Pre stredné školy zaradené je v rozpočte 207,100.000 Kč. Z toho bv odpovedajúcou kvótou bolo 11.804.700 Kč, avšak spočítame-li náklady rozpočítané na maďarské stredné školy a maďarské odbočky stredný ch škôl československých, činia tieto 5,242.560 Kč, a tedy len 2,5 % celej položhy rozpočtovej.

Rozpočtová polozka pre učiteľské ústavy činí 21,003.000 Kč. Z toho podľa práva patrilo by výchove maďarských učiteľov 1,176.168 Kč, naproti tomu maďarskej odbočke učiteľského ústavu československého dostáv a sa z toho - počítame-li veľa - 77.272 Kč, čo odpovedá len 0,36 % celej položky rozpočtovej. Podotýkam tu ešte, že pri učiteľských ústavoch a odborných školách sú tieto číslice len priblížné, lebo do rozpočtu pojatá je dotácia celej školy, a ja som vzal z toho polovicu na odbočku maďarskú čo činí pravdepodobne viac, ako čiastka, ktorá na maďarskú odbočku skutočue pripadá.

U odborných škôl činí rozpočtový obnos 106,092.744 Kč. Z toho pripadá: na maďarskú odbočku obchodnej akademie v Bratislave 707.845 Kč, na maďarskú odbočku obchodnej akademie v Mukačeve 310.959 Kč, na odbornú školu kov opriemyslovú v Košiciach 574.807 Kč, úhrnom 1.593,581 Kč. Obnos tento rovná sa tiež len 1,4 % celej rozpočtovej položky.

Ženské odborné vyučovanie figuruje v rozpočte 15,144.024 Kč-mi, z čoho ženskému odbornému vyučovaniu maďarskému nedostáva sa ani haliera.

Na poli vyučovania ľudového nemôžem pomer presne určiť, lebo rozpočtová položka maďarských škôl zahrnutá je v titule >vyučovanie menšinové<, je však pravdepodobné, že situácia ani tu nie je ĺepšia.

Na sociálnu podporu vysokoškolských posluchačov zaradené je 5,610.000 Kč, z čoho by podľa číselného pomeru a tedy podľa pravdy a spravodlivosti participovať malo vysokoškolské posluchačstvo maďarské 319.700 Kč, avšak na tento účel nevenuje sa nič, ba čo viac, nebola dosiaľ vybavená ani žiadosť o povolenie sy stematických sbierok a kladú sa prekážkv i dobrovolnému pomáhanin v ceste spoĺočenskej.

Pod titulom písemníctvo figuruje 1.530.000 Kč. Z toho podľa pomeru pripadalo by podpore lateratúry maďarskej 87.210 Kč. Avšak maďarskej menšinovej literatúre nedostáva sa taktiež ani haliera, leda že by z tohoto titulu neboly hradené ztraty, vzišlé konfiškáciou maďarských kníh.

Na kultúru divadelnícku rozpočitaný je obnos 20,660.000 Kč. Z toho divadelníctvu maďarskému nedostane sa nič, a predsa i podla minimálnej kvóty percentuálnej patrilo by mu 1,177.000 Kč. Zemský zastupiteľský sbor v Bratislave venoval síce tomutó účelu v roku minulom 100.000 Kč, čo však roviiá sa len 0,5 % u rozpočtového obnosu a táto úzkoprsosť dovŕšená je ešte tým, že divadelný obvod rozpoĺtili tak, že je holou nemóžnosťou vytécť čo len režiu divadelných sborov stále kočujúcich a v deficite sa utápajúcich a že vo dvoch mestách, ktoré s hľadiska výnosnosti jedine padajú na váhu, t. j. v Bratislave a Košičiach rozdelili dobu divadelných hier tak, že maďarským divadelným sborom pripadajú mesiace predletné, letné a včasného podzimu. Zkrátka je postarané o to, aby maďarské divadelníctvo ani vlastnou silou nemohlo sa uživit.

