Schůze zahájena v 10 hodin 18 minut.

Přítomni:

Předseda: dr. Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr. Heller, dr. Hruban, Luksch,Trčka.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

104 senátoři podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministerský předseda Udržal; ministři dr. Beneš, dr. Franke.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

 

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že dal jsem dovolené na dnešní schůzi sen. Hakenovi, Kello, Langrovi, Lokotovi, Mezö, Stránskému, Teschnerovi.

Tiskem bylo rozdáno, žádám, aby to bylo sděleno.

Tajemník senátu dr. Šafařovič (čte):

Tiskem bylo rozdáno:

Těsnopisecká zpráva o 7. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 20. prosince 1929.

Zápis o 9.schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 24. ledna 1930.

Podle usnesení iniciativního výboru ze dne 5. února 1930 přikázáno:

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému:

Tisk 46. Návrh sen. Böhra, Stolberga a druhů na vydání doplňovacích opatření za účelem částečného zmírnění zemědělské tísně vůbec a několika oborů zemědělství obzvláště.

Tisk. 75. Návrh sen. Donáta, Vraného, dr. Šrobára, Sáblíka a spol. na vydání vládních opatření, která zmírnila by stávající zemědělskou krisi.

Výborům národohospodářskému a živnostensko-obchodnímu:

Tisk 53. Návrh sen. Wenzela a soudr. na zřízení poradního sboru pro stavební živnosti k potírání bytové nouze a k podporování umění stavitelského a pomníkového.

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 67. Návrh sen. dr. Farkasa, Zimáka, Pociska a súdr. na vydanie zákona, ktorým sa menia a doplňujú predpisy o štátnom občianstve na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi.

Výboru živnostensko-obchodnímu:

Tisk 70. Návrh sen. Tschapka, Tichiho a soudr. na změnu §u 2 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 303 Sb. z. a n., o zubním lékařství a zubní technice.

Výborům sociálně-politickému a rozpočtovému:

Tisk 77. Návrh sen. Teschnera, dr. Jessera a soudr. na zrovnoprávnění odpočivných platů všech státních a veřejných zaměstnanců a učitelů a zaopatřovacích platů jejich pozůstalých.

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Budeme projednávati pořad jednání.

Předmětem jednání je:

Pokračování v rozpravě o prohlášení pana ministra věcí zahraničních.

Dávám slovo dalšímu řečníku, panu sen. dr. Karasovi.

Sen. dr. Karas: Slavný senáte! Když máme v senátě mluviti o exposé ministra zahraničí po provedené debatě v poslanecké sněmovně, připadá mi to, jako když se na universitě dělají státní zkoušky. Jsou zároveň tři kandidáti. První kandidát dostane otázku: Co víte na př. o ústavě našeho státu? Řekne, co ví a když se vypovídá, řekne examinátor: Dost! Ať druhý pokračuje. Ten ovšem musí říkat už jen ty zbytky, které neřekl první, a na třetího co vlastně už zbude? Kdyby ten třetí věděl jen to, co věděli ti dva předcházející, nemůže to udat, nemůže říci nic nového. Ten první následkem toho odpovídá hezky, dostane pěknou známku, i druhý obstojí, ale o tom třetím, který k tomu nic nepřidal, se řekne, že nic neví.

V podobné situaci a nevýhodě je nyní i senát. Když provedla debatu poslanecká sněmovna mnoha řečníky, zajisté se všech hledisek, tu přirozeně zbývá pro nás velmi málo. Aspoň ta originalita je senátu vzata, poněvadž myšlenky byly již proneseny v první sněmovně, nehledě k zájmu veřejnosti, který již není takový, jaký by byl, kdyby tuto věc první projednával senát. Proto snad bylo by si přáti, aby příště podobné debaty o takových věcech mohly se konati v obou komorách zároveň, poněvadž pak by bylo jasno, kdo s jakými myšlenkami přišel.

Pan ministr zahraničí ve svých odpovědích po debatě v posl. sněmovně podrobně upozorňoval na vývin našich zahraničních smluv, na tu ideologii, která v tehdejších dobách, r. 1917, 1918 a 1919 ovládala světové mocnosti, a jak se potom z této ideologie zrodily mírové smlouvy, upozorňoval na ty výsledky, i když se my dnes na to díváme jinak a nezdá se nám to býti tak záživné, jako to bylo tenkráte. V tomto směru bych si také dovolil pozornost slavného senátu obrátiti k smýšlení, které tehdá ovládalo. Představovali jsme si a stále se nám říkalo, že jsme miláčky celého světa, že se na nás celý svět dívá jako na zázrak, že kde kdo-nás má v tomto světě rád, zejména náš strýček z Ameriky. Když naše delegace přijela ze Ženevy počátkem listopadu, přinesla nám sliby, že si na čistý arch můžeme napsat, co chceme a že to dostaneme. My jsme myslili, že dokonce ten americký strýček pošle nám beránka a že prostě řekneme: "Beránku, otřes se" a že budou padati dukáty, že ten pan ministr financí vezme jen hrábě a bude je shrabovati, zkrátka že budeme tonouti v penězích. Už i názvy pro ty zlaté peníze jsme měli. - Přišlo však rozčarování. Amerika sice skutečně v prvních dnech chovala se k nám velmi přátelsky. Víme, jak krásně byly vystrojeny naše legie, a když 21. prosince 1918 jsme je zde vítali v senátě za příjezdu pana presidenta, jak se nám líbilo to krásné jejich postavení a výstroj. Pamatujeme se, jak nám Amerika posílala i potraviny v prvních dobách. Snad se pamatujete také na ty krásné krabice s těmi suchárky, jak jsme se na to dívali s jistou závistí, že oni měli tam během války takové krásné věci, kdežto my jsme zde hladem hynuli. Víme také, že jsme z Ameriky dostávali tu mouku v prvních letech na odstranění alespoň největší hladové krise. Proto jsme vesele hospodařili. Ale již během léta r. 1919 a na podzim prokmitávaly do veřejnosti zprávy, že prý budeme musiti přispívati k nákladům na vedení války, že nedostaneme věno několik miliard peněz, nýbrž že bude potřebí, abychom zcela přirozeně, když jsme z války něco získali, také břemena a náklady války nesli. Řekli jsme tehdy zcela svobodně - nechci říci kavalírsky sebevědomě: Ne, my nechceme žádných darů, nechceme, aby svoboda nám byla dána jako milost našich strýčků Svobodu jsme si vybojovali sami! V tom směru jsme vítali prohlášení pana presidenta Masaryka i našeho prvního ministra války Štefánika, že chceme poctivě na válečná břemena přispívati To naše opojení nad dosaženou svobodou, kdy jsme častokráte pochybovali, že svobodu skutečně dostaneme, usnadnilo nám, že jsme břemena ochotně na sebe vzali. Mírové smlouvy uzavřené v Paříži skutečně nám ukládaly jistá břemena, ale ta břemena byla naším parlamentem a veřejností jednomyslně přijata, nejmenších námitek a protestů nebylo, abychom břemena převzali neboť jsme uznávali, že to za tu dosaženou svobodu stojí. Uvědomili jsme si také, že myšlenka rozbití rakouské monarchie měla do poslední chvíle nepřátele. Zejména majetné sféry druhých států, jak na to pan ministr ve své odpovědi v poslanecké sněmovně poukázal, počítaly s tím, že není možno náhradu za válečné náklady dostati pouze od Německa, že ten dlužník Němec bude slabý a že by bylo dobré, aby ještě i Rakousko-Uhersko mohlo také nésti náklady a břemena války. Proto myšlenka rozbití rakousko-uherské monarchie nebyla sympatická mnohým velmocem evropským a snad jen tvrdostí presidenta Wilsona dosáhlo se toho, že Rakousko padlo. Pokud jsme neměli bezpečnost o své samostatnosti, nemohli jsme zásadně odmítati příspěvky ke hrazení válečných nákladů, a to tím spíše, že lítice válečná se našeho území nedotkla. Proto třeba bez nadšení, ale s pocitem jisté povinnosti přijali jsme všechna břemena, která mírová smlouva nám ukládala. Široké vrstvy obyvatelstva, nevyjímaje ani parlament, nestaraly se o podrobnosti těchto závazků, neuvědomily si důsledky těchto závazků a proto v prvních dobách jsme dosti vesele hospodařili.

