Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Janček.
Sen. Janček: Slávny senát! Máme tu zákon o stavebnom ruchu. Tohoto návrhu zákona sa chcem dotknúť viac s hľadiska staviteľského ako staviteľ, a živnostenského. Zákon tento definitívne upravený na podklade úplnej spravodlivosti pre všetky vrstvy obyvateľstva bez zásady straníckosti by bol životným elixírom celej hospodárskej kríži. Nič iné nečuť z úst rečníkov tak v poslaneckej snemovne ako aj tu u nás v tomto vznešenom shromaždení, ako hlučný výkrik ťkrízaŤ: kríza zemedelská, to je po slovensky roľnícka, kríza robotnícka, kríza živnostníctva, kríza priemyslu. Tak keď sme už tak zatopení do tých kríz, pozrime sa tým krízam lepšie a bližšie do očí.
Tejto záplave kríz, páni moji, možno najlepšie čeliť podľa mojej skromnej mienky všestranne spravodlivou a definitívnou úpravou stavebného ruchu a tiež konečnou definitívnou úpravou, lepšie povedajúc definitívnym zrušením ochrany nájomníkov. Keď bude šťastne riešený definitívny zákon o stavebnom ruchu, podľa ktorého bude aspoň čiastočne dostač bytov. 11 rokov žijeme v poválečnej dobe, všetky okolité štáty už zkoncovaly s týmto poválečným poručenstvom, len my, národ honosiací sa vysokou kultúrou, nemôžeme nikam ku predu. Prečo? Preto, lebo túto čistú a špeciálne sociálnu a hospodársku otázku, otázku dňa, otázku medzných, vytisneme, ako sa to u nás so všetkým a všeobecne robí, na koľaj straníckosti, na koľaj politickú.
Ja, staviteľ, odôvodňujem riešenie kríz následovne. Keď je mne ako staviteľovi, tomu murárovi, dobre, celému národu bez výnimky je dobre. Keď ja mám zamestnanie, každý občan má zamestnanie. Rozoberiem tento svoj program podrobnejšie, nie preto, ako by nebol známy, je to všeobecne známa vec, ale pánom zákonodarcom chcem pripomenúť, vsugerovať a v pamäť doniesť to, okolo čoho sa celá produktivita, celý hospodársky život točí. Keď staviam, zamestnávam v prvom rade robotníka, tak mužského ako ženského pohlavia, maloroľníka, ktorí je hlavne u nás na Slovensku vo vrchovitých krajoch povozníkom; murára, tesára atď., a mohol bysom porátať všetkých živnostníkov. Keď sa pracuje a keď sa zarobí, sa aj vypije aj je lepšie. A tak zase všetci, liehovary, vinohradníci, krčmári atď. majú sa lepšie. Krém tu uvedených pracovných tried spotrebuje sa na stavbe veľké množstvo továrničky vyrobených tovarov, tehiel, vápna, cementu, železa atď. a týmto spôsobom zamestnávajú patričné továrne zas svojih zamestnancov, povozy a i železnice.
A týmto investičná chtivosť není ešte u konca, ešte sa len začína druhá etapa. Keď je taký barak hotový, pridú nájomníci, treba ho zariadiť, treba nábytok, pece, sporáky, koberce, obrazy, zrkadlá, sochy atď.
Tak pri stavbe ako aj pri zariaďovaní bytov spotrebuje sa skoro len výlučne domáca výroba, takže celé takto vynaložené obnosy ostanú tu doma u nás. Peniaz ten robí vlastne cirkulus, to je nevydá sa do cudzozemská, ale obživuje svojim prílivom a odlivom z rúk do rúk každého, od robotníka a hospodára počnúc až po továrníka, nevyjímajúc ani štátnu pokladňu; aj tej sa z toho dostane.
Je mi známo, že banky a zvlášť veľké banky prílišný stavobný ruch neodporúčajú s odôvodnením, že by veľké množstvo kapitálu bolo odvedené do dlhotrvajúcej investície, to je, že by sa preinvestovaly.
Tento názor je dľa mojej skromnej mienky veľmi mylný, a síce z tej jednoduchej príčiny, lebo ten kapitál príde bankám zase zpäť v podobe vkladov tých, čo ten peniaz pri stavebných prácach vyrobili, alebo lepšie povedajúc, usporili, ak ho berný úrad nenájde, bo ten všetko berie. Ak ten vklad nedonesie robotník, donesie ho továrník aj prípadne lepšie situovaný živnostník, krčmár, pivovar, liehovar, teheleň, cementáreň, železiáreň, bo ti všetci pri stavbe zarábajú.
Ja som ešte ani jeden dom nepostavil z bankoviek lebo päťkorunákov, tie všetky ostaly v rukách ľudu, a preto netreba se báť, ale všemožne podporovať stavobný ruch.
Poneváč bytová núdza ešte vždy trvá, neviem si predstaviť, prečo štát škrbloší s tým, že obmedzuje štátnu podporu a daňovú úľavu na krátku dobu. S úbytkom stavebného ruchu zväčšuje sa nezamestnanosť. A čo myslíte páni, lepšie je hútať nad tým, ako zaopatriť stamilionov pre nezamestnaných, a či ako podporiť stavobný ruch?
Ako vidíte z toho, čo som vám tu predniesol, je stavobný ruch, to je náležitá podpora stavobného ruchu, i pre naše robotníctvo, roľníctvo, pre živnostníctvo i pre priemysel, tedy pre všetky složky národa, veľmi dôležitá vec. Pripúšťam, že na určitú dobu a pre určité vrstvy bola ochrana pred vysťahovaním na ulici nutná, ako to v každom európskom štáte bolo zavedené, ale pre samé provizoriumové riešenie otázneho zákona samy zákonodarné sbory priviedly finančne silné vrstvy do pohodlia a nespravodlivého využívania stokráte chudobnejšího majiteľa toho baráku, ktorý si ho prípadne postavil na úver, a chudobných nájomníkov do neistoty.
Tento tu nám daný vládny návrh je voľačo lepší ako predošlý, ale je tiež, ako keď by si chorý človek, trpiaci na rakovinu, priložil na ranu americký flajster, aby mu ranu nebolo vidno a nestaral sa o to, že mu telo choroba zožiera.
Páni moji, vzdor všetkým zákonom a nariadeniam, ktoré držím aj ja za potrebné, rieši ale bytovú otázku a tiež stavobný ruch najlepšie, najúčinnejšie a konečne predsa len voľný trh bytov. Toto hlásajú od r. 1919 všetky staviteľské korporácie a ja sa celou vehemenciou ako staviteľ k ním pripojujem a dávam im za pravdu.
