tomu u zaměstnance. Proto jednak potřeba pojištění pro případ invalidity u osob samostatných nebyla tak živě pociťována, jako u dělnictva, kde se stala přímou potřebou životní; jednak škoda je těžko zjistitelná a proto nebezpečí simulace neskonale zvýšeno a existence pojištění ohrožována.

Nebylo proto divu, že z kruhů zemědělských bylo původně jasné prohlášeno, že si nepřejí pojištěni invalidního a že i v kruzích živnostenských, jež zásadné setrvaly na tomto druhu pojištění, bylo připuštěno, že musí býti omezeno na krajní případy.

Předložená osnova snažila se jíti střední cestou; zavádí sice pojištění invalidní, ale pouze pro případy úplné neschopnosti výdělku v povolání, jejíž následkem jest pokles výnosu podniku pod polovici výnosu posledních tři let. Obtíže, spojené s obranou proti simulaci nejsou tím sice odstraněny, ale jsou tak zmírněny, že lze doufat, že v několika letech budou odstraněny úplně, a to hned, jak zmizí dnešní hospodářské poměry, a tak se stane tuto pojištění vzorem všem ostatním.

Ještě jinou obtíž bylo při tomto předměte překonati. Invalidita je pravidelně důsledkem nevyléčitelné choroby nebo úrazu. U choroby vyžadující lékařského ošetřování, která obyčejně způsobuje úplnou neschopnost výdělečnou, nelze v četných případech napřed věděti, jak dlouho bude trvati a zejména zdali nebude míti trvalých následků. Je proto nebezpečí, že každá choroba bude pak prohlašována za invaliditu, že invalidní pojišťovna bude zatěžována velikým množstvím ohlášení invalidity, vyšetřováním jejím, vyřizováním žádostí za dávky a spory, když žádosti odmítne. U zaměstnanců tohoto nebezpečí není ve větším rozsahu, poněvadž všichni zaměstnanci jsou pojištění pro případ nemoci a ve vlastním zájmu budou se nejdříve domáhati dávek pojištění nemocenského, jež jsou vyšší nežli dávky pojištění invalidního. A teprve po uplynutí jednoho roku vyčerpají narok na dávky pojištění nemocenského a budou se hlásiti o dávky pojištění invalidního. U osob samostatných však není tohoto ochranného ventilu. Proto bylo nutno chránili pojišťovnu a tím ovšem i pojištěnce před tím, že by již každá nemoc byla prohlašována za invaliditu a z jejího důvodu byly požadovány dávky

pojištění invalidního. Způsob nalezen obdobný, jako u pojištění dělnického. Je-li nemoc podkladem invalidity, mohou býti vyžadovány dávky pojištění invalidního teprve tenkrát, bude-li tato nemoc vyžadovati pravděpodobně ošetřováni lékařského déle jednoho roku.

Všechny ostatní dávky podle předložený osnovy rovnají se v podstatě pojistným dávkám, jež zaměstnancům zabezpečuje zákon č. 221 z r. 1924. Tyto dávky byly odůvodněny v důvodové zprávě k tisku č. 4186; proto se zde prostě poukazuje k duvodům tam uvedeným.

Pojistné.

Jako v pojištění zaměstnanců, tak i v pojištění osob samostatné hospodařících uhrazují se dávky pojistné podle zásad pojistné matematiky průměrným pojistným, které vypočítá se pro celek pojištěncův tak, aby hodnota všech budoucích přijmu spolu se jměním ústavu stačila podle zásad pojistné matematiky k úhradě všech budoucích výdajů na dávky podle tohoto zákona, na náklady léčebné péče a na správní a jiné výdaje, přípustné podle tohoto zákona. Kdyby pojistné nestačilo, má se doplniti z výnosu daně výdělkové.

Jinak převzata byla do IV. části tohoto zákona - - o pojistném a o peněžním hospodářství pojišťovny - v podstatě ustanovení obdobné části zákona č. 221 z r. 1924, jež byla ve všech podrobnostech odůvodněna v důvodové zprávě vládního návrhu (tisk č. 4186) a ve zprávě sociálněpolitického a rozpočtového výboru poslanecké sněmovny (tisk č. 4795), pokud se ovšem jevila nyní potřeba jich vzhledem k odchylnému rázu pojištění osob samostatných.

