Sen. Teschner (německy): Slavný senáte! Než se počnu zabývati rozpočtem, chtěl bych promluviti o jedné zásadní otázce. Ve schůzi předsedů bylo již opětovně žádáno, aby nečeským senátorům byly dány k disposici nejen podané návrhy a zákony, nýbrž obzvláště i iniciativní návrhy vládní s důvodovými zprávami v jejich mateřské řeči, aby tím byla usnadněna a zajištěna jejich spolupráce Úplná nebo částečná neznalost českého jazyka znemožňuje jim téměř úplně zúčastniti se porad, zvláště však spolupůsobiti z přesvědčení při nutných hlasováních.
K tomuto přání přidružilo se v pondělí dne 31. března ve schůzi předsedů stejně odůvodněné přání, připojiti oficielní denní pořady pro porady v neoficielním překladu bez podpisů, aby, jak výše řečeno, byla umožněna skutečná účast na poradách. Tato žádost je z technických důvodů jednání oprávněna a snadno splnitelna, ježto tím není nijak dotčen jednací řád.
Námitka jana kolegy Dyka stává se tím bezpředmětnou a námitku kolegy Pánka, jenž v tom vidí zvýšené náklady, lze rozptýliti tím, že jeden nebo dva takové překlad pro každý nečeský klub nemohou pro obě presidia způsobiti žádné značnější zvýšení výloh. Prosím, proto zde v plenu, aby se presidium senátu k této odůvodněné žádosti zachovalo blahovolně a uvažovalo o tom i v některé koaliční poradě.
Slavný senáte! Srovnáme-li jednotlivé kapitoly rozpočtu tohoto státu s rozpočty jiných států přibližně stejné velikosti a stejného počtu obyvatel, ba i s daleko většími státy, jeví se od okamžiku zrození československého státu vždy stejný obraz, který, slovně pojat, zní: Život nad poměry s jedné strany, velikášství, jež není v nijakém poměru k hospodářské a daňové síle obyvatelstva, tudíž na druhé straně sešněrování a snížení pod skutečné potřeby a stávající poměry. Toto žití nad poměry označuje se v soukromém a hospodářském životě málo lichotivým jménem, a stát, jenž dává tolik na svou prestiž jako tento stát, měl by si býti vědom, že přes zahraniční propagandu pana dr Beneše, pohlcující mnoho milionů, pravda vítězí, také ona pravda, jež panu zahraničnímu ministru není právě žádoucí. U něho zaujímají státně politické úvahy ještě stále první místo a budou je ještě tak dlouho zaujímati, až hospodářské zhroucení i jeho poučí, že stává prestiž i v tom směru, že prestiž státu se nedá povznésti jen zahraniční propagandou, ne vždy pravdě odpovídající a bez prospěchu miliony pohlcující, nýbrž v prvé řadě hospodářsko-politickou konsolidací státu. Raději uzavírati dobré obchodní smlouvy, než honiti se za vojenskými dohodami, jež přinášejí jen zatížení a těžké povinnosti, v dobách vážných snad i hořká zklamání, jak jsme to zažili při jednání v Haagu. Kolik novinářských plazů doma i v cizině krmí zahraniční ministr. Kolik milionů bezohledně a násilně vymožených daní mizí v kapsách nesvědomitých novinářů, podplacených proti nám, sudetským Němcům, aby do světa hlásali nepravdy, usvědčující náš národ. Nechvalně známé Wolfovy novinářské podniky v Žatci jsou toho klasickým příkladem:
Němci dostávají ze státních nákladů 8,3 %, t. j. o 16 % méně, než jim po právu přísluší, a jejich daňová poplatnost činí ještě stále více než 45 %. Na jednoho obyvatele připadá na dávkách Kč 745 bez příspěvků samosprávným korporacím. Nepřímé daně obnášejí 83 %, s kterýmžto procentem tvoří stát téměř evropský rekord, t. j. vyčerpává široké vrstvy pracujícího lidu až do poslední kapky. Mluví-li pak pan ministr financí o klesající berní morálce státních občanů, nesmí se diviti, poněvadž pro placení přímých daní ničeho nezbývá, když nepřímé daně všecko pohltily.
