Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Dykovi.

Sen. Dyk: Vážený senáte! Přistoupil-li pan ministr zahraničí ke svému exposé s pohnutím, přistupuji k němu s rozpaky. Je snad nezdvořilé, nebýti stoprocentně spokojen, mluví-li pan ministr o své stoprocentně vykonané povinnosti a o rozhodných úspěších. Avšak člen zákonodárného sboru nemůže býti vždycky tak zdvořilým, jak by si přál, zákon, jemuž, ostatně ve svém exposé ani pan ministr neušel v míře, na kterou já sám nechci reflektovati. Já nepřicházím na tuto tribunu ani pohřbít Cesara, ani ho velebiti. Mé vývody sledují prospěch státu, a nejsou diktovány osobním či politickým vztahem k dr. Benešovi, který bez mé viny uchýlil se poněkud od linie r. 1915. Zájem, abych autenticky prokázal, že hájím zásadní, ne osobní stanovisko, stejně jako zájem, abych vyvrátil úterní tvrzení páně ministrovo, že totiž "všichni, kdo v 10 letech poválečné politiky veřejně a politicky vystupovali po celou dobu, dlouhá léta stále a stále mluvili o vděčnosti spojencům za pomoc v boji za osvobození" nutí mne, abych se zde zmínil o svém článku bezprostředně po schválení mírových smluv v listopadu 1919. V tehdejším exposé svém vykládal nám pan ministr o názoru velmocí na státy střední Evropy. Ujistil nás, že pokládají tyto malé národy a státy za nedosti vyspělé, neseriosní ve věcech politických, zatížené provincialismem, přepínající a zveličující sporné otázky. Řekl tehdy, že učinil vše, aby zlepšil tento paušální odsudek velmocí, zatajiti však nemohl, že značnou část výtek pokládá za důvodnou. Reaguje na tyto vývody vyslovil jsem mínění, že u nás se sporné otázky nepřepínají, spíše nedoceňují. A srovnávaje soud velmocí, tlumočený panem ministrem s jiným jeho výrokem, že plus naše bylo v rozumném obmezení našich požadavků na požadavky věcně naprosto oprávněné, jež nesly mnohdy až ráz požadavků minimálních, ptal jsem se, je-li za těchto předpokladů naše politika správná a byla-li restrikce našich požadavků tak velikým úspěchem pro nás. A konstatoval jsem dále, že, i když soud velmocí byl poopraven a zástupci jejich přesvědčeni, že nelze nás házeti do jednoho pytle s jinými středoevropskými státy, státy, které v pytli zůstaly, mohou si říci, že jim neublížil.

Tyto věci nepozbyly aktuality ani dnes. "Neseriosní" postup států jiných jím neuškodil a seriosnost naše nám málo prospěla, prospěla-li, ale aktuality nepozbyl také závěr mého článku, který ocituji doslovně: "Ve včerejších novinách konstatováno, že všude mírové smlouvy přijaty toliko většinou, u nás jednomyslně. V této jednomyslnosti vidí se dokonce jakési plus: je v ní prý dík spojencům, ale také dík dr. Benešovi a dr. Kramářovi. Nepochybuji o zásluhách našich zástupců na konferenci mírové a vděčnost naše byla tlumočena jinde a jinak. Chápeme-li však, že nemohli vymoci více neznamená to ještě náš souhlas s mírovými smlouvami. Oddanost naše spojencům je nepochybná, ale slovo "dík" v tomto kontextu zní falešně a dutě. Vykonali jsme pro Dohodu něco, zač nežádáme díků a Dohoda vykonala pro nás něco, zač děkovati znamená přehlížeti okolnost, že spojenectví může býti vybudováno na zájmech, nikoli citech. Sentimentality se nedožadujeme a nechceme jí oplývati. V jednomyslnosti našeho schválení vidím dokonce nebezpečí stejně jako v kvapném přijímání mírových smluv. Oposice, která hlasovala jinde proti, byla si rovněž vědoma, že mírová smlouva musí býti přijata. Kdybych svým votem změnil mír, nepochybně měl bych důvod hlasovati i pro něco, čeho se bojím a čeho schváliti nemohu. Ale jednomyslnost, nedostatek oposice může vzbuditi dojem, že hotové už i hrozící pohromy nejsou pro nás pohromami. Úsudek jednou už paušální může i příště vzniknouti paušálně. Jak rád bych byl, kdybych mohl říci, že je už vyloučeno." Zde končí citát.

Pan ministr vidí, že před zdůrazňováním vděčnosti jsem již r. 1919 varoval a zdůrazňoval reciprocitu této pomoci Pan ministr vidí, že už roku 1919 zdůraznil jsem a zdůrazňuji dnes: kvapné a nadšené schválení něčeho, co nám přináší vážné škody, může vésti k dalším paušálním soudům či předsudkům a jednomyslnost kritiky příliš přátelské a nedostatek kritiky vskutku kritické může poškoditi zájmy budoucí.

Nejnebezpečnější z úsudků, jež mohou vzniknouti, je předsudek o naší prosperitě, o tak značné prosperitě, že i tíživá břemena nejsou pro nás břemeny a je na pováženou, umožňují vznik tohoto nesprávného mínění nejen optimistické projevy poslanců a senátorů - abych uvedl výrok pana posl. dr. Wintra o pakatelu - ale samotného ministra financí, který ve svém exposé současně se zahájením konference v Haagu ubezpečoval, že, i když počítá s novými válečnými břemeny, zůstane náš rozpočet aktivní. Zapomněl zdůrazniti, čím se umožňuje tato aktivita našeho rozpočtu. Trváním křivd a nesrovnalosti, trváním dluhů, jež kdysi zval všivými, dluhů vůči staropensistům a veřejným zaměstnancům. Udržuje se úsporami, jež jsou mnohdy marnotratné, umožňuje se tím, že nutné investice nejsou vždy možné, udržuje se aktivitou naší obchodní bilance, umožněné velkým zdražením domácích produktů na domácím trhu a snížením životní míry soukromých zaměstnanců a dělnictva.

Náš export přes pomoc, která se mu poskytuje, zápasí s trvalými a spíše rostoucími obtížemi. Dochází-li při tom k trvalému exportu milionů reparačních do ciziny, aniž bychom byli provedli žádoucí reparace domácí, nelze bagatelisovati sumy, k nimž se zavazujeme, jak se v naší veřejnosti, bohužel, děje.

