Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1933.
III. volební období. 8. zasedání.
2210.
Odpovědi:
I. min. spravedlnosti na intenp. posl. Vallo a soudr. o hrubém jednáni vyšetřujícího soudce Borise Majkapara u okresního soudu v Březně nad Hronom (tisk 2144/III),
II. min. zemědělství na intenp. posl. Jos. Tůmy a druhů o vypovídání kolektivních smluv a zhoršování pracovních i mzdových poměrů na státních pilách (tisk 2116/XII),
III. vlády na interp. posl. Kopeckého a soudr. o chystaných útocích na subalterní bankovní zaměstnance (tisk 2151/V),
IV. min. spravedlnosti na intenp. (posl. Babela, Dvořáka, Hadka a soudr., že soudní rada Schulz u okresního soudu v Touškově u Plzně neslýchaným způsabem zneužil úřední moci (tisk 1980/XI),
V. min. financí a min. vnitra na intenp. posl. Štětky, Novotného a soudr. o nebezpečí ztráty 800. 000 Kč dávky z převodu na panství Lukavec (tisk 2116/XIV),
VI. min. financí na interp. posl. Richtra, Davida, dr Patejdla a druhů o poměrech v tabákové továrně ve Svitavách (tisk 2042/XVII a 2080/IV),
VII. min. vnitra na intenp. posl. Bezděka a druhů o soustavném zneužíváni pohřbů dělníků k štvaní proti republice komunistickými agitátory (tisk 2144/VIII),
VIII. min. veřejných prací a min. vnitra na intenp. posl. dr Pružinského a druhů ve věci veřejných komunikačních prostředků v okrese starolubovenském (tisk 2030/I),
IX. min. školství a nár. osvěty na interp. posl. Mojto a druhů o bezohledně praksi referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě s vládními napomenutími nestátním školám na Slovensku podle § 15 uh. zák. čl. XXXVLII/1868 o národních školách (tisk 2116/XX),
X. vlády na intenp. posl. dra Hodži a druhů o propočítání místních drah (tisk 1628/IV),
XI. min. spravedlnosti na interp. posl. dra Sterna a soudruhů o umlčování pravdivých zpráv v denním tisku (tisk 2132/III),
XII. min. spravedlnosti na interp. posl. Babela a soudr. o zabavení článku »Otevřený dopis« v časopisu »Vorwärts« (tisk 2165/IV),
XIII. min. financi na interp. (posl. Köhlera a druhů o zaplacení daňových přirážek podle zákona ze dne 15. července 1932, č. 120 Sb. z. a n., ve splátkách a o osvobozeni nezaměstnaných od daňových přirážek (tisk 1989/XV),
XIV. min. financí na interp. posl. Hellera a druhů o zjištění nájemní hodnoty bytu majitele domu (tisk 2131/XI),
XV. vlády na interp. posl. Windirsche a druhů o nekalém hospodaření v obilním obchodu (tisk 1977/VII).
XVI. min. školství a národní osvěty na interp. posl. Horpynky a druhů ve věci prováděcího nařízení k § 23 zákona čís. 104/1926 Sb. z. a n. (učitelskému platovému zákonu) (tisk 2142/XVII),
XVII. min. financí na interp. posl. Köhlera a druhů o daňové přirážce podle zákona ze dne 15. července 1932, č. 120 Sb. z. a n. (tisk 1989/XVI),
XVIII. předsedy vlády na interp. posl. dra Schollicha a druhů o zabaveni časopisu »Deutsche Volkszeitung für das Kuhländchen (tisk 2132/VIII).
2210/I.
Odpověď
ministra spravedlnosti na interpelaci poslance Vallo a soudruhů
o hrubém jednáni vyšetřujícího soudce
Borise Majkapara u okresního soudu
v Březně nad Hronom (tisk 2144/III).
Šetřením o obsahu interpelace bylo zjištěno, že advokát dr. Tuscherer vůbec nejednal s okresním soudcem Majkaparem ve věci, kterou uvádějí pp. interpelanti.
U okresního soudce Majkapara byl pouze zaměstnanec kanceláře dra Tuscherera, který žádal, aby soudce dal plné moci k podpisu dvěma zatčeným. Neznal však jména zatčených ani trestní věc samu. O nahlédnutí do spisů nežádal. Soudce ho poukázal, aby podal žádost písemné.
