a) aby poplatníkům poskytly na odůvodněnou žádost měsíční splátky na zapravení řečené přirážky,

b) aby tam, kde důchod poplatníkův v roce 1932 se podstatně snížil proti důchodu v roce 1931, byl k této okolnosti vzat náležitý zřetel při posouzení, jsou-li dány předpoklady pro poskytnutí odpisu podle § 276, odst. 3., a platebních úlev podle § 283 zák. o přímých daních.

Poskytnutí těchto úlev jest ovšem v konkrétních případech vázáno na podání náležitě odůvodněné individuelní žádosti, jak to zákon o přímých daních výslovně požaduje v § 283, odst. 1., pokud se týče v § 276, odst. 3.

V Praze dne 4. března 1933.

Ministr financí: Dr. Trapl, v. r.

2210/XIV (původní znění).

Odpověď

ministra financí

na interpelaci poslance F. Hellera a druhů

o zjištění nájemní hodnoty bytu majitele domu (tisk 2131/XI).

Zákon o přímých daních v § 152 všeobecně stanoví, že nájemní hodnota budovy nebo její části oceňuje se penízem, kterého by bylo lze docíliti jejím pronájmem v roce berním. Při tom nečiní se zde rozdílu, zda budova (její část), jejíž nájemní hodnota má býti zjištěna, zákonu na ochranu nájemníků podléhá, či nikoliv a zda jí užívá vlastník sám, či osoby jiné. Toliko do prováděcího nařízení k § 152 cit. zák. o př. d. bylo v odstavci 7. pojato výjimečné ustanovení pro byty vlastníků domů, podléhajících zákonům na ochranu nájemníků, podle kteréhožto ustanovení dlužno po dobu vázaného bytového hospodářství při oceňováni nájemní hodnoty bytu majitele domu hleděti i k mimořádným poměrům tímto stavem vyvolaným; to znamená, že v budově, která podléhá zákonům na ochranu nájemníků, nemá býti nájemní hodnota objektu, užívaného vlastníkem, stanovena výše než je činže docílitelná v této budově podle dočasných předpisů zmíněných zákonů.

Jest ovšem samozřejmo, že u domů, které zákonům na ochranu nájemníků nepodléhají, nutno při oceňování nájemní hodnoty bytů majitelů domů postupovati podle všeobecného ustanovení § 152 cit. zákona. Proto v případu, kdy vlast-

ník užívá celého domu sám,. nemůže býti při stanovení nájemní hodnoty použito výjimečného ustanoveni odstavce 7. prov. nař. k § 152 cit. zák., neboť na objekty používané vlastníky domů se zákony na ochranu nájemníků nevztahují. U domů, které podléhají jen částečně zákonům na ochranu nájemníků, dlužno při stanovení nájemní hodnoty bytu majitele též vzíti zřetel na částečnou vázanost nájemného bytů pod ochranou.

Uvedená část prováděcího nařízení týká se ovšem jen ocenění nájemní hodnoty bytů vlastníků domů. Názor vyslovený v interpelaci, že má býti stejným způsobem postupováno při stanovení nájemní hodnoty l v případech bezplatného přenechání bytu správci domu, pokrevencům a jiným osobám, nemá opory ani v zákone o přímých daních, ani v prováděcím nařízení k němu.

