A tá suspicia je celkom oprávnená. Totiž dozvedel som sa, že taká vec bola intimovaná okresným náčelníkom a notárom nielen pri župných voľbách, ale i pri minulých voľbách poslaneckých. Dozvedel som sa to z kruhov, ktorým to bolo intimované, teda zaiste z prameňa najspoľahlivejšieho a pán minister vnútra by nám zaiste najlepšie dovedel povedieť, na koľko bolo použité tohoto intimovania menovite v jeho volebnom kraji.

Slávny senát! Keď s jednej strany uvážim a rozmyslím to, čo som predniesol a keď s druhej strany uznávam to, čo musí byť uznané, že nestrannosť, spravodlivosť súdov a úradov je základom každého štátu, teda prichodí mi hlboká žalosť nad tým, že tento základ si sami podkopávame zaiste k veľkému gaudiu našich nepriateľov.

Hlboký mysliteľ a štátnik minulého stoletia v Maďarsku, základ štátu zase inými slovami, ale veľmi trefne označil, keď riekol: "Základom každého štátu ja čistá mravnosť, ktorá keď vymizí a impérium rímske sa zacíti, do otrockého jarma klesne." Zaiste pekná a históriou za pravdivú dokázaná výpoveď. Zaiste má sa tu rozumieť, ako mravnosť vo verejnom živote, tak i v súkromnom živote jednotlivca. Aj politický život, aj politický boj vo svojich prostriedkoch a ubraniach má na to hľadeť, aby tieto zbrane nepostrádaly etického základu. Viďme, zdali náš politický život a náš politický boj i tomu vyhovuje. Slovenský národ i doma i v Amerike, kde je viac než 600.000 Slovákov, našli svoju novú vlasť, jednomyseľne sa pripojili k štátnemu útvaru Československej republiky, dobre vyciťujúc, že uplatnenie ich národných záujmov a požiadavkou kynie jedine v tomto štátnom útvare. Lež ako slovenský národ tak pekne jednomyseľne sa osvedčil za tento štátny útvar, tak zase tak jednomyseľne položil svoju jedinú podmienku, totiž to, že v tomto štátnom útvare chce sa sám spravovať. Americkí Slováci túto svoju požiadavku zreteľne vyslovili v pittsburskej dohode a Slováci doma hneď po prevrate bez toho, že by v ten čas boli vedeli o jednaní pittsburskej dohody, dali tomu výraz, že 19. decembra 1918 založili si stranu, ktorá že prvý najhlavnejší bod svojho programu vytkla to isté, čo obsahuje pittsburská dohoda a o čom oni vedomia nemali. Je to podivuhodná jednomyseľnosť Slovákov doma i Amerike, kde sa národ jednomyseľne vyslovil o niečom. Tam mýlka byť nemôže. Národ najlepšie vie, čo je mu užitočné a dobré. Viďme, aký osud stihnul toto jednomyseľné prejavenie vôle národnej.

Slávny senát! Ja nechcem z etického stanoviska hodnotiť sám fakt, skutok, že pittsburská dohoda nebola uzákonená hneď po prevrate. Otázky tejto nechcem sa týkať, len niekoľko lapidárnymi príklady chcem vám ukázať, aký boj sa podujal proti tomu akými zbraňami sa proti tomu pracovalo, ponechajúc, pánovia, na vás rozhodnúť, či tieto prostriedky z etického stanoviska možno ospravedlňovať. Keď sme pred desať rokmi v revolučnom Národnom zhromaždení rokovali o ústavných zákonoch, vtedy americkí Slováci, súc si dobre povedomí tých nesmiernych obetí, ktoré priniesli na peniazoch i krvi za oslobodenia Slovenska a utvorenie tejto republiky našej, ako i vážne berúc úmluvy, ktoré oni dojednali, poslali sem svojho delegáta, ktorému naložili, aby o to pracoval, že by pittsburská dohoda bola uzákonená v ústavnej listine. Odporci autonómie nielen, že rozličnými sľuby ho zlákali na svoju stránku, ale aby rozbúrené mysle amerických Slovákov uspokojili, poslali im list, v ktorom ubezpečovali amerických Slovákov, že sa autonómie zriekli všetci slovenskí poslanci a keďže to nebola pravda, na tom liste 6 podpisov ľudových poslancov falzifikovali. Ráčite rozhodnúť, či boj pracujúci s falzifikovanými podpisy je mravne počestný. Keď sa boj o autonómiu napriek tomu šíril a mysle si podmaňoval, a keďže viedol v tomto boji úradný list našej strany "Slovák", teda nepriatelia autonómie za bieleho dňa redakciu a administráciu tohoto časopisu dali demolovať najatou luzou, zneužívajúc pri tom posviatneho mena legionárov a mysleli si už, že týmto smrteľnú ranu zadali autonomistickému pohybu. Lež mýlili sa. Autonomistický boj svojou vytýčenou cestou išiel ďalej, ale nášmu verejnému životu ostala špinavá škvrna, že n nás možno cudzí majetok za bieleho dňa demolovať a vláda vinníkov nevypátra a nepotresce. Keďže nepomohol udusiť autonomistický boj i márny útok na majetok, myslelo sa, že pomôže zhanobiť česť nositeľov tejto myšlienky. K tomu cieľu najali si vzpomenutého už Dimitrijeviča, ktorý svoju úlohu konal až do streštenosti. Za starodávneho času, ako história svedčí, politických protivníkov odstraňovali buriči dýkou napustenou jedom. Terajšia doba sa nad tým hrozí, lež mnohí zabúdajú, že častokráť niekoho obrať o česť je väčší zločin, ako obrať ho o zdravie. Keď im už ani tento prostriedok nepomáhal, naposledy vylupovaním a vŕtaním Wertheimky sa pokúsili udusiť autonomistický pohyb. Pánovia, tieto zjavy nášho verejného života sú tak smutné, že človekovi je až útrpno a trpko sa o nich zmieňovať. Lež zmieniť sa musím, lebo mlčaním ich neodstránime. A jestli ich neodstránime, môže to by pre nás osudné. Musíme byť pamätliví, že čo nemá etického základu, nemá ani trvanlivosti. Tak to určila vyššia justitia distributiva, ktorá sa mýliť nemôže. (Sen. dr. Kovalik: Tak je!)

