zůstalých přirozeně podle výše jeho nároků získaných ke dni úmrtí podle ustanovení stanov. Zemře-li tudíž příjemce t. zv. důchodu sociálního, je plně odůvodněno, aby jeho pozůstalým byl důchod vyměřen rovněž podle výše nároků, které důchodce získal až do svého úmrtí podle stanov příslušného náhradního ústavu, a nikoliv podle výše důchodu podle § 20, odst. 2, který byl vyměřen pouze ve výši odpovídající zákonnému pojištění.

Ustanovení tohoto odstavce platí přirozeně pouze a výlučně o důchodu podle § 20, odst. 2, tudíž jen pro dobu od 56. roku u mužů a 54. roku u žen až do dne nápadu podmíněného důchodu starobního, který podle § 20, odst. l napadá u mužů v 60. roce anebo po dovršení 480 příspěvkových měsíců, u žen pak do dovršení 55. roku, u náhradních ústavů pak může podle stanov napadnouti případně také dříve. Tento podmíněný důchod starobní, odpovídající § 20, odst. l zákona, musí býti u náhradních ústavů poskytován přirozeně nikoliv ve výši odpovídající pojištění zákonnému, nýbrž ve výši odpovídající ustanovení stanov.

K odstavci 2.

Důvody uvedené k odstavci l platí obdobně také pro úpravu důchodu podle § 20, odst. 2 u nositelů pojištění zaměstnanců drah státem neprovozovaných a sloužících veřejné dopravě podle vládního nařízení č. 33/1933 Sb. z. a n. Jedinou výjimkou oproti náhradním ústavům je, že zde t. zv. sociální důchod má býti poskytován ve výši odpovídající zákonnému pojištění s výjimkou zvýšení podle § 177 a), jež se podle platného právního stavu na ně nevztahuje.

Přechodná ustanovení. K čl. III.

K § 1.

V důvodové zprávě k § 20 bylo vyloženo, jaké důvody vedly k návrhu na zrušení bezpodmínečného starobního důchodu. Tyto důvody platí v prvé řadě ovšem pro případy, kde bezpodmínečný starobní dů-

chod podle dosavadních zákonných předpisů již napadl a kde důchodce zůstal dále buď s plnými nebo zkrácenými služebními požitky v zaměstnání.

Je tedy pochopitelné, že odborové organisace připojily se k podnětu jedné z nich, aby nová úprava § 20 platila také pro napadlé důchody. Aby však přechod mezi dosavadním a budoucím stavem nebyl těmito důchodci pociťován jako příliš náhlý, stanoví se v návrhu 6 měsíční lhůta, do které se dotyčný důchodce může rozhodnouti, zda hodlá zůstati v dosavadním zaměstnání při současném zastavení důchodu nebo vystoupiti ze zaměstnání a podržeti důchod.

K § 2.

Toto přechodné ustanovení má důležitý význam pro ony důchodce, kteří v době vstupu do nových ustanovení v účinnost již nabyli nároku na invalidní nebo starobní důchod, jenž byl zkrácen podle dosavadního ustanovení § 24. úprava podle nových ustanovení může se ovšem státi teprve s účinností od jejich platnosti a na žádost osoby oprávněné.

K § 3.

V těchto ustanoveních se upravují právní poměry osob, které v době vstupu nového zákona v účinnost již platily Uznávací poplatek anebo jimž dosud neuplynula ochranná lhůta.

Zásadně má platiti, že ty osoby, které v den vstupu nového zákona v účinnost již Uznávací poplatek fakticky platí, mají toto právo i nadále podržeti.

Osoby pak, kterým v den vstupu nového zákona v účinnost neuplynula ještě lhůta pro zachování nároků, mají právo pokračovati dobrovolně v pojištění. K uplatnění tohoto práva se jim dává nová lhůta vyměřená na 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, při čemž ovšem zůstává nedotčena normální lhůta, pokud by byla příznivější.

K § 4.

Ustanovení zákona č. 26/1929 Sb. z. a n. o státním příspěvku za dobu válečných úkonů podle §§ 6 a 18 zákona o válečných úkonech nebylo dosud nositeli pojištění k poukazu ministerstva sociální péče prováděno. Má-li dojíti k úspoře, navrhované

změnou § 176, jest nutno, aby zmíněné ustanovení mělo zpětnou účinnost od 1. ledna 1929. Od téhož data má však naopak platiti zlepšení záležející v zavedení minima státního příspěvku ve výši 240 Kč ročně a přiznání státního příspěvku pozůstalým po padlých pojištěncích za celou dobu od nastoupení vojenské služby do dne provedení demobilisace.

