rémsi bytě v ulici Kolschutzkého ve IV. vídeňském okrese, kterou prý dr. Tuka jako podnájemník přijal a platil k provádění své vyzvědačské činnosti. Nyní zdánlivě nikoliv významným líčením před vídeňským živnostenským soudem vyšlo na jevo, že mezi touto Kristinou Schrammovou a úředními osobami Československé republiky jsou zcela zvláštní styky.
Tomuto soudnímu líčení, které není snad vymyšleno, nýbrž které se konalo dne 13. července, aniž si ho veřejnost povšimla, a bylo odročeno na neurčitou dobu. aby byli vyslechnuti svědci věnuje v Užhorodě tištěný a ve Vídni a v Bratislavě vycházející týdeník demokratických maďarských menšin na Slovensku »Az Élet« v čísle ze dne 27. srpna 1932 obšírný úvodník »Tajemné soudní přelíčení ve Vídni«, z něhož vyjímáme tuto skutkovou podstatu:
Průvodní svědkyně v Tukově procesu, Kristina Schrammová, žaluje prostřednictvím advokáta dra Jana Mericky u vídeňského živnostenského soudu svého bývalého zaměstnavatele, majetníka čistírny ve Vídni, u něhož byla zaměstnána od 24. července 1931 do 30. dubna 1932 jako výpomocná síla. Žalovaný zaměstnavatel vydal Kristině Schrammové služební vysvědčení, podle něhož »Kristina Schrammová opouští své zaměstnáni proto.....poněvadž na pokyn mého smluvního společníka Mojmíra Soukupa byla přímo převzata do služby pana Nováka. «
S tímto vysvědčením není žalobkyně spokojena, žádá soudně o vydání jiného a ve své žalobě tvrdí: Podle smlouvy mezi žalovaným a »panem Mojmírem Soukupem v Praze« ze dne 23. června 1931 dostal žalovaný půjčku 50. 000 Kč s podmínkou, že bude žalobkyni zaměstnávati ve svém podniku. Ale žalovaný propustil žalobkyni uváděje nepravdivě, že »na pokyn pana Mojmíra Soukupa byla přímo převzata do služby pana Nováka z vídeňského československého vyslanectví«, kdežto jest prý již od 1. května 1932 bez zaměstnání. Poněvadž žalovaný nesplnil svých závazků k žalobkyni, »pan Soukup postoupil jí svou pohledávku za žalovaným« s prohlášením. »aby 50. 000 Kč žádala na žalovaném zpět. «
Proti tomu prohlašuje žalovaný: Půjčka 50. 000 Kč poskytnutá mu kdysi podle smlouvy nedá se prý podle smlouvy »vůbec žádati zpět«; Kristině Schrammové prý nedal výpověď, nýbrž ona podle rozkazu, který jí dal pan Soukup v Bratislavě dne 5. dubna 1932, vzdala se svého místa: Schrammová není prý bez zaměstnání, nýbrž »od 1. května 1932 dostává 250 šilinků měsíčně od pana Nováka z vídeňského československého vyslanectví, a to na rozkaz pana Soukupa z Prahy«, což mu žalobkyně sama potvrdila; Schrammová nebyla v jeho službách, nýbrž ve službách Československé republiky, takže ho nemůže nutiti, aby jí vydal vysvědčení o službě, jehož prý se žalobkyně výslovně zřekla. Jako svědky uvádí žalovaný pana Mojmíra Soukupa a Františka Hofirika. jejichž výslech předseda nařizuje.
To jest podstatný obsah zprávy časopisu »Az Élet« ze dne 27. srpna 1932. Tato zpráva není
smyšlena, neboť advokát Kristiny Schrammové skutečně podal tyto dvě žaloby a přelíčení se skutečně konalo dne 13. července.
Kdo jsou osoby řízení zahájeného u vídeňského živnostenského soudu?