Zavedli jsme řadu reforem v mnoha směrech velmi dobrých a potřebných, a když ten lakomý Rašín nechtěl tenkrát beze všeho peníze dát, musil jíti, aby přišel jiný ministr, který by byl ochotnější k těmto výdajům. Ale brzo nastalo překvapení. Ukázalo se, že musíme zaplatiti výzbroj legionářů, i ty hezké suchárky z Ameriky, dokonce i tu mouku z Ameriky a to hodně draho, 8 Kč za 1 kg. A když nebylo z čeho platiti, byly zvyšovány daně a nové daně zaváděny. Představte si jen tu daň obratovou. Musili jsme i půjčky uzavírati. Amerika byla k tomu ochotna, ráda zase půjčovala, ovšem žádala 8, 10 až 12 proc. Tu ovšem my jsme již tenkráte poněkud ochladli a začali se dívati jinak na všechny závazky, které jsme převzali. Široké vrstvy neměly vědomosti o závazcích, neuvědomily si důsledků ze závazků, které jsme mírovými smlouvami na sebe vzali. Pamatuji se, jak právě s tohoto místa při projednávání rozpočtu na r. 1925 jsem upozorňoval, když se všeobecně mluvilo, že náš rozpočet začíná býti již stabilisován, aby se nezapomínalo na ohromné břemeno, které na nás čeká, až budeme museti platiti reparace za převzaté statky rakouského státu. Byl jsem znám s jedním pánem, který v těch reparacích také pracoval a který mě tak důvěrně informoval, že tyto reparace mohou nás státi nějakých 20 miliard Kč. A pamatuji se, jak zde seděl tehdejší ministr obchodu inž. Novák, obrátil se na mně a řekl: Za 20 miliard Kč bych to okamžitě koupil, avšak, počítejte, přes 30 miliard Kč že to nebude státi. A vím, že pak v jedné schůzi zahraničního výboru pan ministr zahraničí dr. Beneš sám se takto zmiňoval o těch reparacích, že ještě na nás čekají a že to bude státi hezkou částku přes 20 miliard Kč. Byli jsme si vědomi, že závazek z převzetí státních statků rakouských bude nás státi veliké sumy vedle závazků druhých, které zde jsou. Pamatuji se, že někdy na veřejných schůzích, když jsem se zmínil o reparacích, byl všeobecný obdiv. Jaké závazky, jaké reparace za to, že budeme přejímati státní statky? Široká veřejnost nebyla si vědoma těchto důsledků, poněvadž finanční povinnost platiti zůstávala pouze na papíře mírových smluv, o peníze se stále nikdo nehlásil. A můžeme býti vděčni, že prvních 10 let v největších obtížích finančních nemusili jsme hned těmi ročními částkami přispívati k hrazení nákladů války. Veřejnost naše byla ukolébána v nové vědomí, že to byl ošklivý sen o těch závazcích a že to nebudeme platiti. Teprve když již i první Haag loni v létě začal přímo mluviti o východních reparacích, že ty se také musí vyřešiti, tu teprve začala se veřejnost blíže zajímati o to, co jsou to ty reparace. A tu bych chtěl upozorniti na ten nedostatek naší propagace snad ministerstva zahraničí, nedostatek propagace vnitřní Uznávám že naše propagace zahraniční je vedena účelně s krásnými výsledky a že je vedena proti těžkým našim nepřátelům zahraničním, kteří v té propagaci mají snad ještě důkladnější pomůcky nežli my. Považte, jak ohromné osobní styky měly nejenom Německo a Rakousko ale specielně Maďarsko, a to nejenom vedoucí funkcionáři vlády, ale i jednotlivci, a jak houževnatě propagovali požadavky maďarského státu. V tom směru jsme o to my chudší. Plně uznávám zásluhy naší zahraniční propagace, ale, bohužel, naše vnitřní propagace nebyla vykonávána, nebylo upozorňováno, jak to s námi stojí, co bude všechno potřebí a proto když přišly nyní konkrétnější cifry našich závazků, nastalo jisté rozčarování, jisté rozčilování nad tím, že najednou tak veliké platy máme platiti. Toho rozčarování se zmocnily některé vrstvy, které chtěly ne z důvodů věcných, nýbrž osobních využíti této slabosti vnitřní propagace, a chtěly si ohřáti svoji polívčičku na tom ohni a ne zajisté v zájmu státním začaly agitovati nesprávně a nesvědomitě proti těmto závazkům. S plným vědomím vytýkám nedostatek propagace vnitřní, zejména tenkráte, když tato propagace, s takovým elánem, ale stranicky vedená, vyvolala ozvěnu v jiných stranických orgánech, které byly osobně zaujaty proti směru naší zahraniční politiky, poněvadž tato kritika, vedená stranickým způsobem, nám neprospěla. Neboť musíme si býti vědomi, že náš ministr zahraničí zastupuje v cizině celý stát a že jeho význam vliv a prospěch z jeho vystupování za hranicemi může růsti, má-li oporu uvnitř, že tedy stát, vláda, parlament i všichni ti, jimž záleží na tom, aby stát náš na cizím zahraničním foru měl dobrý zvuk, musí za ním státi. V tom směru zajisté naše strany české vždycky vykonaly svoji povinnost a vždycky za ministrem zahraničí v cizině stály pevně a otevřeně. (Sen. Hubka: Ne všechny otevřeně!) V zahraniční politice, myslím, ano. Aspoň ty strany, které to myslí upřímně a svědomitě se svým státem.

Přiznávám se, že ještě dnes po tak důkladných debatách a článcích v novinách, máme zde řadu nejasností a nejsme si dobře vědomi podstaty haagského vyjednávání. Na př. v novinách bylo včera psáno, že prý poslanecká sněmovna N. S. schválila již ujednání haagské. To není pravda. Zatím ujednání haagské, jako smlouva mezinárodní, nebylo vůbec vládou ještě parlamentu předloženo, nýbrž my zatím projednáváme pouze exposé pana ministra zahraničních věcí a toto exposé se béře na vědomí, nebo nebere. My tím, že béřeme na vědomí exposé pana ministra zahraničních věcí, uznáváme jeho činnost, kterou on a jeho pracovníci tam vykonali, a my s touto činností souhlasíme. Ale vlastní závazky budou svého času předloženy předlohou vládní která bude přikázána různým výborům, snad zahraničnímu, ústavně-právnímu a rozpočtovému a teprve potom se budou naše závazky schvalovat či ne. Tedy dnes mluviti o tom, je předčasné. Pokud nemáme tuto předlohu vládní, máme zde řadu nejasností, zejména nejsme informováni o tom, co zejména obsahují pověstné dva fondy, fond A a fond B. Co je to fond tzv. maďarských optantů? Myslím, že vedoucím motivem k tomuto ustanovení smluv pařížských bylo, aby každý příslušník maďarského státu, který po změnách územních stane se příslušníkem států československého, rumunského, jugoslávského nebo italského, nebyl těmi vládami, jak se tehdá obávali, persekvován proto, že je příslušníkem maďarským. Tedy z toho titulu, že nepřevzal na sebe občanství toho státu, kde má své statky, nýbrž tam, kam ho srdce a náklonnost táhly.

To byl asi smysl těch práv optantů. Bohužel, dnes vidíme, že se to zvrátilo. Řeklo se nyní, že nejen nesmí býti ten optant trestán za to, že si vzal občanství maďarské, nýbrž naopak, že musí býti vyznamenán, že musí míti přednost. Jako podle zásad o státní vědě je stát neomezeným pánem nad svými příslušníky, tak specielně území je hlavní podmínkou každého státu a na tomto území je stát neomezeným pánem. Ačkoliv jsme se usnesli o reformě půdy a řekli jsme, reforma půdy, bez ohledu komu patří, bude provedena, najednou, poněvadž majitelem této části půdy je Maďar a ne jiný cizinec, Angličan, Francouz atd., se řekne, je-li to náhodou občan maďarský: "Na něj nesmíte sáhnout, ten je nedotknutelný, anebo mu musíte dát plnou cenu hodnoty!" To na mne dělá dojem, že se zde po této stránce zvrátila mezinárodní zásada pokud se týče toho optantského práva maďarského. Avšak jaká pomoc, smlouva je podepsána a Maďaři se jí domáhají a my její platnost musíme uznati.

Toto zvláštní majetkové právo maďarských optantů bylo chráněno vítězi.

