A což dělnice v továrnách? Prosím, ty matky budoucího pokolení, ty voličky atd. Ne, naše školství není demokratické a není přizpůsobeno poměrům národa drobného lidu.
Demokratisace kultury musí býti u nás domyšlena a musí býti tedy také umožněno každému schopnému občanu, který je již v životní praksi, aby si získal vzdělání, k němuž je schopen a jehož nemohl dosáhnouti v mládí. Vzpomínám, jak americké učitelstvo všech stupňů naplňovalo o prázdninách budovy amerických universit, kde z různých kursů, si mohlo odnésti nejen rozšíření vědomostí, ale i zvýšení své úředně uznané kvalifikace až po doktorát! U nás v této věci vládne nejtužší středověk cechovnictví. Koho jednou život poznamenal, ať nemocí, sociální nebo hmotnou bídou, že zůstal na 1/4, 1/2 cestě ve vzdělání, ve školení, nedostane se dále. Ministerstvo železnic šlo ještě dál: na př. si ustanovilo. že přijímá jen absolventy škol, kteří je skutečně prošli, ne ty, kteří si soukromou pílí získaly vědomosti a prokázali je zkouškou!
Nebo pedagogické akademie pro učitelstvo mají ve svém návrhu výslovně uvedeno, že rok na nich ztrávený, ač má míti vysokoškolskou úroveň, nebude opravňovati k pokračování v návštěvě university! Patrně to bylo jenom povídání, že akademie budou vysokoškolským vzděláním. Pak se o tom nemělo povídati. A je-li to vysokoškolské vzdělání, což pak chcete toho kantora na věky poznamenati, aby nemohl jíti dále?
Pedagogické akademie, které sliboval otevříti ministr dr Hodža v r. 1928/29, jsou ilusí! Proto si učitelstvo zřídilo soukromé pedagogické fakulty universitní v Praze a v Brně. A jaké pozdvižení! Jmenovati fakultou školu, kterou sice vedou a na ní učí universitní profesoři, ale, prosím vás, není zřízena tak a tak....!
Demokracie je ve školství zatím jen snem! Patrně bude potřebí změny mnohých zvyklostí. Tak na prvém místě bude nutno zavésti žákovskou samosprávu. I tu pan president pověděl letos 2. března své slovo: >Komenský vždy viděl ve škole stát, stát v malém, a právem. Demokracie se dá ve škole dobře prováděti.< Byla jsem šťastna, že jsem mohla na to připomenouti, že v pokusné třídě v Praze VII. paní učitelky Kühnelové, nalezl demokracii náměstek primátora města Prahy; odcházeje řekl: >To nejsou děti< - byla to V. třída - >to jsou občané.< Prosím, to znamená skutečně správně volená výchova na takové činné škole.
Po převratu se začalo se samosprávou žákovskou na školách středních - dnes na některé střední škole běda tomu, kdo by na ni jen pomyslil! Bude jistě potřebí, aby také do toho se zasáhlo. A ovšem na prvém místě potřebujeme osvobozeného učitele. A tu jako žena protestuji proti tomu, že v posledním roce byly zase otevřeny dva nové klášterní ústavy učitelské, jeden pro učitelky domácích nauk v Lučenci, druhý pro učitelky mateřských škol - německy - ve Štemberku. Ze 62 všeobecných učitelských ústavů je 14 řádových, z toho 11 ženských! Z 22 odborných ústavů učitelských je 7 řádových, vesměs pro ženy! Nechci zde rozebírati, do jaké míry tyto ústavy znemožňují 119 a § 123 ústavy. (Předseda dr Soukup ujal se předsednictví.)
Z vlastní osobní, třeba krátké zkušenosti, ale z dlouholeté zkušenosti učitelské považuji výchovu dorostu, hlavně učitelského na školách řádových za přímý protiklad výchovy svobodného učitelstva s odvahou svobodně pod vlastní odpovědností mysliti a také tak jednati a přímo znemožnění, aby dovedl takový učitel připravovati žactvo pro život, jak jsem jej dříve vylíčila. Je to hřích proti demokracii, ne-li víc!
