Jak je nespravedlivá tato výtka ukazuje statistika zatím ten ze dvou okresů, kterou bylo možno sehnati, v jednom za 3 léta, v druhém, je to městský okres jičínský, za 8 let. Řemeslům se věnovalo z absolventů těch IV. ročníků 38 %, zemědělství 14 %, obchodu 14 %, úřednické službě veřejné i soukromé toliko 11 % a do učitelských ústavů, obchodních, zemědělských nebo průmyslových škol šlo 31 %. Tedy vidíte, tak se něco naprosto nesprávného jen tak řekne, aniž si někdo dá práci, aby se podíval na fakta!
Vraťme se k úsudku pana kolegy. Zdá se, že vůbec vzděláni pro chudého člověka by tu nemělo býti, poněvadž se soudí, že by byl pak dobrým pracovníkem, otrokem. Ale nás učí zkušenost na př. z Dánska, že právě vzdělání to bylo, které povzneslo zemědělství a tedy prostou lidskou i tělesnou práci.
Obava před vyšší kulturní úrovní širokých vrstev se zahaluje někdy do obalů zdánlivé starostlivosti: aby škola zůstala praktickou, aby na příkl. měšťanská škola - se nestala přípravkou pro studium. aby povinnou její návštěvou nebyla snížena její úroveň a pod. Ovšem, že tyto obavy nezakrytí pravdy. Jestliže nechceme měniti osnovy měšťanské školy na přípravku pro studium - a toho nechceme - a pψi tom nechceme klásti překážek zvlášť nadaným jejím absolventům, aby na vlastní nebezpečí se pokusili, i bez té přípravky, pokračovati ve studiu, pak zajisté přivítáme kompromisní návrh, který jsem učinila ve výboru: aby na doporučení učitelského sboru měšťanské školy by li zvlášť nadaní žáci přijati do příslušné třídy školy střední za podmínky, že za 1/2 roku podrobí se zkoušce z jazyků na škole zavedených. Avšak tento návrh padl: Tedy ani ti nejnadanější z těch chudých nechť nemohou studovati! A takových případů mohla bych v tomto slavném sboru uvésti řadu.
A přece návrhy zákonů, které oznamovalo a nemůže provésti ministerstvo školství, ani zdaleka neznamenají vývoj našeho školství k demokracii, která přijde a musí přijíti. Stagnace v řešení školských a výchovných otázek v posledních letech je taková, že si vyžádala už i pokárání páně presidentova, třebas laskavou formou. Vzpomeňte, že při 10letém trvání osvobození řekl: >Co říci o naléhavosti správné politiky školské a výchovné? V celém světě se volá po reformách školy a vychování - co my, národ Komenského? Obávám se, že jiné země nás předešly. <
Všechny učitelské manifestace, organisace, listy vyslovují tyto obavy. A nejen to. Chystají a úsilovné pracují na nápravě. Jsem si dobře vědoma, že ublížila vývoji věci hlavně léta, kdy ve vládě nebyli zástupci širokých lidových vrstev, vlastně byli tam ze zástupců širokých lidových vrstev jen takoví, kteří si nebyli vědomi, že jsou také v této kulturní otázce povinni těm, širokým vrstvám něco dáti. O co jde: O demokratisaci školství! Pro zástupce širokých vrstev má býti a musí býti školská demokracie fundamentálním požadavkem! Jsem si vědoma, že také příprava tohoto rozpočtu byla provedena ještě bez součinnosti zastupců širokých vrstev lidových, socialistů. Moje dnešní slova mají ukázati, že jsme si nejen vědomi své povinnosti, dohoniti, co se zameškalo, ale aspoň poněkud osvětliti, že je to nejvlastnější zájem demokratické republiky - a snad jen malý počet zástupců je, doufám, proti demokracii - aby se koneθně nesmlouvavě přistoupilo k demokratisaci školství.
