Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr Klouda.

Sen. dr Klouda: Slavný senáte! Když jsem před několika týdny, a to ve schůzi senátní 19. prosince m. r. činil jménem strany, k níž mám čest náležeti, prohlášení, učinil jsem to, pokud se týče úkolu vlády, v novém jejím složení, těmito slovy: Odpovědným úkolem nové vlády bude především pokračování v politice, naším ministrem dr Benešem sledované. Budeme podporovati tuto cílevědomou politiku účastí naší na evropské konsolidaci a pacifikaci, budeme ji podporovati vždy a bez výhrady proto, že jen tato politika umožnila a v budoucnosti umožní nám ony prospěšní mezinárodní styky hospodářské i obchodní, které jsou jediným spolehlivým základem světové mírové politiky. A dnes, dámy a pánové, dostavuje se okamžik, kdy v důsledku tohoto svého zásadního stanoviska, při prvním velikém činu, který předkládá nám vláda, mohu jménem své strany a jménem klubu senátorů československé strany národněsocialistické prohlásiti, že přijímáme a schvalujeme zprávu ministra zahraničního dr Beneše o výsledcích konference v Haagu. (Tak jest!) Jsme si vědomi, v Haagu šlo nejen o věci dějinného významu a dějinné odpovědnosti pro naši republiku, nýbrž i pro Evropu a pro celý svět, jak to správně vystihnul dr Beneš svým výrokem o problému finanční a hospodářské likvidace světové války. Slyšeli jsme vyčerpávající politický a pragmatický výklad dr Beneše, výklad, který před duševními zraky našimi oživil všechny ty děje, tak rozmanité, ze kterých znovu se zrodila svoboda národa čsl., a znovu jsme si uvědomili velkou svoji povinnost. Vyhráli jsme válku. Dovedeme vyhráti i mír, dovedeme tak zápasiti, tak trpěti a tak pracovati, jako jsme dovedli ve válce i dnes, abychom vyhráli i mír?A jistě se nemýlím, jestliže říkám, že Haag, výsledek práce naší delegace v Haagu, dává na tyto otázky odpověď kladnou. Nedáváme se zvýliti nepříznivým ohlasem, který vyvolaly výsledky haagské konference a ještě dnes vyvolávají v části naší veřejnosti, ani nedáme se zmýliti zdvižením umělého poplachu. Připadá to tak trochu jako při našich domácích volbách. Po volbách to u nás vždycky všichni vyhráli, ale pak jsme se musili sesednouti dohromady a říci si: ťDohodli jsme se, že se dohodnemeŤ, a seděli jsme tak dlouho, až jsme se dohodli, neboť je vyšší povinnost nad námi, stát potřebuje žíti, stát musí žíti a my jsme zde proto, abychom tomu státu dali, co potřebuje, abychom zjednali pro tento stát, to je pro sebe, své děti a pro ty, kteří přijdou po nás, podmínky lidského žití a lidské existence. (Výborně!)

Dámy a pánové! V Haagu šlo to také ta trochu. Když jsem četl denně nové a nové zprávy z Haagu, denně si odporující, zítra potírající to, co bylo dnes a včera, nezní-liž to v těch dnech lednových letošního roku jako obnovené zprávy z válečného bojiště? A přece také tam se dostavil kategorický imperativ, také tam stalo se to, co se u nás stává při každých volbách a po volbách, jenže to šlo trochu obráceně: napřed se tam zástupcové všech států dohodli, pak se rozejeli domů a pak jsme teprve slyšeli na všech stranách vítězné fanfáry, že to všichni vyhráli, jako jsme dnes slyšeli v řečích senátorů zde pronesených: Bethlen to vyhrál. Mussolini to vyhrál, Schober to vyhrál, Anglie to vyhrála, Francie to vyhrála, všichni to vyhráli. Rozumí se, že všichni to musili vyhráti, poněvadž zde je vyšší úkol, svět musí žíti, mír musí žíti, národy a státy musí plniti veliké úkoly, svoje kulturní a sociální poslání, a musí býti dány a splněny podmínky pro toto plnění velkých úkolů.

