Druhá důležitá otázka finančně-politická byla dohoda o okamžité mobilisaci části reparačních platů německých. Bylo dohodnuto, že věřitelské mocnosti přikročí v nejbližší době k emisi jedné nebo několika dílů reparačních dluhopisů zatím do maxim. výše 300 mil. dolarů a že Německo, aby této emisi nepřekáželo, nevypíše v době do 1. října 1930 nejpozději pak do 31. března 1931 žádné vlastní dlouhodobé půjčky zahraniční.

Tato dohoda má také dalekosáhlý význam politický. Velmoci dostanou takto rychle značnou část obnosu na úhradu svých výdajů válečných a na úhradu rekonstrukce zničených krajů, ale reparační problém bude se stále více odpolitisovávat. Reparační platy ve formě obligací dostanou se na světový trh finanční, stanou se platy ryze obchodními; Německo do veliké míry přestane postupně býti dlužníkem Francie a Anglie, nebo jen Francie a Anglie, stane se dlužníkem ne států, nýbrž soukromníků a příslušníků celého světa, takže konečně problém reparační bude bankou mezinárodních platů řešen tak, že pozbude svého iritujícího politického charakteru. Zastavení takových platů je pak ovšem tím obtížnější, ježto by to znamenalo všeobecnou pohromu finanční, a nikoli jen politický konflikt dvou nebo tří států.

I to je jedna z velikých předností haagských dojednání - i v tom je možno posouditi fakt, jak veliký pokrok k zajištění mírového vývoje Evropy se v Haagu vykonal a jak -opravdu se tam pracovalo ke skutečné likvidaci války.

Hlavní potíže druhého zasedání haagské konference soustředily se ovšem ihned od prvních počátků jednání do komise II., která se zabývala tzv. východním reparacemi, tj. otázkou Rakouska, Bulharska a Maďarska. Bylo to přirozené. Věci ty přišly na pořad jednání teprve následkem obtíží prvého zasedání konference v srpnu, nebyly mezinárodně a v letech předcházejících předem dosti připraveny prostě proto, že se v takové formě před mezinárodním forem objevily v Haagu po prvé.

Jak jsem ukázal výkladem historie reparačního problému, jednalo se o všech reparačních otázkách, pokud se týče Německa, vlastně už celých deset let, od konference ve Spaa až do konference v Haagu; byla tu řada konferencí, plánů, konfliktů, jednání, sporů a bojů. Toho všeho nebylo ve věci východních reparací. Východní reparace byly vzhledem k situaci v Centrální Evropě a k podstatné změně mocenských poměrů mez velmocemi vůbec odsunuty ponenáhlu do pozadí; stávaly se často předmětem politických jednání nebo manévrů, diplomatických přesunů a akcí, zákulisních bojů často nervy vyčerpávajících - a v bojích těch Malá Dohoda byla vždy účastna přímo nebo nepřímo na prvním místě. Německo mělo svou konferenci ve Spaa, v Londýně - r. 1924 - plán Dawesův, plán Youngův - pro nás v Centrální Evropě haagská konference byla prvním veřejným utkáním pro finanční likvidaci války a prvním veřejným zápasem o problém reparační.

Je pravda, že československá zahraniční politika celých deset let usilovně a nepřetržitě o problémech těch pracovala, vůbec jich s očí nespouštěla, že zejména částečným řešením jak s Německem, tak s Rakouskem, ale i s Maďarskem, provedeným v předcházejících letech v řadě otázek, měla svou posici pro Haag velmi dobře propracovanou, Ale v celku, jak jsem řekl, problém východních reparací byl v Haagu tak těžký také proto, že interesované malé státy octly se tu po prvé tváří v tvář jeden proti druhému s úkolem likvidovati válku a připraviti si tak nové podmínky vzájemného mírového vztahu.

A pak byla obtíž ještě v jiné věci: politickým vývojem evropským v posledních deseti letech vytvářela se taková atmosféra v prostředí mezinárodním, že se začalo tvořiti mínění, jakoby škrtnutí smluvených povinností rakouských, bulharských a maďarských se trochu rozumělo samo sebou. A tak zejména Maďarsko přišlo na předběžnou konferenci do Paříže a pak do Haagu s plány a pretencemi, které byly v Haagu smeteny jedním rázem prostě kategorickým stanoviskem nejen Malé Dohody, ale, budiž to spravedlivě konstatováno, i stanoviskem velmocí, nejen Francie, ale i Anglie a Italie.

Zmíním se především podrobněji o jednotlivých problémech, daných otázkami tzv. východních reparací:

S Rakouskem došlo se k dohodě v celku snadno. Téměř všechny nástupnické státy měly s ním už dříve vyřízeny finanční otázky, plynoucí přímo ze smlouvy saintgermainské, Zbývala tudíž jen otázka reparací, Jeho vnitřní vývoj politický, hospodářský a finanční, dále akce, kterou Československo společně s velmocemi a pak Svaz národů podnikl pro finanční sanaci Rakouska v letech 1922-26, a konečně snaha, postaviti Rakousko i politicky na vlastní nohy a tak mu umožniti vlastní jeho vývoj bez nebezpečí všech politických komplikací ve Střední Evropě, vedl všechny k tomu, aby se Rakousku povolilo škrtnutí jeho závazků z války a z mírových smluv, aby se zrušilo všeobecné zástavní právo na majetku a příjmech rakouských a aby se rozvázaly všechny vztahy mezi reparační komisí a Rakouskem. Některé specielní otázky mezi námi a Rakouskem, jež se těchto věcí týkají jen nepřímo, ponechali jsme přímé dohodě mezi oběma vládami.

