Schůze zahájena v 18. hodin 13 minut.

Přítomni:

Předseda: dr. Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr. Heller, dr. Hruban, Luksch.

Zapisovatelé: dr. Karas, Pichl.

107 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministerský předseda Udržal; ministři Bechyně, dr. Beneš, inž. Dostálek, Bradáč, dr. Franke, dr. Matoušek, dr. Spina, dr. Šrámek, dr. Viškovský.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič, jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

 

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že dal jsem dovolené: dodatečně na včerejší schůzi sen. dr. Kloudovi; na dnešní schůzi sen. Bergmanovi, dr. inž. Bottovi, Doudovi, Hakenovi, Klofáčovi, Lippertovi, Stejskalové,Stránskému, Tschapkovi.

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Navrhuji, aby byla dána zdravotní dovolená na dobu 4 neděl panu sen. dr. Korláthovi.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, prosím, aby zvedl ruku, (Děje se.)

To je většina. Dovolená tato panu sen. dr. Korláthovi je povolena.

Tiskem rozdáno:

Tajemník senátu dr. Šafařovič (čte):

Tisk 71. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé 1. Úmluva mezi Rakouskem, Italií, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě pensí zemských, obecních a okresních, sjednaná ve Vídni dne 30. listopadu 1923 a 2. Dodatečná úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou k úmluvě pod 1.uvedené, podepsaná ve Vídni dne 3. února 1929.

Tisk 75. Návrh sen. Donáta, Vraného, dr. Šrobára, Sáblíka a spol. na vydání vládních opatření, která zmírnila by stávající zemědělskou krisi.

Tisk 77. Návrh sen. Teschnera, dr. Jessera a soudr. na zrovnoprávnění odpočivných platů všech státních a veřejných zaměstnanců a učitelů a zaopatřovacích platů jejich pozůstalých.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru iniciativnímu:

Tisk 75. Návrh sen. Donáta, Vraného, dr. Šrobára, Sáblíka a spol. na vydání vládních opatření, která zmírnila by stávající zemědělskou krisi.

Tisk 77. Návrh sen. Teschnera, dr. Jessera a soudr. na zrovnoprávnění odpočivných platů všech státních a veřejných zaměstnanců a učitelů a zaopatřovacích platů jejich pozůstalých.

Podle usnesení iniciativního výboru ze dne 29. ledna 1930 přikázáno:

Výborům soc.-politickému a rozpočtovému:

Tisk 35. Návrh sen. dr. Grosschmida a druhov na vydanie zákona o sjednotení penzií.

Tisk 47. Návrh sen. Johanise a soudr. ve věci nedostatečně prováděného zákona o státních starobních podporách.

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 56. Návrh sen. dr. Grosschmida a druhov na vydanie zákona o úprave štátneho občianstva.

Výborům živnostensko-obchodnímu a rozpočtovému:

Tisk 48. Návrh sen. dr. Fáčka, Pastyříka, Komrse, Stodoly a druhů v příčině vybudování peněžního ústředí pro živnostenské družstevnictví v republice Československé.

Výborům soc.-politickému a živnostensko-obchodnímu:

Tisk 54. Návrh sen. Wenzela, Teschnera, Köhlera a soudr. na zákonitou úpravu oboru působnosti a oprávnění povolání dentistického.

Výborům rozpočtovému a národohospodářskému:

Tisk 59. Návrh sen. Kotrby a druhů na doplnění Vyhlášky ministra financí v dohodě s ministry průmyslu, obchodu a živností a zemědělství ze dne 14. července 1927, č. 123 Sb. z. a n., o paušalování daně z obratu u obilí a některých luštěnin, dovážených z ciziny, dále pak u mouky, mlýnských výrobků a otrub.

Tisk 60. Návrh sen. Kotrby a druhů na zrušení přepychové daně z jemného pečiva.

Výboru národohospodářskému:

Tisk 61. Návrh sen. Kotrby a druhů na doplnění obchodních úmluv mezi republikou Československou a republikou Polskou ze dne 23. dubna 1925, č. 202 Sb. z. a n., a mezi republikou Československou a královstvím Maďarským ze dne 3. května 1927, č. 120 Sb. z. a n.

Výborům soc.-politickému a národohospodářskému:

Tisk 62. Návrh sen. Kotrby a druhů na změnu zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n., o osmihodinné době pracovní.

Z předsednictva dále přikázáno:

Výboru imunitnímu:

Žádost vrchního státního zastupitelství v Košicích se žádostí okresního soudu v Berehově ze 16. ledna 1930, č. j. T 1872/28/7, za souhlas k stíhání sen. dr. Korlátha pro přečin utrhání na cti podle §u 1, 3 bod 1 a 2 zák. čl. XLI/1914 (čís. 446).

Předseda (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan ministr věcí zahraničních. Uděluji mu slovo. (Potlesk. - Hluk. - Výkřiky. - Sen. Mikulíček: Pane ministře, jsme státem vítězným nebo poraženým? - Hluk. - Výkřiky.)

Prosím o klid!

Ministr dr. Beneš: Vy jste poraženi, my jsme vítězi.

