Vážení pánové, vůdcové zahraniční revoluce a desetitisíce legionářů, kteří za samostatnost národa bojovali, nikdy nebyli ani minuty v pochybách, že tato zásada je zároveň zásadou celého našeho národa. (Tak jest!) Na tuto zásadu našeho národa osvoboditi se vlastní krví a vlastními prostředky hleděl jsem proto vždy jako na čestný mravní závazek (Výborně!) jak vůči Spojencům, tak i vůči svému vlastnímu národu. (Výborně! - Výkřiky sen. Mikulíčka.) Proto nikdy nechtěl jsem se vymknouti zásadě, přispěti na válečné výdaje Spojenců, ani z důvodů osobního přesvědčení, tím méně pak jako zahraniční ministr, jsa si plně vědom, že by to bylo nedůstojné našeho státu. (Tak jest!) Věřím, že proti této zásadě ani jeden národní cti a hrdosti dbalý Čechoslovák nemluvil, nemluví a mluviti nebude. (Výborně! - Potlesk!) Před Haagem a v Haagu neběželo nám tudíž o to, vymknouti se tomu, abychom přispěli k úhradě válečných výdajů Spojenců, které byly učiněny i v náš prospěch, nýbrž jen o to, jak vysoká bude kvota, již na sebe z liberačního poplatku vezmeme. Povinností naší bylo, aby to byla kvota našim financím příznivá, aby nepřesahovala naše možnosti, aby odpovídala poměrným redukcím, povoleným státům jiným, a aby byla zejména v poměru k výsledkům, s nimiž odjedou z konference v Haagu jednak nejbližší naši přátelé, jednak naši bývalí odpůrci. V přípravné konferenci v Paříži dal dr. Osuský po namáhavém, celý měsíc trvajícím boji a po dohodě se mnou a s p. ministrem financí souhlas s placením 11 mil. zl. marek z titulu dluhu liberačního. Souhlas svůj dal podmínečně a s ohledem na to, co se eventuelně bude díti ještě na druhém zasedání konference v Haagu.

Když jsme pak přišli opět v lednu do Haagu, přehlédli situaci a viděli vývoj věci bulharské a maďarské, rozhodli jsme se žádat Spojence o další ústupky, jednak ve formě snížení naší anuity, jednak v přiřčení nám procenta z reparací východních. Chtěli jsme, aby velmoci tímto ústupkem ukázaly, že si cení i našeho postupu, i naší práce politické, i naší rekonstrukční práce v Evropě.

Dostali jsme se tím do sporu s velmocemi. Boj o tento ústupek na společné schůzi s velmocemi v neděli dne 19. ledna byl jistě tuhý, ale bylo to jednání důstojné a krásné. Dočetli jste se o tom v novinách. Není správné, co se o tom říká, že Anglie a Italie šly prudce proti nám. Také není vůbec pravda to, co se psalo o projevech ministra Snowdena. (Slyšte!) Je pravda, že hned nám daly svou podporu Francie a Belgie, že na počátku odporovala Italie a Anglie, ale pak, když jsme já i dr. Osuský trvali ve svých projevech na svých požadavcích, byl to právě italský delegát, jenž sám navrhl naši účast na maďarských reparacích, a byl to ministr Snowden,.jenž si přál, aby bylo konstatováno, že dává k věci souhlas, a jenž pak výslovně v rozmluvě se mnou uznal, že stanovisko, jehož jsme hájili, bylo správné a spravedlivé. (Tak jest!)

Tak se odehrál náš boj o škrtnutí platů za státní statky a o náš dluh liberační.

Celkový resultát desetiletého boje o naše povinnosti z mírových smluv je tudíž tento:

Na základě původních výpočtů žádalo se od nás asi 29 miliard Kč, dosáhli jsme však snížení, jak kol. dr. Engliš konstatoval, na sumu 1190 mil. Kč, tj. platíme asi 4 proc. všeho toho, co jsme měli původně platiti. Nežádáme nikoho, aby nad tím jásal. Konstatujeme však prostě podle pravdy, že resultát takový od nás sotva kdo očekával. (Výborně!)

