cího usnesením a vrátí věc pojišťovacímu soudu, aby tento doplnil řízeni a znovu rozhodl.
Shledá-li vrchní pojišťovací soud, že pojišťovací soud rozhodl o věci, která před pojišťovací soudy vůbec nepatří, nebo o níž bylo již pravoplatně rozhodnuto, nebo zahájen spor před jiným pojišťovacím soudem, zruší rozsudek usnesením a odmítne žalobu. Rozhodl-li však pojišťovací soud o věci, která patří před jiný pojišťovací soud, zruší vrchní pojišťovací soud rozhodnutí prvního soudu a odkáže věc příslušnému pojišťovacímu soudu, ale jen tehdy, trpí-li řízeni před nepříslušným pojišťovacím soudem takovými vadami, že vrchní pojišťovací soud sám ve věci hlavní nemůže rozhodnouti.
O stížnostech rozhoduje vrchní pojišťovací soud v zasedání neveřejném na základě spisu. Vyhoví-li stížnosti, rozhodne sám, anebo není-li to možno, zruší rozhodnuti a vrátí věc pojišťovacímu soudu, aby tento znovu rozhodl.
§ 89.
Pokud není o řízení před vrchním pojišťovacím soudem jinak rozhodnuto, platí obdobně ustanovení civilního řádu soudního o řízeni před sborovými soudy první stolice.
§ 90.
Vrchni pojišťovací soud rozhoduje s konečnou platnosti.
§ 91.
Náklady spojené se zřízením a činnosti pojišťovacích soudů a vrchního pojišťovacího soudu hradí stát
§ 92.
Spisy pojišťovacích soudů a vrchního pojišťovacího soudu doručují se poštou dle ustanovení, platných pro doručování soudních spisů ve věcech civilních.
§ 93. Rozhodování politických úřadů.
O opravných prostředcích proti výměrům pojišťovny náleží rozhodovati ministerstvu sociální péče, pokud rozhodování není přikázáno soudům. Stížnost je podati do 15 dnů ode dne, kdy vyměř byl doručen.
Část šestá.
Ustanovení závěrečná, trestní, přechodná a prováděcí.
Oddíl první.
Ustanovení závěrečná.
Přestup pojištěncův.
§ 94.
Stane-li se pojištěnec, jenž nepožívá důchodu podle tohoto zákona, pojištěným podle právních předpisů o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, je pojišťovna povinna vydati Ústřední sociální, pojišťovně převodní částku, která odpovídá získanému nároku pojištěncovu. Částka tato vypočte se podle tabulky, jež bude vydána nařízením.
Totéž platí obdobně při přestupu pojištěnce do zaměstnání podléhajícího pojištění podle zákona o pojištění u báňských bratrských pokladen a podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců.
§ 95.
Stane-li se osoba pojištěnou podle tohoto zákona, která dříve byla pojištěna u Ústřední sociální pojišťovny, je tato pojišťovna povinna vydati nashromážděnou prémiovou reservu odpovídající získaným nárokům pojišťovně osob samostatných. Tato ji použije k tomu, aby přestoupivšímu pojištěnci zkrátila čekací dobu. To platí obdobně při přestupu pojištěnce ze zaměstnání podléhajícího pojištění podle zákona o pojištění u báňských bratrských pokladen a podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců.
§ 96.
Přestoupí-li pojištěnec nepožívající důchodu podle tohoto zákona, do zaměstnáni u státu nebo jiného svazku územního, zemských župních svazů, okresů, obcí nebo korporací, prohlášených jim za rovnocenné ministerstvem sociální péče v dohodě s příslušným odborným ministerstvem, jakož i
jejich ústavů a podniků - čítajíc v to i zaměstnance drah sloužící veřejné dopravě - je - mimo případ uvedeny v § 93 Pojišťovna osob samostatných povinna vydati jeho novému zaměstnavateli převodní částku. Nový zaměstnavatel musí použíti částky ke zkrácení čekací doby, případné ke zvýšení nároků, jež je jinak povinen pojištěnci poskytovat. Způsob použití její bude upraven nařízením.
Vystoupí-li zaměstnanec ze služeb uvedených v odst. l, aniž byl dán na odpočinek s požitky zaopatřovacími, a stane-li se pojištěným podle tohoto zákona, je dřívější jeho zaměstnavatel povinen vydati Pojišťovně osob samostatných převodní částku, jakoby byl pojištěnec býval pojištěn u této pojišťovny po celou dobu svého dosavadního zaměstnáni, vyloučeného z povinnosti pojistné, nejdříve však od počátku působnosti tohoto zákona. Převedením uvedené částky zkrátí se čekací doba - a byla-li lato úplné zrušena - zvýší se nároky na dávky pojištění podle tohoto zákona v té míře, jež odpovídá převedené částce a sazbám podle § 44.