Zná však stát berní morálku? Chci uvésti příklad: Pro lázeňská města byla v letech 1920-1924 předepsána přepychová daň za pokoje, pronajaté lázeňským hostům, přesahovalo-li nájemné určitou výši, a mimo to 2% daň z obratu z ostatních nájemních obnosů. V roce 1924 stěžovalo si několik domácích pánů do této daně a stížnost provedli až k nejvyššímu správnímu soudu. Rozhodnutí znělo, že byla tato přepychová daň neoprávněně vybírána. Stěžovatelům byla daň vrácena, všem ostatním však nikoliv, ač by takováto rozhodnutí měla býti všeobecného rázu. Ve starém Rakousku to platilo, česká daňová spravedlnost upravila si jiný způsob. Požádali tedy poškození na základě tohoto rozhodnutí za odpis, zemské finanční ředitelství rozhodlo však výměrem ze dne 20. března 194, č. 8, že je to nepřípustným a že proti tomuto výměru není opravného prostředku, že tato daň byla právoplatně předepsána a vybrána, nejvyšší správní soud však naopak praví., že nebylo právního podkladu pro předpis a vybrání. Kde zůstala zde morálka státu, pokud jde o daně?
Několik slov o otázce státní příslušnosti. Tisíce a tisíce zůstaly po 18. říjnu 1918 bez státní příslušnosti, celé marodiny s dětmi. Následnické státy chtějí se jen vyhnouti svým povinnostem, čímž bylo tisíce existencí zničeno. Žádosti o přiznání státní příslušnosti zůstávají po léta nevyřízeny. A odůvodnění? Příliš málo úředníků. Pan ministr vnitra má možnost a moc, dotyčné oddělení zesíliti z ostatních oddělení. Urychlené vyřízení žádostí o přiznání státního občanství jest i proto žádoucí, že nevyřízení způsobuje často konflikty s vojenskými úřady ohledně služební doby. Takováto opožděná rozhodnutí stávají se často pro existenci jednotlivců, jakož i celých rodin osudnými. Obzvláště budiž zde poukázáno na ony případy, že lidé, dříve než nabyli českoslov. státního příslušenství, se oženili. Stanou-li se pak československými státními občany, jsou nuceni, ježto zde nedostáli ještě své vojenské povinnosti, odsloužiti si svých 18 měsíců. Rodiny postižených nedostanou však žádné podpory. Úprava této otázky je velmi naléhavou. Mohu uvésti jeden případ z Rudohoří, kde muž musil narukovati a zanechal doma ženu k výdělku neschopnou se 4 dětmi. Tyto jsou nyní poukázány již po celé měsíce na veřejnou dobročinnost a přes veškerou námahu nebylo dosud možno opatřiti muži propuštění po 6měsíční službě. (Sen. Löw [německy]: Zákon však předpisu je, že tací lidé mají býti zařaděni clo náhradní zálohy!) Nikoli, úřady stojí na stanovisku, že muž oženil bez povolení. Vojenský úřad praví: Ty jsi se nás netázal, nemáš tedy práva., požadovat od nás podpory. To jsou takové konflikty; do nichž se může dostati člověk beze své viny. Proto by se musely skonstruovati výjimečné případy aby se tací lidé propustili po 6 měsících, nebo aby jejich příslušníkům byla dána malá podpora, aby děti nemusily choditi žebrotou.