Přejeme si a vítáme věcnou kritiku a rádi ji z úst vašich, dámy a pánové, uslyšíme. Bráníme se a budeme vždy potírati pokrytectví, zlou vůli a osobní mstivost; (Výborně! - Potlesk.) ta každého, kdo jí užívá, snižuje a škodí nejen svým autorům, nýbrž i státu.

Chci zatím zdůrazniti jen to, že u příležitosti haagské konference všechny spojenecké státy musily veliká, ba přímo ohromná procenta slevit z toho, co měly obdržet, a že až na Rakousko žádný z bývalých nepřátelských států neměl zredukovány své povinnosti na procento tak nízké: Německo musí platiti asi 30 proc. svých původních povinností. Bulharsko, které podle ujednání z r. 1923 mělo platit 33 mil. zl. franků po 37 let, platí jen 11, tj. 33 proc. z toho, co platit mělo. Maďarsku bylo určeno platit zatím jen 10 mil. zl. fr. ročně až do roku 1943; z toho mu nebylo redukováno nic a nadto bylo mu určeno zaplatit další anuity ve výši 13 a půl mil. zl. K, což vše znamená podle úředního konferenčního výpočtu 37 anuit po 10,335.650 zl. Mk.

V maďarském případě nelze mluvit o nějaké redukci a srovnávat ji s redukcí, která byla nám povolena, ježto celková suma reparační Maďarsku nikdy určena nebyla. Ale kdyby byla bývala určena v r. 1923, nebyla by jistě menší nežli bulharská, a redukce, počítaná na procenta, nebyla by jistě přesahovala totéž procento, jako u Německa a Bulharska. Tedy závěr: Naše platy byly redukovány až na 4 proc. platební povinnosti nepřátelských států, jimž reparace mohly býti uloženy, byly sníženy sotva na 30 - 33 proc. Uvádím to jen na doklad toho, abych napřed ukázal na nemožnost výkladů, že se s námi jednalo hůře než s bývalými nepřáteli a specielně s Maďarskem.

Nežli se zmíním o ostatních kritikách haagského ujednání, povím ještě několik slov o našich válečných dluzích u příležitosti konference projednaných. Opakuji, co jsem již uvedl, že jednání o našich dluzích s konferencí samou nemělo přímo nic společného. Byla to jen příležitost - příležitost dobrá, neboť psychologicky ve chvíli, kdy se válka likvidovala, a kdy se dělaly všude tak veliké redukce, bylo možno užít válečných dluhů - jak už jsem výše pověděl - za kompensace v náš prospěch. Proto jsme konečné řešení jejich odkládali až pro jednání v Haagu samém přesto, že dr. Osuský a dr. Hladký projednávali věci ty už během přípravné komise v Paříži a v podstatě došli k dohodě s Francií i Italií již tehdy.

Náš italský dluh s úroky od 1. ledna 1924 byl smluven na konečnou sumu 191 mil. it. lir, tj. asi 330 mil. Kč. Byly nám sleveny úroky za předcházející léta. Nebyla počítána ani zlatá lira, ani průměrný její kurs, nýbrž prostě dnešní lira papírová. Tím získali jsme opět značné sumy. Podle dohody budeme tudíž za tento dluh platit 37 anuit po 2 a půl mil. zl. m. čili 20 mil. Kč.

Dluh francouzský jsme likvidoval i velmi výhodně. Původní suma francouzského dluhu obnášela jednak asi 120 mil. fr. za to, co jsme obdrželi přímo z Francie, a za naše vojsko ve Francii, jednak asi 378 mil. fr. za naše legie v Sibiři, celkem přibližně půl miliardy franků. Při jednání o konečnou sumu od toho dluhu francouzská vláda odpočítala především 50 proc. nákladů na naše legie v Sibiři, na základě závazku, který mi dal na mírové konferenci v září r. 1919 ministr Pichon na moji žádost, aby Spojenci se zřetelem k tomu, co legie naše v Sibiři vykonaly pro Spojence, nesli polovinu těchto nákladů.