V jednom směru obsahuje však lato osnova důležitou změnu oproti zákonu o pojištění zaměstnancův.

Povinné pojištění předpokládá, že bude opravdu zaplaceno všechno pojistné, s nímž pojišťovna podle zákona jest opravněná

počítati. U pojištění zaměstnanců tvoří dosti bezpečnou záruku, že tento předpoklad bude splněn, hrozba, že pojistné bude vymáháno exekuci na zaměstnavateli, jenž podle zákona jest povinen platiti pojišťovně celé pojistné, tedy i polovici, při

padající na pojištěného zaměstnance. Vymáhání pojistného byla v posledních letech věnována nemocenskými pokladnami zvýšená péče. V budoucnosti bude tato nutnost ještě naléhavější, poněvadž výše důchodů pojištění invalidního a starobního závisí na výši zaplaceného pojistného.

Ovšem i předložená osnova umožňuje, aby pojistné i s úroky bylo vymáháno soudní exekucí. Ale jest nutno přiznati si, že lato hrozba nemůže míti téže účinnosti jako v zákoně o pojištění zaměstnancův. Při pojištění zaměstnancův vymáhá pojišťovna na zaměstnavateli pojistné ve prospěch třetí osoby - pojištěného zaměstnance - jemuž ostatně zaměstnavatel polovici již strhl ze mzdy nebo mohl strhnouti. Zde však má pojišťovna vymáhati pojistné na pojištěnci v jeho vlastní prospěch a ztíži mu po případě značně možnost výživy dnes, za tím účelem, aby mu mohla vypláceti, až se tento pojištěnec stane pro poruchy tělesné nebo duševní úplné neschopen výdělku, důchod invalidní, nebo až dosáhne 60tého roku, důchod starobní. Třeba tento postup byl ve shodě se zakonem, jest jisto, že by pojišťovna nemohla ve větším rozsahu takto zasahovati. Kdyby však pojišťovna postupovala mírněji, způsobila by v brzku, že by byly zničeny předpoklady povinného pojištění a že by se celé pojištěni osob samostatných shroutilo.

Bylo proto nutno pomýšleti na to, jak zabezpečiti pojišťovně příjem pojistného, jehož, pojišťovna nemůže docíliti exekucí, buď že z uvedeného důvodu nemůže vůbec vésti exekuci, nebo že exekuce nemá výsledku.

Bylo by si přáti, kdyby zákon sám mohl docíliti, aby každý jednotlivý pojištěnec ve vlastním zájmu se snažil, aby pojistné sám zaplatil a aby nespoléhal, že je za něho zaplatí jiní. Proto bylo pomýšleno na odstupňování státního příspěvku podle toho, jakou část povinného pojistného pojištěnec sám zaplatil. Takové opatření bylo by jisté důvodno. V pojištění zaměstnaneckém má státní příspěvek, jenž je stejný u každého důchodu toho kterého druhu, funkci vyrovnávací, poněvadž zmenšuje rozdíl mezí důchody osoby, která byla dlouho pojištěná v nejvyšší mzdové třídě, a osoby, která po případě byla stále pojištěna v nejnižší tří-

dě. V pojištěni osob samostatně hospodařících není rozdílu pojištěného výdělku. Všichni pojištěnci platí stejné pojistné, jehož ekvivalentem je stejný důchod. Důchod je vyšší nebo nižší pouze podle toho, zdali pojištěnec zaplatil pojistné za větší počet příspěvkových měsíců či za menší počet. Tento rozdíl nemá tedy rázu sociálního. Státní příspěvek nemusí zde míti sociální funkci vyrovnávací a nemůže jí míti. Mohlo by ho býti proto použito aspoň z části jako odměny za správné plnění zákonných povinností platebních. Ale provedení této myšlenky naráží na veliké obtíže správní; mimo to státní příspěvek bude po uplynutí jisté doby pojistné tvořiti poměrně malou část příjmu důchodcova, takže případný malý úbytek jeho nebyl by pro pojištěnce dostatečnou vzpruhou pro správné placení pojistného. Nebylo proto možno tímto způsobem zabezpečiti placení pojistného.