Jen u nás tenkráte, když se vraceli znaveni naši vyjednavači do své vlasti, nebylo slyšeti ohlasu vítězství. Dokonce byli jsme svědky toho, když náš hlavní představitel při vyjednávání, ministr dr Beneš, na cestě z Haagu zastavil se v Holandsku, aby vykonal akt piety a poklonil se ostatkům našeho nesmrtelného Komenského, že byl za to vláčen v tisku nepřátelském, že nepospíchal dosti rychle domů, aby se zde stal předmětem útoků nejnenávistnějších.

Pánové a dámy! Jistě nebudeme upírati nikomu právo kritiky. Kritika je nutná a zdravá v každém zdravém útvaru státním a my víme, co to znamená svatá nespokojenost, jak ji označuje náš president Masaryk, co to znamená v životě člověka, národů a států. Ale když už přichází tato přemíra kritiky u nás, když ať zasvěcení, ať nezasvěcení osobují si právo kritisovati tu neúměrnou a úmornou práci, máme zase my právo položiti otázku: Páni kritikové, 11 let víte a my všichni víme, že máme určité platební povinnosti, které vyplývají z války, ale také z míru, který říká: Musíme vyhráti, nebo musíme ukázati, že dovedeme jej vyhráti. Tyto povinnosti nám byly uloženy mírovými smlouvami, nám všem, a my všichni jsme je přijali.

Věděli jsme, že přijde kritický den, kdy nám tyto účty z války a míru budou předloženy. Ale přinesl někdo z těch kritiků konkretní program na odstranění - jak dnes hlásají - či aspoň zmírnění těchto platových závazků? Kdo konal jaké přípravy, aby tato jistá břemena byla zmírněna? Kdo a jaké nám ukázal cesty a prostředky právní a mocenské, jež vedly k nejprospěšnějšímu uspořádání našich platových povinností? Bohužel, slavný senáte, opakuje se tu stará chyba československé politiky, která tolik škody nadělala ještě za starého Rakouska a která i dnes plíživě se dere do našich řad a veřejných poměrů: Nedovedli jsme si rozděliti úlohy. K dosažení společného pro nás národního cíle nedovedeme si ani dnes rozděliti úlohy k dosažení státního cíle a nedovedeme rozlišovati věci a osoby. Dnes se o tom zde velmi hovořilo a dnes se ukázalo, jak by bylo dobře, kdybychom si dovedli rozděliti úlohy. Bohužel, že to je rada, která přichází ex post, a ta bývá po účinku vždycky zlá. Kdybychom si byli dovedli rozděliti úlohy, ano, ale musilo by toto rozdělení býti prodchnuto základním společným programem a tím vědomím, že jde o naši společnou věc a nesměly by tyto kritiky, pohany a útoky býti diktovány zřetely jedině a jedině osobními.

To je ta vada, která provázela naši práci v Haagu, to je to, proč jsme nemohli tušiti, že je to kritika zdravá, dobrá, prospěšná, která by přinesla výsledky. Ostatně také mnohá z těchto rad, jistě dobře míněná, nesla i pečeť naivnosti. Co by nám pomohlo, kdybychom dělali uvnitř svého státu bůhví jaké diplomatické hry? Což myslíte, že naši sousedé kolem nás, naši přátelé i nepřátelé, nemají spočítaný u nás - když už tak mluvím po krojherovsku - každý brambor, který se dává do hrnce? Myslím, že se také tak u vás říká. Buďme bez starosti, my jsme velmi dobře pozorováni a hlídáni, a nám by se ta diplomacie velmi špatně vyplatila a ani neví, má-li se více radovati z toho, že jsme ji ani neuměli dělati, nebo má-li se radovat z těch rad, které jsme tu dnes slyšeli.

A druhá věc je, že nedovedeme pořád dobře rozlišovati věci a osoby. V Haagu nešlo přece o zahraničního ministra dr Beneše, o dr Osuského, ani o guvernéra dr Pospíšila, nýbrž šlo o věc. Tam nešlo o vítězství nebo prohru min. dr. Beneše, tam šlo o velikou společnou věc, o sám stát, o jeho budoucnost, o jeho finanční a hospodářské schopnosti, tam nešlo o soukromé zájmy dr Beneše, nýbrž o zájmy celé naší republiky. My jsme povinni oceniti a uznati tyto veliké společné zájmy celé republiky. Jména zástupců našeho státu v Haagu, dr Beneše, dr Osuského a jich spolupracovníků budou zapsána v historii. Zase to bude, jako to bylo v tom velkém revolučním boji, věc Čechů, Moravanů a Slováků, kteří tu budou ruku v ruce v dějinách kráčeti jako nejzaslouženější pracovníci. Jsme povinni za velikou práci, za všechny úspěchy, které se jim podařilo získati, říci, že všem jim platí náš i všech, kteří přijdou po nás, upřímný a vřelý dík. (Výborně! - Potlesk.)