Ale táži se, proč nebylo stejně chráněno majetkové právo našich příslušníků ve státech druhých, specielně ve Francii? Slavný senáte, při předloňské návštěvě francouzského území sešli jsme se s našimi občany, kteří byl; v Paříži usedlí. Tito si trpce stěžovali na to, jak se francouzský stát k našim občanům špatně zachoval. Při vypuknutí války Češi usazení v Paříži měli státní občanství rakouské. Byli tedy příslušníky státu nepřátelského, se kterým Francie byla ve válečném stavu, a byl tedy jejich majetek zkonfiskován, byli konfinováni atd. Poněvadž byli dobrými Čechy, přihlásili se dobrovolně do francouzských legií a vytvořili známou rotu "Nazdar". Tam prolévali krev za Francii, padali za Francii. Jeden z těch pánů deputantů je slepý na jedno oko. Trpce si stěžovali: Ačkoliv jsme bojovali za Francii, nevrátila nám ani haléře zkonfiskovaného majetku. Francie se mírovými smlouvami zavázala, že vrátí majetek všem příslušníkům mocností, se kterými byla v nepřátelském stavu, tedy také Rakouska-Uherska. Německa atd., ale poněvadž jsme nebyli na straně válčících států proti Francii, nýbrž na straně Francie, francouzská vláda našim příslušníkům zkonfiskovaný majetek nevrátila. (Hlasy: To snad není možné!) Ti lidé nám to tvrdili. Ti lidé jsou na tom hůře postaveni než maďarští optanti, kteří bojovali proti Francii. Snad to jest jen nedorozumění. Bylo by si přáti, aby také na tyto občany naše nebylo zapomínáno, aby snad dodatečně, pokud v Paříži se o těchto věcech bude jednat, na to bylo pamatováno.

Ještě tajuplnější je ten fond B. Které statky spadají do tohoto fondu? Statky členů panující rodiny. Ale čl. 208 mírové smlouvy s Rakouskem říká, že statky členů panovnické rodiny spadají pod konfiskaci. Statky arcivévodské za Rakouska měly výsady statků panující rodiny a tedy podle čl. 208 této smlouvy, kde se výslovně říká, že statky panující rodiny podléhají konfiskaci, by vlastně tyto statky arciknížat do tohoto fondu nespadaly. Snad se zde myslí pouze na statky arcivévodů, kteří jsou občany dnešního Uherska. Zase je tu dvojí rozlišení. Občané rakouští a občané uherští. Jinak se má zacházeti s těmi, jinak s oněmi. Otázka je dosti nejasná.

Statky církevní. Včera pan sen. dr. Kovalik na to upozorňoval a v posl. sněmovně bylo na to upozorněno, že statky církevní jsou majetkem církve, Církev jimi disponuje a stát má jenom dozorčí právo, aby statky bylo podle příslušných norem nakládáno, aby byly zachovány svému účelu, ale vlastnického práva ke statkům církevním stát nemá. Církev zde udělala již narovnání. Náš modus vivendi ustanovuje, jak s církevními statky v Uhrách se má naložiti. Již dvě léta vede se o tom jednání v komisích a zdá se, že tam bylo docíleno dohody. Myslím, že statky církevní nespadají pod tento fond B.

Místní dráhy. Místní dráhy patří společnostem, společnostem akciovým a my ve smyslu koncesních listin, udělených těmto společnostem, hledíme tyto dráhy zestátniti. Je to přání našeho občanstva, aby tak, jako k tomu došlo v Čechách a na Moravě, také na Slovensku došlo k tomuto zestátnění. Je to zase otázka, která podle mého skromného názoru s věcí, kterou se zabýváme, nemá co činiti.

Poukazuji jenom, že pro nejasnost dosavadních ustanovení nemůžeme tak detailně o tom mluviti, poněvadž si nejsme vědomi těch důsledků, jak pokud jde o tyto statky arcivévodů, tak i pokud jde o dráhy místní. Dráha Košicko-Bohumínská na př. je převzata do státní režie. My hradíme akcionářům jejich zákonné nároky na dividendu, které nejsou malé, ale skutečně, ačkoli jsme vzali dráhu do správy, je to dráha čistě soukromá.

Další otázka. Což, bude-li tento fond pasivní? Kdo potom bude na něj dopláceti? Nebudeme snad musiti i my na to dopláceti? Nehrozí nám nebezpečí, že vedle těch 113 milionů ročně bude ještě další závazek? Je tu tedy nejasnost. Je zajímavo, jak Maďaři se bránili, aby jejich platy nešly do žádného z obou těchto fondů, aby potom drobní poplatníci neřekli: My musíme svými vlastními příspěvky nahrazovati ztrátu, kterou bohatí následkem války utrpěli. To je sociální nespravedlnost. A tu maďarská vláda hleděla to tak zaříditi, aby Maďarsko platilo do ciziny vítězným státům a ty vítězné státy se dobrovolně dohodly: My jistou kvotu těch platů zase Maďarsku vrátíme. Maďarští občané neplatí tedy svým optantům nebo arciknížatům jejich statky, nýbrž to platí Francie a bohatá Anglie. Ty to budou nahrazovati těmto pánům.

Pan ministr správně upozorňoval na tu okolnost, že uznáním naší pozemkové reformy, která samým Francouzům se zdála prý dosti revolučně býti prováděna, zbavili jsme se trvale ohromného nebezpečí, že smírčí soud i při vládnoucím mínění v cizině o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví postaví se na stranu optantů maďarských a my budeme musiti jim platiti plnou cenu. Tato výhoda a zisk nejsou prý náležitě oceněny, teprve budoucnost nám to ukáže.

Postrádám dále v ujednáních haagských zmínku oproti Maďarům za škody, způsobené vpádem Maďarů na Slovensko z jara 1919 a škody, způsobené naší mobilisací v r. 1921. Pan ministr Beneš ve své odpovědi v poslanecké sněmovně na to upozornil, já jsem mohl to čísti teprve dnes, nevěděl jsem o tom. On tedy naše pochybnosti úplně rozptýlil prohlášením, že se o tom bude dodatečně jednati, že se vedou procesy mezi poškozenými a maďarským státem, který ručí za tyto škody.

Často slýcháme, že Polsko, Rakousko a Maďarsko dopadly lépe nežli my, ačkoli Polsko za vedení Pilsudského s legiemi pracovalo proti spojencům, že dnes se k nim spojenci velmi laskavě chovají a že také Rakousko dostalo všecko odpuštěno.

Slavný senáte! Mně napadá zjev častý z rodinného života. Když matka má několik dětí a poděluje je, ačkoli je miluje všecky upřímně a stejně, každému dá, co si zaslouží. Ale každé to dítě nekouká na to, co dostalo, nýbrž na to, co dostal ten druhý, a tu spokojenost nad tím, co dostal, je kalena závistí, kolik dostal Frantík, Toník. A tak místo radosti má lítost nad tím a pláče. Tak mně to připadá, že se nedíváme na ten svůj díl, který jsme dostali z ujednání v Haag u ale že šilháme po svých sousedech a myslíme, že tito sousedé dostali více. Jestliže jsme byli přesvědčeni, že v dohledné době budeme musiti zařazovati do rozpočtu ročně nejméně 2500 mil. Kč a jestliže podle haagského ujednání budeme platiti jenom 113 mil. Kč, pak, vážení pánové, není potřebí míti žádných obhajob a nepříznivých kritik. Kdo se na tato ujednání dívá nestranně ze zájmu státu, musí říci, že jsme v této věci vyhráli, když ne snad všecko, přece jenom tolik, že nás to před rokem ani nenapadlo, že bychom mohli poměrně tak nepatrnou částku platiti. Myslím, že to zasluhuje největšího uznání.

Liberační taxa. Jsou to dvě slůvka, každé to slůvko se zařezává do našich uší, že je neradi slyšíme. Za svobod u prý máme platiti. Já jsem měl poznamenánu kritiku tohoto slůvka, ale uznávám vysvětlení pana ministra, které jsem měl možnost dnes čísti, uznávám mentalitu tehdejší doby, že to nebylo myšleno jako potupný titul, nýbrž jako zkrácený výraz. I to slova "taxa" za svobodu je snad nešikovné slůvko, pardon, že řeknu slovo "nešikovné", ale snad to slůvko bylo voleno proto, aby byly rozptýleny naše pochybnosti. (Ministr dr. Beneš: To slovo se v textu nevyskytuje!) Já vím, prosím. Měl jsem před tím poznamenáno: jestliže proti tomuto závazku, proti liberační taxe, Italie nic nenamítala - oni také převzali za území, jak říkají redenta giulia, závazek, že budou platiti liberační taxu a je to velmoc - proč bychom se rozčilovali my, takový malý stát, který ještě neměl takového uznání ve světě, jaké máme dnes, že nám to bylo uloženo? Myslím, že se nemáme dívati po sousedech, čeho dosáhli v Haagu, a co jsme dostali my, nýbrž že máme býti s tím spokojeni. Vždyť se nám hlava točila nad těmi astronomickými číslicemi, kterými se vyjadřovala peněžní hodnota, co nás bude státi likvidace z války.

