Zpráva referentská si zase jaksi se mnou zapolemisovala. Totiž já jsem řekl: pokud jde o státní zaměstnance, že zde určité reservy jsou, že jsou zde určité úspory, jež byly nastřádány před úpravou platovou a proto by nebylo žádoucí, aby ministr financí opětně přicházel snad se zvýšením, řekněme osobních tarifů na drahách, s něčím tak krajně nepopulárním, zejména nyní, když jdeme do hospodářské krise, ještě zvyšovati železniční tarify. Já jsem to prokázal, zde se ovšem se mnou polemisuje, že prý není možno srovnávati náklady v r. 1924 s náklady v r. 1928, poněvadž nebyl vzat zřetel na přesuny, které se staly v r. 1925 na r. 1926, že totiž řada položek, které byly svého času vedeny v osobních nákladech, byly přesunuty do věcných nákladů. Nuže, tak chytrým jsem byl také, když jsem dělal své propočty. Udělal jsem si opačné zkoušky a zjistil jsem celé výdaje jak osobní, tak i věcné a zjistil jsem nade vší pochybnost, že od r. 1924 mají veškeré výdaje, ať osobní nebo věcné, sestupnou tendenci, kdežto příjmové položky vzestupnou, a zjistil jsem částku 435 mil. Kč. Budiž, třeba snad část těchto osobních nákladů byla přesunuta do věcných, ale přece to nemůže činiti 700 mil. Kč, co si měl vyžádati platový zákon. Pak není možné, aby byly věcné výdaje klesly v r. 1924 - 1928 o 7 - 8 mil. Kč. Zjistil jsem - a může se každý přesvědčiti, ne rozpočtem, nýbrž státními závěrečnými účty, že věcné náklady rostly, což je přirozené, a neklesly. Tak se na mne nesmí, já jsem si to zjistil ještě - poněvadž jsem to četl včera - podle státních závěrečných účtů z r. 1925 a 1926. Je-li tomu tak a jak je tomu tak. Nepřáli bychom si, aby opětně státní zaměstnanci, poněvadž se jim chce prospět a chce se jim jistá část toho dluhu splatit, byli připřaženi před káru nějakých nových daní nebo nových nepopulárních poplatků. To bychom si musili velmi vyhraditi a zejména v době, kdy jdeme do určité krise, zde se musí sáhnouti k reservám a úsporám, specielně k oněm, jež byly získány z nákladů osobních pro státní zaměstnance.

Další otázkou finanční, kterou se budeme v dohledné době podle pana, ministra financí zabývati, je otázka přípravy financí samosprávných svazků. O té věci nechci hovořiti, poněvadž jistě povolanější ústa než moje budou o té věcí hovořiti za náš klub.

Musíme udělati konečně pořádek s učitelskými platy a musíme naší samosprávě pomoci postaviti se na vlastní nohy a odejmouti berlu, které jsme jí dali. Není přece možné, abychom měli samosprávu, která by chodila o berlách, nýbrž chceme samosprávu, která by byla na vlastních nohou. Do jisté míry bych tak trochu souhlasil s panem ministrem dr. Englišem, který řekl, že zde nejde jen o nehospodárnost, zde jde také o nosnost: nehospodárnost a nosnost - tedy finanční možnost, jsou dvě věci odlišné. Samozřejmě, že bychom toho potřebovali velmi mnoho a mnoho, potřebovali bychom řadu staveb, stát by potřeboval řadu nových škol a o čem všem bylo mluveno v rozpočtové debatě, to šlo do závratných částek; ale možno to vykonati hned? To znamená podle finanční možností - a stejně je tomu tak i, pokud jde o samosprávné finance. Zde je potřebí právě tak rozvrhnouti si určitý program, jako jej má stát - on jej vlastně také nemá vždycky.

Zde bych chtěl ještě vytknout, jestliže jsem poukazoval na nehospodárnost, jak se u nás stavějí ministerské paláce, já jsem se nepostavil proti tomu, že na příkl. ministerstvo zemědělství si staví svůj vlastní stánek. Přeji úředníkům, aby měli vzdušné, pěkné místnosti, ale jsem proti jakémukoli luxusu. Vytýkám, co jsem zjistil nade vší pochybnost - a pan ministr inž. Dostálek nemohl mi to vyvrátiti, naopak on to potvrdil, musil ovšem hájiti ministerstvo železnic - že pouhý vestibul ministerstva železnic vyžádal si nákladu 7 mil. Kč. Takhle přece myslím, že hospodařiti nemusíme. Měli bychom přece býti trochu skromnější, když máme kolem sebe celou řadu nebydlících, jak se ještě později zmíním. Chce se pomoci samosprávným svazkům dávkou z výroby piva. To je konečně nějaká myšlenka. Ovšem konsum nesmí být zatížen. To by tak scházelo. Jeli potřebí klasického dokladu o tom, jak při dnešní krisi zemědělské je něco jiného výroba a něco jiného konsum, myslím, že pivo dává nejlepší doklad. Představte si, oč klesl ječmen a chmel. To jsou závratné cifry. Dnes snad stojí chmel 300 a dříve stál až 6000 Kč, tedy ohromné diference, ale pivo není proto levnější. Tedy je úplně správno, bude-li zde zásah po této stránce, jestliže se použije této situace a pivovarské výrobě uloží se určitá dávka, jež by nám měla sanovati naše samosprávné finance. Potom samo sebou musíme jim dáti také určitý příjem, přirážkový systém, myslím, není správný, musí býti odstraněn a bude jistě nejlépe, když jim dáme určitý druh reálných daní.

Ale to nejsou všechny otázky, kterými se budeme zabývat, to jen tak letmo jsem se o nich chtěl zmíniti, o čem je dnes řeč a co hýbe našim hospodářským životem. Já musím zase jen vyjmenovat některé z našich hospodářských a finančních otázek. To je garancie vývozu - nevím, je-li do toho pojato také Rusko. Je zde zákon o fusích, bezcelní dovoz určitých strojů, levnější bankovní úvěr, kartelový zákon, slučování zemských finančních ústavů, bankéřský zákon, tarifní smlouvy, dále otázky sociálního rázu, jež musíme řešit. Jsou to zejména úředníci soukromí, nemocenské potištění, úprava pensijního pojištění zaměstnanců soukromých, jak to ohlásil pan ministr dr. Czech, kvartální výpovědi a konečně zákon o zaměstnancích ve vyšších službách. Jsou zde váleční invalidé, bratrské pokladny, revise platového zákona a služebních řádů. To jsem jen nastínil bohatý program. Máme co dělat po 6 roků a senát celých 8 roků, když tyto hospodářské a sociální otázky, jež se týkají nás všech, bychom měli vyřídit a na podzim... (Sen. Kroiher: Jestli nás dříve nerozeženou!) To je to, co jsem řekl napřed, ale nechtěl jsem malovat čerta na stěnu a nepřál bych si, aby se zjevil. Bude to záviset od nás všech i od vás všech, politiků dobré vůle, aby se čert nezjevil. Ale na podzim na brány našeho parlamentu zaklepe zase otázka bytová a stavebního ruchu. Nebo zase budeme dělat nějaké provisorium a nebudeme se při tom už nijak červenat. Co děláme každý rok, co jsme zde? Nic jiného, než že říkáme: to je už poslední provisorium. Nepřál bych si - věc je sice trochu, směšná, ale je k pláči, že jsme za peníze, které jsme vynaložili zde z veřejných prostředků, neodstranili aspoň tu nejnaléhavější bytovou nouzi. Představte si - mám to všechno z rozpočtu - že stavební náklady za 10 let od r. 1919 do roku 1929 činily závratnou cifru 5.826,030.630 Kč. A my jsme s touto částkou - na níž je exponován buď přímo nebo nepřímo stát, přímo subvencemi a nepřímo zárukami, ale rozhodně přímo daněmi, a jakými daněmi - neodstranili bytovou krisi. My jsme za tu částku, téměř 6 miliard, postavili 79.379 bytu. Ne domů, ale bytů, takže jeden byt tím přichází - tedy byt, ne dům - na 24.000 Kč. (Hlas: Pozdrav pán bůh!) To je přec něco ohromného. Takhle jsme, prosím, u nás řešili bytovou krisi! Nuže, myslím, že je už svrchovaně čas, abychom udělali jednou radikální pořádek a vyřešili bytovou krisi, ochranu nájemníků a stavební ruch. Jak to máme udělati? Dvou věcí je potřebí: Zlevniti úvěr a čeliti bytové lichvě! Neuděláme-li tyto dvě věci, nevyřešili jsme nic a budeme v tom tonouti dále. (Tak jest!) Ministr. dr. Engliš to řekl dobře: "Kdyby v činži byla zahrnuta jenom nepatrná amortisace, kdyby tam nebyly tak vysoké úvěry, když tam nejsou daně, ta činže by mohla býti o polovinu levnější než je dnes.