Slávny senát! Častokráť som sa zamyslel nad tým, odkiaľ je to, že veľké impérium anglické vie si svoje rozsiahle domínia udržať už tak dlhý čas, na aký v histórii príkladu niet. Alebo aby som bližšieho príkladu použil, odkiaľ je to, že vo Švajčiarsku 3 národnosti nežiadajú sa odtrhnúť od svojej vlasti a pripojiť sa k svojím súkmeňovcom, hoci s nimi súvislé teritórium obývajú. A vždy prichádzam na ten výsledok, že príčinou toho môže by len to, že jak obyvateľstvo domínií anglických, tak aj zasa všetky tri národnosti švajčiarske vláda patričných štátov usiluje vždy uspokojiť. Zaiste spokojnosť je najlepšou záštitou, najlepšou ochranou štátu. O tom pochyby niet. (Tak je!) Teraz vidíme, ako usiľuje už 10 rokov naša štátna správa uspokojiť Slovákov. K veľkému a sociálne založenému biskupovi Kettenerovi sa privlastňuje výpoveď, že vraj cesta k srdci vedie cez žalúdok, totižto kto človeku dá chleba, výživu, získa si jeho lásku. Jestli je táto zásada pravdivá, ako istotne už je pravdivá, musí byť pravdivý aj protiklad, totižto, kto človeku odoberie chleba, výživu, ten vzbudí proti sebe nenávisť.

Slávny senát, štatistika nás učí, že z našej republiky asi pomerne 4 - 5 krát toľko Slovákov sa vysťahuje ako Čechov. Potokom odteká krv naša, a to nás bolí. Kto je opravdový národovec, národ svoj milujúci, ktorého by odtok vlastnej krvi nebolel? A k tomu ešte uváži musíme, že Slovák až vášnivo miluje svoju hrudu (Sen. dr. Kovalik: Tak je!), že opravdu v najkrajnejšej núdzi utieka sa k vysťahovalectvu, ale Slovák nejde do sveta ako mnohý len preto, aby svet skúsil, a preto tiež Slovák, keď je prinútený zobrať do ruky vysťahovaleckú palicu, ako jeho ľudová pieseň hovorí o slovenskom drotárovi, napred sa obzrie po Slovensku, a čo tam vidí? Vidí na Slovensku ešte stá, ba tisíce Čechov ako robotníkov a zamestnancov pri železniciach a iných úradoch, lebo, ako som nedávno to skúsil v štátnych kúpeľoch, ešte aj zametač chodníkov v parku je Čech od Jihlavy. Keď to ten Slovák vidí, divíte sa, že on a jeho rozsiahla rodina zanevrie proti vám Čechom? Tomu sa diviť nemôžete. Uznajte raz túto tak jednoduchú zásadu, uznajte, že cesta k srdcu vedie cez žalúdok a odčiňte to a uvidíte, že Slovensko sa uspokojí.

Lež Slovák niemenej si váži aj svojich duchovných statkov. A medzi týmito duchovnými statkami zaiste nie na poslednom mieste je jeho materinská reč. Slovák si miluje svoju materinskú reč. Dali tomu výraz americkí Slováci, keď prijali do Pittsburskej dohody: "Slovenčina bude úradným jazykom v školách, úradoch a vo verejnom živote vôbec", dali sme tomu výraz i my Slováci na Slovensku. Vy, čo ste boli v revolučnom Národnom shromaždení, dobre viete a pamätujete sa na to, že nie bez bojov sme previedli, že do ústavnej listiny bolo pojaté, že na Slovensku sa spravidla úraduje slovensky. Lež napriek ustanoveniu ústavnej listiny dlhý čas neúradovalo sa po slovensky. A ja, pánovia mají, keď naša strana vstupovala do vlády - a som hrdý na to, že ja som to bol - vymohol som pána ministerského predsedu Švehlu vládne nariadenie, aby úradníci českí na Slovensku úradovali slovensky. Pánovia moji, už samo v sebe to bolo iróniou, že sme takého vládneho nariadenia museli vymáhať, keď ono vlastne je ustanovením ústavnej listiny. Ale ešte väčšou iróniou bolo, že mnoho úradníkov, ba väčšina úradníctva toto vládne nariadenie sabotovala. Na naše zakročenie vyšlo druhé prísnejšie vládne nariadenie - a českí úradníci sabotovali a sabotujú až po dnešný deň i toto. Či to nie je urážka našich národných citov, či to nie je pokúšanie našej trpezlivosti?

Že na koľko šetrí a pestuje štátna správa poťažne štátne úrady na Slovensku slovenčinu, toho smutný dôkaz som nadobudnul nedávno. Vo štátnej kúpeli v Tatranskej Lomnici je k pohodliu kúpeľných hostí knižnica. Riaditeľstvo kúpelí nedávno vydalo zoznam kníh v tej knižnici sa nachádzajúcich. Mám ho pri ruke a je to velice zaujímavé. Ráčte počuť. Už sám nadpis: Seznam knih, nalézajících se v knihovně státních lázní v Tatranské Lomnici. Ako ráčite videť, ako by nebolo ustanovení ústavnej listiny a dvojnásobné ministerské nariadenie o úradovaní slovenčinou v úradoch. (Sen. Kroiher: Státní lázně nejsou úřady, to je obchodní podnik!) Sú to štátne lázne. Tam je prosím nadpis: Ředitelství státních lázní v Tatranské Lomnici. (Sen. Kroiher: To je obchodní podnik, pane kolego!) Hneď ďalej: Tiskárna Tuček, Holešov. Ako by na Slovensku nebola tlačiareň, ktorá by pre svoju veľkú kultúrnu misiu nezasluhovala všemožnej štátnej podpory, ako je matičná tlačiareň v Turč. Sv. Martine, a najdokonalejšia tlačiareň spolku sv. Vojtecha v Trnave. Viďme, aké knihy tá knihovňa obsahuje. V tejto knihovni zastúpené je 77 českých spisovateľov so 125 zväzky. Okrem toho českých prekladov, cudzojazyčných spisovateľov, je 84 zväzkov, teda dohromady v tejto knihovne je 209 českých kníh. Pozorujte len, pánovia, je to interesantné. Maďarskí spisovatelia, ako tí sú zastúpení? Maďarskí spisovatelia sú zastúpení aspoň 7 spisovateľmi v 9 zväzkoch a slovenskí spisovatelia 4 knihami so 6 zväzky. A k tomu ešte to šlendriánstvo! Slávny náš Vajanský je tam zastúpený jedným zväzkom sobraných svojich diel, a to zväzkom ôsmym. (Hlas: Asi čtete maďarské spisy!) Tam ich dáva štátna správa. A toto sa deje v srdci Slovenska, v našich slovenských Tatrách! Slovák, ktorý národ svoj opravdu miluje, by krv ronil nad potupením materinskej reči a literatúry. (Sen. Časný: A jaké národnosti jsou hosté v lázních, to nám nepovídáte!) Keď nás milujete, čítajte slovenské knihy, keby ste ich čítali, to by bola láska. (Sen. dr. inž. Botto: Tiso mal urobiť poriadok!)