Ostatně toto řešení dáno bylo i finančním stavem Rakouska: jeho povinnosti, plynoucí ze závazků z doby jeho finanční ruinovanosti, povinnosti, do nichž zapadá i placení naší půjčky z r. 1922, jsou tíživé a roční anuity až do r. 1968 tak vysoké, že celá konference souhlasně k nim hleděla.

Já sám se domnívám, že pro nás i politicky i hospodářsky z nové situace Rakouska vzejdou jen výhody. Zřídka kdy po době těžkých sporů dva sousední stát pochopily nutnost vzájemné spolupráce tak, jako tomu bylo hned po převratu mezi námi a Rakouskem a jako je tomu mezi námi a Rakouskem a jako je tomu mezi námi i nyní. Slouží to jistě ke cti oběma s tátům. A v Rakousku všechny kruhy politické vždy uznávaly plně naši dobrou vůli a všechno to, co jsme po válce pro rekonstrukci Rakouska sami vykonali.

S Bulharskem byly obtíže větší. Byly spory zájmové, finanční, zejména mezi Bulharskem na jedné a Rumunskem a Řeckem na druhé straně. Nakonec byly bulharské reparace stanoveny na 11 mil. zl. franků ročních anuit po 37 let. Tím byly jejich povinnosti značně sníženy, zejména také přispěním Jugoslavie i naším, což rád konstatuji. Po dlouhých debatách bylo dosaženo dohody i s Rumunskem a Řeckem, a s Bulharskem byla uzavřena smlouva o jeho placení a ve věci zástavního práva reparační komise učinila totéž co s Rakouskem. Tak byla otevřena Bulharsku cesta k definitivní dohodě s našimi přáteli. My sami k ní budeme účinně přispívat. A arbitrážní smlouva, kterou Československo, doufám, v nejbližší době s Bulharskem podepíše, bude k tomu prvním krokem.

Nejvážnější problém druhého zasedání konference byla otázka Maďarska. Byly tu uvedeny na přetřes opět oba podstatné naše požadavky k Maďarsku tak, jak byly činěny už v přípravné komisi v Paříži: otázka reparací maďarských a otázka likvidace minulosti, tj. definitivního vyřízení všech vzájemných finančních požadavků, vyplývajících z mírových smluv na jedné i na druhé straně.

V otázce reparací zastávala vláda Maďarská stanovisko, že po roce 1943 nebude už platiti nic. Byla ochotna něčím přispět na likvidaci minulosti, tj. na požadavky, které by plynuly ve prospěch států Malé Dohody z různých článků mírové smlouvy, zejména proto, že z týchž článků plynuly zase daleko větší finanční výhody ve prospěch Maďarska.

Ministerský předseda maďarský uváděl jako důvody tohoto stanoviska dnešní finanční stav Maďarska, jeho dosavadní platy do ciziny, jeho dnešní pasivní bilanci, jeho krisi zemědělskou, fakt, že prý po příměří za obsazení spojeneckým vojskem, Maďarsko na dodávkách a jiných platech zaplatilo Spojencům už přes 2 a půl miliardy zl. korun, že ztratilo dvě třetiny svého území, že reparace zaplatilo ve prospěch států Malé Dohody ve formě státních statků v sumě několika miliard zl. korun, poukazuje na to, že prý mírová smlouva trianonská sama odpočítává cenu těchto statků od reparačních povinností maďarských a pokládá je za placení reparací. (Výkřik sen. Mikulíčka.)

Uznával jsem jen některé z těchto argumentů jako důvod k rozumnému stanovení maďarských platů. Nebyly však po mém soudu tak silné, aby odůvodňovaly škrtnutí maďarských reparací vůbec. Naše stanovisko naopak bylo vyjádřeno už v srpnu - a já sám měl jsem příležitost zejména v září při shromáždění Rady Svazu velmi rozhodně to konstatovat zástupcům Francie a Anglie - že po našem soudu je správné a spravedlivé, aby k definitivní likvidaci evropské války platilo Maďarsko sumu, která by byla vyšší nežli naše placení z titulu liberačního dluhu, přesto, že Maďarsko má daleko menší finanční kapacitu než my, že je územím i obyvatelstvem celkem o málo víc než jen polovinou toho, co my, a že celkové jeho bohatství je mnohem menší než naše. Pokládal jsem to za správné finančně, ale i politicky a morálně, ježto toto absolutní a zejména poměrně daleko vyšší placení, než je naše, musí vyjadřovati také jeho míru viny na válce, tak jak je to v mírových smlouvách stipulováno. Tohoto stanoviska hájili jsme Osuský i já také v Haagu. Stejné hledisko zaujaly ostatní státy Malé Dohody.