Vynesením ministerstva financí ze, dne 19. ledna 1932, č. j. 119. 275/31, na které interpelace poukazuje, bylo stanoveno, že u domů, podléhajících zákonům na ochranu nájemníků, může při nájemní hodnotě bytu vlastníka domu, stanovené dle odstavce 7 prov. nař. k § 152 zák. o př. d., přijíti v úvahu jen snížení uvedené v § 154, odst. 2. tohoto zákona (25% srážka). Tomuto vynesení oběžník zemského finančního ředitelství v Praze ze dne 16. února 1932 č. j. XXA 2389/1 ai 1932 nijak neodporuje a bližší pokyny, vydané tu berním správám, jsou v souladu s příslušnými ustanoveními jak zákona o přímých daních a prov. nař. k němu, tak zákona o ochraně nájemníků. Uvedený oběžník totiž zdůrazňuje, že nájemní hodnota bytů vlastníků domů musí býti stanovena pro každý berní rok zvláště a nikterak neomezuje používání ustanovení 7. odst. prov. nařízení k § 152 zák. o př. d. toliko na případy, kde všichni nájemníci jsou chráněni. Jest v něm vysloveno, že v domech jen s chráněnými nájemníky bude stanovena nájemní hodnota bytu vlastníka domu ve výši celkového hrubého nájemného ze stejného pronajatého objektu v tomto domě, event. po srážce 25% podle § 154, odst. 2. zákona o př. d., dále že v domech, v nichž jsou nájemníci chránění i nechránění, bude nutno stanoviti nájemní hodnotu nikoli jen podle nájemného ze stejných objektů chráněných, nýbrž že bude nutno přihlížeti i k nájemnému z objektů nechráněných a v domech pronajatých toliko »novým« nájemníkům ve výši nájemného ze stejného objektu v tomto domě event. po srážce 25%; konečně bylo tu správně vysloveno, že je-li celá budova užívána toliko vlastníkem, nemůže se poplatník dovolávati ani výhod uvedeného ustanovení prováděcího nařízeni. Správně tu také zemské finanční ředitelství upozornilo, že odst. 7. prov. nař. k § 152 žák. o př. d. vztahuje se toliko na byty užívané vlastníky domů, nikoliv však na byty domovníků, správců domů a na byty přenechané zdarma jakýmkoliv osobám.

Pokud jde o vylučování zvýšených nákladů správních podle § 12, odst. 2., čís. 2. zákona o ochraně nájemníků, tedy i zvýšených nákladů za

odvoz popela a smetí, mohou býti tyto zvýšené náklady vyloučeny ovšem toliko u objektů podléhajících zákonům na ochranu nájemníků; poplatník jest povinen prokázati, oč výlohy jeho na těchto správních nákladech v roce berním proti roku 1914 vzrostly a prokázati zároveň částku tohoto zvýšení, připadající na objekty chráněné.

Zemské finanční ředitelství připouštělo jako doklad těchto nákladů z roku 1914 i potvrzení obecních úřadů; stížnost, že některá berní správa neuznala dokladu takového, podána nebyla.

Není-li ovšem v pronajaté budově nájemníků chráněných vůbec, anebo je-li budova užívána vlastníkem domu zcela, nemůže se poplatník dovolávati vyloučení uvedené diference správních výloh, protože se na jeho budovu zákony o ochraně nájemníků nevztahuji. Uvedené správní výlohy nejsou tu odčitatelný (odst. 1. prov. nař. k § 148, odst. 1. zákona).

Podle uvedeného neshledává ministerstvo financí důvodů k nějakému opatření.

V Praze dne 11. března 1933.

Ministr financi: Dr. Trapl, v. r.

2210/XV (původní zněni).

Odpověď

vlády

na Interpelaci poslance Windirsche a druhů

o nekalém hospodaření v obilním obchodu (tisk 1977/VII).

Ve věci nařízeno bylo ihned šetření, které dosud není skončeno. Bude-li prokázáno, že dovezené pšenice bylo použito z části též k účelům jiným než k setí, učiní ministerstvo financí příslušná opatření k ochraně celního důchodku. Zároveň byla učiněna opatřeni, aby bylo zamezeno ev. zneužívání bezcelného dovozu.

Dovoz pšenice k setí, osvobozený pd cla, ke zmírnění situace podkarpatoruského zemědělství, stíženého katastrofální neúrodou, byl již předmětem interpelace poslance Husnaje a soudruhů, kterou zodpovědělo ministerstvo financí odpovědí vytištěnou pod číslem 2031/XIV. Meziministerská komise pro povolování dovozu obilí a mlýnských výrobků, zřízená výnosem předsednictva ministerské rady ze dne 23. července 1931, číslo 14. 787/31, povolila podle záznamů ministerstva obchodu určité množství krmné kukuřice jen Svazu statiků v Mukačevě k dovozu bez jakýchkoliv finančních výhod a po náležitém průkazu a opodstatněni jejich potřeby. Jelikož Svaz ten-

to prokázal plnou potřebu povoleného množství, nelze v tomto případě mluviti o obohacování se jistých vrstev na úkor zemědělství nebo i zájmů státních.

V Praze dne 22. března 1933.

Předseda vlády: J. Malypetr, v. r.

2210/XVI (původní znění).

Odpověď

ministra školství a národní osvěty

na interpelaci poslance O. Horpynky a druhů

ve věci vydáni prováděcího nařízení

k § 23 zákona číslo 104/1926 Sb. z. a n.

(učitelskému platovému zákonu)

(tisk 2142/XVII).