Druhý duchovný majetok slovenského národa, ktorý si on úzkostlive chráni, je jeho kresťanský náboženský cit. V minulosti tento dostal toľko urážok, že mňa to oslobodzuje od toho, aby som tu prednášal príklady z minulosti. V poslednom čase sa myslelo, že takéto urážky náboženských citov slovenských už prestaly. To je mýlka. Nech mi je dovolené len jediný príklad priniesť, ale hodne krikľavý, a síce z môjho bydliska, z Nitry. Istý Šlahor, učiteľ na meštianke vo svojej triede rozširoval české noviny "Nový lid". Ako ráčite vedeť, ten časopis od prvého riadku do posledného nerobí nič iného, ako hanobí katolíkov. Práve preto sa rozbúri ti katolícki rodičia týchto školských dietok a dôrazne žiadali, aby ten učiteľ prestal s rozširovaním tomu časopisu v jeho triede. Ale márne, neosožilo to nič. Tamný biskupský úrad obracal sa so žalobou na školský referát v Bratislave neosožilo to nič. V celej Nitre to vzbudilo také rozhorčenie, že mestské zastupiteľstvo sa s touto vecou zaoberalo a jednomyseľne vyslovilo svoje pohoršenie. Keď toľko faktorov sa zasadilo, konečne sa pohnul a školský referát v Bratislave a patričného učiteľa preložil z Nitry. Lež chyba lávky, prišiel tam pán posl. Štefánek, vtedy ešte minister, dozvedel sa, že Šlohar je agrárnikom, zrušil jeho preložení z Nitry a ponechal ho ďalej v Nitre. Ako ráčite, pánovia, videť, príslušnosť k agrárnej strane oprávňuje učiteľov, aby oni neprístojnosti robili vo škole a búrili náboženský cit obyvateľstva celého mesta. V budúcnosti, možná že bude (obrácen k senátorům strany čsl. soc.-dem.) oprávňovať príslušnosť k sociálne demokratickej strane, lebo teraz je minister váš.

Slávny senát! Toto sú veci, nad ktorými sa človek zaiste zamysliť musí, veci, ktoré zaiste neprispievajú ani ku konsolidácii Slovenska, ale ani k upevneniu nášho štátu a nenapomáhajú menovite k vzájomnému dobrému pomeru Čechov a Slovákov, ktorého si my uprímne želáme.

Keď som už pri školskej správe a pri pánu poslancovi Štefánkovi, nech mi je dovolené ešte niekoľko slov o školskej politike na Slovensku. My dobre vieme, že terajší vládny režim - on sa ani s tým netají - by mal sto chutí zostátniť všetky cirkevné školy na Slovensku. (Hlasy: Musí!) Jedným šmahom však učiniť sa to neopovažuje, bojí sa nevôle ľudu, pomôže si teda ináč. Školský inspektor pošle cirkevnej obci ako udržovateľovi patričnej školy prípis, že škola ich nezodpovedá, že musí ju zväčšiť, adaptovať a v krátkych časových intervaloch nasleduje druhé a tretie napomenutie. Na to ihneď zavrú cirkevnú školu, ale toto neprekáža, aby o mesiac - dva bezo všetkého zväčšenia, bez všetkej adaptácie umiestili tam obecnú alebo štátnu školu. Pre tú je už budova dobrá, pre cirkevnú školu nebola zodpovedná.

Keď toto poslanec Hlinka predniesol vo svojej parlamentnej reči, pán posl. Štefánek tvrdil, že toto nie je pravda. Aby sa i mne podobná výtka učiniť nemola a aby som výpoveď pána posl. Štefánka na pravú hodnotu snížil, dovolím si na konkrétnom prípade ukázať, akým spôsobom zrušil trotriednu cirkevnú katolícku školu v Kliž. Hradišti v okrese Topoľčianskom bez toho, že by bola voľaká adaptácia alebo zvätšenie následovalo. V tej istej budove už dva roky je obecná škola a takto iste zavreli cirkevnú školu v Tuchyni a bez všetkej adaptácie je tam vyše roka štátna škola. A potom ten spôsob, ako sa to robí bez opýtania a bez dohodnutia sa s majiteľom cirkevných škôl, slovom: ako keď sa vrabci nasťahujú do laštovčieho hniezda.

Slávny senát! by obraz boľavého Slovenska; ktorý som sa tu načrtať pokúsil, bol ako tak verný a úplný, musím sa dotknúť ešte jednej veľmi boľavej rany a síce pozemkovej reformy.

Keby pozemková reforma bola bývala vybudovaná na základoch kresťanskej filozofie, totižto keby boly zadržané tie podmienky, pod ktorými vyvlastnenie sa pripúšťa, totižto keby bola prevádzaná v tej miere, nakoľko to skutočný verejný záujem vyžadoval, keby vyvlastnený majetok bol hradený plnou hodnotou a keby boly pozemky dávané len roľníckemu ľudu a síce bez všetkého zárobku prostriedkovateľa, vtedy by sa bola pozemková reforma stala pravým požehnaním pre nás; keď však neboly dodržané tieto podmienky, keď sa pozemková reforma prevádza, ako sa prevádza, pôsobí nám len galibu a síce ako v zahraničí, tak i doma.

Pán minister Krofta v rozpočtovom výbore poslaneckej snemovne povedal toto: "Mierové smluvy majú pre Československo iný význam ako pre Nemecko a Maďarsko. Celkom sa dá rozumieť, keď menované dva štáty pracujú pre zmenu mierových smlúv. Československo však musí ich do poslednej litierky rešpektovať, lebo ony tvoria právny základ jeho jestvovania."

Zaiste pravdivé slová. Tu však vysvitne, že pozemková reforma, ako sa ona prevádza, prieči sa §u 250 našej mierovej smluvy. Či to nenie ostuda pred cudzozemskom?

A ako je to doma? Ja sa určite pamätám veľmi dobre, ako písal ešte dávno pred vojnou slovenský časopis terajšieho vodcu agrárnej strany na Slovensku a tak i pozemkovej reformy - lebo to je totožné - pána dr. Hodžu "Slovenský týždenník". Tento písal totiž to, že vraj maďarskí "tisícjutráši" - to bol vtedy bežný výraz, ako sa ráčite, pánovia, pamätať, svoj majetok vlastne nenadobudli správne, ale že ho dostali za vernosť vo vojnách, ktoré viedli buďto medzi sebou magnáti, alebo magnáti proti kráľovi. Tu vraj víťazná strana majetok premoženej strany jednoducho zkonfiškovala a dala ho svojim verným prívržencom. To písal "Slovenský Týždenník" rokami pred vojnou a my sme hovorili, že má kus pravdy. Lež nechápeme, ak môže teraz pán Hodža schvaľovať to isté, čo vtedy zatracoval. Ale pozemková reforma na Slovensku prevádza sa témer na vlas tým spôsobom, ako u tých "tisícjutrášov", len ovšem zmodernizovaným, do tarajšeho veku sa hodiacim spôsobom. Niekedy sa dá jednému 300 jutár zbytkový majetok za lacný peniaz, potom sa mu dovolí, aby z toho 40, 50 jutár predal roľníckemu ľudu. On to predá, ale už tak draho, že si za to vyplatí všetkých 300 jutár a ešte mu ostane aj na investíciu. Chcete-li mať dôkazy, poviem vám ich.