Byl-li pojištěnec po dobu působení tohoto zákona zaměstnán v několika zaměstnáních, uvedených v odst. 1. dříve, nežli se stal pojištěným podle tohoto zákona, přísluší povinnost vydání převodní částky podle předešlého odstavce poslednímu zaměstnavateli; tento muže vyžadovati od ostatních zaměstnavatelů náhradu poměrného dílu převodní částky.
§ 97.
Povinnost vydání převodních částek odpadá, uplynulo-li ode dne vystoupení z činnosti dřívější do dne vstupu do činnosti zakládající povinnost ke převodu více než 10 let. Doba, v níž pojištěnec požíval důchodu podle některého ze zákonů sociálně pojišťovacích, se do této lhůty desetileté nepočítá.
Převodní částky nutno vydati ve 4 týdnech ode dne, kdy bývalého nositele pojištění neb zaměstnavatele došlo vyzváni o převod; v téže době jest novému nositeli pojištění oznámiti všechny okolnosti rozhodné pro dosavadní pojištění a pro vypočet převodních částek. Částku, která má býti převedena, je zúrokovati 5% ode dne
přístupu k novému nositeli pojištění nebo vstupu do služeb nového zaměstnavatele.
Poměr k chudinství a ke třetím osobám. § 98.
Pokud pojištěnec požívá pojistných dávek anebo má na ně nárok, nemá nároku na zaopatření chudinské.
Poskytla-li je však obec neb jiná korporace nebo nadace, zavázaná zákonem nebo stanovami k chudinskému zaopatření přece, přejde nárok pojištěncův na pojistnou dávku až do výše poskytnuté chudinské podpory - a dosáhla-li podpora nároku nebo převýší-li jej, tedy cele - na obec, korporaci nebo nadaci, která pak je sama oprávněna vymáhati na pojišťovně nárok, jenž na ni přešel; musí však učinili tak do 3 měsíců ode dne, kdy podporu naposledy poskytla, jinak nárok na podporu propadá.
Poskytla-li pojišťovna pojištěnci dávky za dobu, za kterou je povinna dáti náhradu podle předešlého odstavce, může si náhradu tu súčtovati na další dávky pojištěnci příslušející.
§ 99.
Nároky, které příslušejí pojištěncům proti jiným podpůrným pokladnám, pojišťovnám a třetím osobám z téhož důvodu, z něhož jim vznikl nárok podle tohoto zákona, nejsou tímto zákonem dotčeny, pokud není jinak ustanoveno,
§ 100.
Poskytla-li pojišťovna pojistnou dávku z důvodu, pro který má pojištěnec zákonný nárok na náhradu škody proti osobě třetí, přejde tento náhradní nárok pojištěncův až do výše poskytnuté dávky - a dosáhla-li dávka nároku nebo převýší-li jej, tedy cele - na pojišťovnu, jež pak sama jest oprávněna vymáhati na třetí osobě náhradu, která na ni přešla.
§ 101.
Byla-li invalidita způsobena podnikovým úrazem, pro nějž zraněný má nárok na náhradu proti nositeli úrazového pojištění dělníků, přejde tento nárok až do výše dávky, kterou pojišťovna je povinna posky-
tovati - a dosáhla-li dávka nároku nebo převysí-li jej, tedy cele - na pojišťovnu, která sama pak je oprávněna vymáhati na nositeli úrazového pojištění nárok, jenz na ní přešel.
Mimořádné způsoby pojištění.
a) Pojištění cizinců
§ 102.
Nařízením muže bytí upraveno jinak pojištění cizinců, přihlížejíc zejména k tomu, zdali jejich domácí státy nakládají se zdejšími příslušníky při provádění sociálního pojištění stejně jako s vlastními občany
b) Pojištění dobrovolné § 103
Kdo přestal vykonávati činnost podrobenou pojištění podle tohoto zákona, aniž přestoupil k zaměstnaní uvedeném v § 94 až 96 má, nenastal-li pojistný případ podle tohoto zákona, nebo nenastala-li povinnost vydati převodní částku právo pokračovati dobrovolně v pojištěni, byl-li aspoň tři měsíce povinné pojištěn a zdržuje-li se nadále v republice Československé
Pojištění toto počíná dnem, kdy pojišťovnu došlo oznámení, že dosavadní pojištěnec chce býti dobrovolně pojištěn anebo kdy ji došlo pojistné. To se musí však stati do jednoho měsíce ode dne, kdy pojištěnec byl odhlášen z povinného pojištění.