Je přirozeno, že s demokracií ve školství jde ruku v ruce sociální péče; je nutno mysliti nejen na sociální péči pro studentstvo středoškolské, vysokoškolské a odborných škol, nýbrž také na žactvo měšťanských škol, které dojíždí do vzdálených míst, a je potřebí, aby také toto žactvo měšťanských škol bylo pojato do péče resortu >sociální péče o studentstvo< v ministerstvu školství.
Ta demokracie musí míti odlesk i v ostatních poměrech školských. Ale tu se již stýkám s demokratisací státní správy vůbec: Stavěti hráze osobnímu rozhodování o osudech jednotlivců! Některé pracovní obory mají své důvěrnické sbory, učitelstvo mělo své kvalifikační komise, které však místo k lepšímu byly nyní zhoršeny: Nejsou členy důvěrníci učitelstva, ale jmenovaní důvěrníci úřadu! Profesorstvo jich vůbec nemá, nemá jich učitelstvo odborných škol, nemá jich učitelstvo státních škol národních. Podobně disciplinární komise nejsou obsazovány volenými členy z učitelstva, ba jsou přímo vybíráni ti, kdo nejsou v nijakém organisačním vztahu k učitelstvu. Bylo jednou řečeno, že prý zástupci učitelstva nadržovali učitelstvu. Není tomu tak: zkušenost učí, že vždy je nejpřísnější ten, kdo má rozhodovati o sobě rovném. Ostatně lidé přísnost snesou, ale nespravedlnosti nesnesou, a nesnesou ani, když se domnívají, že jsou nespravedlivě hodnocení; jakmile kvalifikace je v rukou jednoho člověka, není žádné kritiky a není dovolání se práva - a to kazí jak všemocného muže, tak povahu podřízených. Přejeme si míti lidi s rovnou páteří - demokraty dole i nahoře.
Žádám velmi snažně pana ministra, aby restituoval: učitelské konference zemské i okresní - volbu členů kvalifikačních komisí - aby zřídil komory učitelské, vůbec aby zavedl učitelskou samosprávu - aby členové disciplinárních komisí učitelských byli taktéž voleni. Právě tak žádám, aby do zemských školních rad a okresních školních výborů byli přibráni volení zástupci učitelstva.
Ale nemluvím pro demokratisaci jen národního školství. Opírám se zde o to, co při národních školách již částečně bylo; v tom školství aspoň trochu volnosti a vzduchu - kdysi, kdežto na středních školách toho nebylo nikdy. Věřím, že nová školská správ a domyslí všechny důsledky obdobně i pro ostatní odbory školství. Bude to znamenati ulehčení odpovědnosti ministrovy a hráze byrokratismu, který je metlou ve věcech kulturních. Až se ministr podívá do dnešního systému, uvidí, že jeden, dva lidé mají v rukou celý velký kádr zaměstnanců, z čehož pák resultuje protekcionářství, povyšování oblíbenců - ne o nějaký stupínek, ale hned o celou škálu - a přehazování jiných, kteří nejsou v milosti, sem tam po republice.
Věřím, že bude hledati a najde demokratické rozuzlení.
Jsme-li demokratickým parlamentem, jak si říkáme, musíme všichni aspoň jednou promysliti, že demokratická republika, demokratické voličstvo, prostě demokracie je nemožná, nemyslitelná bez demokratické výchovy a školy. A spolu se mnou každý podepře počin ministrův. který k těmto činům povede. Po 11 letech svobody je skutečně nejvyšší čas! (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan ministr spravedlnosti. Uděluji mu slovo.
Ministr spravedlnosti dr Meissner: Slavný senáte! Ujímám se slov a k rozpočtové debatě proto, že pan sen. Trnobranský ve své řeči pronesl dvě výtky: jednu proti ministerstvu spravedlnosti, druhou proti kanceláři presidenta republiky. Obě výtky druhu takového, kdyby byly správné, že by musily býti považovány za velmi těžké, ale obě výtky, jak již předem mohu prohlásiti, jsou naprosto neodůvodněné. (Sen Trnobranský: Jako vždycky všecko!)
