiznati, že vytryskly z touhy po míru v Evropě a co je ještě cennějšího, že nasvědčují i dobré vůli pracovati k míru v Evropě. Pařížské dohody mezi Malou dohodou a Maďarskem uskutečněné, jak dlužno doznati, za velkomyslného přispění t. zv. Velké dohody, byly v obou našich sněmovnách již prodiskutovány velmi podrobně. Nehodlám se jimi ve své řeči zabývati, poněvadž pokládám je již za tak objasněné, že není možno přinésti k nim nic nového. Jisto je, že nás ve všem neuspokojují. Ale neuspokojují nás myslím více svým politickým průběhem, než svými výsledky. Politický průběh jejich dává nám ovšem mnohé k uvažování o našem nynějším postavení v mezinárodním světě. Ale i když mnohé zjevy v této situaci nejsou snad pro nás právě příznivé, o tom není pochyby, že výsledky pařížských dohod pro nás jsou příznivé. Především jsme zbaveni nejistoty, co jsme povinni na válečných a poválečných závazcích finančních. Nesmírné obnosy, o kterých jsme mysleli, že budeme musit platiti, byly sníženy na minimum. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Kromě toho byla vyřešena řada otázek a sporů mezi námi a Maďarskem. Jsou tedy tyto dohody záslužným krokem k míru a jako takové jsme povinni je oceniti. Řekl jsem. že nehodlám se jimi zabývati.

Jde mně při této řeči o to, abych precisoval stanovisko své strany k námětům Briandovým. Úspěchy - a můžeme mluviti o úspěších - diplomacie v otázkách, jež jsem nadhodil, vytvořily ovzduší, z něhož vyšel námět Briandův. V memorandu jeho k evropským vládám se praví, že nadešla nejvhodnější hodina, aby o námětech v memorandu obsažených bylo vládami uvažováno. Je-li to skutečně hodina nejvhodnější, ukáže přirozeně odpověď, jež evropské vlády na podnět zahraničního francouzského ministra zašlou. Ale mám za to, že námět jeho odpovídá potřebě a náladě v Evropě. Té potřebí to, co bylo uváděno ve skutek různými smírčími arbitrážními soudy mezi jednotlivými skupinami států, čeho bylo dosaženo Locarnem a dále dohodou o Youngově plánu. Kellogovým paktem atd. vyvrcholiti mezinárodním spojením evropských států, jež by udržovalo tyto vymoženosti bez poruchy, a jež by zabraňovalo vybočení z linií jimi vytvořených. Zkrátka je třeba organisace evropské, která by zabezpečovala, co dosud bylo ve prospěch míru uděláno. Společnost národů je organisaci příliš světovou, příliš rozlehlou, zabírá národy různých kontingentů, než aby se mohla zabývati speciálně interesy evropskými. Je tedy žádoucno, aby vedle Společnosti národů utvořena byla i organisace mezi evropskými státy.

Myslím, že nic neukazuje názorněji potřebu uskutečnění myšlenky, již nadhodil Briand ve svém memorandu, jako zjevy, které vidíme v mezinárodním životě Evropy. Vidíme, že přes všechno úsilí, jež bylo vykonáno na poli míru. neustále a neustále panuje v Evropě neklid, neustále jsme tísněni obavami, že může tu a tam vypuknout znova veliký válečný požár o to nejen od států stojících mimo Společnost národů, nýbrž i od států, které jsou členy Společnosti národů a které podepsaly Kelloggův pakt.

Mezi státy, které podepsaly Kelloggův pakt, v němž se slavnostně odřekly války, nachází se Itálie. A co vidíme v Itálii? Vidíme, jak tam předseda vlády, vlastně italský diktátor, mluví k černým košilím řečl. jež nejen nedýší mírumilovností, nýbrž naopak cílem jejich je roznítit válečného ducha v mládeži italské a ve veškerém obyvatelstvu Itálie, jež hledí přímo vzbudit představu, že co nevidět přijde chvíle, kdy Italové budou musit ukázat svou bojovnost, svou vojenskou zdatnost atd. a kde přímo jim již ukazuje světové strany, proti nimž vytáhnou: Východ - Balkán a Západ - Francie.