Nepamätám sa určite, či na poslednom alebo na jednom z posledných zasadnutí župného zastupiteľstva v Bratislave, člen zastupiteľstva pán farár Treskoň bol predniesol, že bývalý prednosta oddelenia Štátneho pozemkového úradu v Trenčíne Baar dostal vo viac obciach mnoho jutár pozemkov po 2.000 až 3.000 Kč a potom z toho predával roľníckemu ľudu jutro po 20.000 i vyše, a toto dosiaľ na nejmenej podvrátené nebolo.

A tá anomália - ako i v tomto páde že dostávajú pozemky i úradníci toho istého úradu pozemkového, ktorý to majú kontrolovať. Akou je to teplou hradou pre korupciu! Takého úradníka to láka prijímať úplatky a tak zbohatnúť, aby sa stal zemepánom. (Sen. Kroiher: Tohle povídáte moc silnou věc, obviňujete úŕedníky Státního pozemkového úřadu z braní úplatků! Pamatujte, že to nemáte říkati s tribuny, kde máte imunitu!) Ja som to nepovedal. To ich láka, povedal som doslovne, mám to tu napísané - to ich láka, aby prijímaním... Pane kolega, ja si dám dobrý pozor na všetko, čo poviem. (Sen. Kroiher: To je chyba, poněvadž takhle tomu každý musí rozumět jako já!)

Nedávno dostalo sa mi do rúk jedno staré číslo "Kostnických Jisker" a v tom starom čísle čítame: "Slováci sú dvojho druhu: Evangelíci, ktorí sú s nami jeden národ, a katolíci, ktorí sú cudzí." Že toto "Kostnické Jiskry" napísaly, to neznamená nič. Tie napísaly už o katolíkoch aj mrzkejšie veci. Lež čo má veľký význam, je to, že terajší náš vládnuci režim podľa týchto slov pokračuje, on nadržuje a favorisuje len veľmi malú čiastku, mal zlomok slovenského národa, totiž tých evangelíkov, ktorí sa vydávajú za Čechoslovákov, nie z presvedčenia, veď je to u Slováka temer nemožné, ale z pohnútok buďte osobných, alebo preto, že takto mienia slúžiť svojej cirkvi, hoci ona vôbec ohrožená nenie, ale katolíkov a i tých málo evangelíkov, ktorí hlásajú osobitnosť slovenského národa, terajší vládnuci režim drží za cudzích a tak s nimi i nakladá. A tuto sme u koreňa všeho zla na Slovensku.

Ja viem, že preto nemôže slovenčina dôjsť svojho úplného práva na Slovenskú jak v úradoch, tak i na školách, hlavne stredných a vysokých. Viem, že ešte i teraz na Slovensko preto bývajú i vo zbytočnom počte posielaní Česi, viem že všetky tie prehmaty a neprístojnosti v štátnej správe, ktorých len čiastku som tu predniesol, sa preto stávajú, aby bola ubitá myšlienka autonomistická a jediná jej nositeľka, slovenská ľudová strana.

Že našu slovenskú stranu, ktorá je nie leu slovenská, ale aj katolícka, takto sa usilujú zničiť pokrokárske strany, to chápem, ale nijak nechápem, ako môže o toto usilovať i česká lidová strana. A že tá o to usiluje, dokazuje jasne všetko jej dějstvovánie a jestvovanie na Slovensku.

Slávny senát! Keď že v poslednom čase nič nespomohlo a keď už sa robil i pokus korumpovaním jednotlivcov do našich radov sa dostať a tam rozvrat robiť, a keď i toto neosožilo a keď i toto slúži len za očistu nesú a keď snáď i niektorí jednotlivci po čas nášho pobytu vo vláde zabudli na kardinálny bod nášho programu, predsa strana naša sa ho nikdy nezriekla a nikdy nezriekne. A slovenský národ bude raz vďačný tým, ktorí zapríčinili, že sme sa ocitli v opozícii. My tento boj povedieme s povedomím istého víťazstva.

Náš boj za politickú autonómiu tak veľmi sa podobá boji o spisovnú slovenčinu, ktorý sa odohral prostriedkom minulého storočia. Ostrosť toho boja, ba i tie nadávky sú si tak podobné. A hoci vtedy vláda, aspoň za Bachovského režimu, podporovala češtinu na Slovensku i v úradných spisoch i vo školách i v úradných novinách, predsa zvíťazil Štúr tak skvele nad Kollárom. Prečo? Lebo prirodzený vývin veci to, vyžadoval, buďte istá, že toto sa stane i s politickou autonómiou. My Slováci, máme veľmi pekné ľudové príslovie, že "po Dure, čoby trávu i kladivom zatĺkal, predsa ona vyroste". A tak vyrástla aj naša osobitná spisovná reč, a tak vyrastie aj naša politická autonómia! A ja som presvedčený, že keď ona bude do života uvedená, že budete sa tešiť z nej sami Česi, lebo ona prinese opravdivé sbratrenie Čechov a Slovákov.

A že sa tomu tak stane, toho dôkazom je text písanej pittsburskej dohody, ktorý text predsa už úplne osnoval alebo aspoň opravil a doplnil tak veľký mysliteľ, štátnik a politicky zkusený človek ako náš pán prezident. V tejto pittsburskej dohode sa hovorí toto: Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a svoje súdy. Slovenčina bude úradným jazykom vo škole, v úrade, vo verejnom živote vôbec. - A hneď za tým nasleduje toto - to je veľmi pozoruhodné -: Organizácia, spolupráci Čechov a Slovákov vo Spojených štátoch bude podľa potrieb a meniacej sa situácie pri spoločnom porozumení prehĺbená a upevnená.

Pánovia; ja som istý, že keby sa boly splnily tieto prvé dva body, teda ako psychologická a logická nutnosť by sa bol splnil i tretí bod: to spolunažívanie Čechov a Slovákovi. Keď sa však nesplnily prvé dva body, je pomer medu Čechmi a Slovákmi v Amerike roztrpčenejší, rozvrátenejší než kedykoľvek predtým. A nemý fte sa, tak je to i na Slovensku. Prečo? Preto, lebo jarmo na šiji národa rovnako je ťažké, či pochádza od bratí alebo nepriateľa. Ba to od brata pochádzajúce je snáď ešte nesnesiteľnejšie. (Výkřiky.)