Vše, co jsem zde řekl, bude nám ovšem měniti rozpočtovou konstrukci a proto nezbude nic jiného, než abych volal, že všecky ty věci musíme vyřešiti spravedlivě, poctivě, rukou společnou a nerozdílnou. A já mohu prohlásiti jménem stran, že podáváme ne jednu, nýbrž obě ruce k této práci. (Výborně!)

Ale leště jednu věc musím připomenouti. Je to fuse těch tří bank, o níž nám sice pan ministr dr. Engliš něco pověděl, ale nás nezajímalo ani tak to, co nám řekl, jako to, co nám neřekl. (Veselost.) Co nám řekl, to můžeme beze všeho podepsati. Samo sebou se rozumí, že spatřujeme velký pokrok v tom, slučujeme-li finanční ústavy. To nám nikdo nemusí namlouvati, že se tím snižuje režie. Ovšem nechtěl bych, aby se to dělo na účet těch ubohých úředníků, to říkám předem, jak by k tomu přišli? Ovšem, dnes je v módě racionalisace, ekonomisace a nevím, jak se to všechno ještě jmenuje, ale to všechno je namířeno jen na snižování lidské, pracovní síly. Ale dobře, jestliže toto všecko bychom snad připustili, tedy přece ten bychom rádi slyšeli něco bližšího o té fusi, poněvadž máme za to, že to je do jisté míry skrytá sanace. Pan ministr financí má přec někdy tak trochu tvrdé srdce a nevěřím proto, že by se tak beze všeho a s lehkým srdcem dával k disposici nějakému novému finančnímu útvaru, který měl býti jisté protikladem druhého, o tom nemůže býti sporu, několik set milionů. Tomu nevěřím. A je-li tomu tak, pak jedné věci se divím, totiž že vždycky, když jde o takové věci, jako byl na př. cukr, nebo ať jde jako nyní o banky, ať jde o družstva, zkrátka ať o cokoli takového, vždy jsou zde peníze - ale když jde o jiné věci, tak tu peníze nejsou...

To jsem tedy chtěl jenom jako připomenouti, že nás velice překvapuje, že zde okamžitě jsou stamiliony k disposici, ale když šlo, řekněme, o řešení státně-zaměstnanecké otázky, tak tady nebylo ani haléře, nebylo zkrátka peněz.

A ještě na jednu věc bych chtěl upozorniti. A tu se obracím specielně na náš ústavně-právní výbor, je to změna našeho volebního řádu.

Náš senát není dosti hybný, snad to není přeci jen to stáří. Zde vždycky vznikaly pěkné myšlenky, ale my je neprovedeme. Co už zde vzniklo dobrých iniciativních návrhů, také i tento, ale nikomu se do toho nechce. Máme čekat, až nás k tomu vybídne lid? Nevidí se, že je to dneska v lidu a že se to žádá? Já si nic jiného nepřeji, nežli aby se o tom také hovořilo, abychom si vyměňovali názory, myšlenky a snášeli materiál. Vždyť budou zde státi proti sobě dvě myšlenky, dvě věci, dvě strany, dvě osobnosti, dva principy, jež jsou zásadou každého volebního řádu, osobnosti na straně jedné, anebo strana. Dnes - v dnešním volebním řádu - je všecko strana a osobnost není nic. Ale není možno, abychom z jednoho extrému šli do druhého a zase udělali všechno jen osobnosti. Musíme hledati střední cestu, jak bychom sloučili tyto dvě zásady, tyto dva principy, osobnosti a strany. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)

Prosím, aby ústavně-právní výbor začal se touto otázkou zabývati, než budeme k tomu nuceni a než by nám to nebylo třebas ani dosti příjemné, kdyby to mělo jenom pouze zde vyrůstati. Musíme to uvésti sami do kolejí a nevzdávati se iniciativy.

Pokud jde o daňovou reformu, o této věci jsem se již zmínil.

Abych přišel ke konci. Všechny myšlenky, resp. různé otázky, které jsem zde letmo naznačil, o nichž se nyní jedná, předpokládají důvěru, loyalitu, poctivou práci, žádné nadvyšování, žádné ponižování, stejně všichni musíme odložiti stranictví, chceme-li řešiti tyto otázku, poněvadž si nedovedu představiti, co by nastalo, kdybychom se neměli sejíti a vyřešiti ani tyto otázky, jež jsou nám všem společné, oběma složkám, o nichž jsem mluvil, v tom národohospodářském procesu. Musíme vyvstati proti každému rušiteli míru a proti každému, kdo by chtěl rušiti sjednaný pracovní program. Lid si přeje klidnou, positivní práci, nechce hudlaření, ten má toho dosti, nechce politikaření, ten chce kus práce. My jsme zde z vůle lidu, proto jsme povinni také tuto vůli plniti. (Tak jest!)

Nezapomínejme na jednu věc, a zejména bych to připamatoval těm politikům, kteří dnes nepřejí poctivé společné práci, kteří tu stojí na tom československém kapitálu a vedou dnešní politiku. Abych jim připomenul, že od toho kapitolu československého k té Tajgetské stráni není daleko, také stejně pár kroků, jak to řekl Mirabeau, v revoluční Francii, že od kapitolu k Tajgetské Skále je pouze pár kroků. To platí tak pro naše československé politiky, jestliže se nebudou říditi vůlí lidu.

Mám čest prohlásiti jménem strany, že budeme hlasovat pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Hilgenreiner. Dávám mu slovo.