Provedení zákona číslo 104/1926 Sb. z. a n. v ustanoveních, jichž se interpelace dotýká, jest úzce spjato s provedením obdobných ustanovení zákona číslo 103/1926 Sb. z. a n., neboť již s hlediska parity učitelstva národních škol se státními zaměstnanci jest nutno, alby při provádění obou zákonů byly zachovány jednotně směrnice. Bylo však již učiněno opatření, aby žádané prováděcí nařízeni k zákonu učiteľskému mohlo býti vydáno současně s prováděcím nařízením k zákonu platovému číslo 103/1926 Sb. z. a n., jež se připravuje.

V Praze dne 10. března 1933.

Ministr Školství a národní osvěty: Dr. Dérer, v. r.

2210/XVII (původní znění).

Odpověď

ministra financi

na interpelaci poslance Köhlera a druhů

o daňové přirážce podle zákona ze dne

15. července 1932, číslo 120 Sb. z. a n.

(tisk 1989/XVI).

Ministerstvo financí upozornilo již svým výnosem z 23. července 1932, číslo 86. 174/32 podřízeně úřady na to, Že přechodná přirážka po-

dle zákona číslo 120/32 Sb. z. a n. se vůbec netýká daně důchodové vybírané srážkou podle §u 30 zákona o přímých daních z hrubých požitků nepřesahujících 23. 556 Kč ročně.

Tento právní stav věci připomenulo ministerstvo financí opětně a důrazně svým výnosem ze dne 19. října 1932, číslo 113. 507/32 a nařídilo, aby přechodná přirážka neprávem ke zmíněné dani předepsaná byla na žádost strany nebo z moci úřední odepsána.

Pokud ide o požadavek, aby bylo nařízeno blahovolně vyřizovati žádosti za odpis nebo slevu přechodné přirážky u poplatníků, jimž byla daň důchodová srážena podle § 30 zákona o přímých daních a kteří žádají ve smyslu § 32, odst. 5. cit. zákona o řádné vyměření daně, nutno uvésti toto:

Ustanoveni zákona o přímých daních, týkající se daně důchodově, rozlišují dvě skupiny poplatníků podrobených srážce daně důchodové a to: zaměstnance, jimž jest daň důchodová srážena podle § 30 zákona o přímých daních s ročními požitky nepřevyšujícími 23. 556 Kč a zaměstnance s požitky vyššími, jimž se daň důchodová sráží podle § 36 zák. o př. d. Kdežto u první skupiny se daň důchodová sráží z hrubých požitků sazbami podstatně nižšími, při čemž zpravidla k vyměření daně vůbec nedochází, dojde u skupiny druhé vždy k řádnému vyměření daně sice normální, t. j. oproti první skupině vyšší sazbou, za to se však odečítají podle zákona přípustné srážky a bere se těž zřete) na početnost rodiny a další okolnosti, které poplatníkovu platební schopnost omezují.

Mají tedy obě skupiny své výhody i nevýhody; k těmto nevýhodám v důsledku ustanovení zákona číslo 120/1932 Sb. z. a n. o přechodné přirážce přistoupila pro druhou skupinu ještě povinnost k placení přechodné přirážky.

Poplatníci první skupiny mají podle ustanovení § 32, odst. 5. zák. o př. d. právo žádati za řádně vyměření daně, v kterémžto případě jsou pak na roven postaveni poplatníkům skupiny druhé.

Mohou se tedy tito poplatníci rozhodnouti pro ten neb onen způsob zdaněni a tedy pro ty neb ony výhody, nemohou však žádati pouze výhody obou skupin a odmítati nevýhody jedné skupiny, pro niž se rozhodli.

Ježto citovaný zákon o přechodné přirážce stanoví, že přirážka bude vybírána k dani důchodové vyměřované, odpovídá plně zákonu, je-li příjemcům, jimž byla daň důchodová srážena podle § 30 zák. o př. d. a kteří ve smyslu § 32, odst. 5. cit. zák. žádali o řádné vyměření, předepisována přechodná přirážka.

Pro osvobození těchto poplatníků od přirážky není tedy ani zákonného podkladu, ani - jak shora dovozeno - zřetele hodného důvodu.

V Praze dne 12. ledna 1933.

Ministr financí: Dr. Trapl, v. r.

2210/XVIII (původní znění).