Po výkladech, které byly v těchto dnech předneseny jak v posl. sněmovně, tak i v senátu, bylo to zbytečno, kdybych se měl dopodrobna vraceti k jednotlivým bodům ujednání haagského, kdybych měl znovu probírati jak jeho jednotlivé vývojové fase, tak také konečné výsledky.

Přece však je potřebí přihlédnouti ke druhé a podstatné části nesprávných výtek, které byly snášeny na hlavy vyjednavačů bez důvodu a jichž jsme mnoho nejen četli v novinách, nýbrž i slyšeli dnes s této tribuny. Největší část nejpodstatnějších námitek, které u nás stále, ovšem jen v určitých kruzích, slyšíme proti haagským ujednáním, týká se t. zv. poplatku za osvobození. Jakže? My máme platiti za své osvobození? Což je možno osvobození kupovati, což jsme nevytvořili své legie a nenasadili životy svých lidí? Což jsme nepodlamovali a nerozvraceli Rakousko-Uhersko také doma? Což nebylo 28. října? Neosvobodili jsme se sami?

Domnívám se, že nebudu snad v podezření, jako bych chtěl snižovati nebo zapomínati velikého faktu naší zahraniční revoluce, jakož i velkých činů, kterými se do historie národa zapsali naši legionáři, nebo jako bych přehlížel cokoli z našeho boje uvnitř Rakousko-Uherska. Respekt ke všem těmto událostem a činům nemůže smazati určitých objektivních skutečností, které aspoň po 11 a 12 letech mohou a musí býti posuzovány už historicky a kriticky. Jednou z těchto skutečností jest ovšem také ta, že všechny označené činy mohly nésti ovoce jen proto, že se mohly státi složkou úsilného boje, jejž vedla čtyřdohoda proti státům ústředních mocností, že jsme se mohli státi válčícím národem a nakonec i státem po boku velkých mocností. Okamžik, kdy se nám podařilo dospěti k uznání československé armády za hranicemi, byl největším a nejvýznamnějším okamžikem zahraniční revoluce. Ministr Beneš vzpomenul ve svém exposé, že stávajíce se součástí bojovné dohodové fronty, nemohli jsme a nechtěli jsme býti trabanty nebo žoldnéři placenými nebo vydržovanými cizími státy, nýbrž že jsme přišli bojovati jako vojsko samostatného národa. Chtějí dnes pánové hlásati něco jiného? Chtějí dokazovati, že to bylo chybou, že jsme se měli dáti najmouti a dáti platiti velmocemi. Jestliže tomu tak není, musí připustiti, že jsme nemohli a nemůžme ani dnes odmítati podíl na úhradě válečných nákladů a specielně na poražení Rakousko-Uherska a úhradu nákladů, vynaložených na osvobození našich území. Právním výrazem tohoto podílu všech států, které jsou dědici Rakousko-Uherska, je tak zv. příspěvek za osvobození. Je zajisté možno míti námitky a byly správné námitky proti tomuto názoru, ale není možno ani právně, ani morálně, ani politicky namítati cokoli proti příspěvku samému. Tento podíl na válečných nákladech byl vyměřen a přijat všemi státy, které převzaly nějaké území, jež získaly. Konkretně byl podíl tento určován průměrným výnosem v letech 1911 až 1913, jejž skýtala území, kterých jednotlivé státy nabyly z Rakousko-Uherska. Bylo-li Československu vyměřeno 50 proc. tohoto příspěvku, totiž 750.000 franků, a dělily se o zbývajících 50 proc. v příslušném poměru ostatní státy, odpovídalo to rozsahu a bohatství jimi získaného území.