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Ministr dr. Beneš: Slavný senáte! Přistupuji k dnešnímu svému úkolu s jistým pohnutím... (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Ministr dr. Beneš (pokračuje): Mám podat slavnému senátu zprávu o jedné z nejdůležitějších událostí poválečných, o haagské konferenci reparační, která uzavírá velikou periodu evropské a světové politiky, která je vyvrcholením a zakončením velikého zápasu o mírové smlouvy a o nejtěžší a nejkomplikovanější problém, jenž ze světové války vznikl, o problém reparační, o problém finanční a hospodářské likvidace světové války.

Nezapírám si faktu, že úkol ten je těžký. Reparační problém sám je úžasně komplikovaný, takže téměř nelze jej přístupně vyložiti v krátkém výkladu; je to otázka, která zejména v denních listech nemohla býti probírána jinak, než jen zcela sumárně, což nutně mělo za následek, že veřejnosti předkládají se tyto problémy často ve formách zcela zkreslených ať již vědomě anebo nevědomě,

Nás se dotýkají otázky ty takřka životně. Naše povinnosti platební, z mírových smluv plynoucí, ležely nad naším hospodářským životem jako veliký mrak plných deset let. Celý náš hospodářský život tím trpěl. Dnes máme jistotu, víme, co dále podnikat, víme, že nám jíž žádné nebezpečí nehrozí. I to, nejen fakt, že byla odklizena veliká příčina mezinárodních konfliktů, je pro náš stát pro budoucnost velikým ziskem.

Chci podati tudíž historický výklad vývoje reparačního problému, probrati události konference haagské, vyložiti, jak na konferenci v Haagu byly řešeny otázky naše, a učiniti z toho pak finanční i politické závěry. Chci odpověděti také na některé kritiky, jež se ve veřejnosti ozvaly. A prosím slavný senát, aby tu to tak dalekosáhlou otázku probral tak, aby to bylo skutečně pro naši veřejnost věcným, správným a důstojným poučením nejen finančním, ale zejména politickým, a aby nám to sloužilo k opravdové cti a vážnost i před cizinou, která-dnes zná dobře náš finanční a hospodářský stav a která více než kdy jindy pozoruje náš vnitřní vývoj politický a naši posici mezinárodní. (Výborně!)

Konference v Haagu, skončivší své jednání dne 20. ledna 1930, je posledním aktem velikého boje o tzv. problém reparační. Boj ten začal již na mírové konferenci v lednu 1919; měl svůj právní a politický podklad nejdříve v návrzích při redakci hospodářských a finančních klausulí a pak v konečných ustanoveních mírových smluv pařížských, prošel několika velikými fázemi svého vývoje, určoval... (Hluk. - Výkřiky. -)

Předseda (zvoní): Prosím o klid pana sen. Mikulíčka.

Prosím, pane ministře, račte pokračovati. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Volám pana sen Mikulíčka k pořádku.

Prosím pana ministra, aby pokračoval.

Ministr dr. Beneš (pokračuje): ... celou poválečnou politiku Evropy, ne-li celého světa, a skončil se po plných jedenácti letech prudkého zápolení obapolnou dohodou a jistého druhu smířením. Proto haagská konference jest jednou z nejdůležitějších politických událostí poválečného světa vůbec.

Mírové smlouvy určovaly přesně, podle jakých principů se mají stanoviti reparační povinnosti poražených států, Německa, Rakouska, Maďarska a Bulharska. Reparační komise, k úkolu tomu určená, stanovila v květnu r. 1921 reparační dluh Německa a jeho spojenců na 132 miliardy zl. marek; Rakousku, které upadlo v hospodářskou katastrofu, nebylo možno podle přijatých principů ve smlouvách mírových určiti žádnou povinnost platební. Naopak z důvodů politických bylo nutno mu pomoci. Také Maďarsku bylo nutno nejdříve pomáhati z jeho hospodářsko-finanční katastrofy po bolševické revoluci a pak teprve určiti jeho reparační povinnosti. Stalo se tak při jeho finanční sanaci v r. 1924, kdy bylo stanoveno, že až do r. 1943 má platiti roční průměrnou anuitu 10 mil. zl. korun, a po r. 1943 že se uvidí, co bude možno a nutno učinit. Bulharsko bylo v situaci podobné; nejsouc však finančně tak zruinováno jako Rakousko a Maďarsko, obdrželo sice finanční pomoc, ale zároveň mu byly určeny definitivně jeho reparační povinnosti: mělo zaplatiti 37 ročních splátek po 33 milionech zl. franků.

Následnické státy měly jednak právo na reparace, jednak byly zároveň dlužníky za území, která obdržely buď od Rakousko-Uherska nebo od Německa. Jejich pasiva obsahovala podle ustanovení mírových smluv známé platy za státní statky z převzatých území a pak 1,500 mil. zl. fr., jež od nich požadovaly velmoci jako příspěvek na válečné náklady poukazujíce k tomu, že osvobození celých národů a národních zlomků bývalé habsburské říše vyžádalo největšího válečného úsilí a největších ztrát na životech i od velkých spojenců. Po dost velikých bojích byly tyto požadavky velmocí a naše závazky na mírové konferenci uznány, námi podepsány a pak sněmovnami všech následnických států ratifikovány. Jen naše státní statky - my jsme jich převzali nejvíce a nejhodnotnější - byly evakuační komisí oceněny na 3.889 mil. zl. korun (Sen Mikulíček: Kolik ti lumpové před 300 léty dali, když nám je kradli?) - tj. asi 24.278 mi. Kč - podle odhadu francouzsko-anglického. (Sen. Mikulíček: 300 roků jsme dřímali!) Poláci obdrželi podle téhož odhadu státních statků asi za 3,143 milonů zl. korun, Jihoslované 1.890 mil. zl. korun, Rumuni 1.053 mil. zl. korun a Italie 838 mil. zl. koun.