J)r. Tuscherer poslal obviněným dopis s právním poučením a připojil k němu plně moci, které byly obviněnými podepsány a jsou založeny ve spisech.
V Praze dne 16. března 1933.
Ministr spravedlnosti: Dr. Meissner, v. r.
2210/II.
Odpověď
ministra zemědělství
na Interpelaci poslance Josefa Tůmy a druhů
o vypovídáni kolektivních smluv a zhoršováni pracovních i mzdových poměrů na státních pilách (tisk 2116/XII).
Mzdy placené dělnictvu na pile v Jablunkově-Návsi byly sjednány za oboustranného souhlasu tak, jako se děje každým rokem přímo mezi dělnictvem a vedoucím pily. Kolektivní smlouvy na této pile sjednávány nebyly.
Postupné snižování mezd jest důsledkem překotného a katastrofálního poklesu cen pilařských výrobků na dřevním trhu, a bylo nezbytné sáhnouti k tomuto opatření, měla-li pila v Jablunkově zůstati vůbec v provozu i v nynější době, pro kteroukoliv složku ať státního či privátního lesního a pilařského podnikání velmi kritické. Kromě toho jest snahou podniku SLS. zachovati pily v provozu, pokud jest to jen trochu mož, né, aby nebyly rozmnožovány řady nezaměstnaných.
Úroveň mezd na státní pile v Jablunkově zaměstnaného dělnictva pohybuje se u kvalifikovaných dělníků mezi 32. 80 Kč až 22. 40 Kč denně a nutno konstatovati, že se platí na státních pilách mzdy vyšší, než je tomu v okolních privátních podnicích.
Pokud se týče mezd pilařských dělníků zaměstnaných v oblasti ředitelství státních lesů a
statků v Třeboni byla dne 16. prosince 1932 pro rok 1933 uzavřena dle dosavadních zvyklostí mezi ředitelstvím a organisacemi dělnictva zaměstnaného na pilách Třeboň, Cikar, Jakule a Kostky kolektivní smlouva.
V otázce snížení mezd, jeho odůvodnění a nynější úrovně mezd v porovnání se sousedními privátními podniky platí zde totéž, co bylo řečeno u pily v Jablunkově.
V Praze dne 20. března 1933.
Ministr zemědělství: Dr. M. Hodža, v. r.
2210/III.
Odpověď
vlády
na interpelaci poslance Kopeckého a soudruhů
o chystaných útocích na subalterní
bankovní zaměstnance
(tisk 2151/V).
V prvých letech naši státní samostatnosti projevila se u nás také snaha po hospodářském osamostatnění, jehož se mělo v prvé řadě dosíci odpoutáním zdejšího podnikání od finančních ústředí ve Vídni a Budapešti. Našim bankám nastal tu těžký úkol, na který nebyly ani organisačně, ani kapitálově připraveny. Aby tento úkol zmohly, snažily se naše banky v prvých popřevratových letech o sesílení; zvyšovaly akciové kapitály, zřizovaly pobočné závody, zakládaly se nové banky a tím vzrůstal počet bankovního úřednictva a rostly nepoměrně jeho platy. Brzy však tato horečka ochladla a ukázalo se, že banky přerostly naše hospodářské poměry, což se zejména těžce snáší v nynější nebývalé a dlouho trvající hospodářské krisí. Má-li náš hospodářský život ozdravěti, jest nezbytně nutno, aby se banky přizpůsobily obmezenému rozsahu hospodářského života, a to jest možno jen tím, že se také počet jejich zaměstnanectva přizpůsobí skutečné potřebě a že jeho platy budou uvedeny v soulad s výdělkovou možností bank.
Vláda musí tento ozdravovací proces jen vítati a nemůže mu brániti, neboť by na sebe uvalovala odpovědnost za provozovací schodky bank. Může toliko vykonávati vliv, aby se tento proces děl s možnými sociálními ohledy, což se také děje, neboť se působí k tomu, aby se režie bank snižovala v prvé řadě na vrub režie věcně a na vrub platů vyšších úředníků (či. XXXV.,
odst. 3. bank. zákona č. 54/1932 Sb. z. a n. ) a teprve, když tyto úspory nestačí, na vrub ostatního zaměstnanectva.