Pojištění toto zaniká, nebylo-li zaplaceno pojistné za dva měsíce.
V případě zániku pojištění má vystoupivší pojištěnec právo nejpozději v 6 měsících ode dne zániku pojištění požadovali vyplacení 80% přírůstku převodní částky vzniklého z dobrovolného pojištění, nedošlo-li ke přiznání částky podle tohoto zákona. Tento nárok přechází na dědice v případě úmrtí pojištěncova. Vyplacením této částky ruší se příspěvková doba, získaná dobrovolným pojištěním,
c) Pojištění vojínů. § 104.
Za dobu zákonité presenční služby osob uvedených v § 2, zaplatí pojistné stát na základě výkazů každoročně předkládá-
ných ministerstvem Národní obrany pojišťovně.
Na tyto osoby nevztahují se ustanovení tohoto zákona o přihláškách, odhláškách a oznámeních.
Úlevy finanční. § 105.
Všechna jednáni a listiny, jichž je třeba k založeni, upravení a projednání právních poměrů mezi pojišťovnou s jedné a úřady a pojištěnci s druhé strany, pak řízení v pojišťovacím soudnictví a knihy a zápisy pojišťovny jsou prosty kolků a poplatku. Movité jmění pojišťovny je osvobozeno od poplatkového ekvivalentu; v příčině nemovitého jmění platí pak úlevy na poplatkovém ekvivalentu potud, pokud jsou stanoveny pro spolky zakládající se na zásadě vzájemnosti, jichž úkolem je pojišťovati nemocenské, pense invalidní, starobní, vdovské a sirotčí pro dělníky, pomocníky a učně.
Pojišťovna osob samostatných a fondy jí spravované jsou osvobozeny od dané výdělkové podle druhé hlavy zákona ze dne 25. /X. 1986, č. 220 ř. z. (na Slovensku a Podkarpatské Rusi od daně zárobkové podniků veřejně zúčtujících), jakož i od dané rentové (vč. rentové daně dle zákonů ze dne 27. května 1919, č. 292 Sb. z. a n. a ze dne 8. dubna 1920, č. 250 Sb. z. a n. ) na Slovensku a Podkarpatské Rusi od daně kapitálové a rentové.
Dávky a důchody založené na tomto zákoně nejsou podrobeny dani rentové.
Budovy, pokud slouží trvale a skutečně účelům v tomto zákoně vytčeným a nejsou k tomu pronajaty, jsou z domovní daně vyňaty; tato výhoda vztahuje se též na služební byty zaměstnanců v těchto budovách, pokud jsou ve spojitosti s účely, které vynětí z daně odůvodňují, v míře, jaké tato spojitost vyžaduje.
Spolupůsobení úřadů a pojišťovacích ústavů.
§ 106.
Úřady, soudy a veřejné instituce i korporace jsou povinny vyhověti žádostem, jež Pojišťovna osob samostatných na ně vznese, podporovati ji i jinak všemožně a
podávati ji sděleni důležitá pro prováděni pojištěni a její správu.
Různé. § 107.
Zařízení, která mají za účel podporovali osoby, uvedené v § 2 v případě nemoci, invalidity, úrazu a stáří, nebo jejich vdovy a sirotky, bez ohledu na to, v jaké právní formě jsou zřízena, podrobují se dozoru ministra sociální péče, pokud nepodléhají již podle zvláštních právních předpisů dozoru jiných odborných ministerstev neb jim podřízených úřadů.
V těchto případech jsou představitelé těchto zařízení, pokud nejde o nadace a spolky podle všeobecných norem spolčovacích, povinni, předkládati každoročně ministerstvu sociální péče výkaz o stavu jmění, případně k vyzvání provozovací učet a výkazy o pohybu účastníků.
§ 108.
Mezinárodními smlouvami o úpravě vzájemných poměrů na poli sociálního pojištění mohou býti sjednány úchylky od ustanovení tohoto zákona, pokud jde o osoby podrobené pojistné povinnosti, o výši pojistných dávek a pojistné, jakož i způsob řízeni.
Oddíl d r u h y. Ustanovení trestní.
§ 109.