Je opravdu správné, co napsal jeden francouzský list, že z řečí Mussoliniho slyšíme ozývati se předválečné řeči Viléma II. O Vilému II. víme, že jeho duševní konstituce nebyla právě normální. Nechci pronášeti žádnou diagnosu o diktátoru Itálie, ale není pochyby, že v politice mezinárodní je to nejvýš pathologickým zjevem, jestliže vyslanec Itálie v Paříži podepisuje smlouvu, ve které se za stát svůj vzdává navždy války a když předseda jeho vlády v Římě nebo Livorně atd. rozněcuje na nejvyšší stupeň, jak můžeme říci právem, válečné nadšení v Italii, když přímo vybízí Itálii, aby se připravovala k imperialistickému výboji. Je to jednání nejvýše podivné. Vzpomeňme si jen, že Itálie je členem Rady Společnosti Národů, této největší politické nebo chcete-li, morální instituce světa, která má ve svém prvém článku zásadu, že chce působiti k tomu. aby byl zachován trvalý mír mezi národy celého světa. A co dělá čelný představitel Itálie? Je těžko to charakterisovati. Jedno ale je jisto, že jednání Mussoliniho není jen nebezpečím pro evropský mír, že je zároveň nebezpečím pro Itálii samu, což zrovna italský národ měl by si uvědomiti Doufejme, že tam brzy nastane vyjasnění, ne-li úplný obrat. Tak jako padla diktatura ve Španělsku, tak jako alespoň zpola již se otřásá diktatura v Rusku. (Výkřiky a posměch senátorů strany komunistické.), tak také i v Itálii uhodí dosti brzy hodina, že bude po diktatuře Mussoliniho. Ty kordony policisti! a fašistické milice se strojními puškami a kanóny, které lemují všechny silnice a ulice, klidy Mussolini se ubírá, nasvědčují tomu, že půda mu hoří pod nohama a že snad za nedlouho Evropa nebude mluviti s Mussolinim, nýbrž se zástupci demokratické Itálie. (Potlesk.)

Druhý stát, který podepsal Kellogův pakt a z něhož slyšíme rovněž zaznívati neustále hesla válečná, je Maďarsko. Maďarsko ovšem nemá té síly, aby samo mohlo zapáliti evropskou budovu, ale my víme. že je spojeno s italským fašismem, a tím právě stává se nebezpečným. Dnes slyšíme z maďarského parlamentu hlasy, že, uznání pařížských dohod neznamená pro Maďary, že by se vzdali myšlenky revise Trianonského míru. Slyšíme odtamtud též některé rozumné hlasy, které trvajíce na revisi trianonského míru, ujišťují, že chtějí domáhati se svých požadavků cestou míru, mírumilovnými prostředky. Rozumí se samo sebou, nemůžeme namítati proti tomu ničeho, jestli mají Maďaři ty nebo ony nároky a pokládají to, neb ono, za své oprávněné požadavky. My zase máme právo proti tomu postaviti naše zájmy. Kdyby Maďarsko stálo upřímně na tom stanovisku, že jen mírovými prostředky chce obnoviti svou bývalou slávu, nemohli bychom proti tomu ničeho míti. Ale Maďarsko otevřeně a jasně nám praví, že svoje naděje klade do války, a celé to t. zv. přátelství mezi Maďarskem a Itálií nasvědčuje, že, jestli v dozírné době nebude povalena diktatura Hortyho, na druhé straně Mussoliniho, může v Evropě skutečně ke krveprolití dojíti. (Sen. Mikulíček: Jestli dělníci budou tak hloupí, aby tam šli!)

To jsou zjevy, jež nechci rozmnožovati, poněvadž ty ostatní jsou po mém soudu aspoň v této chvíli již méně kritické - ta idea anšlusu atd., nespokojenost v Německu s placením reparací podle Youngova plánu - to zatím nepokládám za tak kritické. Ale co jsem uvedl předem ukazuje názorně, že dosavadní výsledky diplomacie evropské na zabezpečení míru požadují nevyhnutelně další usilovné práce mírové a zdaleka nemohou býti pokládány za konec mírového úsilí.

Briandův návrh pokládaní právě proto za velmi aktuální, neboť on předkládá evropským vládám, aby uvážily, jakým způsobem bylo by možno mír Evropy ochrániti proti takové politice, jakou provozuje Mussolini a Maďarsko. Návrh Briandův neobrací se však jen proti krvavé válce, on se obrací také i proti válce hospodářské, vedené přeháněním celní ochrany, různými druhy dumpingů - proti hospodářské válce, která vlastně žádnému národu neprospívá, která je překážkou hospodářského a technického rozvoje celé Evropy a která vlastně oproti Americe celou Evropu ochuzuje a oslabuje. (Výkřiky komunistických senátorů.) Této válce dlužno čeliti novou dokonalejší organisací Evropy.