Pan sen. Trnobranský vznesl proti ministerstvu spravedlnosti, lépe řečeno proti mně výtku, že jsou politické osobnosti skandalisovány a že se tohoto skandalisování zúčastňují i státní úřady, mezi něž počítá státní zastupitelstvo v Praze, s nimž se, jak on uvedl, ministerstvo spravedlnosti ztotožňuje. Důvodem pro tuto výtku je mu trestní případ pana redaktora Ausobského.
Nemám ve zvyku utíkati od odpovědnosti a plně přijímám odpovědnost za obžalobu, která byla na pana redaktora Ausobského podána. (Sen. Trnobranský: To je těžko odpovědnost, pane ministře!)
Pan sen. Trnobranský tvrdil, že tato obžaloba byla podána svévolně a zlomyslně, ačkoli prý během vyšetřování byla jasně prokázána nevina pana redaktora Ausobského.
Oproti tomu uvádím podle spisů toto: Velmi důkladně a velmi svědomitě, velmi nestranně, a to bez ohledu na politickou. příslušnost, rozhoduji každou trestní záležitost. Velmi důkladně a velmi dlouho a velmi svědomitě uvažoval jsem také otázku podání obžaloby trestní na pana redaktora Ausobského.
Podání obžaloby není ještě, důkazem viny. A to, co v dalším uvedu, nemá býti prokázáním viny pana redaktora Ausobského, nýbrž odůvodněním, proč byla podána obžaloba, aby o vině nebo nevině mohl rozhodnouti soud. (Sen. Trnobranský: To by těžko bylo dokazovati!) Dnes soud vynesl svůj výrok a státní zastupitelství vezme ohlášenou zmateční stížnost zpět. Tedy s touto výhradou, že tu mluvím, ne o vině či nevině, nýbrž že tu mluvím o důvodech, které vedly nás k podání obžaloby a k tomu, proč nebylo upuštěno od obžaloby, s tou výhradou chci uvésti, proč bylo rozhodnuto, aby obžaloba byla podána. Proti panu redaktoru Ausobskému vypovídali dva obvinění. (Sen. Trnobranský: Zločinci!) Řeknu to velmi objektivně, pan sen. Trnobranský nemusí míti strachu. (Sen. Trnobranský: Nemám naprosto žádných obav!)
Předseda (zvoní): Prosím o klid!
Ministr dr Meissner (pokračuje): Proti redaktoru Ausobskému vypovídali dva obviněni býv. trestanci, (Sen. Trnobranský: Po každé jinak!)... kteří ukradli spisy a kteří tvrdili, že je k tomu svedl pan redaktor Ausobský. Výpovědi těchto spoluobviněných nebyly jednotné. Podotýkám, že zejména jeden z těchto obviněných vůči třetím osobám jednou tvrdil, že byl vyzván panem redaktorem Ausobským, aby uzmul spisy, a po druhé to tvrdil o osobě jiné. Ale oba dva tito obvinění setrvali při opětovných svých pozdějších výsleších... (Sen. Trnobranský: Později, ano!)... na svých tvrzeních. Jeden z těchto obviněných nevyslovil jména Ausobský, nýbrž řekl, že k němu přišel pán blond s brýlemi, a když mu byl představen pan redaktor Ausobský, který má tuto podobu, poznal ho. (Sen. Trnobranský: Nikoli, nepoznal ho ponejprv, teprve když věděl, že to je Ausobský, to řekl!) Druhý tvrdil, že to byl pan redaktor Ausobský, několikráte! Podotýkám, že kdyby byl býval toliko tento materiál důkazní, že bych se nebyl pravděpodobně rozhodl pro obžalobu. Jsem si velmi dobře vědom toho, co znamená obvinění osoby zachovalé, redaktora, ze spoluviny na krádeži, a byl jsem si vědom také, že proti tvrzení zachovalé osoby stojí tu tvrzení dvou osob, které mění své výpovědi a které již byly trestány. Ale zde jsou ještě jiné okolnosti, které každého, který chtěl míti jasno v této věci, musily nutiti, aby dal příležitost soudu, aby rozhodl, a nikoliv, aby rozhodovaly toliko orgány veřejné obžaloby, zda se obžaloba podá či nic. (Sen. Trnobranský: Proto se stavěl poctivý člověk mezi dva zločince jen z politických důvodů!) Za normálních poměrů bychom předpokládali, že někdo navede jiné osoby, aby ukradly trestní spisy, za vyloučené. U nás, bohužel tomu tak není. Měl jsem jiná akta v rukou, ze kterých je patrno, že politicky činné osoby byly ve spojení s úředními osobami, které odňaly spisy úřadům (Slyšte!) a přinesly je politickým osobám. (Sen. Pánek: To je hrozná obžaloba!) Tedy u nás to není zjevem absolutně vyloučeným, nýbrž já jsem ze spisů seznal, že u nás takovéto zjevy stávají se pomalu obvyklými. (Slyšte! - Sen. Pánek: Mohli bychom věděti, kdo to byl?)