Náš liberační dluh činil, jak je známo. 750 mil. zl. fr., tj. asi 4¹/₂ miliardy Kč. Polsko mělo platiti 225,495.000, Rumunsko 235,140.000, Jihoslovansko 148,035.000, Italie 59,252.000 zl. fr.

Reparační platy, které měli bývalí Spojenci obdržeti od států poražených byly rozděleny na první veliké reparační konferenci ve Spaa dne 16. července 1920. Byly rozděleny zejména reparace německé 52% Francie, a ovšem všechny ostatní reparace východní, 22% Anglie,10% Italie, 8% Belgie, 0.75% Japonsko, Portugalsko 0,75% a ostatní státy Rumunsko, Jugoslavie a Řecko dohromady 6,5%, Rumunsko a Řecko nebyly s procenty, které mu ve Spaa byly přiděleny, a odmítly je. Dodatečnou dohodou bylo pak z těchto 6.5% přiděleno Jugoslavii 5 %, Rumunsku 1.1% a Řecku 0.4%. Československo se konference nezúčastnilo, protože tehdy nebylo ještě zásadně rozhodnuto vůbec o jeho účasti na německých a neněmeckých reparacích.

Dále byla na té konferenci rozdělena procenta platů, pocházejících ze smluv st. germainské, trianonské a neuillyské, a platů, pocházejících z ocenění státních statků a tzv. dluhu liberačního. Tyto poslední platy měly do společné pokladny spojenecké zaplatiti následnické státy a podle smluveného klíče ve Spaa měly být rozděleny stejně jako reparace mezi velmoci i státy následnické. Jen k informaci opakuji tehdejší rozhodnutí o našich platech za státní statky a za liberační dluh, což platí o týchž platech i pro Polsko, Jihoslovansko a Rumunsko: Z prvé jejich polovice měly dostati Francie, Belgie, Italie, Anglie a Japonsko totéž procento jako z reparací německých; z druhé polovice měla dostati Italie 60%, Řecko 25 %, Rumunsko 20%, Jugoslavie 15%.

Československo usilovalo o přiznání práva na reparace už na mírové konferenci. Po delším jednání s naší delegaci bylo stanoveno - ježto se tehdy Spojenci nechtěli s námi a s Polskem pouštěti do právních diskusí a sporů o této otázce a rozvířiti tak na konferenci o jed nu obtížnou otázku více - že o tom rozhodne reparační komise. A tato komise pak, po obhajobě našeho hlediska naším delegátem dr. Osuským, dne 14. dubna 1921, jak známo, rozhodla, že Československo má právo na reparace od 28. října 1918. Rozhodnutí to je důležité: bylo ho dosaženo na základě uznání našeho národa během světové války za národ spojenecký a válku vedoucí a na základě ustavení našich zahraničních vojsk. Bylo nám nejen uznáno veliké mravní a politické právo účasti na všem, co se potom ve věcech reparačních vůbec dálo, ale z toho uznání plynuly i materiální výhody, protože jsme mohli vznésti své reparační nároky a uplatňovati je pak jako kompensaci proti tomu, co z titulu mírových smluv za státní statky a jako liberační dluh bylo od nás požadováno.

Takový byl stav reparačního problému pro všecky zúčastněné státy ve chvíli, kdy byl, zatím na papíře, řešen a kdy se začalo jednati o to, aby tato ustanovení byla provedena také v praxi. (Sen. Mikulíček: Ono je to všecko jen na papíře!)

Od okamžiku ovšem, kdy tato ustanovení měla vejíti v život, nastal známý zoufalý a vášnivý boj o problém reparační, jehož se zúčastnila celá Evropa. Na konferenci ve Spaa bylo s Německem zároveň ujednáno, jaké platy Spojencům má v následujících letech vykonat. Ale už následujícího roku Německo odmítlo platit; došlo k prvnímu velikému konflikt u o reparace, nejdříve mezi Spojenci samými. Anglie za vlády Bonar Lawovy žádala o podstatnou revisi celého plánu reparačního; Francie naproti tomu, nedavši k tomu souhlasu, usilovala o společné provedení sankcí proti Německu a o přinucení Německa k tomu, aby platilo.