Odpověď

předsedy vlády

na Interpelaci poslance dra Schollicha a druhů

o zabaveni časopisu »Deutsche Volks-

zeitung für das Kuhländchen«

(tisk 2132/VIII).

Pokud interpelace zmiňuje se o výplatě vánočních remunerací, odkazuji na odpovědí v téže věci při jiné příležitostí daně a otištěné pod č. t. 2072/V a pod č. t. 1922/V.

V posléz zmíněné odpovědi citovaný zákaz vyplácení jakýchkoliv odměn, přídavků a příplatků, na něž není právního nároku, trvá dosud a byl opětně zdůrazněn usnesením vlády ze dne 24. února 1933.

Zabavení v interpelaci uvedeného místa z čís. 142 časopisu »Deutsche Volkszeitung für das Kuhländchen« bylo soudem přezkoumáno a v celém rozsahu potvrzeno. Opravné prostředky ohlášeny nebyly.

V Praze dne 24. března 1933.

Předseda vlády: J. Malypetr, v. r.

Překlad ad 2210/IV.

Antwort

des Justizministers

auf die Interpellation der Abgeordneten Babel, Dvořák, Hadek und Genossen

in Angelegenheit eines unerhörten Missbrauches der Amtsgewalt des Landesgerichtsrates Schulz am Bezirksgericht in Tuschkau bei Pilsen (Druck 1980/XI).

Ich halbe die in der Interpellation angefahrten Beschwerden untersuchen lassen und das Präsidium des Kreisgerichtes in Pilsen hat unter Zustimmung des Obergerichtes in Prag folgenden Bericht erstattet:

Am 15. September 1930 hat in der Nacht bei einem Streite im Gasthause in Scherlowitz Martin Hacker dem Karl Schreivogel mit einem Bier-

glase einen Schlag versetzt und Schreivogel hat den Hacker am Halse gekratzt.

Hacker hat gegen Schreivogel die Klage wegen Uebertretung gegen die Sicherheit der Ehre, bezw. die Anzeige wagen Uebertretung der leichten körperlichen Beschädigung eingebracht, während die Gendarmerie die Anzeige gegen Hacker wegen Uebertretung der leichten körperlichen Beschädigung des Kanl Schreivogel erstattet hat. Ausserdem hat Sohreivogel gegen Hacker die Klage wegen Uebertretung gegen die Sicherheit der Ehre eingebracht.

Die Anzeige des Hacker gegen Schreivogel ist früher bei Gericht eingelangt als die Gendarmerieanzeige und die Privatklage gegen Hacker; es ist daher nicht richtig, dass Hacker die Gegenklage eingebracht hätte.

In der Strafsache gegen Schreivogel hat die Hauptverhandlung am 29. Oktober 1930 und 25. Februar 1931 stattgefunden, wo sie jedoch auf Antrag des Hacker selbst abermals bis zur rechtskräftigen Beendigung der Strafsache gegen Hacker vertagt worden ist; später ist Schreivogel mit dem Urteile vom 19. August 1931 wegen Uabertretung nach § 431 St. G., begangen durch Beschädigung des Hacker am Halse, zu einer Geldstrafe von 100 Kč bedingt auf ein Jahr verurteilt worden. Es ist daher nicht wahr, dass die von Hacker gegen Schreivogel eingebrachte Klage nicht verhandelt worden wäre.

Hacker selbst ist in dieser Angelegenheit nicht freigesprochen worden, weil er in derselben nicht angeklagt war, sondern als Privatkläger, bezw. Privatbeteiligter aufgetreten ist.

Am 27. August 1931 ist Hacker durch den Gerichtsrat Schulz über seine an die Kanzlei des Präsidenten der Republik eingebrachte Eingabe einvernommen worden. Hacker hat erklärt, dass er durch diese Eingabe die Wiederaufnahme des Strafverfahrens in der Angelegenheit, in welcher er wegen Verletzung des Schreivogel verurteilt worden war, erreichen wollte und dass er binnen 14 Tagen seinen Vertreter zum Zwecke der Einbringung des Antrages auf Wiederaufnahme bekanntgeben werde. Es ist nicht bestätigt worden, dass Gerichtsrat Schulz in Hacker gedrungen wäre, er möge seine Eingaben, bezw. Beschwerden zurückziehen.

Das Urteil, mit welchem Schreivogel verurteilt worden ist, wurde ohne Rechtsmittel rechtskräftig.