Ctěný senáte! Proti návrhu Briandovu ozvaly se u nás námitky, které mají asi smysl ten, že prý, co navrhuje francouzský zahraniční ministr, ohrožovalo by naši státní neodvislost a snad i územní celistvost. Myslím, že tyto námitky spočívají na nedorozumění. Co by se mohlo vytýkati Briandovu návrhu, je pouze to, že je to embryonální pokus, který vlastně je pouhým dotazem a o němž vážně bude možno mluviti, až jak naň odpovědí evropské státy. V memorandu francouzského ministra zahraničí není vlastně mluveno o ničem konkrétním, a kdo pozorně je přečte, vidí. že Briandovi tane na mysli vlastně jakási dobrovolná organisace evropských států k pořádání konferencí, kde by byla příležitost k stálým dohodám mezi státy a k stálému urovnávání vyskytnuvších se sporů na způsob volné organisace, kterou představuje Společnost Národů.

Pokládám obavy vyslovené vůči Briandovu návrhu za naprosto neodůvodněné. Jisto je, že, kdyby se Briandova myšlenka uskutečnila, kdyby evropské státy k ní přistoupily s přesvědčením a pevnou vůlí provésti ji v praksi. mohla by se průběhem doby z toho vytvořiti mezinárodní evropská organisace pevnější, konsolidovanější, která by znamenala nejenom morální, ale i politickou moc nad evropskými národy a státy. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Ale i vůči takové organisaci stojím na stanovisku příznivém. Ani takové organisace nemusíme se bát. Ptám se: Co je pro nás výhodnější? Nynější stav Evropy, v němž každou chvíli ten neb onen stát může vyvolati nový válečný požár, do něhož můžeme býti vtaženi se svými spojenci a snad i poraženi, anebo organisovaný stav Evropy, v jehož parlamentě budou zastoupeny všechny národy, kde se nebude rozhodovati zbraní, nýbrž dohodami a hlasováním (Veselost u senátorů strany komunistické.) a kde prostě je předem vyloučeno, aby spory vyskytnuvší byly řešeny jinak, nežli právě způsobem, parlamentním. (Místopředseda dr Heller převzal předsednictví.)

Po mém soudu je pro nás výhodnější takový parlament nežli stav, v němž každou chvíli může býti mír porušen a existence národů ohrožena válečným dobrodružstvím toho nebo onoho státu.

Je pravda, že parlament evropský může snad býti v tom nebo onom nám nepříznivý, toho si nezapírám, ale vždyť jako v každém parlamentě, tak i v mezinárodních parlamentech, pokud je máme, existují koalice mezi státy. Malé státy hledají pomoci u silnějších států. Máme je dnes a tak to bude v budoucnu, jenže dnes ty koalice jsou významu vojenského, v budoucnosti by to byly podobné koalice, jako jsou v našich parlamentech mezi stranami. Nebyl by tedy malý stát, jako jsme my, v takovém parlamentarismu evropském úplně slabou veličinou, malomocným činitelem. Tak jako dnes nejsme bezvýznamnou veličinou v Evropě tím. že máme svazek s jinými státy, tak i v budoucnu takové svazky budou existovat a každý národ, který se nebude cítiti dosti silný sám. bude takové svazky vyhledávat. Nemám žádného strachu ani z takové organisace Evropy, která je známa pod jménem Panevropy. Ovšem jak si to představuje Coudenhové-Callergi, to není mým ideálem. Můj přítel inž. Nečas vydal své doby pěknou knížku o Spojených Státech Evropy, v níž velmi případně kritisoval Panevropu Coudenhovovu a zejména velmi případně potíral jeho návrh, aby z organisace Evropy byla vyloučena Velká Britanie a Rusko.

Rozumí se samo sebou, kdyby byla uskutečněna taková obmezená organisace Evropy, jak si představuje Coudenhové, že by toto německo-románské torso evropské octlo se ihned v protivě s Velkou Britanií na jedné straně a s Ruskem na straně druhé a že by tak obmezená Panevropa nesloužila tomu, čemu má sloužiti, míru, nýbrž byla by jen jakýmsi druhem válečného spolku.