Prečo zákonodarné sbory vlastne dávaly dary zámožným vrstvám, tým, čo mali a majú 3, 4, 5 a 6izbový byt? Tým mohla postačiť bezpečnosť pred výpoveďou, ale nie na úkor sporivej, usilovnej vrstvy občanov, ktorí si postavili ten barak, dávať zámožným výhody. V každom menšom mestečku boly by sa stavaly domy, byty s vilky zámožnejších ľudí, keď by nebolo bývalo zákonom chránené, že v 5izbovom byte možno sa rozťahovať za mizerných 2.000 korún do roka. Nuž preto, že som za celý môj život sporil, strádal, nedožičil som si, aby som na staré dni môjho života mal slušný primeraný dôchodok, postavil som si z nastrádaného barak a za toto všetko prijde na mňa štát ako na marnotratníka a pozbaví mňa najsvätejšieho práva disponovať mojím vlastným. Keď je niekto marnotratník, postavia ho pod kuratelu. Tento zákon postavil pod kuratelu zase sporivých. Čo je to za morálka? To sa rovná tomu, ako hovorí naše porekadlo: Čo je tvoje, to je i moje, ale čo je moje, do toho ti nič. Slávny senát! Naše provizórne zákony o stavebnom ruchu vytvorily neslýchanú nespravodlivosť nielen oproti majiteľom domov, ale aj oproti nájomníkom samým, vlastne medzi nájomníkmi. Prosím! Či je to spravodlivé, aby menejcenný, menejschopný, prípadne sezónny robotník platil vysoké nájomné vtedy, keď jeho kolega lepšie platený, celý rok zamestnaný platil len prípadne tretinu toho? Či je to spravodlivé, aby úradník do iného mesta preložený, obdarovaný početnou rodinou platil trikráť toľko, ako jeho kolega prípadne bezdetný? Či je to spravodlivé, aby živnostník-začiatočník platil vysoké nájomné, a ten starý, zbohatnutý jeho konkurent len asi štvrtinu toho? Či je to spravodlivé, aby mladí manželia prípadne chudobní boli nútení najať nový byt s horentnou činžou, naproti tomu zámožné staré rodiny nevedia vlastne, čo je to činža? Štát ale ztráca státisíce, které utekajú na daniach a prirážkach preto, že nemožno požadovať na zámožnom nájomníkovi primeraný nájom z bytu, ktorý obýva. A stavebnému ruchu a kríži hneď by bolo hodne pomožené, i nezamestnanosti, keby tak tých 2.451 km špatných ciest na Slovensku sa obnovovalo a reštaurovalo. Je tu aj úver, ale nie tak veľký, akého by bolo potreba. Máme inženierov, ale máme paragrafy, podľa ktorých ich nemôžeme platiť. Na Slovensku potrebné je previesť meliorácie, kommasácie, sriadiť kataster. To by všetko ten t. zv. stavebný ruch a tú nezamestnanosť odstránilo.
Mnoho a mnoho dôvodov by som mohol uviesť, čo všetko zlého napáchaly provizórne vaše bytové zákony a zákony o stavebnom ruchu. A preto, keď chcem byť štátom svobodným. demokratickým, musíme prikročiť čo najrýchlejšie a čo nejenergičkejšie k voľnému trhu bytovému, je to požiadavok samozrejmý. A tu nám predložený zákon je len dočasnou plátaninou a čo je nápadné, že ani tento návrh zákona sa nestará o najchudobnejšie vrstvy národa, o tú nemajetnú vrstvu, ako by sa starať mal.
Tiež niet v návrhu nám predloženého zákona žiadne opatrenie proti pivničným bytom. Neni väčšieho nešváru v živote človeka, ako choroba, a taký pivničný byt, čo je to vlastne? Hotové parenište chorôb — a sú to choroby najviac prenosné, chytlavé, tak že celé ľudstvo má záujem, aby pivničné byty sa pozvoľne odstraňovaly.
Dnes je doba slnka a vzduchu, podporujú sa telovýchovné spolky, hlása sa nahota, aby slnko a vzduch mal všade prístup a naproti tomu niet žiadneho opatrenia proti podzemným skrýšam.
Žiadam, aj celá slovenská ľudová strana, ku ktorej patrím, že by bol do dňa 30. novembra 1930 obom snemovniam predložený definítivny, konečný zákon o stavebnom ruchu a s ním tiež spoločne zákon o ochrane nájomníkov, v ktorom by bolo uvedené neodvolateľné fixné dátum oslobodenia viazaného hospodárstva bytového.
Nebojte sa, páni, bytovej lieh vy! Keď dáte zodpovedajúce daňové úľavy, keď poskytnete dlhodobé oslobodenie od daní, prirážok a dávok, keď poskytnete a zjednáte pre novostavby hypotéky na úrokovú mieru čo možno predválečnú, potom zákon poptávky a nabídky bude regulovať mzdy, ceny materiálu, ceny pozemkov u stavieb a v dôsledku toho i ceny bytov.
A preto mám pozmeňujúci návrh k hlave prvej, §u 2, odst. 1 (čte): ťPozemky dosud nezastavené nebo zastavené, avšak k účelům obývacím nezužitkované, mohou do 31. března 1931 býti vyvlastnenz pro stavby obytných domů...Ť Ja hovorím v mojom pozmeňovacom návrhu slovenskej ľudovej strany, aby dátum bolo predlžené do r. 1936.
Hlava piata, § 36, odst. 3 hovorí (čte): ťZa dům s nejmenšími byty je považovati dům obsahující výlučné nebo prevážne byty o kuchyni a jedné obytné místnosti s podlahovou plochou dohromady nejvýše 40 m2.Ť Ja v mojom pozmeňovacím návrhu navrhujem, aby táto plocha bola zmeněná na 30 m2, to je na t. zv. obytnú kuchýň, a aby obce a všeobecne prospešné družstvá malý výhodu tú, že by boly z tých 350 mil. subvencované vtedy, keď o tento najmenší byt v istých percentách tiež sa postarajú a vystavajú.
Hlava šiesta predloženého návrhu hovorí o daňových a poplatkových úľavách. § 52 znie (čte): ťDočasné osvobození od domovní daně a přirážek príslušných: 1. stavbám uvedeným v §u 134 zákona č. 76/1927 Sb. z. a n. na dobu 15 let.Ť — Ja hovorím, že na dobu 30 rokov. — ť2. stavbám domú s malými byty a malými provozovnami uvedenými v §u 136 cit. zákona na dobu 25 let.Ť — Ja hovorím na dobu 40 rokov. — ťbudou-li dokončený do konce roku 1932.Ť — Ja hovorím do konce roku 1940.
Pozmeňovací návrh som už podal.
Tu mnou prednesené námety boly všeobecné, ako občana a verného republikána, starajúceho sa o blaho všetkého občianstva.
Teraz chcem ešte predniesť naše specielné krivdy, čo sa týka Slovenska a Slovákov.
Ako náš rečník dr Mederly v posl. snemovni už načrtal, aj ja to z tohoto fóra musím vám povedať. Páni! Slovensko zkracujete všade, vždy a môže sa to raz vypomstiť na vás samých, na politickej Prahe! — Príde na psa mráz, — hovorí porekadlo.