Vědecký výzkum dítěte postoupil tak, že je dnes jasno, že charakter dítěte se tvoří do 6 let, že také jeho sklony pracovní se do té doby projevují a mohou se snadněji dirigovati, než pozdě i ve škole národní, ve třídách přeplněných 60 dětmi. Upravili jsme mateřské školství? Při tom rozvoj věd i umění zmnožil nesmírně vzdělanostní požadavky na dnešního člověka. Boj o živobytí se přiostřil. Tempo života pak ukazuje, že tento vývoj má tendenci zrychlující - jako kámen padající s výšky. Můžeme míti různé názory o tom, je-li to dobře nebo ne, byli-li lidé šťastnější v závětří starosvětských domovů, anebo v dnešním ruchu. Ale ten ruch dnes zde je, je to tempo světové my se mu nevymkneme! A tak je naším úkolem, přizpůsobiti hlavně svůj dorost tomuto tempu. Již dnes nestačí výchova a výučba. A to nevíme ani, co bude na dorostu život žádati za 10-20 let. Jsem si jista, že mnohý z nás těžce doplácel na to, že za našich mladých let se nehospodařilo s naší chutí po vzdělání, ani s naším časem, že se nemyslilo na vývoj na výchovu pro budoucnost! A jaký to rozdíl v požadavcích proti dnešku! Nedopusťme, aby náš dorost mohl takto naříkati zase na nás!
Musíme si býti vědomi, že dnešní výchovy a výučba musí býti v podstatě jiná než byla naše. Začnu s prostým zaměstnáním. Ačkoli se zdá, že moderní průmysl zabíjí iniciativu, že dělá z lidi stroje, zejména z ženských pracovnic - psaní na stroji, mechanické opisování, telefon. telegraf atd. - je to omyl a čím dále tím méně bude možno používati i ke stroji lidi t. zv. negramotných, nejen ve vlastním slova smyslu, ale inteligence nepohyblivé nebo dokonce lenivé.
Stroj, zacházení s ním, žádá inteligentního obsluhovače. Nevšimli jste si na př., že na jdete skoro v každém venkovském hostinci stáložárná kamna, ale naprosto zbavena všech součástek, regulace, utěsnění atd., která tvoří jejich právě stáložárnost, tedy vyšší hodnotu? Stroj má také svou duši, možno říci; ale naši lidé raději se dřou, než by se snažili rozuměti té duši. To najdete v každém pracovním oboru. Proto naše hospodyně neužívají strojů k ulehčení své práce, nevaří plynem, i když je o ruce, myjí a smýčí po staru. Totéž vidíte u hospodáře, ale totéž v nemožně složitém úřadování, a proto jsou marny výzvy, aby z úřadů samých vyšly návrhy na zjednodušení práce. Tatáž stížnost je na absolventy středních škol, ba i obchodních akademií, které mají býti praktickými školami. Co říci, když president veliké banky si stěžuje, že za 25 let jeho úřadování jediný úředník se přihlásil sám o samostatné místo? Tu je kořen zkušeností, že právníci v úřadech neřeší případů, které se vymykají normě nebo se jen zdají normě se vymykati, ale posílají je řadu let z úřadu do úřadu, aby se řešení vyhnuli, zatím co člověk, živý člověk, o kterého jde, po léta je rozčilován šetřením nebo nevyjasněním situace. Nedivte se pak, že návrhy zákonů mívají tendenci obdivuhodně staromódní, a že ti, kteří je připravují, ani si nepřipustí vzpomínku, že mají normovati život nejen dneška, nýbrž i budoucích let, a že tedy mají míti pružnost, která by dovolovala vývoj. A tak konec všeho je, že ne stroj mechanisuje člověka, ale člověk se mechanisuje sám!
V člověku, v jeho zvýšené pohyblivosti a chuti myslit a jednat samostatně a popřát, aby druzí i podřízení samostatně jednali, je možnost nápravy.
