Místopředseda Luksch (zvoní): Dále má slovo pan sen. Votruba.

Sen. Votruba: Slavný senáte! Projednáváme právě 12. rozpočet. Když porovnáme první rozpočet, který jsme projednávali v revolučním Národním shromáždění zde v této místnosti a jenž končil cifrou 20 miliard, s rozpočtem letošním, který nedosahuje ani 10 miliard, vidíme, že tendence výdajů a tendence potřeby naší republiky je klesající. Jednak zaplatili jsme si etablování státu, to, co v prvních letech bylo nutno a co každý soukromí podnikatel, když etabluje obchod nebo živnost, musí na začátku vložit, to pomalu vymizelo z našeho rozpočtu, a pak nedá se upřít, že začali jsme do jisté míry šetřit. Šetříme, ale podívejme se na to, šetříme-li správně a na pravém místě. Šetříme-li na státních a veřejných zaměstnancích, pak nešetříme správně. Pak se tu jeví stát jako zaměstnavatel, který nemůže býti vzorem, ale který může býti spíše výstražným příkladem. Každá korunka ušetřená na státních zaměstnancích znamená ve svém důsledku možnost velikých škod pro stát, neboť jen spokojená byrokracie - nebojíme se toho slova - byrokracie v tom pravém slova smyslu, znamená pořádek v administrativě a správnou administrativu vůbec. Každá korunka na této byrokracii ušetřená na druhé straně jde ke škodě státu, který tyto korunky ušetří.

Když se dnes podíváme, kolik požadavků je nesplněno a jak v poslední době musíme je takřka násilím od ministerstva financí vymáhat - staropensisté, to je přímo výkřik, hanba před celým světem - bezmála to vypadá tak, že čekáme, až všichni staropensisté vymrou, a pak se jim to snad bude chtít po nějakých etapách pro těch 13 lidí, kteří tu zůstanou, upravovat.

Dělejme to po 5 roků, a nebudeme musiti dělati nic, poněvadž za 5 roků tady nebude ani jeden z těch staropensistů, poněvadž nemají na své nejnutnější živobytí, á jejichž živobytí je plné strádání při veškeré té práci, kterou dělali, třebas ne pro stát náš, ale pro předchůdce toho státu, a v našem státě dokončili své služby.

Podívejme se na otázku, která se vynořila, 13tého služného pro veřejné zaměstnance, co ta nadělala zlé krve! A není to dohromady nic jiného, než že je v tom jistý psychologický moment, že státní zaměstnanec dvakrát do roka, když se myslí dvakrát do roka dát, že, než nastupuje dovolenou se svou rodinou, má přece něco jiného, než obyčejný svůj příjem, a pak zejména před Vánocemi, je to také silný psychologický moment, že může něco svým dětem a své rodině dáti z něčeho, co není řádným jeho příjmem, poněvadž jeho řádný příjem je každý měsíc stejný a z toho nemůže dělati žádná zvláštní vydání. A nyní se máme hádati s p. ministrem financí o těch 30%, 70% nabízí. Pravím, jestli se může 300 mil. Kč dáti jak vklad na fusi tří bank, která znamená vlastně sanaci jejich špatného hospodářství (Tak jest!), pak může tady býti pro ten 13tý plat našich státních a veřejných zaměstnanců také ještě po ruce náležitá úhrada. Je to stejné jako s otázkou resystemisace. Zdá se, že vedoucí pánové v ministerstvu financí mají snad všechno, co potřebují, a že se tady objevuje pravdivost starého přísloví, že sytý hladovému nevěří a že nemá pro něho žádný cit. My však naproti tomu říkáme: Jestliže budeme žádati od našich státních zaměstnanců plnění povinností - a mohu říci, že v této věci nemáme žádných stížností - jestliže chceme, aby ten byrokratismus staral se o republiku a její vnitřní správu tak, jak se stará dosud, a aby se mohlo ještě snad, když by byl spokojenější, přidati této starosti a práce, pak musíme hledět jeho odpovědnost a jeho práci také náležitě ceniti. Konec konců pravím to, že i se stanoviska samostatných podnikatelů, tady mohu mluviti se stanoviska obchodu a živnosti, aby tyto platy byly upraveny, aby Jednou bylo zadost učiněno v právním a hmotném postavení našeho úřednictva a naší byrokracie, poněvadž ten výdaj, který se na to dá, není výdajem neproduktivním. Ten se neušetří, ten nepůjde někam do bank a spořitelen, ale pomocí jeho učiní státní zaměstnanci nejnutnější nákupy, které zadržovali proto, poněvadž na ně neměli.

My jsme mohli šetřiti na něčem jiném. - Vzpomínám jen jedné věci. Každý rozumný= otec rodiny hospodaří podle svých příjmů. Podle svých při jmu se zařizuje, podle nich má svou domácnost, který má menší příjem, má jednoduchou a prostou domácnost, kdo má větší příjem, ten si může dovoliti více pokojů a dáti také do nich pěkný nábytek, může si dopřáti jistý luxus, knihovnu, hudební nástroje, originály atd. My jsme vznikli jako republika, ani jsme nebyli na to náležitě připraveni, která si tak připadá jako dva manželé, když se vezmou a teď mají spolu hospodařiti a nemají nic jiného než dvě pilné ruce. My jsme neměli také nic jiného než pilné ruce a svědomitou práci našeho občanstva bez rozdílu tříd a povolání. Ale nějak jsme příliš moc potřebovali v těch začátcích. Nemyslím tím ta nutná vydání, o kterých jsem mluvil a která znamenají etablování našeho samostatného státu, ale to vnitřní jeho zařízení, to vyšperkování, na to bylo na všechno dosti času, poněvadž to vedlo k tonu, že dnes nemáme na věci, kterých skutečně potřebujeme. (Tak jest!) My jsme měli kde umístiti ministerstva, ale přesto stavěli jsme nové paláce, nové budovy v době, kdy stavební konjunktura byla největší a následkem toho stavební materiálie nejdražší. Můžeme říci, že tímto způsobem stát přispěl ke zdražování stavebních materiálií a následkem toho ke zdražování všech staveb a velikému zvýšení činží, ovšem přirozeně v nových domech.

