Naproti tomu Československo ve stejné situaci popřálo si šestinedělí bojů o křesla, boj o program, přiznávám, že ovšem až překvapujícím způsobem zkrácen. Míním, že postup Belgie jistě více imponoval. Nepokládám za projev ducha opravdu státního tuto bezstarostnost vůči zahraničním problémům a zahraniční kritice, kterou někdy naše politika projevuje.
Považuji za nutné zabývati se ještě otázkou, jež má pro nás prvořadou důležitost. Projev vládní mluví v duchu stejné spravedlnosti ke všem, zdůrazňuje, že ústavou zaručených práv musí se v plné míře dostati každému státnímu občanu bez rozdílu. Zdůrazňuje, že naše administrativa musí jak ve službě veřejné, tak i při řešení otázek produkce, zkrátka vždy a všade viděti pouze občana, jeho prospěch a dobro, neohlížejíc se nijak na jeho národnost, náboženství nebo na rozdíly mezi muži a ženami. V otázce školství rovněž prohlašuje, že každý občan bez rozdílu má míti možnost na tuzemských školách získati vzdělání potřebného, že každý bude pracovati na rozvoji a prohloubení všech kategorií našich škol bez rozdílu řeči vyučovací. Vládní prohlášení mluví - prý pod vlivem dr Czecha, jak tvrdí >Maehrisches Tagblatt< - jen o národnostech, nezmiňujíc se o československém národě státním. A přece také práva tohoto národa jsou ústavně zaručena a musí býti již stejně respektována, jako práva každého občana. Považujeme tudíž za nutné vůči této nejasnosti jasně formulovati své stanovisko. Národ státní nesmí býti znivelisován v jednu z mnohých národností. To neohrožuje práva národnostních menšin, to je obraná našeho vlastního práva daného stejně složením obyvatelstva této republiky, jako dějinami a jako rolí, kterou národ náš při tvoření tohoto státu hrál. Pokud se školství týče, cituji z dnešního >Prager Taagblattu< zprávu o sdělení presidenta Politzera v zemské školní radě, podle níž letos na německých obecných školách otevřeno 387 nových tříd. Naproti tomu na českých 476. Na občanských školách po třech třídách jak na školách německých, tak českých. Neubyla ani jediná paralelka na německých školách. Proti jedné, jež ubyla na českých školách obecných, na občanských školách ubylo 12 tříd německých, 21 českých. Provisorně spojeno na německých obecných školách 7, na českých 21 tříd. Na německých občanských školách neubyla žádná, na českých 2 třídy. >Prager Tagblatt< konstatuje >Der Stand wär also auserordentlich günstig<. Nikdo nemá chuti utiskovati nějak školství národností menšinových. Přál bych si pouze, aby touha býti spravedlivým k jiným neučinila nás nespravedlivými k sobě samým. V této souvislosti musím se zmínit o bouřích studentských a o numeru clausu. Co platí o právu každého občana po našem předpokladu, týká se československého občana, neboť byl by to stav nepřirozený a nedůstojný, kdyby republika dávala více práv cizím, nežli svým. Pohostinství je jistě vzácná ctnost, ale nechová-li se host jako host, musí se hostitel chovat jak pán domu. Sám děkan lékařské fakulty uznal požadavky mediků za sociální sebeobranu, a to možno říci také o požadavcích posluchačů vysoké školy technické. Víme, že numeruas clausus není ani úplným, ani konečným řešením. A zdůrazňujeme, že jako všemu školství, tak zvláště školám vysokým, nutno věnovati všechnu péči a pozornost, nemá-li poklesnouti naše úroveň vědecká a odborná. Mluviti o hypertrofii vysokoškolské mládeže není možno tak příliš všeobecně. Vidíme n. př., že naše soudcovství nemá, bohužel, dorostu dostatečného, a měla by býti věnována pozornost k příčinám tohoto nebezpečného stavu. Ve věci demonstrací studentských nechápeme důvodu, proč na rozdíl od shovívavosti jindy tak časté proti studentům zakročeno s tak zbytečnou drsností, a žádáme, aby viník, ať je to kdokoli, byl pohnán k odpovědnosti.