Nemohu se zbaviti domnění, že pan ministr zahraničí, jemuž pan ministr financí tak málo sekundoval, dělá si do budoucnosti svým exposé obtíže sám. Jeho situace ovšem není v tomto exposé záviděníhodná. Klade si úkoly nemalé, dokázati, že naše situace v Haagu byla skvělá, a současně dokázat, že také výsledek pro nás je skvělý, je to úkol nad lidské síly. Bylo by přirozenější a správnější a bylo by výhodnější pro republiku i pro budoucnost, kdyby se byl pan ministr omezil na úkol menší, ale úspěšnější, kdyby dokazoval, že výsledek je úměrný mocenským poměrům tam uplatňovaným, že sice není skvělý, ale že také nebyla skvělá situace. Ale i při všech obtížích úkolu, který pan ministr převzal, podivuji se nešťastné formulaci některých jeho argumentů, jako na př. výroku o našich nepatrných obětech. Pravda, ve srovnání s obětmi jiných států, ale ani s tohoto hlediska nelze o nepatrných obětech na životech a financích mluviti. Pan ministr také mluví o válečných nákladech v táboře spojenců přinášených, které oceňuje na 2 miliardy. Bohužel, myslím, že náš válečný náklad nesestává jen z těchto 2 miliard nákladů v táboře spojenců vynaložených; právem zdůrazňoval tisk kol. Kroiherem zde kritisovaný, že naše válečné náklady a naše válečná břemena jsou také jiná. My si to zapírat nemůžeme a nemůžeme považovati za pasivní bilanci války pouze to, co bylo ujednáno v Haagu. Myslím, že snad by bylo účelnější, kdyby pan ministr byl v tomto bilancování opatrnější, poněvadž nejasných výroků se může zneužíti a mohlo by to býti vyhlašováno za celý náš válečný náklad. - Oběti na životech nebyly pouze přinášeny v táborech spojenců. Přinášely se také doma, řeknu to jasně, také v armádě domácí. Tuto ztrátu těžko kdy zbilancujeme. Konkrétní případ takové ztráty: aniž bych umenšoval vojenské zásluhy srbské armády v r. 1914, musím přece říci, že byly usnadněny sympatiemi, jichž Srbsko, zvláště po válce balkánské, u nás požívalo, sympatiemi, které se uplatnily ve velkém počtu československých zajatců. Jaký byl osud těchto zajatců srbských? Byli vyhubeni r. 1915 v tisících a tisících různými epidemiemi a zbytek byl zdecimován známým tragickým pochodem do Albanie. I to jsou tisícové ztráty a nejsou to ztráty pouze tam v Srbsku. Kdo spočte ztráty na životech našich lidí, kteří padli při pokusech přejíti na druhou frontu? Kdo kdy podnikne tuto bilanci a kdo má právo říci, že se sečtením toho všeho naše ztráty byly nepatrné? Připomínám ještě něco. Neztratili jsme svých mnoho lidí také tím, že s Čechy v armádě rakouskouherské pro pouhé podezření sympatiemi nepřátelům bylo nakládáno s krajní bezohledností? Neumírali naši bez své viny v cizích službách? Neměli na vítězství italském v říjnu 1918 velký podíl právě čeští vojáci? Zdá se mi, že není vždycky dobře přejímat tak sumárně argumentaci cizí a nám nepříznivé cizí bilance. Lituji, že naše zahraniční propaganda neinformovala o všem tom tam, kde by bylo potřebí informací, poněvadž myslím, že kdyby tak byla učinila, zástupci některých mocí, když už by nejednali snad jinak ve věci, byli by snad jednali jinak aspoň ve formě.

A mluvme o těch obětech finančních. Pan ministr zdůrazňuje ve svém exposé, že na př. Polskem dvakrát prošla válka. Kdo žil zde doma, ví, že válka přecházela našimi kraji stále, že jsme žili stále ve válečném stavu, že se dály kontribuce ve formě válečných půjček, že veškerý materiál, který zde byl, byl vydrancován a že se drancovalo soustavně a že z bohatství naší země byly živeny země jiné, naproti tomu že Uhry měly proti nám poměrný blahobyt. Kdo zbilancuje vše to, co stálo to vymrskání naši půdy, vyhubení našeho dobytka na chov a žír, přijde k cifrám, které pasivitu naší bilance hodně zvětší. K tomu opotřeboval se veškerý materiál a my za své svobody dostali jsme do rukou železnice, ale ve stavu zbědovaném. Také jiné věci jsme dostali v chatrném a zbědovaném stavu. Válka se nedělala jen na bojištích, ta válka měla svá bojiště v nemocnicích. Měli bychom si dobře uvědomit, jak tenkráte naše obyvatelstvo trpělo podvýživou. My nemáme žádný interes, abychom snižovali své strašné oběti, ani abychom se líčili aktivnějšími, nežli jsme, proto dovolí mně pan ministr, abych řekl, že ten to výrok považuji za neopatrný, poněvadž může jeho vlastní činnost v budoucnosti prejudikovat. Budou pravděpodobně nutné korektury toho, co se v Haagu událo. Bude-li tato nutnost jinými vyvolána jednou, nebude na prospěch československé věci ochota ministra financí a výrok ministra zahraničí o nepatrných ztrátách.

Opakuji: Je jiná věc doznati, že bylo nutno pod tlakem okolností přijmouti něco, co nám ve všem nevyhovuje, a je věc jiná prohlašovat za dokonalý úspěch, co není dokonalým úspěchem, a vázati si tak zbytečně ruce do budoucna.

Proberme dosažené prý úspěchy, ale dotkněme se také stručně otázky, pokud jsme byli, jak se namnoze u nás tvrdí, podpisy na smlouvě našich zástupců, na smlouvách mírových vázáni. Zajisté byli jsme vázáni těmito podpisy a ratifikací, pokud tento závazek platil obecně pro poražené a vítěze. Jakmile se však opustilo stanovisko, že mírové smlouvy jsou celkem, z něhož nic nemá býti vyjímáno, jakmile se prolomila tato zásada vůči Rakousku a Maďarsku, bylo věcí naší už r. 1922 a 1923 hájiti a uhájiti zásadu, že úlevy jiným poskytované nesmějí býti na náš úkor a že naše břemena, jako vítězů, má-li už býti zrušena hranice mezi vítězi a poraženými, nesmějí býti citelnější než břemena poražených.