Slyším ovšem další námitky kritiků a nespokojenců. ťAle Československo jest jediné, které dnes fakticky má platiti tento podíl na válečné útraty, čili osvobozenský příspěvek. Všem ostatním státům, Polsku, Rumunsku, Jugoslavii i Italii byl tento podíl škrtnut.Ť Myslím, že také v tomto ohledu jde o nesprávné námitky. Slyšeli jsme dnes z úst pana kol. Kroihera, který přednášel současně to studené i teplé v té věci. Už při formulování povinností pode jménem příspěvku za osvobození, bylo řečeno velmi jasně, že závazky, jež státům vzejdou příspěvkem za osvobození stejně jako náhradou za státní statky, mohou býti kompensovány s reparačními nároky, jež budou zmíněným státům přiznány.

Nuže, právní stránka věci je jasná: Všem státům, o něž tu jde, a také nám byly přiznány reparace. v exposé ministra dr Beneše jsou o tom uvedeny přesné cifry: Konference ve Spaa přiznala Italii 10%, Jihoslavii 5%, Rumunsku 1.1% z německých reparací. Dále přiznáno 60% Italii, 20% Rumunsku a 15% Jihoslavii z reparací neněmeckých. O našich reparačních nárocích bylo rozhodnuto teprve po konferenci ve Spaa reparační komisí dne 14. dubna 1921, a to vlastně pouze teoreticky tím, že nám přiznány reparace až do 28. října 1918. Bylo by zbytečné vraceti se k tomu, co pan kolega Kroiher řekl o starých, zbytečně vyvolávaných a rozdmychovaných sporech o významu vnitřního odboje, o významu 28. října, o zahraničním odboji a práci, která byla vykonána před 28. říjnem našimi zahraničními bojovníky. I pan kol. Kroiher musil přiznati oprávněnost tohoto data 28. října při přiznávání a vypočítávání reparačních nároků naších.

K věci dále. Ve výkladu pana ministra bylo podrobně poukázáno k tomu, kterak se snižovaly postupně efektivní podíly jednotlivých států postupnou redukcí celkového reparační sumy, uložené Německu. Pánové, nezapomínejte, že to byla fantastická cifra 400 miliard, o kterých se mluvilo brzo po válce, že bude jménem reparací požadována na Německu. To je také souvislosti s dopisem ministra Beneše dr Rašínovi, který byl citován v poslanecké sněmovně. Bylo by zajímavo sledovati fáse celého vývoje, které prodělaly snížení původně jmenované sumy 400 miliard na konečnou cifru, jak byla uložena v haagském ujednání nyní.

Z výkladu pana ministra vyniklo také, jak podstatně byly dotčeny nároky států, podílejících se na neněmeckých reparacích tím, že byly sníženy reparace bulharské, zrušeny rakouské a že také při vyměřování reparací maďarských nemohlo se jíti přes určitou míru. Je samozřejmo, že Rumunsko, Jugoslavie, stejně jako Italie s poukazem na snížení svých podílů dožadovaly se škrtnutí poplatku za osvobození. Ale tím byla jen provedena kompensace, s kterou bylo a musilo býti předem počítáno. A slyšeli jsme, proč nebyl stejně komepnsován, to je škrtnut příspěvek za osvobození Československa? Nezapomínejte, že jsme převzali povinnost platiti náhradu za státní statky, která nám byla celá škrtnuta! Nezapomínejte, že t. zv. poplatek za osvobození byl nám snížen ze 750.000 zlatých franků na roční anuitu 10 milionů zlatých marek, tedy téměř o celé dvě třetiny! To je kompensace,která nám přináší fakticky víc než komukoliv jinému. Kdybychom byli trvali nejen na teoretickém uznání našich reparačních nároků, ale chtěli jejich vyčíslení, pak i kdybychom byli dosáhli sebe příznivějšího ocenění našich škod, nemohli jsme vzhledem k tomu, že nám byly reparace přiznány teprve od 28. října 1918, nikdy dospěti k sumě, která by při kompensaci mohla vyvážiti naše povinnosti, a nebyli bychom nikdy mohli dosáhnouti ani výsledku, kterého bylo v Haagu fakticky dosaženo.