Pokud se branné moci týče, podškrtáváme v prohlášení vládním >zřetelná pohotovost armády<. Právě proto, že nemáme úmyslů útočných, nesmíme také provokovati - abych užil termínu Osuského - svou slabostí. Bereme na vědomí vládní slib rychlého skončení a zaknihování všech přídělů při pozemkové reformě žádajíce, aby byla prováděna se zřetelem na zájmy státního celku, a bez ohledu na zájmy jednotlivých stran. (Výborně!)
Pokud se tkne sociálních úkolů, považuji za svou povinnost poukázati na případ velmi trapný. Podle § 194 zákona ze dne 21. února 1929 č. 26 měl ministr sociální péče v dohodě s ministrem spravedlnosti jmenovati podle § 134 až 157 přísedící a náhradníky pro pojišťovací soud a pro vrchní pojišťovací soud. Dnes je 18. prosince a k jmenování dosud nedošlo. Jaké jsou toho důsledky? Bezpočet sporů vedených od sociálně nejslabších od pojištěnců, od jejich vdov a sirotků nemůže být vyřízen. Deset měsíců čekají marně. Myslím, že je to lhůta až příliš dlouhá.
Totéž platí o pojištění novinářů. Dosud není ustanoveno 15tičlenné kuratorium, jež má býti podle zákona citovaného jmenováno. (Sen. Johanis: Pojišťovací soud a vrchní pojišťovací soud funguje!) To jste špatně informován. Důsledky stíhají trapně naše novináře. Připomínám, že podle zákona končí posledním dnem tohoto roku lhůta, v níž má býti určena započitatelná část novinářské služební doby pro všechny pojištěnce novináře poměrně k úhrnné době novinářské služby. K tomuto účelu věnováno 20 milionů, které má poskytnout stát. Staří novináři čekají na úpravu tuto, aby mohli jít dno pense. Vdovy a sirotci novinářů pak marně vyčkávají úpravy dosavadních naprosto nedostačujících rent. Rovněž nejmenován výbor a představenstvo Všeobecného pensijního ústavu, výbor a správní komise pěti zemských úřadoven, předseda a tři místopředsedové Všeobecného pensijního ústavu. Žádajíce, aby v tomto směru usnesený zákon byl proveden, dodáváme, že považujeme za naprosto sociálně spravedlivé, aby byla provedena resoluce sen. dr Fáčka o úpravě, resp. úhradě nepojištěné doby a tím starodůchodci dočkali se konečně zlepšení dnešního tíživého stavu.
Rovněž žádáme, aby konečně byly upraveny nemožné poměry pensijní u úřednictva velkostatku, a lesních úředníků. Žádáme, aby ministr sociální péče předložil parlamentu dávno už projektovaný zákon o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců, a to s největším možným urychlením.
Pokud se týká problému státně zaměstnaneckého, bereme rovněž na vědomí slib, že se vláda přičiní o vyřešení otázky staropensistů, o kterou jsme tak dlouho a tak marně usilovali v zájmu dobré pověsti naší republiky, jako právního a sociálně spravedlivého státu. Ale prosil bych, aby se vláda přičinila o vyřešení úplné a spravedlivé, jímž může býti pouze zrovnoprávnění všech pensistů ve službách veřejných. Opakuji, že jsou to zjevy velmi trapné. Vláda slibuje rychlé vyřízení prací systemisačních, ale je potřebí ne pouze rychlého, ale také dobrého a spravedlivého řešení. Slib úpravy systemisace není dávno žádnou novinkou. Má-li býti systemisace úspěšnější, nežli byla systemisace původní, musí býti napraveny závady této. Je potřebí, aby úprava byla provedena činiteli, k nimž by mohlo a musilo zaměstnanectvo státní míti důvěru. Loni sliboval se státním zaměstnancům t. zv. Jubilejní fond. Konstatujeme, že nic tak nedělá zlou krev, jako sliby, které se nedodržují. Že takový fond pro těžké chvíle státního, zaměstnance byl By velmi potřebný, o tom není, tuším, pochyby. V minulém zasedání zabýval se senát problémem soudců a vysokoškoláků. Přál bych si, aby také v tomto směru to, co už vykonáno, nepadlo pod stůl. Myslíme, že by uklidnilo naše úřednictvo a vzbudilo v něm přesvědčení o skutečné dobré vůli vládu, kdyby se vážně pomýšlelo na zřízení úřednické komory, po němž dosud volalo marně.