Veškeré od mnoha let přednášené stížnosti do zacházení s německými kulturními a výchovnými ústavy jsou také dnes ještě plně oprávněny. Můj kolega posl. Simm podrobil již v poslanecké sněmovně zevrubné kritice všechny nedostatky, jež vykazuje německé školství počínaje od mateřské školku až k vysoké škole. I čeští kolegové měli dnes odvahu ostře kritisovati lov duší německých rodičů a dítek. Zbytečné často menšinové školy, které namnoze umístněny jsou z veškerých daňových peněz v přepychových palácích, stojí v příkrém rozporu ke kulturním zařízením Němců, která tvoří již evropský skandál. Co nutno zase říci o lékařské fakultě a německých klinikách, je kulturní hanbou pro tento stát. Takovéto stavby i se zařízením označujeme slovem >boudy<. Stojí však uprostřed říšského hlavního města a nebyly by ke cti ani nejubožejšímu balkánskému státu. Československý stát leží v srdci Evropy, bývalý vysokoškolský učitel jest jeho hlavou; Komenský narodil se českému národu a přece se zde Němcem upírá to, co jim ve školství náleží. Podívejte se přece jednou na německou techniku, obzvláště však na děkanství pro oddělení strojní v Jilské ulici. Tato posléz uvedená budova rovná se zpola zbořenému zámku, zpustošený vchod, úplně tmavé schodiště, plné špíny a neřádu. Běda, kdyby tam zabloudil jednou některý posluchač z ciziny. Co by ten v cizině vypravoval o sídlech kultury Němců tohoto státu, to nemohou napraviti miliony ministra zahraničí na propagandu. Srovnejte s tím paláce které zřízeny byly pro české posluchače také z německých peněz daňových. Při projednávání školských a kulturních otázek musím se zmíniti o zákonu, který dne 19. února t. r. slavil desetileté jubileum svého trvání, o universitním zákonu, kterým staroslavné universitě Karlově v zato bylo protiprávně nejen jméno, nýbrž také vyvlastněny byly budovy studijní zařízení, sbírky a knihovny. Hanba tohoto zákona nesmí déle lpěti na českém národě, který je přece kulturním národem. Pan president Masaryk zaslal vůdci slovenské strany ludové P. Hlinkovi dne 12. října 1929 dopis, ve kterém doslovně praví >Ze záští a hněvu nemůže vzejíti nic dobrého a trvalého. Pracovati záštím proti druhým, není politikou vůdce, ještě k tomu kněze.< Vůdci slovenské strany lidové se tím zcela zřetelně praví, že jeho jednání oproti českému lidu a státu má původ v záští a hněvu, a to že je politika nedůstojno. Universitní zákon vznikl ze stejných motivů a to bylo pánů v ryze českém Národním shromáždění - a to platí také ještě dnes - a kulturního národa nedůstojno. Tak zvané historické důvody které se uvádějí, jsou nicotné a před vážným nezávadným právnickým forem, kdyby se vzala v úvahu ryze právnická otázka, zhroutila by se tato umělá budova jako domeček z karet. Naprosto nepochopitelným jeví se stanovisko československého sesterského ústavu u duševních původců zákona, pánů profesora dr Mareše a dr Krejčího, kteří dne 10. a 11. prosince 1918 svým návrhem dali popud ke změně zákona z roku 1882. Nebyl také tento návrh diktován záštím a hněvem, ze kterého rovněž nemohlo vzniknouti nic dobrého a trvalého? Chtějí-li oba pánové býti skutečnými vůdci svého národa - a nepochybuji o tom - pak ani oni nesmμjν se dát vésti podle mínění pana presidenta hněvem, nýbrž láskou ke spravedlnosti a nesměti bíti ve tvář dětinné pravdě, dětinné skutečnosti. Oba uznávaní vedoucí historikové obou, národů, Goll a Werunsky, shodují se ve svých názorech, a ponechání jména Karlovy university oběma ústavům bylo by jednoduchým způsobem vyřešilo tuto neblahou spornou otázku. Co v překypujícím pocitu svobody a moci bylo v letech 1918 až 1920 provedeno špatně, mělo by se konečně za 10 let podrobiti nejen revisi, nýbrž napraviti. Historické pravdy zůstávají věčně trvalými skutečnostmi, které nikdy nelze změniti násilím a překrucováním práva, obzvláště však tehdy, když jim nepomáhá ani zdání nějakého práva. Jestliže se někdo snaží ovzduší zbaviti jedu tím, že ani neuznává spáchané bezpráví a proti lepšímu vědomí přesto je nechává nezměněné, tedy z prestižných důvodů uplatňuje ten stanovisko vzdoru, pak ovšem zůstává otevřena propast mezi oběma duševně vůdčími národy, zející rána se nezacelí, bude nadále hnisati na těle obou národů, na státu samém. zdali to je výhoda, rozhodnouti a zodpověděti mají ti, kdož vedou stát a český národ. My Němci budeme vždy trvati na stanovisku: Vraťte naše uzmutá, naše upíraná práva, pak bude moci bez překážky panovati mír a vývoj!
Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 26. srpna 1926, 84.865/IV, vydány byly jednotlivé směrnice pro při jímání absolventů vyšších průmyslových škol jako posluchačů na vysokých školách technických a báňských. Podle tohoto výnosu smějí býti přijímáni jen absolventi >s vyznamenáním< a s >velmi dobrým< prospěchem. Od roku 1927 do 1929 nebylo toto omezení přísně prováděno, to jest žádosti za mimořádné připuštění nebyly vždy předkládány ministerstvu. Připusťme, že tento postup neodpovídal předpisům, ale když roku 1929 na rozkaz ministerstva musily t to žádosti býti podány dodatečně, rozhodlo se výnosem ze dne 3. července 1929, č. 76.665/29-IV, v tom smyslu, že všechny tyto žádosti byly zamítnut. 100-120 posluchačů ztratilo tím jeden až dva roky. Opětovná žádost všech těchto posluchačů, podaná prostřednictvím rektorátu techniky v Brně, není dokud vyřízena. Ve výnosu ze dne 3. července 1929 bylo všem těmto posluchačům dáno na ruku, aby dodatečně vykonali maturitní zkoušku pro reálky. Jest úplně vyloučeno, aby v této zkoušce obstáli, poněvadž by se zkouška z anglického a francouzského jazyka musila setkati s nezdarem. Co se má nyní státi s těmito mladými lidmi? Je-li zde úmysl zastaviti vzrůst duševního proletariátu následkem nadprodukce středních a vysokých škol, pak může se to státi jen tím způsobem, aby se provedl výběr mezi těmi, kdož se tlačí k vysokoškolskému studiu. Uprostřed studií však nesmějí takovéto výnosy postihnouti ty, kdož již studuji, nýbrž musí se stanoviti doba, od které se při jímání znesnadňute, anebo úplně zakazuje. Ministerstvo školství a národní osvěty bude asi musit tento výnos změniti tak, aby posluchačům převzatým z vyšších průmyslových škol v letech 1927-1929 umožněno bylo pokračovati ve studiu, naproti tomu že od této doby přestoupení spadá pod zostřené podmínky. Jde přece o budoucnost 120 mladých, snaživých techniků, kteří beztak již ztratili studijní rok 1929/30.
Novela k zákonu 67/1919 o organisaci lidových kursů občanské výchovy, od mnoha let připravovaná, musí se státi konečně zákonem. Vzdělávací výbory a knihovní poradní sbory v Opavě vytýčily řadu požadavků, které zde rád tlumočím, neboť tyto požadavky platí pro celý stát. Žádají, aby ministerstvo financí neohrožovalo vývoj veřejné občanské výchovy ztenčováním subvencí, nýbrž aby ho v přiměřeném rozsahu podporovalo. Ministerstvo školství a národní osvěty se naléhavě žádá, aby všechen vliv uplatnilo, by obecním, okresním a zemským správám bylo uloženo, aby ve svých rozpočtech braly zřetel na potřeby veřejné občanské výchovy tak, aby místním a okresním osvětovým sborům k provedení veřejné výchovné práce podle výnosu č. 13.877 ze dne 22. dubna 1919 byly poskytnuty značné obnosy.
Dále žádá sjezd, aby státní příspěvky pro okresní osvětové sbory byly vypláceny již v únoru, poněvadž se tím umožňuje stanovení pracovního plánu a výborům se tím usnadňuje práce. Kursy pro osoby činné v samosprávě, uvedené a doporučované ve výnosu ze dne 21. října 1919, č. 48.756, mohou býti zřízeny a s úspěchem vedeny jen tehdy, jestliže vyšší úřady uloží obcím, aby tyto velice nutné kursy pořádaly společně s osvětovými sbory, aby je subvencionovaly a pečovaly o jejich návštěvu se strany zástupců obci a obecních zaměstnanců. Bude nutno vypracovati rozvrh vyučování pro tyto kursy. Příslušný okresní osvětový sbor má se postarati o přednášející. V souvislosti s potřebným vývojem kursů vůbec poukazuje se také k tomu, že jediná německá lidová vysoká škola slezská v Horním Benešově, správce František Jaschek, stala se v dosavadních kursech již značnému počtu mladých rolníků pomocnicí k sebevzdělání; návštěvníci těchto kursů jsou již nyní pevnými oporami veřejné