ťAno, ale Rumunsko, Jugoslavie, Italie neplatí ničehoŤ - slyším znovu tutéž námitku. Nuže, nechtějí-li přese vše to kritikové rozuměti, pak je ovšem nutno přejíti už s pole právního na role politické a morální. Pak je nutno zeptati se, nechtějí-li pánové přiznati, že přes všechny naše oběti, přes všechny utrpěné škody, příkoří a ztráty našeho národa, byly ztráty a škody Jugoslavie, Rumunska, Italie i Polska poněkud větší, že Jugoslavie, na jejíž území válka začala a jejíhož území jediné téměř pídě neušetřila, že Jugoslavie, jejíž skoro celý národ několikráte se vystěhoval ze země, že Polsko, jehož všechny území byla zaplavena válečnou příšerou, utrpěly fakticky škody, které nelze ani dobře srovnávati s našimi? Nechce-li někdo uznati tyto rozdíly a nechce-li je bráti v úvahu a bude-li stále jen opakovati: ťNo jo, ale ostatním to sleviliŤ, pak ovšem přestává jakákoli diskuse.

V zahraniční politice a zejména při jednáních toho druhu, o jaké šlo v Haagu o při nichž jsou v první řadě dotčeny hospodářské a finanční zájmy státu a jeho obyvatelstva, je zajisté na místě státní a národní sobectví, jen nutno v prve řadě dbáti vlastních zájmů. A přirozené sobecké zájmy finanční a hospodářské zájmy hrály vskutku na haagské konferenci velikou roli, jak to ostatně je vylíčeno v exposé pana ministra. Ale toto sobectví musí míti také své meze, nesmí býti slepé, nesmí zapomínati a zašlapávati všechny včerejší i dnešní vztahy spojeneské a přátelské, nesmí přehlížeti, že podle míry, v jaké jsme ochotni uznati nejen své zájmy, nýbrž zájmy a potřeby druhých, bude se říditi náš poměr k nim. Jsme všichni vděčni za to, že Jugoslavie vydržela s námi v Haagu do důsledků a že byla solidární v boji, i když by byla eventuelně odkladem podpisu Youngova plánu citelně poškozena, ale pak myslím, že také my musíme přestati s argumenty jako: ťKdyž to slevili druhým, proč ne námŤ, pak musíme míti také ochotu k obětem, zejména když jde o oběti, které jsou sice těžké, nepříjemné, ale které jsou, jak přiznal ministr financí, snesitelné, nedosahujíce ani zdaleka výše, s kterou počítali ještě donedávna naši národohospodáři, finančníci a naši politikové, jak to zde dnes zdůraznil kol. dr Karas, který uvedl konkretní cifry, se kterými bylo počítáno a které porovnány dnes s ciframi nám uloženými hmatatelně ukazují pokrok, který pro nás znamená výsledek konference v Haagu.

A než se ještě zmíním o těch obětech, které nám uložilo ujednání haagské, chci jenom několika slovy dotknouti se vývodů, které přednesl zástupce strany národně-demokratického klubu senátního použil dnes příležitosti k tomu, aby v reminiscenci zašel daleko do doby před deseti a jedenácti lety, když jsme zde v této místnosti, v našem revolučním Národním shromáždění jednali o výsledcích mírových smluv a zejména smlouvy saint-germainské. Je to zajímavé, když tak člověk pročítá řeči tehdejších našich representantů, vyjednávajících na mírových smlouvách - byl to tehdá dr Beneš a dr Kramář - jak se shodovaly základy a směrnice politické, tehdy oběma těmito vyjednavači sledované, a jak byly tyto základy a směrnice mezinárodní politiky naší chápány a hlásány celým naším revolučním Národním shromážděním! Přečtu jen dva kratičké citáty z řeči pana dr Kramáře, tehdy předsedy mírové konference a také zástupce národně-demokratické strany. Pan dr Kramář, když dokazoval nutnost přistoupení na požadavek placení poplatku za osvobození, zmínil se také o ministru Loucheurovi, o témž francouzském ministru Loucheurovi, který byl nyní předsedou II. komise, kde jednalo se o t. zv. východních reparacích. Tenkráte mluvil 30. září 1919 pan dr Kramář takto: ťMinistr Loucheur zachoval se k nám neobyčejně šlechetně. Nebudu vám uváděti ty peripetie celého boje, kde opravdu - odpusťte, že užívám toho výrazu - handlovalo se jako na cařihradském bazaru. Nebudu zde veškeré ty peripetie uváděti, vedlo by to příliš daleko, ale zůstalo při sumě 750 milionů franků.Ť