A budiž zde po pravdě konstatováno, že přes silný boj, který o věc byl sveden, bylo by nespravedlivé tvrdit, že by velmoci nebyly chápaly stanovisko Malé Dohody. Naopak přes všechna opačná tvrzení v různých novinách Francie jako Anglie a stejně tak Italie byly za jedno, že Maďarsko platit reparace má. A i když se na počátku počítalo se sumou menší a i když jsme všichni dali souhlas, aby se na žádost maďarské delegace těmto platům říkalo "platební povinnosti, plynoucí ze smlouvy trianonské", shodly se velmoci samy bez jakýchkoli obtíží, i s plným souhlasem Italie, na 14 milionech zl. korun, které pak slevily na 13¹/₂ mil. zl. korun roční anuity od r. 1943 do roku 1967, takže s 10 mil. fr. anuitou do r. 1943 činí maďarská anuita průměrně, jak bylo v Haagu oficielně vypočteno, 10,335.650 zl. Marek po 37 let, takže ve srovnání s placením naším je to suma i celkově znatelně vyšší. (Výkřik sen. Mikulíčka.)

Prokáži pak ještě dále, že za platy, které budeme konati na úhradu svých povinností plynoucích z mírových smluv a které nám byly tak podstatně sníženy, dostalo se nám ještě velmi vydatné protihodnoty. Byli jsme zbaveni i všech ostatních závazků vůči Maďarsku, ať povahy administrativní či takových, které nezávisle na našich povinnostech, plynoucích přímo z mírových smluv, byly vůči nám uplatňovány spíše z titulu soukromoprávních a s mírovými smlouvami jako takovými neměly přímo co činit.

A nyní několik slov o likvidaci minulosti a pozemkové reformě.

A to bych chtěl, vážené dámy a pánové, hodně zdůrazniti.

Rozdělením bývalého maďarského území ve prospěch států Malé Dohody vznikly mezi Maďarskem a těmito státy nespočetné otázky rázu hospodářského a finančního. Byly rozděleny obce, okresy, župy, rozmanité hospodářské společnosti, družstva, kolektivity a právnické osoby a všecko jejich jmění, byly rozděleny diecése a jejich církevní statky a byla provedena pozemková reforma. (Výkřik sen. Mikulíčka.) Všechny tyto otázky byly upraveny sumárně smlouvou trianonskou a specielně některými jejími články. K vyřízení detailnímu a právně spravedlivému zřízen byl známý smíšený arbitrážní soud československo-maďarský, jihoslovansko-maďarský a rumunsko maďarský, který měl pak finanční spory z toho vzniklé rozsuzovat.

Tyto spory probírají se už od let před řečenými soudy, je jich na tisíce a jde v nich o veliká miliardová jmění. Mají hluboký vliv na vzájemný poměr těchto států a způsobují těžké politické nesnáze; jestliže jsme se nemohli dosud s Maďarskem dosti sblížit, mají tyto otázky na tom velmi značný podíl.

Nyní v Haagu přišel okamžik, kdy bylo možno se pokusit věci ty likvidovati. Maďarsko žádalo se strany naší koncese při definitivním určení svých povinností reparačních. Souhlasili jsme s mírnějším určením sumy platů maďarských, ale jako podmínku jsme kladli vyřešeni uvedených těžkých a nepříjemných pozůstatků války a mírových smluv, Na podmínce té jsme trvali, i když ministerský předseda Bethlen chtěl původně řešit jen otázku pozemkové reformy, a když některé velmoci, chtějíce dojíti i s Maďarskem aspoň k částečné dohodě, klonily se k řešení kompromisnímu. Odmítli jsme i velmocím přistoupiti na takový kompromis a v plenárním sezení zástupců Malé Dohody s velmocemi postupně Marinkovič, Titulesco a za Československo já sám odmítli jsme podepsati Youngův plán, nebude-li vyřešen problém maďarský celý. Velmoci pak pochopily plně naše stanovisko a učinily dost důrazný nátlak na Maďarsko; všechny bez výjimky - i Italie - přijaly pak jako správné stanovisko Malé Dohody, že v Haagu musí býti vyřešeno vše.

Naše veřejnost, doufám, pochopí dobře, dávám-li jí k posouzení teprve dnes některé z těchto detailů našeho sporu s Maďarskem. Všechny tyto věci jsou a byly tak choulostivé, spory o ně tak delikátní, že neprozřetelné slovo, neprozřetelný článek v novinách byl by nám mohl nesmírně uškodit v našich životních zájmech. A bylo to vždy v dohodě s celou vládou a se všemi vládami předcházejícími, když jsem já osobně stejně jako úřad zahraniční zachovával v těch o otázkách takovou reservu. U nás se, bohužel, všechno posuzuje jen osobně a jen stranicky. (Tak jest! - Výborně!) A všechny tyto otázky vyžadovaly posuzování jen státního a celonárodního, nadstranického. Proto chtěj nechtěj byl jsem tak často nucen o nich prostě mlčet a nechat na sebe útočit. Uvažme jen, jak delikátní bylo vnitropoliticky i mezinárodně pustit se do veřejných sporů o naši pozemkovou reformu! V zájmu státu jsem se snažil tomu vždy zabrániti.