K čl. IV.

Článek tento obsahuje v § l ustanovení o účinnosti a v § 2 klausuli prováděcí.

Pojistně matematická zpráva.

Kromě důvodů uvedených v obecné části důvodové zprávy jest s hlediska pojistně matematického, t. j. s hlediska finanční rovnováhy mezi příjmy a vydáními hlavního nositele pojištění uvésti v prvé radě, že podle pojistně matematické bilance k 31. prosinci 1929 vykazoval Všeobecný pensijní ústav přebytek asi 30 milionů Kč, který spolu s volnými reservami ve výši 50 milionů Kč tvořil bezpečnostní fond 80 milionů Kč. V důsledku hospodářské krise vyvíjely se všechny příjmové i výdajové položky po r. 1929 směrem pro finanční rovnováhu nepříznivým; obzvláště převyšoval přírůstek invalidních a starobních důchodů daleko čísla pro to předpokládaná, naproti tomu přírůstek počtu pojištěnců a vzestup služebních požitků zůstával za předpoklady pojistně matematické bilance za r. 1929; také úhrn dobrovolných dávek, obzvláště náklad na podpory v nezaměstnanosti převyšoval podstatně položky pro to určené. Není tudíž pochybnosti o tom, že bilance za rok 1931 a tím spíše bilance za rok 1934 vykážou výsledek mnohem nepříznivější nežli bilance za rok 1929.

Všecky tyto okolnosti vedou s hlediska finanční rovnováhy nutně k požadavku, aby jakékoliv další změny zákona nepřinášely hlavnímu nositeli pojištění nového zatížení anebo, způsobují-li takové zatížení, aby bylo při nejmenším vyrovnáno snížením závazků z jiných změn zákona.

S hlediska pojistné matematického vyžadují v prvé řadě úvahy o finančním dosahu změny, provedené v § 20 na ustanoveních o starobním důchodu. V § 20 vypouští se dosavadní ustanovení o t. zv. bezpodmínečném starobním důchodu, t. j. o doživotním důchodu, na který měl pojištěnec právo do-

sažením 65. roku věku bez ohledu na to, byl-li zaměstnán anebo nikoli. Napříště bude požitek starobního důchodu vázán na podmínku, aby důchodce nebyl v zaměstnání, podléhajícím pojistné povinnosti podle některého sociálně pojišťovacího zákona.

Aby mohl býti odhadnut finanční dosah úspory z toho plynoucí, byla provedena během roku 1931, tedy již za trvání hospodářské krise, zvláštní sčítací akce invalidních a starobních důchodců starších 65 roků, jejíž hlavní výsledky jsou zpracovány v příloze č. 1. Z této přílohy jest patrno, že sčítání zúčastnilo se více než 90% důchodců, tedy počet úplně dostačující. Pokud se týče spolehlivosti statistického materiálu takto získaného, jest třeba uvážiti, že byla sice zdůrazněna v dotaznících úplná důvěrnost sčítací akce, že však přes to pravděpodobně jistá část důchodců odpověděla na otázku po zaměstnání a po výši služebních požitků buď neúplně anebo přímo nepravdivě. Bylo by tedy možno předpokládati, že statistický materiál takto získaný udává intensitu zaměstnání důchodců a výši platů, požívaných vedle důchodu, spíše nižší než vyšší. Naproti tomu jest nutno opět uvážiti, že čísla udávající intensitu zaměstnání důchodců týkají se poměrů v letech 1930 a 1931, kdy hospodářská krise ještě nedosáhla vrcholu.

S těmito výhradami budiž ze statistického materiálu přílohy č. l uvedeno, že ze 7616 důchodců starších 65 let bylo při současném požitku důchodu zaměstnáváno dále 1408 čili 18%.