Přestupku se dopustí, pokud čin není přísněji trestný:
a) pojištěnec, jenž nevyhoví včas ohlašovací povinnosti nebo neučiní tak správně; oznámení se podá exposituře,
b) kdo sjednal s pojištěncem smlouvu, kterou práva vyplývající pro pojištěnce mají býti zkrácena,
c) kdo v řízení o přiznáni pojistné dávky udá něco, o čem ví nebo při obyčejné péči může věděli, že není pravdivo,
d) kdo docílí pojistné dávky simulaci,
e) kdo nevyhoví jiné povinnosti uložené mu tímto zákonem.
§ no.
Přestupky podle § 109 se trestají podle zaviněni a podle výše způsobené škody peněžitou pokutou až do 5 tisíc Kč, v případě nedobytnosti vězením až do jednoho měsíce. Peněžité pokuty plynou do pokladny pojišťovny, jež jich použije k mimořádným podporám pojištěnců.
§ 111.
Přestupky tohoto zákona trestají politické (policejní) úřady první stolice; z nálezu možno se do 15 dnů odvolati u politického úřadu druhé stolice s konečnou platnosti.
§ 112. Trestnost přestupku § 109 se promni:
a) odčinil-li pachatel trestnou závadu dříve, než se dověděl, že proti němu bylo zavedeno trestní řízeni,
b) promlčením.
§ 113.
Přestupky podle § 109 promlčuji se, nebylo-li zavedeno trestní řízeni proti pachateli v šesti měsících ode dne, kdy třestní činnost byla skončena.
Uložený trest se promlčuje ve Irech letech ode dne, kdy nález nabyl právní moci; promlčeni se staví na dobu, po kterou byl povolen oďklad k zaplacení pokuty, připadne výkonu jiného trestu.
Oddíl třetí.
Ustanoveni přechodná.
§ 114.
První výbor pojišťovny jmenuje vláda. Výbor ten zůstane v úřadě až do doby, kdy se ujme úřadu výbor vyšlý z prvních řádných voleb.
§ 115.
První jednací řád pojišťovny vydá ministr sociální péče.
§ 110.
Ministr sociální péče se zmocňuje, aby jmenoval přípravný sbor, jenž by provedl potřebné práce k tomu, aby s prováděním zákona mohlo byli včas započato.
Náklady spojené s počátečním zařízením a působením pojišťovny hrazeny budou zálohou státu. Ta bude vrácena bez úroků z pojistného, jež dojde v prvých třech letech působnosti zákona.
§ 117.
Kdo je podroben pojištění v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, je povinen přihlásit se do 15 dnu. Tento pojištěnec není povinen oznamovati, kdy započal se samostatnou činností výdělečnou.
Oddíl čtvrtý
Počátek působnosti a prováděcí klausule. § 118.
Ustanovení tohoto zákona nabývá účinnosti dnem vyhlášeni.
§ 119
Ministru sociální péče se ukládá, aby tento zákon provedl, dohodná se se zúčastněnými ministry.
Důvodová zpráva.
I. Část všeobecná.
Úvod.
Všechny vlády republiky Československé pojaly do svého programu požadavek sociálního pojištění, výslovně prohlašujíce, že mají na mysli nejenom pojištění dělnictva a zaměstnanců vůbec, nýbrž také pojištění osob samostatně hospodařících.
Když provedeny byly obsáhlé přípravné práce, mohla nynější vláda přikročiti ke splnění tohoto dávného slibu svých před-
chudcu v úřadě. 28. června 1923 předložila zákonodárným sborům osnovu zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (tisk č. 4186), která byvši s různými změnami ústavné schválena, stala se zákonem dne 9. října 1924 č. 221 Sb. z. a n.
V důvodové zprávě připojené k oné osnově zákonné jest obšírně vysvětleno, proč osnova ta zabývá se pouze pojištěním zaměstnancův a proč nevztahuje se také na osoby samostatně hospodařící.
Důvody ty byly nejenom zákonodárnými sbory, nýbrž i odbornou veřejností schváleny, pročež není třeba k nim něco připojiti.
Tím však, že vládní návrh tisk č. 4185 nezabýval se pojištěním osob samostatných, nemínila ani vláda ani Národní shromáždění upustiti od tohoto pojištěni. Úmysl, pokračovati v zákonodárném díle pojišťovacím vyplývá jednak z ustanovení uvedeného zákona, jež pamatují na přestup pojištěnců z pojištění zaměstnaneckého do pojištění osob samostatně hospodařících. Okruh pojištěných osob.