Tak došlo k známému obsazení Poruří, nejprve Francií a Belgií; Anglie se pak připojila a i Italie dala souhlas. Byla to známá veliká krise reparačního problému, krise politiky německé a evropské politiky vůbec. Min. předseda Poincaré přes veliké těžkosti doma i v Evropě a přes vzájemné odcizení Spojenců krisi tu překonal, Na straně Spojenců i Německa po celoročním prudkém napětí došlo se k přesvědčení, že je nutno se dohodnouti o dalším směru reparační politiky, o možnostech placení se strany Německa a o garanciích, jaké mají býti dány pro budoucnost jednak Francii a Belgii, že reparace jí placeny budou, jednak Německu, že nedojde již bez porušení určitých předpokladů k novém u obsazení německého území. Po provedení nových voleb ve Francii, odstoupení Poincaréově a nastoupení vlády Herriotovy došlo k prvnímu velikému reparačnímu jednání evropského dosahu.

Bylo to známé jednání o plánu, navrženém americkým generálem, nynějším velvyslancem v Londýně, Dawesem. Účelem plánu, jenž byl pak v podrobnostech vypracován komisí znalců, bylo především sanovati Německo z finanční katastrofy, do které se dostalo finančním hospodářským a politickým bojem proti Poincaréově obsazení Poruří, a pak stanoviti podmínky, za jakých by pro budoucnost Německo mohlo a chtělo odvádět spojeneckým zemím své reparační platy.

Dawesův plán nezměnil nic na výši reparační sumy 132 miliard marek. Stanovil jen výši ročních splátek, které byly v prvních letech nižší, které však průměrně měly dosahovati 2¹/₂ miliardy zl. marek. Fakticky to znamenalo přece jen snížení, poněvadž, kdyby se tyto 2¹/₂ miliardy byly pokládaly jen za věčnou rentu, činila by jejich kapitálová hodnota při 5% zúročení asi 50 miliard zl. M. Fakt ten nebyl však vyjádřen právně a tak nad Německem visela stále dlužná suma 132 miliard.

Aby placení Německa bylo pokud možno učiněno nezávislým na politických tendencích a snahách německých vlád, stanovil Dawesův plán, že tato anuita bude splácena jen malou částí z ročního rozpočtu, zbytek pak z úroků a amortisace 11 miliard obligací, vydaných německými drahami, které k účelům Dawesova plánu byly dány v ruce soukromé společnosti, z úroků a amortisace 5 miliard obligací, vydaných německým průmyslem, a konečně ze zvláštní daně dopravní. Zárukou za příspěvek ze státního rozpočtu na uvedenou reparační anuitu byl hrubý výnos daní z cukru, piva, tabáku, lihu a výnos cel. K organisaci celého tohoto systému placení byly stanoveny různé orgány a dost komplikovaná mašinérie za účasti Říšské banky, reparačního agenta - Parkera Gilberta - atd. V celku to znamenalo, že plán Dawesův zasahuje velmi silně do finanční svrchovanost.

K tomuto stručnému náčrtu celého plánu dlužno ještě dodati, že obsahoval také ustanovení na ochranu stability německé valuty; bylo zřízeno tzv. "Comité de transfert", které pro případ, že by placení do ciziny ohrozilo německou měnu, mělo dáti svůj souhlas, aby platy zůstaly uloženy u německé říšské banky. To byla ostatně pro věřitelské státy jedna ze slabin Dawesova plánu, poněvadž jeho provádění činila závislým do veliké míry na měnové politice německé vlády.

Faktické, když už ne právní a nominelní, snížení německých reparací Dawesovým plánem a stálé obavy Spojenců, že měnová politika německá zabrání prostě provádění tohoto plánu, ukázalo Spojencům v krátké době, že Dawesův plán je snad jistý a značný pokrok v řešení reparačního problému, že však, to není konečné a definitivní stadium jeho vývoje. Přesvědčení to zesílil zejména druhý problém finanční, který byl sice od počátku úzce spojován s finanční likvidací války, který však plně vpadl do reparačního problému právě uvedením Dawesova plánu v život; byl to problém mezispojeneckých válečných dluhů, specielně spojeneckých válečných dluhů Americe, částečně také Anglii. Spojenci po těžkém váhání a tápání došli v celku k závěru, že hlavní zásadou jejich reparační politiky musí býti, že od Německa musí dostati aspoň tolik, aby mohli zaplatiti své válečné dluhy Americe. To byla zásada, kterou vyslovila nejprve Anglie - tzv. nota Balfourova - už r. 1922: Francie a Belgie k tomu žádaly, aby z německých reparací byla kryta vedle jejich válečných dluhů Spojeným státům aspoň menší část též jejich válečných škod, odůvodňujíce svůj požadavek ohromnými devastacemi a velikými válečnými dluhy vnitřními - které jim ke všemu ještě měly v každém případě zůstati jako válečná pasiva.

V tomto stavu byla tato otázka pro Spojence na konci r. 1927 po třech letech provádění plánu Dawesova. V té době generální reparační agent Parker Gilbert, fungující v Německu podle Dawesova plánu, ukázal ve své oficielní zprávě z 10. prosince 1927, že ani reparační problém ani problém placení mezispojeneckých dluhů nemůže býti skutečně vyřešen, dokud finanční povinnosti Německa nebudou definitivně a zcela pevně vymezeny a dokud jejich plnění nebude organisováno tak, aby se v Německu dálo bez cizí kontroly, bez ochrany stability měny a jen ve spojení se skutečným zájmem německého národního hospodářství, jež samo bude přímo interesováno na tom, aby se placení řádně a plně provádělo.