Tito 65 1etí a starší zaměstnaní důchodci požívali z pensijního pojištění úhrnný důchod 14%, mil. Kč ročně a měli mimo to úhrnné služební požitky 273/4 mil. Kč. Z podrobného zkoumání starobních důchodů u úřadovny A v Praze jest patrno, že více než 40% všech starobních důchodců z kategorie vedoucích a vyšších úředníků jest zaměstnáváno dále jako vedoucí úředníci a jako vyšší techničtí úředníci. Dále jest zajímavé na př., že z 860 podrobněji vyšetřovaných případů starobních důchodů úřadovny A v Praze zůstalo v zaměstnání 365, t. j. 42%. Z tohoto počtu 365 důchodců snížil zaměstnavatel u 174, tedy asi u poloviny, po přiznání starobního důchodu plat, a to o částku 1, 417. 000 Kč, t. j. asi o tutéž částku (Kč 1. 458000), kterou získali tito pojištěnci v důsledku pojištění. S hlediska sociálně politického obzvláště pozoruhodno

jest, že ze 415 bezpodmínečných starobních důchodů napadlých po 70. roce, ještě 17% jest plně zaměstnáváno. Jakožto závěr z tohoto velmi cenného materiálu lze odvoditi poznatek, že výplata starobního důchodu neslouží v četných případech účelu, pro který jest určen, totiž zaopatření pojištěnců ve vysokém věku, nýbrž umožňuje zaměstnavateli, aby snížil plat zaměstnancův o důchod vyplácený Všeobecným pensijním ústavem. Ježto kromě toho není zaměstnavatel povinen platiti za tyto zaměstnance pojistné, jsou zaměstnávaní starobní důchodci lacinějšími pracovními silami a mají pro určité druhy zaměstnání u zaměstnavatelů přednost před zaměstnanci mladšími. Možno tudíž tvrditi, že ustanovení o bezpodmínečném starobním důchodu přispívá nepřímo ke zvýšení nezaměstnanosti mladších sil a zpomaluje výměnu starších zaměstnanců mladšími pracovními silami. Lze tudíž odstranění bezpodmínečného starobního důchodu prohlásiti za sociálně-politicky odůvodněné a bylo také při všech změnách zákonů sociálně pojišťovacích u nás odborníky doporučováno. Ve shodě s tím jest, že odborové organisace po delší dobu se této změny zákona domáhají. Ale také v případech, v nichž služební požitky důchodcovy zůstávají nezkráceny, jest současný požitek pracovního a starobního důchodu sociálně politickou anomálií, uvážíme-li, že dosažením vyššího stáří obyčejně klesají náklady na rodinu.

Statistický materiál, z něhož jest tento poznatek odvozen, umožňuje také přibližnou orientaci o finančních důsledcích této úspory. Podobný odhad jest ovšem nutno provésti s největší opatrností, ježto data odvozená z jediného sčítání mohou míti při zvláštním charakteru důchodu spojeného se současným zaměstnáním ráz pouze informativní. Není také pochybnosti o tom, že zrušení bezpodmínečného starobního důchodu při současném zaměstnání důchodce bude míti za následek propouštění důchodců, kteří právě v důsledku požitku důchodu byli lacinějšími pracovními silami. Z tohoto důvodu dlužno odhady, provedené dále metodou pojistně matematickou, považovati za informativní úvahy, které by měly plnou platnost, kdyby čísla odvozená ze sčítání důchodců se osvědčila také po uzákonění této změny.

Naproti úlevě vznikající nositeli pojištění zrušením bezpodmínečného starobního dů-

chodu stojí nové zatížení plynoucí ze zavedení nového podmínečného starobního důchodu, napadajícího bez průkazu invalidity nejdříve dosažením 56. roku, předcházela-li nezaměstnanost trvající aspoň 12 měsíců. Oproti dnešnímu stavu plyne vyšší zatížení zde z oněch případů, v nichž byl sice žádán invalidní důchod po dosažení 56. roku, ale žádost byla odmítnuta, ježto invalidita nebyla prokázána. Protože dosažením 60. roku při udržení nároků buď v důsledku ochranné lhůty podle § 57 nebo placením uznávacího poplatku podle § 58 anebo dobrovolným pokračováním podle § 60 vzniká již za dnešního zákonného stavu nárok na starobní důchod podle dnešního § 20, odst. 2, redukuje se nové zatížení na nejvýše 4 roční splátky důchodové. K zjednání prvých informací o tomto novém zatížení slouží přílohy č. 2, 3 a 4. Z přílohy č. 2 jest patrno, že v prvních dvou čtvrtletích r. 1932 napadlo dosažením 60. roku 186 starobních důchodů povinným pojištěncům a 89 starobních důchodů bývalým povinným pojištěncům, kteří si buď dobrovolným pokračováním nebo placením uznávacího poplatku anebo v důsledku ochranné lhůty udrželi své nároky po vystoupení právě po dokončení 60. roku a pák se přihlásili ihned o starobní důchod. To potvrzuje uvedené tvrzení, že již za dnešního stavu udržují odmítnutí žadatelé o invalidní důchod své nároky právě do 60. roku.