Druhá okolnost, která donutila svědomitého veřejného žalobce, kterému šlo o zjištění objektivní pravdy, aby obžaloba byla podána a soud měl příležitost rozhodnouti... (Sen. Trnobranský: Ta byla zjištěna průběhem líčení, přesto setrval na své obžalobě!) Byla tato: K panu redaktoru Ausobskému, tedy k téže osobě, o níž oba dva spoluobvinění tvrdili, že je naváděla, přišel jeden z oněch trestanců, který odňal spisy. Proč, řekl jsem si, právě k redaktoru Ausobskému? (Sen. Trnobranský: On byl dříve u Stříbrného, to víte, pane ministře!)
A dále, jak se zachoval pan redaktor Ausobský? Když přijde k němu podle jeho tvrzení neznámý člověk a tvrdil, že přináší spisy Pálffyho, každý by očekával, že takové osobě okamžitě, nebude-li udána, budou okamžitě ukázány dveře. Ale pan redaktor Ausobský neukázal mu dveře, nýbrž poslal ho na jinou osobu a vícekrát toho trestance přijal (Sen. Trnobranský: Ale on již nešel k Ausobskému, nýbrž k dru Boučkovi!) a jednal s ním. Vícekráte byl u pana redaktora Ausobského a vícekrát pan redaktor Ausobský s ním jednal, a nikdy, prosím, nenalezl důvodu, aby ho udal a pozastavil se nad tím, jak to, že mu může někdo přinášeti úřední spisy.
Konečně další důvod byl tento - a pan kol. Trnobranský mi snad připustí jedno, že mám jistou trestní praxi. Tito dva trestanci byli ve vazbě, a tu tvrdili při svém výslechu, asi druhém, že o celé věci ví ještě třetí osoba, a to nějaký Veselý, a že dokonce tento Veselý přišel do spisovny se vzkazem, že je z >Večerního listu< a že žádá spisy Pálffyho. (Slyšte!)
Dvě osoby, které byly ne na svobodě, nýbrž ve vazbě (Sen. Trnobranský: Ten Veselý je také trestanec!), které by si chtěly něco vymysliti, neodvolávaly by se na třetí osobu, s níž se v tomto okamžiku nemohou domluviti, neboť se vydávají v nebezpečí, že tato třetí osoba prokáže, že nemluví pravdu. Třetí osoby bude se dovolávati obviněný jen tehdy, když ví, že jeho tvrzení bude potvrzeno. Tito dva byli ve vazbě a ten Veselý byl na svobodné noze. Jeho adresa nebyla ani známa, dohodnouti se s ním ani nemohly.
A tu jsem si řekl, je to myslitelné, aby si tito dva vymyslili určitou osobu tvrdili, že tato třetí osoba o věci také ví?