Táto kultúrnopolitická úzkoprsosť je len stupňovaná nekonečným zatváraním škôl. Obyvateľstvo Slovenska, z prevažnej časti katoliché, vidí sa byť zvlášte ukriv deným zatvorením 19 katolíckych gymnázií, k čomu, až na >plnú moc< vtedy ešte pôsobivšieho ministerstva pre Slovensko, nebolo tu žiadneho zákonitého podkladu. V týchto ústavoch prevádza sa dnes výchova mládeže zväčša v duchu protináboženskom a so všetkými paedagogickými i morálnymi nev ýhodami koeunkácie nesprávne prevedenej. Pán prezident republiky vo svojom prívete v den svojich narodzenín poukázal na súrnosť reformy školskej a vychovávacej, na úpadok mravov dnešnej doby a nápravu toho vytýčil úkolom >ako úradnej činnosti štátu a štátnych orgánov, tak aj občianstva a jeho organizácií.<

Isté je, že kultzírneho boja si neprajeme, ale prajeme si, aby splnená bora vôľa obyvateľstva, prejavená o smere výchovy. Podľa školského zákonodarstva holaňdského štát podporuje rovnako štátné i cirkevné školy, a ponecháva na vôli rodičov, do akej školy chcú posielať svoje deti. Iniciativu k tomu, aby táto školská legislatíva bola zavedená aj u nás, dal sbor biskupský a dotyčná petícia, pochádzajzíca zo Slóvenska, opa.rená viac ako 700.000 podpismi, leží u ministerstva školstva. Toto riešenie je spravodlivé a v znešeného ducha, a na ňom ako na prirodzenom práve rodičov bezvýhradne trváme a na tomto podklade žiadame. aby nám boly vrátené naše odňaté cirkevné stredné školy. Krikľavým príkladom kultúrnopolitickej úzkoprsosti je i položenie našich vysokoškolákov, ktorí zväčša z dôvodov jazykových, rodinných či hmotných vychodili stredné školy v dnešnom Maďarsku a tam i maturovali. Tito, ako som si už opätne sťažoval, môžu sa dať zapísať za riadnych posluchačov na všetkých universitách národov kultúrnych, len na universite svojho vlastného štátu nie. Jestliže potom, súc odkázaní na cudzinu, absolvujú svoje štúdia nie - horribile dictu! - v Maďarsku, lež vo Francúzsku, Nemecku atd., získajú tam doktorský diplom, vtedy k nostirifikácii jeho vyžaduje sa nielen složenie predpísaných doplňovacích zkúšok universitných, ale i nostrifikácia maďarskej maturity, čo i podla nedávno prihodivšieho sa prípadu znamená, aby muž, promovaný z vied lekárskych v Nemecku, posadil sa znova do lavice gymnaziálnej. Tento požiadavok znamená proste, že prez jeho vedeckú vzdelanosť nebude sa môcť vo svojom vlastnom štáte uživiť. Za takýchto pomerov správne povedá prezident republiky: >Aby sme na poli kultúrnopolitickom a administratívnom mohli rozvíjať väčšiu činnosť, zažehnať treba zbytočné a škodlivé konflikty.<

A preto som na poli kultúrnopolitickom i administratívnom poukázal na niektoré palčivé otázky a naznačil som podľa svojho najlepšieho presvedčenia i spôsoby, dľa ktorých by ony mohly byť úradným pôsobením šťátnych orgánov riešené.

Avšak znova musím zdôrazniť, že táto pôsobnosť vo svojej dnešnej forme je zdrojom zla. Zákony bv často i vyhovovaly verejnej potrebe, tak na priklad i nové daňové zákony, ktoré sú síce v jednotlivých svojich častiach - zvlášte čo do ustanovení trestných - pochybené, avšak v celku sú ducha slušnejšieho, a predsa po celej zemi rozliehajú sa stažnosti, že pri vymáhaní daní sú občania stále šikanovaní, tak že následkom exehucií, ktoré neberú zreteľ na odvolanie, prichádzajú neraz i na mizinu. Je prípadom každodenným, že úrady požadujú to, čím dotyčný nie je dlžen, chcú i po druhé vymáhať to, čo niekto už zaplatil a poplatník nikdy nie je na čistom s tým, čím je vlastne dlžen eráru? Koľkokráť ide platiť, toľkokrát oblažia ho vždy číslicami vzostupnými, a predsa to najmenšie. čo by i poplatník mohol požadov ať, - a čo už od rokov opätujem a zdôrazňujem, - je, aby jeho beztak už ťažké bremená táto zmätená a nesvstematická manipulácia nečinila tak nesnesiteľnými, ako je tomu de facto na Slovensku. Finanční orgánovia sú do opravdv proti obecenstvu. Takto sa berná morálka nevštepuje.