Z příloh č. 3 a 4 jest patrno, že od žadatelů mezi 56. -60. rokem věku bylo u úřadovny A a B v Praze během r. 1932 podáno celkem 627 žádostí o invalidní důchod, z nichž bylo zamítnuto pouze 99, t. j. pouze 16%. Z přílohy č. 4 jest zřejmo, že z těchto 627 žadatelů 56-60 roků starých 28 právě dokončilo čekací dobu, t. j. šlo o pojištěnce, u nichž se dá předpokládati, že vstup do pojištění děl se právě s ohledem na získání invalidního důchodu. Budiž na tomto místě upozorněno, že již tato cifra sama o sobě odůvodňuje změnu navrhovanou v § 12.

Naproti tomu bylo ve věku 50-55 let podáno 645 žádostí, z nichž bylo zamítnuto 201, t. j. asi 30%. Z přílohy č. 3 jest dále patrno, jak klesá procento odmítnutých žádostí se stoupajícím věkem.

V příloze č. 5 jsou provedeny výpočty, umožňující informaci o změně ve finančním stavu Všeobecného pensijního ústavu, kterou mohou přivoditi navrhované změny

zákona. Vzhledem k povaze těchto změn bylo nutno spokojiti se pouhými odhady, ježto spolehlivá čísla frekvence přiznání starobního důchodu za nově navrhovaných podmínek bude možno získati teprve ze zkušenosti.

Pro prvou informaci byly výpočty provedeny na podkladě dvou extrémních hypotes. V obou těchto hypotesách se činí předpoklad, že zavedení sociálního důchodu bude míti za následek zvýšení pravděpodobností invalidisace ve věkovém intervalu 55-59 roků na čtyřnásobnou výši čísel početně předpokládaných. Vzhledem k počtu žádostí o invalidní důchod dnes odmítaných je tento předpoklad dostatečně opatrný. V prvé hypotése předpokládá se, že se vyplácí sociální důchod, přiznaný na podkladě takto zvýšených cifer invalidisace, doživotně, tedy bez ohledu na dnešní zákonný stav, který umožňuje již dnes požitek starobního důchodu vystoupivšímu pojištěnci po dokončení 60. roku věku. Druhá hypotesa odpovídá dnešnímu zákonnému stavu, podle něhož může odmítnutý žadatel o invalidní důchod udržovati své nároky různými způsoby (zachování nároků, dobrovolné pokračování, placení uznávacího poplatku) až do 60. roku; od tohoto stáří přísluší mu pak důchod starobní podle § 20, odst. 2 dnešního zákona.

Jest ovšem nutno připomenouti, že může vzniknouti nové zatížení tím, že zaměstnavatelé i zaměstnanci budou využívati příznivějších podmínek nového ustanovení v těch případech, v nichž žádost o invalidní důchod nebyla by vůbec podána a které tedy nejsou ve statistice odvozené z přiznávací prakse invalidních důchodů vůbec zachyceny. Naproti tomu jest nutno poukázati, že data o přiznaných a odmítnutých invalidních důchodech jsou právě z r. 1932, tedy z roku těžké hospodářské krise a že předpokládaná čtyřnásobná frekvence invalidních důchodů v ročnících stáří 55 až 59 zvolená pro provedení odhadu byla volena opatrně.

Pro další informaci o finančním dosahu navrhované změny zákona byl proveden výpočet změn v hodnotě zatížení Všeobecného pensijního ústavu, připadajícího na soubor pojištěnců nynější generace, za předpokladu, že pravděpodobnosti invalidisace podle dosavadních početních podkladů zvýší se v důsledku zavedení sociálního důchodu

ve věkovém intervalu 55-59 let o 50% a že zůstanou na této nadměrné výši i pro všechna stáří vyšší, takže bude vyrovnána nejenom zvýšená frekvence důchodů ve stáří 55-59, nýbrž i vyšší frekvence ve stáří nad 59. rok vyplývající z dosavadního znění § 20.