Tak byl položen znovu celý problém reparační na stůl evropských politiků. Byli takto vyzváni z nejkompetentnějších míst k revisi plánu Dawesova, k revisi, která měla zároveň přivodit definitivní a plné řešení reparačního problému evropského a umožniti i placení mezispojeneckých dluhů, zejména dluhy Anglie, Francie a Italie Spojeným státům americkým. Za takových okolností dochází k poslednímu stadiu boje o reparační problém, jež pak končí vypracováním tzv. plánu Youngova a konečně konferencí v Haagu.

Během IX. zasedání Shromáždění Společnosti národů v r. 1928 předložil tudíž německý říšský kancléř Herrmann Müller tuto otázku zcela rozhodně společné úvaze spojeneckých mocností a Německa. Po několikadenním jednání v Ženevě bylo dne 16, září 1928 vydáno společné prohlášení, že se mocnosti rozhodly provést úplné a konečné řešení reparačního problému a že se k tomu cíli zřizuje komitét finančních znalců, jmenovaných vládami hlavních věřitelských států a Německem. Tento komitét sešel se v Paříži a zasedal pod předsednictvím svého amerického člena Owena Younga od 11. února do 7. června 1929. Práce své skončil obsáhlou zprávou, která reviduje řadu ustanovení plánu Dawesova a připojuje ustanovení nová; nazývá se běžně plánem Youngovým.

Youngův plán spočívá na těchto principech:

1. Stanoví především znovu výši reparačních splátek a určuje jejich počet. Youngovy splátky jsou značně nižší než splátky Dawesovy, takže to znamená podstatné snížení reparačního dluhu Německa. Při Youngových anuitách je rozeznávati mezi dvěma obdobími. V prvním období jsou anuity určeny k úhradě válečných dluhů a části věcných škod; v druhém období jsou určeny jedině k úhradě válečných dluhů První období obsahuje 37 anuit stoupajících od 1707.9 do 2428.8 milionů zl. Mk; jejich průměr činí 1988.8 milionů zl. Mk, bezmála 2 miliardy zl. Mk. ročně. Druhé období obsahuje 22 roční splátky. Dnešní kapitálová hodnota Youngových anuit při 5¹/₂% úroků činí 38.017 miliard zl. Mk, což je o něco málo méně než ¹/₃ původně stanoveného reparačního dluhu Německa.

V případě, že by došlo k nové úpravě mezispojeneckých dluhů se Spojenými státy americkými, budou Youngovy anuity poměrně sníženy, a to tak, že z každého snížení mezispojeneckých dluhů připadnou Německu k dobru v prvním období 2/3 a v druhém období 100% snížení, poskytnutého Amerikou. Youngovým plánem byla tedy reparační otázka úzce spjata s otázkou mezispojeneckých dluhů.

2. Youngovy anuity jsou kryty v prvním období převážnou většinou ze státního rozpočtu a roční částkou 660 milionů zl. Mk. z hrubých příjmů železniční společnosti, v druhém období pak vůbec jen ze státního rozpočtu.

Zahraniční kontrola přestává: generální reparační agent i trustee pro železniční a průmyslové obligace a zastavené příjmy budou odvoláni; jejich funkci převezme banka pro mezinárodní platy.

3. Stabilitu německé měny při převodech markových reparačních platů na cizí valuty chrání Youngův plán toliko částečným a dočasným moratoriem. Částečným potud, že jedna část anuity, zvaná neodročitelná ve výši 660 milionů zl. Mk, musí býti splácena u banky pro mezinárodní platy bezpodmínečně vždy v cizích valutách. Pokud jde o druhou část, zvanou odročitelnou, může Německo její převod na cizí valutu suspendovati, avšak pouze na dobu 2 let.

4. Youngovy anuity, jak to ostatně bylo již při anuitách Dawesových, kryjí nejen reparační povinnosti, nýbrž i ostatní finanční závazky Německa, vyplývající z mírové smlouvy, takže věřitelé nebudou z titulu mírové smlouvy moci požadovati od Německa žádných jiných platů.

5. Youngův plán nechal stranou problém reparací rakouských, maďarských a bulharských a otázky s ním související; doporučil však vládám ve svém 147. článku, aby do jednoho roku v zájmu konsolidace Evropy řešily problém státních statků a poplatků za osvobození.

To je historie celého reparačního problému, jenž už deset let otřásal celou Evropou, až do okamžiku svolání haagské konference.

Musím ještě dodat, že ve chvíli, kdy kancléř Müller žádal o revisi plánu Dawesova a slíbil definitivní a konečné řešení německého placení reparací, stanovil jednu politickou podmínku zásadní důležitosti: se zřetelem k tomu, že se strany francouzské se obsazení levého břehu Rýna, stanoveného smlouvou versailleskou až do r. 1935, opětovně odůvodňovalo nejistotou, zdali Německo splní své platební povinnosti či nikoli, žádal kancléř Mülller, aby zároveň s vyřešením otázky německého placení byla řešena i tato otázka ryze politická a aby vyklizení německého území vojskem francouzským bylo provedeno hned, tj. o pět let dříve. To učinilo z haagské konference nejen konferenci finanční, nýbrž i politickou konferenci prvořadé důležitosti.