Bylo proto třeba hledati jiný prostředek, jak pojišťovna, představující celek pojištěncův, by mohla přijíti ke svému. V jednání komise bylo navrhováno, aby nedobytné pojistné uhradil nějaký územní svazek (stát, obec).

Myšlenka tato nemohla býti přijata. Naše zákonodárství vychází ze zásady pojištění. Kdyby celek občanstva měl býti nucen hraditi schodky na pojistném osob samostatných, dostali bychom se do velmi nebezpečné a nežádoucí blízkosti veřejného zaopatření. Tu by však právem vznikla otázka, proč má býti zatěžován celek občanstva ve prospěch osob samostatně hospodařících a proč se tak nemá díti ve prospěch zaměstnancův.

Naproti tomu není důvodu, proč by určitá skupina pojištěnců, tvořící tak jako tak celek, s nímž pojištění musí počítati, neměla býti rukojmím za pojistné, nedobytné na jednotlivých členech. Toto uplatňování zásady »jeden za všechny, všichni za jednoho« vedlo k myšlence, aby živnostenská společenstva byla takovými rukojmími za své členy. Tato myšlenka nemohla ihned býti uskutečněna. Neboť její schválení nebylo by se vůbec dotklo otázky, kdo bude ručití za pojistné ve skupině zemědělské, kde podobné organisace zájmové dosud není. Tato obtíž bude však odstraněna, budou-li i zemědělská společen-

štva zákonně zorganisovánu, jak vláda zamýšlí navrhnouti.

Dokud však tomu tak není, bylo třeba myšlenku zájmového ručení vtěliti v jiné roucho. Osnova rozvrhuje schodek na pojistném v obvodě berního úřadu ve formě přirážky ke všeobecné výdělkové dani na všechny pojištěnce ze řad živností, průmyslu a obchodu a svobodných povoláni, toho kterého berního obvodu, jenž takto tvoři pro pojišťovnu jednotný celek.

Tento návrh nejenom nenarazil na odpor, nýbrž byl považován za tak správný, že dokonce byl rozšířen až v požadavek, aby pojistné vůbec bylo vybíráno ve formě přirážky ke všeobecné dani výdělkové. Vláda však nemohla převzíti odpovědnost za uskutečněni tohoto požadavku. Především z důvodu mravního rázu. Pojištění má v každém jednotlivci vyvolati vědomí, že on sám ze svého výdělku tvoří fond. z něhož bude moci býti živ i když nebude schopen výdělku. Zákonné pojištění donucuje každého pojištěnce ke spoření, vychovává ho ke vědomí odpovědnosti za vlastní budoucnost. Tento mravní význam pojištění by byl ztracen, kdyby pojistné bylo uhrazováno přirážkou k dani. Naše daňová soustava směřuje k zásadě progresivnosti; z daní, jež pro účel tohoto zákona by přicházely v úvahu, všeobecná daň výdělková dnes dospěla progresivnosti. Rozvrh pojistného mohl by býti proveden pouze procentovou přirážkou k dani, vzaté za podklad rozvrhu, takže by poplatník platící vyšší daň ať pozemkovou, ať výdělkovou, platil i mnohem vyšší pojistné, ač pojištění zdaleka tak nepotřebuje jako poplatník s nižší daní, ba ač po případě proti své vůli do pojištění byl vtlačen donucovacím opatřením zákonným.

Proti uskutečnění této myšlenky mluví však i důvody finančné-technického a daňového rázu. Počítáme-li, že pojistné bude činiti průměrně Kč 60. - měsíčné, t. j. ročně asi Kč 720. - a že pojištěnců ze řad živností, průmyslu a obchodu a svobodných povolání bude 610. 540, muselo by býti na úhradu pojistného vybráno přirážkou ke všeobecné dani výdělkové (zárobkové) Kč 439, 588. 000. - ročně. V celé republice bylo předepsáno bez válečné přirážky na všeobecné dani výdělkové (zárobkové) v

tedy průměrně během 4 let asi 80 milionů Kč ročně.