My přirozeně tento návrh zamítáme: nám je sympatická jenom ta myšlenka, která sleduje cíl, aby všechny země a všichni národové Evropy byli pojati do evropské organisace a aby žádný nebyl z ní vyloučen.

Chci zde ještě připomenouti něco panu kolegovi Kovalikovi, který také o Panevropě mluvil a zmínil se jesle o jednom ideálu Panevropy, o Panevropě katolické. Takovou jsme již měli, ve středověku, Panevropu římskou. Tu také nechceme. Ta Panevropa znamenala inkvisice, Husitské války, třicetiletou válku. Takové Panevropy si také nepřejeme. (Sen. Mikulíček: Žalářuje, odpravuje a vězní proletáře!)

Ale zabývám-li se Briandovým memorandem, rozumí se samo sebou, že jsem si vědom, že konkrétní otázky, o nichž jsem se naposledy zmínil, nejsou dnes aktuelní. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Oč jde, je prostě jen to, abychom zaujali své stanovisko k námětu... (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Modráček, a nikoli pan sen. Mikulíček.

Sen. Modráček (pokračuje):... k idei a abychom k této idei řekli své >ano< nebo >ne<. Zatím o nic jiného nejde.

Doufám pevně, že naše vláda bude mezi prvními vládami, jež na memorandum francouzské vlády odpoví >ano<, odpoví příznivě.

Když uznáváme a oceňujeme význam příležitostných a parcielních dohod, z nichž právě dnes nebo zítra budeme schvalovati dohody učiněné v Haagu a v Paříži, tím více musíme oceňovat pak instituci která umožní dohody stálé a trvalé.

Jsme povinni vůči idei Briandova návrhu zaujmouti stanovisko příznivé v zájmu našeho státu, jehož budoucnost může býti zabezpečena jen v evropském míru. (Potlesk.) Jsme povinni tak učiniti jako příslušníci Evropy, která může obstáti v soutěži s ostatními díly světa jedině tím, postaví-li se na společenství a spolupráci, a nikoliv na hromady mrtvol a spálených a rozstřílených měst, která může v této soutěži obstáti jen tehdy, budou-li její národové mezi sebou zápasiti zbraněmi ducha, a nikoli otravnými plyny a vrháním vražedných pum. My sociální demokraté vyslovujeme se pro námět Briandův i proto, že odpovídá veliké tradici naší strany a socialismu vůbec, neboť jedním z prvých průkopníků mezinárodní organisace Evropy, spolku národů a evropského míru, byl socialista Saint Simon, jeden ze zakladatelů vědeckého socialismu a zároveň i moderní sociologie. A ve smyslu této tradice socialismu, sledované po celé století 19. i ve století 20., mohu ukončiti okřídleným heslem: Válku válce - válku válce nejen krvavé, nýbrž i hospodářské. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Mikulíček.

Sen. Mikulíček: Nynější koaliční složení z nedostatku jiné práce - z nedostatku jiné práce proto, poněvadž se pánové nemohou dohodnout, která část, která kapitalistická skupina má více vytěžit z pracující třídy, zdali skupina, která stojí politicky za stranou republikánskou, nebo skupina, jejíž ochránci a representanty jsou strany socialistické, a hlavně soc. demokraté, poněvadž se o tento čistý zisk nemohou dohodnout a přece nechci, aby obě sněmovny byly na prázdninách, když zahálely loňský rok plných 6 měsíců - předložilo nám tyto smlouvy, abychom o nich jednali a samozřejmě, abychom je schválili, ačkoliv předložení těchto smluv po tom, co předcházelo, je i s vašeho hlediska, pokud se stavíte za parlamentarismus, znevážněním toho vašeho parlamentarismu, poněvadž smlouvy už dávno mají právní platnost, tím okamžikem, když byly presidentem republiky podepsány. Tedy je to jenom učiněná komedie, protože, aby se zabil čas a aby se neřeklo, že takové porušování platných zákonů a ústavy se u nás beze všeho povoluje, koalice se usnesla na tomto povídání v senátě i ve sněmovně.