Jako dnes pamatuji okamžik, když s tohoto místa dr Kramář nám tato slova říkal. Jako dnes pamatuji dojem, který vyvolalo sdělení u nás všech, a jsou zde četní pamětníci toho. A přece se nezachvěl nikdo z nás, přece jsme se nezalekli, nezakolísali ani v nejmenším, my, tehdy plnoprávní zástupcové všech československých stran ve státě, my, tehdy jediný a plnoprávní zástupci celého politického státu československého. Tenkráte jenom báli jsme se, co bude následovati. To nás mohlo lekati a děsiti, ta neurčitost, nejistota velkých břemen, která na nás ještě čekala, placení t. zv. bien cédées, statků postoupených, církevních, příslušníků panujícího rodu, náhrady za pomoc na vojsko a výzbroj, nýbrž i na výživu, potravu a ošacení našich vojáků i obyvatelstva ve zchudlých a vytlučených našich zemí.

Jenom dvojí ukazuji. Tenkráte se mluvilo o určité sumě 750 milionů zl. franků, tenkráte nám nikdo nedával ani jiskřičky naděje, že by to mohlo znamenati v budoucnosti, že budeme moci dosíci snížení těchto 750 mil. zl. fr. A při tom ještě jsme viděli ohromná břemena, která na nás čekala. A končil pan dr Kramář 30. září 1919: ťJá s velikým klidem za celou delegaci mírovou mohu říci, že podmínky hospodářské, jak vám je přinášíme, můžeme s klidem schváliti, a doufám, že je Národní shromáždění schválí. My v delegaci dělali jsme, co jsme mohli. Tím však není naše úloha skončena. Všichni, jak jsme tam byli, a dojista mohu za všechny mluviti, hlásíme se radostně k další práci ve společnosti se všemi ostatními, abychom na těch základech, které tam byly na mírové konferenci postaveny, vystavěly hrdou, silnou budovu svobodné Československé republiky.Ť

Já tu úmyslně necituji ony pochvalné výroky, které učinil pan dr Kramář o ministru dr Benešovi. Nebudu citovati elože, které činil jeho práci. Tato věc, která mluví za sebe, zasluhovala již tehdy jakého se jí dostalo z úst oficiálního dnes zástupce strany nár.-demokratické. Nezapomeňme, že tenkráte strana nár.-demokratická byla v jistém zvláštním postavení, že tenkráte byla mimo vládu, že tenkráte byla mimo vládu, že tenkráte po červnových volbách uvedena byla v život vláda Tusarova, ale že přes to tenkráte rozhodovaly u strany nár.-demokratické výsledky vykonané práce, a ne osoby. Vyplývá to také z usnesení, které tehdy učinil klub nár.-demokratický, tedy klub poslanců strany nár.-demokratické zde a v revolučním Národním shromáždění dne 8. října 1919. Usnesení toto zní takto: Klub pojednal o exposé ministra dr Beneše - jen ministra dr Beneše - schvaluje postup dr Beneše za hranicemi i zásady, jimiž náš ministr zahraničí se spravuje ve své politice v celku i v jednotlivostech. Schvaluje také směrnice Benešovy politiky vůči státům Dohody i státům středoevropským i vůči Rusku a vůbec bude v důsledku toho v plenu Národního shromáždění hlasovati, aby prohlášetní ministra Beneše bylo vzato na vědomí.

Tak zase bylo rozhodováno o věci mezi muži, kteří společně pracovali s ministrem dr Benešem na mírové konferenci a kteří v čerstvé paměti měli tu velkou, ve prospěch národa a prospěch republiky naší vykonanou a plodnou práci. Srovnejte to s tím oficielním, nesmělým prohlášením, které dnes učinil tisk senátorů klubu národně-demokratického v senátě, srovnejte to s tím, co píší dnes ťNárodní ListyŤ. Píší: ťS výhradou svobody přesvědčení bude klub senátu strany národně-demokratické hlasovat pro návrh, aby exposé ministra dr Beneše bylo vzato na vědomí.Ť S výhradou svobody přesvědčení! Jaké pak přesvědčení - to přesvědčení může býti buď ťanoŤ nebo ťneŤ. Buď ta práce dr Beneše je správná a užitečná, prospěšná pro národ a stát, nebo není. Jaképak výhrady, jaképak zastírání toho, co se má říci a co se nechce říci.

