sobilé živnostníky, kteří za paušální náhradu intervenovali při schůzích společenstevních zdůrazňujíce důležitost a objasňujíce možnost provádění dobrovolného starobního pojišťování živnostnictva. Mimo tyto intervence konsulentů, na jichž výsledky spoléhal fond především - v předpokladu, že vysvětlení z úst příslušníka stavu najde spíše důvěru než slovo úředníka, v němž spatřován mnohdy spíše agent než rádce - byla vykonána řada přednášek úředníky ústavu; jednotám obchodních grémií a řemeslnických a živnostenských společenstev uděleny podpory po 1. 000. Kč na pořádání přednášek.

Dále věnovaly různé peněžní ústavy značnější příspěvky k nadlepšení důchodů sestárlým živnostníkům, v r. 1907 pak zřízen u ústavu penízem 500. 000. - Kč, věnovaným zemí, nadlepšovací fond pro živnostníky, jehož úrokového výnosu užívá se: ke zvýšení důchodu těchto. Živnostenská společenstva byla pověřována obstaráváním jednatelství Zemského pojišťovacího fondu za odměnu.

Veškeré tyto akce měly však výsledky, které ani po kvantitativní ani po kvalitativní stránce nejsou uspokojivé. Ze zprávy Zemského pojišťovacího fondu ze dne 28. května 1921 budiž uvedeno:

a) Mnohá společenstva pojistila ze svého jmění, většinou nepatrného, všecky členy základními vklady pouze po 2. - K. o další vkládání se nestarajíce, členové pak sami buď ze svého ničeho nepřidali, nebo brzo přestali si na stáří vkládati.

b) Mnohá společenstva následkem odporu nebo lhostejnosti členu k uzavřenému pojištění zrušila během let tato pojištění hromadná a přenesše vklady takto získané na jediného člena zjednala aspoň jemu důchod za přispění nadlepšovacího fondu živnostenského, zemí založeného;

c) mnozí pojištěnci, za něž složila společenstva nepatrný vklad, kteří sami však ani haléře si nepřiplatili, domáhají se ve stáří důchodu a nadlepšení, jež jim dle stanov nemůže býti přiznáno;

d) některá společenstva pojistila ze svého jmění jednoho neb několik svých členů, nesledovala však ani při tom účel, pojistiti

dotyčné členy, nýbrž výhodně zúročiti své jmění, za pomoci zemského příspěvku na starobní důchody;

e) dotazy v zájmu členů vyřizovány bývají opožděně. Z těchto a jiných zkušeností plyne, že dobrovolné, byť sebe více podporované starobní pojištění stavu živnostenského nemá vyhlídky na úspěch.

Po kvantitativní stránce jest podle výroční zprávy z r. 1923 výsledek této téměř třicetileté akce dán těmito čísly: počet všech pojištěnců koncem správního roku 1923 dostoupil 92. 847. Během r. 1923 přibylo 1. 274 nových pojištěnců. Vkladů bylo složeno v r. 1923 Kč 1, 553. 448. -. Od počátku činnosti ústavu (4. dubna 1895) až do konce 1923 bylo složeno Kč 21, 742 818. Výše veškerých vyplácených ročních důchodů činila v r. 1923 Kč 553. 663. 44.

Oproti těmto výsledkům stačí uvésti, že pojištění podle této osnovy se má vztahovati bez pomáhajících členů rodiny na 1, 173. 144 pojištěnců, s ročním pojistným 310 milionů Kč a že výše všech vyplácených důchodů bude činiti již po 10 letech Kč 136, 000. 000, po dvaceti letech 419 milionů.

K ocenění těchto dvou řad číselných jest třeba podotknouti, že pojištění u Zemského pojišťovacího fondu jest neobyčejně výhodné a volbou tabulky úmrtnosti jeví se vůbec nejlacinějším pojištěním doživotních důchodů u soukromých pojišťoven.

Fakultativní pojištění v Belgii. - Druhým průkazem pro potřebu obligatorního pojištění jeví se vývoj sociálního pojišťováni na příklad v Belgii, kde od původního systému fakultativního pojištění dobrovolnými vklady, podporovaného příplatky státu, přešel stát přes pozoruhodné výsledky k obligatornímu pojištění, ježto výhod dobrovolného pojištění použil přece jenom zlomek obyvatelstva, a to lépe situovaného.