Vláda chce pokračovati v opatřeních, aby země slovenská a podkarpatoruská kulturně a hospodářsky pozvednuta byla na úroveň zemí historických. Jsme si velmi dobře vědomi obtíží tohoto úkolu.
A chápajíce tužby řečníka strany ludové, musíme doznati, že je považujeme za neproveditelné. Naproti tomu jsme si velmi dobře vědomi, že nejde-li to systémem 80%, je aspoň možno učiniti, co v dnešních silách republiky je. Jistě každé přiblížení úrovně musilo by uspíšiti hlubší a opravdovější sjednocení všech složek našeho státu, které považujeme za svrchovaně potřebné.
Pokud se Podkarpatské Rusi tkne, připomínám, že jí byla zaručena ústavou i mírovými smlouvami nejširší autonomie v rámci republiky. Nutno pomýšleti na to, aby bylo připraveno provedení ústavního závazku.
Přimlouváme se, aby bylo dbáno práva ruského jazyka ve školách a úřadech, aby byla zavedena zemská školní rada na Podkarpatské Rusi a aby církev pravoslavná dosáhla rovnoprávnosti. Přimlouváme se dále za revisi pozemkové reformy a za daňové úlevy strádajícím tamějším zemědělcům a za odpolitisování úřadů Podkarpatské Rusi, které vrhá někdy těžké stíny na vývoj věci tamějších.
Připomínáme na příklad, že zatím, co se podporuje na Podkarpatské Rusi tisk maďarský, ruský tisk podpory vůbec nedochází.
V bezprostředním sousedství republiky vidíme postupující rozvrat řádů demokratických i parlamentárních a rovněž v jiných státech pozorujeme, že parlament z parlamentarism nehraje úlohu, kterou hrál a netěší se důvěře, které požíval. Aniž bychom sdíleli radost, kterou nad tímto stavem věcí komunističtí řečníci projevovali, musíme zdůrazniti, že věc tato musí nás vésti k vážným úvahám. Nechceme-li, aby také v naší republice ideál demokratismu a idea parlamentarismu ztratila v širokých vrstvách národa úvěr, musíme bojovati o očistu demokracie a očistu parlamentarismu.
Čím obecněji bude parlament posuzován, jako sdružení lidí, využívajících svých mandátů jen a jen k prospěchům svým vlastním a k prospěchu svých stran, tím bude předmětem většího opovržení. Příznaky toho jeví se už dnes v poklesu významu zástupců lidu. Budeme-li pokračovati v dosavadním směru, budou-li zákonodárné sbory tak málo výkonné a tak málo kritické, bude-li se v nich uplatňovati jen diktát stran jako poslední argument, bude se nesporně jevit institucí příliš drahou a příliš zbytečnou. Je nutno opět upevniti víru v demokracii a víru v parlamentarismus a předpokladem toho je, že naše demokracie bude opravdovou demokracií a náš parlament opravdovým parlamentem.
Jedním z prostředků k tomu je změna volebního řádu, na který se dívá naše veřejnost jako na volební řád, schopný spíše zabezpečovati mocenské posice stran, než mocenské posice státu. Je to zvláště ustanovení závazných kandidátních listin, na které naše veřejnost se dívá, jako na nejškodlivější.
Naše strana podala určitý návrh v tomto směru. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.) Nechceme však tím říci, že by odmítala jednání o návrzích jiných, kterým by se snad dokonaleji podařilo odstraniti dnešní závadu. My nechceme, aby v této věci se provozovala demagogie, ale chceme, aby skutečně došlo k opravdové a vhodné reformě. Ale tento vážný úkol dnešního parlamentu nejeví se mi jediným.
Úvěr sborů zákonodárných muže býti získán v podstatě tím, že se v nich uplatní vážná práce, že v nich bude vůle k rozumné dohodě, že v nich bude vládnouti duch opravdové republikánské demokracie, a že v nich nepůjde moc před právem, a že číslice nezůstanou jediným důvodem a že národ a stát bude více nežli jednotlivci a strany. (Výborně! - Potlesk.)
Předseda (zvoní): Další slovo má paní sen. Stejskalová.