lidovýchovy na venkově. Ministerstvo školství a národní osvěty se tudíž žádá, aby tuto lidovou vysokou školu poskytnutím vydatných podpor dalekosáhlým pokud možno způsobem podporovalo. Výnos ministerstva školství a národní osvěty ze dne 3. února 1923, č. 134.841, o vzdělávacích představeních kinematografických potřebuje, naléhavě novelisace. Výnos uznává kino za znamenitý prostředek lidovýchovný a zavazuje majitele biografů ve třetím odstavci, >aby alespoň dvakrát za měsíc v dohodě s místními školskými úřady proti náhradě prokazatelných režijních výloh pořádali představení pro mládež s poučným obsahem<. Tento výnos, který pro veřejnou lidovýchovu dosud neměl žádného významu a praktického účinku, mohl by býti postaven s užitkem do služeb všeobecné veřejné lidovýchovy, kdyby se v dotyčném odstavci řeklo: >Majitelé biografů jsou na základě podmínek pro udělení licence zavázáni, aby alespoň dvakrát za měsíc přenechali své kino veřejné lidovýchově za účelem předvádění poučných a kulturních filmů. Organisace a pořádání těchto poučných filmových představení přikazuje se příslušnému okresnímu osvětovému sboru.< V jazykově smíšených místech může po jednom představení býti přikázáno českému a německému resp. polskému osvětovému sboru. Ministerstvo školství a národní osvěty se naléhavě žádá, aby provedlo novelisaci výnosu. Při tom dlužno se také postarati o to, aby okresním osvětovým sborům poskytnuta byla větší autorita vůči majitelům licencí, musí jim býti dána možnost zabrániti předvádění filmů, které, byť byly censurovány, přece jen se pro určitá místa nehodí. Zásadně budiž při novelisaci vysloveno, že se mezi přednostní uchazeče o licence zařaďují obce, okresní a místní osvětové sbory a že se takovíto uchazeči mají odporovati. Sjezd vítá zřízeni ústřední putovní knihovny v Praze a žádá, aby věc byla podporována tak, aby zemský svaz mohl zaříditi vlastní putovní knihovnu. Počet knih ústřední putovní knihovny, který nemůže vystačiti projevovanému zájmu, dlužno rozmnožiti. Počet vydávaných knih musil by býti především zvýšen na 30 kusů pro jednu obec. Sjezd žádá ministerstvo, aby ústřední putovní knihovnu podporovalo tak, aby vzrůstajícím požadavkům mohla vyhověti také, pokud jde o dobu zapůjčení. Mimo to žádá rozvoj knihovnictví zřízení knihovnických, poraden s přihlédnutím k teritoriálním souvislostem.
Sjezd konstatuje, že stále ještě nebylo přiměřeným způsobem splněno oprávněné a opětovně odůvodněné očekávání německého obyvatelstva stran ostravského vysílače. Žádá co nejrozhodněji, aby radiová stanice v Moravské Ostravě ve svém vysílání brala na německé obyvatelstvo zřetel co do věci a do jazyka, a aby se pokud možno také postarala o snížení síly vysílání, aby se zabránilo poruchám a vypojeni u posluchačů radia. Ve veřejné lidovýchově činní učitelé, profesoři a státní úředníci obojího pohlaví používají většiny svého volného času pro činnost v obecních knihovnách, v místních, okresních a župních osvětových sborech a přinášejí také jinaké oběti pro věc. Dožívají se však při tom smutné skutečnosti, že proti duchu a znění výnosu pražské zemské školní rady ze dne 5. dubna 1919, č. 1- A 29.860, nenalézají žádného uznání a podpory u svých představených úřadů. Má-li veřejná lidovýchova získati muže, kteří ve smyslu těchto zákonů mají vykonati s napětím všech sil něco zdatného, pak musí se ministerstvo školství a národní osvěty starati, aby se těmto vzdělavatelům lidu ve smyslu zákona dostalo spravedlivého uznání a aby zemským školním radám bylo přiměřenými výnosy uloženo, aby takovýmto vzdělavatelům lidu v každém odůvodněném případě projevovaly patřičnou ochotu poskytováním dovoleně, všeobecně však snížením povinných vyučovacích hodin.