Mírové smlouvy, jakož i prohlášení ministra zahraničí o handlech v Haagu a v Paříži jsou pouze důsledkem světového vraždění válečného. Každá válka je organisovaným vražděním a organisovanou loupeží. Tak prohlásil v rozpočtovém výboru jeden vládní senátor. A měl na sto procent pravdu. O nic méně a o nic více se nejednalo, než o lupičství určitých kapitalistických skupin, které se nemohly dohodnout o rozdělení světa za zeleným stolem. A poněvadž je již nesčetněkráte potvrzeno v minulosti i přítomnosti, že státní aparát v kapitalistickém státě není ničím, jiným nežli služkou a ochranným buldogem bohatých vyděračů a vykořisťovatelů, zapřáhly se v roce 1914 státní mocenské aparáty do tohoto organisovaného lupičství kapitalistických skupin.

A pracující lid, na jehož bedra převalena všechna hrůza vraždění na válečném poli, kde dělničtí a malorolničtí vojáci, ve většině otcové rodin, umírali a jejich ženy a děti hynuly zase doma bídou, zimou a nedostatkem, tento pracující lid byl klamán nacionalisty a klerikály všech národů a církví.

Se strany klerikálů bylo lidu nalháváno, že i válečné vraždění je z vůle boží, že povinností každého věřícího je, aby obětoval jmění krev i život za Jeho Veličenstvo, z boží milosti císaře a krále. A nacionalisté všech států uvedli do chodu celý mocenský aparát, aby donutili pracující třídu k obětování svého zdraví, života a existence svých rodin - prý k boji za vlast. Podtrhují; že jenom pracující třídu, neboť příslušníci buržoasie dovedli se těmto obětem vyhnouti a jako nepostradatelní v úřadech, továrnách, velkostatcích a bankách - a to velmi častokráte ještě ty důvody byly zešvindlovány - se před bitevní frontou ulili. Největšího zločinu v době vypuknutí světové války dopustili se na pracující třídě socialisté a hlavně >mezinárodní< sociální demokraté zradou celé své minulosti a svého marxismu, neboť místo, co by v praksi provedli heslo válku válce, jak jste slyšeli poslední slova předešlého řečníka, které celá desetiletí hlásali a proměnili válku impéria lištičko u ve válku občanskou za odstranění kapitalistického vykořisťování a osvobození všech pracujících, zahodili nebo spálili prapory rudé a zaměnili je za korouhve nacionální. Místo, co by vedli masy dělníků a rolníků do boje proti zločincům, kteří válečné vraždění vyvolali, hnali pracující lid na válečná jatka pod heslem >obrany vlasti<. A tak zradou II. Internacionály byli jsme svědky, že příslušníci jedné internacionály se na frontách vzájemně vraždili v boji za >kapitalistickou vlast<. Toto byl největší zločin a podvod na programu a na důvěře pracujících, jaký je kdy v historii zaznamenán. A kdo representoval tyto ohrožené vlasti. Na oklamání pracujícího lidu byli to na straně ústředních států Vilém krvavý v Berlíně a Franc Josef ve Vídni, na straně dohody králové italský a anglický s presidentem francouzským. Ale jak dnes, tak i před válkou sloužily státní aparáty těchto representantů jenom třídě kapitalistických vydřiduchů proti třídě pracující. A poctivé, nezištné vlastenectví této třídy odhaluje se až po válce. Tak státní zástupce v Německu je nucen učiniti trestní oznámení na obrvlastence Kruppa a Thysena, kteří v době války dodali nepřátelům Německa 500.000 tun válečného materiálu prostřednictvím neutrálního Dánska a Holandska. A tak tisíce vlastenectvím omámených německých dělníků bylo na frontě zavražděno vlastní puškou, kterou vlastníma rukama vyrobili a hynulo střelou, která vyšla z jejích vlastních rukou. >Čert seber německou vlast i její vojáky, jen když my urveme hodně vysoký zisk.< uvažovali vlastenci zrna Kruppů a Thysenů. Ale dělníci se hnali na jatka za vlast. Ale i na anglické straně počínali si vlastenci podle vzoru německého Kruppa a Thysena. Vždyť po propuknutí aféry Kruppovy a Thysenovy dověděli jsme se v novinách všech národů, že angličtí dodavatelé potravin dodávali do Dánska, Holandska, Švédska a Norska až desetkráte tolik potravin jako v době předválečné. Věří někdo nepředpojatý, že občané Holandska a ostatních států snědli desetkráte tolik? Kdo zná houževnatost Německa a všech těch. kteří se za ně rvali, ví, že daleko více vyhrála Dohoda válku tím, že bylo Německo s Rakouskem vyhladověno, než tím, že by se byli němečtí vojáci méně zuřivě rvali než francouzští a angličtí. Nedopouštěli se tito angličtí dodavatelé potravin do Nizozemska, Dánska a Švédska, které lifrovaly potraviny do Německa, zrovna takové velezrady, jako Krupp a Thysen, kteří zase dodávali válečný materiál přes Dánsko a Nizozemsko, Francii a Anglii v prvých dobách války? A lidu se vykládalo, že je nutno jmění i krev obětovat za císaře a vlast.