Tak, ako sme za Maďarska rozlišovali Maďara a jeho politických pánov, držiteľov politickej moci v Pešti, tak aj dnes rozlišujeme Čechov a jeho držiteľov politickej moci v Prahe.
Čecha roľníka, Čecha živnostníka, Čecha úradníka a všetkých Čechov a Češky držíme za bratov a sestry, za spolublížnych, ale český centralizmus, českú svätú nedotknuteľnú byrokraciu zatracujeme a budeme viesť boj na život a na smrť proti týmto hydrám, ktoré podžierajú a sožierajú konsolidáciu, pravé dobré bratské spolunažívanie dvoch slavianskych národov, dnes tak tuná spolu patriacich.
Vy pestujete autonomistov, vy, vaša tvrdohlavosť, vaša panovačnosť. Ja musím behať po Prahe, a to obyčajne márne, aby som mohol dostať niekde nejakého zamestnanca, dozorca, sluhu do štátnej služby. Nemôže byť daná istá právomoc zemským správam na Slovensku a krajinskej správe, aby mohla prijímať sriadencov, zamestnancov tiež štátnych?
Interesuje to ministra alebo jeho sekčného šéfa, že ako vypadá ten lebo onen zamestnanec v Košiaciach alebo v Leviciach? Jeli tučný, nebo chudý, brunet, alebo blonďák? Nestačilo by, keď by ministerstvo malo soznam sriadencov aj ich matriku a hlavný dozor nad nimi ako najvyššia inštancia? To ostatne by malý obstarávať zeme, krajiny a hneď by bolo menej nadávok, reptania na centralistickú požravosť pražskú. Ale hľa! To Slovensko je ďaleko, pán Boh vysoko, váš horizont naproti tomu úzky. Vy vidíte len nad Prahou hviezdičky, ako to Hašler spieva, vy vidíte Prahu a okolie, a to ostatné nech čert vezme! Krivdíte nám vo všetkom, aj pri stavebnom ruchu. V historických zemiach postavené bolo v rokoch 1921 až 1927 59.403 bytov, na Slovensku len 6.138 bytov, to je 8% výšky štátnej podpory.
Podľa vydaného almanachu predošlého roku spolku inženierov a architektov bolo na Slovensku podľa stavebného zákona so štátnou podporou do septembra 1928 postavené 243 nájomných domov a 1.547 rodinných domov, spolu 4.200 bytov.
Tieto údaje porovnajúc s výsledkami v Čechách a na Morave, dostaneme, že Slovensko obdržalo len 7% zo stavobného fondu. Keď vezmeme daňové merítko za podklad, Slovensko platí 13.5% všetkých daní, tedy obdržalo zo svojich vlastných grošov zpäť len 50% všetkých daní. Keď vezmeme plochu Slovenska, do rozmerov činí Slovensko 35% celej plochy republiky. Keď vezmeme počet obyvateľstva, čo do počtu obyvateľstva býva na Slovensku 22% obyvateľov celej republiky. Teda patrilo by Slovensku aspoň 20% zo stavobného fondu.
Tu máte vyšité, hľa, nad hlavou vo štátnom erbe heslo nášho prezidenta Masaryka: ťPravda vítězí!Ť Ale kde je u vás pravda? Pravda žobre u dverí a krivda za stolom sedí!
My nič nechceme, len čo nám patrí. Rus, Poliak, Ilýr, Čech, to sú naši bratia. Ako nám budete krivdy robiť, tak Čechov vytreme. Národ nás poslal sem, aby sme hájili jeho práva, ktoré hájiť statočne budeme, či sa vám to bude páčiť a či nie, a neustaneme do tej doby, kým nedostaneme, čo nám právom, Bohom a zákonom daným, patrí. Ale beda tomu, z koho pohoršenie pochádza a pochodí to z vás, politikov pražských, z centralistov pražských. My sme pod mocou politickej centralistickej Prahy, ale vám ručím, že sa zpod tejto moci vyslobodíme a vyslobodíme sa, ako vidím do budúcna, pomocou synov tých exponovaných Cechov, ktorých ste poslali na Slovensko. Mám zkúsenosť. R. 1920 až 1921 som bol v drevárskej komisii. V tejto nie my Slováci, ale Česi, čo mali drevárske obchody a podniky na Slovensku, boli autonomisti, ale akí! Až nám to bolo nepríjemné, tak dobíjali do ministra Hotowetza. My sme boli tenkrát len tak poza.
Ošmekli ste nás tiež pri rozdelení podielov z daní medzi krajiny. Podľa záverečných účtov štátnych z r. 1928 dostaly Čechy 1.034,697.943 Kč, to je 61%. Slovensko dostalo 113,735.143 Kč, to je 6.7%. Čechy dostali viac ako deväťkrát toľko ako Slovensko, Morava skoro štyrikrát toľko, Sliezsko len asi o pol procenta menej ako Slovensko a Podkarpatská Rus. Nuž čo? Pravda víťazí?
Vidíte, kde idú naše krvopotne vyrobené groše, a za tieto naše tvrdomozolovité a v potu tvári zarobené groše nemáme práva ani cestára, ani školníka ani zametača najať ani zamestnať. Musíme žobrať u politickej centralistickej Prahy pre každú mizernú mrvu a vy to voláte slobodou a ešte že doplácate na Slovensko? Áno, slobodu máme platiť a žobrať. My sme za celistvosť, my naše práva chceme vydobyť v rámci Československej republiky a chceme tu žiť ako rovní s rovnými. Kým takéto a podobné krivdy na nás páchať budete, za žiadne vládne návrhy hlasovať nebudeme.
Místopředseda Trčka (zvoní): Dále přihlášen je ke slovu pan sen. Modráček.
Sen. Modráček: Ctěný senáte! Hlásím se při této příležitosti ke slovu, abych promluvil k rozumu a citu tohoto shromáždění, vlády a celé veřejnosti, neboť věc, kterou se budu znovu zabývati, dotýká se nejživotnějších zájmů velké části obyvatelstva, našeho národohospodářství a státu samého, a nemůže už býti déle pomíjena, jako tomu bylo dosud. Máme před sebou opětně novelu stavebního zákona. Pohříchu jest opět terminována. Vztahuje se toliko na stavby, které se započnou do konce příštího roku.
Již mnohokráte bylo poukazováno na škodlivost těchto terminovaných zákonů, jež znemožňují řádnou, plánovitou stavební kalkulaci a jež mají za následek, že se v určitém období rozvine stavební ruch, který zdraží materiálie i pozemky a hned potom opět úplně ustane. Doufám, že zkušenosti, kterých bylo nabyto s krátkodobými zákony o stavebním ruchu, budou působiti, aby vláda při zpracování novéno zákona o stavebním ruchu, k němuž sebralo ministerstvo sociální péče, jak jsem slyšel, velmi obsáhlý materiál, na to pomýšlela a předložila nám, doufám ještě letos, zákon o stavebním ruchu dlouhodobý.