Sen. dr. Hilgenreiner (německy): Senátoři, senátorky! Počínáme rozpravu o rozpočtu na rok 1930 dne 17. dubna. 1. duben oslavuje se u různých národů různými aprílovými žerty. Pohlížíme-li na projednávání rozpočtu - rozpočet sám je velmi vážnou věcí, která se hradí z těžce vydělaných daňových peněz obyvatelstva - musíme přiznati, že v tom je něco z apríle, z aprílového žertu. Především proto, poněvadž povolujeme něco, co již z jedné čtvrtiny bylo vydáno, a za druhé proto, poněvaďž zde při těchto zdlouhavých, tři měsíce trvajících poradách se nám připomíná staré přísloví: K porodu pracují hory a narodí se malá myška. Obdivuji se práci, kterou tolik pilných lidí vykonalo a která obnažena je částečně v tiskopisech a částečně také došla výrazu v dlouhých debatách. Ale jestliže se na druhé straně táži, jaký vlastně tato tříměsíční vytrvalá, oddaná práce měla praktický výsledek, musím říci, že žádný, nýbrž vítězství byrokracie na celé čáře nad parlamentem! Parlament zase zcela ustoupil před byrokracií a pojal do svého konečného usnesení každou písmenku, každý bod, který byrokracie před tím stanovila. A to při rozpočtu, o kterém by byla většina mohla právem říci: To není náš rozpočet, ten pochází většinou od dřívější vlády, od dřívější většiny. Zde byla by právě nynější většina měla ukázati, že sama vede otěže vlády, že ji nevelí vláda, nýbrž že ona velí vládě, a měla krok za krokem přezkoumávati, jak dalece jednotlivé položky jsou v pořádku. Zde není potřebí výdaje a příjmy bůhví jak zvláště zvyšovati, mohou tu býti přesuny, poněvadž nutnější věc vstoupí do popředí, méně nutná se odsune. Nic z toho všeho většina neučinila. Nová většina a stará slabost, ze které se také my, kdož jsme patřili k dřívější vládě, s klidem musíme obviňovati. Myslilo se přece, když tak silný socialistický blok vstoupí do vlády, že mužové, kteří se před lidem dělali tak velikými, jako samostatní členové parlamentu, dovedou něco jiného nežli podepsati jednoduše diktát ministra financí Engliše. Všechna čest panu ministru financí Englišovi - také oposice to musí doznati - ale proti finanční diktatuře Englišově musí se zcela rozhodně ohraditi nejen oposice, nýbrž také většina, a musí usilovati o to, aby v příštím roce v této příčině bylo lépe nežli v dřívějších letech, jak to přece právě také kolega Pánek tak jasně projevil alespoň jako přání. Jak pak mají zpravodajové pro rozpočet míti zájem na tom, aby přesněji přezkoumávali položky co do jejich nutnosti, je-li jim předem odňata jakákoli možnost míti na rozpočet přiměřený vliv. Byla by to přece úplně marná práce. Jen kdyby generální zpravodaj a jednotliví zpravodajové alespoň v poslanecké sněmovně, měli přesvědčení, že můžeme pilnou prací přispěti k tomu, aby se výdajů použilo racionelně, jen potom vznikne zájem pro tyto otázky a vzroste také zájem u nás. Bylo by jen v zájmu státního hospodářství, kdyby po této stránce nastala změna.

Toho je tím více potřebí, ježto účetní závěrky nejvyššího kontrolního úřadu musíme potom také tak beze všeho zkoumání spolknouti. Vojsko může zde vydati více jednou 73, pak zase 80 milionů ročně, ministr zahraničních věcí 30 milionů ročně, zde může, což ještě nejspíše lze ospravedlniti, ministerstvo školství vydati 9 milionů více, to se klidně přijme, nikdo na tom ničeho nevidí, naopak, zpravodaj řekne: Bylo to vydáno, co můžeme více činiti, nežli to schváliti? Tím přímo povzbuzujeme ministry, aby v příštím roce zase činili výdaje bez ohledu na parlament. Jestliže již mužové z většiny nejsou s to, aby na rozpočtu něco změnili, pak teprve nikoli ti, kdož patří k menšině. Jako protest proti postupu většiny podáváme 13 pozměňovacích návrhů. Známe jejich osud, víme, že co nejrychleji budou pohřbeny, ale učinili jsme alespoň jako menšina svou povinnost, povinnost, na kterou jsme jsouce ve většině nemohli s tímto důrazem klásti váhu. (Sen. Reyzl (německy): Třináct je nešťastné číslo!) Neštěstí existuje pro návrhy jen jedno, totiž umříti.

Ostatně nebude se obšírně zabývali rozpočtem, musím něco z omezené řečnické lhůty ponechati svým kolegům, aby se vyjádřili o podrobnostech, jen o několika všeobecných otázkách chci promluviti. Řekl jsem: Všechna úcta před finančním ministrem dr. Englišem, který při rozpočtu od tří let, asi od 1927, sleduje stejnou linii, totiž: splacení starých dluhů, vyhýbati se novým dluhům a při tom skutečně aktivní rozpočet. Tento směr může zajisté každý, i ten, kdo tím trpí, podepsati a schvalovati. Případné zvýšení správních nákladů hradí se celkem ze zvýšených příjmů od přibývajícího obyvatelstva a ze zvýšené výroby, a lze tudíž udržeti jisté vyrovnání tím, že výdaje nevzrůstají a také příjmy zůstávají asi na stejném stupni. Že tyto příjmy jsou mnohem vyšší, než jak byly preliminovány, jest aktem opatrnosti, také výdaje mohou mimořádně vzrůsti.

Srovnáváme-li příjmy v podrobnostech, tož máme hlavně příjmy z důchodové daně 1000 milionů, z výnosových daní 500 milionů, z daně z obratu a přepychové daně 1100 milionů - obrovská to cifra - z cel 1200 milionů, ze spotřebních daní více nežli 1600 milionů, z poplatků více nežli 1600 milionů, ze státních podniků poměrně málo, 100 milionů, při čemž jen tabáková režie sama přináší čistý výnos 1100 milionů.

Srovnáváme-li tyto příjmy mezi sebou, shledáváme, že dopravní a spotřebitelské daně jsou příliš veliké, a že v těchto směrech rozhodně musí nastati snížení. Říká se nám, že to patři k programu Englišovu, a také tuto část programu můžeme jen srdečně vítati. Práci dlužno zbavili břemen a peníze nutno hledati tam, kde jsou vyšší příjmy. Slyšíme-li, že z důchodových příjmů postižena jest jen jedna čtvrtina, shledáváme jasně, že daňová technika je příliš málo vyvinuta, že nutno ji vyvinouti, aby postižen byl skutečný přebytek a aby práce při tom nebyla zbytečně zatěžována. Je samozřejmo, že je při tom potřebí vytvářiti finanční zákon, v mnohém směru znamenitý, jenž tak těžce postihl finanční správu samosprávných korporací, takovým způsobem, aby se obcím dostalo prostředku pro jejich výdaje a nadto pro sociální úkoly. Zákon naprosto nebyl míněn jako pouto, jako takový dozor nad obcemi, aby nemohly více vydechnouti, a také praxe neměla býti taková, aby se od obcí požadovaly pranepatrné daně, které nekryjí ani režii, dříve nežli se jim dá nějaký příspěvek z vyrovnávacího fondu.

Díváme-li se na druhé straně na státní výdaje, jsou hlavní položky: 2 miliardy na splácení dluhů. Z dluhů ve výši 30 miliard je nejvyšší část umístěna v tuzemska; jen 6 miliard jsou zahraniční dluhy. Splácení dluhů přináší tedy většinou prospěch našemu obyvatelstvu, a zúrokování zůstává větším dílem v zemi. Při tom dlužno dobře uvážiti - pan ministr financí skrývá se za uvolnění valut - zda by nebylo již na čase pomýšleti na konversi výše zúročitelných státních papírů, aby státní pokladna něco uspořila.

Druhou velikou položkou je vojsko, rovněž asi se 2 miliardami, i když rozpočet výslovně mluví jen o 1400 milionech. Již v rozpočtovém výboru jsem řekl, že, pokud jde o naši ochrana navenek, tedy o diplomacii a vojsko, žijeme příliš přepychově. Je nápadné, že právě státy Malé Dohody, které jsou v politickém vleku jisté velmoci (Francie), že právě tyto stojí v čele, pokud jde o výdaje na diplomacii a vojsko. Vím, že na těchto výdajích nemůže nikdo něčím hnouti. Také naši sociální demokraté, kteří měli dříve plná ústa a kteří odsuzovali naše stanovisko k vojenským výdajům, také ti stali se dnes zcela způsobnými, hlasovali již pro vojenský rozpočet, budou také zde pro to hlasovati. Snad kolega Stark promluví zase ostrou řeč proti vojsku, v bývalém stylu. Ale řekl jsem již, že na vojenský rozpočet také oni se neodváží, neboť jsme politicky vázáni.