Vrchoľom toho všeho celé Slovensko a Podkarpatská Rus vydané sú na pospas bezkonkurenčnému exploatovaniu prxemyslu českého, bez toho, že by tá veľká výhoda, ktorá z toho ply nie pre t. zv. zeme historické, bola niečim rekompenzovaná, na pr. snížením tarifov, rýchlejším vybuďovaním železničnej a silničnej sieti, po vzkriesení odbúraného priemyslu utvorením pracovných prílezitostí, ulavením finančnej situácii spôsobom, ako som už vylíčil.

Je tu tédy ohromné pole a hojnosť príležitostí ku realizovaniu pripomienky pána, prezidenta, dľa ktorej >napraviť treba to, čo je chybné, a čo je najhlavnejšie, tvorit nové.< - Tedy v prvom rade. treba utvorit novú atmosféru! - Treba sa rozhíčiť s názorom. vidieť v Slovensku a Podkarpatskej Rusi len kolonie, a v tamojších Maďaroch len porazených. Riešenie problému menšinového je to prius, ktoré si hospodárska a kultúrna svornost a spolučinnosť vyžadujú. To však predpokladá určitú morálnu preorientáciu. Zažehnanie takej nenávisti, opovrhovania a dešpektácie, ako sa to znova objavilo včera v reči sen. Danka bez akéhokoľvek podkladu a oprávneného dôvodu; a keďže tento výpad nebol z kompetentného miestä odmietnutý, tedy ja ho z miesta, kde odznel, v mene Maďarov na Slovensku čo najrozhodnejšie a na jenergickejšie odmietam. - Musíme to však cítit a vidieť v skutkoch. Vo skutkoch, prejavujucich sa v náprave krívd, vyznelých a prednesených tuná či inde, kýmkoľvek a kdekoľvek, a nie v slovách. Nie ako to pán minister zahraničia, obzvlášte na vonok, tak šikovne praktikuje. Svoje dobré úmysle a blahovôľu s Maďarmi a s dnešným Maďarskom prizvukoval túna vo snemovni i posledne, vo svojom expozé o výsledkoch haagskej konferencie, ale - ako to Disraeli povedal kedysi o Peel-ovi - že svoj kyselý úsmev zachoval pre svojich najviac nenávidených stránikov. Za jeho veľmi dlhej a unavujúcej prednášky vyjasnila sa mu tvár až v tedy, keď akoby útechou pre platebné povinnosti Československa poukázal na to, že i bremeno Maďarov je velmi tiživé. A to je ešte vždy mentalita válečná, najsilnejšia to prekážka rozuzlenia a východiska. Cez túto neprenikne ani najmocnejší argument, ani najlepšia vôla, ani najrydzejšia pravda. Kto nechce, aby bol presvedčený, toho nemožno presvedčiť.

Sily, ktoré sú našich mocnejšie, chcely by otázku menšinovú potopiť do priepasti mora sv etovej politiky, ešte vždy rozvlneného. Aby nevedel, nemluvil o nej nikto, a aby sme vo večnom temne beznádejnosti nevideli jasne ani my, interesované menšinv. Táto snaha je prameňom tých mnohých z časti lákavých z časti zastrašovacích pokušov vládnych strán k rozvráteniu a pohlteniu bez toho už, ako som riekol tak veľmi závislého odvekého obyvateľstva.