Kristina Schrammová byla v r. 1929 korunní svědkyní proti vůdci Slováků dr. Tukovi, »pan Mojmír Soukup v Praze« jest plukovník Soukup z pražského ministerstva národní obrany a zástupce přednosty zpravodajské služby tohoto ministerstva. Pan Novák jest úředník v činně službě vídeňského československého vyslanectví. Pan František Hofirik, jehož žalovaný uvádí jako druhého svědka, bydlí ve Vídni, ve IV. okrese, ulice Kolschitzkého 30, v domě, ve kterém prý dr. Tuka vydržoval svou vídeňskou kancelář, a v procesu proti dr. Tukovi vystupoval rovněž jako svědek. Tedy úhrnem jsou to osoby zasluhující zvláštní pozornosti, jejichž vzájemné styky jsou více než nápadně.
Jak se zdá, nebyl článek týdeníku »Az Élet« československým držitelům moci zcela lhostejný a přiměli tento časopis, aby (ovšem zcela dobrovolně, jak to jinak nelze očekávati od demokracie vládnoucí v českém státě), v čísle ze dne 3. září uveřejnil slavnostní prohlášeni, že »žurnalista prozatímně pověřený redakcí« článek ze dne 27. srpna do časopisu »vpašoval zřejmě proto, aby tím posloužil jisté cizí vládě« a že prý byl z trestu propuštěn.
Ano, domnívají se snad pražští držitelé moci, že tímto více nebo méně vynuceným prohlášením sprovodí se světa fakty, které vyšly najevo před vídeňským živnost, soudem? Což si spíše každý myslící člověk nebude klásti otázky a nebude čekati na jejich odpověď? Jak a proč udržují ještě dnes úřady českého státu styky s Kristinou Schrammovou, korunní svědkyní v procesu proti dr. Tukovi? Proč dává plukovník Soukup z pražského ministerstva národní obrany muži, žijícímu ve Vídni, 50. 000 Kč k založení obchodu s výslovnou podmínkou, že v něm bude zaměstnána Kristina Schrammová? Jak a proč tento český plukovník Soukup postupuje Schrammové těchto 50. 000 Kč? Jest pravda, co žalovaný uvedl před vídeňským soudem, že Schrammová dostává od 1. května 1932 na rozkaz plukovníka Soukupa měsíčně 250 šilinků od pana Nováka z vídeňského československého vyslanectví?
A jak se stalo, že Vídeňačku a rakouskou občanku Schrammovou zastupuje právě dr. Jan Mericka, vídeňský český advokát, který se zabývá hlavně advokátskými případy vídeňského československého vyslanectví?
Češti držitelé moci budou musiti odpověděti na všechny tyto otázky!«
Lze pochopiti, že celá veřejnost má živý zájem na vysvětleni této poněkud tajuplné věci. Nestačí, aby časopis prostě odvolal obsah článku, poněvadž se nelze zbaviti dojmu, že se to stalo jen nátlakem a cizím vlivem. Tento dojem se zesiluje ještě tím, že v redakčním záznamu na konci listu jest v čísle 35 ze dne 27. srpna 1932
ještě podepsán jako za vydání v Rakousku odpovědný Josef Halmi, Vídeň-I.. Wipplingerstrasse 20/15, a jest uvedeno, že košické ředitelství pošt a telegrafů nařízením č. 82. 024/IV-b/924 povolilo poštovní dopravu, zatím co v čísle 36 ze dne 3. září 1932 tyto oba záznamy scházejí, že tedy košické ředitelství pošt a telegrafů zatím zřejmě odňalo i poštovní dopravu.
Podepsaní táží se tedy pana předsedy vlády A pana ministra spravedlnosti, jsou-li ochotní dáti celou tuto věc podrobně vyšetriti a podati o výsledku pravdivou zprávu?
V Praze dne 15. září 1932.