Ale vzniká otázka, zdali trvale bude snesitelno držeti se pevně těchto politických svazků, které nás v obchodní politice nesmírně omezují a které nás zatěžují vojenskými výdaji, jež trvale můžeme nésti jen s nesmírnými obtížemi. To jest otázkou zahraniční politiky, a snad dá se tato otázka lehčeji rozřešiti, až mezi státy dosud nepřátelskými nastane přátelštější poměr. Tak bude lze také naše politické zahraniční styky přizpůsobiti obchodně-politickým a národohospodářským zájmům. Naše strana poukazuje vždy k tomu: Československo je položeno tak, že žádný v Evropě nemá většího zájmu na vnějším míru; tudíž čím neutrálněji, tím lépe!

Tolik o číslicích rozpočtu. A nyní k rozdělení tohoto rozpočtu, pokud přichází v úvahu lid, který zde spolu politicky zastupujeme: míním německý lid. Německý lid v tomto státu přispívá zajisté k příjmům státu tolik, co odpovídá jeho národnostnímu klíči. Myslím, že dokonce ještě více. Táži-li se však: plyne z výdajů státu tomuto lidu nazpět tolik, co odpovídá národnostnímu klíči, nalézá lid ve státě svůj zájem tou měrou, jakou odvádí státu daně, daně na krvi a penězích, pak musím po desetiletém trvání státu stále ještě konstatovati, že dodnes ještě nebylo dosaženo ústavou zaručené rovnoprávnosti v tomto oboru.

Vezměme jednou náklady správy. Stojí několik miliard, míním armádu úřednictva. Jaký podíl, táži se, má německý lid na těchto výdajích na správu? Vidím, že nejen na nejvyšších místech nejsou němečtí úředníci, i v těch ministerstvech, kde se spravují nejsvětější zájmy našeho lidu, jako v ministerstvu školství, také v čekatelství v úřadech nejsme přiměřeně zastoupeni. U železnic na příklad jsme úplně opomíjeni. Tak se našemu lidu znemožňuje umístiti vzdělaný dorost ve státní službě. To je pro náš lid veliká škoda finanční, která vyplívá z toho, že náš lid nemá podílu na výdajích za správní službu. Je to pro náš lid také obrovská škoda v politickém směru, poněvadž také v demokratickém státě mnohé věci závisejí na byrokracii. Neobviňuji zde ani jediného úředníka z národnostní stranickosti, nikoli, to bych musil specifikovati v podrobnostech, to nesměl bych říci všeobecně. Ale je přece zcela jasno, že styk úředníka s jeho vlastním lidem je zcela jiný, nežli s lidem, ze kterého nevzešel. (Souhlas.) Také to je zcela jasno, že vlastnímu úředníkovi lid mnohem více důvěřuje a že takovýto úředník lépe hájí zájmy svého lidu. Dnes stěžoval si zde zástupce ludové strany, že Slováci trpí pod cizím panstvím českým. Nuže, ještě mnohem více trpíme my Němci pod jistým cizím panstvím se strany úředníků. (Sen. Stodola: To nie je pravda, Buday nemá pravdu!) Buday má pravdu. (Sen. Stodola: Nemá pravdu, protestujem proti tomu! Český národ je nám bratský národ a budeme protestovať proti Budayovi! To človek maďarský môže riecť, ale nie Slovák!) Vezměte počet slovenských úředníků a počítejte. Třeba si Vás osobně vážím, musím Vám říci, že Buday má v této příčině pravdu. (Sen. Stodola: "Fremdherrschaft". To je ostuda, to je skandál!)

Místopředseda dr. Hruban: Prosím, pane senátore, neračte rušiti jednání!

Sen. dr. Hilgenreiner (pokračuje): Zdali něco pociťujeme z cizího panství čili nic, závisí od dotyčného lidu, a nikoli od Vás, jak to diktujete. (Sen. Stodola: Protestujem proti tomu! My sme v Československej republike! Žiadny "Fremdherrschaft"! My sme rovnoprávni občania!)

Místopředseda dr. Hruban: Neračte vyrušovati, pane senátore!

Sen. dr. Hilgenreiner (pokračuje): Co spomůže váš protest proti skutečnostem. Slováci se cítí jako jiný národ nežli vy, tu váš protest ničeho nepomůže. Podle naší ústavy nemá nikomu škoditi ani přiznání k nějakému náboženství, ani k nějakému jazyku. My však pociťujeme zde každým krokem, že naše národní přiznání nám ve státní službě škodí, že se úřednická místa nerozdělují tak, ani u čekatelů, jak nám podle národnostního klíče náleží. Dále: miliony a miliony, ba miliardy, se vydávají za státní dodávky, za státní objednávky, a tu nepotřebujeme jíti daleko do německého území, abychom viděli, jak se všude dává přednost českým podnikatelům, jak domácí výrobci se mohou uplatniti jen při podřadnějších objednávkách, jak peníze namnoze plynou do Prahy a do jiných velkých měst k velikým podnikatelům a jak naši domácí řemeslnici a podnikatelé při tom trpí škodu. Také to je finanční škoda, kterou všude trpíme. Třetí věc týká se podpůrných akcí státu. Stát má dnes obrovský vliv, podporuje svými penězi, svými subvencemi nejen hmotný, nýbrž také kulturně podniky bohatou měrou. Také zde nepřicházíme na řadu. Je nám cizí tato byrokracie, která tyto věci vyřizuje a podporuje, a také všechna kontrola je nám cizí. Nemáme nikde dozoru a žádáme-li výkazy, abychom viděli, jakým způsobem se státních peníz používá, odepřou se nám tyto výkazy. Tu snažili jsme se podanými resolucemi vypátrati také mínění většiny. Nespokojíme se tím, aby tyto resoluce zase jako loňského roku přikázány byly výboru, neboť to je přiznáním, že nechcete zaujmouti stanovisko k věci, žádáme od německých vládních stran, aby k našim resolucím zaujaly stanovisko zde, k resolucím, ve kterých se praví, aby státní dodávky atd. rozdíleny byly podle národnostního klíče. Nikoli, aby tyto resoluce jako také jiné byly ve výborech jednoduše pochovány a abychom o nich ničeho více neslyšeli.

Něčím jiným, o čemž v této souvislosti promluvím, jest jazykoví praxe. S nejvyššího místa bylo při nejrůznějších příležitostech vždy znovu zdůrazňováno, že se jazyková praxe nemá říditi podle prestiže, nýbrž podle praktické potřeby. Je přece věcí tak samozřejmou, že řeč má býti prostředkem dorozumění, a nikoli překážkou dorozumění. Zde však v tomto státě byla jazyková otázka již předem řešena se stanoviska prestiže. Při jazykových nařízeních uplatnilo se také toto stanovisko ještě více. Předčí přece některá ustanovení jazykového nařízení podle rozhodnutí nejvyššího soudu dokonce i jazykový zákon. To na jedné straně ztěžuje zbytečně styk, zpomaluje vyřizování věcí a zdražuje správu. Považte přece, čeho jen překladatelská služba u nás vyžaduje na úřednících a na práci. Kdybychom zde skutečně vyšli vstříc reálným potřebám, dalo by se uspořiti mnoho peněz a práce. To by projevilo blahodárný účinek zejména v soudní službě, v urychlení práce, v úspoře personálu a to by nám prospělo také finančně. Při tom jazyková praxe mnohdy přímo do tváře bije tomu, co se chce. Jeďte jednou přímým vozem z Paříže do Prahy, tu najdete reklamu pro Krkonoše s obrazy z Krkonoš. Ale jména, která tam stojí, jsou samá jména, jež v Krkonoších nikdo nezná, samé nově pokřtěné české boudy, o nichž nikdo ničeho neví. Na berlínském konsulátě dělá se reklama pro Jáchymov. Kdo v celém Berlíně zná Jáchymov? Všichni se táží, co to je. Joachimsthal naproti tomu zná každý. Tak mine se reklama úplně svého cíle. V dopravnictví má se přece bráti ohled na obecenstvo, ale nic z toho všeho, nýbrž neprakticky jak jen možno, jen když se zachová prestiž národního jazyka.