Přesto zůstala tenkráte při odhadu nevyřešena otázka břemen československých, zatím co břemena maďarská, zatím ovšem, upravena byla na 10 miliard zl. franků ročně, a co před rokem 1923 ještě dostalo se Rakousku garancií, pokud se týká reparací. Tenkráte nebylo snad vyloučeno, aby Československo, jestliže se zúčastnilo v souhlase s Dohodou a Společností národů sanační akce pro Rakousko a Maďarsko, už tenkráte se zbavilo Damoklova meče nad námi visícího, abychom si vymínili určité meze úměrné tomu, co se stanovilo pro Maďarsko.

Nechci se zde zabývati otázkou - kol. Kroiher, pokud mluvil o našem furiantství, měl jistě v něčem pravdu - proč naše účast při půjčce Rakousku musila býti větší než účast velmoci italské. Myslím, že ke své škodě jsme politisovali nad své poměry.

Přicházím k Haagu. Jako největší úspěch se prohlašuje slevení tzv. biens cédées. Avšak sám pan ministr praví ve svém exposé: "Přicházeli jsme do Haagu s vědomím, že poplatky za státní statky budou škrtnuty, ježto od roku 1926 vlády anglická a francouzská v otázce té byly už zajedno a dr. Osuský i já sám měli jsme dosti záruk a jistot, že se tak stane." Jinými slovy sám pan ministr zahraničí právem už tehdy, přicházeje do Haagu, eskontoval určitý úspěch na základě jednání dosavadního, a byť bych nepopíral, že mezi eskontováním budoucího úspěchu a skutečným úspěchem je nepopiratelný rozdíl, musím konstatovati, že při bilancování úspěchů mělo by to býti s kritičností uváděno; úspěch náš byl ostatně úspěchem obecným, slevovalo se také státům jiným. Zkrátka také my musili těžiti z průlomu zásad mírovými smlouvami přijatých a námi ratifikovaných. Nikoliv neprávem v poslanecké sněmovně kolega dr. Hajn připomenul resoluci, kterou o převzatých státcích roku 1919 přijalo Národní shromáždění. Právem zdůrazňuje Hajn, že na úspěchu dosaženém tato resoluce měla svoji zásluhu. Připravila lepší situaci pro zahraničního ministra do budoucna.

A zde přicházím, pane ministře, k věci velmi delikátní k věci, o níž u nás není dosti jasno, která se nechápe a kterou snad také vy, pane ministře, nechápete, že příliš silná posice ministra před parlamentem a veřejným míněním není ani jemu prospěšná, - prostě z toho důvodu: Jestliže nemáte možnost, abyste při určitých jednáních poukazoval na odpor, jenž by vznikl pro některé ústupky vaše v parlamentě, jestliže máte parlament příliš povolný, který schválí vše to, co přinesete, ztrácíte také kus opory pro své vyjednávání. Kritika parlamentních sborů a kritika veřejnosti nemusí býti a nemá býti na vaši škodu, může naopak býti vaší nejsilnější podporou. (Sen. Plamínková: Ovšem kritika a ne špinění!) Přílišná ochota schváliti vše to, co se dobývá a co se ještě nedobylo, je snad zhoubnější než cokoliv jiného a tu podotýkám, že velmoci jistě informované mohly ještě před Haagem sebrati od zpravodajů pražských projevy tisku vám blízkého, kde výměra jedenáctimiliardové taxy za osvobozen byla prohlašována za veliký úspěch. Jest možno, abyste, když tisk vám blízký označuje určitou cifru za váš úspěch, podstatně většího úspěchu dosáhl? Tato otázka je také velmi vážná, a zabýval-li jste se ve své replice úterní a konečně i ve svém exposé tiskem a z části velmi málo vlídně, jako příslušník cechu novinářského musím říci, že tisk, který kritisuje, koná svoji povinnost a že má se vytknouti, odsuzuje-li se tento tisk, v čem meze této povinnosti přestoupil. Myslím, že, vytýká-li kolega Kroiher špatné bilancování, mohla by se tato výtka činit tisku vám blízkému. A kolega Kroiher sám již byl donucen konstatovati, že o Snowdenovi - nechci se zabývati otázkou, je-li Snowden skutečně člověkem vybraných mravů a křivdilo-li se mu - ale byla-li křivda, správně podotkl kolega Kroiher, že nevzešla od nás. Kritika i zdánlivě ostrá, může býti vám, pane ministře, zdravější, než přílišné služebníčkování, než pach kadidla, než souhlas již předem zajištěný a jásání nad věcmi, nad kterými nelze jásati. Máme povinnost mluviti pravdu a já se pokusím ji mluviti. Zbývají tři otázky, řešené v Haagu. Komplex otázek kolem pozemkové reformy, válečné naše dluhy spojencům a osvobozenský poplatek. Pokud se týče prvé otázky, konstatuji pouze, že ani po vašem exposé není ještě naprosto jasno, a že bude lépe, když pojednáme si o této věci, až bude přesně stanoven text ujednání v Haagu při debatě, která v parlamentních sborech se rozvine. (Ministr dr. Beneš: O které otázky to jde?) To se týká fondů, jednak optantů atd. Tam záleží na konečné úpravě textu a dokud není známa, i bilance je nejasná. Zbývá zabývati se válečnými dluhy spojencům. Zajisté, že dluhy se mají platiti. To je zásadou slušného člověka i slušného státu. Ale ovšem záleží na tom, zdali některé dluhy jsou dluhy čistě obchodní a jsou-li to dluhy politické, a ty dluhy politické mohou a musí býti někdy oceněny ne s hlediska obchodního, nýbrž bývají podrobovány určitým revisím se zřetelem na svůj ráz. Na něco se nesmí zapomínati. Vy a ti ostatní dělali jste ty dluhy v určitém předpokladu, že proti pasivu budou státi určitá aktiva. V tomto svém i našem předpokladu jste byli zklamáni a těch aktiv, s nimiž jste počítali, nebylo dosaženo. Ale nebyl-li tu právní nárok na redukci dluhů této kategorie, byl tu jistě nárok mravní, neboť část těchto výdajů nevznikla z nějaké naší extratury, na příklad proto jen, aby čsl. vojska ztrávila příjemný rok 1919 a část roku 1920 na Sibiři. Kdyby bylo běželo o naši vůli, jistě bychom byli i v zájmu vydržení morálky těchto vojenských sborů hleděli, aby tato doba byla ukrácena a tím i břemena s udržováním vojsk spojená. Při tom musím zdůrazniti, že reflex tohoto zdržení, o čemž by mohl mnoho vyprávěti kolega Krejčí, který zde včera mluvil, byl pro dobrovolce velmi nezdravý, neboť těžko chápali, že mají býti udržováni na Sibiři po skončené válce. Morální nárok na snížení těchto válečných břemen byl očividný a byla-li snížena, nesmíme tím býti nadšeni, jako část našeho tisku, nýbrž že musíme si říci, že vůči našemu stanovisku, loyálně dodržet závazky, z druhé strany se také loyálně hodnotí původ jejich.