In der Strafsache, in welcher Hacker verurteilt worden ist, hat der Angeklagte gegen das Urteil die Berufung eingebracht und das Kreisgericht in Pilsen hat als Berufungsgericht das Urteil I. Instanz bestätigt.

Was die Klage des Karl Schreivogel gegen Martin Hacker wegen Schadenersatz in der Höhe von 10. 009 Kč samt Zubehör anbelangt, hat Gerichtsrat Schulz mit dieser Klage überhaupt nichts zu tun, weil diese Angelegenheit beim Kreisgerichte in Pilsen verhandelt wird.

Das in der Interpellation verlangte Einachreiten dahingehend, es möge auf die Abweisung dieser Klage hingewirkt werden, ist unzulässig, da die Gerichte in ihren Entscheidungen unabhängig sind und im Hinblicke auf die Bestimmungen der §§ 96 und 98 der Verfassungsunkunde niemand berechtigt ist, in ihre Entscheidungen einzugreifen.

Prag, am 10. März 1933.

Der Justizminister: Dr. Melssner, m. p.

Překlad ad 2210/XII.

Antwort

des Justizministers

auf die Interpellation des Abgeordneten Babel und Genossen,

betreffs die Konfiskation des Artikels

»Offenes Schreiben« im »Vorwärts«

(Druck 2165/IV).

Die Beschlagnahme der Nummer 210 der Zeitschrift »Vorwärts« vom 10. September 1932 ist im Instanzenzuge vom Gerichte überprüft und im ganzen Umfange bestätigt worden.

Prag, am 18. März 1933.

Der Justizminister: Dr. Melssner, m. p.

Překlad ad 2210/XIII.

Antwort

des Finanzministers

auf die Interpellation des Abgeordneten Köhler und Genossen,

betreffend die Abstattung von Steuerzuschlägen gemäss dem Gesetze vom 15. Juli 1932, S. d. G. u. V. Nr. 120, in Raten und die Befreiung der Arbeitslosen von den Steuerzuschlägen (Druck 1989/XV).

Das Finanzministerium hat die Schwierigkeiten, welche die Zahlung des vorübergehenden

Zuschlages zur Einkommensteuer für das Jahr 1931 gemäss dem Gesetze S. d. G. u. V. Nr. 120/1932 vielen Steuerträgern verursachen würde, vorausgesehen und hat bereits mit seinem Erlasse vom 23. Juli 1932, Z. 86. 174/32, den unterstellten Behörden aufgetragen,

a) dass sie den Steuerträgern auf ein begründetes Gesuch hin Monatsraten zur Entrichtung des besagten Zuschlages gewähren mögen,

b) dass dort, wo sich das Einkommen des Steuerträgers im Jahre 1932 gegenüber dem Einkommen im Jahre 1931 wesentlich verringert hat, dieser Umstand bei der Beurteilung, ob die Voraussetzungen für die Gewährung einer Abschreibung nach § 276, Abs. 3, und von Zahlungserleichterungen auf Grund des § 283 des Gesetzes über die dir. Steuern gegeben sind, gehörig berücksichtigt würde.

Die Gewährung dieser Erleichterungen ist in den konkreten Fällen allerdings an die Ueberreichung eines gehörig begründeten individuellen Gesuches gebunden, wie dies das Gesetz über die direkten Steuern im § 283, Abs. l, bezw. im § 276, Abs. 3, ausdrücklich verlangt.

Prag, am 4. März 1933.

Der Finanzminister: Dr. Trapl, m. p.

Překlad ad 2210/XIV.

Antwort

des Finanzministers

auf die Interpellation des Abgeordneten F. Heller und Genossen,

betreffs Erhebung des Mietwertes der

Wohnung des Hausbesitzers

(Druck 2131/XI).

Das Gesetz, betreffend die direkten Steuern, bestimmt im § 152 allgemein, dass der Mietwert eines Gebäudes oder seines Teiles mit dem Geldbetrage zu bewerten ist, der durch seine Vermietung im Steuerjahre erzielt werden könnte. Hiebei wird hier kein Unterschied gemacht, ob das Gebäude (dessen Teil), dessen Mietwert ermittelt werden soll, dem Mieterschutzgesetze unterliegt oder nicht und ob es vom Eigentümer