Ještě slovo k všeobecné politické situaci. Naše zahraniční situace se v Haagu konečně ujasnila stanovením osvobozovacího dluhu a zjednána tím byla finanční jistota, což zajisté má význam pro naše finančnictví a peněžnictví. Ve vnitřní politice nalézáme se v jisté kritické situaci, která vyšla od zemědělství a rozšířila se od zemědělství na všechny obory výdělečného a výrobního života. K řešení těchto krisí sestoupila se zde většina, která je velice silná co do počtu, ale nikoli stejně silná vnitřní jednotou. Právě domlouval srdečným způsobem významný člen většiny, kolega Pánek, většinovým stranám, že mezi nimi panovati musí upřímnost a loyalita, že se jeden na druhého nesmí dívati přes ramena a samé věci, které si jinak vyřizujeme v rodině, a nikoli před veřejností; znamení tedy, že ve většině není všechno tak, jak by to mělo býti vzhledem k řešení tak těžkých otázek, jaké skutečně má řešiti. Není divu... (Sen. Stark (německy): Nepřijímáme právě od agrárníků všechno tak kladně, jako jste to svého času přijímali vy, když jste byli ve většině!) My jsme to vyřídili v rodině a vy s tím přicházíte před veřejnost. (Sen. Stark (německy): Nemá se veřejnost ničeho dozvěděti?) To je agitace, pane kolego, tak se nevládne. Není přece divu, neboť hlavní strany nynější většiny jsou třídní strany, které sledují požadavky určité třídy. Zapřísáhli se jedné třídě, a této třídě zcela jednostranně bez ohledu na jiné třídy daly v dalekosáhlé míře sliby, které nyní, kdy spolu vedou otěže vlády, by měly splniti. To je samozřejmě nemožno. Nyní teprve přicházejí strany k poznání, že nejsou samotny, že nemohou provésti svůj program třídně, přímo, narážejí ostře na sebe a potřebovaly již 3 měsíce, aby si nejprve trochu na sebe zvykly. (Sen. Beutel (německy): Vy jste přece udělali pevná cla!) To je komické, právě vy začínáte se cly, za které jste nás ukřižovali. Vedle obilních cel zavedete ještě cla na dobytek. Aby mně bylo porozuměno, jsou-li cla v zájmu zemědělství, pak dlužno s nimi souhlasiti, ale vy jste se svého času postavili jednostranně na stanovisko třídního bole a označili jste nás pro tato cla za zrádce. Nyní, pánové, budete podivnou ironií osudu potrestáni, poněvadž budete musit povoliti tatáž cla a dokonce ještě cla na dobytek k tomu. (Sen. Reyzl (německy): Jaké ceny však byly tehdy a jaké ceny jsou dnes?) Tehdy prohlašovalo zemědělství, že potřebuje cla, chce-li existovati, a my jsme mu je povolili. Dnes prohlašuje rovněž, že jich potřebuje, a nyní budete muset cla povoliti. Pánové, musíte se podrobiti svému osudu, je to smutné, ale zasloužené. (Sen. Reyzl (německy): Vaším osudem však je, že nejste ve vládě!) Není záviděníhodným pro vládní stranu, býti nyní v koalici. (Sen. Reyzl (německy): My však cítíme se zcela spokojenými!) Nepozoroval jsem dosud o tom ničeho, vy si přece pořádně vyčiníte. Dokud si většina navzájem lépe nezvykne, nemažeme očekávati veliký krok k sanaci krise. To cítí pánové z většiny zcela zřejmě. Obzvláště s národnostního stanoviska nemají co očekávati. Před chvílí prohlásil kol. Pánek, že při nestoupení většiny bylo ujednáno, že se národnostní a církevní věci nesmějí ve většině projednávati. Nevěděli jsme toho dosud. To bylo pro nás zjevením. Tedy tak se věci mají? Pak dlužno povídačky, které předneseny byly s německé strany, že mají takřka tajné sliby, že čeští soudruzi budou je podporovati v jejich národnostních požadavcích, uvésti na jejich pravou míru, abych se vyjádřil co nejzdvořileji. (Sen. Polach (německy): To je přehnaná interpretace!) Skutečností však je, že jste po této stránce dodnes nepostoupili ani o krůček. Na příklad v otázce školní nikterak. Bylo by přece přáním srdcí nás všech, abychom se v otázce školské autonomie dostali trochu kupředu. Ale ani počátky toho nelze znamenati. Zcela naopak, ježto to, co jednou rukou bylo dáno, druhou bylo zase vzato, také v jazykové praxi se nic nestalo, nestalo se nic, pokud jde o pozemkový úřad, kde by toho přece bylo tolik potřebí, kde panuje zcela nezákonitá správa. Mám dojem, že "Bund der Landwirte" hraje falešnou hru. Tento svaz má přece zájem na tom, aby tam byl přiměřeně zastoupen, ale pánové se staví za široká záda české agrární strany, potřebují-li něčeho, a posiluji českou agrární stranu v držení tohoto tak důležitého úřadu. (Sen. Stöhr (německy): Tomu přece sám nevěříte!) Věřím tomu, ano, neboť již ve starém parlamentě bylo tomu tak a dnes je tomu zase tak. Každému našemu kroku pro umožnění nových voleb do správního výboru pozemkového úřadu ukázal "Bund der Landwirte" chladné pokrčení ramenem. Měli jsme dojem, že naleznete své zájmy dostatečně chráněny za zády druhých, a že tudíž nemáte zájmu zasahovati ještě přímo do správy pozemkového úřadu. (Sen. Stöhr (německy): Kdo to říkal?) To říkám já. Tem dojem mám. Vy jste také neučinili ani jediného vážného kroku, abyste něco změnili na složení dozorčí rady pozemkového úřadu, nýbrž vy jste si dali všechno líbiti. (Sen. Reyzl (německy): A naše kroky?) My jsme dokonce podali návrhy. Až dosud byli jsme v národnostním ohledu od vládních stran, čítaje v to německé vládní strany posíláni aprílem.

Chci skončiti. Největší aktivum, jež tento stát zde vykazuje, je svorná spolupráce zdatných národů, a to jsou národové v tomto státě, na této Bohem požehnané půdě, kterou stát nazývá svým vlastnictvím. Kdo toto aktivum podporuje, zaslouží, aby jeho jméno bylo vryto a napsáno. Zasloužil se o stát. - A každý, kdo pracuje proti upřímnému sblížení, proti společné zdatné práci, proti blahu celého státu, ten je největším nepřítelem státu. Neshledáváme u nynější vládní většiny tohoto smyslu pro jednotu, neshledáváme u ní tohoto jasného vědomí. Vidíme naopak roztříštění, spory, málo vážných kroků na ozdravění veřejných poměrů. Nemáme bohudík žádné odpovědnosti za tuto vládnu, a proto zamítáme rozpočet. Pro resoluce, které navrhl výbor a kde se vládě v různých směrech dávají pokyny, budeme beze všeho hlasovati. (Souhlas.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Kahler. Dávám jemu slovo.