Abych dokumentovala, jak jsme zůstali v požadavcích na školu a studentstvo za dobou, prosím, abyste si vzpomněli nu různé zkoušky, při nichž se zjišťuje jakási imaginární znalost něčeho, co uletí z hlavy za týden, za rok, a nad čím zkoušený probděl noci. Řekne vám zkouška 1/4, 1/2hodinná o žáku více, než pobyt učitele, profesora ve třídě rok nebo dokonce několik let? Možno, že by mi k tomu stačil jeden hlubší rozhovor o předmětě. Jako je to, promiňte, úmyslné zakrývání pravého stavu věci ve školství, když je toto možné? Co bude platno člověku toto nadřené vzdělání v zápase se životem, s novými problémy, před něž jej v každém povolání život staví?
Ty problémy má každý. Tak hynou některá řemesla, ale vznikají průmysly nové. Živnostník umíněně (obrácena k sen. Sechtovi) - to jsou ty tvé chlupaté jazýčky - trvá na svém, že on to dělá dobře a že zákazníci se mají přizpůsobiti jemu a zahyne. A jiní zase neznajíce vůbec obtíží řešení problémů, vrhají se lehkomyslně do nových podniků, a úpadky jsou na denním pořádku.
My však nevyřešili ani zdravotních problémů, které naznačený hon života by měl v nás vyvolati. Pohleďme na národy, které mají pracovní intensitu, o níž se nám ani nezdá: Angličan, Američan, jak oni tráví svůj volný čas ráno, večer - soboty, neděle - aby vyvážili pracovní tempo? My nevyřešiti tyto problémy ani pro sebe, tím méně pro budoucí pokolení, nenavykneme tomu mládež. Ještě že mládež si pomáhá bez nás. Je ovšem otázka, zda všechna mládež je v tom na správné cestě, která vede k jejímu prospěchu!
My nevyřešili ani školního lékařství, nic nás nepoučí každoročně se opakující epidemie, strach rodičů ze školy, že dítě přinese nákazu a zkušenosti, že je tomu tak. Zavřeme třídu, kde je nákaza - a je po starostech!
My jsme neřešili dále jednu z nejdůležitějších mravních otázek: zábavy. To ponecháváme soukromé píli mládeže, a pak, když mladý muž nebo dívka dosáhnou volnosti a začnou se baviti na vlastní pěst, znamená to často mravní, někdy hospodářskou anebo aspoň pracovní krisi, ne-li více. V Anglii a Americe tyto všechny věci řeší ve školách, aby si děti zvykly vyrovnávání, kompensaci, a proto nevyhledávají zábavy, které je mohou ničiti.
Ale ze všeho nejsmutnější a mravně nejnebezpečnější zjev je všeobecná nespokojenost lidí se zaměstnáním, jež si zvolili, neradostnost práce, hlavně žádá-li tělesnou nebo duševní námahu. Touha po snadném živobytí. Touha po pochybných radostech. Na druhé straně pak úzkoprsost nadřízených v práci, byrokratické prosazování vlastního mínění, strach před samostatným myšlením podřízených, úzkost ze života vůbec. Takový je stav života. Vypořádala se naše soustava školská s tímto stavem? Snaží se zachytiti dítě, když je čas? Snaží se zachytiti každé dítě? Snaží se dáti mu, nepřetěžujíc je, v nejkratším čase co nejvíce pro skutečný život? Staví na pravé místo pravého Člověka?