Zmínil-li jsem se o legionářích na Sibiři, přirozeně platí totéž o legiích na frontě italské. Také Italie měla zájem, aby naši legionáři bojovali na její půdě. Konali jí nepopiratelně služby, a jestli se zřetelem k této službě italskými legionáři konané byla snížena pohledávka Itale, tedy musíme to vzíti s uspokojením na vědomí, jako loyální naplnění mravních závazků, ale jásati nad tím není přece jenom snad nutné.

Zbývá tu poplatek osvobozenský a také touto otázkou se zabývati je delikátní. Citoval jsem svůj článek z roku 1919 a jeho stanovisko. Přispěla-li Dohoda na naše osvobození, přispěli jsme my k vítězství Dohody a pan ministr snad doznal, že nebylo-li by legií sibiřských, při nejmenším - neříkám, že na tom závisela vítězství nebo porážka, ale říkám, že porážku mocí ústředních při nejmenším to urychlilo, poněvadž kdyby se po brestlitevském míru otevřel reservoir jehož by potřebovaly Sověty a ústřední mocnosti, byl by se získal potřebný válečný materiál a materiál lidský ještě potřebnější a kdyby se mohly ze Sibiře dostati prostředky k překonání vyživovací krise, netvrdím, že válka musila dopadnouti jinak, ale mohla dopadnouti jinak. (Ministr Beneš: Jistě by se prodloužila!) Nervosa, která již roku 1918 se zjevovala ve všech armádách, byla velikým risikem. Při tomto prodloužení mohla nastat možnost remisy, z obav před revoltou ve vlastní armádě mohlo dojít k určitým situacím, ze kterých by Rakousko Německo úspěšně těžilo. (Ministr dr. Beneš: Tím by se byla prodloužila válka na východě, na západě ne!) Byla tu otázka jihu, tehdy rozhodoval jih, tam bylo problémem, jestli moci ústřední by mohly na frontě bulharské a soluňské se brániti. To jsou možnosti které nemůžeme rozhodovati, ale nutno je vzít v úvahu a posuzovati. Skutečný význam našeho zákroku byl nemalý a jestliže tudíž přispěla k naší svobodě Dohoda, my jsme mírně posuzováno zbavili Dohodu povinnosti platiti několik měsíců strašnou režii války a přispěli jsme k jejímu rozřešení. Při této příležitosti musím podotknouti ještě, proč výroku, že titul "osvobozovací poplatek" je pouhou zkratkou za poplatek za osvobození, že považuji obojí za stejně nesprávný a stejně cti naší národní se dotýkající.

Ještě něco, pane ministře: Vy jste pravil - že, kdybyste byl vymohl škrtnutí tohoto termínu - vy uvádíte, že toho termínu se dnes neužívá, ale jestliže se dnešní termín dovolává staršího termínu a určitého paragrafu mírových smluv, tedy po stránce právní je to totéž, že byste se stal opět předmětem kritiky. Rozdíl, pane ministře, je v tom, že byste se stal předmětem kritiky neoprávněné, ale teď jste předmětem kritiky oprávněné, poněvadž otázka tato nemůže se řešiti souhlasem či nesouhlasem politických stran a jejich exponentů v době přítomné, ale musíme ji posuzovati sub specie aeternitatis. Kdybyste byl vymohl škrt tohoto termínu ponižujícího, byli by vás napadali lidé a tisk proti vám zaujatý, ale objektivní historie by řekla: Ministr dr. Beneš, docíliv škrtu ponižujícího označení, jednal ve prospěch svého státu a jeho důstojnosti před dějinami a mezinárodní veřejností A myslím, že, pane dr. Beneši, by bylo lépe, kdybyste vy sub specie aeternitatis posuzoval tyto věci, že málo záleží na tom, chválí-li vás současná doba a ten či onen list útočí. Hlavní věc je, aby byl uchráněn zájem státní a naše čest ne pouze v době přítomné poněvadž tato kapitola je uzavřena, ale abychom my aspoň zdůraznili, že nesouhlasíme s tímto termínem, že cítíme ho jako křivdu, jako něco, proti čemu nemůžeme účinně reagovati pro slabost, ale přes to, že jsme slabí, odmítáme toto ponížení a právem ohrazujíce se proti němu, hájíme prospěch našeho národa v budoucnosti a historickou pravdu.

Nechci se už šířiti o finančních detailech, ale přešel bych k tomu, co včera zde hájil jako aktivum kolega Krejčí, a o čem vy se také zmiňujete ve svém exposé. Zdůrazňujete totiž, že touto konvencí haagskou byla otevřena cesta k dohodě mezi středoevropskými státy. Bude prý tím, čteme dále ve vašem exposé, upevněn evropský mír a docílena dohoda s těmi, se kterými dosud plné dohody nebylo. Já nepotřebuji zdůrazňovati, že nesedí v tomto senátě snad ani jedna československá strana, která by chtěla říci, že nemá zájmu na dohodě, klidu a usmíření v Evropě. Ale byli bychom neradi, aby se budovaly cesty k dohodě jen na útraty republiky Československé, a za druhé bychom nechtěli, aby z cest k dohodě námi vybudovaných si někdo budoval válečné silnice. Obrazně řečeno, ústupek náš nesmí býti toho druhu, aby snad do budoucna rozmnožoval nebezpečí válečné, a to nebezpečí - přiznáte, pane ministře - nehrozí od nás, ale od jinud.

Tedy, to musím dnes zdůrazňovati a říci, že nejsme ani dost bohatí, abychom ty cesty k dohodě mohli budovati sami na svůj účet, ani dosti silní, abychom mohli zaručiti ne pouze středoevropský, ale také světový mír.