Pan ministr Dérer projevil ve své odpovědi v rozpočtovém výboru názor, který nás Němce opravňuje k obavě, že ve vládních kruzích existuje zřejmá nálada proti německé opeře v Brně. Pan ministr řekl, že 2 opery pro toto město je příliš mnoho, čímž patrně v prvé řadě je míněna německá opera. Nezapomínejte, že potřeba umění u Němců v Brně, to jest v zemi Moravskoslezské, není zajisté menší nežli u tamních Čechů. Nezapomínejte však také, že uzavření tohoto uměleckého ústavu musí připraviti sta umělců á hudebníků o chléb, že také německý dorost jest ohrožen a že na konec vznikne nový předmět sporů, aby rozmnožil počet starých předmětů sporů, které tu již jsou. Nikoli o rušení německých stánků umění mělo by se uvažovati, nýbrž nastati musí dostatečné a vydatné podporování. Je starou stížností, že se německému umění a vědě, německému kulturnímu životu nejen nedostává dostatečné podpory, nýbrž že se dokonce zase pomýšlí na další její rdousení, aby se sudetsko-německému lidu zasadily nové kulturní rány.
V této souvislosti chtěl bych promluviti o provedení IX. symfonie Beethovenovy spolkem >Deutscher Männergesangverein< v Praze dne 18. března v Lucerně. Tohoto provedení bylo s české strany použito k tomu, aby se zahájila opětně fanatická národnostní štvanice, ke které nemělo dojíti již proto, poněvadž se IX. symfonie provozovala k poctě presidenta Masaryka za příčinou jeho 80. narozenin, z kteréžto příčiny bylo také zasláno oficielní pozvání kanceláři pana presidenta. Že německý zpěvácký spolek, i když zpívá v Praze, používá samozřejmě mateřského jazyka svých členů, uznává se na celém světě jako věc sama sebou zřejmá, vyjímaje v Praze. Zde působí od nějaké doby němčina zase pobuřujícím způsobem jako ve zlatých dnech po převratu, ve kterých každý, kdo nemluvil česky, vydával se v nebezpečí, že bude zbit. Teprve když nepříjemné příhody s rodinou anglického vyslance v Dlouhé třídě, jakož i se švédskými studujícími, šly panu ministru věcí zahraničních na nervy, přestaly tyto srážky.
Pokud novinářské zprávy dávají nahlédnouti do události, nezpěčovali se čeští umělci, uznávajíce samozřejmost, že musí zpívati také svoje partie v německém jazyce, používati tohoto tak nenáviděného německého světového jazyka. Naprosto nesrozumitelné je stanovisko pana Zemlinského, který jako zaměstnanec německé státní opery v Berlíně rozhodl, že německé solistky mají užívati českého jazyka. Když nyní intendance státní opery splácí >stejné stejnýma<, a zabývala se otázkou propustiti pana Zemlinského a slečnu Nowotnou a nepřijmouti slečnu Krásovou do svazu, pak v českých listech propuká nová bouře proti německým barbarům, kteří prý nedovedou rozlišovati umění od politiky. Původcem díla je Němec, jeden z největších německých skladatelů, Beethoven, text je sepsán v německém jazyce. Němečtí umělci zpívají ve Francii bez pobouření duše francouzského lidu v jazyce německém, ale v Praze bouří se duše lidu, vybičovaná šovinisty, mají-li v Praze zpívati čeští umělci placení z Německa. Rovněž podivné stanovisko zaujal svaz českých hudebníků. Blahodárně naproti tomu působí stanovisko českých skladatelů ze dne 37. března pod nápisem: >Hlas rozumu<, na němž podepsáni jsou Foerster, Novák a j.