Kdybychom byli počkali, nebylo by té drahoty, a kdybychom dnes, kdy začíná veliký pokles stavební konjunktury, jako stát začali stavěti to, co jsme vystavěli za drahé peníze v minulých letech odpomohli bychom nezaměstnanosti a přišel by stát k tomu daleko laciněji. Myslím, že je lépe vydati za práci, než když se bude dávati na podporu v nezaměstnanosti i ve směru toho zlepšeného pro dělnictvo nezaměstnané gentského systému Tedy to byla veliká chyba, že jsme tam nešetřili. Řekněme si upřímně, tam, kde jsme si nejbližší, šetříme také. Myslím poslanecká sněmovna a u nás. Nemůže to býti horší, než jsme zde zařízeni, ale poslanecká sněmovna vypsala soutěž na plány, teď pomýšlí na stavbu nové budovy, ale při tom se tam každý rok strkají nové a nové miliony, a člověk se tam doptá jenom podle toho běžného pojmenování ne poslanecká sněmovna, ne Rudolfinum, ale "u tří architektů". (Tak jest!) V době, kdy pomýšlíme na stavbu nové budovy, nač potřebujeme tam dávat nové miliony? My zde nemáme ani teplou vodu, abychom si mohli umyti ruce, a to bychom potřebovali, ale my si myslíme šetřiti stát. Tvrdím, že ještě nepřišel čas, abychom stavěli novou budovu, máme pořád peníze kam dáti. Vždyť v této budově se udělalo dosti rozumných věcí. Ale když se po díváme do ciziny, nevidíme tam nádherné paláce; potřebujeme jíti do Švýcar a když se podíváme, kde zasedá švýcarská spolková rada, vidíme, že tato místnost je hůře zařízena než tato. Nemají tam žádné nádherné paláce a při tom si obhajují svoji posici v koncertu evropských mocností a nikdo nemůže říci, že je to na jejich škodu, že jsou tak jednoduše zařízeni.

Je pravda, my nevyhazujeme, všude šetříme, ovšem zase tam, kde nemáme. Na vysokých školách, na nemocnicích, na věcech, které jsou vlastně vykřičníkem toho, že nejsme na výši doby. V našem úřadování ještě pořád panuje ten svatý byrokratismus. A proč? Ne vinou té byrokracie, jako těch předpisů, které jsou vydávány. Kol. Ant. Novák měl příležitost v rozpočtovém výboru poukázati na jednom příkladě, kolik podpisů taková věc, než byla vyřízena, spotřebovala, těch bylo 80, a jak putovala z jednoho oddělení do druhého, tam se to zaneslo a nechalo ležet, tam byly parafy dány, pak to šlo jinam a trvalo to několik měsíců, než malá, docela nepatrná záležitost byla vyřízena.

Musíme říci, že to snad bude neblahé dědictví zákona o reformě veřejné správy. Myslím, že jich budeme míti ještě více. A já myslím, nemá-li pojem byrokrata klesnouti zase na pojem toho strašidla, jako to bylo ve starém Rakousku, že bude potřebí do našeho úřadování vnésti nového zcela moderního ducha. Zabrániti tomu, čemu Němec říká "Schreiberei" a vyřizovati.

Veliká chyba je, že se neprovádějí zákony, které máme, na př. o pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Zákon tento platí od 1. ledna roku minulého a přeci není dosud zdefinitivněno jmenování správy. Dokonce ne ani vybudování pojišťovacích soudů, vrchního pojišťovacího soudu a pojišťovacího soudu pro jednotlivé oblasti republiky. Co se povoluje důchodcům, důchody a všechny platy, děle se per nefas, ačkoli zákon platí již druhý rok. Stejně není zachováván zákon o reformě veřejné správy. Rozpočty jednotlivých obcí nejsou schvalovány a píšeme dnes již 1. dubna. Obce následkem toho hospodaří také per nefas, protože podle zákona mají míti rozpočty schváleny. Nebo se dějí takové věci, které znamenají přímo jakési vybočení z ustanovení zákona. Uvádím příklad. V Opočně chtěli míti okresní správní komisi. Opočno patří k Novému Městu nad Met. a je tam přirozeně okresní zastupitelstvo podle zákona o reformě veřejné správy a okresních a zemských zastupitelstvech. Bylo to ovšem zemským úřadem zamítnuto, ale za nějaký čas to bylo povoleno, ta komise již funguje, a vy se marně ptáte, kde je v nějakém ustanovení zákona pro to opora. Ale zákony se nejen neprovádějí, nýbrž ani nešetří, nezachovávají. Je to ta věc, o které jsem se zmínil, fuse bank na účet konsolidačního fondu, jehož účel jest jistě naprosto jiný. Má se provésti sanace tří bank, z nichž jedna, již dávno pasivní, vyplatila ještě před rokem řediteli, který z ní odcházel, odbytné asi jeden nebo dva miliony, nevím přesně kolik, ale milionové odbytné to bylo. Zde se obchází zákon a obchází se také parlament.