Takto se postupovalo také u Moravské banky. Nejdříve byla snížena věcná režie na nejnižší možnou míru. Pak byly sníženy platy vedoucích úředníků tak vydatně, že i odborové organisace zaměstnanecké samy uznaly, že se zde šlo až na krajní možnou mez. Protože se ani těmito cestami nedošlo k žádoucímu cíli, bylo nutno snížiti i platy ostatních zaměstnanců banky. Toto sníženi jest sice v některých případech velmi citelné, avšak ani snížené platy nejdou, až na několik ojedinělých, zvláštními okolnostmi odůvodněných výjimek, pod úroveň platů státních zaměstnanců příslušných platových tříd.
Také u ostatních sanovaných bank snižuje se v prvé řadě věcná režie a pak platy vedoucích úředníků. Ačkoliv se i zde jde co možná nejdále, přece jen tyto úspory nemohou samy o sobě docíliti dostatečné snížení celkové bankovní režie. Proto se banky snaží také o sníženi jak počtu svých zaměstnanců, tak i jejich platů v dohodě s nimi. Lze doufati, že se to podaří, neboť i rozvážná část úřednictva sama nahlíží, že dosavadní výše bankovní režie jest neudržitelná a lže pouhými úsporami na věcně režii a na platech vedoucích úředníků se nedojde k cíli.
O daných výpovědích se s úřednictvem vyjednává a jest naděje na smírné řešení ve sporných bodech.
V Praze dne 10. března 1933.
Předseda vlády: J. Mtlypetr, v. r.
2210/IV (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnost!
na interpelaci poslanců Babela, Dvořáka, Hádka a soudruhů,
že soudní rada Schulz u okresního soudu v Touškově u Plzně neslýchaným způsobem zneužil úřední moci (tisk 1980/XI).
Dal jsem vyšetřiti stížnosti v interpelaci uvedené a presidium krajského soudu v Plzni za souhlasu vrchního soudu v Praze podalo tuto zprávu:
Dne 15. září 1930 v noci při hádce v hostinci v Černovicích Martin Hacker udeřil pivní skle-
nicí Karla Schreivogla a Schreivogel poškrábal na krku Hackera.
Hacker podal na Schreivogla obžalobu pro přestupek proti bezpečnosti cti, pokud se týče oznámení pro přestupek lehkého poškození na těle, kdežto četnictvo učinilo oznámení na Hackera pro přestupek lehkého poškození na těle Karla Schreivogla. Mimo to podal Schreivogl na Hackera obžalobu pro přestupek proti bezpečnosti cti.
Hackerovo oznámení na Schreivogla došlo k soudu dříve než četnické oznámení a soukromá žaloba na Hackera; není tedy správné, že Hacker podal protižalobu.
V trestní věci proti Schreivogelovi konalo se hlavní přelíčení dne 29. října 1930 a 25. února 1931, kdy bylo k návrhu samého Hackera však opět odloženo až do pravoplatného skončení trestní věcí proti Hackerovi; potom byl Schreivogl rozsudkem z 19. srpna 1931 za přestupek dle § 431 tr. z., spáchaný poškozením Hackera na krku, odsouzen k peněžitému trestu 100 Kč podmíněně na rok. Není tedy pravda, že obžaloba podaná Hackerem na Schreivogla nebyla projednána.
Hacker sám v této věci zproštěn nebyl, poněvadž v ní nebyl obžalován, nýbrž vystupoval jako soukromý žalobce, resp. soukromý účastník.
Dne 27. srpna 1931 byl Hacker slyšen soudním radou Schulzem o svém podáni učiněném do kanceláře presidenta republiky. Hacker prohlásil, že chtěl tímto podáním dosáhnouti obnovy trestního řízení ve věci, v níž byl pro zranění Schreivogla odsouzen, a že do 14 dnů oznámí svého zástupce za účelem podáni návrhu na obnovu. Nebylo potvrzeno, že soudní rada Schulz na Hackera naléhal, aby svá podání event. stížnosti odvolal.
Rozsudek, jímž byl odsouzen Schreivogl, nabyl moci práva bez opravného prostředku.
V třestní věci, v níž byl Hacker odsouzen, podal obžalovaný proti rozsudku odvolání a krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek I. instance.
Pokud jde o žalobu Karla Schreivogla na Martina Hackera o náhradu škody ve výši 10. 009 Kč s přísl., nemá soudní rada Schulz s touto žalobou vůbec co činiti, poněvadž věc tato se projednává u krajského soudu v Plzni.