Bratia Česi, prosím vás, keď sa vy tešíte tomu, že sa predpoveď Komenského splnila a správa vašich vecí prešla do vašich rúk, tešíme sa aj my, ale doprajte tej radosti i nám, i tak inšie nechceme, len aby správa našich vecí prešla clo našich rúk. Quod uni justum, alteri aequum. (Potlesk. - Výkřiky.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Pánek. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Když v jubilejním roce 1928 projednávali jsme poslední rozpočet na r. 1929, dovolil jsem si takové malé proroctví, že totiž občanská většina je v soumraku a že v našem politickém životě byla vytvořena atmosféra k zalknutí a že nebude patrně žádného jiného východiska než volby. Tehdy některý z pánů kolegů - jestli se nemýlím, byl to pan kol. dr. Fáček - na mne zvolal, abych nemaloval čerta na stěnu. Nuže, než se rok sešel s rokem, ten čert se objevil a my jsme šli do voleb.

Nuže, dnes nemám v úmyslu malovati znovu toho čerta na stěnu a nemám v úmyslu prorokovati. Proroctví se v politice nevyplácí, ačkoli předvídati, myslím, je nejlepší vlastnost dobrého politika. Ale to se také u nás nevyplácí. Kolik jsme slyšeli z úst dobrých a vynikajících politiků různých proroctví a různých zásad, a ta proroctví a ty odhadu se nesplnily, a ty zásady pravidelně byly postavenu na hlavu. Nemám také v úmyslu stavěti této většině a vládě, kterou dnes máme - to je také pomíjející útvar - žádný horoskop. Chci jen poukázati na určité zjevy, které přece nutí k přemýšlení. A kdo chce, aby se u nás poctivě pracovalo, jistě na ty zjevy poukázati musí. Nejsem také žádným pesimistou, ale nemám také příčiny býti optimistou. Je to tak trochu skepse.

Především začnu s tím, že projednáváme rozpočet tentokráte poněkud opožděně, po 17 měsících. Měli jsme velmi dobrou tradici, že jsme i v dobách velmi, zlých odváděli státu, co mu patří, zavčas. V dobách politických zmatků jen si vzpomeňte na úřednické vlády v dobách i hospodářských zmatků vzpomeňte si na inflaci a deflaci, tedy v dobách tak opravdu pro nás zlých, jsme vždy zavčas vyřídili rozpočet. Mám za to, že to je tentokráte pouhá výjimka, ačkoli provisoria u nás mívají obyčejně dlouhé trvání. Na druhé straně musíme přiznati, že tentokráte výjimečně věnuje se projednávání našeho rozpočtu jak v poslanecké sněmovně, tak i v senátě značná pozornost. Byl tu zájem nejen poslaneckých a senátorských kruhů, nýbrž i zájem žurnalistiky a širší veřejnosti. Je to opravdu potěšující, jestliže si začínáme poněkud bedlivěji všímati našeho rozpočtu, jeho konstrukce a specielně jeho cifer, než tomu bylo dosud. Jsou zde ještě pochybnosti. Často a často slýcháme - i zde jsem slyšel - že všechny řeči, které pronášíme zde, nebo které jsme přednesli v rozpočtovém výboru, nemají de facto smyslu, poněvadž nesmíme na rozpočtu ničeho měniti, nesmíme pohnouti ani jednou korunou, takže zde vlastně platí pouze zásada: Povoliti, či nepovoliti. Je to pravda. V jiných státech se to děje poněkud jinak. Kdo sleduje projednávání rozpočtů v Anglii, ve Francii nebo i v Německu, vidí, že se cifrám skutečně věnuje větší pozornost než u nás. Zejména ve Francii - po té stránce nemá tak úplně pravdu referentská zpráva - pracuje se na rozpočtu takřka po celý rok a na vybudování ciferní konstrukce rozpočtové zúčastňují se komise, specielně senátní komise společně s vládou. To má veliký význam. U nás jsme převzali rakouský systém, velmi pohodlný systém šablonovitý, ale Rakousko nám přece nesmí býti vzorem, poněvadž bylo jen polokonstituční monarchií. Tam byly poměry docela jiné, tam si musila vláda sestaviti rozpočet. Vždyť se tam větším dílem řádný rozpočet nikdy neprojednával - jen zřídka kdy. Tam se pracovalo takřka stále jen provisoriemi a §em 19. Tedy ve Francii a Anglii je to trochu jiné, a já bych si přál, abychom se přibližovali ke skutečné demokracii, která se v prvé řadě projevuje v řádném projednání rozpočtu a specielně, pokud jde o povolování výdajových položek. Referentská zpráva polemisuje s tím, co jsem řekl v rozpočtovém výboru, že většina příjmů a výdajů našeho rozpočtu je založena na právních titulech. Ano, to je správné. Nemám v úmyslu, aby se hýbalo tím, co je právně založeno; je samozřejmo, že se musí vydávati, ale je zde řada položek, které nejsou založeny na právních titulech. Vezměte na příkl. investice, různé subvence a podpory. Ty jsou také založeny na právních titulech? Neměl by zde míti parlament možnost přímého zásahu v budování těchto cifer? Chceme-li opravdu pokračovati na této cestě, nedivme se, že se na nás dívá vysoká byrokracie tak trochu s patra. Opravdu jsem se ostýchal, když jsme v rozpočtovém výboru v senátě projednávali rozpočet ministerstva financí a když jsme před 20, 30 úředníky povolili miliardu za několik minut. To není vážné jednání. Proč se vlastně o tom zmiňuji? Přivedl mne na to pan ministr dr. Spina, když si při projednávání rozpočtu ministerstva zdravotnictví stěžoval, že nemá dostatek prostředků, aby mohl plniti všechny úkoly, které by plniti měl v zájmu zdraví a tělesné výchovy. Dovolával se naší pomoci, ale jak mu máme pomoci, když nemáme možnost zasáhnouti přímo do budování rozpočtu? Nebo naše školství. Pan kol. Hubka se také o něm zmiňoval. Připočítáme-li ke státnímu rozpočtu na školství.Ještě zemské výdaje na školství, přicházíme k cifře přes 2 miliardy - a my nemáme naše školství v pořádku. To je přece velmi smutný zjev a přál bych každému členu Národního shromáždění, aby si prohlédl poněkud blíže rozpočet německý a francouzský. Tam se zabíhá někde až do směšností a malicherností - ovšem pro nás směšností a malicherností, pro ně ne. Na př. v německém rozpočtu je takřka vyznačen každý úředník se svými platy. Ve francouzském rozpočtu, na př. ministerstva pošt, kam jsem nahlédnul, je vyznačena každá příští cesta inspekčního úředníka. Podle nás je to skutečně malichernost, pro ně to není malichernost, poněvadž chtějí věděti o každém franku a marce, která se vydá, a v tom spočívá suverénní právo parlamentu povolovati rozpočet a specielně výdajové položky. Tedy nechtěl bych, abychom pokračovali na této cestě a přibližovali se k jiné konstrukci rozpočtové. Ovšem musili bychom se změniti my a specielně musili bychom míti vědomi větší odpovědnosti, než máme dnes. Také doklad, který podává naše ústava, mne přesvědčuje, že u nás se nechce věnovati do jisté míry značnější pozornost projednávání rozpočtu.