Konference v Haagu, svolaná na 6. srpna 1929, měla uvésti v život Youngův plán a vyřešiti problém obsazení levého břehu Rýna. Kromě Německa zúčastnily se jí státy, které podepsaly ženevské prohlášení ze 16. září 1928 - Francie, Belgie, V. Britanie, Italie a Japonsko - jako státy zvoucí, a ostatní státy, na reparacích interesované, tj. Československo, Polsko, Jugoslavie, Rumunsko, Řecko a Portugalsko, jako mocnosti pozvané. Spojené státy americké zúčastnily se konference svým pozorovatelem.

První zasedání konference, jíž předsedal belgický ministerský předseda Jaspar, trvalo od 6. do 31. srpna 1929.

Při tomto prvním srpnovém zasedání byla práce rozdělena na dvě komise, politickou a finanční. Komise politická, jíž předsedal britský zahraniční ministr A. Henderson, vyřešila po pohnutých debatách a obtížných bojích otázku vyklizení levého břehu Rýna a zároveň déle již trvající spor o čl. 42. a 43. versailleské smlouvy, jednající o demilitarisaci levého břehu Rýna a eventuelním porušení této demilitarisace se strany Německa. Výsledek tohoto jednání byl vyjádřen

a) ve společném dopise ministrů zahraničních věcí Francie, Belgie a V, Britanie, kterým se tyto státy zavázaly, že vyklidí Porýní nejpozději do 30. června 1930; k dopisu jsou připojeny noty delegace francouzské, belgické a britské, které stanoví správní a finanční podmínky vyklizení, Dopis je datován z 29. srpna a adresován německému ministru zahraničních věcí, který jej potvrdil dopisem z 30, srpna 1929;

b) dohodou mezi Francií, Belgií, V. Britanií na jedné a Německem na druhé straně, že neshody, které by vznikly z aplikace čl. 42. a 43. versailleské smlouvy o demilitarisaci Porýní, předloží Stálé smírčí komisi německo-francouzské nebo německo-belgické, zřízené locarnskými ujednáními.

Hlavní jednání konference soustředilo se ovšem v komisi finanční, kde šlo o konečnou dohodu o plánu Youngově. Nebudu podrobně vykládat velikou řadu rozmanitých otázek finančních, hospodářských i politických, jež tu vznikly pro Spojence ve spojení s Youngovým plánem. Byla to zejména celá série otázek finančně-technických, jež bylo potřebí řešit a z nichž každá měla svou stránku politicko-finanční, tj. vyžadovala finančních obětí od toho či onoho a byla tudíž předmětem bojů často prudkých. Vedle toho jednalo se zejména také o vybudování mezinárodní banky, která se měla státi jedním z podstatných orgánů celého Youngova plánu pro vyřizování všech platů spojených s reparacemi a státi se pro budoucnost jedním z velikých pout mezinárodně-finančních, jež budou k sobě silně vázati státy na reparacích interesované.

Chci se omeziti na otázky jen podstatné, které srpnové zasedání konference v Haagu zvlášť charakterisovaly.

Výsledkem prvního zasedání konference mělo býti schválení celého systému reparačního, daného plánem Youngovým. Nežli však k tomuto závěru došlo, vyvinul se na konferenci naprosto nečekaný boj, který jednání srpnovému dal svůj bojovný a někdy i dramatický ráz.

Redukce německých reparací nejdříve Dawesovým plánem z 132 miliard na 50 a pak Youngovým plánem na 38 měla totiž za následek ohromné snížení eventuelních příjmů pro všecky interesované státy, velké i malé. Tím se stalo, že experti při sdělávání Youngova plánu v Paříži učinili některé změny na dohodnuté percentuelní účasti spojeneckých států na reparacích německých, přihlížejíce ke státům zvlášť poškozeným - jako na př. Belgii a Francii, i Italii. - Finanční ministr velkobritský Snowden cítil se tím poškozen, a tak vznikl známý prudký boj mezi ním a ostatní částí konference, který po celé dva týdny ohrožoval její zdar. Požadavku Snowdenovu bylo po těžkých bojích na konec vyhověno tím, že Anglii byly přiřčeny větší kvoty z posledních platů, vykonaných podle plánu Dawesova, a z přebytků neodročitelných anuit podle nového plánu Youngova, takže Snowden měl opět z největší části nahrazeno to, co Velká Britanie měla ztratit novým rozdělením podle plánu Youngova.

Youngovým plánem byly vedle Velké Britanie poškozeny také státy jiné, zvláště byla dotčena práva a požadavky států malých. A tak v prvních dnech konference rozvířil se v Haagu boj mezi všemi sáty, skoro bych řekl všech proti všem. Nebylo totiž jediného z účastníků, který by nebyl býval dotčen, který by nebyl značně utrpěl - bylo to přirozené, ježto Německu byly sleveny více než dvě třetiny všech platů a v témž poměru každý z interesovaných delegátů měl přinésti svému parlamentu a svému finančnímu ministru z Haagu méně, než měl dříve dostati.