V interpelaci žádaný zákrok, aby se působilo na zamítnutí této žaloby, jest nepřípustný, poněvadž soudy jsou ve svém rozhodování neodvislé a hledíc k ustanoveni §§ 96, 98 úst. list. není nikdo oprávněn do jejich rozhodování zasahovati.
V Praze dne 10. března 1933.
Ministr spravedlnosti: Dr. Meissner, v. r.
2210/V.
Odpověď
ministra financí a ministra vnitra
na interpelaci poslanců Štětky, Novotného a soudruhů
o nebezpečí ztráty 800. 000 Kč dávky
z převodu na panství Lukavec
(tisk 2116/XIV).
Interpelace se podle jejího obsahu týká obecní dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí z převodu velkostatku Lukavec v okrese pelhřimovském s manželů Aloise a Mileny Breyových na manžely inž. Josefa a Elišku Práškový. Převod ten byl uskutečněn trhovou smlouvou ze dne 18. září 1924, jež byla schválena dne 25. února 1925 krajským civilním soudem v Praze jako soudem chráněnským Aloise Breye. Z tohoto převodu byla již obecní dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti vyměřena a to platebním rozkazem zemského inspektorátu pro zemské dávky v Praze ze dne 16. ledna 1932, č. j. N. V. 187. 842/3412/25 penízem 440. 000 Kč.
Nabývacím termínem pro vyměření dávky jest 27. květen 1915, kdy Alois Brey nabyl velkostatku za 1, 400. 000 Kč. Zcizovací cena podle trhově smlouvy ze dne 18. září 1924 činila 5, 375. 000 Kč a připadá z ní na vlastní nemovitosti 3, 000. 000 Kč a na movité příslušenství (dávce nepodléhající) 2, 375. 000 Kč.
Vyměřená dávka per 440. 000 Kč jest pro obce na dávce zúčastněné poměrně velmi příznivá, uváží-li se, že cena za holé nemovitosti činila pouze 3, 000. 000 Kč a že do nemovitosti během držby (od 27. května 1915 do 25. února 1925) bylo investováno podle dokladů stranou předložených 1, 630. 590 Kč. Dávky tak vysoké bylo možno docíliti jenom smírnou dohodou se stranou, k níž rozhodl se zemský inspektorát teprve, když z průběhu soudního řízení seznal, že by soudní odhad nemovitostí, prováděný okresním soudem v Pacově, nevedl k úspěšnému konci.
Na dávku v částce 440. 000 Kč bylo již inž. Práškem zaplaceno 50. 000 Kč, zbytek per 390. 000 Kč jest podle dohody, sjednané se stranou o výši dávky, splatný tak, že strana každoročně nejpozději do 30 dubna zaplatí obnos 100. 000 Kč až do úplného zapražení dávky i s příslušenstvím.
Aby dobytnost této pohledávky nebyla ohrožena, zajistil si ji zemský inspektorát vkladem práva zástavního na velkostatku Lukavec (usnesení krajského soudu civilního v Praze ze dne 13. srpna 1932, č. j. E 2372/32). Nebudou tedy súčast-
něné obce připraveny o dávku, ani když inž. Prášek velkostatek dále prodá, poněvadž ji bude možno vydobýti exekuční dražbou v zástavu daného velkostatku, jestliže nebude ve smluveném termínu zaplacena.
V Praze dne 11. března 1933.
Ministr financi: Dr. Trapl, v. r.
Ministr vnitra: Černý, v. r.
2210/VI.
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslanců Richtra, Davida, dra Patejdla a druhů
o poměrech v tabákové továrně ve Svitavách (tisk 2042/XVII a 2080/IV).