Je-li tedy patrno, že dobrovolným pojištěním nelze docíliti u této skupiny osob dostatečného zajištění pro případ invalidity, stáří a úmrtnosti, jest nutno hned předem upozorniti na překážky, které zdárnému provedení tohoto princípu se

staví v cestu, a na velmi nebezpečné důsledky, které nedokonalé provedení principu s hlediska finančně-matematického znamená.

Finančně-matematické principy pojištění.

K pochopeni nutnosti, aby obligatornost pojištění byla skutečně prakticky provedena, třeba uvážiti, že pojištění podle této osnovy jest zbudováno na týchž zásadách, jako pojištění dělnické. Tyto zásady lze shrnouti takto:

Poměr mezi pojistným a nároky má býti upraven tak, aby byla rovnováha mezi všemi budoucími příjmy a všemi vydáními nositele pojištěni, nehledě k státnímu příspěvku ke každému důchodu, uhrazovanému přímo státem. Zásadu tuto lze zváti zásadou hospodářské soběstačnosti, nositele pojištění.

Pojistné má býti stanoveno podle zásady průměrného pojistného, to je bez ohledu na stáři, povolání, pohlaví a jiné okolnosti, odlišující pojistné risiko jednotlivých pojištěnců. Zásadu tuto lze označiti zásadou solidarity v celé skupině, podrobené pojistné povinnosti.

Generace budoucí do pojištění vstupující, jichž složení podle stáří je daleko příznivější nežli u generace vstupující do pojištěni najednou při vstoupeni zákona v platnost, mají nésti značnou, část zatížení způsobeného touto tak zvanou počáteční generaci (zásada částečného přeneseni břemene na budoucí generace).

Systém nárokový a pojistné musí býti stanoveny tak, aby generace budoucně vstupující do pojištění nebyly zatíženy nad míru snesitelnou, tedy tak, aby pojistné jejich nepřevyšovalo pojistné u soukromých pojišťoven.

Pojistné budiž určeno tak, aby tesaurace čili správněji kapitalisace byla omezena na míru naprosto nutnou.

Výhodnost zvoleného finančního systému.

Příznivým důsledkem zvoleného finančního systému jest především poměrně nízké zatížení pojištěnců vzhledem k zvole-

ným dávkám. O důvodech, které vedly k volbě systému nárokového a odstupňovaného měsíčního pojistného bude pak pojednáno dále. Na tomto místě budiž pro posouzení výhodnosti zvoleného finančního systému uvedeno:

a) Srovnání s rakouskými návrhy. Nároky poskytované touto předlohou jsou daleko výhodnější pro pojištěnce, nežlí byly své doby nároky poskytované návrhem Beckovým a Bienerthovým, z nichž poslední, jak známo, byl v r. 1914, těsně před uzákoněním. Podle těchto obou návrhů měly osoby samostatně výdělečně činné při témže pojistném jaké měly odváděti dělnici v třídách prvních a druhých nárok pouze na důchod starobní a zaopatření pozůstalých a při mnohem delší čekací době, kdežto dělníci měli při menší čekací době ještě nárok na invalidní důchod. Naproti tomu poskytuje tato osnova osobám samostatně hospodařícím tytéž druhy nároků, jako zákon o pojištění dělníku, a to při pojistném jen neznačně zvýšeném oproti pojistnému třídy A a při důchodech, které jen ve zvyšovací částce jsou o málo menší nežli důchody třídy A pojištění dělnického. K ocenění výhodností tohoto návrhu jest nutno uvážiti, že složení podle stáří osob samostatně výdělečné činných je mnohem nepříznivější, nežli osob nesamostatných. Tuto okolnost nutno opětovné zdůrazniti, ježto bývá podceňována. Z tabulky č. l, odvozené ze sčítání lidu z 28. února 1931 jest patrno na př., že u živnostníků jsou obdobná čísla 37. 9% a 24. 1%. Naproti tomu jest ve stáří 45-60 roků dělnických pojištěnců 17. 8% a ve stáří 50-60 let pouze 11. 3%

Tímto přiblížením se dělnickému pojištění ve všech druzích nároků vyhovuje tato osnova podstatným námitkám rázu hospodářského a sociálně-politického, které byly proti rakouským osnováni z vážných stran pronášeny.

b) Zatížení počáteční a budoucích generací. - Základní myšlenka zvoleného finančního systému: přesunouti na generace budoucně do pojištění vstupující podstatnou část břemen pojištění počáteční generace, jest patrná z tabulek č. 2, 2a, 2b.