Vidím-li to však, prichádzajú mi na um slová jedného z najhlbšie založených Francúzov, André-a Gide-a, dané do úst prírodovedca v jednom svojom románe, dľa ktorych údív zbudzujúcím objavom najnovšíéh bádaní je objavenie svetielkujúcich orgánov by tostí, žijúcich v abyssických hlbinách mora. Spoločnosti, blazeovanej všetkým pohodlím, slávou a svereposťou života, vypráva tento učenec, že vraj jeho posluchači zaiste vedia, že slunečné paprsky neprenikajú hlboko do vodných más Oceánu. Nesmerné hlbočiny, pokladane dosiaľ za neobydlené, sú naprosto tmavé. Dlho platila domnienka, že tam niet života, a keď potom sieť vyniesla na denné svetlo niektorú živú bytosť z tohoto pustého sveta, myslelo sa, že tieto bytosti ani nevidia. S úžasom však muséli konštatovať, že by tosti tie majú nielen zrakové orgány. ale i podivmí citlivosť voči svetlu a mimo toho i vyžarujúci z tela svetelný zdroj, tak že keď ich z hľbky morskej na palubu vytiahli, svietily do nočnej tmy ako svetelné telesá.

Z týchto oscilačných, ligotavých, jagajúcich drobunkých svetelných pramienkov vvtryshuje celý prúd žhavých. lesklých a jagotu hviezd a drahokamov podobajúcich sa svetelných paprskov, ktoré dla tvrdenia tých, čo to videli nemajú na svete podobného.

Politika je síce svetom realít, a ani my nebeháme za takýmito svetlonosy, a predsa sa domnievame, že príklady, vynesené na svetlo z hlbočin utrpení novej epochy, nasledujúcej na válku, načrtávajú nám nový obrázok toho tak zvanými omierový mi smluvami< pozmeneného, ale neudržateľného sveta. A preto je naším úkolom, aby sme tieto príklady na povrch vynášali, a vysmieva jte sa ako chcete našim gravaminóznym methodám, nazý vajte nás kverulantmi alebo turbulentmi, ako sa v ám páči, zo skutočnosti rán, spôsobených nespočetným bodnutím ihlou až po rany široké a hlboké - stane sa pravda trpiacich dokázanou, a tento fakt musí posvietiť konečne i na východné priestory Europy, aby i tu nastala taká dobrá vôľa k porozumeniu. ktorá začína už prenikaf pomer a vedúcich štátnikov Francúzov a Nemcov. Preto nepovažujem ja naše politické zápolenie za jalové. nepokladám za nesprávny spôsob a smer našich bojov, preto vyznávam a hlásam, že naša práca nečihá na koštiale z milosti pohodené, ale jej metou je rozkvet všeobecného blahobytu nášho národa a smeruje, hoci našími slabými silami, k uskutočneniu diela všeobecného mieru.

Nie sme snílkami, ani rozvratníkmi. V priebehu svojej reči nahromadil som len výtky, nezaznieval tu len hlas našej oprávnenej krajnej roztrpčenosti, ale poukázal som i na spôsoby, ako by bolo možno aspoň zahájiť práce na diele pravei konsolidácie.

Tento štátny rozpočet však, v ktorom podľa svedoctva uvedených príkladov nespatrujem ani stopy snahy k tomu smerujúcej, neodhlasujem. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan Sen. inž. Havlín.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Předložená osnova finančního zákona a státního rozpočtu našeho pro rok 1930 vykazuje zase stabilitu tohoto rozpočtu. Stabilita tato je založena na týchž důvodech na kterých byla založena stavba našich rozpočtů od roku 1925, totiž na tom, že se nevyhovuje požadavkům státního zaměstnanectva a vybírají se zvýšené denní dávky, případně celní přirážky, jak byly povoleny roku 1925 s titulem na úhradu zaměstnaneckých platů. My veřejní a státní zaměstnanci jsme tehdy tu partii prohráli. Ty peníze se vybíraly velmi dlouho, ale nedostali jsme z nich nikdy ani haléře. Jak se s nimi hospodařilo a na základě jakých titulů, neví ani bůh všemohoucí, poněvadž to v rozpočtu nenajdeme. Avšak tu nepopularitu u občanstva máme poněvadž každý hubuje, že se zvyšují daně a dávky k vůli státním zaměstnancům, a každý průměrný občan si představuje, že jsou naše poměry tak skvělé, že nám padá z kapes. Tedy snad bude potřebí aspoň příštím rokem, aby se tento systém změnil. Dnes se zase haranguje celá veřejnost zvýšením dávky z piva pod titulem úpravy platů státním zaměstnancům a zase se začíná odiosní věc vyvinovati jako v roce 1925. Tedy bych prosil, jestliže to zvýšení bude aby se věnovalo k tomu účelu, aby se státním zaměstnancům vážně pomohlo. Kořen jejich zlých poměrů vězí v platovém záhoně. To je zákon nemožný a způsob, kterým byl proveden, jest ještě nemožnější. Ten zákon byl nemožný z toho důvodu, poněvadž porušil stabilitu úřednických poměrů a vzal státním zaměstnancům to, co platí všude, že právo nabyto zůstává právem. My jsme měli celou řadu práv, která jsme získali poctivým a čestným způsobem, ale tato práva byla nám vzata. To je případ kterému není rovno.