Začnu s nejmenšími, se základem. Chápeme, že drahý materiál pro vaření v domácnosti žádá, aby hospodyně uměla s ním odborně zacházeti. Vyučujeme hospodaření, úklidu, kde čemu. Správně. Jen výchově dětí do rozhodného 6. roku má stačit dobrá vůle matčina, někdy sousedek a někdy jen ulice. Přece nemůže býti za odbornou přípravu považováno, co dá dnešní škola matce. U nás panuje ještě stále pověra, že dítě do 6 let vyžaduje jen tělesného ošetřování. Omyl. Byla jsem ve veřejných, ale hlavně v soukromých mateřských školkách ve Filadelfii, v mnohých městech Spojených států, v Paříži a jinde. Podtrhuji >soukromé školy<, neboť tam posílají děti zámožní rodičové, a ti dávali přednost odbornému vedení svých dětí ve školkách před soukromým v rodině, ač mohli svým dětem popřáti dobrých vychovatelek. Je jisto, že vnitřní kázeň, zvyk viděti a cítiti se jako součást jakéhosi společenského celku jsou pro demokraticky stát vlastnosti nedocenitelné, a ty vychová v dítěti dobře vedená mateřská škola. Proto hlavně ve státech demokratických naleznete děti majetných rodičů v mat. školách. V národě drobných lidí zanedbávati tmo demokratickou výchovu do 6 let je přímo hřích. Proto: Mateřské školy zřizované po zákoně jsou vážnou potřebou zdárného vývoje našeho národa.
Ani k dětem od 6 do 14 let nevykonali jsme svoji povinnost. Ještě jsou děti nezaškolené, ještě je střídavé vyučování pro nedostatek místností. Je naprosto nutno, aby v příštím rozpočtu byla zvýšena položka 22, tit. 7., § 1 na podporu stavby škol. Podle dnešního stavu. subvencí. střízlivě vypočteno, neuděláme pořádek ve školství národním před 50 lety. (Sen. Sechtr: Již to chceme dva, tak to snad půjde!) Já jsem o tom mluvila již v rozpočtovém výboru.
A v jakých podmínkách vyrůstají v našich školách děti v nejkrásnějším věku svého života? Čtěte >Hraničáře<, čtěte úpěnlivé prosby ze severu, jihu, východu, západu, aby děti nebyly mořeny ve školách vlhkých, tmavých, malých atd. Školy menšinové, přes pohoršení, jež vyvolaly některé z nich u pana ministra financí, jsou paskvilem na školu! To pohoršení vzniklo při pohledu na reálku v Duchcově, která je ozdobena sgrafity. Ale ta omítka byla náhodou nejlacinější ze všech omítek, které byly navrhovány. Patrně některý umělec se chtěl ukázati. Ale ovšem pan ministr financí zle se na tuto školu obořil.
Pro vybavení budov menšinových škol nepomůže zase normální cesta. Ve výboru pojednala jsem o různých možnostech urychlujících výstavbu, kterou považuji za neodkladnou.
To jsou věcné překážky. Ale jsou i překážky vnitřní. Jak dlouho ještě budou zbytečně děti na Slovensku a Podkarpatské Rusi navštěvovati jednotřídky, když by ihned mohla sloučením jich vzniknouti troj- až čtyřtřídka, která pak může dětem dáti rozhodně více, než je primitivní znalost trivia! Říkám zbytečně. Ale pak je další úkol. Slučovati školy přes hranice obcí, aby mohly býti výše organisovány. Jak vznikly v Americe konsolidované školy? V obcích s 500 duší najdete dnes jednotnou nižší střední školu, protože motorisace neslouží tam jen průmyslů, obchodu, ale také kultuře nejširších vrstev, a jsou to školní rady, které děti auty svezou do té konsolidované školy!
Lituji, že zde nemohu ukázati, jak zpustošená území Francie - během znovuzřizování - zachraňovala vzdělávání svých dětí svážením jich do škol, jak se zřizují pro děti neplnosmyslné několikatřídní školy v cizině, protože se do nich děti svezou atd.
Tak tedy národ Komenského ve svobodné republice odpovídá na jeho demokratickou zásadu >učiti všechny všemu< - to je dáti příležitost všem, aby mohli se učiti aspoň všem základním znalostem a dovednostem. A to je v obecném školství, které, jsouc povinné pro všecky děti, je nejblíže demokratisaci.