Odpusťte, že jsem těmito několika poznámkami uchýlil se od svého stručného výkladu. Mluvil jsem o obětech, které nám byly uloženy výsledky haagského ujednání. Tyto oběti jistě jsou vážné oběti. Jistě, budeme-li platiti těch 80 milionů na ten poplatek t. zv. osvobození, jistě těch 80 milionů dovedli bychom upotřebiti při nehotovosti a nevypravenosti našeho státu, našich hospodářských a finančních potřeb na mnoha a mnoha místech, kde je potřebí, kde jsou mezery, kde to volá po přispění. Ale musíme počítati s reálnými hodnotami. Při plném vědomí, za plného souhlasu našeho zavázali jsme se k určitým závazkům a povinnostem finančním. Dnes tyto závazky jsou upraveny, zmírněny a zmenšeny. Nezbývá než konstatovati, že tyto oběti práce jsou vyváženy klady a hodnotami, které z likvidace války pro náš stát nesporně vyplývají. Klady a hodnoty povahy mezinárodní. Je to uhájení mezinárodního postavení republiky naší. Nezapomínejte, že v důsledku ujednání haagského bude nyní republika Československá pravoplatnými svými zástupci oprávněna jednat a zúčastniti se všech dalších mezinárodních jednání, které o kterékoliv reparační otázce budou zahájeny. Je to spolupráce s velkou i malou Dohodou, je to opětná manifestace toho přátelství veliké Francie a přátelství obou našich společníků malodohodových Jihoslávie a Rumunska. Ale jsou tu také klady a hodnoty u nás doma pro náš vnitřní státní život, které stojí za ty oběti, které nám byly uloženy a které jsme na sebe převzali. Je to hospodářská, finanční , morální a politická jistota, kterou nám konečné určení válečných, a chcete-li i mírových břemen, přináší. Víme, kolik máme platiti, víme, že můžeme platiti, kolik nám bylo uloženo, a známe i konečný termín našich platebních závazků. Neotřesena zůstává naše měna, nebude ohroženo naše národní hospodářství, nebude nám nikdo z cizích států zasahovati do provádění naší pozemkové reformy, jejíž - a tu se neshoduji s panem kol. Kroiherem - sociálně revoluční poslání u nás ještě není skončeno.

Pánové, bylo zde mluveno o pozemkové reformě, že prý to vlastně není žádná revoluce, tak jsem tomu aspoň rozuměl. Přijde na to, co kdo revolucí myslí. Známe revoluce násilné, o kterých mluvil kol. Kroiher v souvislosti s hospodářstvím v bolševickém Rusku, ale známe také revoluce duchovní. (Sen. Hubka: Nekrvavé!) Ano nekrvavé, ideové. A mezi tyto revoluce, doufám, že nebude váhat zařaditi pozemkovou reformu i páně kol. Kroihera.

Pánové, nemyslete si, že se dá toto uvažování o pozemkové reformě odbýti poukazováním na to, co zde řekl. kol. Kroiher. Pánové, cožpak nevzpomínáte těch velikých obav, které vyvolalo u nás rozhodnutí mezinárodního smírčího soudu, který se prohlásil příslušným pro projednávání? Což si nejsme a nebyli jsme si všichni vědomi důsledků, které by to mělo pro nás a pro náš stav finanční, ale hlavně co by to znamenalo pro naši morální a politickou prestiž ve světě, kdyby tento soud byl skutečně, když se prohlásil příslušným, rozhodoval též o meritu a o povinnosti k odškodnění a rozhodoval dokonce o výši tohoto odškodnění? Toho jsme si jistě byli a jsme si dnes všichni vědomi. Již to, že je toto nové tahání před smírčím soudem odstraněno, je veliký úspěch. Ale, pánové, nezapomínejte, na haagské konferenci se nejednalo jenom o nás o Čechoslováky, tam se jednalo též o druhé státy, tam se jednalo o Jihoslavii, tam se jednalo o Rumunsku, které stejně mají povinnost řešiti pro ně velmi vážný problém, stejně jako pro nás problém pozemkové reformy. V této souvislosti se musíte dívati na věc a nesmíte zapomínati pánové - a o tom nebude u nás sporu - co dějinně znamená u nás pokus o provedení pozemkové reformy. To se rozumí, že tam v té cizině ti přísní vyznavači soukromého práva jsou zrovna tak přísní, jako pan děkan Kroiher a dlouho a dlouho nedovedli pochopiti, co to u nás znamená provádění pozemkové reformy, která je přece v podstatě nejpronikavějším zásahem do sféry soukromého majetku. Kdo jste byli za hranicemi, slyšeli jste, že jste se musili chrániti proti těmto výtkám co chvíli. Jestliže měla s počátku cizina strach, že budeme u nás nacionalisovat banky, tedy uzákonění a provádění pozemkové reformy, opakuji, praktické provádění, bylo pořád tou živou výčitkou, která se nám vytýkala. Nezapomeňme, pánové, že pozemková otázka, řešená s tohoto širšího hlediska, co znamenala? U nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, toliko v historických zemích, do války byla téměř jedna třetina půdy v držení několika set latifundistů proti statisícům držitelů. Když to vyjádříme v procentech, snad ani půl procenta pozemkových držitelů půdy mělo ve vlastnictví dvacetosm a dvě desetiny procenta pozemků, to znamená, že několika stům velkostatkářům, 1730 nebo několika více, patřilo 28 procent veškeré, nejlepší půdy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Přes 4 mil. ha této půdy náleželo těmto několika velkostatkářům a dnes po částečném, opakuji po částečném výsledku pozemkové reformy, přes 1.10 mil. ha půdy, tedy více než čtvrtina toho držení velkostatkářů přešlo do rukou drobných, asi 600.000 drobných, méně drobných a nejdrobnějších držitelů půdy. To je malý revoluční čin?