Sen. Stejskalová: Jménem těch pracujících žen, které nám odevzdaly své hlasy, protože tvrdá skutečnost je naučila, že jedině cestou neúprosného třídního zápasu, jedině vlastní silou a pod prapory komunistické strany mohou si vybojovati své požadavky, odpovídám na vaše vládní prohlášení:
Chcete řešiti těžkou hospodářskou krisi, která je nutným průvodním zjevem shnilého kapitalistického řádu, tak jako vždy na účet pracujícího lidu. A protože dobře víte, že narazíte na ostrý odpor pracujícího lidu, domníváte se, že pomocí sociálních demokratů a národních socialistů podaří se vám na úkor zbídačování řešiti vaše hospodářské problémy. Chcete spoutat rostoucí nespokojenost a radikalisaci pracujícího lidu v okovy fašistické diktatury. A pracující ženy, které nejvíce trpí kapitalistickým pořádkem a dvojnásob těžce nesou každou hospodářskou krisi, přecházejí dnes k protiútoku, neboť nedopustí, aby krise byla řešena na jejich účet.
Jaké jsou poměry, v nichž žijí, vlastně živoří, dělnice, ženy dělníka a pracující ženy vůbec? Mám plné právo mluviti jejich jménem, neboť jsem sama pracovala přes 20 let v továrně a před tím sloužila na velkostatku, a při tom jsem nesla břímě starosti o domácnost a děti. A víte, co to znamená, přijít uštvaná, udřená z fabriky nebo s pole, a teď vařit, prát, uklízet, zašívat, starat se o děti? A ve fabrice se dnes nedělá jen 8 hodin denně! Dělnice jsou nuceny pracovati přes čas, protože malé výdělky nikam nestačí. Jaký div že proletářská žena, uštvaná racionalisací a starostmi o rodinu v třiceti letech propadá nervovým chorobám, že mezi nimi řádí tuberkulosa.
Vykořisťovatelský systém kapitalistické společnosti projevuje se právě nejvýrazněji v poměru k pracující ženě, jejíž práce se stává ve výrobě stále nezbytnější. A mzdy dělnic jsou nejjasnějším důkazem kapitalistické hrabivosti. V textilu, kde je zaměstnáno takřka 70% dělnic, činí mzdy podle kolektivní smlouvy 70 až 85 Kč. Ale to je na papíře! Ve skutečnosti textilačky z východních Čech, severní Moravy a celé severočeské oblasti jdou často domu s výdělkem 40 až 50 Kč. A proto často na Semilsku a Náchodsku pracují dělnice dvě šichty, dvakrát po 8 hodinách, mnohdy i u různých firem, aby si vydělaly na holé živobytí. Nemusíme ani chodit tak daleko. Zde v Praze u Grabů dokonce jedna dělnice dostala jeden týden na konto 100 Kč a druhý týden místo dobírky měla doplácet 40 Kč. Při tom ale je pracovní výkonnost stupňována racionalisací. Rafinovaným způsobem jsou snižovány platy dělnic přejmenováním zboží, pomocí pokut, prémiovým systémem, ale při tom dělnice musí daleko více vykonati než dříve.
A potom se sociální demokraté a národní socialisté diví, že dělnice je nazývají sociálfašisty. Oni dusí každou nespokojenost, prodlužují smlouvy rok od roku, vychvalují racionalisaci, denuncují revoluční dělníky a snaží se ukonejšit pomocí drahotních výpomocí dělnickou nespokojenost. Vše v zájmnu třídního míru >spolupráce mezi prací a kapitálem<. Nejsou to ryze fašistické způsoby? Teror v závodě, špiclovství, korupce, jsou přímo živeny v závodě sociálfašistickými důvěrníky. A organisované stávkokazectví není důkazem pravdy našeho tvrzení o tom, že v této krisi jedině sociálfašisté mohou, postaveni na exponovaných místech, řešiti krisi na účet dělnictva a hlavně pracujících žen?
Ale nejen v textilu jsou dělnice bezmezně vykořisťovány. V kovodělném průmyslu, do kterého je zatahováno stále více žen, pohybují se platy od 60 do 100 Kč. - 150 už vydělají pouze kvalifikované dělnice, které léta pracují v závodech. Ve Waldesce dělnice u stroje vydělají týdně 60 Kč. A v chemickém oddělení, kde pracují dělnice s žíravinami, dostanou za 11 hodin denní nepřežité práce 150 Kč týdně. Každou chvíli zde dochází k úrazu. Nyní už se případy úrazů tají, neboť dělnicím dochází trpělivost. Ženy jsou nuceny pracovati přes čas, aniž by byly vyřešeny vyhlášky o povolení. Ale dělnice, kterým se to nelíbí, prostě mohou jít. >Za jednu dvacet< je odpověď mistrů na protesty. A tak se stalo, že dělnice brala s sebou do továrny 8leté dítě, protože neměla kam je dát do 9 hodin večer. Ale nemyslete si, že je to ojedinělý případ. Já právě tak, jako mole spoludělnice, jsme braly s sebou děti do továrny. A kam také s nimi? Mají dělnické mámy nějaké ústavy, kde by bylo o děti postaráno, zatím co ony dřou za pár haléřů? Děti jsou na ulici bez dozoru, odkázány samy na sebe, a pak vy chcete vinit dělnické matky z toho, že roste zločinnost dětí, když děti kolem sebe nic jiného nevidí než bídu a nedostatek?