Tabulka č. 1.

Věkové rozvrstvení osob, samostatně hospodařících.

Z tabulky vyplývá, že by pojištění podle této osnovy měli platiti všichni příslušníci počáteční generace, kdyby pojištění jejich bylo provedeno zvláště, kdyby tedy nesli náklady svého pojištění sami (bez správních nákladů a léčební péče), každý Kč 576. 37 ročně. Naproti tomu vyžadovalo by pojištění generací, které v budoucnosti budou do pojištění vstupovati, pouze nákladů Kč 353. 35 ročně. Utvořením jediné velké massy z dnešních a všech v budoucnosti přistupujících pojištěnců s jednotným příspěvkem a přenesením podstatné částí břemen s počáteční generace na generace budoucí jest docíleno, že mohou všichni dnešní i budoucí pojištěnci platiti pouze jednotné pojistné ve výši Kč 397. 12 ročně (bez přirážky na správní náklady a léčebnou péči).

c) Srovnání se soukromými pojišťovnami. - Zvolený finanční systém poskytuje pojištění - což je přirozeno - podstatně levněji, nežli je dosaženo u soukromých pojišťoven. Za pojistné Kč 264. -, ročně obdrží při dosažení 65 roků živo-ta 35letý pojištěnec podle § pojišťovny A důchod Kč 1859. -, podle § pojišťovny B důchod Kč 2336. -; podle této osnovy obdrží 35letý pojištěnec za pojistné Kč 240. -, při dosažení 60 roků života i se státním příspěvkem roční důchod Kč 3. 600. -.

Srovnání těchto cifer jest však pouze možné, uvážíme-li, že u životních pojišťoven platí se pojistné i když pojištěnec je invalidní a vzniká pouze nárok na důchod starobní při dožití 60 roku, kdežto podle této osnovy přestává placení pojistného nastoupením invalidity a kromě starobního důchodu má pojištěnec již po 31elé čekací době v případě invalidity nárok na důchod invalidní a pozůstalí v případě úmrtí pojištěncova nebo důchodcova na příslušný důchod vdovský a sirotčí. Mimo to zvyšuje se každý důchod invalidní i starobní o 10% za každé dítě mladší 17 let. Dále jest třeba znovu zdůrazniti, že 223. 529 pojištěnců bude více než 45 raků starých: a dokonce 144. 884 pojištěnců bude více než 50 roků starých; 80. 389 pojištěnců bude starších než 55 roků.

Výhodnost s ohledem na správní náklady.

Ve stanovení jednotného příspěvku bez ohledu na stáří, pohlaví, zaměstnání, a jiné individuelní znaky pojištěncovy, projevuje se zdravá myšlenka solidarity v sociálním pojištění, podle niž osoby mladé, příznivého zdravotního a hospodářského stavu pomáhají nésti náklady pojištění osob starších a nepříznivého zdravotního a hospodářského stavu.

Přes to však nutno zdůrazniti, že i pro pojištěnce, kteří jsou s to dobrovolně opatřiti si zabezpečení pro případ invalidity a stáří, převyšuje cena pojištěni poskytovaného tímto návrhem oběti, které věnují na jeho získání placením příspěvků. Výhoda jednotného příspěvku pro zjednodušení administrativy a tím zmenšení správních nákladů jest všeobecně známa. V důsledku jednotného pojistného a jiných okolností byly odhadnuty správní náklady bu-

doucího pojištění obnosem asi 8% zaplacených příspěvků, tudíž daleko méně nežli jsou náklady soukromých pojišťoven.

Proveditelnost zvoleného finančního systému.

Aby nesporných výhod zvoleného finančního systému o jednotném pojistném mohlo býti docíleno, musí býti splněny určité podmínky; a právě splnění těchto podmínek působí určité potíže. Bylo by osudným omylem obtíže tyto přeceňovati.

Provedení principu obligatornosti.

Jest to v prvé řadě zdárné provedení principu obligatornosti, které jest nezbytnou podmínkou pro úspěch zvoleného finančního systému. Obtíže, které tu vznikají jsou vystiženy v části všeobecné. Zde buďtež pouze krátce shrnuty cesty, kterými bylo rozšíření tohoto problému hledáno.