Sen. Kahler (německy): Slavný senáte! Na podezřívání pana kolegy Hilgenreinera, které pronesl, pokud jde o pozemkový úřad, proti svazu "Bund der Landwirte", dá správnou odpověď můj kolega Stöhr u kapitoly "Zemědělství a pozemkový úřad".

Pánové! Rozpočtový výbor schválil státní rozpočet, jak jej předložil pan ministr financí a jak byl přijat v poslanecké sněmovně, nyní rovněž po obzvláště dlouhých, podrobných, často se opětujících debatách. Tento rozpočet byl dosud vždy netýkavkou. Nejdůležitějším právem parlamentu je povolování rozpočtu. Toto povolení je nejvýraznější formou projevu důvěry parlamentu a tu bude vždy pomýšleti na to, aby mu toto právo zůstalo plně zachováno. Co je účelem rozpočtu? Upraviti hospodářství státu. Tuto úpravu provádí ministr financí z rozkazu vlády anebo - v řeči demokracie - parlamentní většiny. Je nicotným zjevem, že se poslanecká sněmovna a senát poradami o rozpočtu zabývají po celé týdny, ba měsíce, aniž by směly změniti jen jednu písmenku. Ministr předkládá také vlastně nikoli svůj rozpočet, nýbrž rozpočet většiny, která o něm má hlasovati. A tato většina neměla by míti právo prováděti na tom změny? Má toto právo a není také vyloučeno, že se v budoucnosti zase jednou některá většina rozpomene na toto právo. Připomínám, že ve staré rakouské poslanecké sněmovně také při poradách v plenu, tedy nikoli jen při poradách ve výboru, opětovně byly provedeny změny na jednotlivých položkách rozpočtu, nikoliv poslední řadě na návrh českých poslanců, kteří ve Vídni se vším důrazem obhajovali rozpočtové právo zastupitelstva lidu. Také u nás existuje nejen právnická, nýbrž také morálně ospravedlněná možnost prováděti změny v rozpočtu. Náš parlamentarismus však vězí v této příčině stále ještě příliš silně v jakémsi komplexu poslušenství vůči byrokracii finančního ministerstva, nežli aby s důrazem trval na tomto právu. (Sen. dr. Hilgenreiner (německy): To jsou slova, skutky!) Pane kolego, nechápu Vás, že nyní stále voláte po skutcích, když jste přece 3 roky s námi pracovali. Jsem při tom samozřejmě dalek toho, abych upínal menšině, tedy oposici, právo tvůrčí kritiky na státním rozpočtu a možnost, aby také ona přispěla ke změnám rozpočtu. Bude zde vždy záležeti jen na smyslu a významu takovéhoto pozměňovacího návrhu. Ale jak tuto pozměňovací návrhy dosud vždy byly podávány, že vždy a věčně jen obsahovaly demagogické požadavky, aniž by se při tom bral také zřetel na úhradu, bylo zajisté věcí samozřejmou, je zamítnouti. Celá porada o rozpočtu nemá přece žádného účelu, když by parlament, výbor i plénum, měl jen právo kritiky, právo k sebe krásnějším řečem, právo k sebe moudřejším popudům, ale nesměl by ničeho měniti. Zajisté pan ministr financí bude již při sestavování rozpočtu nucen bráti vždy zřetel na rozdělení sil parlamentu a obzvláště většiny, která o tomto rozpočten má hlasovati. Ale vliv této většiny nebyl dosud tak veliký, jinak nebylo by se při poradách podávalo tolik změn a popudů.

Zde bude potřebí, aby strany v budoucnosti vykonávaly větší vliv a obzvláště bude potřebí, aby se oprávněným požadavkům a tužbám Němců ve všech kapitolách rozpočtu navrhovalo více nežli dosud. V této příčině vykazuje také letošní rozpočet ještě velmi mnoho vad, které nutno konečně odstraniti. Žádá-li se od nás Němců plnění povinností, pak musí se nám také s české strany přiznati, že my jako rovní mezi rovnými máme také nárok na práva, která nám Němcům již podle klíče obyvatelů a podle naší kulturní a hospodářské síly a významu příslušejí jako věc samozřejmá.

Chceme svým hlasováním pro rozpočet projeviti, že přes mnohé stížnosti, které předneseny byly v debatě ve výboru, chceme dáti státu, což jeho je, že náš úmysl, positivně spolupracovati na státě a v něm, dochází viditelného projevu také v povolení k vybírání daní a dávek a ve svolení k použití státních příjmů k navrženým účelům. Přihlížíme k obrovským vojenským výdajům, přihlížíme-li k obrovským výdajům pro účely ryze prestižní a propagační, přihlížíme-li k plýtvání penězi za české menšinové a vzdoroškoly v německém jazykovém území a k jiným zásadám používání peněz, které nám jsou proti mysli, není to žádná malá oběť, která se od nás jakožto zástupců německých stran požaduje. Jakožto skromné vzájemné plnění žádáme - a to zajisté se neodváží nikdo vážně popírati - aby také nám v rámci rozpočtu učiněny byly jisté ústupky. Musí býti možny přesuny a změny, aniž by rozpočet byl podstatně předěláván, a na kterých se lze hladce usnésti. Rozpočet zůstane totiž právě tak aktivním rozpočtem, bude-li nám Němcům přiznáno těch několik milionů, kterých zejména potřebujeme pro určité kulturní účely. Rozdíl jednotlivých dotací pro české a německé účely - mysleme jen na stavby škol a výpravu škol, na divadla a na hudební akademii - je stále ještě příliš veliký. V tomto bodě mohli by čeští členové většiny nyní, 11 roků po zřízení státu, projeviti přece tolik uznání, že také nám Němcům nutno dáti to, co nám po právu přísluší.

Těšilo nás, když se předseda rozpočtového výboru poslanecké sněmovny dr. Černý ujal slova k otázce menšinových škol. Přikládali jsme jeho klidným a rozumným vývodům největší význam, poněvadž tento seriosní politik měl také odvahu, v národně politických věcech, zejména ve věcech menšinového školství projevili názory, jakých jsme dosud z úst národnostně orientovaného českého politika neslyšeli. Připouštěl, že se obzvláště v oboru menšinového školství projevuje hypertrofie, o které mluvil ministr financí. Není rozumno a účelno, máme-li v malé venkovské obci dvě školy téhož typu, jestliže jedna z obou škol vykazuje tak malý počet žáků, že se jí nedostává existenčního oprávnění. Dr. Černý praví dále: Nemáme v osvobozeném státě mluviti o menšinových školách vůbec. Toto slovo mělo by vlastně zmizeti ze školského slovníku. Problém našeho menšinového školství je krajně choulostivý a prosíme při jeho řešení postupovati nejvýš objektivně a státnicky. Budeme stavěti menšinové školy tam, kde jsou skutečnou potřebou. Politiku národnostního útisku nebudeme již v zájmu státu smět dále provozovati. Takováto politika neodpovídá přece naprosto duchu ústavy. Nebudeme v tom napodobovati staré RAkousko. V Menšinových otázkách chceme sledovati spravedlivou a objektivní politiku. Nikdy nedopustíme, aby nám byla vzata duše jen jediného dítěte, ale nedopustíme také, aby německé děti byly odnárodňovány. V tomto duchu chceme pěstovati svou menšinovou politiku. - Doufáme, pánové, že tyto vývody tohoto markantního politika nejsilnější české strany nejsou pouze jeho názory, nýbrž že jsou to, také názory jeho strany a očekáváme tudíž, také na německé straně, že po těchto slovech následovati budou skutky.