Ale to není všechno! Mimo to, že výkonnost dělnic je racionalisací vyšroubována do nejzazších mezí, dělnice je nucena dáti si líbit nejen sprosté nadávky mistrů, ale i jejich milostné obtěžování. A opět zde mohu uvést >Waldesku<, kde dělnice, vdaná žena, byla pronásledována a překládána z oddělení do oddělení a dostávala práci, na které nemohla nic vydělat, jen proto, že se vzepřela mistrovi. Tytéž případy se staly v >pergamentce< a opakují se denně ve všech závodech, kde pracují ženy. Nakonec buď dělnice odejde, anebo, nechce-li ztratit práci, prostě se přizpůsobí. A co dělat? Platy a poměry jsou všude stejné: U Odkolků jsou přijímány na 50 Kč týdně, 60 Kč, v papírně na Smíchově 50 Kč a tak by se to mohlo vypočítávat do nekonečna!
A v plzeňské Škodovce, kde je členem správní rády soc. fašista Pik, dělnice, které pracují s výbušnými látkami v plynové masce, vydělají při této zdraví škodlivé práci 80 Kč týdně. A bojí se protestovat, aby nevyletěly. Ve všech zbrojovkách a chemických továrnách pracují ženy za nejmizernějších poměrů. A jděte, kam chcete, všude vám dělnice poví o fašistickém teroru v závodě. Kdo se ozve, je ihned propuštěn. Při tom hygienická ochranná opatření v závodech jsou prahanebná! Dělnicím se ani nesní o zvláštních umývárnách neb šatnách! Zrovna tak je to s prací přes čas. Máme z Jihlavy celý seznam závodů, kde ženy pracují 12 až 14 hodin denně.
Ale dělnice už toho mají právě dost. Radikalisace v závodech roste a spontánní výbuchy v závodech jsou stále na denním pořádku.
Komunistická strana je jediná, právě tak jako revoluční odbory, která staví požadavky dělnic a která se staví v čelo jejich boje za vyšší mzdy, která bojuje proti >ženským< mzdám a staví požadavky dělnic o zřízení dětských opatroven a jeslí, o řádných hygienických ochranných opatřeních v závodě, o 7 hodinnou dobu pracovní, a která vyhlašuje boj racionalisaci. Dělnice dobře vidí, kdo hájí jejich zájmy, a proto se na nás obracejí se všemi svými stížnostmi. Považujeme za svůj úkol mobilisovati pracující ženy do nejostřejšího boje, do protiútoku proti vašemu náporu. Naše práce se daří. Konference pracujících žen, které svoláváme a připravujeme, potkávají se s nejživějším zájmem všech pracujících žen. Nejen dělnice ale i zaměstnankyně obchodů a kanceláří, bídně živořící za plat 400 až 600 Kč měsíčně, shromaždujeme pod našimi hesly, probouzejí se i ta nejvíce vvkořisťovaná služebná děvčata, zemědělské a domácké dělnice, aby v třídním boji hledaly cestu k osvobození.
Radikalisace žen a jejich bojovnost roste, my učiníme vše, aby šly s námi pod našimi hesly a prapory. Víme, že budete činiti vše, abyste to zmařili, abyste jich bojovnost udusili pomocí četnictva, policie a kriminálů. Vždyť vy jste se naučili, co znamenají pracující ženy v boji dělnické třídy! Proto také odpykalo tolik kladenských hornických žen svou příkladnou hrdinnost v boji za větší kus chleba, proto byly hornické ženy na Mostecku ohrožovány četnickými bajonety, když na ulicích demonstrovaly proti hladu a fašismu, proto byly pod četnickými bajonety voděny do kriminálů. Nikdo nedbal, že doma zůstávají děti opuštěny. A žádná z útlocitných milostpaniček, které tak horlivě pracují ve Spolku pro ochranu zvířat, se neotřásla studem, když v Rozdělově si podřezala dělnická máma v kriminále střepinami žíly, protože ji děti chodily plakat pod okna věznice.