Všeobecná daň výdělková jest však, jak známo, už nyní zatížena vedle přirážek státních, přirážkami těles samosprávných, které jsou také jednou z hlavních překážek, pro které ceny životních potřeb neklesají na výši, jaká by byla v souladu s hodnotou naší měny na zahraničních trzích.

Není proto možno tyto daně zatížiti ještě novou přirážkou na úhradu sociálního pojistného, zmnožiti obtíže vyvolávané těmito daněmi už dnes a nad to zatížiti sociální pojištění už napřed odiem, jež by zvýšení těchto daní pochopitelně vzbudilo. Proto osnova ukládá pojištěnci, - aby sám se staral o úhradu pojistného a připouští zatížení všeobecné daně výdělkové (zárobkové) pouze pro úhradu schodku vzniklého z jisté části pojistného.

Nezaplacené pojistné v nemocenských pokladnách v historických zemích z let minulých, z něhož část bude ještě zaplacena a pouze část zůstane nedobytná, činila r. 1922 pouze 0. 49% předepsaného pojistného; i když by z důvodů shora uvedených nesnáze, spojené s exekučním vymáháním pojistného byly značnější a nedobytné pojistné osob samostatně hospodařících bylo 20 větší a tak dosáhlo 10% a kdyby bylo stejnoměrně rozděleno na pojištěnce obou skupin, zatížilo by všeobecnou daň výdělkovou (zárobkovou) pouze přirážkou 16%.

Jak blíže vyloženo ve III. částí této důvodové zprávy, stanoveno bylo podrobnými výpočty pojistné pro každého pojištěnce. Toto pojistné slouží k úhradě dávek zákonných, tedy minimálních a jakákoliv jeho změna směrem nahoru zůstává pro získání nároků na dávky vyšší nebo pro dosažení příznivějších podmínek nároků na dávky v rámci dobrovolného pojištění neobmezena. Jinak má se tomu, zkoumáme-li výši pojistného jakožto maximální mez platební schopnosti pojištěnců hospodářsky slabých.

Vzhledem k různému stupni hospodářské vyspělosti jednotlivých územních obvodů našeho státu byla vyslovována obava, zdaž bude možno uložiti povinnost placeni pojistného ročně všem osobám samostatné hospodařícím, aniž by vzniklo nebezpečí přílišného zatížení vrstev drobných živnostníků a tím značná výše nevydobytelných příspěvků. Bylo poukazováno na chudé kraje horské v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a hlavně na naturální způsob hospodaření na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde prostředků na hotovosti se nedostává někdy ani k úhradě nejnutnějších životních potřeb.

Požadavku snížení pojistného pro pojištěnce hospodářsky slabé dá se vyhověti způsobem jiným. Dojdou-li zájmové korporace určitého územního obvodu (obchodní a živnostenské komory) k přesvědčení, že většina pojištěnců jejich obvodů by nesnesla platiti pojistné, mohlo by nařízením vlády býti stanoveno, že pro všechny pojištěnce určitého územního obvodu se omezuje pojištění na nižší dávky zákonné při placení pojistného sníženého na 12 Kč měsíčně. Osoby, jež podle svého hospodářského stavu by byly schopny a ochotny platiti příspěvky vyšší za účelem získání nároku na vyšší dávky, mohly by tak individuelně učiniti dobrovolným pojištěním.

Organisace.