Jaromír Weinberger, skladatel >Švandy dudáka<, projevuje svůj nesouhlas v >Neues Wiener Journal< velmi zřetelně, když mezi jiným praví: >Pan redaktor zvítězil, nám zůstává hanba - národ je zachráněn<. K tomu dlužno zdůrazniti: Němci uspořádali tento koncert na oslavu 80. narozenin našeho presidenta republiky. Na pražskou adresu: >Jedou-li naše zpěvácké spolky do ciziny, do Německa, do Maďarska, zpívají česky. To je samozřejmé. Pořádají-li pražští Němci v Praze koncert, budou přirozeně zpívati německy a čeští solisté se musí přizpůsobiti. To je pro každého srozumitelné - jen pro jistého redaktora v Praze nikoli. Aby naše hudba zachovala svůj národní ráz, o to se již postarali Smetana a Dvořák. Pan redaktor se tudíž nemusí obávati, že se najednou ztratí národní ráz naší hudby. V nacionalismu, tak jako v každém jiném oboru, můžeme dosíci úspěchů jen kvalitou našeho díla, naší tvorby. Ale nikdy na cestě teroru. Bylo by smutné, kdyby vzájemná úcta před hudební kulturou, která již nyní má tradicionelní platnost zákona, porušena býti mohla neodpovědným jednáním některého pražského redaktora. Jak přicházíme my umělci, kteří působíme na exponovaných místech v cizině k tomu., aby nás nějaký pražský redaktor tímto neslýchaným způsobem desavuoval. Ovšem dlužno vinu na této pří hodě zkoumati také s jiné stránky: Naši Němci nerozuměli tomu, aby se zasadili o své právo. Připustilo se, aby se samozřejmý výrok stal problémem. Berlínský kapelník neměl přistoupiti na kompromis. Jako německý umělec neměl toho potřebí. Stačí vzpomenouti na přátelství Lisztovo a Brahmsovo se Smetanou a Dvořákem, na toto lidsky tak vysoké svědectví pravého duševního šlechtictví. A vzpomínka na Hans von Bölowa: ten nesklonil se kdysi před německý m pražským terorem a volil ostentativně českou hudbu pro svůj program. Svým povoláním jsem českým umělcem a vystupoval jsem vždy a všude jako Čech. Doufám, že miliony mého německého publika dají více na má slova nežli na slova nějakého pražského redaktora. V tomto očekávání projevuji své politování nad touto příhodou a odsuzuji celou tuto kampaň proti německému jazyku v německém koncertě jako nestoudnost.<
Považte jednu věc: IX. symfonie Beethovenova je nejen podle svého tvůrce německý m statkem kulturním, stala se kulturním statkem všech národů, kteří patří, patřiti chtějí k západní kultuře. V době vychvalovaného smíření národů, v době činnosti Společnosti Národů musí takovéto události na nás Němce při veškeré poctivé vůli pro spravedlivé vyrovnání působiti tak, že se v nás znovu utvrzuje názor, že Češi nechtějí míru, nechtějí míru za žádnou cenu, chtějí býti a zůstati pány, všichni druzí národové však aby byli podruhy, bez práva; vydáni všanc komukoli, pariové.
Rozuměl-li jsem panu kolegovi dr Karasovi v rozpočtovém výboru správně, projevil tuto moji myšlenku jinými slovy, která však přiléhavě vyjadřují, čím stůně duše českého lidu: český národ bude se musit spřáteliti s myšlenkou, že není střediskem všeho, co se děje v e světě, že československý stát není střediskem světa a že spravedlnost vůči jiným je příkazem moudrosti a kultury.
Ke konci bych si dovolil něco navrhnouti. Při sestavování státního rozpočtu na rok 1931 mělo by se konečně upustiti od zvyku, že se vojenský rozpočet po nechává v téže výši, resp. že se náklad na armádu zastírá u jiných kapitol. Řekněte poctivě: nepotřebujeme 1.400 milionů, nýbrž 2.200 milionů. Budete si však zase musit dát líbiti výtku, že podobně jako Francie vydržujete přepychovou armádu, jak italský ministr věcí zahraničních veřejně prohlásil na ztroskotané námořní konferenci v Londýně. Vojsko, k jehož vedení a správě je zapotřebí 111 generálů, jest a zůstává pro stát se 14 miliony obyvatelů za všech okolností přepychem prvního řádu.
Námět, který jsem přednesl liž v rozpočtovém výboru, dovoluji sobě opětovati: poradu o jednotlivých kapitolách rozpočtu pro příští rok nechť před konečným stanovením provedou smíšené komise, čímž by zajisté byla nejen vykonána užitečná práce, nýbrž právo všech národů tohoto státu nebylo by pak přece učiněno více nežli dosud závislým od stanoviska národnostní příslušnosti. Právo zůstává právě právem, ať se to týče Čechů nebo Němců, Slováků nebo Maďarů. Rozpočet však nesmí také býti absolutně nezměnitelným, jinak nemají porady, trvající po celé týdny a měsíce, žádného účelu, jsou zbytečně promrhaným časem.