Dr. Schollich,
dr. Hassold, Horpynka, inž. Jung, Krebs, Krumpe,
Scharnagl, dr. Petersilka, Matzner, inž. Kallina,
Knirsch, Köhler, Simm, Oehlinger, Greif, Kasper,
Kunz, Bobek, dr. Hanreich, dr. Keibl, Geyer.
2080/III.
Interpelace
poslanců Ferd. Richtra, F. Langra a druhů
vládě
o výkladu § 6, odst. 1. zákona čís. 394/1922.
K interpelaci této zavdal podnět konkrétní případ Julie Smržové z Blanska na Moravě.
Julie Smržová absolvovala mesiánské školy v Blansku a potom chtěla jít na ústav učitelek pro mateřské školy. Ačkoliv zkoušku udělala, nebyla přijata, poněvadž počet míst byl omezený a nával kandidátek ohromný. Z toho důvodu Julie Smržová na měšťanské škole v Blansku z povolení ředitelství školy rok hospitovala češtinu, počty, měřictví a němčinu. Potom byla na ústav učitelský přijata, avšak její žádost, resp. žádost její matky, aby i nadále přes dokončeny 18. rok byl této poskytnut příspěvek na děti, byla zamítnuta s poukazem na právě uvedený § 6, poněvadž prý její studium nelze podle onoho ustanovení považovat za nepřetržitě konané. Příspěvek na dítě je zároveň příspěvkem na jeho sociální zabezpečeni studiem a pod. a má tedy v životě takového dítěte velký význam. Je jasné také, že Julie Smržová nemohla pokračovat ve svém dalším vzdělání jedině z důvodů, které na ní vůbec nezávisely. Výsledek je dvojí újma. Především
dostala se na vyšší učiliště nutné k založeni existence o rok později a za druhé určitou sustentaci ve svém dalším vzdělání podle výkladu § 6 zákona č. 394 z roku 1922 ztratila. To je výklad nemožný, zákonem buď nežádaný, nebo nepředvídaný. Je nutno dáti ustanovení § 6 takový výklad, aby přerušení studia, resp. nepokračováni ve studiích, na němž interesovaná osoba nemá viny, nebo lépe řečeno, která učinila vše, aby mohla pokračovat ve vzdělání a také v něm pokračovala, jako v daném případě hospitací na měšťance, poskytování příspěvků na děti nebylo na závadu. Po případě nutno novelisovati ustanovení zákona samého, poněvadž při některých oborech studijních v dnešní době je normální pokračování ve studiích znemožněno z důvodů nedostatku místa a také z důvodů úsporných. Případ Julie Smržové byl projednáván v ministerstvu železnic.
Podepsaní se táží vlády, co hodlá učiniti, aby § 6 zákona č. 394/22 byl vykládán ve smyslu, který jest zdůvodněn nahoře, resp. zda hodlá ustanovení § 6 novelisovati tak, aby bylo možno se vyhnouti křiklavým případům, jako je případ Julie Smržové?
V Praze dne 29. listopadu 1932.
Richter, Langr,
Mikuláš, Stejskal, Jos. Tůma, Slavíček, Sladký, dr. Patejdl, David, Pechmanová-Klosová, Vaněk, Šmejcová, Solfronk, Malý, dr. Stránský, Hynek, Netolický, dr. Moudrý, Fiala, Hrušovský, Lanc.
2080/IV.
Interpelace
poslanců F. Richtra, J. Davida,
dra J. Patejdla, J. Netolického
a druhů
ministru financi
o poměrech v tabákové továrně ve Svitavách.