S 11 lety věku demokratisace však naprosto přestává. 6 % dětí jde na střední školy, 50 % na měšťanky, ostatní zůstávají do 14 let v obecné.
Kdyby toto rozvržení bylo výsledkem třídění podle schopností dětí, je vše v pořádku. Stejně duševně schopní nebudeme nikdy. Avšak uvedené roztřídění je z veliké většiny jen mechanické a je zaviněno nedomyšlením demokracie a potřeb života, nechutí se přeorientovat, nechci-li užíti tvrdšího výrazu, sabotáže demokratisace.
Umožněte, jste-li demokrati, vytvoření obvodových měšťanských škol, dejte příležitost, aby nemusil táta 5 dětí zoufale psát: >Chtěl jsem chlapce dáti učiti něčím, aby to dotáhl výše než táta, a začal jsem se mu starati o místo. Ptal jsem se v Dobříši materialisty, nevzal-li by ho: vzal bych ho, ale prý je předepsáno, že takový učedník musí míti tři měšťanky. Ptal jsem se v Příbrami v železářském obchodě; kluk by se pánovi líbil, ale kdyby byl vychodil měšťanku. Byl jsem s ním v Sedlčanech. Vzali by mi ho do kanceláře, kdyby měl měšťanku. Psal jsem na inserty, kde hledali učedníka na lepší řemesla; mohl by být strojníkem, elektrotechnikem, kdyby měl měšťanku. Vzdělání z této školy se teď pro všecko žádá, a já už vidím, že Pepík tuhle svou první bitvu proto prohraje. Ale mohl jsem mu tu školu dopřát? Abych mu platil byt, na to nemám, a města, v nichž taková škola je, jsou od nás moc daleko, jakpak by vydržel denně a v zimě tak běhat? Do Příbramě je to 3 hodiny, do Dobříše ještě o půl díle, do Krásné Hory půl čtvrté, do Sedlčan tři, a přes řeku, to by v noci musil z domova a v noci zase by přišel domů.<
Když si toto přečtete, i to jak táta píše, jak kluk je nadaný, že on sám láme ve skále a že nechce chlapce ve skále nechat - pak jistě pochopíte, jak ošizujeme národ, a co by obvodové měšťanky znamenaly! Ale nelze se zastaviti u obvodových měšťanských škol: Všeobecná nespokojenost se zaměstnáním, jež si kdo vyvolil, neradostnost té práce, hlavně žádá-li ať duševní nebo tělesné námahy, a jiné momenty ukazují, že dnešní život nestaví dítě na pravé místo.
První krok k nápravě je - vyjít od dítěte. Zachytiti jeho zájem, znemožnit indolenci žáků, nechuť ku práci vůbec: tato nechat ke práci je vlastně nejstrašnější metlou národa, jako láska k práci je jednou z nejdůležitějších i mravních hodnot!
Co tedy dělat? Činnou školu vybudovat, ze žáků udělat demokratické spolupracovníky. na vlastním vzdělání. Tím přemůžeme dnešní roztříštěnost zájmů dětí, škola je zaujme, rozdychtiví, svede jejich činnorodost na školské pole a podle sklonu dítěte povede jeho smysly a inteligenci. To pak,zaručuje úspěch. Ale činná škola znamená předem: Nenatlouci třídy 60 dětmi! (Pan ministr financí vyčítal v rozpočtovém výboru, že dokonce české zemské zastupitelstvo se opovážilo usnést, aby o 3 roky dříve než žádá zákon, byl snížen počet žáků na 60! Nic více to zastupitelstvo neudělalo a velmi zle za to dostalo!)
To znamená dále, chceme-li míti činnou školu, nepřepnouti sílu učitelovy 24. 28 hodinami týdně vedle třídnictví, vedle opravy úkolů, vedle přípravy, vedle přespočetných hodin (placených podle normy z r. 1919) atd.