Pánové, pro posuzování výdajového hospodářství státu mají vojenské výdaje zvláštní význam. O vojenských výdajích se v důvodové zprávy k rozpočtu mluví velmi málo, a poukázal jsem již v rozpočtu k tomu, že se pan ministr financí ve svém exposé této kapitoly ani nedotkl. Důvody tohoto nápadného jednání finančního ministra, které nelze sloučiti s jeho jinakou věcností, vymykají se veřejnosti, jsou to jistě důvody politické, hlavně povahy zahraniční. Vidíme z rozpočtu, že vojenské výdaje státu nejsou v žádném poměru k jeho příjmům a k jeho rozloze. Vidíme, že na jednoho obyvatele podle státní účetní závěrky za rok 1928 připadá 128.50 Kč jako příspěvek na vojenské výdaje. Zajímavý je malý přehled stavu branné moci tohoto státu. Síla vojska činí v zimním pololetí 140.000, v letním pololetí 100.000 mužů. V případě války lze počítati s postavením 5 armád. Podle nynějšího stavu má Československo vycvičených mužů ve stáří od 20 - 40 let 970.000, od 40 - 50 let 250.000, a dodatečným odvodem 18 - 50letých přes 300.000 mužů. Síla polní armády může tudíž do 3 měsíců po mobilisaci dosáhnouti 1 milionu mužů. Podle toho bylo by Československo mezi malými evropskými státy pro případ války zajisté nejlépe připraveno. Odpovídá to patrně úzkému vojenskému svazku, který tento stát uzavřel hlavně s Francií, ale také jako člen Malé dohody s Jugoslavií a Rumunskem. Tato síla vojska je ovšem zcela neslučitelná s odzbrojovací myšlenkou, tím spíše, že pro Československo nižádným způsobem není dáno nebezpečí válečné zápletky, nebude-li svým spojenectvím strženo do jiných konfliktů, což rovněž není pravděpodobné. Právo státu pečovati o přiměřenou zahraniční ochranu nemá zajisté nikterak býti popíráno. Každé nepředpojaté a tendence prosté posuzování musí však za esech okolností vésti k názoru, že výdaje na brannou moc tohoto státu jsou bezdůvodně vysoké. Nechť zaujímáme jakékoli stanovisko k odzbrojení a posuzujeme vyhlídky trvalého míru sebe skeptičtěji, nemůžeme se přece uzavříti před dějinnou skutečností, že po válečných periodách, obzvláště po tak obrovských katastrofách, jako byla světová válka, následovati musí delší období míru. V těchto dobách je zajisté zbytečným plýtváním peněz udržovati nepoměrně velké masy ve zbrani a provozovati výcvik milionového vojska, kde přece většina těch, kteří se nyní vycvičují, ke konci nynějšího dlouhého mírového období nebudou více přicházeti v úvahu jako kombatanti; opatřovati drahé prostředky válečné, které patrně technickým pokrokem budou již v krátké době předstiženy a ve vážném případě budou míti jen cenu starého železa, je rovněž nesmyslné. Někdejší odpůrci Československa jsou odzbrojeni a jsme s nimi spojeni přirozenými hospodářskými a přátelskými, při nejmenším však, což se týká Maďarska, korektními styky. Nějakou reální cenu nemůže tudíž míti mocné vybudování československé branné moci, ba i psychologická cena zbrojení je fiktivní, ježto mocenské postavení státu v poválečné době odůvodněno je méně silou jejich vojsk jako jejich hospodářskou silou. Nelze míti za to, že by celkem dosti dobře spravovaný stát, jakým je Československo, trvale sledoval, ba stupňoval přepych přehnaných výdajů pro brannou moc, kdyby k tomu nebyl povinen pro mezistátní svazky. Je-li tomu tak, což prozatím při malém orientování veřejnosti o těchto otázkách lze jen tušiti, pak je velmi na čase, aby zahraniční politika své snahy především soustředila k tomu, aby tyto svazky byly na snesitelnou míru zmenšeny a pokud možno zcela zrušeny.

Velevážené dámy a pánové! Je zcela jisto, že se zemědělství následkem zahraniční konkurence a světové nadprodukce nalézá ve velké krisi, a mluví se o tom, že se dostáváme také do krise průmyslové. Míru této průmyslové krise můžeme měřiti na nezaměstnanosti, míru zemědělské krise však nikoli. Nezdá se, že se průmysl ve svém celku nalézá v krisi, i když klesá mimořádná konjunktura uplynulých let. Měli jsme v listopadu 38.000 nezaměstnaných, což celkem odpovídá periodické nezaměstnanosti, v době zimní, anebo se alespoň příliš od toho neuchyluje. Všechny hospodářské číslice minulého roku jsou ještě příznivé, dobývání uhlí, práce přes čas, železniční doprava jsou namnoze příznivější nežli roku 1928. Proti 38.000 nezaměstnaných v listopadu bylo 1¹/₂ milionu hodin přes čas. Deprese nastává spíše v určitých oborech, při plném zaměstnání v oborech jiných. Má-li průmyslová deprese pro stán především sociální význam, je zde úkolem státu, aby především odstranil sociální následky nezaměstnanosti, i prohlašuji zde rovněž, jak to již učinil kolega Stöhr ve výboru, že jsme ochotni spolupracovati na řešení této otázky, dostane-li se nám také na druhé straně při řešení zemědělské otázky potřebného porozumění. Pánové, zemědělská krise však má povahu zcela jinou, jeví se nikoli jako nedostatek podstaty, nýbrž jako problém výrobní struktury pro budoucnost. Zde jest úloha státu také podstatně jiná, totiž ta, aby cenu průmyslových a zemědělských výrobků uvedl do správné relace, jestliže tato relace byla vlivem ciziny porušena.

Kdybychom dnešnímu vývoji v zemědělství přihlíželi nečinně, rozšířila by se tato krise snadno přes celek a připravila by státu obrovskou škodu. Dávám zde panu ministrovi financí za pravdu, jenž řekl ve svém výkladu: Hospodářská situace není růžová, pesimismus však není odůvodněn. Řešení zemědělské krise je v našich rukách, o průmyslové krisi prozatím nelze mluviti.

Poznání pro těžkou krisi zemědělskou dostavilo se u socialistických kruhu tohoto státu velmi pozdě a také zde měrou, kterou se zemědělství nikterak nemůže spokojiti. Jsou to drobky, které se nám hází v poměru k socialistickým požadavkům. Také pana ministra financí, který sice ve svých vývodech existenci zemědělské krise uznal, chtěl bych poprositi, aby na ni vzal zřetel také ve svém jednání. Musí nás zástupce zemědělství rozčíliti, jestliže se pan ministr proti oprávněným požadavkům, které kladeny byly při různém daňovém jednání a na půdě parlamentu, ve většině případů choval velmi zamítavě, kdežto při nárocích socialistických, které pro státní hospodářství znamenají mnohem větší zatížení, klidně prohlašuje, že tyto požadavky pro něho neznamenají žádný finanční problém.

Vyjednáváme nyní o odstranění anebo zmírnění zemědělské krise a jsme zvědavi, zdali práce venkovského lidu bude oceněna jako všechno ostatní, anebo zdali musíme dále robotiti a podlehnouti. Neberte si v zemědělských otázkách za vzor Moskvu, nýbrž poskytněte také lidem, kteří vyrábějí denní chléb, právo na existenci člověka důstojnou, kterou požadujete pro všechny ostatní.

A nyní ještě krátce několik slov o daňové morálce. Pan ministr financí si stěžoval do toho, že přes berní reformu daňová morálka nestoupla, nýbrž spíše poklesla. Platiti není žádným potěšením. Sáhne-li někdo do svého měšce anebo do svého portefeuille, pak chce za své peníze něco viděti. Tomu tak bohužel: daní a dávek není. Stát stal se nám pouhý m pojmem, jednomu jako bezohledný vládce, druhému jako dojná kráva. O přízeň ciziny ucházíme se velmi silně, ale aby se vlastním občanům ujasnilo a také dokázalo, že se něco pro ně děje, to nikoho nenapadne. Když se správní rok účetně skončí, mělo by se poplatníkům vysvětliti, jaká část daňových peněz uložena a vynaložena byla produktivně. Snad nalezl by pan ministr financí snadněji tu miliardu, o kterou chce rozpočet zkrátiti.