V našich hlavách býval dříve již jeden milion ohromnou číslicí a dnes je to nula. Miliarda sama o sobě byla již závratnou veličinou, a nám takových miliard hrozilo asi 40. Dnes je to číslo malé, dnes je to miliarda nikoliv od 1 do 9, nýbrž v desítkách. Roční anuitu asi 113 milionů Kč sice budeme bolestně umísťovati do svých rozpočtů, ale jsem přesvědčen, že při dobré vůli najdeme úhradu a nebude potřebí škrtati nové položky výdajové. Nesmíme zapomínati, že poválečné náklady, zejména na válečné poškozence, které doposud v rozpočtu u nás parádují číslicí skoro půl miliardy a které shledávám já plně spravedlivými, budou ubývati, starší umírají, děti a sirotci dorůstají a bude jich méně, tedy přirozeně tato položka bude klesati, takže za nějakých deset let budeme míti uvolněny dosti veliké sumy, abychom mohli položky na likvidaci válečnou hraditi bez jakékoli bolesti pro naše poplatnictvo. Jest jisto, že žádná nová daň nemusí býti pro to zvýšena.

Jeden nesporný úspěch našich vyjednavatelů v Haagu vidím v tom, že za den nároku našeho státu na reparace od poražených je stanoven den 28. října 191 8, tedy den naší domácí revoluce a nikoli tedy den uznání našich vojsk v Italii nebo Francii, ani dny vítězství našich legií.

Revoluce vnitřní je cizinou více ceněna než cokoli jiného. Revoluce zahraniční připravovala naši samostatnost, ale revoluce vnitřní jí vyvrcholila a založila.

I my se připojujeme k dosavadnímu uznání za podporu Francie, ačkoliv ona leckdy činila jen prostředníka, a za bezvýhradnou podporu Malé dohody, která s námi šla a byla ochotna důsledně vždy jíti. To jim nesmíme nikdy zapomenouti a bude-li potřebí, při příležitosti jim to musíme oplatiti.

My jsme se již právně zavázali při sjednání mírových smluv, že je také provedeme a převezmeme všecka břemena, pokud nepřesahují míru závazků. Výsledek haagských ujednání znamená snížení původních břemen na 4%, jak jsem se o tom zmínil, ze 2500 milionů na pouhých 100 mil.

Naše lidová strana, která nemá vůbec žádných příslušníků v diplomacii naší, nemůže býti podezřívána, že by s ohledem na ně posuzovala příznivě jednání v Haagu a jeho výsledky.

Ale nestranně musíme vysloviti své uznání jak panu ministru, tak i jeho pomocníkům, že za těžkých poměrů pracovali a pro náš stát dosáhli takových ujednání, s nimiž musíme býti spokojeni. Proto naše strana bude hlasovati pro schválení exposé pana ministra. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Kroiher. Dávám jemu slovo.

Sen. Kroiher: Slavný senáte! Otázka, kterou se nyní zabýváme, zaměstnává naši veřejnost již delší dobu. Pozorujeme v tom dva proudy; jeden, abych tak řekl, zprava, který příliš všecko haní a nachází na tom všecky možné chyby, a druhý proud, abych tak řekl, také zprava, který zase všechno nekriticky chválí. Následek toho je, že těmito dvěma proudy obraz věci, jak ve skutečnosti jest, je poněkud zkřivený. Máme tu něco asi podobného, jako máme zde proti sobě, kde vlivem, nevím čeho, z "Pravda vítězí" se stal jakýsi "David", a žádný člověk neví, co to vlastně má představovati. Tak také nemáme dnes jasné představy o tom, co si máme o Haagu mysliti. Máme více demagogických, jak jsem řekl, zprava a zprava hlasů, místo abychom jednou měli odvahu sobě i jiným říci pravdu. To bylo něco neobyčejně pěkného, když jsme si pod svůj znak dali heslo "Pravda vítězí". Ale pak je také potřebí, abychom se té pravdy nebáli, abychom se nebáli tu pravdu někomu jinému říci ale hlavně, abychom se nebáli říci ji svému lidu, neboť ten lid má rozhodovati. My aspoň říkáme, že v demokracii všechna moc a rozhodování pochází z lidu. Ale nebude-li lid správně informován, jak může správně rozhodovati? A na koho potom spadá zodpovědnost za to, když lid svými zástupci udělá chybu? Chci se pokusiti udělat obrázek toho, jak my se díváme na celou věc. Každý grafik, který chce kresliti obrázek, musí k tomu obyčejně použíti černých barev, černé tužky a právě tou černou tužkou, tou černou křídou se ten obrázek vybavuje.

Já bych řekl, pánové, že ve věci samé nemám proti exposé pana ministra zahraničí ničeho, ale že mně tam po stránce formální jedna věc chybí, o které se mohu snad domnívati, že v Haagu to bylo řečeno. Mohu se domnívati, že pan ministr věc měl na mysli, ale když sestavoval tak obšírné exposé, že snad mu to vypadlo z pera. Ale přece bychom rádi věděli, jak věci ve skutečnosti dopadají. A tu hned ze začátku si dovoluji upozorniti na to, že v exposé, v brožuře na poslední řádce str. 7 je řečeno: "A tato komise pak po obhajobě našeho stanoviska naším delegátem dr. Osuským 14. dubna 1921, jak známo, rozhodla, že Československo má právo na reparace od 28. října 1918." Souhlasím. Ale odůvodnění se mně nechce líbiti Zde mně něco chybí. "Rozhodnutí to je důležité", říká pan ministr; "bylo ho dosaženo na základě uznání našeho národa během světové války za národ spojenecký a válku vedoucí a na základě ustavení našich zahraničních vojsk."

Já rozhodně souhlasím s tím, že nám neobyčejně pomohlo k naší svobodě to dvojí, co se dálo za hranicemi: Veliká a neúnavná práce našeho presidenta, který, ač je stár podle kalendáře, není stár ve skutečnosti a který tenkráte z boží vůle dokázal věci tak neobyčejné, které by možná mladíkovi byly obtížné. Jednání jeho jest věcí jistě obdivuhodnou a my toho panu presidentovi nikdy nezapomeneme. To druhé byla práce všech pracovníků v čele s panem ministrem Benešem a na druhé frontě se zesnulým Klecandou. Práce všech těch pomocníků zaslouží rovněž uznání a není správno, jestliže se některé ty věci z minulosti zkreslují k vůli věcem přítomnosti.

My bychom byli jistě poslední, kteří bychom se chtěli domnívati, že by naši legionáři mohli býti nějak zapomínáni. Jestliže náš národ, který tenkráte neměl žádné moci nad územím které obýval, jehož území bylo v moci cizí, abychom tak řekli, tedy v moci Vídně, měl sílu a moc myšlenkovou, že sestavoval za hranicemi vojsko, které takovým způsobem se uplatňovalo, pak je přirozeno, že pan ministr vzpomíná tohoto vojska a že tvrdí, že na základě toho nám bylo přiznáno také právo reparací. Ale mně chybí, pane ministře, ten důvod, proč to byl 28. říjen. Vedle té práce zatímní naší zahraniční vlády a vedle toho, čeho nám všecko dobyla naše vojska v zahraničí, mělo tu býti ještě také vzpomenuto 28. října doma (Výborně! Potlesk.) a mělo býti vzpomenuto všeho, co 28. říjen předcházelo. Ono to nebylo (Sen. Šťastný: 14. října!) ... 28. říjnu předcházel také 27. říjen a 14. říjen, který byl pokusem... (Sen. Šťastný: Ne podle data, ale podle událostí a významu!) Pane kolego, dovolíš, že řeknu, že dávno předtím již jsme tu měli na př. prohlášení spisovatelů, deklaraci našeho svazu poslanců, měli jsme tu manifestaci v Obecním domě a měli jsme tu slavnosti u přítomnosti jubilea Národního divadla, měli jsme zde Staňkovu řeč a řeči Zahradníkovy ve Vídni a měli jsme tu ten nezdařený předčasný pokus o provolání socialistické republiky. Toto všecko mělo býti připomenuto a hlavně to, že nám sami naši zahraniční přátelé dali svědectví, že 28. říjnem se zrodila u nás v Praze naše svoboda, že ten den jsme se stali státem. My jsme předtím sice měli svou vládu, která pracovala, měli jsme svoje vojsko které bojovalo, měli jsme svoji vládu zahraniční, která byla, jak jeden z pánů dole přiznal, vlastně několik soukromníků, ale oni měli takovou autoritu, že jim cizina půjčovala a věděla, že náš stát, až tu bude, všecky jejich činy uzná. Ale jako my uznáváme, co se dělo za hranicemi, mělo by býti také veřejně uznáno to, co se dálo doma; a k těmto dvěma naprosto správným bodům, které plným právem dal pan ministr do svého exposé, měl býti ještě přidán bod třetí, bod domácí.