Hledaly se tudíž s úžasnou energií a vynalézavostí všechny možné cesty, aby se vzniklé mezery vyplnily. A tím se vlastně stalo, že se na konferenci o Youngově plánu a německých reparacích dostaly otázky o kterých se původně nesoudilo, že v té formě budou moci býti uvedeny v program celého jednán. Státy středoevropské, zejména Jihoslavie, Rumunsko a Řecko přímo, Polsko a Československo nepřímo byly také zasaženy citelně novým plánem. Rumunsko bylo skoro zbaveno všech nadějí na německé reparace, Jihoslavie ohrožena podstatně, Řecko odkázáno na reparace východní. Aby tyto státy byly upokojeny uvedeny byly na pořad nové otázky: válečné dluhy těchto států Francii a Italii, otázky státních statků a liberační dluhy nástupnických států a konečně reparační platy rakouské, maďarské a bulharské. Zde měly býti nalezeny kompensace všeho toho, čeho se k uvedení Youngova plánu v život nedostávalo. A tím se došlo k poslednímu závěru: bylo každému patrno, že všecky tyto problémy tak úzce spolu souvisí, že je nelze řešiti ojediněle, isolovaně a že je tudíž nutno jedním rázem provésti prostě celou finanční a hospodářskou likvidaci války.

Tím rozšířila už v prvních dnech srpnových haagská konference obor své působnosti a naléhavost svých řešení do tak veliké míry, že se z ní rázem stala veliká světová konference politicko-finanční, mající řešit ohromné soubory otázek krajně komplikovaných, technicky spletitých, politicky nesmírně delikátních, v krátkém čase sotva ovladatelných. Jakmile se jednou věci ty začaly, bylo přece jasné, že je nutno je dokončiti, má-li skutečně dojíti ke konečnému řešení tzv. reparačního problému a má-li se po finanční likvidaci války konečně dojíti, jak se doufalo, k nové periodě evropské poli tiky, ku periodě opravdového klidu a míru.

Středoevropské státy poznaly zejména, že by z konference vyšly velmi zle, kdyby nespojily s řešením německých reparací a s uplatněním plánu Youngova vyřešení všech finančně-politických problémů sředoevropských a balkánských. Velmoci, majíce vyřešeny své věci s Německem, byly by ztratily všechen interes na reparacích maďarských a bulharských a nám ostatním byly by pak zůstaly ještě jen naše povinnosti za státní statky a za liberační dluh. Proto státy Malé Dohody, jsouce podporovány Řeckem a Polskem, hned s počátku konference v srpnu 1929 určily jako podmínku svého souhlasu s redukcí německých reparací a s uplatněním plánu Youngova vyřešení celého komplexu svých práv i povinností finančních, plynoucích z ostatních tří mírových smluv s Rakouskem, Maďarskem a Bulharskem. To znamenalo také řešit definitivně otázku státních statků a liberačního dluhu pro všecky nástupnické státy. Pro Rumunsko pak musilo jíti o to, aby při jednání o maďarských reparacích byla řešena i známá otázka optantská, za jejíž vyřešení už dříve Rumunsko své nároky reparační proti Maďarsku chtělo kompensovati.

Při diskusi těchto jednotlivých států s Francií a Italií bylo pak vzato na vědomost, že při tomto jednání, kde se budou navzájem vyřizovat vlastně především jen účetně na papíře stamilionové položky, a kde středoevropské malé státy budou musiti přinášeti oběti ať nepřímo odepisováním sum, na které měly právo, jako Polsko, Jugoslavie, Rumunsko a Řecko, ať přímo tím, že budou nuceny přispěti něčím k uplatnění plánu Youngova, jako na př. Československo, bude možno dosáhnouti pro tyto malé státy značných kompensací snížením jejich válečných dluhů, které vlastně do celého komplexu tohoto jednání vůbec nepatřily.

Tím se stalo, že v Haagu, kde se měly vyřizovati nejprve jen reparace německé, pak reparace východní, pak otázka státních statků a liberační dluh, octla se najednou - byť i jen na okraji konference - též jednání o válečné dluhy Řecka. Polska, Rumunska, Jihoslavie i Československa k Francii, Italii a Anglii. Uvádím to proto, aby bylo jasno, jak k tomu došlo, aby naše politická veřejnost tyto věci chápala a aby - jak se to u nás již stalo - nebylo to docela nesprávně a tendenčně uváděno jako něco pro nás nedobrého, nýbrž aby vyniklo, že právě my všichni, zástupci těchto států jsme uvedli tyto věci úmyslně v pohyb, poněvadž právě v této spojitosti mohli jsme tyto své povinnosti vyřešit tak úspěšně, jak to nikdy dříve vůbec možno nebylo a jak by se to ani později nepodařilo.

Haagská konference tudíž v srpnu rozhodla, že se z delegátů interesovaných států ustaví dvě nové komise, které připraví všecko to, co pro první zasedání konference nebylo hotovo.

Byla zřízena především komise pro východní reparace a pro státní statky a liberační dluh. Zasedala v Paříži, za nás byli tam delegáty vysl. dr. Osuský a ministerský rada Hladký. Projednala otázku reparací maďarských, bulharských a rakouských, dále otázku liberačního dluhu a státních statků pro ostatní státy následnické.