Zde při této příležitosti musím říci ještě několik slov o našem poměru k Maďarsku. Myslím, že Československá republika měla v tomto směru linii, která nebyla vždy zcela přesná a rovná, že jsme od určitých, poměrně drsných kroků přecházívali ke krokům, jevícím se jako přílišná ústupčivost i za cenu, že v Maďarsku byla tato ústupnost chápána jako naše slabost. Myslím, že není - abych to stručně formuloval - třeba mobilisovati, ale že je nutno státi pevně na stráži v zájmu našeho státu a jeho příslušníků stejně, jako to činí přirozeně Maďarsko. A zase opakuji, že mír s Maďarskem není odvislý od naší dobré vůle, ale od poměru sil a hlavně od toho, v jakém duchu Maďarsko přijme všechny oferty mírové, které tak dlouho ohlašujeme a které v Maďarsku nacházejí ohlasu až dosud velmi nepatrného. Varoval bych před přílišným optimismem. Stejně jako jsem nebyl nadšen pro mobilisaci, která pohltila cifry značné, nechtěl bych ani nyní, aby republika řinčela zbraněmi a chovala se k Maďarsku nekorektně. Ale naproti tomu musíme si býti dobře vědomi že naše bezbrannost by byla nejhorší formou nebezpečí, poněvadž by za nepříznivé mezinárodní situace mohly se důsledky slabosti žalostně objeviti.

Nechci se zabývati ještě tím, že není zrovna oportunní, abychom prejudikovali otázkám o ujednání v Haagu, jehož text není nám dosud přesně znám. Nechci dotýkati se také otázky. Nečetl jsem ve vaší odpovědi dosti nejasné, jaká procenta jsou obsažena v těch obnosech... (Ministr dr. Beneš: Procenta čeho?) V těch splátkách, které platíme. (Ministr dr. Beneš: V té reformě pozemkové?) Při tom poplatku 81 milionů Kč. To je závažná věc, neboť pan ministr financí nám vypočítal, že bychom se mohli zbaviti hotovým placením za určitý peníz celého toho břemene. Já bych to považoval za ukvapené, poněvadž doufám, že snad by se ukázala tato přílišná ochota platiti opět velmi nebezpečnou a škodlivou. Proto bylo by zajímavé, kdybychom my po stránce finanční i tak byli informováni, na jaké basi se výpočet pana minstra financí pohyboval.

Klub náš, se zřetelem na možnosti zahraniční, pokládal za nutno zdůrazniti tyto své výhrady a tato svá stanoviska. Tyto výhrady jsou adresovány do budoucnosti a chtějí, aby posice pro Československo při každém dalším jednání byla zesílena, a považujeme to za postup docela srovnalý se zájmem dnešní politiky aby parlament, bera na vědomí ujednání haagské, vyslovil se také důrazným způsobem o obětech, které naše republika musila přinésti. Klub náš dále se zřetelem na možnosti vnitropolitické, se zřetelem na nutnost reparací domácích, na nutnost rozřešení celé řady obtížných otázek všech vrstev našeho obyvatelstva hlasovati bude pro to, aby exposé pana ministra bylo vzato na vědomí (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo udílím panu sen. Niessnerovi.