To pro školu měšťanskou. Škola střední dnešní je na hony vzdálená všem zde vytčeným zásadám. Tabulky, které obsahuje důvodová zpráva k rozpočtu, nás poučí o mnohém. Tak na př., že máme předválečné typy středních škol, ale že nevyhovují. Odumřela zcela lycea, kterými nás ženy obšťastnili v Rakousku, a je zajímavo, že jsme se proti nim právě my, české ženy, dlouho zuby nehty bránily! Vývoj tedy dal zcela za pravdu nám, že to nejsou školy pro náš národ vhodné.
Žactvo i v udržovatelé škol hledají přehazují, opouštějí typy středních škol. Nesmírně zajímavá je tabulka na str. 239: Z klasických gymnasií počtem 112 v roce 1913/14. klesla r. 1918/19 na 102, loni je jich už jenom 33. Naproti tomu reálná gymnasia, která dávají širší základnu studijní a pomaleji vpravují latinu, z počtu 49 v roce 1913/14 vystoupila na 129! Další typ ve vyšších třídách přeplněný a proto obtížný, reformní reálná gymnasia, mají křivku stoupající od r. 1913/14 z počtu 2 do 71 a pak pokles na 64. Reálky, ač o rok kratší a pro praktický život se stejným oprávněním, kvalifikací středoškolskou, zaznamenávají pokles od 85 do 67.
Pochopíme, že žádat přeměnu typu se to které město hned tak neodhodlá, a přece, jaké jsou tu pohyby! Podle statistiky na str. 255 jen 11% žactva středních škol dalo se loni zapsati na klasická gymnasia. Vidíte to odumírání. Je krásné hájiti program klasické kultury, ale život žádá své a vynutí si své. Všechny tyto úkazy nevystihují však vnitřní pravdy věcí zpravidla má město jen jediný typ školy - v tom je tragika. A je do jisté míry náhodno který, a proto také vzdělání je náhodné, velmi často neodpovídající vnitřním sklonům a dítěte. Uvedu příklad. Nymburk: Za 10 let neměl ani jednoho gymnasistu, protože tam byla reálka. Jediný syn ředitele této reálky šel na gymnasium. A přece zajisté nebyli všichni jednostranně nadanými realisty. Soběslav má ústav učitelský. A tak je to učitelské město i s okolím. Nu, něco to pro sebe mělo, pro dřívější způsoby práce. Byla tu tradice, zvyk, jeden po druhém šablonu dědil. Ale je to to hlavní?!
Tolik, pokud jde o typy středních škol. Ale tabulky mluví dále. Toliko 37 % žactva vstoupivšího r. 1921/22 do středních škol došlo do poslední třídy. Nevím, kolik jich maturitu skutečně udělalo. Podle statistiky za poslední 4 roky sotva 56,9 % žáků jde na vyšší střední školu. Ostatní skoro polovina, odchází po nižší střední škole do praktického života!
A dále. Z 8.469 abiturientů roku 1927/28 bylo do prvého semestru vysokých škol zapsáno pro školní rok 1928/29 7.356, to je 86 %. Následující rok zase 86 %. Nemám statistiky za více let.
Co to všechno dohromady znamená? Že střední škola není na prvním místě přípravkou pro studium vysokoškolské, jak se rádo říká, že jim není hlavně nižší střední škola a že z jejího nižšího stupně odchází skoro polovina žáctva do praktických povolání, ať do úřadů, odborných skol, obchodů atd. A že ani absolventi celé střední školy taktéž se všichni nevěnují dalšímu studiu, ale že 16 % jich hned po maturitě mizí v životní praksi. A konečně, že sotva 3 % těch, kdož jdou na vysokou školu, věnují se vědě! 97 % zase jde do povolání profesorů, inženýrů, lékařů, právníků, atd. čili do hospodářského života.