Při provedení principu obligatornosti naskýtá se známé dilema: Nucení pojištěni se zavádí, ježto jedná se o vrstvy sociálně a hospodářsky právě tak slabé jako jsou vrstvy dělnické u nichž nelze na základě principu dobrovolnosti docíliti pojištění v dostačující míře. Ale ježto právě u skupiny podrobené pojištění podle této osnovy osoby hospodářsky a sociálně slabé jsou současně pojištěnci a mají odváděti pojistné, vznikají obtíže pro provedení principu obligatornosti.

Z tohoto dilematu jest nutno hledati východisko, ježto neúplná realisace principu obligatornosti znamená finanční ohrožení nositele pojištění, neboť nebude-li možno vynutit, aby pojištěnci odváděli pojistné, nastane zcela jistě nepříznivý výběr risik v tomto smyslu, že pojištění budou udržovati zvláště osoby starší, nebo nedobrého zdravotního stavu. A právě velmi silné obsazení vyšších ročníků stáří u této skupiny sesiluje toto nebezpečí. Tím by však byly porušeny předpoklady pojištění o průměrném pojistném. Avšak nalézti východisko z tohoto rozporu není snadno. Vymáhání pojistného exekucemi nevede právě u této skupiny pojištěnců vždy k cíli a vede k protimyslnému často uváděnému důsledku, že mají býti exekuci opatřeny

prostředky, aby mohl v 60 roce stáří, tedy na př. po 20 až 40 letech býti exekvovanému přiznán doživotní důchod. Naproti tomu druhá možnost t. j. redukce příspěvkové doby následkem neplacení pojistného, vedla by právě u hospodářsky slabých elementů, pro něž se obligatorní pojištění právě zavádí, ke zmaření vlastního účelu pojištění: k vyplácení důchodů v případě invalidnosti nebo stáří by nedošlo, anebo byly by vypláceny důchody snížené.

Z různých návrhů jak obeplouti toto úskalí počítá osnova s možností, aby bylo použito pro pojištění osob samostatných služeb živnostenských společenstev. Ovšem nikoliv jako orgánů pojištění, neboť by to vyžadovalo úplného jich přetvoření a vypravení byrokratickým aparátem, nýbrž jakožto důvěrnických orgánů ústředního ústavu, které by jej informovaly o příčinách neplacení pojistného a po případě by za své členy, kteří z nezaviněných příčin platiti nemohou, ručily, nebo na př. zálohu ze zvláštního, k tomu účelu utvořeného fondu pojistné odváděli. Je pravděpodobno, že ve společenstvech mohla by si vychovati Pojišťovna osob samostatných vhodný orgán pro zjišťování individuelních příčin neplacení pojistného, dále že placení pojistného v odůvodněných případech (schudnutí, nemoc a pod. ) ze společných prostředků zabránilo by zneužívání. Kromě toho dalo by provádění tohoto úkolu společenstvům nový důležitý cíl a vdechlo by jim nový život.

Avšak společenstva se brání proti převzetí tohoto úkolu hlavně odkazem na finančně slabá společenstva, která by ručením za neplacené a exekucí nedobytné pojistné ohrožovala své členy.

Bylo dále uvažováno o tom, zvláštní přirážkou k pojistnému krýti ztráty, které vzniknou pojišťovně neplacením pojistného a bezúspěšnými exekucemi. Avšak proti tomuto řešení stačí, kromě naprosté nemožností jakéhokoliv odhadu, poukázati na nebezpečí, které tkví ve zvýšení laxnosti v placení premie, kdyžtě pojištěnec může poukázati na přirážku, odváděnou ku krytí ztrát vznikajících z neplacení příspěvků jinými pojištěnci. V tomto směru znamenal by návrh paradoxní stav, že by pojištěnci platili na ztráty vznikající z neplacení. Kromě toho ohrožovalo by zvý-

šení pojistného pro řádné platící pojištěnce výhodnost pojištění.

II.

Rozsah pojistné povinnosti a riskové společenství.