Mluvili-li jsme o zákonech, které máme, můžeme také promluviti o zákonech, které bychom potřebovali. Jsou to: Zákon o právních poměrech zaměstnanců ve vyšších službách, o čemž se již dávno a dávno mluvilo. Má nahraditi dosud platný zákon o obchodních pomocnících. Posud jsme však jeho předlohu neviděli, dále je to zákon o nemocenském pojištění těchto zaměstnanců. Když jsme udělali pensijní pojištění, docela logicky se očekávalo, že se udělá nemocenské pojištění, ale věc stále není v proudu, čekáme teprve na vládní předlohu. Dále bude potřebí důkladné reformy živnostenského řádu. Pracují na tom poradní sbory, hlavně státní živnostenská rada, ale práce tyto jdou tak pomalu, že se naskytuje otázka, zda by se nedoporučovalo alespoň některé nejdůležitější sporné partie v živnostenském řádu upraviti, než bychom přikročili k úpravě celkové. Dále je potřebí nového zákona, kterým by byl smutný osud staropojištěnců podle pensijního potištění zaměstnanců ve vyšších službách poněkud napraven a existence jim takto ulehčena. Nesmíme zapomínati na jednu věc. Myslili jsme, že budeme míti o jedno ministerstvo méně, žele určeno k zániku, a zasloužilému odpočinku, totiž ministerstvo zásobování. Politické poměry však vyvolaly jeho znovuvzkříšení. Nechci k tomu přidávati žádné reminiscence, jen řeknu tolik, že stále stojím na stanovisku, že tohoto ministerstva není potřebí a že také nic nenapraví. Bude-li důstojným nástupcem starého ministerstva zásobování, je naprosto zbytečné. Musíme se již dostati ven z ovzduší té mentality, že stát je povolán všechno regulovati. Hospodářské poměry regulovati nemůže. Hospodářský život si dává zákony sám. Za starého Rakouska jsme viděli, že ani císařské ani vládní nařízení, ba ani žádný zákon nedonutil slepičku, aby snesla více vajec, kravičku, aby měla vícekráte telátko, než jí příroda dovoluje a umožňuje, ani zem, aby měla vícekráte úrodu a více rodila, než jak byla zpracována, pohnojena a jak ji člověk k té úrodě a tomu všemu připravil. Ale u nás se myslí, že je tady úřad, a ten že všechno spraví. Víme, že máme dnes drahotu a nedostatek, víme však, že ministerstvo zásobování láci nepřivodí. Ministerstvo zásobování začalo akci s mlékem. Mohu říci, že to byla dobrá akce, poněvadž měla svůj určitý úspěch. - Ale v dalších akcích, prosím, bude velká otázka, jaký úkol si ministerstvo najde. Neslyšeli jsme od pana ministra zásobování ani v rozpočtovém výboru nějaký příští plán. Ten teprve připravuje. Ale poněvadž připravuje zase novou instituci, a to komory spotřeby, myslím, že u něho vůdčí myšlenkou bude držeti organisace, které s konsumenty nejvíce přicházejí do styku a mají nejvíce s nimi společných zájmů. My je tedy máme dávno. Máme družstevnictví a dosti vyvinuté konsumnictví a podívejte se, jak se hlásalo, že jak družstevnictví, tak konsumnictví musí sloužiti k tomu včelu, že má přivoditi láci všeho toho, co konsument potřebuje, že má býti regulátorem cen! A já pravím: Ani ve válce, tím méně dnes se neosvědčily, že tento úkol skutečně vykonaly. Nejsou regulátorem cen. Proč? Já to řeknu přímo. Náš obchodník si z toho nic nedělá, když už ho to přebolelo, že konsum v té obci blízko má, když už ta skutečnost ho přebolela, že je tam konsum, nic si z toho nedělá, poněvadž ví, že se může na konsum nejlépe spolehnouti, ten že dovede držeti nejlépe ceny. Podívejte se na Velkonákupnu, jaké má miliardové obraty! Řekněte, kolik že vykazuje čistého zisku, a jak malému obchodníku a rolníku naměří se výdělková a obratová daň. Družstevnictví nemá tento účel. Družstevnictví, družstva a konsumy mají účel zcela jiný, mají účel politický. A to já chápu. Ať se to zapírá, jak chce, s povolaného místa to bylo přiznáno a přiznal to veřejně Poison, generální tajemník Světového svazu družstev konsumních, že cílem družstevnictví není nic jiného, než dospěti k socialistické republice. (Sen. Jarolim: Bylo by to neštěstí?) Každý má právo se snažiti, o co chce, Jestli by to bylo neštěstím nebo štěstím, o to se nechci příti, ale tvrdím, že jako mají právo připravovati si socialistickou republiku, máme my právo říci, že po ní ještě netoužíme a že prozatím socialistické republice a té ideji mnoho přáti nebudeme.

Kdo však přivodil, přivodí a je s to přivoditi láci? Obchodníci, samostatní podnikatelé. Dokáži to příkladem: V době, kdy u nás rýže stála přes 12 Kč, byl to velkoobchodník Adolf Burián, který sem dopravil rýži tak lacinou, že se prodávala za 6.70 Kč, dokonce za 6 Kč, později za 5 Kč. To nedokázal konsum. Konsumy nemají naprosto nic lacinějšího, a při všech výhodách daňových a poplatkových měly na konec tu největší výhodu, že po těch sedmi tučných letech, kdy mohly a měly nashromážditi jako každý řádný obchodník určitou reservu, řekly: Nastává pokles cen, my jsme v situaci prekérní - a šly na stát. A stát pomohl, dával milionu a sanoval. A tady je to, co bych rád, aby z našeho hospodářství státního vymizelo. Dokud budou určité hospodářské korporace a podniky viděti možnost, když buď následkem špatného hospodaření, anebo třebas nezaviněně upadnou ve finanční tíseň, že je tady ještě stát, který může pomoci, který pomůže, pak málo na jdete podniků, které by na to nespoléhaly, málo najdete podniků, které by řádně hospodařily a dávaly pozor, jak řádný kupec hospodařiti má. (Výborně! - Hlas: Banky také!) Zajisté i banky. Když banky nebudou míti té jistoty, budou hospodařiti jinak. V bankách to dopadá tak, že správní rada dostane něco, ředitelé moc, a akcionáři ostrouhají nakonec kolečka. Chci dokázati jen, že se obchodnictvo přičiňuje, aby bylo lacino. Tedy ten příklad v poválečném období jsem dal. Chci říci, že obchodnictvo se vážně zabývá myšlenkou racionalisace obchodu. To znamená racionalisací k zlacinění. Mám zde před sebou Věstník Masarykovy akademie práce. Tam v ústavě pro vědeckou organisaci obchodu byla 7. ledna schůze. V zápisu o této schůzi najednou čtu: Pan Krejčí, předseda ústřední rady čsl. obchodnictva, přijímá členství předsednictva ústavu a děkuje za projevenou důvěru. Vidíte, hlásí se k práci v Masarykově akademii práce, aby prováděl tam možnost snížení cen a přivození láce zracionalisováním obchodu. Dále čteme v tom zápise, že tam byl čten přípis ministerstva obchodu, kde ministerstvo samo praví, že hodlá provésti některá statistická šetření, jež by byla podkladem pro další činnost v oboru racionalisace obchodu. Těší mne, že ministerstvo obchodu si těchto věcí všímá, a jsem jist, že by si všímalo více, kdyby jeho rozpočet byl daleko větší. I to je jistou skvrnou na tomto rozpočtu, že se pro ministerstvo průmyslu, obchodu a živností hodně škrtalo, zbytečně a nebezpečně. Myslím, že vynikne to následujícím porovnáním. Hospodářský úřad a referát pražský má rozpočet 48 mil. a ministerstvo obchodu, které je pro celou republiku, má rozpočet jen 45 mil. Kč.

Dále velká vada u nás je, že ještě na otázku drahoty nedovedeme se dívati správně. My směsujeme drahotu s lichvou. Lichva vlastně tam, kde je draho, ani neexistuje, ale zde je více méně problém drahoty, kterému se musí čeliti, že ne to, co je drahé, také znamená lichvu. My jsme na to utvořili zvláštní zákony, máme také zvláštní sbor lidí a úřad pro potírání lichvy. Ustanovení zákona o potírání lichvy jsou tak drakonická, že, když je čtete, až husí kůže na těle vyvstává. Považte, že i trest smrti je zaveden, může býti uložen. Táži se, jestli pak některý pravý keťas byl odsouzen. Nějaká malá selka nebo chalupník, kteří donesli vajíčko o pětník dražší, nebo obchodník, kterému spadla cena, náhodou s pytle s čočkou nebo moukou atd. hned pánové byli při tom a dali 50 Kč pokuty. Máme také ustanovení, že mohou býti lidé dáni po opakujícím se odsouzení do pracovních sborů. Už mnohý, když to četl, v duchu si představoval: Vidím tam toho kupce, od kterého jsem přestal brát, zatčena, jak ráno koštětem bude psát referát po dlažbě, bude musit pracovat. A stalo se to? Nikdo k smrtí nebyl odsouzen, neviděli jsme žádného, o kterém by se dalo říci, že by byl lichvář, ani že by kupec byl býval zametal ulice nebo byl v pracovních donucovacích koloniích. Malí lidé to odnesli, na velkého si stát netroufal. Patrně všechno to zákonodárství protilichevní nebylo nic jiného, než zbytečné šikanování malého a středního živnostnictva a obchodnictva. Vždyť jsme ani v této věci nevynalezli prach na silnici. Francie nás předešla, za doby Jakobínů byl zaveden trest smrti za lichvu a ani jednoho nepopravili a tu káru hospodářství státního uvázlou v tehdejším poválečném blátě, musil teprve volny obchod, volné živnosti vytahovati ven. Myslím, že by i v této věci mohla nastati náprava, a zákony, které pokládám dnes, kdy je volná nabídka a volná poptávka, prostě kdy je volný obchod, za zbytečné, aby byly odvolány a zrušeny.