Senátu jest ústavou vymezen pouze měsíc, a kdybychom za měsíc neprojednali rozpočet, stává se zákonem, stává se skutkem. Co můžete za měsíc pro jednati? Řekněte mi upřímně, kdybychom měli jíti skutečně hluboko, do detailů, jak by rozpočet zasluhoval - vždyť jde o národ, vždyť jde o zájmy lidu - jak dlouho by to trvalo? Fakticky dnes jsme odsouzeni k zásadě, která byla uplatňována v Rakousku, povolit, či nepovolit, ale my jsme spjatí s většinou a nemá to smyslu, když na tom nemůžeme nic změniti. Já jsem si tak trochu postěžoval a myslím, že dosti odůvodněně, jestliže jsem řekl, že nám ústava vytkla pouze měsíc, abychom mohli projednati rozpočet, dle to nebylo by ještě to nejhorší.

Horší je to, že senát a již to řekl kol. Votruba, zcela jasně je odstrkován, je na něho pohlíženo s patra. Nevím, proč jsme si zasloužili tento svůj osud. Nemluvím, prosím, jen tak do vzduchu. V poslanecké sněmovně se řeší velké otázky hospodářského a sociálního rázu; řeklo se svého času, že tyto otázky se budou řešiti hlavně v senátě. Každá vláda nám to s tohoto místa zaručovala a slibovala, ale žádná takřka nesplnila svého slova. Jestliže si snad myslí poslanecká sněmovna, že tím odstrkáváním a snižováním senátu povyšuje sebe, je na velikém omylu. Tím se vůbec snižuje význam našeho parlamentarismu. Vždyť lidé posuzují poslaneckou sněmovnu stejně jako senát. Nedivme se, že za takového stavu věcí, kdy nebylo dosti pochopení a porozumění pro pravý parlamentarismus, se mohly tvořiti u nás různé Pětky a Osmičky. To jsou zjevy, nad nimiž bychom se všichni měli zamysliti a upřímně si říci, jsme-li zbyteční, tedy buďme zrušeni, vybudujme něco jiného, to bude lepší, než žíti ve stavu, který neznamená než věčné odstrkování a ponižování senátu. Nedávno jsme oslavovali desetileté jubileum naší ústavy. My jsme si ústavu chválili. Nuže, za několik dní budeme slaviti zase nové jubileum. Za několik dní bude tomu 10 let, kdy bylo zvoleno první Národní shromáždění, to je poslanecká sněmovna a senát. Nevím, chystají-li se nějaké oslavy, ale jestliže ano; vřele bych se přimlouval, aby řečník za senát řekl, že po celých 10 let tu byla porušována ústava tím, že se senátu nedostalo toho, co mu podle ústavy patřilo, a že senát je vylučován ze všeho jednání nejen politického, nýbrž i hospodářského, aby na tuto vadu poukázal a řekl otevřeně, že ti, kteří rozhodují v našem politickém životě, dopouštěli se, mírně řečeno, hříchů proti naší ústavě.

A nyní musím pronésti několik politických slov. Když se projednává rozpočet, to je zrcadlo našich hospodářských, sociálních a také politických poměrů, v cifrách je viděti rozvrstvení politické moci naší a jest jistě na místě, abychom si také pohovořili o politické situaci. Já jsem již v úvodě řekl, že nechci této vládě a většině stavěti horoskop, jen chci poukázati na určité zjevy. Viděl jsem to při projednávání v rozpočtovém výboru, kde se srazily často zájmy nejen snad příslušníků většiny a oposičníků, ale dokonce i mezi většinou, mezi stranami, a to dosti prudce. Svědčí to tedy, že tu není ještě všecko v pořádku, jak bychom si přáli. Musíme jíti trochu do minulosti, a říci, proč se rozešla občanská většina.

Občanská většina se rozešla proto, že nebylo zde vzájemné důvěry, strany si nedůvěřovaly. Některé strany měly za to, že přišla jejich chvíle, kde by mohly rozšířiti svoji mandátovou državu, a proto došlo k volbám. Já myslím, že jsme se přiučili od rozchodu všenárodní koalice v r. 1926. A mám za to, že jsme všichni mnoho slevili ze svých maximálních požadavků a že se konečně budeme říditi opravdu Montainovou zásadou, že politikové mají míti srdce hodně horké, ale hlavu ve studeno. V r. 1926, když se rozcházela všenárodní koalice, bylo to obráceně: měli jsme hlavu horkou, měli jsme ji v horečkách, ale na srdce, které nás mělo pojiti v zájmu národní a státní věci, jsme si přikládali led.

A tak se mi zdá, jako by se dnes tak trochu zjevovaly stíny z r. 1929. Ještě stále vidíme mnoho a mnoho intrik proti dnešní většině a proti dnešní vládě. Vidíme, že se zde klade příliš mnoho podkopů a člověk by přímo nahmátl lidí a různé vedoucí osobnosti, kteří si nepřejí této politické konstelace a kteří ještě stále a stále sní snad o obnovení bývalé občanské většiny. Nemohu ani dosti varovati před tímto počínáním, poněvadž nevíme, co by pak následovalo. Jistě, že by to mělo vážné následky pro cely náš politicky život.

Tedy znova říkám: Hesly a frásemi a snad okamžitým využitím situace nic se nespraví. Kdo buduje na okamžité situaci a myslí, že přelstí druhého, nebo že by byla příhodná doba, aby změnil situaci ve svůj prospěch, že by změnil mandátovou državu, kdo na těchto heslech a myšlenkách buduje, staví na písku. Nic, co není založeno opravdu spravedlivě a poctivě, nemůže míti trvání. Mohu jen říci: My chceme loyálně a poctivě spolupracovati na všem, na čem se usneseme, a chceme to poctivě dodržovati.

A.ještě něco bych řekl o této věci. Nechme jednou vyžíti parlament, ponechme mu jednou, co mu je přikázáno ústavou, ať ukážeme lidu, že nám nejde jen o stranictví a mandátové državy, nýbrž opravdu vřele a upřímně o zájmy lidu.