Závěr? Že střední škola naprosto nutně; má-li sloužiti životu, a tomu každá republikánská škola sloužiti musí, neboť nemůžeme si dopřáti luxusu škol pro školy, musí se přeorientovati k tomu praktickému životu!
Jak se to má státi? Byla jsem členem oné obrovité, ale jen počtem členů obrovité školské ankety, svolané ministerstvem školství do této síně minulého roku. Jeden z nejsmutnějších dojmů mého života, kde ministerstvem sezvaný výkvět profesorského - a také trochu učitelského národa všech druhů škol - ovšem podle úsudku ministerstva sezvaný - se přel, zda má vše zůstati ve středním školství při starém, či má-li se něco měniti! Zmíním se zde jen o úloze, jakou zde hrálo ministerstvo; to nás zajímá jako parlament. Aranžovalo program tak, že zásadní otázka jednotné diferencované školy druhého stupně nebyla vůbec položena na program, takže se lidé přeli o podrobnosti. Připadalo mi to tak, jako když se lidé přeli o kůži medvěda, kterého nezastřelili. Ministerstvo nepozvalo těch, kdož jsou nositeli pokusů, a ačkoli dnešní ministr jmenoval jednoho z nich šéfem reformní komise při ministerstvu, která má nyní o reformě pracovat, loni ministerstvo tohoto odborníka vůbec nepozvalo, ač byl autorem vypracovaných pokusů. A když přece zásadní otázka se vyvinula z jednoho referátu, zaretušovalo ministerstvo positivní výsledek, totiž, že jednomyslně, i se strany zastanců dnešního řádu, byla projevena vůle k pokusem. Podle toho to také dopadlo - v důvodové zprávě rozpočtu nečtete ani slůvka o přípravách!
A zde mám přímé stížnosti. Město Praha se odhodlalo k pokusům na svůj náklad. Když mělo k nim dáti ministerstvo školství souhlas, odvolávalo se na starodávné zákony z r. 1859, podle nichž nemůže uznati pokusnou školu II. stupně za veřejnou školu střední nebo školu s právem veřejnosti, a ponechalo na vůli odvaze pokusníků a zejména rodičů, zda chtějí své děti dáti do úplně soukromé školy, která jim nezaručí ani práv o přestupu na jinou střední školu! Mám dopis od referenta, kde píše, že při event. přestupu musí tito žáci dělati ze všech předmětů při jímací zkoušky. Přirozeně, že pokusné školy předložily úplný pracovní plán podle osnovy. Bylo jednáno o zvláště pronikavý dozor. Známe přece, jak střední škola dovede se až tvrdě vypořádati se žákem, který by projevil menší prospěch při přestupu. Všechna taková opatření nestačila ministerstvu! Nic nebylo platno, že vlastně anketa 148 odborníků mu uložila dělati pokusy a jeho šéf, tehdejší ministr školství dr Štefánek, že v resumé se postavil za pokusy; nebudu vás zdržovati celým citováním, ačkoli je to velmi krásné prohlášení. - Jen tolik řekl, >že má raději ty, kteří hledají cestu< a dále že podle jeho názoru ideál budoucnosti jest jednotná diferencovaná škola. >To je má osobní mienka<, jak on to po slovensku řekl.
Ani slib ministrův: >Pokusy školské, jak bylo s několika stran správně naznačeno, jsou pro reformní ruch neobyčejně důležité a cenné a ministerstvo v rámci veřejných škol hodlá řádně odůvodněným, věcný m a seriosním návrhům vyjíti podle možnosti vstříc,< nepohnul ministerstvem!
Na intervenci v této věci dostalo se mi, jak jsem již řeklo, onoho vyřízení, že to nejde, ale příslib - to bylo v červenci r. 1929 - že ministerstvo školství učiní v oboru své působnosti potřebné kroky k zajištění zákonných předpokladů, aby mohly býti pokusy prováděny.