Má-li býti provedena náležitá úprava poměrů státních zaměstnanců, a učitelů v zájmu tohoto celku, který nazýváme československou republikou, musí to býti důkladná obměna tohoto zákona, a nepřál bych si, aby to dělala zase ona >svatá trojice<, která na něm spolupracovala. Myslil bych, že by bylo správné, kdyby se ustavila komise z parlamentních zástupci obor sněmoven, která by byla odpovědna nejenom parlamentu, nýbrž také před celou širokou veřejností, která by vypracovala takový zákon, který by vyhovoval státním zaměstnancům, a nenechala jako v roce 1930 dojíti k tomu, aby zákon za čtvrt, půl roku dokázal, že veřejní a státní zaměstnanci i učitelové byli novým systémem a novou úpravou poškozeni. To je nutno v zájmu samého státu. Je potřebí vrátiti pevnou půdu, stabilitu tomu zaměstnanému člověku, aby si mohl vypočítati, bude-li poctivě sloužiti a bude-li konati své povinnosti, kde skončí hospodářsky, finančně a po případě hodnostně. To si nemůže dovoliti dnes žádný státní zaměstnanec, poněvadž žijeme ve stadiu věčného provisoria, a vrcholem všeho je úprava té t. zv. systemisace.

To je takový chomout, to je něco tak koženého, že to nemůže snášeti živý organismus, jako je státní správa. Ve starém Rakousku měli v tom určitou praksi, poněvadž měli určitou tradici úřednickou, podporovali ambici toho úředníka, který věděl, bude-li ambiciesní, že se něčeho dočká, a dávali tedy jmenování ad personam, které se zrušilo a na místo toho se zavedl t. zv. vědecky, matematický systém. (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.) Jmenování ad personam byla věc zdravá, poněvadž, když slouží vedle sebe 10-20 lidí ze stejného ročníku a všichni úřadují svědomitě a poctivě a jenom jeden nebo dva mohou dostati systemisované místo, težko se snáší, když vidí, že se nemohou dostati výše. Tehdy to šlo, poněvadž bylo zavedeno povýšení ad personam. To bylo na dožití a výsledky byly velmi pěkné. Resystemisací tuto věc nespravíme, to je příštipkování. Resastemisace nemůže přinésti žádného plodného výsledku, poněvadž ji prováděli autoři platového zákona, a jak známo. >každá liška svůj chvost chválí<. A také oni se snaží, aby byl co možná nejméně příznivý státnímu zaměstnanectvu.

Když, vážení pánové, vytáhnete ze státního rozpočtu ty položky, které jsou preliminovány na resystemiaci, dělá to okrouhle 42 mil. Kč. To není tak veliké. (Sen. dr Kara: 20 mil. Kč!) S podniky, pane kolego, to dělá 42 mil. Kč. Kdy bych to rozdělil, připadne na každého zaměstnance snad 100 Kč. Snad bychom touto částkou mohli pomoci úspěšně několika lidem, ale bylo by to velmi malé procento.