Program - ten je jisté pestrý a bohatý. Často se nám křivdí, když se říká, že jsme šli do této většiny a vlády bez programu. To je naivní. Co by bylo všechno platné, kdybychom bývali si vytýčili nějaký program, snad jen v širokých obrysech, anebo kdybychom bývali chtěli pracovati na detailech nějakého programu. Ještě dnes bychom neměli vládu a většinu. Tak se to dělalo vždycky a nemělo to smyslu. Přece se pamatuji, jak to dělal bývalý ministerský předseda Švehla. Každému, koho zval do většiny, dával vždy do ruky půl archu papíru, aby si napsal požadavky: Obyčejně byl celý ten půlarch papíru popsaný, snad toho bylo i více. Konec konců zase se musili o programu dohodovati, když přišlo k projednávání detailů. A tak je tomu i nyní. Kde by byl ministerský předseda Udržal, kdyby byl postupoval stejně jako jeho předchůdce? Byl by dostal 8 nebo 9 - opravdu nevím, kolik je nás v koalici - popsaných půlarchů, ne-li více - třeba by to byla celá literatura, co každá strana chce - a musil by zase znovu pracovati a vyjednávati, jako se to děje dnes. 8 stran, myslím, jest ještě stále slušný počet, ale začíná již svítati u nás, a já jsem tomu velmi rád, že právě ti, kteří svého času říkali, že tvořiti a zakládati nové strany není žádným velkým neštěstím a naopak, že je v tom vidět určitou politickou moudrost, přišli k Jinému přesvědčení, že dnes se přece jen hledí scelovati a tvořiti větší strany a bloky. Je to jistě na místě a přál bych si jen, aby takových Šavlů proměněných v Pavly bylo více.

Tedy o čem se máme nyní dohodovati? Je potřebí, abychom o tom nyní pohovořili několik slov - ovšem velmi stručně - poněvadž to také mění konstrukci rozpočtovou. Vždyť jde o celou řadu nových výdajů. Pan ministr dr. Engliš nám v rozpočtu přednesl celou kolekci různých hospodářských a sociálních otázek, které mají býti řešeny. V tom právě tkví charakter této většiny a této vlády, že tato většina a vláda vytkly si řešiti otázky hospodářské a sociální s vyloučením otázek politických a části otázek kulturních. Co tím chci říci? Že vyloučili jsme otázky politické, to jest otázky národní, národnostní a jazykové a pokud jde o část programu kulturního, vyloučili jsme otázky církevní a náboženské. Ovšem tím nikterak nechci říci, že bychom nechtěli státi na stráži zájmu národních i jazykových a že bychom nemohli za žádnou cenu připustiti nějakou změnu v dosavadní praxi a v dosavadním právu jazykovém. To musím zde konstatovati, aby nebylo žádného nedorozumění. Ovšem tato konstrukce většinová není novinkou; již předchozí občanská koalice byla také takovou většinou, která se etablovala jen na řešení otázek hospodářských a sociálních vzhledem ke zmíněné konstelaci, vždyť přibrala také Němce do vlády; samo sebou se rozumí, že se musila omeziti jen a jen na řešení otázek hospodářských a sociálních. To je také i zde. Ovšem tehda byly poměry trochu jiné, vždyť tehdá vlastně v občanské většině byla zastoupena jen jedna složka našeho hospodářského života, našeho procesu národohospodářského, a to je kapitál.

Práce byla takořka vyloučena. Nebudiž to, prosím, pojímáno snad jako prohřešek. Víte dobře, jak se dívám na kapitál a práci. Říkám to vždy: Stejně jako ve fysice je nezměnitelný zákon a bude vždy nezměnitelný zákon: hmota a síla, tak také v hospodářském dění bude vždycky: práce a kapitál. V občanské většině byl zastoupen jen kapitál, z velké části tedy jen jedna složka, kdežto dnes tomu tak není, dnes je zastoupena také práce, i když ne ještě úplně rovnocenná. Ale práce je tu a proto je zde daný předpoklad pro poctivé a kladné řešení hospodářských a sociálních otázek. Toto řešení zase předpokládá ještě něco jiného: především důvěru a vzájemnou loyalitu, a pak také to, že se nesmíme jeden na druhého nadnášeti, že nesmí snad jedna strana mysliti, je-li silnější a druhá slabší, že ta slabší je méně cenná a méně významná. Nesmíme tvořiti v koalici žádnou stranickou hierarchii a nesmíme si dávati hvězdičky. Jsme si všichni rovni v koalici. Náš hlas je zrovna stejně tak platný jako hlas druhého. Je-li někdo silnější, je to vyjádřeno v rozvrstvení a rozdělení politické moci pak neříkati - a před tím velmi varuji - že program té či oné strany je akutnější a druhý program že je méně akutní. Všechny otázky, jež chceme nyní řešiti, otázky sociální a hospodářské, jsou stejně důležité, a já mezi ně stavím znaménko rovnosti. Nesmí říkati zemědělec: moje otázky jsou dnes nejakutnější. V tom okamžiku, když to říká, vyvstane maně úředník a dělník - a má pro to sta a sta důvodů a řekne: také moje otázky jsou nejakutnější.

Tak bychom ovšem nedospěli k cíli, kdybychom takto chtěli postupovati. Proto musíme pokládati všechny otázky, jež zde byly nadhozeny a jež byly nadhozeny ministrem financí a do jisté míry smluveny, za nerozborný celek, a že jedna bez druhé nemůže býti řešena. Samo sebou se, rozumí, že tato kolekce, o níž jsem mluvil, nebude vyřízena na-Jednou, vždyť to znamená také do určitě míry. Jak jsem již řekl, nové ví datové položky, změnu našeho rozpočtu. Nuže, může se to státi jen po etapách.