Nemyslete však, že tím zlomíte odpor a nenávist dělnických žen že tím udusíte jejich bojovnou odhodlanost, která roste s bídou a vykořisťováním.
Přicházejí ke mně ženy a děvčata, které byly zatčeny při demonstracích aneb při rozdávání letáků. Zacházelo se s nimi tak, jako jsou policajti zvyklí jednati s prostitutkami. Nadávky (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 18. prosince 1929 podle §u 9, lit. m) jedna. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) jen prší na hlavy děvčat a žen, jichž jediným zločinem je, že nechtějí mlčky přihlížeti k tomu, jak musí denně více dříti a více hladověti. A na čtyrce: Patrně dobře víte, jak to tam vypadá, a proto se domníváte, že snad tím zlomíte odpor pracujících žen a děvčat! A snad kdyby nebyly tak pevně přesvědčeny o správnosti myšlenky, za kterou bojují mohla by po 10 až 14denním policejním trestu leckterá zakolísati. Na čtyřce jsou vši, zima, nesnesitelný zápach, jídlo, při kterém se zvedá žaludek. 65letá žena, která seděla za rozdávání letáků, lovila z polévky červy a přinesla je usušené na doklad, jak pečuje stát o nespokojené dělnice. Slamníky jsou zakrvavené, znečištěné, zdravé jsou pohromadě s prostitutkami s otevřenými luetickými ranami, a mnohdy jsou nuceny spáti dvě na jedné pryčně. A odhodlá-li se některá koupiti si jídlo za své peníze, počítá se sklenka mléka 2 Kč a prostý oběd, polévka a příkrm 14 Kč! Nemyslete si však, že pomocí prügelpatentu zlomíte odpor dělnic! Každá z nich mne ujišťovala, že tyto fašistické metody jen mohou posíliti jejich bojovnou odhodlanost a že nasadí vše, aby tento režim byl co nejdříve smeten. Ve svých fašistických metodách policie a hlavně fízlové nejsou nikterak vybíraví. Máme případy, kdy dělnice, které se hlásily jako svědkyně proti policii, bijící do demonstrantů, byly samy zatčeny na komisařství a odvezeny na Pankrác, kde jim falešně bylo dosvědčeno, že vztáhly ruku a ohrožovaly stráž bezpečnosti, jedná se o 16, 17letá děvčata, proti nimž svědčí policajti jako hory.
Tento váš postup jen utvrzuje dělnice v přesvědčení, že my máme pravdu, nazýváme-li vás fašistickou vládou. Stále jasněji chápou, že policie a četnictvo a celý tento státní aparát je pouze nástrojem kapitalistů k vykořisťování dělnické třídy. Proto stále také jasněji chápou proč komunisté nemohou jíti do vlády, proč naopak musí v čele dělnické třídy bojovat nejen proti této fašistické vládě, ale i proti celému kapitalistickému systému v Československu za diktaturu proletariátu. Bojovnost žen denně roste s bídou a útlakem fašistickým a ony to budou právě tak, jako ruské ženy, které první vysoko vztyčily rudý prapor rezoluce, aby se šly hrdinně bít za práva svá, za lidský život, za svobodu a rovnoprávnost, kterou si také pod diktaturou proletariátu vybojovaly. Každé slovo o rovnoprávnosti a svobodě žen v měšťáckém státě je pustou lží, je lživou frází, lesklým slovíčkem a ničím více. Jedině v SSSR ženy svobodny, mohou se aktivně zúčastniti zbaveny věčných starostí o děti a kuchyň, aktivně výstavby socialistického státu. Pracující ženy Československa stále jasněji chápou, kam to vše míří! Chápou, že fašismus neznamená nic jiného, než snahu o spoutání dělnické třídy, aby tím lépe mohl býti připravován útok proti sovětskému Svazu. Chápeme, jak nenávidíte tento jediný stát dělníků a rolníků, tuto jedinou vlast nás všech pracujících! Vždyť víte, že budete jednou sdílet osud kapitalistů, generálů, velkostatkářů, popů a menševíků ruských. A my, pracující ženy, postaráme se, aby to bylo co nejdříve, neboť jedině tak lze zabrániti tomu, aby došlo k nové imperialistické válce, vámi tak horlivě připravované (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 18. prosince 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)
A za našimi slovy stojí ohromná armáda žen, umístěná době války na nejdůležitějším úseku výroby - výroby muniční, dopravy, zemědělství, a všude jinde. A ne nadarmo snažíte se prosaditi zákon o militarisaci celého národa, který znamená zmilitarisování žen od 16 do 60 let.