Přesto jsme za tuto novelu ministru sociální péče vděčni, neboť se v ní přikročuje k řešení bytů pro nejchudší obyvatelstvo, a to tím způsobem, že se zavádí opětně státní příspěvek k anuitám ze zápůjček. Ovšem je poněkud tato věc v novele zaklausulována a bude záležeti teprve na vládním nařízení, abychom věděli, na čem jsme. Hlavně se myslí na podporu staveb malobytových pro obce, teprve ve druhé řadě mají míti nárok na výhody tohoto zákona družstva a i nemajetní jednotlivci na stavbu rodinného domku. Jsem toho mínění, že má-li býti dosaženo účele zákona, bude nutno vyznačiti ve vládním nařízení přesně podmínky, za nichž se zmíněný příspěvek bude poskytovat. Je možno stavěti levně se státním příspěvkem a Je možno stavěti draze ze státním příspěvkem. Rozumí se samo sebou, že musí ministerstvo sociální péče dbát toho, aby se stavělo za podmínek, jež skutečně umožní, aby bylo dosaženo s tímto příspěvkem bytů pokud možno nejlevnějších. Zejména mám za to, že bude potřebí hleděti k tomu, aby se nestavělo na předražených pozemcích, o nichž se hlavně zmíním.
V poslanecké sněmovně bylo mluveno velmi obsáhle o obtížích, jež stojí v cestě stavebnímu ruchu v nynější době. Bylo tam mluveno o drahotě materiálu a o drahotě úvěru. Přiznávám, že dnes se staví dráže, než se stavělo na př. roku 1926 nebo 1927, naproti tomu však staví se levněji, než se stavělo r. 1928 a 1929: rovněž i úvěr je dnes výhodnější, než byl v minulých letech. Co dnes je aspoň ve větších městech, a mám na mysli především Prahu, hlavní překážkou stavebního ruchu a hlavní příčinou stavební krise, je především cena pozemků. Město Praha slíbilo, že postaví asi 10.000 malých bytů se státním příspěvkem. Kde ty byty chce postaviti, není ještě rozhodnuto; praví se, že na pankrácké pláni.
Díváme-li se na regulační plán pankrácké pláně a na majetek obce pražské tamtéž, poznáme, že pozemky, které tam má město Praha k dispoci, stačí asi na 1.000 a nikoliv na 10.000 bytů. Ostatní by musila Praha přikoupiti. Ale v tom okamžiku, jakmile bude přikupovati, narazí na tak vysoké ceny pozemků soukromých majitelů, že i se státním příspěvkem 21/2% k anuitě nepostaví žádných levných bytů.
Jak pravím, pro Prahu se koncentruje otázka stavebního ruchu především v otázce ceny pozemků. Ale otázka ta není již aktuelní jenom pro Prahu, je také aktuelní pro jiná města a dokonce, jak jsem vyšetřil v celé řadě venkovských míst, je aktuelní i pro celou řadu obcí menších a dokonce i vesnic.
Je proto potřebí, pánové, abychom se u tohoto nezdravého zjevu, jejž zoveme pozemkovou spekulací, zastavili a uvažovali o prostředcích, jak této spekulaci čeliti. Za války seznali jsme různé druhy hyen, které využívaly nedostatku a lidské bídy k vlastnímu obohacení. Byli to t. zv. keťasové, kteří provozoval i řetězové obchody s nepatrnými zásobami potravin, zdražovali je do fantastické výše a obohacovali se, nehledíce na to, že svlékají lidi z poslední košile. Vyrůstali nám celé řady t. zv. válečných zbohatlíků, kteří zkorumpovali hospodářský život a mají hlavní vinu na poklesu naší valuty a na nesnázích a obtížích sociálních a hospodářských, s nimiž musila republika zápasiti v letech bezprostředně po našem osvobození.
Za krátko po převratu k těmto spekulantům přidružili se spekulanti noví, spekulanti s lidskými příbytky. Nestavělo se celou dobu války, nestavělo se ani po válce, nestavělo se přes vydatnou státní podporu dostatečně, nastal nedostatek bytů. A co jsme viděli? Viděli jsme, že i zákon na ochranu nájemníků stal se předmětem spekulace těchto hyen.
Za byt ve starém domě žádalo se odstupné mnoho tisíc korun. V novostavbách pak nejen mu sil nájemník zaplatiti velký stavební příspěvek, nýbrž i činži na mnoho let dopředu. Při tom nejprve pozvolna, pak rychleji počaly stoupati stavební pozemky v Praze a ve všech větších městech republiky. Nejprve dohonily znehodnocení valuty, ale pak letěly skokem do výše tak, jako letí kursy vyhnaných akcií na burse, až dostoupily výše, která zabrzdila úplně stavební ruch v Praze, Brně a Bratislavě a jiných městech, dokonce, jak jsem pravil, i na venkově.
Uvedu k ilustraci jen některá čísla. Vy víte, že ve vnitřní Praze stouply ceny stavebních míst až na 40 až 60.000 Kč za čtvereční sáh. V posledních dvou letech sice se zarazilo stoupání ve vnitřní Praze, ale zato se rozvinulo v obvodech Prahy, právě tam, kde stavějí se byty pro střední vrstvy a nižší třídy obyvatelstva. Pozemky na periferii Vinohrad, které před válkou stály 150 až 200 korun, dnes se počítají za 3.000 až 5.000 za jeden čtvereční sáh. Pozemky v předměstích vzdálenějších, které se kupovaly za 150 korun nejvýše, dnes se cení na 1.800 až 3.000. Naše družstvo, kterého jsem byl předsedou, před 10 lety prodalo část svého pozemku za 80 korun jeden čtvereční sáh; ten pozemek zůstal nezastavěný a dnes se nám nabízí jeden čtvereční sáh za 2.400 Kč! Dokonce i na rodinné domky stouply ve vzdálenější periferii ceny pozemků úžasnou měrou, takovou měrou, že v dosti vzdáleném místě v obvodu Prahy nedostanete pozemek na rodinný domek pod 250 Kč za čtvereční sáh. A to je cena, jak se říká, přiměřená. Blíže Prahy chce se za pozemek 1.000 Kč za čtvereční sáh. Dnes přichází pozemek na rodinný domek na 50 až 80.000 Kč. Rozumí se samo sebou, že je nemožno na takto zdraženém pozemku stavěti.
Musím zde připomenouti jaksi mimochodem, že jistou vinu na této pozemkové spekulaci mají provisoria našich zákonů o stavebním ruchu. Jak jsem řekl, vyvolá se jeden rok mimořádný stavební ruch a právě v tom roce stoupnou ceny pozemků nejvýše, poněvadž je po nich větší poptávka. Pak ale, když stavební ruch opadne, cena pozemků zůstává na té úrovni, na kterou byla vyhnána. Není pochyby, že mnoho zavinují též stálá provisoria našich zákonů o stavebním ruchu. Několik bank a záložen a také několik majetných jednotlivců skoupilo v okolí pražském před válkou a po válce takřka za babku celé komplexy polí, parcelovali je a dnes žádají za jeden čtvereční sáh cenu 100, 200 až 300násobnou, než jak sami koupili onen pozemek.