Tedy já přejdu jen několika slovy k tomu programu, když o něm nemáme možnosti přímo hovořiti a nemáme možnosti přímo se zúčastniti při pracích v poslanecké sněmovně, aspoň abychom to řekli zde mezi sebou. Především jde o krisi zemědělskou. Prohlašuji, že ji chceme řešiti opravdu radikálně (Výborně!), já bych to řekl hodně populárně: od podlahy, poněvadž uznávám, že musíme pomoci zemědělskému lidu, specielně onomu, který pozemkovou reformou teprve vstoupil do hospodaření. Kdyby šlo o staré zemědělce, kteří mají určité reservy, snad z válku a po válce, snad by se to ještě sneslo, ale představte si, mnoho-li jsme zde nadělali nových zemědělců pozemkovou reformou - a to bylo účelem pozemkové reformy - kteří šli jen s omezenými prostředky do hospodaření a které zastihla tato krise. Bylo by to pro ně katastrofální, kdybychom neměli rychle a vydatně pomoci. Já vždy si vzpomínám na slova, která pronesl Krupp, přece král železářské industrie v Německu: "Základem našeho národního hospodářství - a to platí také u nás, co řekl - v Německu je stále ještě a bude vždy dlouho půda. V žádném jiném oboru nelze docíliti tak dalekosáhlých výsledků, jako právě v zemědělství." Jistě to je správné, ale musím na něco poukázati. Představte si, k jakému se tu dostáváme paradoxu. Nám se urodí, a vzniká zemědělská krise. Chceme meliorovati, chceme ještě více z té půdy obdržeti. To je přece přirozené, to je naší povinností, abychom co nejvíce byli soběstační, a nyní bychom neměli při zvýšené zemědělské produkci zaručiti zemědělci vedle krytí režie ještě slušný občanský zisk. Toho si nedovedu představiti, to přece není možné. Tedy už z tohoto vidíme, že musíme něco udělati, ale co? Stejně je pro mne paradoxem, jestli se urodí v Kanadě pšenice, že máme v Československé republice krisi zemědělskou. To přece musíme nějakým způsobem řešiti. Čím? Jedině ochrannými cly. Proto je to máme. Jestli se stavějí celní bariery kolem nás, musím to učiniti také, nemohu hranice dokořán otevříti. To je daleko do toho, než dojde ke skutečnému celnímu příměří nebo k bezcelnímu stavu. Do toho je ještě daleko. Ovšem dnes, kdy všechny okolní státy si prostě svými ochrannými cly chrání zemědělskou produkci, přicházejí do Společnosti národů, hrají tam na šalmaj míru a chtějí celní příměří. Tak tomu nemůžeme dobře rozuměti. Proto můžeme dáti beze všeho souhlas k takové ochraně, která zaručí zemědělci, jak říkám, alespoň jeho občanský zisk. Já nechci snad tvrditi, že by to nezapůsobilo na ceny, ale mám za to, že by to nemusilo na ceny zapůsobiti. Konečně máme zde už příklad. Všechny obilniny klesly o 25%, tu a tam ještě hlouběji klesly v ceně, ale konsument to necítí. Když kupujeme rohlík nebo housku, jeho cena odpovídá ceně pšenice, tuším, 320 Kč za 1 q. Ala ta pšenice je za 70 Kč. Vidíte tedy ten velký nepoměr. Budeme musiti uzpůsobit jinak tu distribuci, přiblížit výrobce ke konsumentovi. Diference, která zde je, ta je ohromná. Než přijde ten výrobce ke konsumentovi, je tu diference mezi cenami výrobními a konsumentskými. Když rolník dostane jen část té diference, aniž by bylo potřebí zdražovati výrobek, bude spokojen. To je naše zásada, jak se díváme na řešení zemědělské krise, pokud jde o obilnářství.

Pokud jde o živočišnou produkci, musíme býti logickými. Jestli jsme řekli, když se jednalo o obilní cla, že vlastně obilní cla nebudou pomáhati malému zemědělci, poněvadž on ještě kupuje obilí, ale že on nejvíce produkuje živočišný výrobek a že následkem toho musíme mu také přispěti, musíme býti logickými, a když vidíme, že malozemědělec je bit dvakrát, nejen že se mu obilniny snížily, ale také že živočišná výroba není náležitě kryta v režii, musíme přirozeně také dáti souhlas svůj, aby živočišná cla byla přiměřeně zvýšena tak, aby zde měl také malozemědělec zajištěn svůj zisk. Ale ovšem, to musím zase zdůrazniti, dáváme-li souhlas k revisi obilních cel a cel na živočišné výrobky, že samo sebou se rozumí, že také žádáme a neústupně budeme trvati na tom, aby také byla provedena revise celého celního sazebníku, poněvadž není tu jenom určitá diskrepance, pokud jde o zemědělskou výrobu, ale také pokud jde o výrobu průmyslovou. Zde také průmyslové výrobky jsou chráněny někdy nadměrným clem, z toho vznikají nadměrné ceny a proto ta disparita mezi zemědělskými a průmyslovými výrobky. Zde musíme jednou udělati radikální pořádek, abychom po této stránce stále se nezabývali otázkami, které jsou přece tak běžné a samozřejmé, jako jsou cla.

Dále je zde otázka jakési snad deprese průmyslové.!Není to tak valné, není to ještě kritické, ještě nezaměstnanosti nepřibývá, ale mohlo by to býti. Jdeme již do normálních dob, ten hlad po zboží v celém světě vyprchal a musíme býti přirozeně připraveni na určitou depresi, která nastane. Ale to již bude stabilisace poměrů. Proto samo sebou se rozumí, vítáme myšlenku gentského systému, abychom ochránili dělníka, úředníka před nezaměstnaností, resp. před nevýdělečností a abychom ho chránili pro ten případ, kdyby nezaměstnanost zde skutečně vypukla.

Také otázce živnostenského úvěru musíme věnovati pozornost, a já bych opravdu nerad, aby se o těchto otázkách jen a jen hovořilo. Každý rok vždycky při rozpočtové debatě mluvíme o podporování průmyslu, obchodu, živností, ale to jsou jen a jen hesla a fráse, k činu je vždycky daleko.

Pokud jde o sociální otázky, vyjmenuji je. Jsou to staropensisté, 13. měsíční služné, gentský systém, systemisace. Samo sebou se rozumí, že ruku v ruce s těmito otázkami hospodářskými a sociálními považuji také určitá finanční opatření. Specielně ty sociální otázky, o nichž jsem se zde jen letmo zmínil, vyžadují si určitého nákladu. V prvé řadě musíme žádati, aby tento náklad byl hrazen z úspor a reserv, které zde jsou nahromaděny a které činí slušnou částku asi 1.700 mil. Kč. Nepřejeme si, aby těchto úspor snad bylo použito všech a abychom je snad nějak rozpiplali. Vždyť tyto reservy budou sloužiti té druhé části programu ministra dr. Engliše, to jest k reformě nepřímých daní. My musíme přece od reformy přímých daní - nechci mluviti o tom, jestli to bylo šťastné, nebo nebylo šťastné, ale je to hotovo - musíme se dostati k reformě nepřímých daní. Vždy zde máme určitá monstra v pravém slova smyslu. Vezměte jenom přepravní daň a různé jiné poplatky; které přece jenom, myslím, nejsou dosti možné. Proto zde musí míti určitou reservu ministr financí a od této reformy můžeme se dostati také konečně k úpravě platů státních zaměstnanců, jako poslední etapy v tom našem velkém finančním procesu, který se zde odehrává a který se jednou skončiti musí.