S Rakouskem a Bulharskem došlo téměř k dohodě, s Maďarskem jednání k cíli vůbec nevedlo a bylo úplně odkázáno druhému zasedání konference v Haagu. Ve věci státních statků a liberačního dluhu došlo se státy následnickými, také s námi, ku provisorní dohodě, která měla býti v Haagu znovu projednána a definitivně schválena.

Druhá komise, která byla první konferencí v Haagu ustavena, mela se zabývati tzv. likvidací minulosti, tj. měla připraviti texty dohod mezi bývalými spojeneckými a bývalými centrálně-evropskými státy společně válku vedoucími, kterými by všecky příslušné disposice mírových smluv, související jednak s reparacemi, jednak s válečnými opatřeními, byly přizpůsobeny nové dohodě reparační a kterými by všecky vzájemné požadavky finanční pro jednu nebo druhou stranu, pokud ještě ve smlouvách zůstávaly, byly zrušeny, likvidovány. Tak měly býti jedním rázem vyřešeny všecky problémy, práva a povinnosti reparační a učiněn veliký škrt přes všecko ostatní, co v denním provádění mírových smluv finančně ještě připomínalo válku a spory minulosti. Opravdová likvidace války.

Komise tato skutečně své práce vykonala, až na maličkosti připravila své texty a dohody pro druhé zasedání haagské konference.

Plenární konference haagská nemohla o všem v srpnovém zasedání dostáti plně svému úkolu, tj. vypracovati ujednání, kterým by Youngův plán nabyl mezistátní platnosti, poněvadž v době, kdy pro blížící se zasedání Shromáždění Společnosti národů musila skončiti své práce, podařilo se jí teprve odstraniti potíže, které vznikly Snowdenovými požadavky. Proto konference rozhodla, že se sejde znovu, až přípravné komitéty dokončí své práce. Vedle komitétů již jmenovaných konference zřídila ještě komitét pro věcné dodávky a právnický komitét pro redakci závěrečných ustanovení; kromě toho byly zřízeny ve smyslu Youngova plánu komitét pro změnu německých zákonů, vydaných podle Dawesova plánu, a komitét pro organisaci banky pro mez národní platy.

Tak jsme došli k druhému zasedání konference haagské.

V lednovém jednání haagské konference, které bylo svoláno na 3. leden 1930 a kterého se zúčastnily mimo již uvedené státy ještě Irsko, Kanada, Jižní Afrika. Indie, Australie, Nový Zéland, a pokud se jich to týkalo, Rakousko, Maďarsko a Bulharsko, přišly na pořad především opět definitivní formulace dohod mezi velmocemi a Německem, jimiž celý Youngův plán byl uveden v život se zpětnou platností od 1. září 1929.

V tomto jednání nebylo již důvodu k větším sporům a obtížím a proto také mělo celkový průběh klidný. Vyřizovaly se sice důležité otázky sporné, ale přece jen více detailní a technické nežli všeobecné a zásadní. Skutečné obtíže vznikly ve věci účasti Německa na bance pro mezinárodní platy, v otázce termínu placení anuit, tj. zda mají býti platy poukazovány 15. či 30. každého měsíce, a konečně v otázce eventuelního moratoria, nebude-li Německo moci platit. Při tom došlo ke známým sporům o postup presidenta říšské banky dr. Schachta. Po živých debatách ve všech těchto otázkách Německo přijalo požadavky velmocí.

Dovolte mi, abych při této příležitosti zdůraznil také zájem a účast našeho státu na vybudování a dalším řízení banky pro mezinárodní platy, za jejíž sídlo bylo určeno město Basilej. O tuto otázku staral se v srpnu roku minulého účinně náš třetí delegát, guvernér Národní banky, dr. Pospíšil a zajistil nám jednáním s příslušnými činiteli místo, které nám v této instituci náleží.

Chtěl bych se ještě zmíniti při této příležitosti o dalších dvou podstatných otázkách, spojených s jednáním haagským.

Především byla to otázka sankcí pro případ, že by Německo zastavilo své platy.

Jak známo, otázka ta byla řešena versailleskou smlouvou § 17 a 18 přílohy II. oddílu prvého části VIII. Podle ustanovení těchto paragrafů stanoví reparační komise, zda Německo porušilo své závazky, načež bývalí spojenci mají právo k obsazení německého území, jako se to stalo za vlády Poincaréovy v r. 1922. Podle haagské dohody má reparační komise pro Německo přestat fungovat: nemůže se tudíž uplatňovat tento článek mírové smlouvy. Bylo proto konstatování o porušení závazku placení svěřeno Radě mezinárodní banky, jíž Německo všecky své platy má konat. Ta předloží své zjištění mezinárodnímu haagskému soudnímu dvoru, jenž rozhodne, zda se mají či nemají podniknouti sankce proti Německu. Je to opatření velmi důležité - důležité i pro všeobecné mírové záruky v Evropě, neboť z ryze politické otázky sankcí stává se tu do velké míry otázka právní. Je to jistě pokrok a garancie i pro Německo i pro Francii.