V resortech je to různé. Nedodržuje se parita, kterou žádají vysokoškolští úředníci již po řadu let, zvláště aby byla parita mezi techniky a právníky ve státní službě. Nedočkali jsme se ani toho, a je to tím trapnější, když se opaku je ten zjev, že při obsazování mísí, zvláště u zemského úřadu, mají býti technikové odstrčeni. Račte prominouti, ale technikové ukázali, že něco člověčenstvu i státu přinesli, a není správné, aby byli pořáde ceněni jako méněcenný, méně významný živel v tomto státě ve službách státně-zaměstnaneckých.

Resystemisace přinesla tedy celkem velmi málo uspokojení našemu zaměstnanectvu bez rozdílu šarží, poněvadž bylo přiděláno poměrně málo vyšších míst a více nižších, aby se dostalo také na čekatele, poněvadž podle dřívější úpravy mohli by čekati také 10-12 roků.

Při tom nutno napraviti také další věci; palčivou otázkou jest zejména otázka činovného. Neznám gážisty nebo jednoho učitele, který by mohl nejen ve velkém měst, nýbrž i v okresních městech a městysech bydleti za to, co dostává na činovném. Jestliže má ze svého hubeného platu dopláceti na bydleni, snad má narok na to, aby bydlel lidsky a slušně. Na to má každý pravo, ať je čímkoliv. Pak je ale neudržitelnou věcí, aby vydal na bydlení percentuelně nepoměrně více než v dobách mírových a zejména v pražských poměrech bytových stoupne tato položka až na třetinu služného. Za to můžeme poděkovati jen tomu, že byla přidělána nová třída činovného. 4. stupnice pro venkov, která vším právem měla býti zrušena právě tak, jako není možno, aby zůstalo činovné v této výměře pro místa. v pohraničí, kde služba českých zaměstnanců bez rozdílu je odpovědná a těžká a kde jsou mimořádné bytové a drahotní poměry, které respektovala i rakouská vláda v tom smyslu, že dávala těmto zaměstnancům 10% měsíční přídavek. Měli-li jsme na Slovensku výhodu, tvrdím, že musíme zavésti takovou výhodu i pro pohraničí československé, která by udržela zaměstnanectvo, aby se nedostalo do dluhů. Je to zejména Jablonec, Liberec, Lstí n. L. a jiná průmyslová centra, kde jsou poměry našich zaměstnanců nemožné. Jak může dát 350 Kč za pokoj a kuchyň úředník, který má 730-1000 Kč měsíčně, tedy více než třetinu svého platu, a zvláště je-li ženat? Tím je doháněn k tomu, aby se zadlužil. Totéž je s výhodami, které měla některá města, kde byly inspektoráty severozápadní dráhy, kde se aktivitní přídavek rovnal pražskému, mezi nimi i Nymburk. Plným právem zdůrazňuji, že jsme se velmi těžko této výhody vzdávali, a jistě by bylo správné, aby se Nymburku vyhovělo, poněvadž je to město gážistů. Velké státní dílny, výtopny a dílny pro opravu vagonů nejsou pro legraci, zaměstnanec nejde tam ze své vůle, nýbrž proto, poněvadž stát ho tam potřebuje. Státní zaměstnanci a zaměstnanci podniká se svými rodinami tvoří tam 84 % obyvatelstva. Je správné, aby zde bylo vyšší činovné, aby tito lidé mohli žíti v místě, kde působí.

Chci se zmíniti o některých poměrech, o nichž v tomto sboru nebylo mluveno v debatě, totiž o poměrech našeho zřízenectva ve státní službě. Když takový zřízenec dostává v určité kategorii 6.300 Kč ročního platu, k tomu 1.600 až 3.100 činovného podle toho, ve kterém místě žije, když mu z toho děláme srážky a když on přinese své ženě 600 nebo nejvýše 720 Kč, jak má z toho býti živ, zvláště má-li rodinu? Svěřujeme mu řadu důležitých úkonů, při nichž na příkl. ve službě železniční závisí na jeho svědomitosti bezpečnost tisíců životů a stamilionů majetku soukromého i státního. To jsou neudržitelné věci a proto zde zdůrazňuji některé křiklavé případy. Bude povinností obou parlamentních sborů aby se tyto věci již definitivně vyřešily, poněvadž nemůže to býti, aby československý stát byl nejhorším zaměstnavatelem vůbec.