Pan ministr ve svém exposé má rozhodnou pravdu, jestliže ne na jednom místě, nýbrž na více místech se zmiňuje o ohromných obětech naších spojenců Já ovšem nemá m té možnosti, abych to všecko ocenil, jako pan ministr, ale přidávám se k němu na celé čáře a věřím konečně, vždyť jsme toho tolik četli o těch velikých cifrách nejenom lidí, nýbrž i zničených statků. To já plně uznávám, ale lituji, že bylo řečeno v té brožuře na stránce 142.: - "Ohromné válečné oběti našich spojenců vůči nimž naše oběti finanční i oběti padlých v táboře spojeneckém byly skutečně nepatrné."

Já bych tohle neřekl. To je pravda, když si člověk spočítá ohromné kapitály, které obětovala Francie a Anglie, a když si člověk spočítá statisíce, ba miliony padlých a raněných, tedy jsou to cifry neobyčejně vysoké, a absolutně počítáno, jsou naše oběti skutečně nepatrné. Ale my se zde nemůžeme spokojovati pouze s absolutními ciframi, vždyť naše politické právo je počítáno na základě poměrném. Tedy i zde se musí udělati přirovnání a musíme říci, že my jsme mnohem menší národ, než ostatní národy. Proto je také docela přirozeno, jestliže naše oběti jak na penězích, které jsme si tenkráte musili vypůjčiti, tak také oběti na životech musily býti absolutně mnohem menší. Ale já bych řekl, že poměrně menší nebyly. Nemám sice statistiku, ale přece jen bych si troufal říci: My jsme nemohli dodati více vojska, poněvadž jsme neměli právo, jako to mohl dělati kterýkoli jiný stát, abychom lidi pozvali k odvod u a přinutili je k odvodu jíti. My jsme mě i pouze dobrovolníky a proto oběti, které nás válka stála na životech, musejí se počítati za větší, poněvadž voják, který jde do boje úplně dobrovolně, nejsa k tomu od nikoho nucen, má větší hodnotu než ten, který tam jiti musí. (Potlesk.) A my také víme, že naši legionáři vykonali neobyčejně veliké skutky, třebaže jich na některé té posici bylo málo. Ačkoli nám toho málo došlo do Rakouska v době války, přesto v té době jsme se dozvěděli, že v armádních rozkazech ruských nebo francouzských byly zmínky o hrdinských činech našich legionářů, v prvé řadě Starodružinníků a potom těch ostatních. Tenkráte celý svět se díval s jistým obdivem na tyto naše muže a bylo jim slibováno, že jim to všecko nebude zapomenuto. Takové řeči se nemluví zadarmo. Je viděti, že naši vojáci skutečně také za něco stáli (Potlesk.) a že jednoho takového vojáka bylo větší škoda než deseti vojáků nemyslících. (Výborně! - Hlasy: Vy jste tenkráte dodávali feldkuráty!) A vy jste dodávali kanony.

My jsme neměli vydání válečné pouze v tom, co se hotově vydalo za hranice. Náš český národ měl také válečné škody doma. Všichni se pamatujeme, že v té době Vídeň s námi jednala jako s dobytými zeměmi, které se vykořisťovaly rekvisicemi obilí, dobytka a zvonů, jako se to na př. teď děje v Rusku, že nás vykořisťovali tím, že nám zkrátka brali poslední, co jenom mohli vzíti. Když to všecko spočítáme, vidíme, že naše škoda byla velmi znatelná, specielně v Čechách a na Moravě. Na Slovensku byly poměry po stránce rekvisic lepší. Ale nesmíme zapomínati, že máme také určité škody válečné, a to je zrovna na východním Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kteréžto krajiny byly také jevištěm války a kde až dosud bohužel nejsou napraveny všechny škody válečné. My jsme již dříve podali jménem pana kol. Stodoly návrh, který upozornil vládu na tyto nemožné poměry, kde jsme chtěli, aby tam byly vybudovány alespoň školy, které tam byly rozbity a následkem toho děti jsou tam u nás, v republice Československé, ve státě tak kulturním, ponechány bez náležitého vyučování, nebo je-li vyučování, kdo ví, jaké je! A tu bych byl velice povděčen, kdybychom si vzpomněli, že máme dostati sice směšnou sum u jen 100 mil. Kč z východních reparací ale ať dostaneme tolik nebo méně (obrácen k ministru zahraničí) pane ministře, byl bych rád, kdybyste se s ostatními ministry, kteří jsou k tomu kompetentní, postaral, aby suma, kterou máme dostati, nebyla pouze účetně odpočítána od toho, co máme platiti, nýbrž, aby byla efektivně věnována tomu, aby byly reparovány škody, vzniklé za bojů v Karpatech. (Výborně! - Potlesk.)

Pan ministr mně odpustí jako republikánu, že jsem nepříjemně dotčen tím, když nám píše na stránce 32: "Středoevropské státy prováděly pozemkovou reformu jako akt revoluční." Pane ministře, já jsem jiného názoru. To nebyl akt revoluční, to byl pouze akt následující po revoluci. Kdybychom se byli rozešli tak, jak se to Rakousko rozpadlo, cestou dobrovolnou, byli bychom u nás prováděli pozemkovou reformu také, neboť nám pozemková reforma není činem revolučním. Pan ministr ovšem na jiném místě říká, "že pozemková reforma nám nebyla pouze revolučním činem proti bolševictví, nýbrž také činem sociálním atd. Já zase s tím nemohu souhlasiti, poněvadž v naší republice nemůžeme dělati proti bolševismu žádných revolučních činů. Proti bolševismu můžeme dělati pouze zákonné činy. A kéž by se dostavily! Proti bolševismu se může dělati revoluce pouze v Rusku, poněvadž tam bolševismus panuje, u nás nikoli. Považuji pozemkovou reformu za čin neobyčejně konservativní a ne revoluční, poněvadž já jsem naprosto pro soukromý majetek. (Hlas: To je nápad Voženílkův!) Nikoli, já jsem starší než Voženílek. (Veselost.) Konservativní čin proto, poněvadž každý konservativec je pro soukromý majetek, ovšem s omezením, že ten soukromý majetek nesmí poškozovati veřejný zájem. A tu se domnívám... (Sen. Hubka: Voženílek povídá, že je ve smyslu svého poslání revoluční!) To nic nedělá. Vy nedržíte na papeže, proč držíte na Voženílka? (Veselost. - Sen. Hubka: Já to říkám pouze vám!) Dobře, já si z toho nic nedělám. Pánové, chceme-li, aby zásada soukromého majetku byla v naší republice bezpečna, musíme se postarati o to, aby soukromý majetek mělo co možná nejvíce lidí, poněvadž každý by byl blázen, aby hájil pouze soukromý majetek cizí. Chesterton docela správně říká: Páni lordové, chcete-li, aby vám někdo hájil váš soukromý majetek, musíte mu jej napřed dáti. (Veselost.) U nás se na to zapomenulo, tak jsme musili tomu pomoci cestou zákonnou. Vypadalo to pouze jako revoluce, ale nebyla to revoluce, neboť nesmíme zapomínati, že jsme provedli pozemkovou reformu takovým způsobem, že nám sám maďarský delegát, jak jsem s radostí četl, dal vysvědčení, že jsme si počínali slušně, a italský delegát nás pochválil ještě více. Prosím, to není způsob revoluční, když my zaplatíme tolik, že jsou ti páni ještě s tím spokojeni, a oni mohou býti a mají býti spokojeni. Nesmíme zapomínati, nežli se ta reforma provedla - a ona ještě úplně provedena není - že páni velkostatkáři hlavně ze svých lesů těžili značné obnosy, ačkoli jim lesy vyrostly za velmi nepatrné režie. Tak se jim žádná křivda neděje.