Od ankety uplynul právě rok. Nestalo se zhola nic, aby pokusnictví bylo umožněno. Školy sice existují, město Praha je udělalo, Humpolec, Zlín, rodiče tam posílají děti, ale II. oddělení ministerstva k nim prostě nepřihlíží.
Není to zanedbávání povinné péče? Péče o rozvoj národa? Ten rozvoj národa tímto způsobem je ohrožen, a je mi líto, že je to právě se strany dozorčího úřadu. Děkuji dnešnímu ministru školství, že zřídil reformní komise v ministerstvu pro studium těchto otázek. Ale nechť laskavě dovolí, abych připomenula slova páně presidentova, jež nám letos 2. března řekl právě vzhledem k pokusům: >Jen aby už z toho něco bylo. Nateoretisovali jsme se už dosti.< A slavný senát žádám, aby svou pomoc poskytl k ohromně důležitému úkolu, demokratisace školství 2. stupně!
Výchova a výučba po 14. roce právě u národa drobných lidí žádá zvláštní pozornosti. V r. 1922 jsme si udělali zákon - kursy pro všechnu mládež mezi 14. až 16. rokem. Z finančních důvodů nelze prý provést. Aspoň tedy nechť se rozšíří živnostenské školy na všechny učně a zodborní se, vedle 4. ročníků měšťanských škol, jež zavedeme zákonem. Ovšem ještě při 4. roč. musím zdůrazniti, aby byly bezplatné. Představte si, že jsou 4. ročníky, kde musí žák platiti až 600 Kč ročně, poněvadž obec nemá peněz. Občané usilují o 4. ročník, protože každý vidí, že je ho potřebí. Prosím, až 600 Kč ročně platí takový žák 4. měšťanky školního platu. To jistě není demokracie!
Řekla jsem již, že dnešní rozvoj průmyslu a živností žádá kvalitních lidí. Vzpomínám tu na Forda, proti kterému máte mnoho námitek: založil odbornou školu pro 300 učňů pro automobilovou výrobu. Ne pro své závody, absolvent může jíti kam chce, prostě pro automobilovou výrobu, protože ví, že průmysl potřebuje kvalitních lidí. Ale ještě více potřebuje kvalitních lidí řemeslo. To má budoucnost jen a jen tehdy, když jeho výrobky budou kvalitní. Ať se nikdo nedomnívá, že řemeslo může v masové výrobě konkurovati s tovární výrobou! Avšak kvalitními výrobky si uhájí své místo, ať se děje, co děje. Ale k tomu potřebujeme kvalitního dělnictva. Proto jsou tak nesmírně důležité živnostenské pokračovací školy. Proto je nutno rychle již přikročiti k zákonu o nich a co možná nejdříve zakázati nedělní a večerní výučbu po 6. hodině večerní. Což to 14leté dítě nemá míti možnosti jednou za týden, v neděli se dosyta vyspati? Pánové, jen si to přeneste do svého života! A večer po 8hodinové prácí, kdy vyspělý člověk má práce dost a dost, má hoch jíti s radostí do školy a míti ze školy nějaký prospěch? To je škoda sil, peněz a ilusí. A věc se dá zaříditi! Vzpomínám, jak to bylo krásně zařízeno na př. v Berouně; ovšem přišel nový pan okresní školní inspektor, takový >Flachsmann vychovatel< a prostě to zrušil - teď musí hoši choditi do škol zase v neděli a večer z daleka široka.
A což pomocnice v domácnosti? Od 20 let zápasíme, aby byly zavedeny školy pro ně, aby se naučily něčemu pořádně. Jaká by to byla úleva pro zaměstnavatelky a naproti tomu by dívky dosáhly práva na lidskou úpravu hmotných i právních svých poměrů; dnes jsou to >neučení dělníci<, třeba dělají služby znamenité.