Není třeba tajiti se tím, že vypracováni předložené osnovy naráželo na nemalé obtíže. U zákona o pojištění zaměstnanců bylo jasno, že se zákon bude vztahovati na všechny o. soby, na něž se vztahuje zákon o pojištění dělníku pro případ nemoci ve znění novely ze dne 15. května 1919 č. 268, Sb. z. a n., pokud o tyto pojištěnce není pro případ invalidity a stáří jinak účelně a bezpečně postaráno, jako na př. o veřejné zaměstnance, o horníky nebo o soukromé zaměstnance, podrobené pojištění pensijnímu.
Na jaký okruh osob má se vztahovati zákon o pojištěni osob samostatně hospodařících, nedalo se zodpověděti tak snadno. Vládní programy jednajíce o sociálním pojištění jisté měly na mysli pojistiti osoby, které potřebuji pojištěni, nejsouce v normálních případech sto. aby ze svého výdélku po úhradě nákladu na běžné potřeby vytvářely fondy, jež by jim zabezpečovaly třeba skrovnou existenci v případě neschopnosti výdělečné.
Lze se značnou dávkou pravděpodobností počítati s tím, ze všichni zaměstnanci patři do kategorie osob, potřebujících pojištění. Nelze to však říci o všech osobách samostatně hospodařících. V této kategorii jest jistě nemalý počet osob, jež nepotřebují pojištěni, protože mohou v případě neschopnosti výdělečné žíti z výnosu vlastního jmění.
Bylo však velmi těžko najíti zde nějakou objektivní hranici, která by odlišovala osoby, jež pojištěni potřebují, od osob, jež ho nepotřebují. Cizí zákonodárství, pokud se touto látkou zabývá, pokusilo se najíti tuto hranici. Ale nelze říci. že by se byl pokus zdařil.
V oboru živností a obchodu byla hladána tato objektivní hranice v počtu cizích pracovních sil, jež majitel živnosti (obchodu) trvale zaměstnává. Proti tomu však právem se namítá, ze tato objektivní známka není důkazem o hospodářské potřebě a o hospodářských poměrech majitele živnosti. Mimo to je to známka velmi pohyblivá, jejíž sledování by mělo za následek neobyčejné značné potíže evidenční a tedy náklady správní.
Pro pojištěnce hledána hranice také v příjmu podrobeném dani. Ale každému praktickému člověku je známo, že výše zdaněného přijmu závisí nejenom na poctivosti poplatníkově, nýbrž i na možnosti úřadu vyměřujícího daň, aby zachytil všechny momenty, směrodatné pro správné vyměřování daně. Proto ani výměra daně není ani zdaleka poněkud spolehlivou známkou o potřebě dotyčného jednotlivce, aby byl pojištěn. Poněvadž hraníce, pro pojištění částky dají se zjistiti nejlépe podle daňového přiznání vzato proto pouze za základ.
Tento návrh se proto rozhod! pro všeobecné pojištění osob samostatných. Jak řečeno, činí tak hlavně proto, aby pojištěni osob samostatných nebylo hned ve svých zárodcích zatíženo spory o pojištění a aby nebylo zatěžováno zbytečnými správními náklady.
Ovšem i tylo ohledy musely by straním, kdyby požadavek, aby všechny osoby samostatně hospodařící byly podrobeny pojištěni, byl nemorální, kdyby bezúčelně zatěžoval osoby, jež pojištění nepotřebují. Toho však osnova nečiní. Osnova zahrnuje do pojištění vědomě i osoby, jež ho nyní nepotřebují; avšak za pojistné, jehož na nich vyžaduje, dává jim stejný ekvivalent v důchodu vypočítaném stejně jako u osob nesporně potřebných. Pouze státního příspěvku k důchodu nedostane se jen těm, kteří lu-budou míli příjmu podrobeného dani z příjmu, jako je tomu v pojištění dělnickém (§ 123 zák. č. 221 z r. 1924).
Osnova mohla se s tím klidnějším svědomím postaviti na toto stanovisko, kdyžtě tím zároveň bylo čeleno oprávněné obavě, projevené v jednání komise, že totiž majetková poměry, zejména u živnostníků závisí na řadě nahodilých okolností, na něž živnostník nemá vlivu, například nu módě,
takže živnostník dnes pojištění nepotřebuje, anebo bude ho potřebovati za několik let, kdy po případě do pojištění nemůže býti pojat, překročiv 55. rok (§ 4. pís. b), anebo aspoň ztratil řadu pojistných let, směrodatných pro vyměření důchodu.