Okruh osob pojištěním povinných. - O důvodech, které vedly k vymezení pojistné povinnosti, způsobem zvoleným v § 2, jest pojednáno v části všeobecné. Na tomto místě budiž jenom ze statistiky daně z příjmu a ze sčítání závodů z roku 1902 tab. 3, 3a, doloženo, že při omezení okruhu osob pojištěním povinných bud výší ročního příjmu nebo počtem pomáhajících dělníků, jak se stalo v rakouském návrhu Beckově i Bienerthově, byla by vyloučena poměrně nečetná skupina osob samostatně hospodařících. Výhody této výluky jsou však více než stráveny zvýšením správních nákladů, které by vzniklo udržováním evidence, z přestupu a pod., jak poukázáno již v části všeobecné. Definice pojistné povinnosti umožňuje na základě sčítání lidu z r. 1931 odhadnouti počet osob, které budou podléhati pojistné povinnosti.

Proti takto určenému počtu pojištěnců bylo namítáno, že zahrnuta je v něm hlavně v zemědělství početná skupina osob, u nichž je nesnadno určiti, je-li hlavní jejich zaměstnání rázu samostatné nebo nesamostatné činnosti, při čemž právem lze poukázati na neurčitost a měnlivost znaku »hlavní a vedlejší zaměstnání«, zjišťovaného při sčítání lidu. Avšak proti této námitce lze uvésti, že počet osob, zařazených takto do skupiny osob samostatně hospodařících, jest úplně, aneb z největší části vyvažován obdobnou nepřesnosti v počtu dělníku, dále, že odchylka od skutečného stavu, - je-li vůbec nemůže býti veliká, ježto by měla reflex na počet pojištěnců dělnických. V důvodové zprávě k zákonu ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n. jest však poukázáno právě na to, že počet dělníků, zjištěných sčítáním lidu v roce 1921 jest asi o 10% větší, než počet pojištěnců u nemocenských pokladen, což by dokazovalo, i když vezmeme ohled na nezaměstnanost a neúplné zachycení všech pojištěnců, opak uvedené hypotésy. Kromě toho jest nutno uvážiti,

že na výpočty pojistného by mělo zvětšení nebo zmenšení počtu pojištěnců oproti skutečnému stavu vliv pouze tehdy, kdyby složení podle stáří této neprávem zahrnuté nebo vynechané skupiny pojištěnců bylo jiné, nežli zbytku. To však v daném případě nelze předpokládati. Lze tedy počet zjištěný sčítáním lidu považovati za spolehlivý pro účely výpočtu, i když úplné zachycení všech pojištěním povinných osob bude možné teprve průběhem delší doby.

Při tom bude nutno osoby, u nichž se střídá pravidelně samostatné výdělečná činnost s činností nesamostatnou, zařaditi trvale do jedné nebo druhé skupiny pojišťovací. To však je možno provésti pouze administrativně podle zkušeností, získaných z pojištění.

Vyloučení osob nízkého stáří. - Osoby nízkého stáří mezi 15-19. rokem vykazuje sčítání lidu v živnostech úhrnem číslem 4286 osob samostatně výdělečně činných.

Riskové společenství. - Předložený návrh zákona tvoří pro provádění pojištění všech osob samostatně hospodařících jediného nositele pojištění, který má prováděti za pojistné a při týchž dávkách pojištění příslušníků, pojištěnců ze skupiny průmyslu, obchodu, živností a svobodných povolání.

III. Nárokový systém.

Úvod. - Volba nárokového systému pro pojištění osob samostatně výdělečně činných působí obtíže jednak tím, že není kromě švédského národního pojištění a kromě rumunského pojištění živnostníků zkušeností o podobném pojištění v cizině a poměry v obou zmíněných zemích, jakož i celá konstrukce pojištění jsou příliš odlišné, než aby jich mohlo býti použito.

Dále je nutno uvážiti, že invalidní a starobní pojištění dělnické, prováděné již po celé desetiletí v celé řadě zemí, neodpovídá ve všech směrech potřebám skupiny osob samostatné hospodařících. Z toho důvodu nemohla komise dlouho sjednotiti se na druzích nároků a na podmínkách pro ně.

Za nejvhodnější uznán způsob, aby poskytl pojištěnci v době stáří náhradu za výdělek v živnosti.

Tabulky předložené odborné komisiumožnili však volbu nárokového systému o jiných druzích nároku a o jiné výši důchodů. Z těchto tabulek uvádí se zde tab. č. 4, z níž možno kombinací odvoditi pojistné též pro jiné seskupení nároků.