K posouzení vážnosti celého problému uvádím tato čísla:

Z titulu pozemkové reformy byly podány proti našemu stá u před mezinárodním soudem arbitrážním žaloby, žádající za pozemkový majetek maďarských občanů námi převzatý na 3148 mil. Kč, za habsburské statky žádáno před soudem odškodnění ve výši 720 mil. Kč, za statky církevní 420 mil. Kč, za nadace, kolektivity, likvidované majetky průmyslové, obchodní a jiné a konečně za pense úředníkům v celku asi 330 mil. Kč, celkem jen proti Československu Maďarsko vznášelo na základě článku mírové smlouvy požadavek 4600 mil. Kč. 1 když je jisto, že tyto přemrštěné žalobní požadavky maďarské byly neodůvodněné, znamenalo to dlouholetý boj, spory a nesnáze, obtíže, vydávání peněz s obou stran i řadu prohraných procesů a tudíž velké ztráty finanční. A totéž platilo o Rumunsku, kde požadavky Maďarska byly ještě větší, a o Jugoslavii, kde pozemková reforma teprve se zákonně provede a kde habsburské statky representují také ohromnou položku.

To všecko bylo pro nás jak politicky, tak finančně ne-li důležitější, tož jistě aspoň tak důležité, jako otázka maďarských reparací sama. Vyřídit tuto věc znamenalo politicky i finančně učinit nedocenitelný krok kupředu v celé střední Evropě. Opakuji, že vím, že naše veřejnost věci tyto neznala. Nechtěli jsme ji předčasně rozčilovat, pracujíce denně o řešení těchto otázek a vědouce, že naše politické strany mají i tak plné ruce práce s věcmi vnitropolitickými. A diskuse ve veřejnosti o otázkách, které byly před mezinárodními soudy, spíše by byla poškodila, nežli prospěla.

Na prvním místě v těchto otázkách stála naše pozemková reforma. Ani v této otázce neměl jsem dosud příležitost povědět otevřeně, co náš zahraniční úřad dosud musil podniknouti. Nenadsazuji, tvrdím-li, že naše zahraniční ministerstvo plných deset let už úporně bojuje před cizinou o uznání naší svrchovanosti v zákonodárství pozemkovém a že bylo nuceno plných deset let vynakládat největší energii, aby naši pozemkovou reformu obhájilo před mezinárodním světem. Zvláště těžká a rozčilující byla jednání o otázkách souvisejících s naší pozemkovou reformou před smíšeným arbitrážním soudem československo-maďarským. Dělali jsme tuto práci bez ohledu na zájmy osobní a stranické, přihlížejíce jedině k zájmům státním.

Konstatuji, že ujednání v Haagu podařilo se společnému úsilí států Malé Dohody tento desetiletý boj skončiti našim plným zdarem politickým i morálním.

Nebyl to úkol snadný. Středoevropské státy provedly pozemkovou reformu jako akt revoluční. V zájmu státní kolektivity určily odškodnění za převzatou půdu pod běžnou prodejní cenou, jsouce si vědomy správnosti tohoto kroku nejen s hlediska politické demokratické filosofie a ideologie, ale zejména i z důvodu nutnosti sociálních a státně finančních, Postupovat jinak bylo by i stát přivedlo do katastrofy finanční.

Západoevropská veřejnost, ze značné části též mezinárodní věda právnická už svou podstatou vždy konservativní vedoucí kruhy politické, často konservativní, někdy i aristokratické, a priori se chovaly a chovají odmítavě k pozemkovým reformám ve státech Malé Dohody, v Polsku nebo v baltických státech. A tak boj ten i pro nás, kde pozemková reforma právně i věcně byla provedena beze sporu nejliberálněji, byl neobyčejně těžký.

Na mezinárodním foru octl se tento problém vyvoláním sporu o známou optantskou otázku transylvánských velkostatkářů mezi Rumunskem a Maďarskem. Boj byl veden úporně plných sedm let před arbitrážním soudem rumunsko-maďarským a zejména ve Svazu národů. Naše spory s Maďarskem byly právně totožné se spory rumunskými. Já sám jsem nesčetněkrát osobně sváděl boj o pozemkovou reformu v Ženevě, celá léta postupoval jsem tak, aby se spor nestal předmětem bojů na mezinárodním foru přímo, hledaje vyřešení dohodou a odkládaje, pokud to bylo možno, řízení před soudem.

Naše vláda odmítla kompetenci, pro kterou se loni rozhodčí maďarsko-československý soud vyslovil i ve věci naší pozemkové reformy, a připravovala pak společně se státy Malé Dohody další boj o naši státní svrchovanost v těchto věcech. Na konferenci v Haagu konečně přišla chvíle, kdy bylo možno otázku tu vyřešiti definitivně, a to v náš prospěch.