Sen. Niessner (německy): Velevážené dámy a pánové! Co lidé prozíraví a lidé se širokým rozhledem již dávno věděli, to poznaly během posledních let nejširší kruhy, to jest pravdu, že ve válce alespoň v Evropě, byly jen více nebo méně poražené státy a že nebylo žádných skutečných vítězů. Ty doby právě minuly, kdy bylo lze uzavření míru vytvářiti tak, že s vojenským úspěchem skončená válka může také skutečně přivoditi nápravu škod, způsobených válkou. Představovali si ovšem ve všech státech průběh událostí tak, že bude možno uložiti přemoženým státům takové podmínky, které alespoň budou moci napraviti hospodářské škody. Válka byla přece, jak známo, vedena pod různými, velmi krásnými a pěkně znějícími hesly, na všech stranách. Říkalo se, že byla vedena za osvobození národů, za osvobození od militarismu, za zjednání demokracie, za konečné usmíření světa a za ještě mnohé jiné krásné věci. Těmito hesly byli národové ve všech státech po celou válku klamáni. Na konec války však posadila se ke stolu pomsta. Na místě, aby se podnikalo vše, co by bylo možno a co by bylo v zájmu všech, na místě, aby se válčící státy byly semkly za tím účelem aby vyhojily společné rány, byl mír uzavřen způsobem, který otevřel nové rány. Byl to mír násilí, pokus svaliti všechna břemena války na jediný národ (Místopředseda dr. Heller převzal předsednictví.) To ukázalo se býti nemožností. Bylo předvídati, že takovýto mír násilí a diktátu, jaký vzešel z pověstného ducha ve Versailles, nemohl přinésti mír Evropě. Doba, která uplynula od Versailles, byla desetiletím neklidu a zmatků. Nebylo to od základu vzato nic jiného nežli pokračováním ve válce jinými prostředky. Zajisté, dlužno uznati, že zde byla snaha přivoditi dorozumění, a v této době od sjednání mírových smluv konaly se četné konference, jejichž náklady jistě již dosáhly nákladů malé války. Tyto konference alespoň do konference v Haagu nemohly vésti k žádnému úspěchu. Když byla válka skončena domnívali se lidé v Evropě a pociťovali to již tehdy jako něco hrozného, že alespoň po 10 let bude cítiti následky této války. Čím je tato tehdy předpokládaná doba proti skutečné době, po kterou strašlivé následky války budou ještě účinkovati! Jsme nyní ve 12. roce od ukončení války a teprve nyní konala se rozhodující konference o poplatcích, o které však stále ještě nelze říci, zdali je to poslední, zdali ve skutečnosti to co v Haagu bylo usneseno, jest již konečně platným výsledkem. Jak dlouho to teprve bude trvati, nežli všechny závazky, jež jednotlivým státům v Haagu byly uloženy budou schváleny! Nuže, pánové, ukázalo se právě, že pokus, který byl učiněn ve Versailles a v jiných předměstích Paříže při uzavření mírových smluv, uvaliti totiž břemena na jednotlivé státy, na poražené státy, odsouzen byl již předem, aby se ztroskotal. Musím zde připomenouti, že socialisté všech zemí naprosto nestojí na stanovisku, že se vůbec nemá platiti žádné odškodnění. Komunisté si to v této příčině dělají velice pohodlné, horlí zde a jinde proti reparacím. To není ani socialisticky ani mezinárodně správné stanovisko. Neboť třeba by to na jedné straně vypadalo velice prozíravě, že se snažím s vlastního lidu, s vlastní dělnické třídy odvaliti břemena války, musím přece vždy povážiti: přesunuji tím tato břemena na dělnictvo druhého národa. To by tedy naprosto neznamenalo uplatňovati se správně v mezinárodním smyslu. Ale je nemožno, aby se postupovalo jednostranně, a ukázalo se, že válka je špatným obchodem, že již není výnosným, že dnes již nelze vycházeti za výbojem, že při válce všichni jsou poškození. Je příznačno pro to, že také pan ministr věcí zahraničních musil ve svém exposé použíti této správné argumentace tím, že poukázal k tomu, co válka uložila přes reparace také vítězným státům na útratách, které nikdy nebude lze dostati zpět reparacemi. Poukázal k tomu že nehledě k lidským obětem, jež každý stát musil přinésti France mimo reparace musí z vlastních rozpočtových prostředků sehnati 80 miliard franků, že Anglie převzala dlužný závazek pro celá desetiletí a že tomu stejně bylo také u jiných, tak zvaných vítězných států. Nyní došlo k jednání v Haagu, které také obyvatelstvu tohoto státu připomenulo, že musí převzíti jisté břemeno. Když vešel ve známost výsledek jednání v Haagu, zazněl veškerým obyvatelstvem, obzvláště českým národem, možno říci výkřik. Příslušníci českého národa řekli: My jsme přece dali své lidi, bojovali jsme na straně vítězných států, jak to přijde, že my máme nyní také přispívati k válečným břemenům? Z původního rozechvění polevilo mnohé, skoro všechno, nastalo uklidnění. Ale jak se přece stalo, že mohlo dojíti k takovémuto výkřiku? To záleží v tom, chci to říci bez jakékoli nevraživosti a prosím také, aby to bylo bez nevraživosti přijato, to záleží v tom, že rozhodnutí v Haagu zrušilo jednu ilusi. Zde se tázal jeden druhého: "Jak pak? Máme přece přátelé ve světě, kterým jsme se snažili sloužiti jako dobří přátelé, což nejsme miláčky, nesnažili jsme se vůči jiným státům činiti všechno, abychom se prokázali hodným jejich přátelství?" Iluse v Haagu zničená není jedinou, která stála u kolébky státu; tyto iluse vznikly a musily vzniknouti pochopitelně z přebytku pocitů a radostí z osvobození českého národa, je pochopitelno, že se dokonce mocně rozšířily, a tak se domnívali jedni, že tento stát bude lze vybudovati jako sociální ráj, ve kterém nebude žádných třídních bojů, jako ostrov blažených, jako tvrz demokracie a národnostní spravedlnosti, že to všechno přijde samo sebou v dohodě se všemi vrstvami obyvatelstva. Ukázalo se všechno býti klamným a klamnou byla také domněnka, že spojenci ze samého nadbytku citů a z blahovůle pro český národ pomáhali zříditi Československou republiku. Imperialismus a mocní tohoto světa nejsou sentimentální. Pan ministr věcí zahraničních řekl o včera sám: "V zahraniční politice rozhodují zájmy a výpočet." To je pravdivé slovo. City nemají cenu placení (Výkřiky (německy): Velmi dobře!) Karel Marx řekl jednou o kolonisátorech, že mluví o křesťanství a míní kartoun. Mluvilo se o uspokojení a bylo štěstím pro český národ, že se o tom mluvilo, ale pocity vděčnosti nehrají ve velkém světě, v politice, žádnou rozhodnou, při nejmenším žádnou trvalou úlohu, pánové! A tak musily tyto iluse býti zničeny, a že byly zničeny, na tom jsou vinni ti, kdož tyto iluse živili a do dnešního dne živí. Poslouchal jsem na příklad části řečí kolegy Kroihera: tam se také zase pěstují legendy. Jestliže na příklad považuje odškodnění, které musíme dáti za příliš vysoké, poněvadž se domnívá, že oběti, jež přinesl český národ, byly příliš veliké, a jestliže to odůvodňuje tím, že říká, že legionáři byli vesměs myslící lidé a že smrt takovéhoto člověka znamená zrovna tolik jako smrt deseti jiných vojínů pak je to legenda; není to ostatně také naprosto projev křesťanského smýšlení: je to vůbec argumentace, kterou nutno odmítnouti (Sen. Polach (německy): Morální matematika!) Pánové, věci na světě se od války změnily. Spojence neobepíná již více úplná jednotnost, jak tomu kdysi bylo, dnes jsou mezi nimi velmi značné a veliké rozpory. Tato jednotnost spojenců je nyní pouhou fikcí, a jestliže se proto snažíme vytvářiti svoji zahraniční politiku k libosti té nebo oné z těchto velmocí, abychom svůj vliv uplatnili, pak vydáváme se při tom vždy v nebezpečí, že naplníme druhé nedůvěrou, že je učiníme svými nepřáteli. Není tedy naprosto nejlepší politikou, býti přítomnu při všech svatbách zahraniční politiky. Není naprosto nejlepší, chtít po každé horlivě zasahovati do utváření dějin Evropy; bylo by již v minulosti bývalo mnohem lépe a bude tomu tak ještě více v budoucnosti, budeme-li se omezovati na svůj vlastní dům, na své vlastní poměry a pěstovati svou vlastní politiku, nikomu k radosti a nikomu k žalosti.