selbst oder von anderen Personen benützt wird. Lediglich in die Durchführungsverordnung zu § 152 zit. Ges., betr. die dir. Steuern, ist im Absatz 7 eine Ausnahmsbestimmung für die den Mieterschutzgesetzen unterliegenden Wohnungen der Hauseigentümer aufgenommen worden, nach welcher Bestimmung während der Zeit der gebundenen Wohnungswirtschaft bei der Bewertung des Mietwentes der Wohnung des Hauseigentümers auf die durch diesen Stand hervorgerufenen ausserordentlichen Verhältnisse Rücksicht zu nehmen ist; das bedeutet, dass in einem Gebäude, das den Mieterschutzgesetzen unterliegt, der Mietwert des vom Eigentümer benützten Objektes nicht höher festgesetzt werden soll, als der in diesem Gebäude auf Grund der jeweiligen Vorschriften der erwähnten Gesetze erzielbare Zins beträgt.

Es ist allerdings selbstverständlich, dass bei Häusern, welche den Mieterschutzgesetzen nicht unterliegen, bei der Bewertung des Mietwertes der Wohnungen der Hauseigentümer nach der allgemeinen Bestimmung des § 152 zit. Ges. vorzugehen ist. Deshalb kann in dem Falle, wo der Eigentümer das ganze Haus allein benützt, bei der Bestimmung des Mietwertes die Ausnahmsbestimmung des Abs. 7 der Durchf. Vdg. zu § 152 zit. Ges. nicht herangezogen werden, da sich die Mieterschutzgesetze auf die von den Hauseigentümern benützten Objekte nicht beziehen. Bei Häusern, welche nur zum Teile den Mieterschutzgesetzen unterliegen, ist bei der Bestimmung des Mietwertes der Wohnung des Eigentümers auch auf die teilweise Gebundenheit der Miete der geschützten Wohnungen Rücksicht zu nehmen.

Der angeführte Teil der Durchführungsverordnung betrifft allerdings nur die Bewertung des Mietwertes der Wohnungen der Hauseigentümer. Die in der Interpellation ausgesprochene Ansicht, dass bei der Bestimmung des Mietwertes auch in den Fällen der unentgeltlichen Ueberlassung der Wohnung an den Hausverwalter, an Blutsverwandte und am andere Personen in der gleichen Weise vorzugehen ist, hat weder in dem Gesetze über die direkten Steuern noch in der Durchführungsverordnung hiezu eine Stütze.

Durch den Erlass des Finanzministeriums vom 19. Jänner 1932, G. Z. 119. 275/31, auf den die Interpellation verweist, ist bestimmt worden, dass bei den den Mieterschutzgesetzen unterliegenden Häusern bei dem nach Abs. 7 Durchf. Vdg. zu § 152 d. Ges. ü. d. dir. Steuern festgesetzten Mietwerte der Hauseigentümerwohnung nur die im § 154, Abs. 2, dieses Gesetzes angeführte Ermässigung (25% Abzug) in Erwägung kommen kann. Diesem Erlasse widerspricht der Runderlass der Ftnanzlandesdirektion in Prag vom 16. Februar 1932, G. Z. XX A-2389/1 ai 1932, in keiner Weise und die den Steuenverwaltungen hier erteilten näheren Weisungen stehen mit den einschlägigen Bestimmungen sowohl des Gesetzes über die direkten Steuern und der Durchführungsverordnung hiezu als auch des Gesetzes über den Mietenschutz in Uebereinstimmung. Der erwähnte

Runderlass betont nämlich, dass der Mietwert der Wohnungen der Hauseigentümer für jedes Steuerjahr gesondert festgesetzt werden muss und er schränkt die Anwendung der Bestimmung des Abs. 7 der Durchführungsverordnung zu § 152 d. Ges. betr. d. dir. St. keineswegs nur auf jene Fälle ein, wo alle Mieter geschützt sind. Es ist darin ausgesprochen, dass in Häusern mit nur geschätzten Mietern der Mietwert der Wohnung des Hauseigentümers in der Höhe des gesamten Bruttomietzinses von dem gleichen vermieteten Objekte in demselben Hause, eventuell nach Abzug von 25% gemäss § 154, Abs. 2, des Gesetzes betr. d. dir. St. festgesetzt wird, ferner, dass in Häusern, in denen sich geschützte und ungeschützte Mieter befinden, der Mietwert nicht bloss nach dem Mietzinse von den gleichen geschützten Objekten festzusetzen ist, sondern dass auch auf den Mietzins von (ungeschützten Objekten und in nur an »Neumieter« vermieteten Häusern in dar Höhe des Mietzinses von dem gleichen Objekte m demselben Hause eventuell nach Abzug von 25% Rücksicht zu nehmen sein wird; schliesslich ist richtigerweise hier ausgesprochen worden, dass, falls das ganze Gebäude nur von dem Eigentümer benützt wird, der Steuerträger sich auch nicht auf die Begünstigungen der angeführten Bestimmung der Durchführungsverordnung berufen kann. Die Finanzlandesdirektion hat hier richtigerweise auch darauf aufmerksam gemacht, dass sich der Abs. 7 der Durchf. Vdg. zu § 152 d. Ges. betr. d. dir. St. lediglich auf die von den Hauseigentümern benützten Wohnungen, nicht aber auf die Wohnungen der Hausbesorger, Hausverwalter und auf die welchen Personen immer unentgeltlich überlassenen Wohnungen bezieht.