Vznesli jsme požadavek, jak jsem výše naznačil, že Maďarsku mají býti uloženy přiměřené reparace, sice mírnější, že však za to musí v otázkách likvidace minulosti, ve všech otázkách, o kterých jsem mluvil a kde šlo o ohromné sumy, býti vyřešen celý komplex otázek mezi námi a Maďarskem a že zejména je potřebí vyřešiti jej tak, že při likvidaci nesmějí státy Malé Dohody býti pasivní, tj., že to, co obdrží na jedné straně z reparací maďarských, jichž se Spojenci chtěli vzdát v jejich prospěch, a na druhé straně to, nač sami od Maďarska z titulu mírových smluv mají právo, musí se kompensovati se všemi těmi ohromnými požadavky se strany maďarské, o nichž jsem právě mluvil. Pro nás měly tím býti tedy kryty všechny dříve uvedené požadavky maďarské a měly se tím rozřešiti velké těžkosti politické a naše obtíže, po případě nebezpečí finanční.

Musím po pravdě konstatovati, že přes veliký odpor maďarské delegace, která původně chtěla vyřešiti-příznivě pro sebe jen problém pozemkové reformy a nechati stranou všecko ostatní, v čem by pak státy Malé Dohody byly pasivní, velmoci se přiklonily na stranu naši, ani Italii nevyjímajíc. Byl sice o to boj velmi silný a vedený houževnatě celé dny a noci, ale nakonec stanovisko Malé Dohody, jež se ukázala v Haagu silnější, než se mnozí domnívali, a solidárnější, než kdykoli jindy, úplně prorazilo a bylo uznáno. (Výkřiky komunistických senátorů.)

O tom, jak vyřešiti všecky tyto tak spletité otázky, byly dlouhé diskuse. Na konec byl přijat plán italského delegáta Brocchiho, jenž se tou věcí dlouho zabýval a do Haagu přinesl hlavní zásady plánu, který pak byl konferencí přijat.

Podle tohoto návrhu bylo usneseno aby mohly býti odklizeny obtíže, které vznikly žalobám maďarských příslušníků, vzneseným na Smírčí rozhodčí soudy proti Československu, Jugoslavii a Rumunsku, zříditi dva fondy, tzv. fond A pro žaloby pozemkové a tzv. fond B pro žaloby ostatní, tj. žaloby arcivévodů, církevní, železniční, které pro Československo nepřicházejí v úvahu, žaloby průmyslové, hospodářské a úřednické. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Fond A má míti maximální výši 240 mil. zl. K, fond B 100 mil. zl. K, kromě náhrad, které by Československo, Rumunsko a Jihoslavie příště z titulů pozemkové reformy výlučně jen podle svých zákonů zaplatily za vyvlastněnou půdu, tedy - zdůrazňuji - za svou pozemkovou reformu nezaplatíme vůbec o jediný haléř více, než určuje náš vlastní zákon (Výborně! - Výkřiky komunistických senátorů.) - bude tento fond alimentován příspěvky věřitelských mocností Maďarska, pocházejícími z maďarských platů před r. 1943 a po tomto roce, a pak zvláštními příspěvky, kterými se uvolila přispět dobrovolně Francie, V. Britane a Italie. Ve smyslu této Dohody jsou všechny minulé pozemkové žaloby ode dneška považovány za vznesené pro i tomuto fondu, který jest osobou právnickou a nastupuje zcela na míso Československa, Jugoslavie a Rumunska. Celá otázka pozemkové reformy nemůže býti ani v budoucnosti proti našemu státu na soud vznesena. Soud pro tuto otázku pro náš stát už vůbec neexistuje. (Výborně!)

Je dále důležité, že smíšené rozhodčí soudy budou rozšířeny o dva členy, které bude jmenovati Stálý dvůr Mezinárodní spravedlnosti a tudíž nebudou rozsouzení ta záviseti od jediného člena, předsedy, jak tomu bylo dosud. Tyto soudy nebudou míti kompetence vysloviti se ve věcech pozemkové reformy o právních thesích Československa, Rumunska a Jugoslavie na jedné a Maďarska na druhé straně. Dále, jak je v úvodu podepsaných smluv výslovně řečeno, zůstávají naše právní these naprosto nedotčeny; sjednaná dohoda nesmí se zřetelem k těmto thesím býti považována za projev právního nějakého nového stanoviska nebo za novou skutečnost. Soudy budou se moci vysloviti jen o výši náhrady, uznají-li za správné ji poskytnouti. Za výkon rozsudků bude odpověden jedině fond, a to toliko do výše svého kapitálu. Rozsudky budou prováděny teprve, až všechny budou vyneseny, Každý bude proveden jen v tom poměru, v jakém bude součet přisouzených náhrad k výši fondu. Případný zbytek z fondu A připadne pak fondu B.

Fond B bude alimentován od r. 1931 do 1943 zvláštními příspěvky Francie, Velké Britanie a Italie a po r. 1943 až do r. 1966 příspěvky těchto států, pocházejícími z maďarských platů. Tento fond vyplácel by Československu, Rumunsku a Jugoslavii poměrné částky na provedení rozsudků Smíšených rozhodčích soudů, kdyby z nějakého titulu mírové smlouvy tyto státy byly k náhradě odsouzeny, takže z titulu ostatních požadavků maďarských nebudeme platit nic. (Výborně!)