Pánové, podívejte se v Jugoslavii, tak ty kolonáty ještě za feudálních, patriarchálních časů, kmetské útvary v Bosně a Hercegovině, to všechno vázalo hospodářství na pozemcích. V Rumunsku bojarové měli téměř polovinu veškeré pozemkové půdy. Jedním škrtem pera pak v Jugoslavii pozemkovou reformou a v Rumunsku to bylo napraveno.

Nepokládáte to za malý úspěch, když velmoci, shromážděné na konferenci Haagské, uznaly provádění pozemkové reformy, opakuji ne toliko u nás, ale také v Jugoslavii a Rumunsku za vnitrostátní věc. Pro nás je to důležité. A řekl jsem, že ještě u nás není pozemková reforma skončena a naše strana bude pokračovati v jejím provádění. (Souhlas.)

Čím oprávněněji bylo uznáno naše stanovisko mezinárodní, tím naléhavěji budeme se dožadovati my, kteří máme zájem malého člověka na zřeteli, aby bylo pokračováno v provádění pozemkové reformy nejen u nás, v historických zemích, ale také na Slovensku. Tedy to zase pro nás je ten veliký úspěch pozemkové reformy a my tím více jsme vděčni našim vyjednavačům v Haagu, že tyto výsledky a důsledky nám umožnili. (Hlas: Na to byl čas roku 1920!) My vás ubezpečujeme, že ještě tento čas přijde.

To jsou, vážení pánové a dámy, důvody, pro které se nevyhýbáme a nelekáme odpovědnosti za schválení velikého díla haagského. Tuto odpovědnost přejali na sebe všechny československé strany revolučního Nár. shromáždění, všichni zástupci, zejména pracujících tříd, zejména zástupci našeho dělnictva, tenkráte ještě nerozděleného, zástupci obou velikých stran dělnických, čs. strany socialistické v revolučním Nár. shromážděné schválili a převzali tuto odpovědnost v těch památných dnech, když jsme dne 30. září 1919 s radostí a pohnutím přijímali a když jsme 9. října 1919 jednomyslně a s nadšením schválili zprávu tehdejších zástupců Československé republiky na mírové konferenci dr Beneše a dr Kramáře.

A o tu odpovědnost dělily se a dělí se všechny vlády republiky Československé, co jsme jich od počátku měli, v nichž vyjma Maďary zastoupeni byli všichni národové našeho státu. Všechny ty vlády, dávaly pokyny a schvalovaly jednání a ujednání ministra dr Beneše ve věcech mírových smluv a t. zv. reparací.

Přijímáme tu odpovědnost nyní i v budoucnosti a budeme hlasovati pro schválení zprávy mistra dr Beneše a budeme i v budoucnosti bez výhrady podporovati jeho snažení a práci pro mír a proti válce. (Výborně! - Potlesk.)