K vývodům interpelace z 18. listopadu 1932 podotýkám toto:
Podle výsledku vyšetřování, které provedl konceptní úředník ústředního ředitelství tabákové režie, udál se případ dělníka J. Křibského takto:
Ředitel továrny Děkanovský přistihl Křibského dne 8. listopadu 1932, jak v pracovní době nesl ze Šatny zámečnické dílny, t. j. z oddělení, ve kterém nepracoval, lampu na kolo. Druhého dne předvolal ředitel Křibského spolu s předsedou závodního výboru, aby mu vytkl přestupek proti pracovnímu řádu a hlavně nedodržení nařízení ústředního ředitelství, kterým se zakazuje docházení do cizího oddělení a přinášení cizích předmětů do výrobní budovy. Jakmile ředitel Křibskému klidně oznámil, že mu musí vytknouti nedodržování pracovního řádu, začal Křibský, aniž by ředitele dále vyslechl, křičeti a vyhrožovati. Není pravdou, že ředitel Křibského nepřipustil k obhajobě, neboť Křibský sám nepřipustil ředitele vůbec k řeči. Jeho řádění se stupňovalo do té míry, že Křibský konečně vytáhl z kapsy nůž a se zavřeným nožem v ruce ohrožoval přes stůl ředitele. Nedal se uchlácholiti ani ředitelem ani přítomným předsedou závodního výboru. Při tom se tak rozčílil, že vysílením upadl na zem. Asi po dvou minutách se zase zvedl a pokračoval ve svém řáděni. Byl zavolán opatrovník nemocných, který se rovněž marně pokoušel Křibského uklidniti. Křibský při svém řádění stále ohrožoval ředitele i pěstmi, když mu byl nůž vyrván předse-
dou závodního výboru. Poněvadž všechny pokusy o uklidnění Křibského byly marné, ukončil ředitel jednáni. Ještě při odchodu z kanceláře volal Křibský na ředitele, že ho rozřeže jako žábu. Dne 10. listopadu 1932 byl Křibský podle § 34. bod 4 pracovního řádu bez disciplinárního řízeni z práce propuštěn.
Je pravda, že žena Křibského upozornila ředitele továrny, že muž je nervosní a žádala, aby v jednání s ním byl na tuto okolnost brán zřetel. Ředitel Děkanovský vskutku na Křibského ohled bral, což zřejmo z toho, že již dvakráte bylo upuštěno od disciplinárního řízení s Křibským pro porušeni kázně a že v jednom z těchto případů vyjel Křibský pouze s poučením. I podle smýšleni dělníků a jich řečí ředitel Křibskému spíše ulehčoval a byl mu příznivě nakloněn.
Pokud jde o tvrzení, že ředitel Děkanovský měl s Křibským konflikt již před 4 lety a že mu vytýkal, že má děti bylo zjištěno vyšetřováním toto:
Dělníci jsou povinni bydleti v obvodu 6 km od svého služebního působiště a v tomto obvodu se také na ně vztahuje nemocenské ošetření továrním lékařem. Křibský bydlí však v obci Rohozné, která je vzdálena více než 6 km od Svitav. Když byly postaveny úřední domky pro dělníky, vybídl příležitostně ředitel Křibského, aby se přestěhoval do Svitav, že to bude pro něho lepší a že tak vyhoví nařízení ústředního ředitelství. Křibský odpověděl řediteli hrubostí a dokonce mu vyhrožoval. Když potom Křibský žádal několikráte po sobě nemocenský lístek pro lékařské ošetření svých dětí, řekl ředitel Křibskému, že jeho děti za těchto okolností stoji mnoho peněz, poněvadž nemocenská pokladna je zatěžována zbytečnými výdaji za ošetřování dětí cizím lékařem.
Že ředitel vytýkal Křibskému, že má děti, nemůže paní Křibská dosvědčiti, poněvadž před ní nic podobného Děkanovský Křibskému neřekl. Křibský jí pouze o tom doma povídal.
Legionář Pejcha podal si žádost o přijetí do továrny v září 1929 a byl přijat 7. dubna 1930, tedy za půl roku po podáni žádosti. Ředitel nevylučuje, že se ptal Pejchy kolik má legionářských let a dětí, avšak vylučuje, že by tyto okolnosti měly vliv na rozhodnuti o přijetí Pejchově. Rovněž Pejcha se nepamatuje, že by mu ředitel byl řekl. že tyto okolnosti jsou důvodem pro jeho nepřijetí. Pejcha byl přijat, jakmile na něho přišla řada. Při přijímáni nových sil přihlíží se k pořadí a pak k fysické zdatnosti. Pejcha je malé a slabé postavy, není již mladý nelze proto řediteli vytýkati, že ho hned nepřijal před mladšími uchazeči. kteří byli fysicky schopnější a měli též dřívější pořadí.