Jak prohlásil již v Haagu zástupce Jugoslavie jménem států Malé Dohody, požádají totiž tyto státy Radu Společnosti národů v květnovém zasedání, aby si vyžádala posudek Stálého dvoru Mezinárodní spravedlnosti o právním základu žalob arcivévodů habsburských. Po našem soudu právně skoro nelze pochybovati o příznivém výsledku sporu. Ostatně, v případě opačném statky habsburské padly by pod pozemkovou reformu a byly by velmi malými sumami zaplaceny z fondu B. Nebude tudíž fond B pravděpodobně vyčerpán: zbytek bude vrácen státům, které jej alimentovaly, Také o nepozemkových žalobách budou rozhodovat Smíšené rozhodčí soudy v rozšířeném svém složení, které bude pro budoucnost poskytovati více záruk objektivnosti a nestrannosti, než když jejich výroky závisely na mínění jediného soudce, Kromě -toho jsme prosadili, aby Stálý Mezinárodní soud v Haagu mohl býti odvolací instancí proti těmto soudům, ustanoveným podle mírových smluv.

Nechci ztěžovat svými projevy situaci doma žádnému z delegátů, kteří byli v Haagu a pracovali pro tuto dohodu, která má býti likvidací války, likvidací sporů a začátek nové éry sblížení a lepší spolupráce.

Nemohu však nezdůraznit, že to, co jsem právě vyložil, pokládám za veliký úspěch naší politiky a politiky celé Malé Dohody. Je to odklizení sporů, které otravovaly ovzduší, je to vyřešení nejbolestnějších otázek mírových smluv, je to politicky veliký krok kupředu. Při tom politicky i finančně je to vyřešeno beze sporu ve prospěch náš, ježto jsme finančně z obliga (Slyšte!) a ježto zmizí věci, kterých se deset let užívalo k propagandě proti nám a k důkazu, že smlouva trianonská je neudržitelná. I po této stránce mají haagská ujednání pro nás nesporně veliký politický kladný význam.

A co se týče naší pozemkové reformy, je to pro nás úspěch, který si zvláště dovoluji zdůrazniti. Celá léta hájil náš úřad pozemkové reformy proti agitaci za hranicemi, a v Haagu mohl jsem v plné komisi před velmocenskými delegáty prohlásiti, že maďarský ministr zahraničních věcí Valkó mně a dr. Osuskému uznal, že u nás jsme proti maďarským občanům reformu pozemkovou provedli slušně a že jsou spokojeni (Výkřiky komunistických senátorů.), totéž pak bylo potvrzeno v diskusi před komisí několikráte. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) A italský delegát Brocchi konstatoval, že Československo uplatňovalo svůj zákon o pozemkové reformě "avec l'esprit de justice et d'équité", v duchu a smyslu spravedlnosti a práva. Proto, když jsem byl žádán, abych dal nějaké prohlášení jménem vlády na konferenci o dalším provádění reformy, odmítl jsem, rozhodně konstatovav před celou komisí a všemi delegacemi, že vláda naše bude jen důsledně a spravedlivě uplatňovati zákon, který jsme si sami odhlasovali. (Výborně!) A konstatoval jsem proti názorům ministerského předsedy Bethlena, že náš zákon nebyl jen revolučním opatřením proti vlně bolševictví v době poválečné, ale zároveň také vyjádřením našich politických institucí, výrazem naší ideologie a demokratického přesvědčení celé naší veřejnosti. (Výborně! - Výkřiky komunistických senátorů.)

Chci učiniti závěr v těchto otázkách konstatováním, že dosažená dohoda nemá pro nás jen politicky veliký dosah, nýbrž znamená a bude znamenat pro nás právě v tomto oboru takový resultát, že se v něm skrývají veliké milionové hodnoty, získané pro náš stát touto dohodou. 1 tak participujeme na maďarských reparacích a kompensujeme do veliké míry to, co platíme na dluhu liberačním.

Konečně přicházím k oné otázce jednání haagského, jež se nás nejpříměji dotýkala: k našim povinnostem platebním, plynoucím z mírové smlouvy. Řekl jsem již dříve, že podle mírových smluv měli jsme platiti jednak za státní statky, jednak svou část tzv. liberačního dluhu nástupnických států. V obou těchto položkách byli jsme my ze všech nástupnických států v situaci nejnevýhodnější: ze staré monarchie dostali jsme na státních statcích i na bohatství a rozloze území nejvíce, připadlo tudíž i z těchto pasiv právem na nás nejvíce.

Za státní statky rakousko-uherské měli jsme podle ocenění anglicko-francouzské delegace platit 3.889 mil. zl. korun, za státní statky německé z Hlučínska 5,880.000 zl. Mk. Celkem to v našich korunách činí asi 24 miliard Kč. Liberační dluh obnášel 750 mil. zl. fr., tj. asi 4 a půl miliardy Kč. Nehledíc na jiné povinnosti z mírových smluv, o nichž jsem mluvil již dříve, mělo se jednati tudíž v Haagu o úpravě tohoto našeho dluhu, podepsaného a schváleného našimi vládami a parlamenty ve výši asi 28 - 29 miliard Kč.