Znám jedno pražské předměstí, kde dříve byl velmi čilý stavební ruch, ale dnes se tam již po tři roky nestaví, poněvadž tamější záložna má v monopolu většinu stavebních pozemků a vyhnala jejich cenu tak vysoko, že každý by byl přímo blázen, kdyby na tom pozemku stavěl, neboť tato záložna žádá za čtvereční sáh pozemku na podřadném místě 1.700 až přes 2.000 Kč!
Stavební spekulace se rozvinula daleko za periferii Prahy. Na př. v Suchdole se prodávaly donedávna pozemky na rodinný domek za 30 Kč čtvereční sáh a hodně se tam stavělo, takže obec ta vzrostla za krátkou dobu až na podiv. Ale teď tam skoupila jedna pražská záložna pole a vyhnala cenu pozemku na rodinný domek na 120 Kč za čtvereční sáh. Rozumí se, že zarazila tam stavební ruch.
Stoupání cen stavebních míst má za následek, že se spekulace zúčastňují i drobní spekulanti, kteří koupí si 2—3 parcely, nechají je ležeti ladem, poněvadž čekají, že je dobře zpeněží, až stoupnou více v ceně. Nestaví se tedy. A proč by se stavělo, když se z holého pozemku vydělá daleko víc a snadněji, než kdyby se na něm stavělo? A takovým způsobem znemožňuje velká i malá spekulace v Praze stavební ruch, ba můžeme říci, že jej v poslední době úplně ubila.
Ukáži několika málo číslicemi — nechci vás zdržovati — jak působí cena pozemku na byt. Dal jsem kanceláří našeho stavebního družstva vypočísti, jak činže reagují na cenu pozemků. Mám dvě alternativy: jedna se týká tříposchoďového domu postaveného na pozemku, jehož čtvereční sáh stál 400 Kč. Pokoj a kuchyň v tomto domě v 1. poschodí vyšel na 4.000 Kč. Při ceně 2.000 Kč za čtvereční sáh by stál ten pokoj a kuchyň 5.250 Kč, tedy o 1.250 Kč více. U čtyřposchoďového domu vyšel byt o kuchyni, pokoji a kabinetu při ceně 450 Kč za čtvereční sáh na 4.400 Kč. Při ceně 2.000 Kč — jak se tam dnes za 1. čtvereční sáh žádá — by přišla cena toho bytu na 5.700 Kč, a to při poměrně nízké úrokové míře hypoték, jež družstvu se podařilo získati.
Prosím, to jsou fakta, která vám ilustrují, jak veliký vliv má cena pozemku na cenu bytu. 4.000 Kč již těžko platí lidé nájemného. A teď si představte, že pozemky stouply tam během posledních let ze 450 Kč za čtvereční sáh až na 2.000 Kč, a že najednou za 3 roky z téhož bytu má platiti soused 5.700 Kč! To už přestává všecko! Tady se musí přece učiniti proti tomu nějaký zákrok.
A jak to vypadá s provozovnami? Pánové, jsem toho mínění, že dnes by mělo býti pro živnostenskou stranu nejpřednějším požadavkem, aby pracovala proti lichvě s pozemky. Podívejte se, jak je to se živnostníky uvnitř Prahy! Jindy si vydělal živnostník 100.000 Kč hrubého zisku. Tak tomu bylo ještě donedávna. Z tohoto hrubého zisku platil nájemné a daně a žil v poměrném blahobytu, snad mohl nechati své syny studovati. Dnes dá tuto sumu jen na činži. Kde je úhrada ostatních jeho výdajů? Z malého krámu na Václavském nám. v pasáži platí se skutečně 100.000 Kč nájemného, 50.000 Kč nájemného platí holič z krámu v pasáži. Pekař, který v předměstí za 50.000 Kč ročně platil režii a živil rodinu, platí dnes jen z malé pekárny tolik. U větších obchodníků a kaváren nejsou činže půl milionů a milion korun ročně žádnou vzácností a v důsledku toho bankrot na bankrot, konkursy a vyrovnání. Kdybyste šli novostavbami ve vnitřní Praze, kde jsou obchodníci a živnostníci, poznali byste, že se tam stále firmy mění. poněvadž předešlý tam všecko prodělal a odešel a zase tam přijde jiný a zase prodělá, poněvadž ohromné nájemné ho úplně vyčerpá a zničí.
Nikdy nebylo tolik živnostníků zničeno a ruinováno jako v poslední době, vinou pozemkové lichvy, která vyšinula činže do fantastické výše, jíž zdaleka neodpovídá ani frekvence ani důchody obyvatelstva.
A další důsledek, vážení pánové! Zaražením stavebního ruchu zvětšila se nezaměstnanost nejen dělnictva stavebního, nýbrž všech oborů, které souvisejí se stavebním průmyslem. Obchody tím trpí, trpí tím celý hospodářský život, všude hlásí se stísněnost. Všichni chudnou, jen pozemkoví spekulanti bohatnou.
Ani válečná doba nenadělala v Praze tolik zbohatlíků a milionářů z bídy obyvatelstva jako v posledních letech pozemková spekulace. Je tu řada boháčů, kteří do nedávná byli poměrně malí lidé a kteří dnes kupují zámky a pozemky a žijí jako knížata a kteří o své zbohatnutí nepřičinili se jinak, než že čekali s cigaretou v ústech, až půda, kterou zkoupili za babku, stoupne v ceně s vzrůstem Prahy a nedostatkem bytů a krámů. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)
Kolem staveb hromadí se celé stovky zedníků a pomocných dělníků, kteří marně žádají zaměstnání. Dílny pracující pro stavební průmysl omezují svou výrobu a propouštějí dělníky, obchodníci žalují na nepatrné obchody. Počet konkursů a vyrovnání s úžasnou měrou vzrůstá a pustoší a ruinuje dodavatele i peněžní ústavy. Lidé bloudí ulicemi, hledajíce bytu za snesitelné nájemné, tísní se v bídných komorách a sklepních místnostech, kde není světla ani vzduchu, kde řádí nemoci všeho druhu. Nemocenské pojišťovny stávají se definitivními vzrůstem počtu nemocných, stát je nucen zvyšovati miliony podpory v nezaměstnanosti. Ochabující vývoz za hranice bylo by nahraditi pozvednutím domácí spotřeby, zkrátka je potřeba staveb, práce, výdělku. Ale nestaví se, není práce ani výdělku, poněvadž tak to nadiktovali pozemkoví spekulanti, kteří žádají za stavební parcely ceny, jež zvyšují nájemné a ceny rodinných domků do nesnesitelnosti. Je přímo nepochopitelno, že naše veřejnost ve spravedlivém hněvu neudeřila dosud na obce a vládu, aby zabránily řádění těchto neodpovědných a zločinných živlů. Nedávno jsem četl, že ministr financí vydal výnos, jímž bylo uloženo, aby se zostřil dozor nad bursovní spekulací v akciích ústavů a podniků náležejících koncernu známých tří bank, jež se nalézají ve fusi. Přáli bychom si, aby ministerstvo financí, vlastně vláda, také trošku dohlédla, co se děje na pozemkovém trhu, ale ne aby hleděla zabrániti bursovní spekulaci, nýbrž předřazování pozemků. Je smutným zjevem naší svobodné demokratické republiky, že největší boháči nám vyrostli ze zkrachovaných bank a spekulace s lidským přístřeším. Malé zloděje trestáte a velcí projíždějí se v luxusních autech po Praze a v lázeňských místech a roztahují se pyšně na vrcholcích naší bohaté společnosti.