Druhá veliká sleva týkala se kursu. Vláda francouzská uznala náš požadavek a počítala tyto dluhy stejně jako v případě italském nikoli ve zlatě nebo v průměrném kursu, nýbrž v nynější frankové měně. Kromě toho odepsala naše některé protipožadavky a úroky za před házející léta, takže na konec celý náš francouzský dluh se redukoval na sumu asi 260 mil. fr. franků, tj. 340 mil. Kč. Modality jeho placení smluveny na 10 mil. franků fr. po 50 let; i s úmorem to znamená splácení kapitálu tří proc. anuitou. Kdyby byla francouzská vláda požadovala úroky za celá ta léta a dále uplatnila jen průměrný kurs franku ke koruně, bylo by to znamenalo celé stamiliony Kč. Uvádím to proto, abych ukázal, že také výhodným ujednáním našich dluhů - a nejen tím, čeho bylo dosaženo se zřetelem k Maďarům finančně i politicky přímo - náš liberační dluh, který budeme platiti, ve skutečnosti je dlužno snížit o veliké procento, po mém soudu na polovici, ne-li na více. Také na to jsme po celou dobu myslili, podle toho jednali. (Sen. Mikulíček: Dělníci to zaplatí!)

Válečné dluhy samy, mírně počítány, kdyby nebylo bývalo dosaženo uvedené slevy, by byly stouply také asi na 6 miliard našich Kč. Z toho všeho po haagské konferenci naše válečné dluhy k Francii a Italii jsou redukovány na něco více než 10 proc. původních možností a celá suma, již máme platiti i s liberačním dluhem, dostupuje něco přes 1800 mil. Kč na místo původních asi 35 miliard Kč.

Opakuji: takový je resultát naší práce.

Aby ještě více vyniklo, co nás stála válka, vedená na straně Spojenců, chci konstatovati toto:

Ve válečném dluhu francouzském jsou jen tři pětiny skutečného dluhu válečného, tj. jen asi 200 mil. Kč. Ve válečném dluhu italském jest jen 112 mil. Kč - ze 330 mil. Kč - skutečného dluhu, vydaného na naše italské legie. Všecko ostatní je dluh, který ve Francii a Italii učinila republika již po skončení války a po převratu, v r. 1919 a 1920. Totéž platí o našem dluhu Spojeným státům americkým. Dluhujeme jim 115 mil. dolarů, z toho však je jen asi 17 mil. dolarů dluh válečný za naše sibiřské legie. Ostatní je za potraviny a zboží, dodané republice v r. 1919 a 1920.

Vezmeme-li tyto cifry v úvahu, znamenáme to, že skutečné výdaje na válku, kterou jsme vedli v řadách Spojenců, dostupují i s dluhem Spojeným státům americkým a s liberačním dluhem v Haagu přijatým dohromady sumy přibližně 2 miliard Kč.

To je skutečná suma, kterou nás stála naše přímá účast na světové válce se zřetelem k tomu, že dluh liberační dlužno pokládat za naše přispění na válečné náklady Spojenců. To nepotřebuje komentáře. (Tak jest! - Výborně!)

Vážené dámy a pánové! Když jsem četl v posledních dnech neinformované anebo zlovolné články v některých našich novinách (Hlas: Hlavně ty druhé!) odpusťte, že vám to řeknu upřímně tu nemohl jsem potlačit v sobě hluboký pocit studu. (Výborně!) Nežádáme, aby se v novinách vykládalo a uznávalo, že naše delegace měla úspěch. Chci jen, aby se veřejné mínění demagogicky nepodněcovalo a aby se mu předkládala pravda. (Tak jest! - Výborně! - Potlesk.)