A nyní přijde to nejdůležitější. Tento Veselý, který byl slyšen jako svědek, nebyl obviněn, ten mohl říci, buďsi, je to pravda, nebo není to pravda. Kdyby byl kategoricky řekl: >Není to pravda,< byl bych si řekl: Tímto kategorickým prohlášením je nevěrohodnost oněch obou obviněných trestanců ještě více potvrzena. Ale Veselý mluvil docela jinak. Jeden z obviněných, Vokatý, mu řekl: >Vy jste onen muž, který mi přinesl lístek s tím, že se odvolává, že je z redakce >Večerního listu.< A Veselý na to řekl: >Nedovedu se na to upamatovat. Možná, že si na to vzpomenu, až si vše rozmyslím, neboť mám slabou pamět. Teprve po delším vzpomínání si vzpomenu. Docházel jsem do různých bank a do různých redakcí pro podporu a musím si vše v hlavě dobře srovnati, abych mohl vypovídati.< Na to byl předvolán na druhý den a druhý den řekl: > Ani dodnes jsem si na nic nevzpomněl. Možná, že jsem byl v redakci >Večerního listu<, možná, že nebyl.< A když byl konfrontován s druhým, Machem, Mach ho poznal. Na to mu Vokatý řekl při konfrontaci do očí: >Vy jste u mne byl koncem září nebo začátkem října. Přinesl jste lístek a říkal jste, že vás posílá redaktor >Poledního listu<. Načež Veselý: > Je to možné. Byl jsem v různých redakcích, je možné, že jsem byl v redakci >Poledního Listu<, je možné, že jsem k vám přišel, ale prozatím se na to nepamatuji. Budu si vzpomínati. Vzpomenu si někdy za měsíc a někdy za den.< (Sen. Trnobranský: A u hlavního líčení Ausobského nepoznal!) My teď jednáme o momentu, kdy se měla podávati žaloba. (Sen. Trnobranský: Já jsem poukázal na to, že státní zástupce měl vzíti žalobu zpět, když při průvodním řízení vyšly tyto věci najevo!) Slyšeli jste, vážení pánové, výpověď třetí osoby. To že je výpověď vyvracující tvrzení obou obviněných? Nikoliv. Ta připouští možnost. Jak pak přišli ti lidé na Veselého? Proč nepřišli na někoho jiného? Jak to přijde, že zrovna mluví o Veselém, jak to přijde, že Veselý tvrdí: > Já se nemohu pamatovati. Je to možné,< on říká, >já si vzpomenu po delší době, po měsíci.< Tu jsme si musili říci, a co když Veselý si vzpomene po měsíci a řekne: Je to pravda? Nevydalo by se státní zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti výtce, proč nežalovalo? Činiti výtku, že se umožnilo někomu, kdo byl veřejně obviněn, aby se mohl očistiti, je nesprávné. Jsem toho názoru, kdyby nebyla bývala podána obžaloba, že by se bylo i z kruhů p. redaktora Ausobského řeklo, proč ta obžaloba nebyla podána, aby mohl prokázati svou nevinu. Stav podle mého přesvědčení, a to znovu podškrtávám, byl takový, že se žalovati musilo. To bylo přímo povinností veřejné obžaloby, aby se žalovalo, a nebylo věcí obžaloby veřejné, aby se rozhodovalo předem o vině nebo nevině. Tím nemělo býti vyjádřeno, že Ausobský je vinen, nýbrž mělo býti umožněno, aby soud, když slyšel a viděl druhé obviněné a když byl vyslechl další svědky a znova vyslechne Veselého, mohl říci, zda je vinen, či ne.