Výrok o neuznání legionářských zákonů ředitel před Křibským podle vyšetřeni neučinil.
K další výtce, že pro odmítání českých lidí. zejména také dětí legionářů, má ředitel různé výmluvy, uvádím, že při přijímání nových síl řidí se správa továrny zásadou, aby z uchazečů nebyli přijímáni ti členové rodin, kde alespoň jeden
člen má zajištěný stálý příjem. Tak otec Klušoňové je státním pensistou, má tedy rodina zaručený stálý příjem. Proto nebyla přijata Klušoňová do práce. Syn legionáře Marka podal si žádost o místo písaře, ačkoliv je vyučen knihařem. Ředitel připouští, že mu při odmítnuti žádosti řekl. že nemá potřebné kvalifikace, že dnes se hlásí o místa písařů i uchazeči s maturitou a že také u tabákové režie je několik písařů s maturitou zaměstnáno. Marek nebyl přijat, ježto bylo více lépe kvalifikovaných uchazečů. Kromě toho jeho otec i matka jsou již v tabákové továrně svitavské zaměstnáni.
Rovněž není pravdou, že ředitel přijal do služeb továrny svou služku. Jde o dělnici Štěpánkovou-Řehůřkovou, která v době, kdy byla přijata do práce, nebyla již služkou u ředitele továrny. Byla přijata dle seznamu uchazečů doporučených Svazem zaměstnanců tabákové režie. Kromě toho se přihlíželo k tomu, že se provdala za syna vdovy po ruském legionáři, který zemřel krátce po návratu do vlasti následkem válečných útrap. Byla přijata jako dělnice a teprve nyní. při nedostatku kancelářských sil byla použita pro své schopnosti prozatímně k pracím písařským za stejnou mzdu. Stalo se tak po předchozí zkoušce, při které Řehůřkova nejlépe obstála.
Pokud se dále tvrdí, že čeští lidé jsou opomíjeni, podotýkám, že posledně bylo povoleno přijmouti do svitavské továrny 11 dělnic české a 9 německé národnosti. Tehdy došly 92 žádosti. Při tak značném počtu žádostí a malém počtu obsazovaných míst nebylo možno všem vyhověti. Při obsazování lépe placených míst postupuje správa továrny podle pracovního řádu zcela objektivně.
Ředitel Děkanovský nesvěřuje nikdy práce a služby, které předpokládají perfektní znalost češtiny, lidem, kteří státního jazyka nejsou mocni vůbec nebo nedostatečně, a to proto, že takový zaměstnanec nemohl by svěřený úkol provésti a nebyl by pro takovou práci upotřebitelný.
Vrátný Schulz ovládá český jazyk pro služební výkon dostatečně. Vyšetřující úředník se přesvědčil, že ve volných chvílích se učí česky. Vrátnému bylo nařízeno, aby každého návštěvníka, který se nelegitimuje, se otázal po příčíme návštěvy. Činí-li tak, vykonává jen dané mu nařízení.
Dělník Löw (nikoliv zřízenec) vykonává různé pochůzky již řadu let. Nikdy však mu nebyla svěřena (práce, při níž je nutno znáti česky.
K poslední výtce, že čeští úředníci musejí dělati zkoušky z němčiny, uvádím, že tvrzení neodpovídá pravdě. V roce 1928 vydalo ministerstvo financí nové pokyny pro kvalifikaci státních zaměstnanců. Ředitel předvolal si proto tehdy některé úředníky a dotazoval se jich po znalosti německého jazyka, aby mohl řádně vyviniti příslušný sloupec nového kvalifikačního výkazu. v němž má býti kvalifikována vedle znalosti státního jazyka též případná znalost oněch řečí, jež mi zvláště důležitý vyznaní pro službu. Tento
postup neodporuje zákonným předpisům ani vnitrním nařízením.
Ve svitavské továrně jsou všichni úředníci a podúředníci německé národnosti znalí státního jazyka ve slově i písmě. K vývodům další interpelace z 29. listopadu 1932 podotýkám toto:
Provedeným vyšetřováním bylo zjištěno, že ředitel Děkanovský nebyl proti Křibskému zaujat, naopak mu spíše ulehčoval a byl mu příznivě nakloněn.