Pokud jde o organisaci pojištění, nebylo důvodu, proč by pojišťovna osob samostatných měla bytí jinak organisována, nežli Ústřední sociální pojišťovna, jejíž organisace byla předmětem neobyčejně podrobného a důkladného jednání ve veřejnosti i v zákonodárných sborech. Proto osnova ve své druhé části přizpůsobuje organisaci tohoto ústavu úplné organisaci Ústřední sociální pojišťovny, pokud ovšem odchylný ráz jejího účelu nevynucuje odchylné úpravy. I v čele pojišťovny osob samostatných bude předseda, jmenovaný presidentem republiky a 40tičlenný výbor, z něhož 35 budou voleny pojištěnci podle zásad poměrného zastoupení na základě vázaných kandidátních listin a 2/5 budou jmenovány vládou z odborníků v otázkách sociálního pojištěni. Z tohoto výboru, jehož kompetence je v osnově přesně vytýčena,

vytvoří se 14tičlenné představenstvo, jehož 8 členů volí ze sebe zvolení členové výboru, 6 pak jmenuje vláda ze jmenovaných členů výboru. Výkonným orgánem správy pojišťovny pak jest ředitelství.

Jinak však nežli v pojištění zaměstnanců musel býti upraven styk pojišťovny se stranami. U pojištění zaměstnanců byla věc poměrně snadná. Bylo pouze zapotřebí překonati neodůvodněný odpor proti nemocenským pokladnám, který je k nám zanesen z Německa a z bývalého Rakouska; bylo pouze zapotřebí uznati, že nemocenské pokladny, zejména po reorganisaci, jakou má na mysli zákon č. 221 z r. 1924, jsou s to, aby prováděly pojišťovací zákon úplně objektivně, aby bylo upuštěno od absurdní myšlenky, která ovládala předválečné rakouské osnovy zákona o sociálním pojištění, že pro styk mezi Ústřední sociální pojišťovnou a stranami je třeba nových nákladných úřadů. Naše pojištění zaměstnanců bylo organisačně založeno úplně na nemocenských pojišťovnách a dostalo takto do vínku neocenitelnou výhodu aparátu správního, obeznámeného s materií sociálního pojištění zaměstnaneckého.

Této výhody nemá pojištění osob samostatně hospodařících. Jest ovšem třeba uznati, že styk mezi ústřednou a stranami bude v pojištění osob samostatných mnohem jednodušší, nežli v pojištění zaměstnaneckém. Nehledíc k tomu, že pojištění zaměstnanecké bude vztahovati se na 2, 600. 000 pojištěnců, kdežto pojištění osob samostatně hospodařících jen na 610. 000 pojištěnců - pojištění zaměstnanců musí býti ve styku nejenom s pojištěnci, nýbrž i s jejich zaměstnavateli, kdežto pojištění osob samostatně hospodařících má co činiti pouze s pojištěnci.

Ještě důležitější zjednodušení agendy spočívá však v tom, že u osob samostatně hospodařících není ani zdaleka té fluktuace jako u zaměstnanců. Není především změn místních. Kdo v nějakém místě má pozemky, jež zpracovává, ten je zachová pravidelně až na sklonek svého života. V řadách živností, průmyslu a obchodu a svobodných povolání jest sice pohyblivost větší, nežli v zemědělství, ale nedá se vůbec porovnati s pohyblivostí dělníkovou. Kdo vytrvalou činností zjedná si pevný

kmen zákaznictva, neodhodlá se tak snadno měniti sídlo svého závodu a začínati vlastně znovu. Proto pojištění osob samostatných může počítati s tím, že původní přihláška pojištěncova zůstane nezměněna řadu let.

Vždyť ani u zaměstnanců netvoří přesídlení z místa na místo největší část změn v nutné evidenci, nýbrž jednak změna zaměstnavatelova - což u osob samostatně hospodařících vůbec odpadá - jednak změna ve výdělkových poměrech a tím změna zařadění ve mzdové třídě. Ani toho u osob samostatně hospodařících není, protože u nich zákon nečiní rozdílu ve výdělku pro pojištění. To však má za následek, že pojistné jest stejné pro všechny pojištěnce, že je stanoveno hned v zákoně a že nemusí býti žádnému pojištěnci teprve oznamováno platebními rozkazy, jako je to zapotřebí v pojištění zaměstnaneckém.