Podle mého přesvědčení, a to byl účel dalšího řízení, mohlo býti zjištěno, zda je pravda, co říká Veselý, že má špatnou paměť. Veselý byl dlouhou dobu ve vězení, okolí ho vidělo a pozorovalo a musilo věděti, má-li, či nemá-li špatnou paměť, je-li pravdou, že si nepamatuje, co se událo před několika málo dny, a že si musí vzpomínati několik měsíců nebo jeden den. To všecko se dá velice snadno zjistiti. To mohlo býti zjištěno výslechem ředitele trestnice, dozorců, kteří ho viděli, spoluvězňů atd. a bylo by se vědělo, jestli je to pravda, zda trpí takovou vadou, nebo jestli je to jen prosté odůvodnění, proč vypovídati nechce. Jsem dalek toho, abych posuzoval při nějakém trestním případě politickou příslušnost někoho. (Sen. Trnobranský: Vy ano, pane ministře!) Já beru za to plnou odpovědnost. (Sen. Trnobranský: Těší mne! - To je něco jiného!) Podle mého plného přesvědčení, jemuž znovu dávám výraz, byl stav takový, že orgán veřejné obžaloby byl povinen podati obžalobu. Já doufám, že pan sen. Trnobranský, chce-li býti objektivní, po odůvodnění jistě uzná, že jeho výtka byla nesprávná. (Sen. Trnobranský: To nikoli!)
Pan sen. Trnobranský vznesl však také výtku proti kanceláři pana presidenta republiky. Řekl, že v tu dobu, kdy šlo o vydání Pálffyových spisů, nebyly spisy v soudní registratuře okresního soudu, nýbrž byly deponovány v kabinetní kanceláři za účelem zjištění obsahu výpovědi pana posl. Bradáče a že kabinetní kancelář si dodatečně vyžádala také výslech posl. Berana. Prohlašuji s největší rozhodností, že toto tvrzení pana sen. Trnobranského je nepravdivé. (Slyšte! - Sen. Trnobranský: To můžete tvrditi! Já vám nemohu říci toho, kdo mne informoval!) Nebyly spisy v trestní věci v kanceláři pana presidenta republiky a nebylo odtamtud dáno žádných pokynů, zda ten či onen má býti vyslýchán. Co nejdříve bude věc Pálffyho předmětem veřejného líčení (Sen. Trnobranský: Je již nejvýše na čase!) a bude příležitost, aby se všichni ti, kteří házejí neodůvodněné kalumnie, přesvědčili, zda toto tvrzení bylo pravdivé. Prosím, takhle nemůže mluviti člen Národního shromáždění (Potlesk.), jak to ve svém výkřiku činil pan sen. Trnobranský, že já mám dokázat. On tvrdil, on obvinil kancelář presidenta republiky, on je povinen dokazovati. (Výborně! - Potlesk.) Já prosím, odmítám neoprávněnou, neodůvodněnou a nespravedlivou výtku! (Sen. Trnobranský: Vždyť to vyjde najevo!)
Domnívá-li se, že je to pravda, prosím, ať přijde z důkazy, já jsem ochoten v dalším jednání k věci se ještě vrátiti.
Prosím pány za prominutí, že v rozpočtové debatě, ve které rád bych se byl ujal slova k nějaké závažné věci, k nějakému problému (Hlas (německy): Zcela správně!), že se musím ujmouti slova k věci takové, ale myslím (Hlas (německy): Velmi dobře!), že jsem nesměl nechati bez odpovědi tak těžké výtky, které se vznášejí proti ministerstvu spravedlnosti a proti kanceláři pana presidenta republiky. (Výborně! - Hlučný potlesk.)
Předseda (zvoní): Další slovo v rozpočtové debatě má pan sen. Jokl.