Je skutečností, že stát a poplatník stojí proti sobě cize. Daňový podvod nehanobí, to jest: platiti daně nepociťuje se jako mravní povinnost. Rozhorlí-li se někdo nad daňovým podvodníkem "je to jenom zlost z toho, že sám musí platiti více, poněvadž druzí se placení vyhnou. Lidé, kteří jinak nemají ve svém jmění nepoctivě nabytého haléře, radují se zlodějsky z toho, mohou-li státu uštípnouti nějakou korunu z daní.

Stát je špatným podnikatelem a správcem. To je věta, o jejíž pravdě málokdo pochybuje. Ale praktické důsledky z toho nikdo nevyvozuje vyjímaje daňové podvodníky, kteří státu platí pokud možno málo, aniž by pociťovali výčitky svědomí.

Zemědělec platí středověkou pozemkovou daň a je, pokud jde o daň z obratu a důchodovou daň, paušalován. Zdali k vlastnímu anebo ku prospěchu státu, chci ponechati stranou. V každém případě nemá téměř žádné příležitosti, aby poškozoval stát daňovým podvodem. Mnohem větší než na straně poplatníků je však nemorálka na straně berních úřadů. Ty jsou to především, které státnímu občanu vnukají pocit, že jest mu jednati s bezohledným protivníkem, který je silnější nežli poplatník a kterého přelstíti nejen že není hanba, nýbrž spíše ctí. Berní správy vydržují si špehy a vyzvědače. Každý poplatník platí jim především za podvodníka a jeho poctivost vyžaduje přísného důkazu. Předpisy jsou někdy přímo ztřeštěné. Myslí si: není-li ti předpis vhod, můžeš rekurovati. Rekurs pak zůstane ležeti, podá-li kdo nějaký. Tu a tam nechá stát s sebou smlouvati. Známé anebo pověstné daňové odpisy jsou znamenitým prostředkem pro povznesení berní morálky. Neschopnost zřejmě nabývá půdy u berních úřadů a bezohledná restrikce zdatných starých, z valné části německých úředníků projevuje se znatelně. Jak často je mladému českému úředníkovi nemožno dorozuměti se s německými stranami a dlužno vzíti na pomoc tlumočníka, poněvadž úředník ovládá jen nedostatečně spisovnou němčinu. Šli jsme tam s úmyslem, abychom z daňových předpisů zmoudřeli, a když odcházíme, jsme hloupější nežli před tím. Tak to chodí u nás s berní morálkou. Přemýšlejme jednou o tom, kde je kořen zla, a snad bude pak lépe. Pana ministra financí chtěl bych poprositi, aby tomuto zlu věnoval zvlášť svoji pozornost.

Ke konci chtěl bych ještě prohlásiti toto: My Němci nezúčastníme se vlády a většiny proto, poněvadž jsme v tomto státě uspokojeni, nýbrž abychom ze své spolupráce a ze svého loyálního stanoviska k úkolům státu odvozovati mohli samo sebou dané oprávnění k tomu, aby se s námi stelně jednalo jako s plnomocnými občany. Považuji za vyloučené, že spolupráce Němců, která se po více než 4 roky v nejtěžších zkouškách osvědčila, snese, aby na druhé straně neomezeně existovali dále vedlejší vlády.

President Masaryk slavil v poslední době své 80. narozeniny. Muž, který svému národu byl vůdcem a osvoboditelem, poznal během času správně, že revolučních method v době evoluce, ochoty k mírumilovné spolupráci, použíti nelze. Směrodatným bude na české politické straně poznání, aby president Masaryk, kterého si přece vysoko vážíte, a jenž na české straně dodnes je jediné oprávněn těšiti se důvěře Němců, byl slyšen a aby se mu rozumělo, a aby jeho názor proměněn v byl ve skutek. Tak zase nastane mír pro upřímnou spolupráci. V této naději, přinésti národům skutečný mír, pracujeme spolu. Předpoklady pro řešení národnostního problému v tomto státě jsou s německé strany dány. Ta české straně bude potřebí se rozhodnouti, zdali chtějí tuto spolupráci, zdali chtějí skutečně vnitřní mír.

Po převratu hlásali čeští politikové, že Československo musí býti vyšším Švýcarskem. Jak byli jsme zklamáni v těchto přípovědích a slibech! Dávka z majetku, zničení válečných půjček, pozemková reforma, zatlačení Němců z pracovního místa, to byly začátky vyššího Švýcarska! A přece bylo by to také vyhovovalo tradicím českého národa, jenž vždy smýšlel autonomisticky, kdyby nebyl vál vítr od západu, z kteréžto příčiny nebylo zde vůle poskytnouti Němcům autonomii.

.Pánové! Ve včerejší konferenci předsedů klubovních podal zástupce komunistické strany návrh, aby všechna pozvání a zprávy v vloženy byly také v jazyce německém, jakož i v jazycích ostatních menšin. K tomuto návrhu mluvili také zástupcové německých sociálních demokratů, jakož i německé křesťansko-sociální strany lidové, aby se předešlo nedorozumění ve zprávách "Bohemie" a "Reichenberger Zeitung", jakož i jiných listů, služiž k vysvětlení, že také kolega Luksch projevil souhlas s tímto návrhem, což zajisté dlužno považovati za věc samozřejmou, že se k tomuto oprávněnému požadavku v plném rozsahu připojujeme. Jestliže pan kolega Pánek, jakož i pan kolega Dyk zaujali stanovisko proti tomu, dlužno litovati, že se zástupcově těchto obou stran stale ještě staví na zamítavé stanovisko vůči poskytování práv Němcům v tomto statě a že se tím ocitají v jistém rozporu s přáním a vývody pana presidenta státu Masaryka. Co se týče námitky kolegy Pánka stran úsporných důvodů, chtěl bych proti tomu jen podotknouti, že kolega Pánek mohl by v jiných oborech mnohem lépe raditi k úspornosti, kde by tato byla mnohem lépe na místě. Případně obávané větší výlohy lze v rozpočtu senátu za jisté označiti ještě za snesitelné a nejsou v žádném poměru k výhodě a užitku, jenž by tím vzrostl jednotlivým zástupcům, kteří nejsou mocni státního jazyka. Chtěl bych při této příležitosti požádati také předsednictvo senátu, jemuž bylo přikázáno další jednání o tomto návrhu, aby dalo průchod spravedlnosti.

Jestliže pan ministr věcí zahraničních dr. Beneš nedávno v jakési přednášce mluvil o tom, že Rakousko-Uhersko padlo jen proto, že nedovedlo rozřešiti národnostní problém, pak řekl bych k tomu, že také dnes po 11 letech trvání tohoto státu existují ještě velmi vlivné české kruhu, které nedovedou oceniti cennou spolupráci Němců a které se domnívají, že nestoudným potlačováním menšin, obzvláště však Němců, prokazují tomuto státu nějakou službu; souhlasím úplně s panem ministrem věcí zahraničních, který dále praví, že se nenalézáme ve stejné situaci jako staré mocnářství, nýbrž že žijeme v jiném duchu. A budeme-li v tomto duchu provozovati svoji národnostní politiku, přežije tento stát všechny obtíže a bude při krásné spolupráci všech národností, obzvlášť však Čechů a Němci, vzkvétati a růsti. To je také naším přáním a v tomto smyslu budeme také hlasovati pro rozpočet. (Souhlas a potlesk.)