Dovolte mi, vážené dámy a pánové, abych tu pověděl něco z historie našeho usilování o to, abychom dosáhli správného vyřešení těchto našich povinností ve chvíli, kdy se otázka tato stala aktuální v Haagu.

Boj o tyto naše platy je veden už plných jedenácte let. A musím tu opět říci, co jsem řekl s počátku: Byl to boj úporný, houževnatý, systematický, nervy a zdraví vyčerpávající, a jestliže jsme o tom ani já ani náš delegát v reparační komisi, dr. Osuský, téměř nikdy nemluvili, bylo to proto, že běželo o otázky, které vyžadovaly těžké, vytrvalé práce den ze dne, v zákulisí v klidu, bez rozčilování veřejného mínění, bez zbytečného zpolitisování nebo zestraničtění celého problému. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Byly to také otázky, které by veřejnou diskusí a bojem o ní byly jistě zkomplikovány a úspěšný boj o ně byl by býval jistě ztížen nebo znemožněn. Viděli jsme oba, že kdykoli se veřejnost jimi zabývala nekriticky, pracovalo se nám potom hůře. Prostě tato fakta konstatuji.

Konstatuji dále, že náš postup byl plně pochopen a uznán všemi vládami, vládou dnešní i všemi vládami předcházejícími. Zdůrazňuji zejména, že jsem v této otázce nikdy nic nepodnikal bez vědomí a souhlasu pana presidenta republiky, jednotlivých ministerských předsedů a ministrů financí. (Výborně!) Zejména byl v této věci úplně informován a s postupem naším souhlasil ministerský předseda Švehla. Po jeho onemocnění o všech podrobnostech jednal jsem s p. náměstkem vlády p. dr. Šrámkem a pak s p. ministerským předsedou Udržalem.

V dohodě s nimi a také dříve s vůdci jednotlivých stran postupovali jsme v těchto otázkách zvlášť obezřetně, protože jsme věděli, že dojde jednou k jejich politickému řešení a ke značné redukci našich platů, a že jsme úmyslně nechtěli diskusemi o tom rozrušovati naši veřejnost. Obávali jsme se tehdy svorně všichni důsledků podobných sporů a hádek v době, a to, slavný senáte, zdůrazňuj velmi rozhodně, kdy jsme vedli úporný zápas o stabilisaci naší valuty, obávali jsme se o naši hospodářskou situaci vnitřní a o rozvoj našeho obchodu a průmyslu. (Výborně!) Byla to pro všechny naše vlády veliká odpovědnost, ale výsledek po mém soudu ukazuje, že všechny naše vlády postupovaly v této taktice naprosto správně. Ostatně naše kruhy finanční byly tu s vládou vždycky zajedno.

Boj o snížení našich platů, plynoucích z mírových smluv, veden byl na dvou paralelních kolejích; na koleji politické a pak naší delegací v reparační komisi.

Po prvé vystoupila politicky otázka ta na konferenci janovské. Kancléř Schober přišel na konferenci s požadavkem půjčky pro Rakousko a obrátil se na mne o pomoc. Pomáhal jsme uskutečniti r. 1922 tento plán u velmocí i u Malé Dohody, ježto věc předpokládala souhlas nás všech se zřetelem k zástavnímu právu nad vším majetkem a příjmem dnešního Rakouska. V Janově byl získán k tomu to plánu souhlas Malé Dohody i Francie a Anglie, ale už tehdy jsem jej podmiňoval tím, že, znamená-li tento postup k bývalému nepříteli vlastně odpuštění jeho reparačních dluhů, musí za to úměrně býti prominuty platy nám, tj. škrtnuty platy za naše státní statky. Dostal jsem tehdy první slib v tomto smyslu.

Věc ta se ještě přesněji opakovala roku následujícího, když se jednalo o finanční sanaci Maďarska. Dr. Osuský v reparační komisi a u vlády francouzské, já sám osobně u vlády anglické a italské vyžadovali jsme už výslovný závazek, že naše koncese bude kompensována při jednání o platy za státní statky a dluh liberační. Při jednání v Londýně r. 1923 jsem dostal slib výslovný a od italské vlády slib sice dost všeobecný, ale přece jen princip veliké redukce připouštějící. Vláda naše tehdy vzala tato jednání na vědomí a dala k nim souhlas. Při dalším jednání o naši smlouvu s Francií téhož roku dal nám nový slib ministerský předseda Poincaré. Na schůzi Malé Dohody v Bělehradě r. 1924 bylo pak usneseno, že pro budoucnost všecky státy Malé Dohody zaujmou stejnou linii v této otázce a že přesto, že to tehdy pro oba druhé státy malodohodové znamenalo přímé oběti v náš prospěch, budou usilovati o škrtnutí těchto platů. V každém případě Jugoslavie a Rumunsko už tehdy nám daly závazek, že se vzdávají všech platů, které by z tohoto titulu měly obdržeti.