Vysvětlení, proč naše veřejnost tak málo si všímá této velké otázky, spočívá v tom, že naši národohospodáři a politikové si dosud málo všímali té kategorie ekonomické, jíž říkáme pozemková renta a o níž vyšla za hranicemi již celá bibliotéka. Nejsme informováni. Vidíme a hledáme zlo jinde, než se má hledati. Nájemník je toho mínění, že byt mu zdražuje jedině domácí. Dělník je toho mínění, že nízkou mzdu mu zavinuje jedině podnikatel. Žádný ale nevidí, že za majitelem domu. továrny a podnikatelem jest ještě třetí činitel, který bére lví podíl ze mzdy, z nájemného i ze zisku podnikatele. Ten třetí činitel je pozemková renta.
Vážení pánové! Nikdo neukázal tak přesvědčivě na přímou spojitost mezi moderní bídou, nízkou mzdou, hospodářskými krisemi a pozemkovou rentou jako Američan Henry George ve svém slavném spise ťPokrok a chudobaŤ. Ježto vše, co člověk tvoří, čeho člověk užívá, co člověk podniká, je spojeno s půdou, z půdy pochází a děje se na půdě, rozumí se samo sebou, že každý pohyb ceny půdy uplatňuje se ve veškeré činnosti lidské, že týká se stejnou měrou mzdy dělníkovy jako výdělku průmyslníků a obchodníků. Dovolte, abych vám citoval něco z té knihy, již bych si přál, abyste všichni četli, z knihy Henry George. Praví na jednom místě: ťJe všeobecně platnou skutečností, že, kde hodnota půdy je nejvyšší, vykazuje civilisace vedle největšího luxu největší chudobu. Chceme-li viděti lidské bytosti v nejbídnějším a naprosto beznadějném postavení, nesmíme jíti do neohraničených prérií, kde člověk na vlastní pěst zápasí s přírodou a kde půda nemá hodnoty, nýbrž do velkých měst, kde držba malého kousku půdy je bohatstvím...Ť ťRenta pozemková je daň, která stále a nepřetržitě se ukládá na práci. Každý úder kladiva, každý náraz sekyry, každý pohyb tkalcovského člunku, každé hnutí parního stroje platí jí svůj tribut. Ona bére jej z výdělku mužů, kteří dávají v pospas svůj život pod zemí i od těch, kdož nad zčeřenými vlnami visí na rahnech. Ona osvojuje si spravedlivý výdělek kapitalisty a ovoce trpělivé námahy vynálezce. Ona bére malým dětem hru a školu a nutí je k práci, dříve než jejich kosti jsou tvrdé a svaly pevné, ona loupí těm, kdož mrznou, teplo, hladovému potravu, nemocnému léky, starostlivému klid. Ona ponižuje a zdivočuje a pobuřuje. Ona vtlačuje rodiny o osmi a desíti osobách do jediného špinavého prostoru, ona plní kořalny a putyky těmi, kdož doma nemají pohodlí. Ona dělá z chlapců, kteří by mohli býti užitečnými muži, kandidáty žalářů a káznic. Ona plní bordely děvčaty, která mohla býti šťastnými matkami. Ona vysílá lakotu a všechny špatné náruživosti, aby plenily společnost jako tuhá zima žene vlky k lidským obydlím. Ona zatemňuje víru v lidské duši a představu spravedlivého a milosrdného stvořitele zahaluje závojem tvrdého, slepého a krutého osudu.Ť
Pánové, a co praví jiný reformátor půdy Adolf Damaschke v Německu ve své knize ťDie BodenreformŤ? On se ptá: ťKde zůstal pokrok kultury, jenž měl přinésti lidstvu humanitu, blahobyt a štěstí?Ť A odpovídá: ťByl třetím faktorem, pozemkovou rentou, vyssát. Každý den osvojuje si v Berlíně pozemková renta z výnosu pracovního dne více než 500.000 marek. Není divu, jestliže na mzdu a podnikatelský zisk nezbývá než to nejnutnější a v mnoha případech ani to.Ť
I odpůrci teorie Georgeovy a Damaschkovy jsou nucení přiznati, že pozemková renta v městech pohlcuje veliký díl výsledků pracujícího obyvatelstva. Adolf Weber, jeden z odpůrců těchto teorií, vypočetl podle odhadu Sydney Webba nezasloužený vzrůst hodnoty pozemků v Londýně na 142,360.000 M ročně Každý nově přibyvší obyvatel Londýna přináší — před válkou, to všechna jsou data předválečná — londýnským majitelům půdy okrouhle 1650 M zisku. Pro Charlottenburg u Berlína vypočetl Pavel Vogt maje na zřeteli obecnou hodnotu, že v desetiletí 1887—1897 stoupla cena půdy tam o 250 mil. marek, čili o 2.500 M na hlavu obyvatele.
Přímo fantastický vzrůst pozemkové renty je v Americe. V Chicagu čtvrt akru půdy ve vnitřním městě v r. 1837 stál 20 dolarů, v r. 1894 však stál 1,250.000 dolarů. (Sen. Habrman: Na prériích dávali prvním vystěhovalcům takový kus půdy na místě denní mzdy!) Ano. Od té doby stoupl zcela jistě ten kus pozemku několikanásobně. Požehnání, jež Amerika z toho má, jak víte, jsou mrakodrapy. Zde v Praze si lidé pořád stěžují, že státní regulační komise omezila stavbu do výšky. Věřte mně, že musíme býti vděční státní regulační komisi za to, neboť, kdyby zde při chamtivosti, která v Praze vládne, dnes byly dovoleny činžáky o 10—12 poschodích, zakrátko bychom se tu zalkli a cena půdy by stoupala ještě dvacetkrát tolik, nežli stoupá dnes.
Připomínám však k tomu, že jak v Americe, Anglii a Německu, i v jiných zemích vzrůstání pozemkové renty v městech nezůstalo bez odezvy zákonodárství státu a obcí. V celé řadě zemí byla učiněna různá opatření, aby jednak ze vzrůstu městské renty měla města příjem, jednak aby se bránilo přílišné pozemkové spekulaci.