My jsme nedělali - a mělo to býti řečeno, předpokládám, že to bylo řečeno - žádnou pozemkovou reformu proti optantům, proti kterékoli osobě, nýbrž dělali jsme ji jedině a výhradně proti velkostatkářům, proti latifundistům, proti přílišnému nahromadění pozemkových majetků v jedněch rukou, ať to byl Petr nebo Pavel, to nám bylo úplně jedno. (Sen. dr. Witt: Kdo to pak dostal, to nám nebylo jedno!) Ale mně to bylo jedno, i když socialistická družstva dostala svoje pozemky, já jsem se za to přimlouval. (Potlesk. Sen. dr. Witt: Ale vaši propadlí kandidáti, když to dostali!) Ti aspoň tomu rozumí, ti dovedou s tím hospodařiti, ale vaši agronomové toho nedovedou. (Veselost. - Sen. dr. Witt: To je pozemková reforma!). Já netvrdím, že pozemková reforma je dílo andělské, ale my ji budeme ještě opravovati. (Sen. dr. Witt: Ale komu jste to dávali?) Pane doktore, nepřejte si, abych vám řekl, kdo to všecko dostal. (Sen. dr. Witt: Já s vámi půjdu na Hlučínsko!) A já s vámi půjdu na Lichtensteinské dvory a ukáži vám, kdo to všecko dostal.

Je to farizejství, jestliže optanti, hlavně maďarští, ale také rakouští, se na nás hněvají. My jsme jim za jejich statky dali takové obnosy, že mnozí z nich, kteří byli rozumnější a uložili si to v půdě ve své vlastní zemi, nenaříkají docela nic. Ale u nás byli také takoví mudrci, že prodali půdu a uložili si peníze do vídeňských nebo budapešťských bank. Ti ovšem mohou naříkati, ale ne na naši reformu, nýbrž sami na sebe. A kdo se dal snad dokonce do spekulace s markami nebo proti franku, splakal nad svými výdělky a není oprávněn proto naříkati na nás, na republiku.

Nyní, pánové, přicházím k tomu nešťastnému poplatku za osvobození, nebo, jak to prý pan ministr nazval, já jsem to v novinách nečetl: poplatek z vděčnosti. To bylo v jednom reliéfu o schůzi. Tam to bylo řečeno. Tedy řekněme si celou tu věc docela klidně a chladně. My nemáme, proč bychom platili poplatek za osvobození, a to proto ne, poněvadž nikdo nebojoval za naši svobodu. My jsme bojovali za svoji svobodu a bojovali jsme také za svobodu ostatních. Celá Dohoda i s Amerikou - není to žádná hanba pro ně - bojovaly pro své zájmy a pro svoji svobodu a naše svoboda se jim při tom podařila jako vedlejší výrobek. (Tak jest!) To není pro ně žádná hanba, my jsme jim vděční, že při této příležitosti jsme byli osamostatněni, ale na druhé straně nesmíme zapomínati, že jestliže my jsme bojovali za to, abychom svobodu získal. Francie, Belgie, Anglie - a nelekejte se, když řeknu: i Amerika - bojovaly proto, aby udržely svobodu svoji vlastní. Oni měli své zájmy, my jsme měli své zájmy. Tyto zájmy šly náhodou v jednom směru a proto jsme vděčni za to, že jsme se při této příležitosti mohli přiživiti, poněvadž vlastními silami bychom si byli nikdy nepomohli. Ale abychom za to platili, tomu do jisté míry nerozumím. My jsme udělali méně, ale jsme také menší a slabší. Ale jiná věc je, kdyby se této záležitosti říkalo jinak. To musí každý člověk bez rozdílu uznati, že na př. škody Francie, vzniklé za této války jsou tak ohromné, že přesahují každou lidskou představivost. Když si člověk spočítá, co zkusila Belgie, jsoucí tak dlouho v okupaci německé - a ta stála za to - nemajíc tak dlouho svých mužů, kteří byli všichni na frontě, když si vzpomeneme, kolikrát přes Polsko se převalila ta lítice válečná, co zkusila Jugoslavie od Rakouska a potom zejména Německa - když to, přátelé, všecko uvážíme, musíme uznati, že nejen finanční náklady, nejen náklady na životech, nýbrž že ty efektivní finanční náklady na straně Dohody byly ohromné. Ale na druhé straně, že tu bylo ohromné zmenšení národního jmění. Toto všecko by mohl neviděti jen ten, kdo by ze své vůle zavíral oči, a je docela správné a poctivé jestliže se řekne: Úhrnné náklady osvobozovací války nebo svobodu ochraňující války byly takové a takové, na tyto státy připadá přes míru, nuže, kdo máš, přidej!

V tomto smyslu bychom okamžitě souhlasili s celou touto věcí. My nejsme proti tomuto platu, ale jsme proti tomu, proč nám toto zbylo, že máme platit poplatek za osvobození.

Pan ministr řekl dále: Mohl jsem to také změniti, ale řeklo by se mi, že chci zastírati pravý stav věcí. Věřím tomu, neboť sám pan ministr praví v této brožurce na stránce 29: "I když jsme souhlasili, aby se na žádost maďarské delegace těmto platům říkalo platební povinnost, plynoucí ze smlouvy trianonské" - tedy také mu věřím, že mohl pro nás získati titul příjemnější. Ale nezdálo se mu to, aby ti druzí neřekli: Pane ministře, nám, kteří s vámi souhlasíme ve věci, bylo by příjemné, kdybychom s vámi mohli souhlasiti také, co se týče titulů, a ti, kteří s vámi ve věci nesouhlasí, na titul nic nedají, je to pouze záminka, kterou jste jim sám věnoval.

Máme v exposé pana ministra také řečeno, že Maďarská delegace hleděla dosíci lítosti těch ostatních nad sebou tvrzením o tom, jaké oběti musili Maďaři přinésti válce, resp. míru, že ztratili dvě třetiny svého území, že reparace za platili Malé Dohodě ve formě státních statků, v sumě několika miliard zlatých korun, poukazuje se, že mírová smlouva trianonská sama odhadla cenu těchto statků z reparační povinnosti, a teď tu stojí: "Uznával jsem některé z těchto argumentů k rozumnému stanovení maďarských platů." Já bych rád věděl co? To mně nestačí "některé z těchto argumentů", poněvadž jednou si musíme uvědomiti, že Maďarsko, to, které nyní je, neztratilo dvě třetiny svého území, to území nepatřilo Maďarům, to území patřilo národům, obývajícím Uhry, a je samo sebou, když chtěli Slováci, Rusíni, Rumuni a Jihoslované se státi samostatnými, že si to území vzali. Tím neztratilo nynější Maďarsko docela nic. To nynější Maďarsko má, co mu patří, a já bych varoval před takovými slovy, poněvadž pánové, jestliže budeme uznávati Maďarsko a na druhé straně Rakousko jako dědice staré tradice, jestli uznáme, že jim bylo něco vzato, musíme také uznati, že mají právo se starati, aby přišli ke svému dědictví. A tu já právě tvrdím, že jsme jim nevzali nic, poněvadž území, které se přidalo k nám, je území slovenského národa a Rusínů, a je to území, nad nímž přirozeně mají disposici tamější obyvatelé, ale to území nepatřilo Budapešti.

Praví se tam také, že jsme dostali státní statky. To platí stejně o Uhrách jako o Rakousku. Nesmíme zapomenouti, že státní statky nynější Maďarsko - ale ani to staré Maďarsko - nekoupilo za peníze maďarského národa. Ty statky už tam dávno ležely, a jak přišly do státní moci, to já ovšem nevím, možná, že v různých těch konfiskacích, když jednotliví mocní rodové se bouřili proti Habsburkům, že takovým způsobem se to stalo. Byl bych rád, kdybych se dověděl, že náš pan ministr zahraničí proti této věci protestoval.

Pokud jde o církevní statky, rovněž nemá Maďarsko žádného práva, aby mu nějakým způsobem byly nahrazeny, neboť ty církevní statky jsou majetek účelový, který je věnován pro určité věci a je samozřejmo, jestli věřící té dotyčné církve, ať je to církev katolická nebo evangelická, přecházejí se svým územím do jiného státu, že musejí také statky přecházeti a že ty statky nepatřily nějaké Budapešti, nýbrž že patřily celku. (Hlasy: Ostřihom.) To nebyl jen Ostřihom. Když ten celek se rozdělil, vzaly si ty části ovšem něco s sebou. (Sen. Šťastný: Bylo by potřebí mluviti s panem ministrem Hodžou!) Až se uzdraví, můžeš to udělat. (Veselost.)

Souhlasím s panem ministrem na sto procent, a třebas na sto dvacet procent, v tom, co povídá ve své brožuře, že naše záležitosti haagské, to ujednání, neobyčejně trpělo tím, že se předčasně bez náležitých informací o těchto věcech mluvilo. To je svatá pravda, a jestli toho pan ministr lituje, já toho lituji tím více, a to proto, poněvadž bych to vztahoval nejenom na Haag, nýbrž vůbec na celý náš veřejný život. Podívejte se, pánové, my máme na příklad takové falešné zprávy, o kterých se pan ministr zmiňuje. Jedna z nejmrzutějších falešných zpráv o haagské konferenci se vyskytla v "Lidových novinách" o Snowdenovi, a poněvadž "Lidové noviny" říkají - pan ministr to neříká, ale "Lidové noviny" to říkají - že ony patří do přátelstva pana ministra, důsledek toho je, že naše veřejnost stojí na dosti divném a pochybném místě, od koho to měly. (Veselost.) Já vím, že ne od pana ministra, pan ministr ukázal, že dovede mlčeti ve věcech větších, natož aby nemlčel v takové záležitosti, která se stala, a bylo by skutečně trapné a nebylo by nikterak tragické, poněvadž ministři nechodí do Haagu, aby tam byli vzorem dobrého chování, nýbrž aby tam hájili zájmy své země. To se musí přiznati. Snowden to uměl.

Upozornil bych, že náš tisk vůbec si často nadhazuje zbytečné otázky k řešení a tím řešením těchto otázek, od něhož se někdy dosti brzy utíká, poškozuje se celá věc a rozčiluje se zbytečně naše veřejnost. Nikdo z toho nemá nic než škodu. (Předsednictví převzal místopředseda Trčka.) Ale, pánové a dámy, dovolte, abych podotkl, že není vinen pouze tisk; i vyšší činitelé zde chybují. Co si mám mysliti o tom, když u nás jednotliví páni ministři sdělují tisku, co udělají ve svém resortu? Já sem si vždycky představoval, že jednotlivý ministr - prosím pány ministry, kteří to znají ze své praxe - musí se zeptati v ministerské radě, zdali tím jeho počinem nebudou dotčeny ostatní resorty, a že napřed musí býti věc projednána v meziministerské konferenci a potom v ministerské radě samé. Ale k nám přicházejí jednotliví ministři a řeknou: " Já to udělám tímto způsobem", tisk přinese tento plán, tím se to hodí na ulici a tisk se postará, aby obraz celé záležitosti byl náležitě zkřiven. (Výkřiky sen. Johanise.) Já bych byl, kol. Johanisi, tuze rád, kdyby se ozval někdo z jiných lavic, neboť takhle se budou lidé domnívati, že mám na mysli některého sociálně-demokratického ministra. (Veselost.) Ale já jsem spravedliv a řeknu vám také, že i naši poslanci také přicházejí - i senátoři, to je rovnoprávnost - občas s takovými různými zprávami, které přinášejí mezi své voličstvo a matou je a že při tom, což je mi nejvíce líto, se nezachovává náležitě kompetence. Co si mám mysliti, když se dovím, že na příklad v Přelouči - proč bych to zapíral, že se to stalo v Přelouči - přijde poslanec a řekne, že jeho přítel ministr slibuje městu Přelouči, že dostane okresní úřad, a ten ministr je pouze ministrem jedné ze složky budoucího ministerstva dopravy. Co si mám představovati o tom, kdy se dozvím, že v Berouně již pět ministrů jim slíbilo okresní úřad, ale nebyl mezi nim ministr vnitra. (Veselost. - Sen. Johanis: Je otázka, je-li to pravda?) Já jsem to slyšel, ale netvrdím to, že jim to tam ti ministři řekli, ani že jim to psali. (Výkřiky sen. Johanise.) Je chyba, pane kolego, že se vůbec takové věci mohou u nás díti. Je mi líto a možná že jim to sliboval také jeden bývalý ministr. (Veselost. - Potlesk.)

Přátelé, je mi líto, že musím ještě přidati.. (Hluk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Kroiher (pokračuje): Není možno dokázati, že někdo něco nesliboval, nýbrž je možno dokázati, že někdo něco sliboval. (Výkřiky.) Nevím, kdo to slíbil, jenom říkám, a všichni musíte se mnou souhlasiti, že každý ministr má zachovávati svoji kompetenci, a poslanci a senátoři že by měli zachovávati diskrétnost, a ne dělati takové věcí k vůli oblíbenosti. (Sen. Johanis: Není to pravda s tím Berounem!) Tedy se tam zeptáme ještě jednou. (Výkřiky.)

Pánové, já mám vždy dosti času, neboť mám dvě hodiny, a jestli se chcete zdržovat, tak mě vyrušujte. (Hlas: To je dělání si psiny!) To je právě ta chyba, že toto je dělání si psiny, když ministři, do čeho jim nic není, takové věci slibují a poslanci to potom kolportují. (Sen. Havlena: Ministrům je do všeho!) Nemá to slibovati, má to nechati tomu resortu, kde má rozhodující slovo. (Hlas: Pak neměl Viškovský slibovati zrušení ochrany nájemníků!) To nedělal jako ministr, nýbrž to dělal už dávno jako poslanec. A bylo by chyba, pane kolego, aby se nám vyčítalo, kdož se ministrem staneme, oč jsme se starali dříve, mimo ten resort.

Dovolte, abych pokračoval dále a abych řekl, že je mi neobyčejně líto, že v této diskusi o Haagu, dříve než byly známy skutečnosti, bylo bojováno čísly, notoricky falešnými, nebo aspoň nesprávně počítanými. Je mi líto velice, když v rozšířeném českém listu bylo jako výsledek v Haagu počítána nejen ta nešťastná osvobozovací taxa, nýbrž také předválečné renty, válečné půjčky rakouské, poválečné půjčky naše v Americe, Italii, Francii a div nám tam ještě nezapočítal také moučnou půjčku a všechno to, co jsme si vypůjčili v letech po válce následujících. To není jednání poctivé a to nemůže našemu národu přinésti nějaký užitek. Ono se může někdy stát, že pravda je někomu nepříjemná, ale nemá se nikdy dělati to... (Hlasy: Vám je pravda nepříjemná!) Před chvíli byli jsme svědkem, že oběma.

Nemá se bojovati falešnými ciframi, o jejichž falešnosti musí býti přesvědčen sám ten, kdo je píše. Já jsem si vědom toho, že je to veliké slovo, ale nemohu jinak, nežli říci, že si nepřeji, aby takovýmto způsobem byl náš lid informován a aby jeho nazírání na věci bylo takovýmto způsobem zkřiveno. (Hlasy: Na všecky strany!) Ano, na všecky strany to platí. My musíme hleděti, abychom měli v republice klid. Ne mrtvý klid. (Hlasy: Zase na všecky strany!) Ano, zase na všecky strany, a to nejen proto, že se dívám na vás, pane kolego, já myslím na všechny. Všichni musíme k tomu spolupracovati. Odsuzuji každé klamání veřejnosti, ať se děje tady nebo jinde napravo. (Sen. Petřík: Když je potřebí klamat, musí se klamat!). Dobře, kolego, pak neříkejte, že jezuité říkali, že účel světí prostředky! My sami se také, přátelé moji, klameme, resp. klame se naše veřejnost tím, že se rozčiluje k vůli Maďarům. Budeme prý platiti Maďarům. Kolikráte jsme tohle četli a slyšeli na schůzích. Nic jim nebudeme platiti! Platíme optantům maďarským za pozemky, které jim naší pozemkovou reformou podle našeho zákona byly zabrány, ten obnos, který náš zákon stanovil. A do toho nám nemluvil nikdo, ani Italie, ani Anglie a žádný jiný stát, do toho nám mluvili snad pouze naši spojenci z Malé Dohody, se kterou jsme postupovali - samo sebou se rozumí - a přál bych si, aby se to ještě na moc dlouhou dobu rozumělo - ve všem všudy solidárně (Výborně!)

Tedy, přátelé moji, proč klamati naši veřejnost, že se stáváme nějakým způsobem poplatnými Maďarům. Proč máme v takových věcech vzbuzovati, abych tak řekl, chorobnou prestiž naši, jako bychom my byli horší a musili dávati těm, kteří byli poraženi v této válce.

Já ale pánové, bych ještě řekl jedno. My nedovedeme dosti oceniti jako demokrati, co znamená vytvoření těchto dvou fondů. To znamená, že cizina, ovšem nám spřátelená cizina, k vůli pokoji bude dávati do těchto fondů ročně určité částky. To nedává z našeho. Ať si dává podle svého uznání, ale - pánové, kdo to z těch fondů dostane? To nedostane Maďarsko, to dostanou grofové a demokratická složka maďarského národa bude míti aspoň doklad toho, kterak se grofové pod titulem vlasti dovedli postarati o sebe a nikoliv o národ. (Sen. dr. Soukup: To má velký morální význam!) Ano velký morální význam, bohužel negativní. Ukáže se, že vláda věcí maďarských není v rukou lidu, nýbrž několika rodin, kterým je jejich vlastní zisk milejší než prospěch státu. (Sen. dr. Soukup: To je ohromná podpora demokracie v Uhrách!) Je věcí demokracie uherské, aby tohoto dovedla náležitě využitkovati.

Řekl bych tedy, kdo takovýmto způsobem na veřejnosti bojuje, že neprospívá ani svému čtenářstvu, které klame, ani veřejnosti, a naprosto ne sobě, poněvadž jednou se přece musí státi, že pravda zvítězí.

Byl bych ještě rád, kdybych mohl podotknou ti, že není zrovna povinností občanstva, aby svoje ministry milovalo, ale je jeho povinností, aby k nim bylo spravedlivé a, řekl bych, (Hlasy: A slušné!) ano, slušné, to je právě požadavek spravedlnosti, slušné chování. Přál bych si, aby se toho našemu panu ministru zahraničních záležitostí dostalo v té míře, v jaké to udělal i on svému spolupracovníkovi. Co chceš, aby ti dělali jiní, čiň ty jim. Pan ministr svému spolupracovníkovi vyslanci dr. Osuskému vzdal otevřeně, celým odstavcem, plnou, a my jsme přesvědčeni, že zaslouženou chválu, za jeho spolupráci. Kdo dovede býti spravedlivým k jiným, zaslouží, aby také i jiní byli spravedliví k němu. Já, přátelé moji, chci říci, že práce našich jednatelů v Haagu a nejen v Haagu, již od převratu - i za války můžeme ji do toho připočítati - byla vždy veliká. Již proto také, že jsme se setkávali ve světě s malým porozuměním. Málo se o nás vědělo, poněvadž nesmíme zapomínati, že nikde ve světě nemívali mapy Rakouska rozličně podle zemí barvené, jako to by o u nás, a následkem toho pojmy o nás byly velmi mlhavé. Práce naše, kterou jsme se chtěli dostati do světa, byla těžká. Nynější práce byla teprve obtížná, a to proto, poněvadž my, domácí, jsme tu práci neobyčejně ztěžovali. Tu již nemám na mysli tu kritiku a to psaní, s tím už jsem se, doufám, vypořádal. Ale chci říci, my jsme ztěžovali práci našich vyjednavačů, abych tak řekl, hospodářsky, poněvadž se jednalo o peníze, tím, že jsme zde doma dělali náležité furianty. Od převratu pořád dokazujeme, že nad nás v Evropě není. Já se pamatuji, když sem přišel Hlinka a když zde po prvé mluvil, říkal, že naší republice nic neschází "Však i zlato máme, co se ze země dobývá", - i to zlato tokajského vína máme, i sůl máme. Všechno jsme zkrátka měli a byli jsme toho přesvědčení, že toho všeho máme forotu - promiňte mně to vulgární slovo ale ono nejlépe k nazírání našeho lidu přiléhá. My jsme měli po celou tu dobu krásnou bilanci obchodní, kterážto bilance se pro potěšení našich lidí a pro informaci ciziny musí přirozeně uveřejniti. Měli jsme aktivní rozpočty. Pravda, Bethlen mohl poukázati, že oni mají rozpočet pasivní. Já myslím, že to patří mezi štěstí naší republiky, že nemáme takové poslance jako má Bethlen, že totiž my bychom si to u nás nenechati nalhat, a je zase neštěstí, že kdyby přišel ministr zahraničí s ministrem financí a řekli všem zástupcům: Však jste všichni Čechoslováci a musí vám záležeti na tom, abychom zachovali co nejvíce doma, prosím vás my musíme k vůli zahraničí ten rozpočet zfalšovat a udělat ho pasivní, pánové, kdo z vás mně řekne, že by to naše strany vydržely, aby s tím nešly na veřejnost, a aby alespoň té vládě nenadávaly, že nedovede hospodařit třeba by věděly, že jsou tu nějaké tajné fondy. Máme u nás celou řadu takových vydání. Podívejte se na Prahu. Říká se, že ta Praha je stále rozkopaná. Ano, jindy jsou rozkopány ulice, dnes jsou rozkopány nad ulicemi i domy. A jaké domy se u nás bourají, co se u nás všechno staví. Když cizinec jde pouze naší republikou a vidí co je tu nových červených střech, musí si říci: tito Češi mají peníze a energii a následkem toho mohou také platit. (Hlasy: Což nouzové baráky?) Nemám příležitost rozhodovati o těchto věcech. Nemám do Prahy co mluviti a když jsem do Prahy jednou mluvil, kol. Hubka mně za to náležitě vyčinil. To je věcí Prahy, aby vodila ty cizince také po těch barácích a ne jenom po palácích. Kdyby cizinci se přišli podívat na ty baráky místo na knihovnu města Prahy s bytem pana primátora, měli by jiný pojem o těchto věcech. My tím nejsme vinni. Udělali jsme řadu věcí, které jsme nemusili dělat a které ukazují do jisté míry na naše hospodářské furiantství. Nikdo nám neukládal, abychom na příklad nahradili válečné půjčky. My jsme to udělat nemusili a přece jsme to udělali. Představte si přátelé, co to znamenalo, když my jsme tenkráte za 75 Kč dávali úpis na 150 Kč. Třebas nestejně zúročitelný. Ten druhý úpis byl cistě darován. To se nestalo v žádném státě, to jsme udělali pouze my, a kdo našemu státu věřil, ten se také nezklamal a vidí, že má svoji rakouskou nebo uherskou válečnou půjčku zaplacenu ne sice na sto procent, ale přece jenom obnosem neobyčejně slušným. Tamhle v Rakousku ovšem dostali ty válečné půjčky v plné hodnotě, ale já myslím, že by byli neobyčejně spokojeni, kdyby to mohli řešiti tak, jako jsme to řešili my.

Tedy, když my jsme stále říkali, že máme všeho dost, a když ta cizina viděla, že jsme byli do jisté míry uchráněni lítice válečné, poněvadž přes nás nešly ty velké proudy, u nás nebylo žádných válečných srážek mimo v Karpatech, tak nám to mohla ta cizina věřit. A naše přísloví lidové praví: "Kde nic není, ani čert nebéře." Z toho plyne, že čert bere jenom tam, kde něco je. A poněvadž jsme vyhlašovali na všech rozích Evropy, co toho máme, pak je plné právo, když Evropa řekla: Tož, dejte sem na ty ztráty, které měly naše spojené státy ve válce.

Přátelé moji, kolikrát jsem slyšel a četl: Támhle v Rakousku se všecko odpustilo, to neplatí nic. Dobře, ale já se vás ptám, chcete někdo, aby se s námi v Evropě tak jednalo jako s Rakouskem? (Sen. Havlena: To bychom si nepřáli!) To bych řekl. Tedy prohlašuji, přátelé jak jste viděli ze začátku, že pro ty věci v Haagu nemáme ničeho. My víme, že dluhy státní musíme zaplatiti, třebas by byly bývaly uznány některé z nich To je pouze malý zlomek zatímní naší vlády, která by nebyla bývala mohla býti činěna odpovědnou, kdyby se naše svoboda nebyla zdařila. My jsme stát, který musí hleděti k tomu, aby byl také v otázkách peněžních považován za stát čestný a proto tyto dluhy, které náš stát ve válce a bezprostředně po válce Anglii, Francii a Italii udělal, musíme zaplatit. A jsem vděčen, že se podařilo v této věci provést splátky tak, že je celý kapitál úrokován způsobem velmi výhodným, neboť francouzská půjčka je úrokována pouze třemi procenty.

Prohlašuji také, že příspěvek na úhrady ztrát, které naši vzácní přátelé válečné doby utrpěli nadmíru nadprůměr, zaplatíme také ochotně a rádi, poněvadž to považujeme za čestnou povinnost pomoci, třebas ta pomoc naše není rozhodující těm, kteří s námi spolubojovali a bez jichž pomoci, toho jsme si všichni vědomi, by zde naše svoboda ještě nebyla.

Prohlašuji, že náš klub bude hlasovati pro to, aby prohlášení pana ministra bylo vzato na vědomí. (Hlučný potlesk.)