Přes toto veliké zjednodušení agendy nelze říci, že by se 610. 000 pojištěnců mohlo stýkati přímo s ústřednou, že by tato mohla míti v evidenci všechny pojištěnci, že by mohla vésti v patrnosti, kdo z nich platil pojistné a že by mohla na každém dlužníkovi vymáhati dlužné pojistné. I tento zjednodušený aparát potřebuje místních orgánů, jež by byly pojištěncům poměrné snadno přístupny.

Aby nebylo nutno tvořiti k tomu konci nové orgány, bylo pomýšleno na to, aby touto agendou byly pověřeny některé orgány již existující. Orgány zájmové samosprávy nemohly přijíti v úvahu už proto, že zemědělství jich zatím nemá. Ale i kdyby tato překážka byla odstraněna, musily by tyto orgány býti zcela jinak vybudovány, nežli jsou dosud, kdyby jim měla býti svěřena místní agenda pojišťovací. To však by bylo spojeno s velikými náklady správními.

Bylo proto uvažováno o tom, zdali by touto agendou neměly býti pověřeny nemocenské pojišťovny, které se z povolání zabývají obdobnou agendou v pojištění zaměstnaneckém. Ale tato myšlenka narazila na obtíže, neboť v kruzích osob samostatně hospodařících jest dosud jistý odpor proti nemocenským pojišťovnám. Netřeba mluviti o tom, zda jest oprávněn a odůvodněn, čili nic. Skutečnost sama, že tento

odpor jest, by brzdila úspěšné prováděni pojištění osob samostatných těmito orgány. Nemocenské pojišťovny samy pak nejevily nijakého potěšení nad tím, že by jim měla býti přidělena nová agenda, jež by je mohla přiváděti do nových rozporů se zaměstnavateli.

Osnova proto upustila od této myšlenky.

Jiný podnět v tomto směru vyžadoval, aby zmíněná agenda byla uložena finančním úřadům. Ty mají evidenci všech osob svého obvodu, jež mají platiti všeobecnou daň výdělkovou (zárobkovou), a daň pozemkovou; ty jsou s těmito osobami ve styku, jednak předpisujíce jim daně a přijímajíce je od nich, jednak vymáhajíce je na nich. Pro ně by opravdu neznamenalo nic nového, kdyby měly vybírati od téhož okruhu osob také pojistné, vymáhati je a odváděti je pojišťovně. Ačkoliv tato myšlenka byla velmi lákavá, přece bylo po zralé úvaze nutno, dáti se jinými cestami. Ať je přiznání skutečnosti přijemno čili nic, není možno si zapírati, že finanční úřady předpisujíce a vymáhajíce dané, nejsou úřady nijak populárními. Jejich nepopulárnost by zatížila už napřed také placení pojistného a zbavila by pojištění už napřed onoho mravního významu a účinku, jejž zákon chce vyvolati.

Avšak ani finanční správa nebyla touto myšlenkou nijak nadšena. Finanční úřady patří k úřadům, které jsou nejvíce zatíženy běžnou agendou a u kterých vzrůst agendy a nahromadění práce by znamenalo poškození jak pokladny státní, tak i hospodářských zájmů poplatnictva. Toto právem vyžaduje, aby daně byly včas vyměřovány a vybírány, aby nahromaděním daňových nedoplatku a vymáháním jich najednou poplatník nebyl v hospodářské své existenci ohrožován.

Aby bylo dosaženo žádoucí expeditivnosti finančních orgánů první stolice bez rozmnožení personálu, jest nutno uvarovati je nové práce. Proto finanční správa nepřála podnětu, aby finanční úřady byly orgánem vybírajícím a vymáhajícím pojistné.

Jiných vhodných orgánů však nebylo po ruce. Nezbylo tedy, než zříditi orgány nové, expositury. Jsou pomocným orgánem pojišťovny, jenže vedou pouhou admini-

strativní agendu. Po stránce úkonu administrativních vytyčuje zákon jako agendu těchto úřadoven, že u nich se budou pojištěnci a důchodci přihlašovati a odhlašovati a konečně ohlašovati nároky pojistné.

Kruhy pojištěnců si přejí, aby agenda pojišťovny byla vedena nejúsporněji.