Obyčejně, když se v senátě začíná mluviti o rozpočtu, věnuje několik řečníků pozornost poměru senátu k poslanecké sněmovně. Chci tedy také několika slovy tohoto předmětu se dotknouti.

Podstata je v systému dvoukomorovém. Je-li systém dvoukomorový u nás oprávněn nebo ne. V demokracii systém dvoukomorový jest oprávněn, musíme si však uvědomiti, co demokracie jest. Užívá se výrazu demokracie již od dob Herodotových, je to vláda všech příslušníků států oprávněných k volbě, ovšem pomocí zastupitelských sborů, z nichž je vláda, a respektování usnesení většiny. To je pojem demokracie na rozdíl od monarchie, která znamená vládu jednoho a od oligarchie, která znamená vládu několika. Pravím, že nezáleží při demokracii na označení, nýbrž na věci samé, co je náplni tohoto pojmu demokracie. Tak jako republiky, které jsou považovány za demokratické již proto, že jsou republikami, mohou býti ve svém jádru nedemokratické, tak máme státy, které nemůžeme nazvati nedemokratickými proto, že republikami nejsou, a mnohé z nich, jako na př. Anglie a Norsko, jsou republikami s panovníkem v čele. Když ve Francii měl býti zaveden v republice systém dvoukomorový, zcela přirozeně, že byla mínění pro i proti. Ku příkladu Siyès pravil: "K čemu bude druhá komora? Bude-li souhlasiti s poslaneckou sněmovnou, je zbytečná, nebude-li, je ničemná." - Je to velice lehká logika, které užil kdysi kalif Omar, než dovolil zničiti alexandrijskou knihovnu, když pravil: "Souhlasí-li tyto knihy s koránem, není jich potřebí, příčí-li se mu, buďtež zničeny." - Podle této logiky bychom se nedostali nikdy k vážnému řešení otázky systému dvoukomorového. Ale vidíte přece jen, že v Evropě až na Bulharsko, Estonsko, Finsko, Jugoslavii, Řecko, Rakousko, Německo a Rusko, všechny ostatní státy mají dvoukomorový systém. Ve Francii byly proudy proti senátu, jmenoval jsem Siyèsa, a posud dnes v různých velkých debatách vyskytují se řečníci, kteří ustavení senátu zamítají. Neuznávají je ani za oportunní ani potřebné, ale těchto odpůrců již ubývá. Většina tvrdí, že senát ospravedlnil již ve Francii svoji existenci. Poukazují zejména na to, jak v roce 1888 senát zavrhl návrh Boulangerův, aby byla sněmovna francouzská rozpuštěna a vypsány nové volby, pomocí kterých Boulanger chtěl svoje plány provésti, poněvadž doufal tam dostati většinu. A ukázalo se později, že senát měl pravdu, poněvadž, kdy potom fungoval jako nejvyšší soudní dvůr, prohlásil, že Boulanger, který mezitím byl za hranicemi, byl uznán za velezrádce. Ovšem to vyplývá z práv, o kterých budu mluviti, které má senát francouzský, u porovnání s těmi právy, která máme my zde. Rasa anglosaská vidí politiku svou v překážkách kladených libovůlí vlády. Oni nechtějí míti nikde nic, žádnou moc bez kontroly, proto jsou pro dvě komory. A velice vtipně to vyjádřil Stuart Mill, který řekl: "Podle mého mínění je základním maximem vlády, aby v každé ústavě bylo středisko odporu proti moci převládající a tedy v ústavě demokratické možnost odporu proti demokracii."

Tedy jen proto, aby nedali jedné komoře právo rozhodovati, aby nedali jedné komoře moc rozhodovati, jsou pro systém dvoukomorový. To je to překážení druhé moci, která je základní myšlenkou státní ideologie každého Anglosasa. Proto systém dvoukomorový si tam vytvořili.

U nás jednali jsme o těchto věcech zde v těchto místech revolučního Národního shromáždění v památných dnech 28. a 29. února. A 29. února v ¹/₂4. hod. ráno jsme měli tu ústavu hotovou a šli jsme domů. Byla debata, debata dost vážná, každý se stavěl na jiné stanovisko, měli jsme přívržence senátu, měli jsme odpůrce. Tak na př. páter Šrámek, nynější pan ministr, prohlásil se proti senátu, ale pro referendum a pro plebiscit. Poslanec Stivín byl ostřejším odpůrcem senátu, ten pravil: "Senát podle mého soudu bude mrtvě narozeným děckem, ne proto, že by nebyl schopen práce, ale že nebude míti v žádné vrstvě společenské ani opory, ani sympatie. Myslím, že senát nebude míti žádné veliké budoucnosti, že přijdou doby, kdy se budeme vážně zabývati otázkou jeho zrušení."

To bych nevěřil, naopak řekl bych: Mohou přijíti doby, kdy i my nového senátora Stivína zde uvítáme.

Dr. Bouček, když jako zpravodaj, obhajoval předlohu o ústavě, pravil: "Poslanecká sněmovna je vypravena ohromnou přímo mocí, ale přesto není všemocná. To se jeví v kontrolní činnosti senátu." - My té kontrolní činnosti máme velmi málo a zejména ne to, co řekl dále, když poukázal na Maina, který požaduje od druhé komory, ne konkurující neomylnost, ale zvýšenou bezpečnost a dodal k tomu: "Myslím, že se nezklamu, předpokládám-li, že senátoři třeba téže politické strany, nebudou se chtíti spokojovati úkolem sacího papíru pro koncepty poslaneckou sněmovnou jim předložené. Radíce se odděleně v senátě, vynasnaží se, aby své názory uplatnili, a není vyloučeno, že přehlasovaná menšina, v klubu jedné sněmovny nabude vrchu v klubu sněmovny druhé."

o se nám také ještě nepřihodilo a zřídka se přihází, a tak je viděti, že přece jenom rozhodující slovo podle §u 44 ústavní listiny má poslanecká sněmovna. I když my to zde zvrtneme a dáme to nazpět poslanecké sněmovně a ona setrvá při původním svém usnesení, stane se toto její usnesení zákonem.

Jakáž pomoc, říkám si humorně: Senát je rodu mužského, poslanecká sněmovna rodu ženského a každá ženská chce míti první a poslední slovo. Tady v ústavě to poslanecká sněmovna také má. Jsou zde určité vady. Ale já pořád ještě nejsem takový pesimista, abych říkal, že my jsme sbor méněcenný a že se zde musí něco napraviti. Přál bych si, aby ústava a ustanovení, která máme o senátu, byla dodržována. Tam stojí psáno, že jsme voleni na období osmileté. A stalo se to někdy? Smetou nás s poslaneckou sněmovnou spolu, musíme jíti najednou do voleb. Je to klasické a působí to sugestivně. Jděte ven na chodbu a uvidíte tam naše album, na němž je napsáno: senátní období 1929 až 1930. Autor si netroufá mysleti, že my tu budeme seděti ještě v r. 1931. Jinak by napsal senátní období podle zákona 1929 až 1932. To ať se dodržuje. Nám nevadí tak předpisy o pravomoci senátu u porovnání s pravomocí poslanecké sněmovny, nám vadí praxe. Z našeho senátu se na př. neberou ministři. Proč? Ze všech jiných senátů se berou ministři, na př. ve Francii a Polsku. Nedávno jsem mluvil s polským senátorem, jemuž je 42 let, poněvadž tam věk je stanoven na 40 let, je senátorem, ale je vedle toho také ministrem. U nás se myslilo, že by žádný senátor to nesvedl, ačkoli mezi námi sedí lidé, kteří už tu svou ministerskou zdatnost dříve dokázali.

Prý to máme také demokratické. Předlohy mohou díti napřed do poslanecké sněmovny nebo do senátu. Jenže kolik je těch předloh, které se nám dají napřed do senátu? Říkám, alespoň když se bude dodržovati ústava, bude u nás nářků méně a méně. Já vím, že nedospějeme k tomu, abychom měli taková práva, jako na př. senát francouzský, který je skutečně revisorem usnesení sněmovních, který jest jejich korektorem a může je měniti. Právo senátu je dosti velké, když uvážíme, že bez jeho souhlasu nesmí býti poslanecká, sněmovna rozpuštěna, že dále na žádost presidenta republiky zasedá jako nejvyšší soudní dvůr pro těžké státní zločiny, jako jsme viděli, že soudil generála Boulangera. To jest ovšem oprávnění velké, a vzniknou-li rozpory mezi posl. sněmovnou a senátem, odstraňují se poradou společné komise, do které obě komise vysílají své zástupce. Poslanecká sněmovna je volena na 4 léta a tam je ovšem nemožno, aby senát byl rozpuštěn, poněvadž jemu naopak přísluší právo postavili se i proti úmyslu presidenta, rozpustiti poslaneckou sněmovnu, a teprve, když senát dá souhlas, může poslanecká sněmovna francouzská býti rozpuštěna.

Jak tedy dosíci nápravy? Já jsem sám několikráte o tom přemýšlel a mohu říci, že jsem nebyl dalek myšlenky na jiné složení senátu: ¹/₃ delegovaných ústředními korporacemi sociálními, hospodářskými a kulturními, ¹/₃ jmenovaných vládou a ¹/₃ volených. Řekl jsem si, ty ²/₃ by byly do jisté míry neodvislé, mohly by hlasovati, jak by chtěly, a nemusily by se dívati s oken parlamentu. Ale to není pravda. To jmenování se děje také na základě určité situace politické, jaká je v době, kdy se senát dává dohromady. Politické poměry by na to měly také vliv jen by se mohlo říci, že neodvislou by byla delegace kulturních, sociálních a hospodářských ústředních organisací. Ale jsem z toho vyléčen, když se podívám na Kanadu a vidím, že tam je senát, který sestává z 96 člena a je vesměs jmenován. Dodnes se nedovedl uplatniti, ústava tam platí několik desetiletí. Musíme počítati s dobou. Taková stará panská sněmovna za starého Rakouska měla své oprávnění, měla svůj význam, měla svoji podstatu. Proč? To jsme byli v monarchii. Tam byli dědiční princové a členové císařského domu, kteří tam nikomu nevadili v práci, poněvadž nepracovali, ale vadili ti, kteří tam byli jmenováni, ta smetánka z různých kruhů vědeckých, uměleckých a politických - velmi rádi tam vybírali býv. politiky ze sněmovny poslanecké - to byl vlastní kádr, který dělal celou práci v tehdejší panské sně, rasovně. Podíváme-li se dnes na její historii a na celou řadu zákonů, o jichž zlepšení má sněmovna panská zásluhu, pak musíme říci, poněvadž tam byly hlavy veliké, že tehdy za doby starého Rakouska systém druhé komory se osvědčil. Ale my jsme v demokratické republice a zde větší důraz klade každý na volby. Vždyť demokracie je právě vláda všech vyjádřená zastupitelskými sbory, nejvyšší hlavou a naší vládou. Tedy každý občan chce, pokud ústava mu to právo dává, za určitého předpokladu, věku a jiných vlastností, míti vliv na to a proto já tvrdím, že silnější v celém světě je druhá komora, která je volena, než ta, která je jmenována. I ta, která je jmenována, musí se ohlížeti ne z oken parlamentu na voliče, nýbrž na tu svoji vrchnost, která ji jmenovala. Pak není zde žádným způsobem možno mluviti o tom, že nestává nebezpečí, že této závislosti ona potom zneužije proti vůli sněmovny, která byla zvolena z vůle voličstva, vůle občanstva a příslušníků státu.

Tedy myslím, že ani my pro to nebudeme, abychom na principu, že senát má býti volen, něco měnili. Měla by se snad obnoviti taková stará panská sněmovna s absolutní mocí nebo měla by se rozšířiti moc senátu, propůjčiti mu přímo absolutní moc? Také se rozhodně jako praví demokraté proti tomu postavíme. My nechceme touto otázkou rozviřovati nově a nově naše politické poměry, ale musíme říci, že absolutní moci nemá míti ani jedna ani druhá sněmovna, nýbrž všecko dohromady, že má býti harmonie v práci.

Laveley, který se zabýval těmito věcmi velmi rád a několik let, napsal o tom slušné dílo "Vláda v demokracii". Ten praví o této věci: "Myslím, že žádné z obou sněmoven nesmí se uděliti právo zamítnouti neobmezeně návrh odhlasovaný jednou sněmovnou. Právo to má sněmovna lordů v Anglii, avšak užívá ho málokdy, poněvadž je samozřejmo, že by užíváním tohoto privilegia uvedla brzo svou existenci v nebezpečí." Hledá se ještě jiné východisko, a jsou mínění, že by se poměr mezi námi a posl. sněmovnou zlepšil, kdybychom byli pod jednou střechou. Ani to zcela dobře nedržím. Myslím, že ta vzdálenost, senát na jedné straně vody a poslanecká sněmovna za vodou, není největší překážkou, proč by navzájem tu nemohly býti určité styky senátu s posl. sněmovnou. Když nejsou přímo, tož jsou nepřímo. My ve stranách máme to tak zavedeno, že máme porady společných klubů, kde kolegové poslanci a my sedíme v jednom klubu a radíme se o věcech, které se mají konati v posl. sněmovně nebo senátu. Vzdálenost nemá vlivu. Je to nejlépe viděti v Anglii, kde sněmovna lordů a poslanecká sněmovna nejsou také vjednom domě, dále ve Francii, kde také není, tam je vzdálenost vypočtena dokonce na dvě míle. Sněmovna poslanecká je v paláci Bourbonském a senát v paláci Luxembourském a přece jim to nikterak ve vzájemném styku nevadí. Nač bych kladl důraz - senát a sněmovna, tedy systém dvoukomorový byl u nás zaveden následkem demokratického zřízení našeho státu - uvědomiti si, co je to demokracie. Řekl jsem, že nezáleží na pojmenování, nýbrž na tom, jakou náplň dáme jménu a pojmu demokracie. Já bych to zde viděl nejlépe vystiženo slovy presidenta našeho státu, který o demokracii řekl: "Demokracie, toť harmonie odpovědných činitelů složité správy státní." Myslím, že po této stránce to vystihl právě nejlépe pro předmět, o kterém zde mluvím. Nepůjde o to, abychom mezi sebou bojovali. Do budoucnosti myslím, že těch stesků bude čím dále méně, jen ať se zachovává, co bylo dáno do ústavy o senátu. Nejvyšším zákonem nám bude musiti býti harmonie, poněvadž my jsme těmi odpovědnými činiteli složité státní správy v prvé řadě, tedy ta harmonie, ten soulad, souzvuk, kde si přímo představujeme hudební nebo pěvecký sbor, kde má každý svůj hlas nebo nástroj a musí jej vyzpívati, vyfoukati nebo smyčcem dostati ven z houslí, nesmí jeden odpočívati na konto druhého a všechno dohromady to musí laditi, harmonovati, musí to míti pěknou harmonii, která lahodí našim uším, povznáší a rozveseluje naši mysl.

Tedy té demokratické harmonie si přeji mezi oběma sbory zákonodárnými a o senát nemusím mít strach. Já jsem pamětliv slov Bryceho, který praví: "Sboru, sestávajícímu z mužů rozumných, neohrožených, na výši doby stojících, nemohou vaditi ani nejhorší předpisy o jeho pravomoci, aby se náležitě neuplatnil".

Budu hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Luksch (zvoní): Další slovo má pan sen. dr. Buday.

Sen. dr. Buday: Slávny senát! Okolo veľkonočných sviatkov navštívil som priateľa. Bolo to v hodinách predpoludňajších. Chcel sa mi pochlubiť svojim novým radioaparátom. Zachytí Budapešť. Naslúcham a zistil som, že to bola kostolná kázeň, lež už to, kázeň ktorého vierovyznania, som zistiť nemohol. Kazateľ totižto nerečnil o veciach náboženských, ale okyptenom vraj Maďarsku a bohorúhavým spôsobom ho pripodobňuje k umučenému Kristovi, ktorý vraj preto visel na kríži obrátený k západu, lebo vedel, že kedysi bude v Európe krajina, štát podobný jemu, umučený a ukrižovaný.

Takto to išlo týmto tónom ďalej. Končil tým, že ako Kristus, i Maďarsko musí byť vzkriesené. Po kázni hlásilo racio sponové zprávy. A tu zasa samá chvála, že vraj ten a ten maďarský sponový klub zvíťazil a týmto dobrú propagandu urobil maďarskému menu, maďarskej veci v tom a v tom zahraničnom veľkom meste, Miláne, Neapoli atď. Zamyslel som sa nad tým, čo som slyšal. Áno, Maďari až takýmto fanatickým spôsobom vedu pracovať za svoju vec i zvnútra svojho štátu i v zahraničí cestou propagandy. A keď k tomuto dodáme, že koľko fanatizmu, práve toľko húževnatosti a vytrvalosti, je tu dostatočná príčina k obave, že nášmu štátu a slovenskému národu oddal ešte vždy nebezpečie hrozí. Veď pre každého Slováka národ svoj milujúceho je hrozná myšlienka možnosť, že znova by mohol jeho národ padnúť do otroctva, z ktorého sa nedávno vyslobodil. A či my proti tomuto nebezpečiu dostatočne mocné hrádze staviame? Sotva. A to je nová príčina k obave, že zatým čo mládež v Maďarsku i vo škole, i mimo školy fanaticky býva vychovávaná v národnom duchu, u nás na Slovensku porád v mnohých stredných školách miesto zdravého slovenského národného ducha saturovaná je školská mládež rozličným kozmopolitizmom, socializmom a mími ideami aspoň teraz ešte nevhodnými, a zatým čo Maďari takú úspešnú propagandu robia v zahraničí, naša zahraničná politika dokázala svoju bezmocnosť i pri nedávnom jednaní o reparáciách. Než ešte aj toto bysme sniesli, keby aspoň naša štátna správa bola taká, že by ona vyhovovala všetkým vrstvám a triedam národa a že by oné zabezpečila im hmotný a občiansky dobrobyt. Vtedy márne by boly všetky nástrahy, nech by prichádzaly odkiaľkoľvek, trebárs i od juhu.

Ja bysom bol najblaženejší, kebysom mohol povedať, že v ohľade tomto nemáme čoho vytýkať. Lež to s pokojným svedomím riecť nemôžem. Bolo by to zavádzanie samých sebe, čo býva častokráť najosudnejšie.

Keď dnes pri tejto rozpočtovej debate prednesiem isté výtky vážne i snáď menej závažné ohľadom štátnej našej správy, o jedno vás prosím, neráčite ich odbaviť mávnutím ruky a úsmevom s tým: toto je známe kverulanstvo. Nie preto ja prednášam tieto výtky, ale preto, aby ti, ktorých sa týkajú, ich uvážili a nápravu zjednali. Principiis obsta, sero medicina paratur, cum mala per longas convaluere moras.

Na dôkaz mojich vývodov sa budem odvolávať i na udalosti staršej doby a hneď za tým nasledovať bude prípad z novšej, doby, abysom dokázal, že toto je už dlhotrvajúce a tým viacej potrebuje nápravy.

Podľa starého a všeobecne známeho: "Justitia est fundamentum regnorum", pravosudie je ten odbor štátnej správy, ktorý musí stáť v očiach celého obyvateľstva nad všetku pochybnosť.

Viďme, či je tomu tak. R. 1924 na Slovensku, aspoň v Nitrianskej župe, boly prevedené župné voľby a ja som sa ešte pred voľbami dozvedel, že istým notárom a okresným náčelníkom bolo intimované, aby všemožne priviedli k víťazstvu tehdajšie vládne strany, i za cenu falšovania volebných zápisníc. Aby som mohol toto zistiť po voľbách, urobil som si poriadky, zorganizoval som vo viac obciach rozumných občanov tým cieľom, aby hneď po voľbe sa zišli a keď to ešte majú v čerstvej pamäti, aby zápisne zistili, koľko ktorá strana dostala hlasov. Stalo sa. Opatrený takýmito mnohými zápisnicami, išiel som do volebnej komisie, keď sa skrutínium prevádzalo, ako zmocnenec strany. Zaujímavé bolo, ako predseda volebnej komisie usiloval sa ohliadnuť od toho, aby boly prehliadnuté volebné zápisnice jednotlivých volebných obcí. Vraj to už urobili župní úradníci a je to teda zbytočné. Keď som však stál na svojom práve, stalo sa to, a tu som s hrôzou zistil, že skutočne na stá, ba na tisíce hlasov bolo ukradnuté, menovite komunistickej strane a našej a zase tieto hlasy pripísané boly menovite a hlavne agrárnej strane.

Ja nechcem tu slovo šíriť o politickej stránke tejto veci, učinil som tak svojho času vo snemovni, lež čo som ešte nemal príležitosť predniesť pred Národným zhromaždením, je justičná, stránka tejto veci. Ste snáď zvedaví, pánovia, ako táto vec s justíciou, s pravosúdim, súvisí, hneď vám vysvetlím. Abysom konštatoval a statuoval niekoľko prípadov, že také veci, ako je falšovanie volebných zápisníc, je trestná vec, podal som proti vícerým trestné oznámenia u štátneho zastupiteľstva. Z viacerých prípadov vzpomeniem len jeden. Takéto trestné oznámenie som podal proti istému Jaroslavovi Merhautovi, ktorý bol v tom čase úradník ministerstva pre správu Slovenska a bol vyslaný ako komisár dozerajúceho úradu k voľbe do obce Tormoš. Mám po ruke pôvodný dokument. Nech tento dokument vypráva sám, a tak nad všetky reči vydáva on lepšie svedectvo o našom pravosudí. Ráčite počúvať: Obvinený, ktorý vo smysle §u 34 zák. zo dňa 14. apríla 1920, č. 330 Sb. z. a n., ako zástupca dozerajúceho úradu bol vyslaný, udal, že tak volebná komisia ako aj on len jednu vyplnení zápisnicu podpísal, kým ostatné zápisnice nevyplnené boly podpísané a tak s celým volebným materiálom notárskemu úradu v Nitre odovzdané. (Místopředseda Trčka převzal předsednictví.)

Jozef Bruchač, vedúci obvodný notár zase udal, že všetky volebné písma zabalené, bez toho, že by bol písma pozeral, odovzdal na okresný úrad. Referent re volebné záležitosti okresného úradu Jozef Mikulecký udal, že k okresnému úradu volebné zápisnice došly vyplnené. Slávny senát, je vidieť, že sa tu stal zázrak. Volebné zápisnice boly nevyplnené. Merhaut ich nevyplnil, obvodný notár ich tiež nevyplnil a na okresný úrad prišly vyplnené. Dokument ďalej hovorí: I obvinený sám uznáva, že počet hlasov nebol správne zavedený do zápisnice, a to jeho tvrdenie i svedkovia Jozef Kubica, Jozef Šabík, Ján Zelinka, Štefan Civán, Ján Kelemen, Juraj Tóčka a Martin Kršial podporovali, poneváč však obvinený popieral, že by zápisnicu onú vyplnil, poneváč ohľadom hore uvedeného nedá sa preukázať, že zápisy sú falšované alebo kto ich falšoval, z nedostatku dôkazov stopovanie muselo byť zastavené.

Slávny senát! Či sa človek nezamysli nad týmto uznesením štátneho zastupiteľstva? Sám obvinený uzná, že zápisnice boly falšované, ôsmi svedky to potvrdí, celá vec len cez dva úrady ide a štátne zastupiteľstvo nemôže zistiť, kto zápisnice falšoval. Keď cigán ukradne hus, vyšetrí sa to a cigán sa dostane do ohliadku, ale ľudia môžu ukradnúť najsvätejšie občianske právo svojim občanom a to je beztrestné. Či to nie je smutným dôkazom o našom spravosúdí?

Keď sme už videli príklad z verného práva aké je volebné právo jednotlivých občanov, viďme príklad z oboru súkromnoprávneho. V istom čase z javilo sa na Slovensku isté podplatené indivíduum, istý Srb Dimitrijevič, ktorý vo svojich pamfletoch a novinárskych článkoch potupil takmer všetkých predprevratových slovenských národných pracovníkov, ktorí sa opovážili hlásať osobitnosť slovenského národa a následkom toho aj politickú autonómiu pre Slovensko. Počínanie tohoto človeka na Slovensku vyvolalo opravdovú konšternáciu. Celá literatúra sa o veci vyvinula, a poneváč v jednom svojom pamflete celkom bezzákladne potupil a zhanobil aj mňa, podal som proti nemu žalobu u krajského súdu v Brne, poneváč tam jeho pamflety vychádzaly. Človek tento vo svojej odpovedi na obžalobný spis mňa znova pourážal a môj pravotár s mojim súhlasom podal proti nemu druhú žalobu. Mal som teda proti nemu v behu dve žaloby. Vyzdvihujem to preto, poneváč je to potrebné k pochopeniu toho, čo prednesiem. Prvá žaloba bola skončená tým, že bol pre samozrejmú pomluvu Dimitrijevič odsúdený na 4 mesiace väzenia, na 2.000 Kč pokuty a zaplatenie všetkých trôv. Apeloval síce, odvolal sa, lež i najvyšší súd potvrdil výrok prvej inštancie, následkom čoho sa stal výrok právoplatným. Lež nebolo možno už teraz výrok afektovať. Dimitrijevič medzi tým z republiky zmizol, ale netrvalo to dlho a pred jedným či poldruhým rokom znova sa zjavil vo Skalici a znova začal šarapatiť. Akonáhle som sa to dozvedel skrze svojho pravotára, ihneď som žiadal afektovať výrok súdu. Prezatým dostal som predvolanie k po jednému tej druhej žaloby, zrejmý dôkaz, že krajský súd mal vedomosť o jeho pobyte v republike. Výrok nebol afektovaný, až pán Dimitrijevič znova išiel z republík, tentokráť do Ameriky. Odkiaľ táto veľa podozrelá zhovievavosť proti Dimitrijevičovi? Vo Slovensku každý človek vie, že za Dimitrievičom stáli páni a síce vlivní páni. Ti nemohli to dopustiť na svojho klienta. Keď sme takto videli, ako pokračujú súdy, keď sa jedná o ľudovú stranu, alebo o ľudáka a keďže do tretice býva všetkého dobrého, vidíme jeden príklad, ako sa jedná, keď ide reč o prívrženca t. zv. štátotvorných strán. Istý pán, povedzme N., odpusťte, pánovia, len zo šetrnosti nespomeniem meno, inak dokumentom budem operovať. Tento pán nepekne sa zachoval, znásilnil a pokazil selské dievča. Pre ťažké ublíženie na tele odsúdený bol následkom toho do väzenia. Stalo sa to na západnom Slovensku. Medzi tým patričný prišiel do Podkarpatského Ruska a pýtal o milosť, trebaže sa vie, že v páde ťažkého ublíženia telesného omilostenia vôbec niet, alebo len veľmi výminečne, k tomuto bolo potrebné dobrozdanie policajného kapitanátu v Užhorode, mám ho v odpise pri ruke, originál je pri patričnom súde k nahliadnutím. Veľmi zaujímavé je odôvodnenie. Čujte, slávny senát, čo vám čítam. "Týž je jediným organisátorem agrární strany na Podkarpatské Rusi. Jeho žádost o udělení milosti presidentově se doporučuje."

Patričný nesedel ani deň. Milosť dostal. Takto jedná súd, keď ide o prívrženca t. zv. štátotvorných strán. Ako jedná proti ľudákom, to ste už videli. "Opposita juxta se posita, magis elucescunt," bola stará filozofická zásada starých školastikov. Keď uvážime, čo som tuná predniesol ohľadom justície, nestranný človek musí uznať, že naše súdy vždy a všade sa nedržia toho fiat justícia, pereat mundus. A toto sú skúsenosti len jednej osoby, len moje, a iní majú iné zkúsenosti a možná že viaceré a preto není sa čo diviť, keď na Slovensku, ako som to už vo stálom výbore povedal, s najčistším úmyslom, ohromná väčšina ľudí, a to i právnici, sudcovia, advokáti, ktorí s veľkou pozornosťou a pilne sledovali vývin vecí, sú presvedčení, že výrok v Tukovom procese bol nespravodlivý a stranícky. (Hlas: To není pravda!)

Slávny senát! Po odbore pravosudia prejdem na niemenej významný odbor našej štátnej správy, na bezpečnostné medzítko, na četníctvo a políciu. Keďže medzi prvotriedne úlohy štátu patrí zabezpečiť občanom svojim osobnú a majetkovú bezpečnosť, vysvitá z toho samozrejme, že i tie medzítka bez ohľadu na príslušnosť národnú alebo stranícku majú jednať, lebo ináč ich služba štátu viac škodí, než osoží, a podrývajú dobrú povesť samého štátu. Jako v predošlom odbore, i tuto na holé nepodvratiteľné fakty sa budem odvolávať a tieto nech ukážu, zda je nestrannosť, bezpečnosť, aká má byť. Ja nechcem obšírne sa rozpovedať o smutnom z jave, že sa mne a mojím kolegom často na ľudových shromáždeniach prihodilo, že pre poriadok tam povolaní četníci staví sa vlastne príčinami rozbrojov a neporiadku, keď zrejme nadržujú rušiteľom pokoja a poriadku a svojimi poznámkami ešte ich povzbudzujú. Nechcem sa rozhovárať o konkrétnom prípade, keď vo Vrábľoch na politickom ľudovom zhromaždení do reči mi skákal tam prítomný do civilu prevlieknutý nadporučík četnícky a keď ho poriadatelia upozornili, vytiahol na ne revolver. Len len ako smutný a charakteristický zjav vzpomeniem, že keď som vec oznámil neslávne skončivšiemu ministerstvu pre správu Slovenska, poťažné poslednému držiteľovi toho ministerstva, ani odpoveď som nedostal a tomu četníckemu nadporučíkovi sa ani vlas na hlave nezakrivil. Ale nechme tieto smutné trúchlivé obrazy minulosti. Pri Tukovom procese sa dokázalo, že horlivosť policajtov tak ďaleko zachádzala, že Jedného svedka, ak hodnoverne udal, zbili ako volá. Pri tom samom procese sa dokázalo sám vyšetrujúci sudca svedčil - že vyššie postavený policajní úradník bol prítomný pri výsluchu svedka, keď ho vyslýchal vyšetrujúci súdca, čo predsa je skutok protizákonný. Mimochodom poznamenávam, že verejnosť sa nedozvedela, že by ten policajní úradník pre svoj protizákonný čin bol potrestaný, ale vyšetrujúci sudca dr. Hencl, ponevač protizákonnosť odhalil, bol preložený. Vidíte, jaká je horlivosť polície na jednej strane, nemiestna, prehnaná; ako vyzerá na druhej strane? Vidíme aj rub mince: V tom čase staly sa dve vlúpania do redakcie nášho časopisu "Slováka". Prevŕtali pokladňu Wertheimku a keď v oboch prípadoch len spisy sa ztratily a bolo zrejmé, že išlo o ciele politické, polícia dosiaľ ani na stopu neprišla páchateľom. Taká je bezpečnosť majetku na Slovensku, keď sa jedná o majetok nenávidenej slovenskej ľudovej strany, hoci v ten čas bola ešte vo vláde. (Sen. Zimák: To boli vraj domáci lupiči!) To by bola dávno vyšetrila polícia, za to vám ručím, že to nevyšetrila, je najlepším dôkazom, že neboli domáci.

Chcem ešte riecť niečo o administratívnych úradoch. Už na počiatku svojej reči som ukázal, že pri voľbách župných spoľahlivým okresným náčelníkom a notárom bolo intimované, že beztrestne môžu oberať občanov o volebné právo a falšovať zápisnice. Ako ste ráčili vidieť z dokumentov, sa to stalo. "Semel comprehensus, semper in suspicione manet."