Nová úprava § 20 vede tudíž v celku při použití této opatrně volené hypotesy - jak je patrno z přílohy č. 5 - pro soubor pojištěnců nynější generace k výslednému snížení hodnoty celkového zatížení o 544 miliony Kč. Za předpokladu zvýšení pravděpodobností invalidisace pro všechna stáří od 55. roku výše o 90%, kterýžto předpoklad dlužno s ohledem na data o počtu žádostí o důchod invalidní ve věku 56-65 let, odmítnutých pro neprokázání invalidity (příloha č. 3 a 4), pokládati za zvláště opatrný, vychází pak, že v hodnotě zatížení připadajícího na nynější generaci nenastává navrhovanou úpravou § 20 žádná změna a že tedy rovnováha, prokázaná pojistně matematickou bilancí k 31. prosinci 1929, zůstává navrhovanou změnou § 20 za všech okolností nedotčena.

Na základě těchto výsledků možno prohlásiti, že zatížení ze zavedení nového důchodu starobního bude pravděpodobně úplně kompensováno úsporou vznikající z odstranění bezpodmínečného starobního důchodu a nebude tedy míti nepříznivého vlivu na finanční vývoj hlavního nositele pojištění. Pro první rok platnosti zákona je možno ovšem čekati, že pojištěnci, vystoupivší v dřívějších letech ve věku 55 až 59 let a splňující podmínku jednoroční nezaměstnanosti, přihlásí se o nový starobní důchod, který by jim byl jinak napadl postupně po průkazu invalidity nebo nejdéle dosažením 60. roku. V tomto směru lze však čekati opět úlevu z toho, že bezpodmínečný starobní důchod se podle přechodných ustanovení k § 20 ruší také za minulost. Horní hranice pro hodnotu úspory, vznikající z tohoto ustanovení, činí při průměrném věku 68 roků a při úhrnu všech důchodů starobních vyplácených zaměstnaným důchodcům ve výši 14% milionů Kč podle statistiky z r. 1931 109 mil. Kč. Této horní hranice úspory by bylo dosaženo za předpokladu, že všichni zaměstnaní důchodci starobní podle zkušeností z r. 1931 zůstanou i po zastavení důchodu trvale dále v zaměstnání. Kdyby ovšem naopak opustili zaměstnání všichni důchodci dnes zaměstná-

vání, což jest sociálně politickým cílem chystaného opatření, nebylo by z tohoto ustanovení úspory vůbec.

K odstranění uznávacího poplatku podle § 58 jest s hlediska pojistně matematického nutno poukázati na přílohu č. 6, z níž jest patrno, že úhradový podíl nestačí v největší části případů daleko ke krytí získaných nároků vystupujícího pojištěnce. Z toho následuje, že bývalí pojištěnci, platící Uznávací poplatek, přinášejí nositeli pojištění těžké ztráty, které jsou uhražo-

vány z prostředků vlastních pojištěnců Všeobecného pensijního ústavu, tedy zaměstnanců, pro něž sociální pojištění bylo utvořeno. Tento protismyslný stav, kde zaměstnanci doplácejí na udržování nároků bývalých zaměstnanců, jest sám o sobě již důvodem k odstranění uznávacího poplatku, i když se nehledí k zneužívání této instituce, neznámé sociálně pojišťovacím zákonům jiných států. Výše škody vznikající takto nositeli pojištění v jednotlivých případech jest z příl. č. 6 jasně patrná.

V Praze, dne 17. května 1934.

Předseda vlády: Malypetr v. r.

Ministr sociální péče:

Dr Meissner v. r.

Příloha č. 1.

Důchodci Všeobecného pensijního ústavu zaměstnaní po dokonaném 65. roce věku.

Všeobecný pensijní ústav provedl v dubnu r. 1931 statistickou akci za účelem zjištění platových poměrů svých důchodců, kteří po dokonaném 65. roce věku zůstali v zaměstnání podrobeném pojistné povinnosti podle pensijního zákona anebo se do něho vrátili.