Sen. Jokl (německy): Slavný senáte! Dovolte, abych se nejprve zabýval věcí, za kterou sice nynější vláda není odpovědna, která však spadá do správy státu. Je tomu skoro půl druhého roku, kdy vstoupila v Platnost t. zv. reforma správy a máme nejen právo, nýbrž také možnost přezkoumávati účinky zákona před půl třetím rokem přijatého. Tu musíme při objektivním posuzování dojíti k výsledku, že úsudek možno nazvati zničujícím. Reforma správy nepřinesla s sebou nic než obrovské posílení domýšlivosti byrokracie o své moci. Máme v Čechách důkazy o tom, že zemský úřad chtěl zemskému zastupitelstvu násilně odejmouti agendu. Zcela obzvláště však trpí pod poměry, jež vytvořeny byly reformou správy, Slezsko. Sloučení Slezska a Moravy bylo odůvodňováno úspornými opatřeními ve správě. Právem můžeme se tázati: kde jsou ty úspory, mnoho-li činí a kde se projevují ve státní správě? Žádné úspory nebyly učiněny, ale na druhé straně nastalo obrovské ztížení veškeré správy. Jen zkrátka chci konstatovati, že na stech případů možno prokázati, že nastal průtah ve vyřizování všech stížností, odvolání a dotazů. Vyřizování spisů se prokazatelně zpožďuje o 6 až 8 týdnů. Nastal formalismus, který by předstihl jakýkoli výsměch, kdyby to někdo chtěl vysvětlovati. Chci uvésti jen několik příkladů. Proponenti místní skupiny v Opavě Spolku přátel dětí ohlásí místní skupinu u zemské správy v Brně, přiloží schválené stanovy, obdrží po mnoha týdnech spis zpět s poznámkou, že nutno přiložiti stanovy hlavního spolku,. který má své sídlo v Brně, při čemž stanovy hlavního spolku jsou uloženy v Brně, kde by bylo možno stihnouti předsedu hlavního spolku našeho soudruha Schweitzera telefonicky, aby to doplnil. Bylo opětovně konstatováno, že u brněnského zemského úřadu ať následkem hromadění agendy, anebo následkem toho, že se nedbá judikatury, rozhodnutí odporují nejen jednomu, nýbrž několika nálezům nejvyššího správního soudu, což má za následek, že se ve stejné věci podávají opětně stížnosti k správnímu soudu, což přispělo k tomu, že nastalo přetížení soudů. Nedostatek přímého, bezprostředního dozoru nad okresními úřady způsobuje také nedbalé vyřizování spisů. Obzvláštní kapitolou je projednávání školských věcí ve Slezsku. Slezsko mělo odedávna dosti dobře vybudované, výše organisované školství. Nyní jest úmyslem vyrovnati školství na Moravě a ve Slezsku. Ale neděje se to tak, aby se níže organisované školství moravské vybudovalo a tak uvedlo na stejnou úroveň jako školství slezské, nýbrž jedná se opačně. Řádí se jako slon v obchodě s porcelánem a pokouší se pokud možno snížiti výše organisované školství. Nová zemská školní rada není dodnes ustavena, ačkoli uplynulo již mnoho času od jejího zvolení a firma Zirngast a Černý hospodaří bez jakékoli zodpovědnosti, a na její účet dlužno všechno připsati. Toho několik příkladů: V německých školách ve Slezsku, a to ve většině jich, jest od mnoha let české vyučování obligatorní, v jiných podle volby, a to od druhé třídy počínaje. Zemská školní rada vydala nyní výnos, kterým se nařizuje: 1. Vyučování češtině nesmí býti povinným předmětem, nýbrž jen nepovinným předmětem, a smí se udíleti jen tehdy, přihlásí-li se alespoň 20 dětí pro toto vyučování. Vyučování češtině nesmí se více díti jako dosud od druhé třídy obecné školy, nýbrž od třetí třídy, a jen na měšťanských školách ustanoví se zvláštní učitel pro vyučování češtině. Máme ve velmi četných obcích IV. třídu měšťanské školy a zemská školní rada zrušila ve dvou obcích tuto IV. třídu měšťanské školy. Ostatně se ve výnosu stanoví, že příště musí obce samy hraditi věcný a osobní náklad IV. třídy měšťanské škol Tak vypadá podpora školství u zemské školní rady ve Slezsku. Zemská školní rada zpěčuje se také převzíti placení za vyučování nepovinným předmětům na měšťanských školách. V rozpočtovém výboru vyslovil pan ministr Dérer, že se Němcům z oboru školství neděje žádné bezpráví. Musíme tento výrok přijímati jen podmínečně, měl by snad potom nárok na oprávnění, kdyby se sprovodily se světa věci, které lze dnes právem označiti jako hanbu školy, a to je především otázka zřizování německých škol na Hlučínsku. Zde panují poměry, které právem zasluhují býti označeny jako školský skandál. Tisíce dětí z Hlučínska chodí do německých škol v Opavě, právě tolik se jich posílá do školy v Moravské Ostravě, aby tam měly německé vyučování. Němečtí učitelé vyučují soukromě ve svých bytech tisíc dětí. Je snad 3000 dětí, kterým se má dostati německého vyučování a které dodnes nemají německých škol. Očekáváme, že tomuto skandálu bude brzy učiněna přítrž. Teprve potom bude moci ministr Dérer plným právem říci, že se Němcům neděje bezpráví, pokud jde o jejich školství. Máme ještě jiné věci, které neslouží ke cti. Němci v Holasovicích a Loděnicích pokoušeli se od jedenácti let, aby dostali povolení ke zřízení soukromé školy. Dodnes nebylo možno ho obdržeti. Teprve před nedávnem bylo nařízeno konati nová šetření. Při této příležitosti chtěl bych poukázati na naléhavou nutnost toho, aby nyní také ústav pro vzdělání učiteli a učitelek v Opavě, který od jisté doby byl snížen na koedukační ústav pouze s dvěma střídavými ročníky, byl zase doplněn a otevřen. Můžeme již dnes ve Slezsku mluviti o nedostatku učitelů.