V této věci podali podepsaní na ministra financí interpelaci už dne 18. listopadu 1932. Případ s dělníkem-legionářem Janem Křibským skončil mezi tím v tabákové továrně ve Svitavách jeho propuštěním. Interpelanti přirozeně zastávají stanovisko pořádku a naprosté kázně ve státním podniku a jsou daleci toho, bezdůvodně oslabovati
autoritu nadřízených. Nutno však důrazně upozorniti, že případ dělníka Křibského a vůbec poměrů ve svitavské továrně jest svého druhu a zaslouží velice důkladného vyšetření. Není tabákové továrny v celé republice, kde by docházelo ke konfliktům mezi dělnictvem české národnosti a ředitelem továrny, jako ve Svitavách. Nejen veřejnost ve Svitavách samých, ale i veřejnost vzdálenější, upozorňujeme na příklad na město Poličku, je postupem pana ředitele Děkanovského vzrušena. Počínání dělníka Křibského v ředitelně továrny dne 9. listopadu se vyličuje ředitelstvím jako pokus útoku, dokonce vražedného, na ředitele Děkanovského. Ať už se jeho počínán! dává výklad-takový, anebo že to byl pokus o sebevraždu, naskytuje se otázka, jak je možno, aby k takovému výbuchu z příčiny jinak nepatrné došlo? To je možné jenom hromaděním příčin, které nakonec vedou k výbuchu, připomínajícímu tragický případ jednoho polského továrníka před nějakým časem v novinách komentovaný. Ve svitavské továrně tabákové jest něco nezdravého a je nutno se postarat, aby ke konfliktům nedocházelo a aby Česká veřejnost v blízkém a vzdáleném okolí nebyla drážděna a vzrušována. Netajíme se tím, že příčina leží v řediteli Děkanovském, který je v jednání s podřízenými nemožný. Důkaz další toho jest postup, který byl zaujat proti dělníku Křibskému.
Z vylíčení případu, které podává sám ředitel Děkanovský, vychází, že dělník Křibský ihned na počátku jednání byl rozčilený v nejvyšším stupni. Přes to však při tomto jistě přímo chorobném stavu dělníka, při stavu, který vyžadoval jednoho, t. j. jednání s ním odložit, bylo s ním jednáno dál, až rozčilení dosáhlo takového stupně, že Křibský vytáhl nůž, ovšem zavřený.
Ředitelství přikročilo k propuštění dělníka Křibského podle § 34, bod 4 pracovního řádu bez disciplinárního řízení. Jest pravda, že pracovní řád umožňuje, aby byl dán zaměstnanec do stavu propuštěni bez disciplinárního řízení, dopusti-li se ublížení na těle, nebo nebezpečného ohrožování obecenstva, spoluzaměstnanců neb nadřízeného. Pracovní řád však nevylučuje ani v tomto případě řízení disciplinární, tedy řízení, které zkoumá příčiny, důvody a provázející okolnosti propuštění zaměstnance. V daném případě bylo by se zejména doporučovalo řízeni disciplinární. Jde však ještě o jinou věc. Paragraf 34, odstavec 4 pracovního řádu jistě předpokládá subjektivní vinu a pravděpodobně i její průkaz. Při propouštění dělníka Křibského bylo však už známo ředitelství tabákové továrny ve Svitavách, že Křibský byl předán ke zkoumáni duševního stavu do ústavu pro choromyslné v Německém Brodě. Okolnost, že byl Křibský ve stavu pomatenosti v době svého činu, vylučuje trest, jakým jest propuštění, poněvadž je možno, že vina tu není a že jde vlastně o případ nemoci. Přes to však bylo přikročeno k propuštěni, což znamená zaujatost v postupu.
Na tyto další okolnosti interpelanti dále poukazují a zdůrazňují zejména stav vzrušení ve-
řejnosti a kladou znovu dotaz, co chce pan ministr zaříditi, aby nesnesitelným poměrům ve Svitavách v tabákové továrně byl učiněn konec?
V Praze dne 29. listopadu 1932.
Richter, David, dr. Patejdl, Netolický,
Fiala, Hynek, Jos. Tůma, Slavíček, dr. Stránský,
Sladký, Solfronk, Vaněk, Malý. Hrušovský, Lanc,
Polívka, Pechmanová-Klosová, Langr, Šmejcová,
Stejskal, dr. Moudrý.
Původní znění ad 2080/I.