Chtěl bych nyní říci něco o výměře našich platebních povinností. Musím doznati, že by mně hluk, který po nějaký čas z té příčiny trval obzvláště v české veřejnosti, byl nesrozumitelný, kdybych neznal jisté spodní proudy, jisté osobní momenty, které při tom hrály spolu úlohu. Chápu již: platiti, to je velmi nepříjemná věc, to nikdo nečiní rád. Bylo by bývalo zcela nesrozumitelné, kdyby se byly panu ministrovi věcí zahraničních zřizovaly vítězné brány, když se navrátil z Haagu s platebním rozkazem. To nebylo lze očekávati. Také družičky ho nemohly očekávati. (Sen. Luksch (německy): Schoberovi uchystali takovéto uvítání!) Ano, ale poněvadž jsme nebyli úplně osvobozeni, nýbrž přece jsme obdrželi platební rozkaz, bylo pochopitelno, že to bylo přijato se smíšenými a málo radostnými pocity, a ministr věcí zahraničních jako representant státu v cizině musil přirozeně počítati s náladou, která musila vzniknouti. Budou přece zahraniční ministři všech států, jimž uloženy byly závazky míti postav ní více nebo méně těžké. Tu nalézáme přirozeně nikoli spokojené, nýbrž jen nespokojené. Ale přece musím říci že mi byl a je dosud naprosto nepochopitelným způsob projednávání této otázky, pokud ji nelze vysvětliti osobně Pánové! Já jako socialista a Němec nebyl jsem věru vždy srozuměn s politikou pana ministra věcí zahraničních. Také moje strana vznášela proti ní často těžké námitky: ale neváhám říci - a řekl bych to také, kdybychom nebyli členy vládní většiny - neváhám říci, že pan ministr věcí zahraničních, jestliže někdy tož v Haagu dobyl velice pozoruhodného úspěchu. Nechci říci, že to dlužno připsati jedině jeho obratnosti, kterou mu zajisté nechci upírati, naopak: zde rozhodují cifry a skutečné poměry; ale jest úspěchem, může-li někdo konečně prokázati, že z původně stanovené sumy zbývají jen čtyři procenta. To musilo by po mém názoru všechny lidí umlčeti. Nuže, odkud přece tento výkřik? V tomto výkřiku vzteku a zdánlivě zklamání slyšeli jsme zníti ještě něco jiného, výkřik radosti: nyní tedy tohoto dr. Beneše rozsekáme na kousky, dáme ho na zelí a sníme. (Veselost.) Radost nad nalezenou potravou, to bylo to, co tolika jeho nejintimnějším nepřátelům - závidím mu tento počet, neboť ukazuje, že také na druhé straně musí míti dobré přátele, zavdalo příčinu k výkřiku. Důvody toho byly zajisté velice různé. Pan ministr věcí zahraničních užil přece sám dosti silných slov v obraně. Mluvil o licoměrnosti, zlovůli a osobní mstě, a musím doznati, že toto označení neshledávám naprosto neoprávněným a nezaslouženým. Nechci ničeho od pana minstra věcí zahraničních, nikdy jsem od něho ničeho nechtěl a nebudu také nikdy od něho něco chtíti, ale musím říci po pravdě: je málo lidí jako on kteří - ne s mého stanoviska, ale s jeho stanoviska, a myslím také se stanoviska dobré vůle sloužiti českému lidu - mysliti na stát a vždy zase jen na stát a na nic jiného. (Výborně!) Odkud má tedy přece jen tolik nepřátel? Pravím: právě proto, poněvadž vždy myslil jen na stát, poněvadž se nikdy nepropůjčil býti nástrojem stranické koterie. Právě to je to, co mu zjednalo tolik nepřátel. Nechci vůbec mluviti o třech mušketýrech v poslanecké sněmovně, (Veselost.) ti potřebují takovýto efekt, musí se uplatniti, potřebují takovýto rozruch. Aby tak učinili, vyslovili nějaká astronomická čísla, myslím, že vzdálenost země od slunce v nějakém malém měřítku, započítali to do osvobozovací taxy, aby pokud možno vyšlo hodně mnoho, a učinili nyní za to zodpovědným pana ministra věcí zahraničních. Cítíme zrovna, jak jsou zarmouceni, k smrti zarmouceni, že nemusíme platiti více, aby mohli napadnouti pana ministra věcí zahraničních. (Veselost.) Byli však také jiní, při jejichž výpočtu a celém ocenění tohoto výsledku v Haagu jsme se nemohli ubrániti myšlence: což se tito lidé dostali vůbec dále než do první třídy? Jejich výpočty alespoň ukázaly, že nemají tušení o počtech. Je sice jistě pravda, že v lidu panuje znechucení, roztrpčení a rozčarování, právě poněvadž stát a obyvatelstvo vůbec musí platiti. Ale konečně jsme to přece věděli, povinnost platiti netrvá přece ode dneška. Jak pak si to kdo představoval? Že stát převezme jenom aktiva a sesbírá jen smetanu že nemusí do svého rozpočtu zařaditi také jistá pasiva? Shrnuji-li, musím říci: zřídka kdy byla prováděna kritika na nevhodnějším objektu, nežli právě nyní na ministru věcí zahraničních. Často jsem mu již přál, aby mu kritika, která se na něm prováděla, šla trochu více k srdci, ale nyní se domnívám, že bude potřebí ohlížeti se po příznivější příležitosti, aby se mu zase prokázalo přátelské smýšlení.