Nejsmutnější kapitolu, nejhorší výstřelky libovůle brněnských úředníků lze zaznamenati v tom, jak se jedná se zaměstnanci zemských ústavů. Zaměstnanci zemské nemocnice, zemského ústavu pro nervově choré měli již roku 1919 platy upraveny podle státních zaměstnanců a také později, roku 1926, nebyl nikdo přeřaděn výše, nežli jak to stanoví § 213 uvedeného zákona. Ačkoli tato úprava byla vládou schválena, a vládní nařízení ze dne 19. dubna 1929 výslovně stanoví, že se tato úprava nevztahuje na zaměstnance, jejichž platové poměry po 7. červenci 1926 již byly jinak upraveny, obdržel nyní veliký počet zemských zaměstnanců nové dekrety převáděcí. Byli zařaděni zpět do jiných tříd a ztrácejí za okolností dokonce 300 Kč měsíčně na příjmech. Několik příkladů pro to.
Baar Alois, sluha v kuchyni, byl roku 1920 jmenován a zařaděn do III. platové skupiny, 5. stupeň, postoupil, byl podle dekretu presidia moravsko-slezské zemské správy dne 2. prosince 1929 zpět zařaděn do V. platové skupiny, 5. stupeň. Gebauer Josef, topič, podle dekretu ze dne 11. února 1920 jmenován do II. platové skupiny, 4. stupeň, a dekretem ze dne 22. srpna 1922 jmenován do VI. stupně, podle usnesení presidia moravskoslezské zemské vlády ze dne 12. prosince 1929 však zařaděn zpět do III. platové skupiny, 6. stupeň. (Výkřiky.) Přijde ještě něco hezčího. Sobková Johana, civilní ošetřovatelka, byla podle dekretu slezské zemské správní komise roku 1922 jmenována definitivní ošetřovatelkou, vládou schválena, potvrzena, moravsko-slezský zemský výbor však ji dekretem ze dne 15. února 1930 přeřadil jako nádenici zpět do 5. stupně II. služební skupiny, pomocného ošetřovatelského personálu. Máme případy, kde zemští zaměstnanci, kteří byli roku 1909 zařaděni, byli přeřaděni zpět. Tak na příklad ošetřovatel Ferdinand Bilsky, který roku 1909 byl jmenován definitivním ošetřovatelem a dekretem ze dne 2. července 1926 byl jmenován do 10. stupně II. platové skupiny. Moravskoslezský zemský výbor ho však dekretem ze dne 5. března 1930 zařadil zpět jako nádeníka. Totéž učinil u ošetřovatelů Glogara a Kuhnerta, kteří všichni mají přes 30 služebních let a ztrácejí nyní asi 280 Kč měsíčně. Mohl bych uvésti ještě celou řadu příkladů. (Výkřiky.) Tak o pracovní době, tak také to, že jsou nuceni bráti stravu, za kterou však musejí platiti více, než jakou má cenu.