Mám vám, vážení pánové, vykládat, co stála válka Francii, Belgii, Anglii, Italii, Jugoslavii nebo Rumunsko? (Sen. Mikulíček: Jak se odměňují? Pribičevič půjde do blázince!) Mám znovu a znovu konstatovat, že Francie obětovala 2 miliony svých občanů a že jí rekonstrukce obsazených území stála z vlastního jejího rozpočtu více než 80 miliard franků? A že ty sumy nikdy žádnými reparacemi nebudou kryty? Že Anglie ztratila přes milion svých lidí a že jen Americe platí skoro 5 a půl miliardy Kč ročních splátek na svůj válečný dluh, jejž bude platiti stejně dlouho, jako trvá Youngů v plán, že tedy platí skoro třikrát více za jediný rok, než zaplatíme my za celých 37 let za dluh liberační a za celou válku, v řadách Spojenců vedenou, a že její dluhy reparacemi německými ani zdaleka nebudou kryty? (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Mám vám vykládat o situaci Italie, která ztratila přes 900.000 svých synů, platí ohromné sumy dluhů Anglii a Americe, a má dnes jistě veliké obtíže finanční, takže oběti, které přinesla v Haagu, musí býti náležitě oceněny? Mám mluviti o všech těch úžasných vnitřních dluzích, jež vzešly všem těmto státům z války, i když naleznou pro největší část svých dluhů Americe úhradu v platech z Německa? A o tom všem, jak mnohé válkou zničené kraje a celé země nedostanou snad jediného haléře náhrady a musí vše zaplatit ze své kapsy, zatím co naše vlast záviděníhodným osudem byla ušetřena toho, aby se stala bojištěm?

Vrátil jsem se, vážení pánové, z Haagu a dověděl jsem se zde v novinách, že jsme svou věc prohráli. A slyšel jsem mezi jiným, že naši přátelé z následnických států liberační dluh neplatí a my ano. Mám na to jedinou odpověď: Byli by si naši kritikové přáli, abychom byli zažili válečnou invasi dvakrát nebo třikrát, jako se to stalo Polsku. Rumunsku a Jihoslavii? (Výborně!) Kdyby byla bývala zničena jen Plzeň nebo Brno, bylo by nás to stálo nepřímo několik miliard, nemluvě ani o všem ostatním. A byli bychom tím ještě dnes trpěti.

A jiný argument: Dostali jsme největší počet státních statků a připadlo na nás 50 proc. liberačního dluhu. U Polska, Rumunska a Jihoslavie činily státní statky - v hrubých číslech a průměru uvedeno - 10 a půl miliardy Kč. Dostaly tudíž tyto státy v těchto položkách průměrnou slevu 10 a půl miliardy, zatím co Československo dostalo slevu asi 27 miliard. (Slyšte!) Je potřebí ještě křiklavějšího srovnání?

A při tom tyto země zažily několik invasí nepřátelských vojsk, při tom Rumunsko samo na př. musí za zničení petrolejových polí svým vlastním vojskem zaplatiti cizím kapitalistům asi 1600 mil. Kč, tedy daleko více, nežli celý náš příspěvek Spojencům na válku, při tom samo nemá na toto placení úhrady ani haléře.

A tak bych, vážené dámy a pánové, mohl pokračovat do nekonečna. Nechci polemisovat více, než je potřebí. Chci jen dáti průchod pravdě a pokládám za věc naší národní cti, abychom v těchto věcech měli odvahu říci si pravdu. (Tak jest! - Výborně!) Jen tak zachováme si dobrou pověst a dobré jméno u všech ostatních národů. Chci, abychom si uvědomili, že velmoci a všichni ostatní naši Spojenci uznali opravdu ve veliké míře, co jsme za války skutečně učinili a čím jsme po válce přispěli k vybudování evropského míru. A pokládám za svou povinnost veřejně vřele poděkovati Francii, Belgii, Anglii a Italii, (Dlouho trvající potlesk. - Výkřiky sen. Mikulíčka.) dále zejména státům Malé Dohody, Jugoslavii a Rumunsku (Potlesk.) za všecko to přispění, jehož se nám od nich v Haagu dostalo. (Hlas komunistů: Poděkujte také Vilémovi za válku!)