Tento moment padal také na váhu, když se osnova rozhodla pro zřizování expositur.

Náklad spojený se zřízením expositur a s jejich správou nebude veliký; rozhodně bude daleko menší, nežli kdyby Pojišťovna osob samostatných musela byli s každým jednotlivým pojištěncem v přímém styku, nehledíc ani k tomu, že by ústředna záhy ztratila jakoukoliv evidenci, kdyby neměla místních orgánův a že pro pojištěnce by byl styk s dalekou ústřednou přímou trýzni.

Soudnictví,

Co se týče pojišťovacího soudnictví, bylo v důvodové zprávě k tisku č. 4186 uvedeno, proč jest považováno za účelno, aby bylo zachováno a vybudováno zvláštní soudnictví ve věcech pojišťovacích. Důvody ty platí i pro pojištění osob samostatně hospodařících. Leč soudnictví toto musí býti jinak upraveno, pokud jde o účast živlu laického. U pojištěni zaměstnaneckého možno povolati za přísedící laiky zástupce pojištěncův i zaměstnavatelů, přispívajících na pojištění; jsou-li v soudním senátě zastoupeny zástupci vrstvy, která má přirozený zájem na judikatuře co nejliberálnější, i zástupci vrstvy, která nejsouc interesována na pojistných dávkách, má zájem na tom, aby náklady na pojištěn; byly co nejnižší, možno očekávati, že přísedící budou se navzájem vyvažovati, když už není možno ve všech případech počítati s naprostou objektivností jejich.

V pojištění osob samostatných není tohoto činitele, zabezpečujícího rovnováhu mezi přísedícími volenými. Proto považuj? osnova za nutno, nepřipustiti živel laicky k rozhodováni v pojištění osob samostatných a ponechati soudnictví pojišťovací sice pojišťovacímu soudu, jež časem nabude mimořádné zkušenosti ve věcech sociálního pojištění, ale pouze soudcům z povolání, ustanoveným u těchto soudů. Je samozřejmé, že i na řízeni v pojišťovacím

soudnictví osob samostatně hospodařících bude nutno užíti ustanovení zaručujících zrychlené řízeni jako v pojišťovacím soudnictví zaměstnaneckém. Podotýká se k jednotlivým ustanovením osnovy toto:

II. část.

A) Část fínančně-matematická.

I. Princip obligatorností.

Obligatornost pojištění. - Pro pojištěni osob samostatně hospodařících jest základním problémem otázka, zdali má býti provedeno na podkladě principu obligatornosti nebo dobrovolnosti a jakým způsobem. K prvé části této otázky budiž poukázáno na příslušné úvahy ve všeobecné části této důvodové zprávy. Kdežto v pojištění osob nesamostatně výdělečně činných uznává se dnes princip závazného pojištění za nutné a účelné řešení otázky zaopatřovací, jsou pronášeny pochybnosti o nutnosti a dokonce účelnosti rozšíření principu zákonního donucování na pojištění osob samostatně výdělečně činných, Není zde možno rozbírali sociálné-politické a morální přednosti aneb. ) nevýhody pojištění dobrovolného a nuceného. K posouzení vyhlídek dobrovolného pojištění samostatných zemědělců a živnostníku budiž poukázáno pouze na zkušenosti zemského pojišťovacího fondu, založeného r. 1895 právě za účelem umožniti dobrovolné pojištění oněch vrstev, na než se má pojištění podle této osnovy vztahovati.

Zkušenosti Zemského pojišťovacího fondu - v r. 1901 byla na podnět Zemského pojišťovacího fondu zahájena místodržitelstvím v Čechách akce za účelem propagace dobrovolného pojišťováni živnostníctva; veškerá okresní hejtmanství byla vyzvána, aby jednak v úředním věstníku, jednak zvláštními přípisy s připojením dodaných jim poučení upozornila živnostenská společenstva a obchodní grémia na důležitost starobního pojištěni členů u Zemského pojišťovacího fondu. Ministerstvem obchodu stanovení inspektoři živnostenských společenstev podporovali všemožně tuto akci; k jich podnětu ziskal ústav zpo-