V Anglii i ve Spojených státech již před válkou byla zavedena v některých velkých městech daň ze zhodnocení půdy v důsledku zřízení nových ulic, zavedení kanalisace a dopravy a jiných veřejných opatření. V Německu řada měst zdaňovala již před válkou nezastavěnou půdu stavební v jednotlivých případech i progresivně, a majíc takto nový zdroj příjmů, mohla snížiti daň z budov s malými byty. Daň tato na nezastavěné pozemky a na nemovitosti, které stouply v ceně komunální politikou, platí se ročně jako každá jiná daň a dlužno ji odlišovat od dávky z přírůstku hodnoty, která se platí při převodu, o níž se ještě zmíním. Po válce, rozumí se samo sebou, že nepřestaly akce jednotlivých států, směřující proti pozemkové spekulaci. Vídeň vyřešila otázku tu nejradikálněji, totiž vzala sama stavbu bytů do svých rukou a nepřipustila tam žádné rozpětí stavební spekulace pozemkové, jako u nás v Praze. V německém říšském Národním shromáždění skoro jednomyslně byl již 29. dubna 1920 schválen návrh, aby vláda co nejdříve předložila osnovu zákona o potírání pozemkové lichvy a sociální úpravě (Ausgestaltung) vyvlastňovacího práva, zejména v tom směru, aby stavba bytů a zřizování hospodářství bylo usnadněno získáním levné půdy. V důsledku tohoto usnesení zřízen byl při říšském ministerstvu práce ťStálý poradní sbor pro domovinyŤ, jenž vypracoval obsáhlou osnovu zákona, kterou se ukládá obcím, aby opatřily se dostatečným množstvím vlastní půdy a k tomu účelu rozšiřuje značně překupní a vyvlastňovací právo obcí.
Podobný a ještě radikálnější návrh byl r. 1925 podán ministrem pro veřejné blaho v pruském sněmu. Inflace a různé starosti, jimiž je zmítán parlamentarismus v Německu, znemožnily přesto, že několikráte byly tyto a podobné návrhy sympaticky většinou přijaty, jak v říšském, tak v zemských sněmech, aby tyto osnovy byly uzákoněny. Nicméně celí se na př. v Prusku lichvě pozemkové cestou administrativní, na př. tím, že ministerstvo pro věř. blaho zapovídá, aby se poskytovaly hypotéky z věř. prostředků na stavby bytů na drahých pozemcích.
Slavný senáte! Uvádím tyto příklady, abych podepřel tím své vývody, že hlásám-li boj proti pozemkové lichvě, nepřicházím s ničím novým, co snad se zrodilo v mé fantasii, nýbrž přicházím s myšlenkami, o nichž se již dávno před válkou diskutovalo a o nichž se diskutuje i nyní a které jsou i prakticky v různých zemích odedávna prováděny. My pohříchu u nás ještě jsme o tom ani nediskutovali. Vzpomínám si na svůj návrh proti pozemkové spekulaci, podaný, je tomu asi tři až čtyři léta, který byl hozen do koše a nikdo si ho nevšiml, vzpomínám si, že každým rokem v této síni mluvím dvakráte nebo třikráte proti pozemkové spekulaci a volám do boje proti ní, ale že stále a stále jsem jenom mluvil k hluchým uším. Teprve teď snad, jak je viděti na přijetí některých resolucí v soc.-politickém a v rozpočtovém výboru senátu, obrací se již tímto směrem pozornost tohoto ctěného shromáždění a snad obrátí se k tomu cíli i pozornost naší vlády.
Máme u nás ovšem také dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti, ale ta se platí jen při převodech, ale zpravidla se převaluje na kupující. Ve vládním nařízení sice stojí, že samosprávnou dávku z přírůstku hodnoty platí zcizovatel, ale vidíme, že úřady klidně tomu přihlížejí, že v trhových smlouvách anebo ve zvláštních ujednáních vedle trhových smluv klidně dávka ta se převaluje na kupujícího. Rozumí se samo sebou, že se tím necelí pozemkové spekulaci, poněvadž velká část kupujících si neuvědomuje, když kupuje, že pak bude musiti platiti dávku z přírůstku hodnoty a najednou je překvapena, když dostane výměr berního úřadu na převodní poplatky a pak ještě na dávku z přírůstku hodnoty. Ve skutečnosti u nás, když se to vezme kolem dokola neplatí majitel třeba nejcennějšího pozemku stavebního vlastně dané žádné. Nepatrný švec, který sotva se drží existenčně na nohou, platí ze své živnosti nejméně dvojí daň: výdělkovou a z obratu. A má-li domek, ještě daň domovní. Majitel stavební půdy, ačkoli mu každým rokem stoupá na ceně snad o 100%, neplatí nic kromě, že snad přichází, když to prodá, do daně důchodové. Ale ovšem, že se to dá obejíti, když před tím zatížil důkladně pozemek, a tak se může zbaviti i zdanění daní důchodovou. Při tom ale ještě takový majitel, který neplatí žádné daně z pozemku, který stoupá na ceně rok od roku, způsobuje výlohy obci tím, že zabraňuje v samém městě zastavovati pozemky a nutí tak obec, aby prodlužovala kanalisaci a dlažbu až na periferii, kde se staví na levnějších pozemcích, a vadí frekvenci tím " že udržuje starou bouračku na frekvenčních místech. Když obec chce přikročiti k vyvlastnění, žádá takové horentní sumy peněz, že obec musí přikročiti k úřednímu řízení, které i rva nekonečně dlouho a které skončí obyčejně tím, že obec musí platiti cenu nadměrnou za jeho objekt. Je skutečně přímo na podiv, že naše obce si dosud nevymohly zákon, který by zjednodušil, který by usnadňoval jejich vyvlastňovací právo. Je nepochopitelno, že Praha klidně trpí, že několik majitelů pozemků jí zapoví stavěti tramvaj do Hodkoviček nebo do Krče. Je nepochopitelno, že naše obce si nevynutily, aby směly zdaňovati nezastavěnou půdu, která se nachází přímo ve stavebních blocích, která leží ladem třeba 10 let.
Pánové a dámy, my máme výtečné finanční ministry, všechna čest, ale mají jednu vadu, že když samospráva nebo stát potřebují peněz, nevidí nikde jinde zdroj příjmů než v pivu, cukru, v jízdních lístcích nebo podobných předmětech veřejné spotřeby. A přece je potřebí podívati se jen na naše větší města, je potřebí podívati se, jak stoupá tam bez lidského přičinění cena půdy, aby zde objevili zdroj dosti vydatných příjmů, které by mohly naplniti vyprázdněnou pokladnu. Nejen by takové zdanění přineslo dosti značné příjmy obci, ono by zároveň také bylo veřejně užitečné, neboť by nutilo majitele pozemků, aby pozemky nezastavené nedrželi, aby je odprodali, poněvadž by z nich měli škodu a poněvadž by nevěděli do budoucna, zda tu daň jim někdo zaplatí, kterou každého roku musejí platiti. Dávku z přírůstku, která se platí jen jednou, možno převaliti, ale daň, která se platí rok co rok, ta prostě zaniká, ta se tak snadno převaliti nedá. Je možno tudíž touto daní potírati i lichvaření s pozemky. Pravím, byla by to daň oprávněná, která by nezatěžovala nikoho nespravedlivě, a byla by i veřejně užitečná.
Pánové a dámy, nemůže býti sporu o tom, že pozemková renta je výdělkem nad pomýšlení nezaslouženým, že je to zisk, jenž plyne majiteli nemovitostí ze vzrůstu obyvatelstva, z potřeby bytů, aniž by sám jen prstem se o ten zisk přičinil. Ale v této chvíli mně neběží o to, abych zde rozváděl diskusi o pozemkové reformě. Neběží mně o to, abych polemisoval s těmi, kdo nesouhlasí s teoriemi t. zv. reformátorů půdy. Neběží mně o to, abych vyvracel někomu v této síni, kdo snad uznává, že do jisté míry pozemková renta je také odůvodněna. Ale oč mně při této příležitosti běží, je to, že je potřebí postaviti se co nejenergičtěji proti pozemkové spekulaci a lichvě, která dnes zuří v Praze a v řadě jiných měst republiky, která zdražuje přístřeší, vyrábí nezaměstnanost a stavební a hospodářskou krisi. Nechávám všeobecnou otázku pozemkové renty stranou. Ale co nemůžeme nechati bez povšimnutí, je její nezdravý a škodlivý vzrůst, je pozemková lichva. Proti té je potřebí, abychom se bránili v zájmu obyvatelstva, v zájmu našich obcí, v zájmu našeho státu, aby neochromila zdárný rozvoj našich měst a aby nevedla k horším důsledkům než dosud. Musíme si býti vědomi toho, že celé čtvrtě Velké Prahy jsou stavěny na uměle vyhnané ceně půdy, která neodpovídá ani vzrůstu Prahy, ani příjmům obyvatelstva. Musíme si býti vědomi, že činže, které se v novostavbách žádají, jsou nepřiměřené a že vyhánějí uměle i cenu starých domů a staví tak trh nemovitostí na pískovou základnu, která se může probořiti a způsobiti strašlivý krach. Takový krach prodělala všechna vzrůstající města, kde se neučinila včas opatření, aby stoupání cen stavenišť bylo udrženo ve zdravých kolejích. Takový krach zažila na př. Vídeň. Vzpomínám si zde na Vídeň, poněvadž mám dotyčná data po ruce. Vídeň to zažila v letech sedmdesátých. Tehdy spekulace v nemovitostech vyhnala tam ceny pozemků a činže do takové výše, že se to všechno zhroutilo a pohřbilo to nejen velký počet majitelů domů, nýbrž i řadu peněžních ústavů a připravilo tisíce vkladatelů o úspory. V letech 1866—85 stouply ve Vídni činže průměrně na jeden dům ze 6.591 K na 9.980 K. Toto stoupnutí činží připadá výhradně na poslední 4 léta tohoto decenia. na období t. zv. hospodářského rozmachu. Za jediný rok 1874 stouply tam činže o více než 15 mil. K. Ale příštím rokem následuje náhlý pokles, který byl provázen úplným zaražením stavebního ruchu a trvalo to plných 21 let, než činže dosáhly opět té výše jako v r. 1875. Budiž poznamenáno, že vlastně pokles činží a výnosu domů a v důsledku toho nemovitostí, byl daleko větší, než udává statistika, poněvadž během 21 let postavila se tam spousta velikých čin žáků, malé domy se zbouraly a postavily se na místo nich velké domy, takže pokles výnosu domů byl vlastně daleko větší, než nám ukazuje prostý průměr poklesů činží na jeden dům, jak je uveden ve statistice. Byl to zkrátka soudný den pozemkové renty. I my v Praze jsme povinni počítati s takovým vývojem a čím větší pole ponecháme spekulaci se stavebními místy, tím příšernější toho budou důsledky.
Doufám, že jsem věc, kterou jsem objasniti chtěl, objasnil dostatečně. Dovolte mi ke konci: Parlamentním projednáváním tohoto zákona ocitli jsme se samoděk před nejdůležitější příčinou nynější krise bytové a stavební. Mluvil jsem skoro výhradně o Praze, kde je to nejhorší, ale uvedené zlo vyskytuje se též v mnoha jiných místech republiky, v menší míře také ve venkovských mě stech a obcích. Máme tedy všichni zájem na tom, aby tato příčina a toto zlo bylo potíráno. Jakým způsobem, to naznačím několika slovy.
Je potřebí poskytnouti obcím rozšířené vyvlastňovací po příp. záborové právo na volná stavební místa za ceny úředně stanovené, na nichž by bylo možno stavěti byty a provozovny za snesitelné nájemné. Dále je potřebí propůjčili obcím právo, aby směly nemovitosti, jež obecní politikou nabyly zvýšené ceny. přiměřeně zdaniti ve prospěch obecní pokladny. A konečně je potřebí, abychom měli trestní zákon proti lichvě se stavebními místy a proti lichvě s byty. Pánové a dámy! Na syrečky máme lichevní zákon, ale na lichvu s lidským přístřeším zákona dosud nemáme! Vyvlastňovací právo, které je v zákoně o stavebním ruchu, je absolutně prakticky bezcenné. Také nikdo nebude ho používati v Praze a nepoužívá se tu. Kdybyste dotyčnou část zákona vypustili a s ní zároveň druhou část o mzdových soudech, zákon o stavebním ruchu pranic tím neutrpí. My potřebujeme dnes vyvlastňovací zákon daleko radikálnější a účinnější, než je vyvlastňovací právo v zákoně o stavebním ruchu.
Pánové, nebojte se, že by se zasáhlo tím do principu soukromého vlastnictví. Ta obava je neodůvodněna. Nemůžeme nepatrnému počtu majitelů půdy městské dovoliti, aby svévolně zdražovali obydlí, aby dělali krisi a nezaměstnanost a aby uváděli naše obce do katastrofální situace. Nemůžeme trpěti, aby statisíce obyvatelů trpělo proto, že jistí majitelé chtějí dosáhnouti nezaslouženého zisku z nedostatku bytů a bídy obyvatelstva. Se svým majetkem nemůže si každý dělati co by chtěl. Jsem-li majitelem nože nebo revolveru, nemám již proto právo, že mohu kohokoli tímto svým majetkem poraniti nebo zabíti. Obmezuje-li trestní zákon používání soukromého majetku v těchto a podobných případech, má zákonodárce právo obmeziti zneužívání majetkového práva na úkor veřejnosti též v tom směru, kde zvětšuje bídu obyvatelstva.
Volám k vašemu právnímu vědomí a svědomí, volám k vašemu lidství a k vašemu vlastenectví: Vzchopte se k energickému kroku proti lichvě s lidským přístřeším. Máme v rukou zákonodárnou moc proti tomuto zlu, použijme ji! (Potlesk.)