O jedno bych prosil slavný senát; abych se ve svém výkladu nemusil mnoho zastavovati u přímo neslýchaných argumentů s jisté strany, které vykládaly o "smutné bilanci" Haagu a které, aby byla bilance ta hodně "smutná", sečítaly anuity za 37 let a házely širokým vrstvám lidu do očí veliké miliardové sumy, které prý budeme platiti; a stejně bych prosil, abych nemusil odpovídati těm, kdo dnes sečítají sumy předválečných rent rakouských a maďarských aby mohli hoditi pohanou po haagské konferenci a jejích resultátech pro nás. Je to jednání odsouzeníhodné, neboť s Haagem to nemá vůbec nic společného. Věci ty byly už náležitě probrány před deseti lety, když dr. Kramář o tom jako delegát mírové konference podával zprávu Národnímu shromáždění a kdy nám parlament vřele za naši práci poděkoval a plně ji schválil, věda dobře, že bychom byli tyto renty platili v míře stokrát horší a za podmínek přímo zoufalých kdybychom byli zůstali v Rakousku, a věda, že totéž převzali všichni ostatní ani velmocí, jako na př. Italie, nevyjímaje. (Sen. Mikulíček: Osud Rakouska stihne každou násilnickou vládu! Jestli vy neumíte vládnout jinak, než pendreky, nevyhnete se tomu osudu!)

Při dosavadní kritice haagských ujednání slyšel jsem také argumenty zahraničně-politické. Abychom si byli zde předem jasni, chci o politické stránce věci říci též několik slov. Celkem to byl argumenty tři: jedna strana tvrdila, že naše spojenecká politika, která nás prý váže příliš mnoho k Francii a k Malé Dohodě měla za následek, že se v Haagu Italie a Anglie postavila proti nám

Strana druhá právě naopak tvrdila, že všecky snahy naší zahraniční politiky získati Italii a Anglii a být ke všem hezkým, jak prý se to snažím dělat, utrpěly fiasko, poněvadž státy ty byly proti nám, a je tudíž potřebí dělat jen politiku těchto aliancí.

Konečně třetí hlas zcela nekriticky všeobecně vykládá, že prý Haag ukazuje, že naše mezinárodní posice je slabší, že někteří naši Spojenci nás opouštějí. Je pravda, že tento hlas poslední už jsem slyšel při nesčetných příležitostech dříve a že jej pravidelně slýchám už deset let, že jsme pořád opuštěni.

Výkladem o výsledcích haagské konference samým jsem, myslím, dostatečně odpověděl na tyto politické argumenty. Přesto dodávám ještě toto:

Naše politická posice v Haagu byla silnější než kdykoli jindy. Je fakt, že Malá Dohoda vystupovala zde se solidaritou a silou, jaké dosud nikdy neměla příležitost osvědčiti a která imponovala všem bez rozdílu. Jednota názorů, plánů, cílů, byla naprostá, spolupráce vzorná, příkladná. Touto spoluprací vypomohli jsme si sami, se souhlasem sice, ale bez přímé pomoci kohokoli jiného řešení maďarského problému, a to ve formě, v jaké jsme ho potřebovali a žádali.

Je dále pravda, že byli jsme plně a bezvýhradně podporováni Francií, což dlužno zdůrazniti. (Výborně!) Ale není pravda, že Anglie a Italie byly, jak se o tom mluvilo, proti nám. Byly případy, kdy byly všechny velmoci s námi bez výhrady. Bez souhlasu Anglie a Italie nebylo by nikdy bývalo možno, uložit Maďarsku placení 13 a půl milionu zl. K. reparací ročně, ani jim vnutiti řešení všech ostatních problémů likvidace minulosti, řešení, které do tak veliké míry dopadlo v náš prospěch.

Je pravda, že někde Italie, někde Anglie, někde i Francie měla proti nám své politické nebo finanční zájmy. To se přece při řešení finančních otázek rozumí samo sebou. (Tak jest!) Ale nikde se to nejevilo a nikde se to neprojevilo jako nějaké nepřátelství. Italie poskytovala podpory Maďarsku, ale daleko ne v té míře, jak mnozí čekali a jak snad sami Maďaři doufali; po této stránce i finanční zájmy Italie, i její vlastní přesvědčení, že středoevropské problémy musí býti vyřešeny, převážilo dnešní chvilkové sympatie a posloužilo především všeobecnému míru. A tak někde i vlastními oběťmi, stejně tak jako Anglie a Francie, pomáhala Italie k vyřešení problémů haagské konference. Co se pak týče Anglie, ta ve skutečnosti ve všech fázích jednání s Maďary, až na jednu, dvě výjimky, stála v jedné linii s Francií.