Návrh má proto za to, že navržené všeobecné pojištění osob samostatné hospodařících vžije se zakrátko právě tak, jako se vžilo všeobecné pojištění zaměstnanců.
Osoby samostatné hospodařící zabývají se buď provozováním podniku živnostenského nebo po živnostensku provozovaného a podléhají všeobecné dani výdělkové (na Slovensku a v Podkarpat. Rusi zárobkové).
Druhy pojištění a dávky.
Obtížnější bylo odpověděti na otázky, na které druhy pojištění má se zákon tento vztahovati.
Snaha, aby zákon pokud možno nejvíce se přiblížil zákonu o pojištění zaměstnanců, vyvolala v komisi podnět, aby zákon se vztahoval také na pojištění nemocenské. Osnova splňuje tohoto požadavku. Potřeba všeobecného nemocenského pojištění osob samostatně hospodařících je v dnešní době nutná. Dělnictvo opatřovalo si svépomocí přispění v případě nemoci sta let dříve, nežli zákon je k tomu donucoval, ba nežli zákon jim k tomu poskytl vhodné formy. Tato skutečnost vedla k zákonnému pojištění zaměstnanců pro případ nemoci.
Nejnesnadnější bylo řešení otázky, kdy jest možno mluviti o tom, že nastal pojistný případ pojištění invalidního u osoby samostatně hospodařící. Pojištění pro případ invalidity je pojištěním proti škodlivým výdělečným následkům určitého stavu tělesného nebo duševního pojištěné osoby. Jaké výše musí škoda dosáhnouti, aby bylo možno mluviti o tom, že nastal pojistný případ, stanoví pojišťovací smlouva, pokud se týče zákon, nahrazující pojišťovací smlouvu. Pro rozhodnutí této otázky jsou směrodatný momenty účelnosti, jednak potřeby pojištěncovy, jednak možná výše pojistného.
Obtížné jest však jednak zjišťovati tělesný nebo duševní stav pojištěncův, jednak skutečnost škody, jakou pojištěnec
utrpěl poruchou své pracovní síly. Takovou poruchu musí zjistiti odborník, lékař. Ale nejzkušenější lékař marně se brání útoku vědomé simulace, spekulující na pojistnou dávku. Velikou oporou lékařovou při zjišťování poruchy jest objektivně zjistitelná skutečnost škody, jde-li o pojištění zaměstnance. Jeho pracovní schopnost jest zdrojem určitého výdělku. Dokud výdělek pojištěncův neklesá pod určitou hranici, stanovenou smlouvou nebo zákonem, není třeba vyšetřovati poruchy pojištěncem tvrzené. Tato potřeba nastává teprve, když objektivní škoda již vznikla. Podle § 109 zák. č. 221 z r. 1924 považuje se pojištěný zaměstnanec za invalidního tenkrát, když pro nemoc nebo jiné vady tělesné nebo duševní, nepřivoděné úmyslné, nemůže prací přiměřené jeho silám, schopnostem a výcviku v dosavadním povolání vydělati ani l 3 toho, co tělesně a duševně zdravý zaměstnanec téhož druhu s podobným výcvikem v témže oboru obyčejné vydělává. Škoda pojištěného zaměstnance musí spočívati tedy v tom, že zaměstnanec ztrácí 2 3 obvyklé své mzdy, aby vůbec mohlo býti mluveno o tom, je-li invalidní ve smyslu pojišťovacího zákona, totiž zdali tato objektivní škoda byla způsobena poruchou, v zákoně charakterisovanou. Všechny složky pojmu invalidity zaměstnancovy byly nad to prozkoumány do nejmenších podrobností třicetiletou praxí pojišťovacího zákona v říši německé, jíž se zpráva sociálně politického výboru poslanecké sněmovny k návrhu čís. tisku 4186 výslovně dovolává.
Tohoto objektivního znaku invalidity nedostává se však u osob samostatně hospodařících. Zdrojem výdělku této osoby a tedy zdrojem výživy pro rodinu není vůbec pouze pracovní schopnost pojištěncova, nýbrž také jeho podnik jako takový. Tento podnik je sice skoro vždy do značné míry závislý na způsobu, jakým se jeho majitel v něm osobně účastni; ale jednak může býti často provozován i bez přímé účasti majitelovy, jednak účast tohoto muže býti omezena na pouhé řízení, jehož majitel může býti schopen, i když tělesné jest takřka úplné zničen.
Pracovní neschopnost není tedy u osoby samostatně hospodařící spojena pravidelně s takovými hmotnými následky, jako jest