Rovněž nelze mluviti o hromadění přičiň, které vedly k výbuchu Křibského, neboť ředitel Děkanovský zakročil proti Křibskému za celou dobu jeho služby až do výstupu, pro který byl propuštěn, pouze dvakráte. V obou případech šlo však o hrubá provinění proti pracovnímu řádu. Přes to však v -prvém případě vyšel Křibský úplně bez trestu, v druhém případě pak upustil ředitel od disciplinárního potrestání a vyměřil mu jen pořádkový trest a to peněžitou pokutu ve výši půldenního výdělku. Tento pořádkový trest byl vlastně jediným trestem, který ředitel Křibskému uložil a není to jistě tak značný trest, aby mohl býti důvodem takového způsobu jednání, jakého se Křibský dopustil.
Pokud jde o výtku, že jednání mělo býti pro rozčilení Křibského odloženo, jest z výpovědí svědků celého výstupu zřejmo, že ředitel klidně vytkl Křibskému nedodržování pracovního řádu a nařízení ústředního ředitelství a ačkoliv nebylo ještě vůbec řeči o trestu, začal Křibský ihned křičeti a řáditi a všechny domluvy nebyly nic platně. Křibský tedy sám znemožnil celé jednání, které se potom omezilo jen na chlácholení Křibského.
Křibský byl bez disciplinárního řízeni propuštěn z práce podle § 34, bod 4 pracovního řádu (nebezpečné ohrožování představeného). Jiný trest za jeho provinění nebylo možno vysloviti, uváží-li se, že již dvakráte - jak shora zmíněno - bylo upuštěno od disciplinárního řízení s Křibským pro porušení kázně. Kromě toho jest pro tabákovou režii směrodatným dobrozdání továrního lékaře, podle něhož není Křibský nepříčetný. Tovární lékař označuje Křibského jako člověka velmi prchlého a vznětlivého, který v rozčílení a zlosti překročí hranice slušnosti a hledí dosáhnouti svého hrubosti.
Dosud nedošlo ani na ústřední ředitelství tabákové režie ani na správu továrny žádné lékařské dobrozdání, které by označovalo Křibského za člověka nepříčetného. Nemá tedy ústřední ředitelství prozatím žádného podkladu, aby měnilo něco na rozhodnutí správy továrny ve Svitavách, jímž byl Křibský propuštěn z práce.
V Praze dne 4. března 1933.
Ministr financí: Dr. Trapl, v. r.
2210/VII.
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance Bedřicha Bezděka a druhů
o soustavném zneužívání pohřbů dělníků
k štvaní proti republice komunistickými
agitátory (tisk 2144/VIII).
V daném případe nebylo důvodů předpokládati, Že pohřební obřad by mohl býti rušen a proto nebylo učiněno žádné preventivní opatření. Jakmile se však četnictvo dozvědělo o věci, provedlo zevrubné šetřeni a učinilo proti pachateli trestní oznámení pro rušení náboženských úkonů a okresní úřad zavedl též trestní řízení administrativní dle čl. 3 organisačního zákona.
Považuji za samozřejmou povinnost úřadů, aby, zjistí-li známky, že by při pohřebních obřadech mohlo dojiti k rušení veřejného pokoje a řádu, učinily včas potřebná opatření.
V Praze dne 11. března 1933.
Ministr vnitra: Černý, v. r.
2210/VIII.
Odpověď
ministra veřejných prací a ministra vnitra
na interpelaci posl. dra M. Pružinského a druhů
ve věci veřejných komunikačních prostředků v okrese starolubovenském (tisk 2030/I).
Nehoda na dřeveném moste u Plavnice na zemské silnici Prešov-St. Lubovňa byla zaviněna podle zprávy zemského úřadu v Bratislavě firmou Kolber a Neugröschel, která dopravovala nákladním automobilem dřevo o váze přes 5 tun, takže váha vozu s nákladem přesahovala 10 tun, ač most neměl větší nosnosti než 4 tuny, což vyhovuje příslušným ustanovením zák. čl. I z roku 1890.
Řečená firma obdržela od silniční správy povolení k dopravě automobilem, jež však nebylo platné pro tuto silnici. Platnost pro tuto silnici by byla podmíněna tím, že firma sešili na svůj náklad ty mosty, jež nemají dostatečné nosnosti. To však firma neučinila a nežádala ani o seznam takových mostů. Most byl po nehodě opraven a má nyní nosnost 10 tun a pomýšlí se na jeho přestavbu na most betonový.