Co se pak tkne nás samých, chci konstatovati, že v celku došlo v Haagu uznání naše desítiletá politika. Právě ve chvíli, kdy jsme se utkali s velmocemi o náš liberační dluh, vzdali zástupci velmocí nepokrytě toto uznání naší republice a projevili je jednak ustoupením se svého stanoviska, a snížením naší anuity s 11 na 10 mil. zl. M, jednak přiznáním procenta z reparačních platů, uložených Maďarsku a Bulharsku, což je pro nás politicky věcí ještě významnější a symbolickou.

V boji pak o řešení pozemkové reformy a likvidaci minulosti výslovně byl uznáván náš postup v minulosti i na konferenci a vůbec celá naše dosavadní politika.

Různí kritikové si ani neuvědomují, že velmocenští delegáti na konferenci byli v téže situaci jako já sám a dr. Osuský, tj. bylo jejich povinností hájiti ve všem energicky kasu svého finančního ministra, (Tak jest!) neboť každý ústupek nám v Haagu učiněný znamenal ve skutečnosti vždy sáhnouti do vlastní kapsy a ústupek ten zaplatit. Kdo toho nechápe, nemá pochopení pro tuto konkrétní stránku zahraniční politiky vůbec.

Já sám jsem viděl a cítil, jak právě v Haagu celá desetiletá koncepce naší zahraniční politiky nesla své ovoce, jak se i prakticky osvědčila a byla plně uznána.

K tomu bych chtěl dodati závěrem ještě toto:

Haagská konference je velikým mezníkem evropské politiky vůbec. Ukázal bych to názorně touto větou: Podepsání míru versailleského, saint-germainského a trianonského bylo jakýmsi příměřím. Od té doby plných deset let byl boj o mír a uplatnění těchto smluv. V Haagu došlo konečně k tomu, co se dosud nestalo a co má význam dalekosáhlý. Shromáždili jsme se všichni, kteří byli v Paříži v r. 1919 a 1920 ve dvou táborech odpůrčích, nyní u jednoho stolu a likvidovali jsme v duchu smíru a přátelství vše, co se likvidovati dalo. Odklidili jsme ohromnou spoustu obtíží, sporů, nepřátelství. Sešli jsme se ve zcela novém duchu.

A už proto jsou u nás ty tak mnohé kritiky nespravedlivé a nesprávné. V Haagu přinášeli bez rozdílu všichni veliké oběti, pracovali kompromisem, pracovali pro dohodu pro mír, pro smíření. Proto jsme všichni společně jak s Německem, tak zejména s Maďarskem hledali řešení, které by i Maďarsku bylo snesitelné a přijatelné. Proto i Malá Dohoda odmítala zdůrazňovati cokoli, co by prodlužovalo těžký boj ve střední Evropě. Proto Malá Dohoda vyšla s úspěchem z konference, jez žádala jen to co potřebovala a musila míti, ale nikoli to, co by bylo Maďarsko ponižovalo a co by také Bulharsko nebylo mohlo přijmouti.

To je veliké politické plus Haagu, a to je ohromný pokrok ve středoevropské politice. Nechci zveličovat, ale tvrdím, že cesta k dohodě mezi středoevropskými státy je otevřena. Dělali jsme vědomě tuto politiku v Haagu a Československo bude ji jistě svými přáteli provádět důsledně i dále. (Výborně!)

A konečně poslední otázku politickou pro nás dosahu zásadního; až dosud naše povinnosti platební z mírových smluv ležely na nás jako ohromný balvan. Dnes ten balvan je rozřešením věci odvalen. Teprve dnes cítíme se finančně - ale, zdůrazňuji, také politicky - volni, svobodni, klidni. (Výborně! - Potlesk.) Při každé akci politické, při každé akci finanční, při všech věcech doma i v cizině pořád před námi stála otázka, co bude s naším placením, až se to bude definitivně řešiti. Nepřímo jsme to vždycky cítili jako silný nátlak.