Přečtěte si knihy, jaké poměry vládly v Rusku, přečtěte si zprávu historiků, že vypovězení války se strany Rumunska, ústředním státům bylo zesnováno a učiněno pod nátlakem v Berlíně, poněvadž Německo a Rakousko potřebovalo nutně zásob, které byly v Rumunsku. Nepřepočítali se, že v nejkratších týdnech dobudou a okupují většinu Rumunska a tím naplní si zase zásobami svoje vyplundrovaná skladiště. Přečtete-li si dnes po válce, po odstupu deseti až dvanácti let, co válka byla, musíte přiznat i s tím, který předsedal v tom rozpočtovém výboru, že válka není nic jiného, než organisované vraždění, organisovaná krádež, organisované lupičství a to všechno, ať se těm, kteří musejí na válečné pole, ukládá za povinnost, za vlast, za republiku, nebo za stát nebo Jeho Veličenstvo, je jen švindl, na němž se takoví Kruppové, Thysenové a jiní přiživují. (Sen. Kotrba: My jsme válku nechtěli, pane kolego!) Ale já to povídám, pane kolego, proto, že se stále zbrojí, že tento stát dává denně podle výpočtu bývalého ministra Mayr-Hartinga 6 mil. Kč na vojenské účely. Já to nemluvím proto, aby to bylo slyšeno 12 let zpátky, nýbrž proto, aby proletariát to slyšel, týden, měsíc, rok do předu, aby viděl, že každý švindl, v jehož jménu bude posílán na válečná jatka, je v zájmu kapitalistické skupiny, aby věděl, kam má obrátiti zbraň, kterou mu dají do rukou. Proto to povídám. Již když činil prohlášení pan ministr zahraničí, učinil jsem výkřik, že Loucheur a Tardieu by měli podle těch, kteří sledovali jich válečnou a poválečnou činnost, býti za své činy ne na ministerských křeslech, nýbrž za mřížemi. O Tardieuovi jsem to četl v časopise ne běžném, nýbrž rázu revue. O Loucheurovi vám to zde budu citovati z časopisu, který rediguje - přiznám - dlouholetý redaktor vládního, potom oposičního a nyní opět vládního časopisu >Českého Slova<, a v němž spolupracuje v celém českém světě aspoň v pokrokovém českém světě známý Machar. Co píše tu o Loucherovi? >Kdo je vlastně pan Loucher? Politická historie, pokud se jím zabývala, může říci, že ve společnosti válečných zbohatlíků bude pan Loucher seděl někde skryt za španělskou stěnou pod splývající francouzskou trikolorou. Nelze totiž s jistotou dokázat, že Loucher v době války, kdy byl státním podtajemníkem pro výrobu válečného materiálu, nešel se podívat do závodů Giros & Cie, jejichž je pořádnou hrstí akcií starým podílníkem. Stejně obratně si počínal po válce r. 1921, kdy se smluvil s ministrem Rathenauem ve Wiesbadenu o věcných reparacích. Ani tehdy mu nevadily kritické šípy mířené na kapsy stomilionového ministra obviňujícího ho, že to byly jen jeho osobní zájmy, jež ho smířily s německým průmyslem a učinily z něho prvního francouzského člena vlády, který se tak snadno dohodl s Německem. V r. 1925, kdy s podzimem dostoupila krise franku vrcholu, stává se ministrem financí v Briandově kabinetu. Záchranný proud nových přímých daní ve výši 8 miliard nezachránil frank, ale jeho porazil. Padl, aby bylo za něho slouženo politické requiem. Ale Loucher byl z těch, kdož uniknou z rakve ještě před spuštěním do hrobu. Podařilo se mu nejen to, nýbrž i uniknouti z jinak pro každého jiného následující zahrabání v hlubinách zapomnění.