Nárokový systém osnovy. - Pojistný plán osnovy jest tento: Po dokončení čekací doby 36 měsíců, která' se prodlužuje pro případ, že by část příspěvkové doby byla získána v dobrovolném pojištění, poskytuje se důchod pro případ invalidity, který se skládá ze základního obnosu Kč 2. 000. - a ze stoupání, jež za každý příspěvkový měsíc činí různé částky dle pojištěných tříd, tak, aby důchody starobní činily při dosažení 60 roků v I. tř. 3. 600. -, II. 6. 000. -, III. 9. 000. -. IV. 12. 000. -, V. 18. 000. -, VI. 24. 000. - Kč.

Vdovský důchod pro případ invalidity vdovy náleží ve výši jedné poloviny důchodu invalidního.

Nárok na důchod sirotčí má dítě mladší 17 let v případe úmrtí pojištěného otce nebo pojištěné matky. Důchod sirotčí činí pro jednostranně osiřelé dítě jednu pětinu, pro oboustranně osiřelé dítě dvě pětiny invalidního nebo starobního důchodu.

Má-li osoba požívající důchodu invalidního nebo starobního dítě nebo děti mladší 17 let, zvětšuje se její důchod po dobu, po kterou o ně pečuje, o příplatek, jenž činí za každé dítě jednu desetinu důchodu.

Není-li nároku na důchod vdovský, vyplácí se odbytné ve výši důchodu invalidního nebo starobního.

Důchod invalidní. - Původním plánet odborné komise bylo ve shodě s obdobnými návrhy cizími (viz na př. »Leitsätze« rakouského ministerstva sociální péče) a ve shodě s rakouskými předválečnými návrhy (Beckův a i Bienerthův) omeziti pojištěni osob samostatně hospodařících na pojištění důchodů starobních a zaopatřeni pozůstalých (důchody vdovské a sirotčí). K tomuto omezení dávek vedla v prvé řade úvaha o nákladech pojištění, které abstrahujeme-li od státního příspěvku nese zde výlučně pojištěnec, kdežto v pojištění dělnickém zúčastněn jest na nákladech polovinou pojištěnec a druhou polo-

vinou zaměstnavatel. Lze tudíž pochopiti snahu zmenšiti omezením v dávkách náklady pojištěni, které vzhledem k nepříznivému složení pojištěnců podle věku jsou při stejných dávkách samy o sobě vyšší než pojištění dělnické.

Dále vedla k tomuto omezení na starobní důchod úvaha o nesnázích provádění invalidního pojištění pro skupinu osob samostatných. Bylo opětovné poukazováno na to, že schází pro vymezení pojmu invalidity objektivní podklad, který jest v dělnickém pojištění dán okolností, že přiznám invalidního důchodu jest spojeno u dělníka se ztrátou mzdy, tedy pramene obživy. A že nevyplácí se mzda, lze zjistiti objektivně nejjednodušším způsobem. U živnostníka nebo zemědělce schází tento objektivní podklad a nemůže býti dobře nahrazen výdělkem, neboť, jak opětovné bylo dokládáno, nemusí býti invaliditou samostatně hospodařící osoby, důchod plynoucí z jejího podniku zastaven a často ani změněn.

Na stejnou obtíž naráží vyměřování invalidního důchodu, ježto opět tu schází objektivní měřítko, kterým u dělníka je mzda.

Další obtíž je rázu organisačního. Provedení invalidního pojištění v dělnickém pojištění je usnadněno přičleněním k nemocenskému pojištění. Organisační výhoda této úpravy záleží v tom, že jsou takto pro provádění pojištění získány místní, tedy pojištěnci bližší orgány. Pro pojištěni osob samostatně hospodařících scházejí však tyto místní orgány, které pro vyšetřeni invalidity, kontrolu, evidenci důchodců a léčebnou službu jsou žádoucí a musí byli tedy utvořeny jako expositury.

Provedení invalidního pojištění bez současného provedení pojištění nemocenského mohlo by dále vésti k tomu, že ústav provádějící invalidní pojištění by musel z veliké části převzíti, po případě proti úmyslu zákonodárcovu, poskytování důchodů nemocenských, neboť není-li nemocenského pojištění a schází-li tudíž zařízení poskytující podpory pro případ kratší nebo delší nemoci, nelze ubrániti se pochopitelné snaze pojištěnců, hlasití déle trvající případy onemocnění a případy nemoci v době hospodářské tísně jako případy invalidity a vyžadovati pro ně od-