Pan ministr věcí zahraničních byl také ještě napaden s jiné strany, která je mu pravděpodobně mnohem méně blízkou, to jest komunisty Neztrácel bych o tom slova, kdybych si nebyl vědom, že tím vlastně míněn jest méně pan ministr věcí zahraničních, nežli my, sociálfašisté. Tu musím přece promluviti o tom několik slov. Komunisté se přirozeně snaží zachytiti každý větérek, který se jen pohne, aby tím napnuli plachty své lodičky, možno již říci svých lodních trosek. (Různé výkřiky. - Souhlas.) A tak se domnívali, podobně jako tři mušketýři, o kterých jsem mluvil, že také Haag a usnesení a stanovení osvobozovací taxy pro Československou republiku bude příležitostí, aby tímto větrem napnuli svoje plachy. Způsob, jakým se to děje, jest ovšem zoufale neobratný. Máme někdy dojem, že sobě učenec v polbyru, jenž komunistickým poslancům a senátorům píše jejich řeči, anebo jim alespoň vytýčí směrnice a dává tipy, dělá dobrý den z poslanců, kteří musí zastávati věc komunismu. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře! - Výborně!) To jsou důvody, které slyšíme, které přece nikdo nemůže bráti vážně. Jestliže na příklad řečník této strany zde včera řekl, že Německu byly reparace sníženy, aby se tím německé sociální demokracie, která je ve vládě, prokázala úsluha, poněvadž tato sociální demokracie byla pro námořní program, tu musíme si sáhnouti na hlavu a tázati se: Cožpak tito lidé žijí ještě na světě? Kdepak v Německu stalo usnesení o námořním programu? Vím jen, že o jedné nebo nejvýše o dvou splátkách za pancéřový křižník ... (Sen. Mikulíček: A nestaví se tam pancéřové lodi?) Staví se, ale nelekejte se toho, ten jeden pancéřový křižník, pro který sociální demokracie povolila jednu splátku, ten prý vzbudil takový pocit vděčnosti u ostatních států, že za to snížily Německu reparace. (Veselost. - Různé výkřiky.) Neboť tento pancéřový křižník - mluvíte o celém loďstvu - ten povede válku se sovětským Ruskem. (Různé výkřiky sen. Mikulíčka a českých a německých soc. dem. senátorů.) Pane Mikulíčku, vy mluvíte hlasitě, ale bohužel nikoli přesvědčivě. (Veselost.) Sledujeme-li politiku a činnost komunistické strany a její vystupování zde a jinde, v tisku a pod., máme někdy dojem, že vidí již bílé myši, že vidí strašidla. (Veselost. - Hluk:) Ve všem vidíte válečné přípravy proti sovětskému Rusku. Je příznačno, když dánská sociální demokracie provedla v Dánsku odzbrojení, že řeklo se na komunistické straně: Aha, tohle odzbrojení v Dánsku není přece zase nic jiného nežli připravování války proti sovětskému Rusku. (Hlučná veselost.) Můžeme dělati, jak chceme, kočka padne vždy na nohy a vždy se hledají vinníci. (Různé výkřiky sen. Mikulíčka.) Pane Mikulíčku, vy jste nám zde ještě scházel. (Veselost.) Pohlížíme-li na thése komunistů, musíme vlastně shledati nepochopitelným, proč se tolik rozčilují nad osvobozovací taxou Československa. Tvrdí, že se tím dělníkům ukládá velké těžké břemeno, (Hluk trvá.) že tím bída vzroste. Ale proč se rozčilujete? Vzrůst bídy hodí se přece úplně komunistické politice. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Ale jinak vidíme, že naprosto nemají vždy starost o existenci dělnictva. Potřebujeme se jen podívati na způsob, jak hazardují s existencemi a životy dělníků, pak nabudeme ihned správného dojmu, co jim ve skutečnosti záleží na ochraně dělníků. (Různé výkřiky senátorů strany komunistické.) Pánové, vás nemíním, vy jste, ačkoli si domýšlíte, že jste vůdci, přece jen těmi, kdož musí činiti to, co vám jiní ukládají. (Souhlas. - Odpor.) Vám nečiním žádných výtek. Kdybyste neprováděli to, co zde provádíte, přežili byste se a byli byste brzo hozeni na velkou hromadu železa, která je stále vyšší a vyšší. (Různé výkřiky.) Ne, pánové, proti komunistickým dělníkům; ty nečiním odpovědnými za všechno to, co neštěstí přináší politika komunistické strany. Pravím jen: máte-li skutečně starost o existenci dělnické třídy, máte-li skutečně starost, aby tato osvobozovací taxa nepadla příliš na bedra dělnické třídy, pak přestaňte se svojí politikou rozštěpení, (Tak jest! - Potlesk.) pak nevhánějte vždy nové klíny do řad pracujících lidí. Pak bojujte na naší straně, pak pečujte o to, abychom ve státě nabyli vlivu, který nám patří, (Výkřiky na levici.) který ve smyslu přiměřeného rozdělení také tohoto břemene bychom mohli uplatňovati. (Výborně! - Výkřiky sen. Mikulíčka.) Podívejte se, to je to jediné, co ještě dovedete: křičeti, nadávati a vyhrožovati! Kdopak vás ještě dnes béře vážně! Jděte přece do sebe! Když jsem včera zde na příklad slyšel končiti řečníka, že komunistická strana smete jednou všechno, kapitalismus a buržoasii a sociální demokracii, pak může to vzbuditi jen veselost. Vy nemůžete již vůbec nic smésti, vy musíte všemi prostředky pečovati o to, abyste se vůbec sami udrželi uměle při životě. (Tak jest!) Vy žijete dnes, jak jsem již řekl, jen na podkladě dnes u nás bohužel rozšířené bídy širokých vrstev lidu, vy žijete také ještě z jedovatého semene, které jste rozseli, (Výkřiky [německy]: Tak jest!) z roztrpčení, zoufalství a skleslosti, kterou jste zaseli do srdcí a hlav tisíců dělníků a vy žijete na základě zákona o setrvačnosti. Ale živě účinkující stranou, stranou, která má budoucnost, již nejste, a proto vám radím, abyste alespoň zde používali trochu méně velkých a zvučných slov.

Přicházím nyní ke konci. Pan ministr věcí zahraničních označil konferenci v Haagu jako veliký mezník evropské politiky a spatřoval v ní jistou záruku, pokud jde o upevnění evropského míru. My spatřujeme v konferenci v Haagu rovněž krok na této cestě. Neupíráme jí jistý význam, ale pravíme, že uklidnění Evropy není jen finančním a hospodářským problémem, uklidnění Evropy souvisí spíše co nejtěsněji s otázkou odzbrojení. Pánové dokud panuje blud, že zbrojení znamená ochranu míru, dotud nelze pomýšleti na skutečné uklidnění, a nelze na to pomýšleti také dotud, dokud jeden stát čeká s odzbrojením na druhý, dokud jeden stát druhému říká: ťJdi napřed, pak budu po tobě následovati.Ť Pánové, na této cestě se nedostaneme k trvalému a skutečnému upevnění evropského míru, také u nás samých musí nastati obrat a odklon od mnohých věcí. U nás, nevím z jakého důvodu, snad z ješitnosti - ze skutečného válečného ducha nemohu si představiti - ale u nás se příliš mnoho a příliš často řinčí šavlí. Je to nebezpečné počínání, je však nebezpečným počínáním, jestliže se s jisté strany děje vždy znovu pokus militarisovati národ obyvatelstvo, vnésti do nich jistého válečného ducha. Pánové, pacifikace je také vnitropolitickým problémem. Platy, které nám byly uloženy, nazývají se osvobozovací taxou. Je to povážlivé slovo. Osvobozovací taxu budou musit platiti všichni, Češi, Nemci, Maďaři, Poláci atd. Pánové, ale v tomto státě jsou ještě miliony lidí, kteří, ačkoli naprosto nejsou irredentisty, přece se necítí jako osvobození. Na to bude dlužno bráti zřetel; existují miliony lidí, kteří, musíme umět dívati se skutečnostem přímo do tváře, ke státu ještě nenalezli ten poměr, kterého by bylo v zájmu státu potřebí a při jehož hledání musí se všichni zúčastniti. (Výkřiky na levici.) Pánové, pacifikace je také duševním programem, také otázkou nového stanoviska v duševních věcech: abychom se v národnostních věcech stali snášenlivějšími, spravedlnějšími, abychom v každé snaze po dosažení většího kusu práva a svobody nespatřovali velezradu a poškození státu. Pánové proveďte tento duševní obrat, pak bude, chtěl bych zde použíti konečných slov pana ministra věcí zahraničních, pak , ale také teprve potom bude založeno štěstí a blaho státu. (Potlesk.)