Vy právě tak jako my, chápete důležitost ženy ve výrobě, která se stane rozhodující v okamžiku války. A protože znáte nejen radikalisace žen, ale ze světové války máte bohaté zkušenosti, chcete ženu postaviti pod vojenské zákony, aby nemohla vám ohrožovati zázemí v ten okamžik, až se začne bouřit proti stupňovanému vykořisťování, proti nízkým platům, až začne přecházeti k otevřenému útoku na svého třídního nepřítele ve vlastní zemi, na vás, kteří dnes representujete měšťácký tento stát. Vaše úsilí o prosazení militarisačního zákona narazí již dnes na ostrý odpor všech pracujících žen. Zmobilisujeme do boje tisíce a tisíce proletářských žen, které přes vaše fašistická opatření půjdou do boje za své požadavky, aby v boji proti fašismu a sociálfašismu bily se za vítězství diktatury proletariátu, které jediné znamená skutečné osvobození a zrovnoprávnění pracující ženy (Potlesk komunistických senátorů.)
Předseda (zvoní): Paní řečnice ve své řeči učinila také projev o možnosti občanské války.
Jsem nucen, abych tuto část její řeči vyhradil censuře předsednictva.
Další slovo má pan sen. Sláma. Prosím, aby se ho ujal.
Sen. Sláma: Slavný senáte! Pan ministerský předseda podal vládní prohlášení ve zhuštěné formě, které neprecizuje jednotlivé úkoly, ale paušálně naznačuje směrnice vlády pro budoucnost.
Vládní prohlášení zejména co z nejmenší části se dotkl potřeb živnostenského stavu a proto je potřeb některé věci precisovati a zaujmouti k nim určité stanovisko. Vládní prohlášení mluví krisi zemědělství. Krise v zemědělství je a musí býti řešena, neb je to zájmu státu a celé velké složky, rolnického stavu, i veškerého občanstva, a pro toto řešení budeme také. Je však smutným úkazem, že široká veřejnost při poukazování na krisi zemědělskou nepřímo útočí na živnostnictvo, jako by tito byli zdražovateli, aniž by posoudila, jak na tomto obchodu participuje stát a samosprávné svazky a jaká sociální břemena na něm visí, a poukazuje na rozdíly cen u producenta a konsumenta. Mluví se a píše se o meziobchodu, ale je přece vždy míněn poslední prodavatel, obchodník a živnostník. Je přec známo, že na př. u řezníků a pekařů jsou maximální ceny sjednávány za spoluúčasti úřadů, kde se vždy podává kalkulace provozních nákladů a výše zisku, tedy živnostnictvo nemá žádnou vinu, že by bylo zdražovatelem ze 60-80%, jak se píše o meziobchodu. (Hlas: Tak to nikdo nemyslí, ten živnostník je zrovna tak předmětem vykořisťování! - Sen. Hubka: Na živnostnictvo nikdo nemyslil!) Pane kolego, ono se píše v novinách paušálním způsobem. Je potřebí, aby bylo z toho zjeveno, je-li ten živnostník zdražovatelem, anebo kdo? V novinách se má vždy jmenovat, aby bylo jasno, poněvadž živnostenský stav je tím klamán a občanstvo poštváno proti těm, kteří prodávají konsumentovi.
K řešení této krise je nutno zvýšiti domácí spotřebu, která podmiňuje drobnou hospodářskou konjunkturu. Ale tu je zajímavé z psychologického stanoviska, že konsumenti, kteří brojí proti drahotě, na př. kupují dražší mouku americkou, než domácí dobrou pšeničnou. (Sen. Johanis: Pekaři ji také kupují!) Protože ji žádá konsument. Kdyby si konsument přál mouku naši, přirozeně by pekaři z ní pekli.