Was die Ausscheidung der erhöhten Verwaltungsauslagen nach § 12, Abs. 2, Z. 2, des Mieterschutzgesetzes, also auch die erhöhten Aufwendungen für die Aschen- und Kehrichtabfuhr anbelangt, können diese erhöhten Auslagen allerdings nur bei den den Mieterschutzgesetzen unterliegenden Objekten ausgeschieden werden; der Steuerträger ist verpflichtet nachzuweisen, um welchen Betrag seine Auslagen an diesen Verwaltungsaufwendungen in dem betreffenden Steuerjahre gegenüber dem Jahre 1914 gewachsen sind. und er hat gleichzeitig den Betrag dieser auf die geschützten Objekte entfallenden Erhöhung nachzuweisen.

Die Finanzlandesdirektion hat als Beleg dieser Aufwendungen vom Jahre 1914 auch die Bestätigung der Gemeindeämter zugelassen; eine Beschwerde darüber, dass irgendeine Steuerverwaltung einen solchen Beleg nicht anerkannt hätte, ist flicht eingebracht worden. Wenn in dem vermieteten Gebäude allerdings überhaupt keine geschützten Mieter wohnen oder wenn das Gebäude war Gänze vom Hauseigentümer benutzt wird, kann der Steuerträger die Auscheidung der angeführten Differenz der Verwaltungsauslagen nicht beanspruchen, well sich die Mieterschutzgesetze auf sein Gebäude nicht beziehen. Die angeführten Verwaltungsauslagen sind hier nicht

abzugsfähig (Abs. l Durchf. Vdg. zu § 148, Abs. l, des Gesetzes).

Auf Grund des Angeführten erblickt das Finanzministerium keine Gründe zu irgendeiner Verfügung.

Prag, am 11. März 1933.

Der Finanzminister: Dr. Trapl. m. p.

Překlad ad 2210/XV.

Antwort

der Regierung

auf die Interpellation des Abgeordneten Windlrsch und Genossen,

betreffend unreelle Gebarung im Getreidehandel (Druck 1977/VII).

In der Angelegenheit ist sofort eine Untersuchung angeordnet worden, welche bisher noch nicht abgeschlossen ist. Falls erwiesen wird, dass der eingeführte Weizen zum Teile auch zu anderen als zu Saatewecken verwendet worden ist, wird das Finanzministerium die diesbezüglichen Massnahmen zum Schütze des Zollgefälles treffen. Gleichzeitig sind Verfügungen dahin getroffen worden, dass ein eventueller Missbrauch der zollfreien Einfuhr hintangehalten werde.

Die zollfreie Einfuhr von Saatweizen zur Linderung der Situation der von einer katastrophalen Missernte betroffenen karpatnorussischen Landwirtschaft war bereits Gegenstand einer Interpellation des Abgeordneten Husnaj und Genossen, die der Finanznrinister mit der unter Nr. 2031/XIV abgedruckten Antwort beantwortet hat. Die mit Erlass des Ministerratspräsidiums am 23. Juli 1931, Z. 14. 787/31, errichtete interministerielle Kommission für die Bewilligung der Einfuhr von Getreide- und Mahlprodukten hat auf Grund der Vormerke des Handelsministeriums bestimmte Mengen von Futterkukuruz nur dem Svaz statků in Mukačevo zur Einfuhr ohne irgendwelche finanzielle Begünstigungen und nach gehörigem Beweise und Begründung des Bedarfes dieser Mengen bewilligt. Da dieser Verband den vollen Bedarf der bewilligten Menge nachgewiesen hat,