Tytéž poměry jsou u délesloužících poddůstojníků. Rakousko velmi správně vystihlo, že délesloužící poddůstojník je velmi důležitou součástkou armády: on je nutný, to uznáváme všichni, ale když v době, kdy ztratil tělesnou pružnost, kterou dal armádě a potřebuje určitého zabezpečení, přechází do civilní služby státní, tam se mu vojenská služba nepočítá za službu státní, ztrávenou ve smyslu předpisů jako čekatelská léta. To nemůže nikdo pochopiti, že by vojenská služba nebyla službou státní. Nejvyšší správní soud učinil několik rozhodnutí, jimiž přiznal jednotlivcům, kteří to žalovali, toto právo, ale všeobecně, meritorně to zavedeno nebylo. My se ocitáme v situaci, že nebudeme míti délesloužících poddůstojníků, a budeme jich potřebovati tím více, čím kratší bude služební doba. Tuto věc je potřebí jednou vyřešiti.

Právě tak je potřebí řešiti otázku oficiantskou. Jedním zákonem daly dřívější vlády oficiantům určitou výhodu, která znamenala zlepšení jejich poměrů, ale vládním nařízením č. 113/1926 se vše to, co se na jedné straně dalo a slíbilo, anulovalo. Nemůžeme déle tyto věci trpěti, poněvadž je v zájmu státní správy a administrativy, aby tu byl jistý pořádek a klid a aby v prvé řadě zaměstnanec měl možnost věnovati celé své schopnosti duševní jen práci pro stát, a ne aby musil počítati, zdali večer půjde hráti, nebo půjde-li žena posluhovati, aby obhájil živobytí.

Poměru učitelstva také nejsou urovnány. Učitelé se dávno domáhají parity, Nejhorší je poměr u učitelů na měšťanských školách, kteří mají zvláštní odborné zkoušky, velmi vážné, a nemohu to dobře pochopiti, že je dnes systém, že učitel se zkouškou, s kvalifikací pro měšťanskou školu, slouží řadu let za méně než jeho kolega stejně starý, který má kvalifikaci pro obecnou školu, když substituuje, poněvadž má přídavek. I tuto věc nutno zákonem upraviti.

Je dále nutno vyhověti učitelům - to je aspoň můj názor - pokud se týče parity. Máme povinnost dobudovati jednu velmi důležitou část národního školství, totiž 4. ročníky měšťanských škol. Měšťanská škola není tu proto, aby vychovávala úředníky, nýbrž občany, kteří mají jistý rozhled. Je to škola velmi důležitá a 4. ročník řeší tu nepraktičtější částku. Až dosud spočívá vydržování jeho na bedrech obcí, ale promiňte, při dnešních poměrech nemůže to přebírati obec, je to povinností státu, poněvadž je to školství elementární, na které má právo každý člověk, a proto bylo by potřebí, aby byl 4. ročník zaveden obligatorně na účet státu.

Ještě několik poznámek k naší škole. Máme v obecném školství velmi nepříjemnou věc, že máme je rozděleno na dvou kolejích. Jsou to školy menšinové ve správě státní a naše školy ve vnitrozemí, které jsou na titulu zemí. Nedovedu si představiti, že by tento poměr zůstal trvalý, musí býti u nás jednotná linie a poněvadž stát má na tom tak hluboký zájem, přimlouval bych se, aby celé obecné školství bylo jedině ve státní správě. Vyhnuli bychom se nesrovnalostem v rozpočtování, kde p. ministr financí to provádí jako zálohy, atd. Naléhavé je také řešení otázky našeho školství menšinového. Je to ostuda našeho státu, že máme školství v takovém stavu, že ze 2.009 obecných, mateřských a měšťanských škol přes 800 je tak umístěno, že kdyby tam měli býti kriminálníci, zakáže se to, že to není k obývání schopné.