Akce byla provedena pomocí dotazníků, ve kterých byly důchodci výslovně upozor-

nění, že případné zjištění výdělku důchodce nebude míti žádného vlivu na výši pensijních požitků jemu ústavem vyplácených. Z celkového počtu zaslaných dotazníků vrátilo se vyplněných u starobních důchodců asi 95%, u invalidních důchodců asi 90%.

Výsledky statistiky jsou uvedeny v této tabulce:

Z této tabulky plyne, že u všech úřadoven bylo celkem 7. 616 důchodců starších 65ti let; z tohoto počtu bylo nadále v zaměstnání 1. 408 osob (tedy 19%) s úhrnnými služebními požitky asi 27% milionu Kč (průměrně Kč 20. 000'-) a s úhrnnou částkou důchodů asi 11 1/4 milionu Kč (průměrně Kč 8. 000'-). úhrnná částka důchodů byla dodatečně zvýšena v důsledku zákona o nepojištěné době asi o 3 1/2 mil. Kč (průměrně o Kč-2. 500-).

V předešlých číslech byly, jak již uvedeno, zahrnuti všichni důchodci starší 65ti let starobní i invalidní. Ježto je nepochybné, že pravděpodobnost dalšího zaměstnání je u důchodce starobního větší než u důchodce invalidního, byla u úřadovny A v Praze zkoumána zvlášť zaměstnanost důchodců starobních a zvlášť zaměstnanost důchodců invalidních. Výsledkem tohoto zkoumání je následující tabulka:

Za účelem informace o vztahu mezi setrváním starobního důchodce v zaměstnání a druhém podniku, resp. postavením v povolání, zkoumáno bylo 1. 308 starobních důchodců úřadovny A v Praze

(mužů), kterým napadl bezpodmínečný starobní důchod podle ustanovení § 11, odst. 1 sub 3) starého pens. zákona, resp. § 20, odst. 1 nového pensijního zákona.

Výsledky zkoumání jsou obsaženy v těchto dvou tabulkách:

Informaci o závislosti setrvání v zamést- resp. po nápadu důchodu a na výši důnání na stáří, výši služebních požitků před chodu podávají tyto tabulky:

Z těchto tabulek vyplývá, že z 860 starobních důchodců úřadovny PA (mužů), jimž napadly starobní důchody dnem 1. I. 1929 (narození 1859, 60, 61, 62, 63), resp. průběhem roku 1929 (narození r. 1864), resp. průběhem r. 1930 (narození r. 1865), zůstalo v zaměstnání 365, t. j. 42%. Z tohoto počtu 365 důchodců bylo však 174 (t. j. asi 1/2) případů, kde zaměstnavatel po přiznám starobního důchodu snížil plat, a to přibližně o částku rovnající se výši důchodu vypláceného ústavem.

Průměrná roční výše služebních požitků starobního důchodce, který zůstal v zaměstnání a jehož plat nebyl snížen, činí Kč 27. 000. -, průměrná roční výše starobního důchodu Kč 8. 600. -; obdobná čísla činí pro důchodce, kterým po nápadu důchodu byl plat snížen, Kč 16. 000. - a Kč 8. 400. -. Snížení služebních požitků činí u zmíněných 174 případů asi Kč 1, 417 tisíc (4, 070 - 2, 653), úhrn důchodu činí Kč 1, 457 tisíc.

Výplata důchodu neslouží v těchto případech účelu, pro který byla určena, totiž zaopatření pojištěnců ve vysokém věku, nýbrž umožňuje pouze zaměstnavateli, aby snížil plat zaměstnancův o důchod vyplácený Všeobecným penzijním ústavem. Kromě toho není zaměstnavatel povinen platiti za tyto zaměstnance pojistné. Tito starobní důchodci jsou tudíž lacinějšími pracovními silami a zaměstnavatelé dávají jim proto přednost před zaměstnanci mladšími. Možno tudíž tvrditi, že ustanovení o bezpodmínečném starobním důchodu přispívá nepřímo ke zvýšení nezaměstnanosti mladších sil a zpomaluje odchod starších zaměstnanců ze zaměstnání a nahrazení jich mladšími silami.

Podobně je tomu u 415 bezpodmínečných důchodů, napadlých dosažením 70. roku věku za platnosti starého pensijního zákona: