vytčený význam § 24 zůstává i nadále nezměněn a z toho důvodu není doporučitelno, aby toto ustanovení bylo ze zákona vůbec vyloučeno, jak s některých stran bylo požadováno.

Na druhé straně jest nutno uznati, že § 24 v nynější své formě vedl k některým tvrdostem. Byly to případy, kde jmenovitě ve vyšším věku služební požitky pojištěncovy klesaly, takže na konec vypočtený průměr služebních požitků neodpovídal vlastnímu služebnímu postavení dotyčného pojištěnce. Tato okolnost byla zesílena také panující hospodářskou krisí, kde služební požitky namnoze rapidně poklesly, což znamenalo pro pojištěnce, kteří byli nuceni žádati o důchod, zkrácení důchodu odpovídající snad pouze přechodnému poklesu způsobenému hospodářskou krisí.

Těmto tvrdostem má zabrániti navrhované znění § 24, jež alespoň v rámci určité doby vylučuje vliv přechodného poklesu služebních požitků na výši invalidního, resp. starobního důchodu. Tento časový interval jest stanoven na 90 měsíců v té úvaze, že stanovení výše důchodu se přece musí jen přimknouti k určité době před nápadem důchodu, jež nemůže býti přespříliš dlouhá. Neboť byly-li služební požitky po celou řadu let konstantně nižší, nežli byly dříve, pak jistě situaci důchodcovu jest nutno přizpůsobiti těmto nižším požitkům a nikoli požitkům vyšším, jež snad pojištěnec měl před dávnou dobou. Kromě toho jest nutno uvážiti, že při přerušení pojištění se tato doba ve skutečnosti prodlužuje.

V rámci uvedené 90ti měsíční doby se průměr služebních požitků počítá podle nejvyšších služebních požitků započitatelných podle § 4 pensijního zákona a řádně ohlášených, jež pojištěnec měl ve 30ti příspěvkových měsících. To znamená, že celé 2/3 dotyčného časového intervalu se vylučují pro ten případ, že by v něm pojištěnec měl služební požitky nižší. Tím způsobem bude jistě paralysován nepříznivý vliv dosavadního § 24, neboť vliv nižších služebních požitků, které pojištěnec snad přechodně měl, bude z počítání průměru úplně vyloučen. Poměrně dlouhý časový interval, jenž zde byl zvolen, jest jistě také postačitelnou ochranou proti okamžitému snižování služebních požitků v dobách hospodářských depresí.

Další důležitou změnou oproti dosavadnímu § 24 jest, že při porovnání invalidního, resp. starobního důchodu s průměrem služebních požitků se vůbec nebere zřetel na zvýšení z důvodu bezmocnosti.

Odstavec druhý přejímá osnova beze změny.

K § 32.

K odstavci 2. Změna obsažená v tomto odstavci jest obdobnou změnou jako v § 24, pokud se týče důchodu z důvodu bezmocnosti. Touto změnou má býti docíleno, aby při maximalisování důchodu pozůstalým ve výši důchodu dotyčného pojištěnce nebyl brán zřetel ke zvýšení vdovského důchodu z důvodu bezmocnosti, poněvadž za dosavadního právního stavu bylo možno, že přiznání zvýšení z důvodu bezmocnosti nemělo pro pozůstalou rodinu praktického významu, ježto vdovský důchod byl sice na jedné straně zvýšen, avšak na druhé straně bylo nutno úměrně snížiti vychovávací příspěvky.

K § 47.

K tomuto ustanovení připojuje se nový odstavec 5 stanovící, že uplatněný nárok přechází na dědice oprávněné osoby. To znamená, že pouze v tom případě, byl-li nárok oprávněnou osobou již skutečně uplatněn, přechází na její dědice, pakli dotyčná osoba zemřela před vyřízením žádosti. Tímto ustanovením se positivně řeší otázka, zda nárok z pensijního pojištění vůbec přechází, na dědice, kterážto otázka dosud v zákoně řešena není.

Budiž poukázáno také na předpis § 137, odst. 2 zákona o sociálním pojištění dělnickém, jenž obsahuje totéž ustanovení.

K § 57.

Ustanovení tohoto paragrafu jednají o zachování nároků a obsahují významná zlepšení proti dosavadnímu stavu. Podle nynějšího zákona byla stanovena jednotná lhůta pro zachování nároků, totiž 30 měsíců po zániku pojistné povinnosti. Nově navrhované ustanovení stanoví ochrannou lhůtu na celou 14 příspěvkové doby, čímž se dociluje toho, že, pokud se týče ochranné lhůty, budou lépe postavem pojištěnci, kteří odbyli delší pojistnou dobu oproti těm, kteří mají pojistnou dobu kratší, což

je zajisté zcela spravedlivé. Navrhovaným způsobem rozšiřuje se lhůta pro zachování nároků u pojištěnců s delší pojistnou dobou v krajním případě na 10 roků, zpravidla pak tak, že za normálních poměrů ke ztrátě nároků nedojde. Minimální lhůta pro zachování nároků se oproti nynějšímu stavu poněkud zkracuje, totiž o šest měsíců, avšak již u pojištěnců s pojistnou dobou delší 10 let přináší nové ustanovení vždy pro pojištěnce výhodu. Ostatně jest nutno také uvážiti, že vystoupení ze zaměstnaneckého poměru na delší řadu let znamená také vystoupení z kolektivu osob, pro které jest pensijní, resp. sociální pojištění určeno.

K § 58.

Dosavadní § 58 obsahoval předpisy o uznávacím poplatku. Tento poplatek se pro budoucnost podle navrhované osnovy má odstraniti. Důvody k tomuto kroku jsou několikeré a velmi vážné. V první řadě jest nutno zdůrazniti, že sociálně pojišťovacímu zákonodárství, v němž jest upraveno zachování nároků ochrannou lhůtou, v němž je liberálně upraveno dobrovolné pokračování v pojištění, znovuobživnutí pojištění, přestupy k jiným nositelům pojištění atd., jest instituce uznávacího poplatku cizí. Ve shodě s tím jest skutečnost, že Uznávací poplatek se v cizozemském zákonodárství vůbec nevyskytuje.

V pojistně matematické části této důvodové zprávy jest mimo to poukázáno na to, že při zvolené úhradové metodě pensijního zákona nestačí v největší části případů prémiová reserva vystupujícího pojištěnce a na dobro již ne jeho úhradový podíl ku krytí nároků získaných v době výstupu. Vede tudíž instituce uznávacího poplatku k poškozování nositele pojištění, a to ve prospěch pojištěnců, kteří charakter zaměstnanecký již ztratili. Z toho vznikající ztráty je přirozeně nutno krýti z prostředků náležejících vlastně povinným pojištěncům. I když v úhrnu tyto ztráty po stránce finanční neohrožují dosud rovnováhy nositele pojištění, jest nutno uvážiti morální stránku výhod poskytovaných uznávacím poplatkem bývalým pojištěncům na útraty pojištěnců povinných.

Podle původního úmyslu zákonodárcova měl býti Uznávací poplatek prostředkem k zachování nároků těch pojištěnců, kteří

ztratili zaměstnání. Aby tato intence zákonodárce byla zachována, činí osnova opatření ve prospěch nezaměstnaných pojištěnců tím, že zavádí prodlouženou ochrannou lhůtu pro tyto pojištěnce pod podmínkou, že zůstanou bez zaměstnání. Samozřejmě jest nutno, aby posléze uvedená okolnost byla nějakým způsobem kontrolována. Období, ve kterém jest předkládati kontrolní průkazy, jest určeno na půl roku, tedy na dobu, jež stačí k tomu, aby fakt nezaměstnanosti mohl býti dostatečně prokázán, a na druhé straně aby administrativa nositelů pojištění nebyla příliš zatěžována. Propadná lhůta, do které dotyčné potvrzení musí býti předloženo, se určuje na 30 dnů, tedy na dobu pro pojištěnce jistě postačující.

K § 59.

Toto ustanovení upravuje vhodnějším a účelnějším způsobem obživení pojištění v případě jeho přerušení tak, aby mohlo sloužiti i za podklad žádoucí jednotné úpravy této otázky pro veškerá odvětví sociálního pojištění. Obživnutí pojištění bez jakýchkoli podmínek jest zaručeno při opětném vstupu do pojištění do pěti let. Při delším přerušení, ne však delším nežli desetiletém, se vyžaduje, aby pojištěnec znovu odbyl aspoň 12 příspěvkových měsíců. Avšak ani při přerušení delším nežli 10 roků nenastává ztráta dřívějšího pojištění, ovšem obživnutí jeho musí býti nutně vázáno na přísnější podmínku, jež jest stanovena požadavkem odbytí nových 60 příspěvkových měsíců, tedy nové čekací doby. Toto obmezení jest nutné, aby se zabránilo spekulativním vstupům do pojištění v případech, kde někdo před drahnou dobou odbyl určitou příspěvkovou dobu.

K § 60.

V tomto paragrafu jsou obsažena ustanovení o dobrovolném pokračování v pojištění, jehož podmínky se proti dosavadnímu stavu podstatně zmírňují ve prospěch pojištěnců. Děje se tak jmenovitě za tím účelem, aby vystupující pojištěnci, kteří podle nového zákonného stavu nebudou míti možnosti platiti Uznávací poplatek, mohli si svoje nároky za mírnějších podmínek udržovati ve formě dobrovolného pokračování v pojištění.

Důležitou změnu obsahuje již odstavec l, jenž za dosavadního znění připouštěl dobrovolné pokračování pouze navázáním na dřívější pojištění, tedy bez přerušení. Tato podmínka nyní odpadá a může tedy býti mezi dřívějším pojištěním povinným a následujícím dobrovolným pokračováním v pojištění přerušení v trvání celé ochranné lhůty. Tím se možnost dobrovolného pokračování v pojištění velmi podstatně ulehčuje.

Další velmi důležitou změnou jsou předpisy o volbě třídy, v níž má býti pokračováno. Dosud mohl pojištěnec pokračovati pouze ve třídě služného, v níž byl zařaděn v době zániku pojistné povinnosti, anebo v jedné ze tří tříd nejblíže nižších s tím obmezením, že pojistné zvolené třídy nesmí býti nižší nežli polovina pojistného třídy, v níž byl naposledy povinně pojištěn. Nově navrhované ustanovení rozšiřuje možnost volby na čtyři nejblíže nižší třídy a uvolňuje obmezení ohledně výše pojistného v tom směru, že pojistné nesmí býti nižší nežli 1/4 posledního pojistného v povinném pojištění na místě dosavadní 1/2. Dále se v průběhu dobrovolného pokračování v pojištění umožňuje změna třídy, což dosud přípustné nebylo. Tato změna jest ovšem přípustnou pouze v rozsahu, ve kterém jest možno voliti třídu dobrovolného pokračování v pojištění.

K § 65, odst. 1.

Změna obsažená v tomto ustanovení jest důsledkem odstranění bezpodmínečného starobního důchodu podle odstavce l dosavadního § 20.

K § 113, odst. 3.

Změny provedené v tomto odstavci odpovídají novým předpisům § 59 o obživnutí pojištění.

K § 124.

K odstavci 2.

Podle platného pensijního zákona jest základnou pro vyměření úhrnných dávek průměr služebních požitků započitatelných podle § 4 za posledních 12 měsíců před nápadem dávky, po případě za kratší dobu. Při provádění novinářského pojištění byla však doba 12 měsíců před nápadem dávky jakožto rozhodná doba pro stanovení pensijní základny shledána příliš krátkou a

sice se 2 hledisk. V první řadě se ukázalo v několika případech, že je možno využíti tohoto ustanovení ták, že zvýšením služebních požitků v krátké době před očekávaným nápadem dávky je docilováno zvýšení starobního, po případě invalidního důchodu neúměrného celkovému průběhu pojištění. Takto byla dána možnost k poškozování nositele pojištění, resp. celku pojištěneckého. Na druhé straně se však objevilo opětné nebezpečí opačné, totiž snížení starobního, po případě invalidního důchodu v důsledku intensivního a rychlého poklesu služebních požitků, kteréžto nebezpečí se stalo aktuálním jmenovitě v době nynější hospodářské krise. Bylo proto již po delší dobu nejen ve Všeobecném pensijním ústavu, nýbrž také v odborových organisacích novinářských uvažováno o přiměřené změně předpisu o stanovení pensijní základny. Jednání, jež v tomto směru bylo zahájeno mezi Všeobecným pensijním ústavem a odborovými organisacemi novinářskými, vedlo k dohodě o navrhovaném textu druhého odstavce § 124. Podle tohoto nového znění se rozšiřuje doba rozhodná pro výpočet pensijní základny na 60 měsíců před nápadem dávky, při čemž se však nepočítají při stanovení průměru služebních požitků všechny požitky docílené v průběhu této doby, nýbrž pouze nejvyšší služební požitky během 2 let a nejnižší služební požitky během l roku v rámci uvedené doby 60-ti měsíční. Tímto způsobem bude docíleno spravedlivějšího a celkovému průběhu pojištění přiměřenějšího průměru služebních požitků, jenž bude dostatečnou ochranou jak pro kolektivum pojištěnecké proti záměrnému zvyšování pensijního základu, tak i pro pojištěnce proti náhlému poklesu služebních požitků bezprostředně před nápadem dávky.

K odstavci 4.

Podle dosavadního znění tohoto odstavce měl novinářský pojištěnec nárok na starobní důchod po odbytí 420-ti příspěvkových měsíců novinářského pojištění, nejpozději však dokončením 60. roku věku, ovšem za předpokladu odbytí čekací doby, a to bezpodmínečně, t. j. i když setrval ve svém dosavadním zaměstnání, škodlivost bezpodmínečného starobního důchodu po stránce sociální jest vylíčena již v poznámkách k § 20 této důvodové zprávy a důvody tam uvedené pro odstranění bezpodmínečného starobního důchodu platí

ještě ve vyšší míře v novinářském pojištění, ježto zde napadá starobní důchod v nižším stáří, takže současný požitek obou důchodů, starobního a pracovního a z toho plynoucí sociálně politicky nežádoucí důsledky jsou častější. Proto navrhované znění tohoto dostavce dává novinářskému pojištěnci nárok na starobní důchod sice za dosavadních podmínek zákonných, avšak pod tou další podmínkou, že pojištěnec není již zaměstnán jako novinář podle odstavce 1 § 124.

K odstavci 5.

Podle odstavce 4 tohoto paragrafu má novinářský pojištěnec za splnění ostatních podmínek nárok na starobní důchod, není-li zaměstnán jako novinář podle odstavce 1. Podle tohoto znění by nárok na bezpodmínečný starobní důchod nebyl vyloučen tehdy, kdyby dotyčný pojištěnec byl dále zaměstnán v jiném povolání nežli novinářském. Tento stav by však nebyl sociálně účelným a jednak by novinářské pojištění příliš odlišoval po stránce starobního důchodu od obecného pojištění pensijního, kde bezpodmínečný starobní důchod se úplně odstraňuje, takže starobní důchod předpokládá absolutně, že důchodce není již zaměstnán. Na druhé straně by však nebylo spravedlivo, aby v případě zaměstnání nenovinářského byl odpírán celý důchod novinářský, poněvadž novinářské pojištění se ve své základní konstrukci rozpadá na obecné pojištění pensijní a na jakýsi druh obligatorního připojištění. Ohledně nároku plynoucího z tohoto (připojištění nelze uplatňovati důvody pro odstranění bezpodmínečného starobního důchodu tehdy, není-li dotyčný pojištěnec zaměstnán v povolání novinářském, jež jest základem pro toto připojištění, nýbrž v povolání jiném, jež s tímto zvláštním pojištěním nemá celkem žádné souvislosti. Proto navrhovaný nový odstavec pátý ustanovuje, že po dobu zaměstnám novinářského pojištěnce, jenž nabyl nároku na starobní důchod, v povolání novinářském odpočívá pouze ten díl starobního důchodu, jenž odpovídá obecnému pojištění pensijnímu. Naproti tomu se mu i v tomto případě vyplácí vyšší důchod plynoucí čistě z nadpojištění novinářského.

Novinářský pojištěnec, jenž nabyl nároku na starobní důchod a je v zaměstnání nenovinářském, bude samozřejmě podléhati pojistné povinnosti podle obecných

předpisů pensijního zákona. Aby se pojistné placené za toto pojištění shodnotilo ve prospěch pojištěnce, obsahuje tento odstavec předpis, že po skončení nenovinářského služebního poměru se důchod pojištěncův zvyšuje o příslušné zvyšovací částky za dobu jeho pojištění v dotyčném povolání nenovinářském.

K odstavci 6.

Právě jako předchozí odstavec připojuje se i tento odstavec jakožto nový. Obsahuje předpisy o t. zv. sociálním důchodu, jenž přísluší pojištěnci již od dokonaného 56. roku pro případ nezaměstnanosti. Jedná se zde o tutéž instituci, jež jest obsažena v navrhovaném § 20 této novely a pokud se týče jejího odůvodnění, platí tytéž důvody, které byly k § 20 uvedeny. Poznamenati sluší, že i tento důchod se vyměřuje z celého novinářského pojištění, tedy ve větší výši nežli zákonné.

K § 162 a), odst. 1.

Právo uspokojiti se z cenných papírů daných do zástavy (lombardovaných) přiznává se tímto ustanovením nositelům pojištění, obdobně jako je přiznáno obchodním bankám vzhledem k ustanovení čl. 310 až 312 obchodního zákona, dále zvláštními předpisy spořitelnám a ústavům, provozujícím úvěrové obchody pod státním dozorem. Pro případ, že by pojišťovacím ústavům takové právo přiznáno nebylo, bylo by nutno při prodlení dlužníka zápůjčku lombardní teprve zažalovati a po nabytí exekučního titulu zažádati o exekuční prodej. Vedením tohoto sporu mohlo by nastati nebezpečí v prodlení, takže by zatím mohla zástava klesnouti měrou ohrožující jistotu zápůjčky. Také zamezí se tímto ustanovením dlužníku možnost oddalovati různými neoprávněnými námitkami splatnost pohledávky.

Veřejným prodejem se tu rozumí veřejný prodej ve smyslu čl. 311 obchodního zákona, tedy prodej veřejnou dražbou (zejména podle § 28 obecního zřízení, zemského zákona pro Čechy ze dne 16. dubna 1864, č. 7 z. z., zemského zákona pro Moravu ze dne 15. března 1864, č. 4 z. z., a zemského zákona pro Slezsko ze dne 15. listopadu 1863, č. 17 z. z., nebo podle § 29 uváděcího zákona k obchodnímu zákonu ze dne 17. prosince 1862, č. 1 ř. z. z r. 1863),

resp. veřejný prodej ve smyslu § 306 obchodního zákona slovenského, tudíž prodej exekučním soudem ve smyslu § 115 exekučního zákona (zák. čl. LX/1881) ve znění čl. V, č. 21 zák. č. 23/1928 Sb. z. a v.

Neveřejným prodejem se tu rozumí neveřejný prodej ve smyslu čl. 311 obchodního zákona, tudíž neveřejný prodej obchodním dohodcem a, není-li ho, orgánem oprávněným k veřejným dražbám, resp. neveřejný prodej ve smyslu § 306 obchodního zákona slovenského, tudíž neveřejný prodej prostřednictvím věrohodné osoby.

Právo toto náleží již nemocenským pojišťovnám a Ústřední sociální pojišťovně podle ustanovení § 180 a) zákona č. 221/ 1924 ve znění zákona č. 184/1928 Sb. z. a n. Navrhovaným ustanovením má se dostali nositelům pojištění podle pensijního zákona stejného práva jako nositelům pojištění sociálního.

Kodstavci 2.

Nositelé pojištění nemají podle dnešních zákonných předpisů možnost vésti ihned exekuci pro svoje pohledávky, nejde-li o pohledávky na pojistném, a musí si vydobýti exekuční titul teprve soudním řízením. Jde tu především o pohledávky nositelů pojištění ze zápůjček, z dlužných úroků, anuit, vedlejších plnění a pod. Nutností žaloby a spojenou s tím ztrátou času může však býti dobytnost pohledávky ohrožena. Z tohoto důvodu přiznávají zvláštní zákonná ustanovení některým věřitelům právo uspokojiti se na dlužníku ihned bez předchozí žaloby. Tak na př. Hypoteční banka česká může žádati na soudu, aby ihned povolil exekuci uhrazovací podle výpisu z hlavních knih. Jest zajisté odůvodněno, aby toto právo příslušelo také nositelům sociálního pojištění. Tím budou tyto ústavy ušetřeny zdlouhavé cesty žalobní, která může ohroziti sirotčí jistotu pohledávky, ale také dlužníci útrat sporu, které by jinak museli nésti.

Ustanovení úplně stejné navrhuje se také v novele k zákonu o sociálním pojištění jako odstavec 2 § 180 a).

K § 176.

K odstavci 1.

Odstavec tento přijímá osnova beze změny.

Kodstavci 2.

Náklady spojené s prováděním tohoto paragrafu, jež nese státní pokladna, překročily daleko částky v důvodové zprávě k zákonu č. 26/1929 Sb. z. a n. předpokládané. Příčinou tohoto překročení jest okolnost, že oproti původnímu návrhu ministerské komise pro reformu pensijního zákona, jehož finanční dosah byl odhadován v důvodové zprávě, byl průběhem parlamentního projednávání osnovy zákona okruh osob oprávněných k nároku na státní příspěvek za dobu vojenské služby za války podstatně rozšířen. K dalšímu, původně nepředpokládanému zatížení státní pokladny by došlo, jestliže by bylo nutno přiznávati státní příspěvek za dobu odbytou podle zákona o válečných úkonech bez ohledu na to, zda jde o osobní válečné úkony podle § 4 zákona o válečných úkonech nebo o válečné úkony osob vojenskou službou vůbec nepovinných, které je ve smyslu § 6 zmíněného zákona konaly pouze proto, že byly zaměstnány v podnicích postavených pod vojenský dozor podle § 18 uvedeného zákona. Z textu § 176, odst. 3 zák. č. 26/1929 mohlo by jednotlivci býti vyvozováno, že státní příspěvek náleží oběma těmto druhům osob.

Úmyslem zákonodárce bylo však přiznati státní příspěvek výlučně osobám, které konaly fakticky vojenskou službu za války, ať již má frontě anebo jako osoby přidělené k osobním válečným úkonům podle § 4 zákona o válečných úkonech. Osobám ostatním, konajícím válečné úkony ve smyslu §§ 6 a 18 zákona o válečných úkonech, přiznávati státní příspěvek odůvodněno není, poněvadž tyto osoby vojenskou službu vůbec nekonaly, nebyvše jí povinny, resp. k ní odvedeny, anebo jsouce po odvedení vyreklamovány, byly po dobu svých válečných úkonů ve služebním poměru k podniku pod vojenský dozor postavenému a podléhaly tudíž pesijnímu pojištění, takže žádné újmy na svém pojištění nedoznaly. Proto se navrhuje změna odstavce 3 v tom smyslu, aby státní příspěvek byl přiznán kromě osob, které za války konaly činnou službu vojenskou, jen osobám, které byly povolány k osobním válečným úkonům podle § 4 zákonů o válečných úkonech, kteréžto osobní úkony jest s hlediska tohoto zákona pokládati za rovnocenné se službou vojenskou, poněvadž osoby k nim povolané byly právě tak, jako je tomu, při povolání k vojenské

službě, vytrženy ze svého občanského povolání; svou služby konaly u vojenských útvarů, i v poli (mimo bojovou linii, viz § 4 zákonů o válečných úkonech), nebo byly přiděleny má práci do závodů pracujících na vojenských dodávkách. Tím bude podstatně uleveno státní pokladně, poněvadž přiznání státního příspěvku také osobám konavším válečné úkony podle §§ 6 a 18 zákona o válečných úkonech lby znamenalo zatížení státní pokladny na př. u náhradních pensijních ústavů pouze za dobu od roku 1929 do konce r. 1933 obnosem téměř 15 mil. Kč a u Všeobecného pensijního ústavu za tutéž dobu částkou pravděpodobně vyšší, nehledíc ani k mimořádně značnému zatížení pro budoucnost, jež by ponechání dnešního znění zákona mělo za následek.

Vzhledem k tomu, že toto ulehčení státní pokladně je možné pouze změnou pojištěncům konavším neosobní válečné úkony příznivého ustanovení zákona, dlužno naopak změniti také některá jeho ustanovení, která se v praksi ukázala tvrdými. Zatížení, které z toho státní pokladně oproti dnešnímu stavu vzejde, má býti určitou protiváhou ulehčení, které jí přinese navrhované obmezení státního příspěvku na osobní válečné úkony.

Podle dosavadních ustanovení se státní příspěvek vyměřuje výlučně podle doby ztrávené ve vojenské službě, byť by zvýšení důchodu přiznáním státního příspěvku bylo v důsledcích toho jen zcela nepatrné. Tak byl přiznán na př. vdově, jejíž manžel zemřel ve výkonu vojenské služby hned na počátku války, státní příspěvek v míře tak nízké, že nemá pro důchodce praktického významu, nositelům pojištění však působí značné administrativní zatížení. Z těchto důvodů navrhuje se minimum státního příspěvku, jež činí u každého pojištěnce a důchodce, který skutečně konal vojenskou službu za války, Kč 240. - ročně. Toto zavedení minima státního příspěvku je ve shodě se zásadou uskutečňovanou stále více v zákonech sociálněpojišťovacích, které nedávají dávkám klesnouti pod určitou mez.

Dále se stanoví, že, zemřel-li pojištěnec u výkonu vojenské služby před všeobecnou demobilisací (28. února 1921), považuje se pro stanovení státního příspěvku k důchodu pozůstalých za dobu jeho vojenské služby za války doba ode dne jejího nastoupení až do provedení demobilisace, ježto jest zajisté

plně odůvodněno, aby pozůstalým po těch, kdož vojenskou službu za války zaplatili svým životem, dostalo se státního příspěvku ve výši maximální, t. j. takové, jako kdyby byl zemřelý konal vojenskou službu po celou dobu války až do provedení demobilisace.

Tato zlepšení dosavadních ustanovení jsou zajisté daleko více na místě nežli přiznávání státního příspěvku osobám, které se vojenské služby za války vůbec nijak nezúčastnily, byly po celou dobu svých válečných úkonů podle §§ 6 a 18 zákona o válečných úkonech pojištěny a tudíž ničeho na svém pojištění neutrpěly.

Finančně nepadá ustanovení o zvýšení státního příspěvku vdovám a sirotkům po padlých vojínech vůbec na váhu, ježto počet vdov a dětí po osobách podléhajících pensijnímu pojištění před r. 1920 a padlých za války, které dnes požívají ještě důchod vdovský a důchod sirotčí (končící dosažením 18. roku věku dítěte), jest, jak patrno z pojistně matematické bilance Všeobecného pensijního ústavu k 31. XII. 1929, zcela nepatrný a činí u Všeobecného pensijního ústavu asi 20; zato morální váha tohoto navrhovaného ustanovení je velmi značná.

Finanční zatížení pak, jež způsobí státní pokladně zavedení minima státního příspěvku, je vzhledem k jeho výši Kč 240. u invalidních a starobních důchodů a vzhledem k nepatrnému počtu důchodců, kteří přicházejí v úvahu, neveliké.

K odstavci 3.

Ježto zvýšení důchodu podle § 176 p. z. jest důsledkem vojenské služby pojištěnce za války, jež s vlastním průběhem pojištění a se služebním poměrem k zaměstnavateli nemá ničeho společného, není odůvodněno, aby k němu bylo přihlíženo při stanovení nejvyšší přípustné výměry důchodu podle § 24, odst. 1., a částek, pod které nesmí výměra důchodů klesnouti podle ustanovení § 24, odst. 2., § 25, odst. 4., § 32, odst. 1. a § 34, odst. 2. a 3., a dále, aby zaměstnavatel si směl toto zvýšení sraziti ze svých smluvních závazků k poskytování zaopatřovacích požitků nebo ze zákonného plnění podle zákona 130/1921 Sb. z. a n. Proto se připojuje nový odstavec 3., který obsahuje příslušná ustanovení.

K odstavci 4.

Pro přiznávání státního příspěvku válečným poškozencům za dobu, po kterou byli po propuštění z vojenské služby neschopni k výkonu svého povolání, stanoví se zásada, že příspěvek má býti přiznáván, pakliže pojištěnec vykazoval v této době nejméně 50% neschopnost ve smyslu zákona pro péči o válečné poškozence, ježto při této neschopnosti možno míti důvodně zato, že takový pojištěnec byl neschopen k výkonu svého povolání ve smyslu pensijního zákona, jak § 176 vyžaduje. Toto navrhované ustanovení uzákoňuje pouze praksi, jíž se nositelé pojištění při provádění zákona se souhlasem ministerstva sociální pece řídí.

K odstavci 5.

Přejímá se beze změny nynější odstavec 4.

K odstavci 6.

Jako další změna dosavadních ustanovení navrhuje se prodloužení lhůty k podání žádostí za státní příspěvek do uplynutí 6 měsíců po vstoupení tohoto zákona v účinnost z důvodu, že po 30. VI. 1930, t. j. po lhůtě stanovené zákonem č. 26/ 1929, Sb. z. a n., došly četné odůvodněné žádosti za přiznání státního příspěvku, jež dříve nebyly podány z důvodu neznalosti zákonného ustanovení neb nemožnosti opatřiti si příslušné doklady, o nichž bylo mylně předpokládáno, že musí býti předloženy spolu se žádostí. Ježto státní příspěvek může býti přiznán jen těm, kteří skutečně vojenskou službu za války konali a získali alespoň jeden příspěvkový měsíc buď před nastoupením vojenské služby anebo po jejím skončení nejpozději do dne provedení demobilisace (28. II. 1921), nelze se z prodloužení lhůty k podání žádosti obávati, že by výhody státního příspěvky docílily osoby, které by na státní příspěvek neměly morálního nároku.

K čl. II.

K odstavci 1.

Podle ustanovení tohoto článku poskytují náhradní ústavy důchody podle § 20, odst. 2., nikoliv ve výši, která by příslušela podle ustanovení stanov, nýbrž ve

výši, která odpovídá pojištění provedenému podle ustanovení zákonů č. 26/1929 a č. 125/1931 Sb. z. a n. Důvodem tohoto ustanovení jest, že by přiznávání důchodů ve výši nároků získaných podle stanov, jež jsou namnoze daleko vyšší nároků zákonných, znamenalo pro náhradní ústavy značné zatížení, které by pro ně bylo těžko únosné vzhledem k okolnosti, že tyto ústavy vykazují z velké části dosud neuhrazené deficity následkem zvýšení pensijních základů v důsledcích zákonů z r. 1920 a 1929, a že jejich finanční situace je oproti Všeobecnému pensijnímu ústavu nepříznivější také proto, že následkem svého poměrně delšího trvání a započítání dříve odsloužených let svým členům do pojištění mají poměrně větší procento důchodů oproti aktivním pojištěncům, nežli má nositel pojištění zákonného.

Další důvod zmíněného ustanoveni je, že u náhradních ústavů zisk ze zrušení bezpodmínečného důchodu starobního nevyváží v důsledku propouštění značného počtu aktivních zaměstnanců, zejména u velikých podniků, majících své náhradní ústavy, zatížení, jež bude resultovati z t. zv. důchodu sociálního podle § 20, odst. 2, a dále, že většina náhradních ústavů podrží vedle sociálního důchodu také bezpodmínečný důchod starobní, poněvadž tento důchod odpovídá namnoze ustanovením služebních smluv, ať individuálních či kolektivních, které u zaměstnanců pojištěných u náhradních ústavů jsou obvyklé.

Konečně také padá na váhu, že by sociální důchod poskytovaný ve výši odpovídající stanovám mohl vésti k dalšímu restringování, čímž by se dnes beztak svízelná situace náhradních ústavů ještě podstatně zhoršila.

Možno-li z uvedených důvodů připustiti, aby t. zv. důchod sociální byl u náhradních ústavů přiznáván pouze ve výši zákonné, nebylo by odůvodněno, aby pozůstalým po důchodci požívajícím důchodu podle § 20, odst. 2 byl vyměřen důchod vdovský a důchod sirotčí pouze ve výši odpovídající důchodu sociálnímu. Neboť v případě, že by příjemce důchodu sociálního tohoto důchodu vůbec nepobíral a zemřel jako aktivní pojištěnec, vyměřovaly by se v důsledcích celé matematické konstrukce zákona i náhradního pojištění důchody po-