Od r. 1924 náš zahraniční úřad při každé příležitosti, při každém jednání, zejména s Francií, vznášel tento požadavek. Naposled ještě při své cestě do Paříže v prosinci r. 1928 jednal jsem o této otázce s francouzskou vládou a dostal jsem v tom smyslu závazná ujištění.

V reparační komisi v témže smyslu celých deset let pracoval dr. Osuský. Práce, kterou tu konal soustavně, vytrvale a neúnavně, je veliká. Obezřelým postupem získával krok za krokem zejména právní basi pro naše práva na reparace a zabránil důmyslným způsobem, aby se v reparační komisi nestala usnesení, která by prejudikovala našim thesím a našim právům; vytvářel tak základnu proto, abychom mohli v okamžiku, kdy půjde o celý náš problém, proti požadavkům velmocí na placení státních statků a liberačního dluhu vznést svůj požadavek reparací a vytvořit tak princip vzájemné kompensace, tak jak to potom v Haagu v srpnovém zasedání bylo naší delegací skutečně uplatněno. (Výkřiky senátorů strany komunistické.)

Tím jsme se pak dostali do situace, ve které jsme se mohli odvolávat nejen na redukce, povolené jiným státům v jejich povinnostech a zejména na redukce, povolené bývalým nepřátelům, nýbrž přímo na naše reparační práva a vyžadovat kompensaci našich práv proti našim povinnostem.

Byli jsme si vždy vědomi, že se to u nebo onou intervencí, tím nebo oním krokem problém nevyřeší. To byla práce, již bylo potřebí podnikat celá léta. Bylo potřebí připravovat půd u, vytvářet prostředí, tvořit atmosféru a psychologickou náladu u politiků, u úředníků, odborníků a institucí, bylo potřebí tvořit prejudice a krok za krokem připravovat situaci, kterou jsme nalezli v Haagu. A v Haagu pak nastal pro nás poslední, rozhodný boj,

Přicházeli jsme do Haagu s vědomím, že poplatky za státní statky budou škrtnuty, ježto od roku 1926 vlády anglická a francouzská v otázce té byly už zajedno, a dr. Osuský i já sám měli jsme dosti záruk a jistot, že se tak stane. Šlo ještě o liberační dluh. Otázka ta byla v srpnu r. 1929 dána tak, že francouzská vláda sama nás žádala, abychom ve všeobecném zájmu uznali nutnost přispět k uplatnění Youngova plánu a pomohli tak nésti ohromné náklady války ve chvíli, kdy všechny státy a zejména bývalí spojenci přinášejí v Haagu tak ohromné oběti uzavíráním těžkých kompromisů.

Naše delegace uznala požadavek ten za spravedlivý. Nejen že jsme apel tento nemohli jen tak přejíti, ale byli jsme vázáni svými podpis-y mírových smluv. Byl to však pro nás, slavný senáte, nejen dluh uložený nám mírovými smlouvami, nýbrž také dluh čestný. (Hlasy: Jistě že ano!) Neuznávali jsme sice nikdy plně správnost placení státních statků - to by bylo bývalo lze ospravedlnit, kdyby všecky státy byly platily všecko skutečně tak, jak se v r. 1918 a 1919 předpokládalo. Liberační dluh byl však námi přijat se zřetelem na ohromné válečné oběti našich spojenců, vůči nimž naše oběti finanční i naše oběti na lidech, padlých v táboře spojeneckém, byly vskutku nepatrné.

Vzpomínal jsem vždycky, když se u nás protestovalo proti tzv. liberačnímu dluhu, vážené dámy a pánové, za jakých okolností jsme šli do boje za naše osvobození - bez větších finančních prostředků, téměř neznámí. (Tak jest!) Přesto nikdy ani v nejtěžší chvíli nežádali jsme na Spojencích ani darů, ani subvencí. Naše národní hrdost a povinnost vůči všem budoucím generacím vedla nás k tomu, abychom si svůj stát vybojovali vlastní krví, vlastními prostředky, jak to řekl president Masaryk již za války ve svém prohlášení z 25. ledna 1917, když pravil: "... politická akce česká je finančně naprosto nezávislá. My si svou politickou samostatnost nevyžebráváme, nýbrž ji budujeme z vlastních sil." (Tak jest! - Výborně! - Potlesk!) Proto žádajíce Spojence za povolení vojska a za souhlas s našimi cíli politickými, zároveň jsme vždycky prohlašovali, dovolí-li nám Spojenci bojovati ve svých řadách, že si chceme všecko zaplatit, že nechceme ani haléře na naše vojsko, že chceme nejen lidmi, ale i penězi participovat na celém boji, že to pokládáme za věc svaté své povinnosti. (Výborně! - Potlesk.) Pamatuji se, vážené dámy a pánové, jak Štefánik k pláči dojal ministerského předsedu Orlanda, když slovensky hrdě mu to v dubnu 1918 řekl. A pohnul ho tím k tomu, že Italie nám povolila organisovat naši armádu a uznala naši Národní radu.