Pokud jest v interpelaci zmínka o mostu přes potok Růžkách v Nižních Ružbaších v km 114. 2/3 státní silnice Rožnava-Levoča-Sandec, sdělujeme, že zemský úřad v Bratislavě byl zmocněn ministerstvem veřejných prací v prosinci r. 1932 zadati stavbu tohoto mostu na základě výsledku veřejné soutěže firmě Ing. Bruno a Walter Berger, podnikatelství staveb v Lipt. Sv. Mikuláši.
Ostatní mosty v interpelaci uvedené jsou na silnicích zemských. Podle získaných informací byl z nich již opraven dřevěný most přes potok Jakubianku na zemské silnici St. LubovňaPrešov a vyhovuje zatížení pro druhou třídu silničních mostů podle »Návrhu mostního řádu z r. 1923«, což úplně postačuje.
Na opravu druhého dřevěného mostu na téže silnici přes řekni Poprad byl již návrh vypracován a oprava zadána usnesením zemského výboru ze dne 19. prosince 1932.
V Praze dne 2. března 1933.
Ministr veřejných prací: Inž. Dostálek, v. r.
Ministr vnitra: Černý, v. r.
2210/IX.
Odpověď
ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslance Fr. Mojto a druhů
o bezohledné praksi referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě s vládními napomenutími nestátním školám na Slovensku podle § 15 uh. zák. č1. XXXVIII/1868 o národních školách (tisk 2116/XX).
Dávati vládní napomenutí udržovatelům nestátních škol pro zjištěné závady na těchto školách je zákonnou povinností státní školské správy.
Se zřetelem k trvající hospodářské tísni byla dřívější prakse v této věci podstatně zmírněna tak, že vládni napomenutí dávají se jen pro velmi vážné závady, při čemž prodlužováním příslušných lhůt ponechává se udržovatelům škol dosti času ke zjednání nápravy.
Úplné zastavení vládních napomenutí bylo by v rozporu se zákonem a mohlo by ohroziti rozkvět národního školství na Slovensku.
V Praze dne 10. března 1933.
Ministr školství a národní osvěty: Dr. Dérer, v. r.
2210/X.
Odpověď
vlády
na interpelaci poslance dra Hodži a druhů
o propočítáni místních drah (tisk 1628/IV).
Požadované tarifní opatřeni bylo provedeno s účinnosti od 1. listopadu 1932; od tohoto dne jsou v zásadě podkladem pro výpočet dovozného a jízdného ve styku místních drah s drahami státními propočtené kilometrické vzdálenosti.
V Praze dne 23. března 1933.
Předseda vlády: J. Malypetr. v. r.
2210/XI.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance dra Sterna a soudruhů
o umlčování pravdivých zpráv v denním tisku (tisk 2132/III).
Zabavení v interpelaci uvedeného místa z č. 235 časopisu »Rudý Večerník« ze dne 7. října 1932, zařízeně státním zastupitelstvím v Praze,
bylo krajským soudem trestním v Praze a v důsledku Dodané stížnosti i vrchním soudem v Praze přezkoumáno a v celém rozsahu potvrzeno.
V Praze dne 15. března 1933.
Ministr spravedlnosti: Dr. Meissner, v. r.
2210/XII (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti
na Interpelaci poslance Babela a soudruhů
o zabavení článku »Otevřený dopis« v časopisu »Vorwärts« (tisk 2165/IV).
Zabavení čísla 210. časopisu »Vorwärts« z 10. záři 1932 bylo soudem instančním pořadem přezkoumáno a v celém rozsahu potvrzeno.
V Praze dne 18. března 1933.
Ministr spravedlnosti: Dr. Meissner, v. r.
2210/XIII (původní znění).
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslance Köhlera a druhů
o zaplaceni daňových přirážek podle zákona ze dne 15. července 1932, čís. 120 Sb. z. a n., ve splátkách a o osvobození nezaměstnaných od daňových přirážek (tisk 1989/XV).
Předvídajíc obtíže, které placeni přechodně přirážky k dani důchodové za rok 1931 podle zákona číslo 120/32 Sb. z. a n., mnohým poplatníkům způsobí, ministerstvo financí již svým výnosem z 23. července 1932, číslo 86. 174/32, uložilo podřízeným úřadům,