Předseda (zvoní): Pořad řečníků je vyčerpán. Slovo si vyžádal pan ministr věcí zahraničních. Uděluji mu je.

Ministr zahraničních věcí dr Beneš: Slavný senáte! Budiž mi dovoleno, abych k závěru této diskuse pronesl několik slov, uzavírajících celou tuto vážnou a věcnou diskusi. Děkuji pánům řečníkům právě za tuto vážnost a věcnost diskuse. Pamatuji se, že jsem ve své řeči žádal o tuto kritiku, a také pro budoucnost bych si jen přál, abychom v tom duchu a smyslu, jako jsme diskutovali dnes, vážné otázky mezinárodních vztahů a často životní otázky zahraniční politiky a republiky vůbec, v tom duchu a smyslu mohli kritisovati a o nich diskutovati, jako jsme to učinili právě dnes. Zdůrazňuji, že nejen z českých stran vládních, a z německých stran vládních, ale i od některých stran oposičních se věci ty diskutovaly vážně, věcně a slušně. Jestliže dovedeme takto i v budoucnosti v parlamentě mluviti a jednati, nemusíme se krise parlamentu a demokracie obávati. (Výborně!)

V odpovědi samé chtěl bych se zmíniti o některých zásadních otázkách a pak o některých konkrétních otázkách a specielně o některých poznámkách kritických i mé exposé schvalujících pana sen. Kroihera a Dyka.

Především se strany některých pánů řečníků z německého tábora bylo mluveno o hodnocení spojenectví naší republiky s jinými státy. Dovolte mně říci o tom několik velmi upřímných slov. Ve sněmovně poslanecké i zde bylo naznačeno několikráte, že snad ona politika spojenecká, kterou od počátku republiky jsme prováděli, představuje něco přežitého nebo nesprávného nebo v podstatě odporujícího zájmům tohoto státu nebo zájmům některých tříd nebo národu jeho.

Jen několika slovy bych chtěl ukázati, proč se domnívám, že tomu tak není. Chtěl bych zdůrazniti, že od té chvíle, kdy jsem byl pověřen vedením zahraniční politiky tohoto státu, nepodepsal jsem jediné smlouvy, která by ve skutečnosti nebyla už bez psané formule v srdci a přesvědčení ohromné většiny tohoto státu. (Výborně!) To je stanovisko, které jsem vždy zastával. V okamžiku, kdy jsem jednal o spojenectví s Francií, ve skutečnosti, i kdyby žádná smlouva nebyla bývala napsána, nebyla by mohla žádná vláda a žádný zahraniční ministr tohoto státu jednati jinak, než ve smyslu těchto smluv. Stát může vésti svou zahraniční politiku jen ve jménu všech hlavních politických činitelů; zde zejména princip většiny se všude a nejvíce uplatňuje; zde musí se dívati ministr věcí zahraničních na ty synthetické pojaté zájmy všech, a tak, jak se ve veřejném mínění projevují. Geografickou polohou, citovanými historickými vztahy, bezprostředními zájmy, vytvořenými v předcházejících letech, za války atd. určována byla i směrnice politiky malodohodové. Nebylo tudíž možno vzhledem k centrální Evropě prováděti jinou politiku, než byla prováděna. Zdůrazňuji opětně, co jsem již zdůrazňoval v posl. sněmovně. Jestliže se rozumělo a rozumí samo sebou, že stát je organismem živoucím, jeho zahraniční politika specielně musí býti určována touto životností, tímto principem životnosti organismu žijícího a se vyvíjejícího. Zdůrazňuji však také, že po ohromné krisi, jako byla poslední válka, kdy poměry den ze dne v Evropě se měnily, i zahraniční politika státu musila odpovídati tomuto vývoji, musila jíti krok za krokem organicky vpřed, musila pracovati i při své spojenecké linii pro usmíření s bývalými odpůrci rozhodně, přátelsky, důsledně a s dobrou vůlí a nesměla v ničem prejudikovati tomuto budoucímu vývoji. Ale musila tu postupovati s klidem bez skoků a nelogičnosti. Tak jsem se sblížil s Rakouskem, a tak jme se o to pokoušeli s Maďarskem. A mohu říci s jistým zadostiučiněním, že jsme také nikdy neměli vážnějšího konfliktu s říší německou. Hned po uzavření mírových smluv dovedli jsme právě ten vývoj budoucí určiti a viděti a podle toho jednati; proto došli jsme snadno k dohodě s Polskem, pracovali na mezinárodním foru politiky locarnského smíření a v Ženevě až k poslední haagské konferenci, kde se více méně likvidovala válka.

Podívejte se na historii jedenácti let naší zahraniční politiky, nenajdete tam jediného zlomení, jediného takového skoku a jediného projevu, kterým by se prejudikovalo tomuto okamžiku dnešnímu; nenajdete tam nic; co by dnes překáželo této politice smíření, evropského míru a demokratického přesvědčení všech součástí a národností tohoto státu. To já pokládám za významné a s tohoto hlediska i otázka t. zv. spojenectví našeho s našimi přáteli odpovídá tomuto vývoji. Spojenectví ta byla vytvořena v jistých okolnostech, dnes se spolu vyvíjejí dále organicky podle jejich ducha a smyslu politiky všeevropské. Proto i celý plán naší zahraniční politiky ve vztahu k Malé Dohodě vždy byl takový, aby se spojenectví to zbavilo onoho ostří, které nutné podle tehdejších poměrů musilo míti na počátku jako obranný činitel proti expansi určitých činitelů v Maďarsku. Proto upřímně a soustavně chceme pracovati k novému společenství malých států k centrální Evropě, které je jen prvním krokem a stupněm ke společenství skutečně celoevropskému. V tom smyslu budeme vždy pracovati, naše spojenectví není a nebude tu překážkou a říkám, že si nejsem vědom toho, že bychom na jediném kroku v době přecházející tomuto vývoji prejudikovali a něčím mu byli bránili. (Výborně!)

Chtěl bych se nyní zmíniti vedle této zásadní otázky o otázkách druhých, které byly zmíněny specielně v řeči pana sen. Kroihera a pana sen. Dyka. I zde kvituji rád způsob, tón a věcný ráz diskuse, už proto, že jde o řečníky z vládního tábora. Kritika z vládního tábora měla by vlastně vždycky býti významnější a důležitější, nežli z oposice. Kritika oposice se bere velmi často jen jako kritika oposice a a priori je pak tendence oposici odmítati jako oposici. Jsem rád, že právě po této stránce i já mohu věcně a přátelsky zaujmouti své stanovisko k poznámkám z vládních stran.

Pan sen. Kroiher se zmínil o řadě věcí v mém exposé, které a priori pokládal za správné a za něž se postavil, a o jiných, k nimž měl poznámky kritické. K těmto posledním bych chtěl říci toto: Pan kolega Kroiher především upozornil zejména na onen passus mé řeči, ve kterém je mluveno o tom, od kdy jsme dostali uznání práva na reparace, t. j. od 28. října, a o mém odůvodnění, na základě jakých důvodů jsme právo na reparace vůbec obdrželi. A zdůraznil, že to nebyly podle jeho mínění jen důvody naší zahraniční akce, nýbrž také to, co se všechno dělo za války u nás doma. Pan kolega Kroiher má pravdu v tom, že nejenom to, co se dělo za hranicemi, bylo naším velkým titulem k tomu, že nás ve válce spojenci podporovali, nýbrž také všechno to, co se stalo doma. A vážení pánové, jsem poslední, který by chtěl tuto samozřejmou pravdu jakýmkoli způsobem zakrývati nebo zeslabovati. Nechtěl bych však při této příležitosti probírati více méně známý spor o 28. říjen a o poměr domácího a zahraničního odboje, který pro mne samotného sporem není. Je to otázka, řekl bych, především dobré vůle vzájemné, je to otázka objektivního posuzování toho, co kdo ve válce vykonal, a někde také otázka určitých právnických teorií. Ale já bych chtěl konstatovati, že snad není nikoho v tomto státě, kdo by byl s takovou silou a rozhodností zdůrazňoval během celé války, během mírové konference a po celých 11 posledních let, kdykoli se mně k tomu naskytla příležitost, zejména v mém zahraničním a diplomatickém jednání, tuto synthesu naší národní revoluce dona i za hranicemi. Ale přesto bych chtěl zdůrazniti, že to, co jsem řekl ve svém exposé, má plné své věcné, politické a právní oprávnění.

Československému státu bylo uznáno od 28. října právo na reparace. Československo však mělo svou uznanou vládu od doby dřívější a jako takové na základě dřívějšího uznání už vstoupilo na konferenci o příměří mezi centrálními mocnostmi a státy spojeneckými. Polsko také provedlo revoluci na svém území a nebylo uznáno ani 28. října, ani 30., ani v následujících dnech, nýbrž teprve v únoru r. 1919. A stejně mu nebylo přiznáno právo na reparace, na základě těchto událostí. A provedlo revoluci také a dokonce v polských krajích rakousko-uherských současně s námi. Jihoslovanské obyvatelstvo z teritoria z rakousko-uherské říše nebylo uznáno za spojenecké a stát jihoslovanský za jednotný, až teprve 28. června 1919 v den podepsání versailleské smlouvy. Rozdíl byl v tom, že čsl. vojsko zahraniční a čsl. národní rada pařížská od prosince r. 1917 a od léta 1918 dostali jsme první uznání se strany Anglie a pak ostatních spojenců, že jsme národem spojeneckým a že jsme národem válku vedoucím na základě ustavení zahraničního vojska.

Proto jsem to formuloval takovým způsobem. To vše s 28. říjnem nemělo co činit. Ale vždy při práci té jsem se odvolával i na práci a odpor národa doma. Je správné a spravedlivé uznati to. Nutnost uznání našeho odůvodňovali jsme nejen tím, co se dělo za hranicemi, ale vždy také tím, co se dělo za doma ještě před 28. říjnem r. 1918. Právně titul k požadavku reparací mohli jsme míti jedině proto, že fakticky byli jsme uznáni za národ válku vedoucí a spojenecký, daleko před koncem války, už také proto, že podle usnesení konference reparace se udílely jen pro krytí skutečných škod válečných a pro pense a odškodnění invalidů a sirotků po statečných spojeneckých vojácích. Dávati tudíž mým slovům výklad, jako bych tím nedoceňoval domácí revoluce, nebylo by správné. Nechci se také při této příležitosti nijak blíže dotýkati toho sporu, který kdysi naši veřejnost zaměstnával, sporu o 28. říjen. Uváděti to pak v souvislost s reparacemi je vůbec nesprávné. Snad bude chvíle, kdy zcela klidně a přátelsky sine ira et studio bude možno o věci mluviti.

Druhá věc, o které se zmínil pan kol. Kroiher, byla vlastně věc s tím úzce související. Řekl jsem a bylo mi to vytýkáno, že v poměru k ostatním spojencům přímé náklady naše na válku byly nepatrné. Také pan kol. sen. Dyk se o tom zmínil a vyslovil svou reservu a přímo své politování, že to bylo řečeno. O této věci, vážení pánové, je možno míti různý názor. To je otázka, řekl bych, naprosto zásadního nazírání na určitou politickou taktiku, na určitou politickou metodu. Já nepřijímám, jaksi z důvodů zásadních, řekl bych, ten postoj a tu taktiku, kterou zde ve své celé řeči nastínil pan se. Dyk. Jeho postup a metoda je především zdůraznění národního a státního egoismu, podtrhovaného ve všem a všude a zásadně. Pro mne je to především taktika, poněvadž v tom nevidím nějaký vyšší patriotism. Také já a jiní chceme získati pro stát všude a ve všem co nejvíce, ale metodou jinou. Pan sen. Dyk si říká, že zásadně se nesmí nikdy nic říci, čeho by se v budoucnosti mohlo zneužíti, proti t. zv. zájmu státnímu a národnímu. Nesmíme říci dnes, že jsme spokojeni s věcmi v Haagu, aby v budoucnosti nikdo nám nemohl říci, že nemůžeme už žádati nic více, kdyby věci se měnily. Nesmíme říci, že to dobře dopadlo, nesmíme říci, ž naše oběti byly takové a takové, nýbrž musíme je hodnotiti v egoistickém zájmu státu co nejvíce, neboť fakt, že jsme byli už na mírové konferenci příliš mírni, příliš povolni, nám uškodil a nyní pro budoucnost škodilo by nám to opět. To všecko takticky já chápu a nemám nic proti tomu. Je možno, aby ten nebo onen politik takovou taktiku zaujal, aby měl takovouto politickou filosofii a ideologii. Respektuji názory pana sen. Dyka, i když jich nepřijímám. Vycházejí z individuality politických osobností, z jejich prakse, z jejich filosofie.

Já sám však hájím taktiku a metodu jinou, i když má cíl týž, t. j. co nejvíce svému státu a národu přospěti, jako pan se. Dyk. Domnívám se, že konec konců správné je toto (Ukazuje na státní znak): ťPravda vítězíŤ, a to je právě důležité, jak se ta pravda obhajuje. Pravda nevítězí sama, o pravdu je nutno bojovati důsledně a stále a pak teprve zvítězí. (Výborně!) Ale právě se obávám, abychom v tom boji o pravdu sobě, státu a národu někdy nezadali tím, že přeháníme. Já nechci přeháněti ani v obhajobě zájmů státu, protože se obávám, abych je přeháněním nepoškodil. Chci konstatovati věci objektivně tak, jak jsou. Má zkušenost politická je, že se tím dosáhne nejvíce. Domnívám se, že dovedu za věcmi do důsledků státi. V tom je to, vážené dámy a pánové! Někdo postupuje tak, aby docílil 50, že žádá 100. Někdo, když chce 50, tak řekne, že chce 50, ale dovede to držet , a neustoupí z těch 50. Postupuje a pracuje tak, že nemusí z těch 50 ustupovat. Za doby války i po válce jsem takto vždy postupoval.

Dovolte mi, abych zde řekl, co dnes se může pokládati za jakousi historickou anekdotu. V prvních letech po mírové konferenci, když se více méně dělala bilance mírové konference, diskutovalo se kdesi v přítomnosti lorda Roberta Cecila o tom, jak jednotlivé státy na mírové konferenci pochodily. Ať už to je pravda, ať už to není pravda, někteří delegáti tvrdili, že Československo je mezi těmi, kteří pochodili nejlépe, jestli ne nejlépe vůbec. A zkoumaly se důvody a lord Robert Cecil, anglický ministr z doby války, jenž pro nás tolik učinil, a pak jeden z delegátů na mírové konferenci konstatoval, že Československo pochodilo tak dobře za války i na konferenci proto, že již během války i na konferenci postupovalo často na rozdíl od jiných takovým způsobem, že kladlo vždy požadavky rozumné, takové, které se daly uskutečniti. (Výborně!) Dávám to jen jako svědectví. A zase dodávám: Všecko záleží na tom, jak kdo dovede své věci uplatňovati, své požadavky prosazovati, jak kdo dovede býti, řekl bych, umírněným v požadavcích a silným, důsledný a důrazný v postupu, když se jednou za určitou věc postaví. To bylo vždycky mojí zásadou. Pokud se pamatuji a pokud dovedu svoje svědomí zkoumati, našemu státu jsem tímto postupem dosud nikdy neuškodil. Naopak se domnívám, že touto metodou velice často dosáhl jsem mnohem více, než bychom byli dosáhli metodou jinou. (Výborně!)

Nechci se žádným způsobem dotýkati úsudku toho, jestliže kdo posuzuje naše oběti válečné tak nebo onak. Musili jste všichni viděti z této debaty, jak v okamžiku, kdy se začne diskutovati o cifrách, jsme pořád v samém relativu: Jednomu náš liberační dluh bude příliš vysoký, jinému se nelíbí titul, třetí uznává věc meritorně za správnou; jednomu je Haag úspěchem, druhému se nelíbí poměr s tím, co ti druzí platí nebo neplatí. Toho jsme si všichni vědomi, že zde jde vždy o ocenění relativní. Mluvíme-li zde o těch našich obětech, i tu každý uplatňuje hledisko, se kterého zcela relativně věci posuzuje. A pak jednou je to velmi mnoho a podruhé to je nepatrné. Ale když se pak objeví v novinách nevěcné a nesprávné kritiky, které si vezmou za podklad přehnané oceňování toho neb onoho činitele, pak nikdo se nemůže diviti, že se kritiky nesprávné uvádějí na správnou míru i tím, že se podrobí zkoumání základna, ze které se ke kritikám těm došlo. Nebylo mou povinností proti kritikám nevěcným ukázati správně na všechna fakta, aby nesprávně v našem národě se o problému reparačním nesoudilo, nejen k vůli tomu, kdo je politicky odpověden, ale k vůli věci samé? Neznamená to v žádném směru snižování práce a obětí kohokoli, v tom jsem, myslím, s kol. Kroiherem docela zajedno. I v mém exposé - dobře je čtěte! - kdyby někdo chtěl mého výroku zneužíti, najde jej správně omezen, správně v rámci celé věci umístěn, a dobře rozmyšlen, aby nebylo možno zneužíti.

K této věci ještě jednou poznámku. My před haagskou konferencí jsme byli v situaci poměrně dosti jednoduché. - Když jsme měli likvidovati to, co bylo v minulosti, a přijmouti definitivní závazky pro přispění na válku, mohli jsme postupovati dvojím způsobem: Buď začíti prostě počítat, sepsat, vyčíslit, ohodnotiti všechny ty naše oběti a všechna ta naše práva na reparace a navzájem to kompensovat tak, jak tomu bylo prakticky u všech ostatních.

Já z důvodů celostátních nebudu zde vykládati celý tento náš postup v reparační komisi a před haagskou konferencí, chci jenom konstatovati: My jsme zatím nikdy nežádali spojence, aby určili konktretně, co máme na reparacích dostati; kdyby nám byli určili reparační kvotu z těch 132 miliard, nemohu dnes říci, jakou část našich platebních povinností bychom, vážení pánové, dnes kryli, když německé reparace musily býti tak redukovány. Proto jsme vždy zdůrazňovali také stránku politickou, a vyčíslujíce svá práva i v cifrách, čekali jsme na příležitost v Haagu, abychom jedním rázem bez dlouhých srovnávání věci likvidovali. Jinými slovy: My se nikdy nedopočítáme, když budeme chtíti srovnávati ty všechny možné a válkou zničené hodnoty a oběti. Jistě, znovu říkám, nebylo by naprosto správné, podceňovati oběti, které jsme měli, a vše to, co jsme vykonali, ale chci a chtěl jsem tím svým stanoviskem především zdůrazniti - a v tom jistě jsme všichni zajedno, že naše účast na válce byla jedním z komponentů, komponentů menších. Války se zúčastnilo přímo v práci pro frontu asi na 20 mil. lidí, na válku se daly stamiliardy a tisíce miliard, dohromady. V tomto velikém komplexu měli jsme sice svoji účast, ale bez tohoto ohromného napětí z tábora spojeneckého nikdy bychom nebyli mohli svého vítězství a své národní samostatnosti dosáhnouti. Po této stránce domnívám se, že naše účast při nákladech válečných a při výdajích na naši svobodu není ničím ponižujícím, nýbrž naopak je, jak jsem to řekl ve sněmovně poslanecké, správná a při tom také čestná. To, že jsme dovedli, opakuji, že jsme dovedli nejen životy dávat za své ideály, ale to, že jsme dovedli přinášeti oběti materielní i dnes, pro nás i naši budoucí generaci, to je, vážení pánové a dámy, čestné a zůstane čestné. (Potlesk.)

Pan kol. Kroiher mluvil o pozemkové reformě. Nikdy se mnoho nehádám o jméno, o terminologii, jde mi o podstatu věci; je v celku tudíž vedlejší, řekne-li se, že pozemková reforma je čin revoluční, či není. Zde bylo také řečeno, že byl to revoluční čin a měl jako důsledek konservativní výsledky. To je jistě dobře řečeno a byl to vždycky jeden velký argument právě na evropském západě pro pozemkovou reformu, že majetek většímu počtu lidí především dala, a ne vzala. Chtěl bych jen říci, že toho nemusíme se báti, když řekneme, že to je revoluční čin. Nejkonservativnější státy dělaly také revoluční činy. Osvobození selského lidu z poddanství bylo velkým revolučním sociálním činem a musilo to dělati i Rakousko v době nejreakčnější periody evropské politiky. Byly a jsou revoluce ze zdola a byly a jsou revoluce se shora. Myslím, že si to proti těm, kteří nesprávně a naivně užívají slova revolucionářství a revolucionism. Revoluce pro revoluci, to je to, co je nesvědomité a odsouzeníhodné. (Sen. Kroiher: Revoluce je čin, ale ne habitus!) V historii lidstva velké revoluční činy se pokládaly vždy za nejčestnější a nejkrásnější. Domnívám se, že také pozemková reforma jako revoluční čin naší moderní historie a našeho národa bude nám sloužiti ke cti.

V jedné zásadní věci s panem kolegou Kroiherem nemohl bych souhlasiti. Pan kol. Kroiher, uznávaje správně nutnost a oprávněnost toho, abychom na sebe vzali poplatky ve způsobu přispění na vydání válečná, zdůraznil, že spojenci, jak to formuloval, pracovali především pro sebe (Hlas: Vedlejší výrobek!) ano, že naše svoboda je jen vedlejší výrobek. Není možno věc takto formulovati. Mohlo by to míti pro nás velmi nebezpečné důsledky. Řekl jsem včera ve sněmovně poslanecké, že v zahraniční politice rozhodují především zájmy, ale nikoli jen zájmy. Pan kolega Niessner to citoval připínaje to více méně na pojmy marxismu. Ale já bych hned k tomu dodal, že včera ve sněmovně poslanecké jsem správně po mém soudu filosoficko-historicky to omezil a řekl, že naše politika zahraniční od počátku až do konce hledala vždy synthesu zájmů a jiných činitelů, že politika zahraniční každého státu a zejména našeho musí býti hledáním stále a stále synthesy mezi skutečnými zájmy hospodářskými, nutnostmi historickými a geografickými, geografickým položením, ale také všemi historickými reminiscencemi, citovými vzájemnými vztahy jednotlivých národů a zejména určitými ideály mravními, ideami, nesenými určitou, své doby platící ideologií a filosofií. Zdůraznil jsem, jak ohromnou sílu znamenaly od r. 1917 a 1918 ve válce světové pro spojence ty t. zv. osvobozenecké ideály a mravní argumenty pro osvobození malých národů. Jestli spojenci vyhráli válku proti Německu, jedním z důvodů bylo, že dovedli se postaviti na ideologii a určité mravní ideály, které byly společenstvem lidským uznány za lepší a vyšší než ty, které byly na druhé straně.

Že, vážení pánové, v určitém okamžiku tak jako v denním lidském životě vašem a nás všech se ozývá ten boj toho lidského já, s tím jeho vztahem ke kolektivitě, že v tom okamžiku každý z nás musí bojovati uvnitř silně o to , aby dal náležitou rovnováhu mezi svým ryze osobním egoistickým vztahem a pudem a mezi těmi svými povinnostmi podle Kristovy nauky k těm druhým, to je samozřejmé. Ale musí býti všude naším cíle, abychom také ve státních vztazích dovedli probojovati tyto velké idee mravní a zachovati správný poměr mezi skutečnými zájmy a materiálními silami a na druhé straně silami morálními, silami myšlenkovými, silami ideologickými. Proti státnímu sacroegoismu pochopení pro ideály vyšší v zájmu toho státu.

V tom smyslu teorie kol. Kroihera není správná prostě proto, že spojenci dlouho vůbec nevěděli, jaký byl vlastně jejich zájem. Musili jsme se namáhati, abychom je přesvědčili o tom, že jejich zájmem jest dáti výraz spravedlnosti národní, a že musí zájem svůj spojitit se silami mravními, ideovými. A jestliže se začali rozhodovati k jiné politice, vždy počátek byl ideový, nikoli zájmový, a vždy a po celou dobu války činili jsme první apel na idee, práva a spravedlnosti.

Nikdy bych neoddělil tuto materielní sílu od síly mravní, nikdy bych v zahraniční politice tyto dvě síly, které jednou se uplatní více, po druhé méně; a proto jsem byl vždycky také proti marxistické teorii.

A tu vidíte, pánové, jak já, jemuž se často vytýkalo, že uplatňuje v politice především počítání, kalkul, jsem a vždy jsem byl tím nejvřelejším obhajovatelem těchto citových prvků a morálních a ideových vztahů v politice vůbec.

Pan kol. Kroiher mluvil dále o tisku a jsem mu za to velmi povděčen. Myslím, že to správně formuloval. Já jsem také v poslanecké sněmovně učinil apel na tisk a znovu o tom mluvím vzhledem k tomu, co řekl o tom pan sen. Dyk. Pan kol Kroiher mluvil zde také o tom případu Snowdenově o ťLidových novináchŤ a naznačil, že se to objevilo v listě přátelském, (Sen. Kroiher: Který si říká, že je přátelský!) který si říká, že je přátelský. Vážení pánové, dovolte mi, když máme tak příležitost a když mám jednou tak možnost něco upřímně říci, abych to řekl. U nás, když se někdy něco napíše, je první starostí každého hledati hned, kdo to inspiroval, kdo to asi řekl, co asi za tím je atd. Já, když čtu - a musím každý den čísti všecko to, co mně vytýkají - nehledím vůbec na to, kdo to inspiroval, co za tím je, nýbrž mně záleží na tom, co tam kdo říká. A když se proti tomu bráním, jdu vždy na ten list, který to napíše, a činím jej zodpovědným, a je-li to podepsáno, obracím se v obraně proti tomu, kdo to podepíše. Chci prostě aby každý odpovídal za to, co řekl a co dělá. (Tak jest!) Otevřeně a jasně, abych se zase já otevřeně a jasně mohl brániti a říci mu to, co já pokládám za správné. Já jsem skutečně rád, že to mohu říci zde s této tribuny, poněvadž myslím, že jen upřímná tato řeč může pomoci, abychom se toho našeho někdy až příliš otráveného prostředí zbavili, abychom se dostali do poměrů normálních a klidnějších, a aby toto osobní a často stranické zbytečné škorpení už jednou přestalo. (Výborně!)

Odpusťte, vážené dámy a pánové, že trochu dlouho zdržuji, ale přec jen několik slov chci říci o řeči pana sen. Dyka. Ve většině věcí jsem mu vlastně již odpověděl tím, co jsem řekl o námitkách pan kol Kroihera. Vrátím se příležitostně k tomu, co řekl pan se. Dyk na počátku, že jsem já prý opustil svou linii z r. 1915. Já nikoli. Ale o tom jindy. Pan kolega Dyk naznačil, že jaksi z mého exposé plyne, že naše situace v Haagu byla skvělá, že finančně jsme dopadli skvěle. Vážení pánové, já se ještě doté své řeči podívám, ale nedomnívám se, že jsem to někde řekl. Ani nemyslím, že smysl toho mého výkladu takový byl. Řekl jsem, že to byl úspěch a ťpolitickyŤ jistě významný úspěch. Nic více.

Pan kol. Dyk řekl, že jsem měl říci: Naše situace byla úměrná mocenským poměrům. Domnívám se, že právě celý smysl a tenor celé řeči byl: Ano, tam jsme byli v takové situaci, kterou lze dobře vyjádřit: úměrná mocenským poměrům. Myslím, že jsem nepřeháněl; tam, kde by někdo chtěl hledati přehánění, byla prostě obrana proti přehnanostem mých kritiků v našem tisku. Kdyby těchto přehnaností nebylo bývalo, nebylo by bývalo v mé řeči ani slova polemického tak, jak své výklady objektivně od počátku do konce dávám.

Pan kol. sen. Dyk mluvil o těch jednotlivých položkách naší aktivní bilance války, o těch obětech, které jsme přinesli. Jistě ani v tom mně nenapadá cokoli zmenšovati. Odpověděl jsem na to též již při řeči pana kol. Kroihera. Chtěl bych jenom dodati, že právě vzhledem k řeči pana sen. Dyka platí to, co jsem naznačil o metodě a taktice v politice. To co pan sen. Dyk řekl, bylo vždycky více méně jeho politické credo od počátku. To se jevilo v celé linii jeho řeči. To každý z nás zná. Já politické credo a ideové názory a přesvědčení každého na 100 proc. respektuji a jsem povděčen, že právě nyní pan sen. Dyk to v takové formě, takovým objektivním způsobem zde právě vzhledem k mému exposé se pokusil své názory formulovat. Já bych si jen přál, aby takovým způsobem názory jedněch proti druhým byly vždy pronášeny takovým tónem, takovou slušnou a věcnou diskusí. Kdyby tomu tak vždy bylo, mnoho a mnoho hořkostí by z našeho politického života dávno a dávno bylo už zmizelo.

O jedné věci konkretně bych se chtěl zmíniti. Pan sen. Dyk naznačoval, že vlastně, když v Haagu byly sleveny poplatky za státní statky, že vlastně tam - jestli jsem tomu dobře rozuměl - to již nebyl žádný úspěch, protože sám konstatuji, že již roku 1926 ta věc byla mezi Anglií a Francií dohodnuta, a že jsem přicházel na haagskou konferenci s vědomím, že to bude škrtnuto. Ale před tím, než toto pan sen. Dyk řekl, vytkl naší zahraniční politice, že v době, kdy Maďarsko dostalo slevu svých reparací r. 1923, Československo se nepostaralo, abychom my také nějaké garancie našich slev již měli.

Jestliže si však přečtete moje exposé, uvidíte dobře, že jsem zdůrazňoval, že o snížení našich povinností platebních bylo bojováno celá léta, celých posledních deset let a že právě jedním z důležitých momentů z boje toho bylo jednání s Maďarskem r. 1923-24 před reparační komisí. Tehdy jsme postavili kategorickou podmínku, že otázka státních statků má býti řešena. R. 1923 při této příležitosti já sám osobně dostal závazek od vlády anglické, že Anglie v rozhodném okamžiku ukáže, že nemá žádného interesu na tom, aby státní statky naše byly placeny. Ale nebylo důvodu, abychom předčasně věci tyto veřejně probírali z důvodů, o kterých jsem mluvil. Tím chci jen ukázati, že se nedá naše práce v Haagu současně uznat a neuznat; výsledek v Haagu byl korunováním práce dlouhé a soustavné celých deseti let.