Tato svoboda však nezmění nic na směrnicích naší politiky. Naše zahraniční politika musí se dále organicky vyvíjet podle všeobecného vývoje evropského v týchž liniích a podle týchž zásad, jako dosud. Toto vědomí svobody učiní naši politiku tím důstojnější a důraznější, ale zároveň klidnější a tím také mezinárodně cennější. A znovu zdůrazňuji: není příčiny, aby se na ní cokoli měnilo. Půjde důsledně jako dosud ve své linii mírové a konsolidační, nyní když spolutvořila a nakonec podepsala smlouvy likvidující válku, k dalšímu upevnění evropského míru a k plné dohodě i s těmi, se kterými dosud plné dohody nebylo. A jsem jist, že se jí podaří nakonec i tyto zbývající dohody provésti. (Výborně!)

A v dalším dovolte mně závěr.

Slavný senáte! Předložil jsem vám zde zprávu o našem jednání v Haagu. Bylo to jednání, k němuž budu se vždy ve svém životě hrdě hlásit. (Výborně!) Desetiletý boj o problém reparační, který jsme společně s dr. Osuským a s řadou spolupracovníků za podmínek těžkých podnikli, byla práce veliká a krásná. Bylo to dokončování práce, konané za války a v desíti letech po válce. Je to dokončení a úprava všeho toho, co v mírových smlouvách bylo potřebí dokončit a upravit v zájmu dohody, klidu a usmíření v Evropě.

Řekl jsem již, že jsme tuto práci nedělali sami. Bylo to vše podnikáno s vědomím a s odpovědností vlády dnešní, ale stejně všech vlád předcházejících. Neskrýváme se za nikoho a nechceme bráti nikomu nic z jeho práce, kterou sám konal, ale bylo by nespravedlivé neříci to, co jsem řekl. Jsem povinen v této chvíli velikým díkem všem předcházejícím vládám a odpovědným politickým činitelům ve stranách politických za důvěru a podporu, kterou oni sami po velikou řadu let nám v těchto pracích poskytovali. (Výborně!)

A žádám-li dnes parlament, aby této práci dal svůj souhlas, žádám především o uznání všem těmto vládám v prvním desetiletí republiky. A žádám vás všechny, vážené dámy a pánové, abyste tím dali souhlas i svému vlastnímu dílu. I když jste totiž v předcházejících letech v detailech věci ty neprobírali, byl jsem si vždy vědom, že jsem přímo zodpověden vám a že přijde chvíle, že práci naší delegace předložím vašemu soudu, vaší kritice a vašemu uznání.

Předkládám vám výsledek této práce s vědomím, že jsme, já i všichni moji spolupracovníci, vykonali na 100 proc. svou vlasteneckou povinnost. (Výborně!) A vědomí toto je tím silnější, že práce ta nebyla nikdy vedena ani motivy osobními, ani motivy stranickými, nýbrž jedině a výhradně zájmem o blaho a dobro naší republiky. (Výborně! - Dlouho trvající potlesk.)

Předseda (zvoní): Pan sen. Mikulíček... (Výkřiky sen. Mikulíčka.) pronesl během řeči pana ministra řadu nevěcných, nepravdivých, neparlamentárních a urážlivých výroků. Volám pro všechny ty výroky sen. Mikulíčka k pořádku. (Výborně!)

Byly mně podány návrhy sen. Donáta a druhů a sen. dr. Hilgenreinera a druhů. Prosím o jejich přečtení.

Tajemník senátu dr. Šafařovič (čte):

1. Návrh sen. Donáta, Habrmana, Pánka, dr. Reyla, Dyka, dr. Hellera, Luksche, Thoře a druhů:

Podepsaní navrhují, aby o prohlášení pana ministra zahraničních věcí zahájena byla rozprava v příští schůzi senátu.

2. Návrh sen. dr. Hilgenreinera a druhů:

Navrhujeme, aby o zprávě ministra zahraničí dr. Ed. Beneše byla zahájena rozprava.

Předseda (zvoní): Kdo s těmito návrhy souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrhy ty jsou schváleny.

Rozprava o prohlášení pana ministra zahraničí bude zahájena v příští schůzi senátu.

Přerušuji jednání.

Vážený senáte! Navrhuji, aby se příští schůze konala ve středu dne 5. února 1930 o 16. hodině s tímto pořadem jednání:

Rozprava o prohlášení pana ministra věcí zahraničních.

Jsou námitky? (Nebyly.) Námitek není.

Končím schůzi.

Konec schůze ve 20 hodin 11 minut.