Pan sen. Dyk v jiném smyslu mluvil o tisku než pan sen. Kroiher; zmínil se, jak sám řekl, o věci delikátní: o tom, že je nesprávné, aby určitý tisk psal příliš ťdithyrambickyŤ o naší práci zahraniční, že tisk naopak má dělati svoji povinnost svobodné kritiky atd. Vážení pánové! Já s tím na sto procent souhlasím. Nikomu nikdy bych nechtěl brániti v jeho projevu a zejména ne tisku. Jen hájím stanovisko, že tisk je jedním z nejdůležitějších a nejodpovědnějších orgánů našeho veřejného života, že žurnalistika má velké poslání sociální a mravní a že žurnalistice musí především vždy záležeti na tom, aby svoji mravní povinnost na sto procent konala, aby sloužila společenstvu a nikoliv aby nesprávným, neobjektivním, event. někdy zlobným způsobem nesváděla veřejnost na nesprávné cesty. A aby to udělala vždy slušným tónem. Právě u žurnalistiky a tisku dobrá vůle a pravda je její nejsvětější povinnost. S tohoto hlediska souhlasím úplně s tím, co řekl pan sen. Kroiher.

Před haagskou konferencí sezval jsem tisk a žádal jsem naše pány žurnalisty, aby o věci psali nestranně, objektivně, aby nemluvili o neúspěchu a porážce, dokud nebudou vidět výsledky, aby také nemluvili o úspěších a vítězstvích, nýbrž věcně a objektivně rozebírali fakta. Každé předčasné a vůbec přehnané chválení je nesprávné a škodlivé a každé a prioristické tendenční mluvení a štvaní o těchto věcech škodí ještě více, po mém soudu. Řekl jsem v poslanecké sněmovně, že se domnívám, že velice často, zejména v politice nemáme dosti rovnováhy, že přeskakujeme s krajní pravice na krajní levici, že jsme příliš impresionističtí; když si přečtete náš tisk, vidíte, jak tyto stránky našeho veřejného života se v něm obrážejí. Po této stránce bych si přál, aby dnešní naše diskuse vedla k tomu, abychom měli více rovnováhy, více vzájemné dobré vůle a respektu, zejména v tak důležitých a tak dalekosáhlých věcech, jako bylo právě jednání o haagské konferenci.

Dovolte, abych končil konstatováním, které jsem učinil již ve sněmovně poslanecké. Boj v Haagu znamenal de facto vyvrcholení toho, co se dálo celých 11 let, dokončení jedné periody poválečného boje o mír. Na konferencích pařížských jsme připravili novou mapu Evropy a nový rámec celého politického života evropského.

11 let se bojovalo o to, aby se k tomu upevnily kořeny a zajistily základy a aby se konečně upevnilo všechno to i pro budoucnost. Po mém soudu haagským ujednáním největší část těchto ustanovení se utvrdila, tam, kde bylo potřebí úprav, byly úpravy provedeny a domnívám se, že skutečně tato jednání budou a jsou mezníkem pro budoucnost. Bude ctí a hrdostí pro všechny nás, kteří jsme mohli na těch prvních i posledních ujednáních spolupracovat a bude to ctí vás všech, že jste také vy všichni v tomto smyslu a takovým způsobem důstojně znovu spolupracovali na nové velkém základním kamenu naší republiky. (Výborně! - Hlučný potlesk.)

Předseda (zvoní): Rozprava je skončena.

Ve smyslu §u 65 jedn. řádu je rozpravu tuto zakončiti hlasováním, schaluje-li senát prohlášení, čili nic; senát se však může usnésti, že hlasování odkládá.

Návrh na odklad hlasování nebyl podán a proto budeme hlasovati o schválení prohlášení pana ministra zahraničí.

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Kdo souhlasí s tím, aby prohlášení pana ministra zahraničí bylo schváleno, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Prohlášení to se schvaluje. (Potlesk.)

Navrhuji, aby bylo předsednictvo zmocněno svolati příští schůzi podle §u 40 jedn. řádu písemně nebo telegraficky a stanoviti její pořad jednání.

Jsou námitky. (Nebyly.)

Námitek není. Návrh můj je přijat.

Končím schůzi.