Interpellation
des Abg. Ing. Othmar Kallina und Genossen
an den Minister des Innern
in Angelegenheit der Beschlagnahme der nichtperiodischen, in Karlsbad herausgegebenen Druckschrift »Das Sudetendeutschtum«.
Staatspräsident T. G. Masaryk hat seinerzeit, um aller Welt die freiheitlichen Einrichtungen der Tschechoslowakischen Republik durchschlagend vor Augen zu führen, den Satz geprägt: »Der tschechoslowakische Staat wird die Freiheit des Wortes und der Presse, die Versammlungs- und Petitionsfreiheit verbürgen. « Tagtäglich kann aber im Gegensatz zu dieser Verheissung des Staatspräsidenten festgestellt werden, dass die Zensurorgane bewusst diesem Leitsatze des Staatspräsidenten entgegenhandeln und so verfiel auch der im Nachstehenden wiedergegebene Aufsatz »Das Sudetendeutschtum« an vielen Stellen dem Rotstifte des Zensors. In den beschlagnahmten Stellen werden nur historische Tatsachen - - - festgehalten.
An diesen historischen Tatsachen wird naturgemäss durch eine solche ungerechtfertigte Beschlagnahme nichts geändert. Staatspräsident Masaryk hat auch das Wort geprägt: »Die Wahrheit siegt. «
Auch nachstehender Satz verfiel» der Beschlagnahme: »Der bekannte Führer der slowakischen Volkspartei, Pater Hlinka, wehrt sich mit aller Energie gegen die Bezeichnung »tschechoslowakisches Volk« und fordert für seinen slowakischen Volksstamm die freie kulturelle, wirtschaftliche und politische Entwicklung. «
Der Aufsatz hatte folgenden Inhalt: »Schutz den Menschenrechten und den Volksrechten!« stand an der Schwelle des neuen Zeitalters, das Präsident Wilson, an der Spitze der
siegreichen demokratischen Westmächte, im Jahre 1918 den Völkern Mitteleuropas versprochen hat. Ein Weltfriede sollte einkehren, gegründet auf dem Selbstbestimmungsrecht der Völker. In ihrer neuen Ausdehnung sollten die Staaten den Nationen entsprechen und, wie der tschechische Staatspräsident Masaryk in seinem Buche »Das neue Europa« verkündet hatte, »sollten die Nationen die natürliche Organisation der Menschheit bilden, da die Nationalität die beste Bürgschaft der Internationalität sei, welche ebenso das Ziel der europäischen Entwicklung ist wie die Nationalität. Die Staaten sind das Mittel der Nation, die Entwicklung der Nationen ist das Ziel. Darum nimmt die Demokratie das moderne Nationalitätsprinzip an und verwirft den (preussischen) Etatismus, die Vergöttlichung der Staaten und daher auch die Dynastien. Es handelt sich nicht bloss um die Freiheit der Nationen, sondern um ihre Vereinigung. Das Schlagwort »Annexion« ist nicht genügend klar. Das Recht der Selbstbestimmung der Nationen, welches die russische Revolution verkündet hat, fordert Berichtigungen der politischen Grenzen. Die Staaten müssen nationalisiert werden. « Und an einer anderen Stelle seines Buches bekämpft er den bisherigen imperialistischen Standpunkt, dass der Staat über den Nationen stehe, mit den Worten: »Die Selbstbestimmung der Nation kann allerdings nicht verwirklicht werden, solange dieser pharisäische Grundsatz Geltung haben wird. «
So war das Selbstbestimmungsrecht der Völker zum politischen Glaubensbekenntnisse der Demokratie der Welt geworden und wurden die Botschaften des Präsidenten Wilson an dem Kongress der Vereinigten Staaten von allen kriegführenden Mächten als Grundlage für die kommenden Friedensverhandlungen anerkannt. Im Punkt 10 der am 8. Jänner 1918 dem Kongress vorgelegten Botschaft sagte Wilson: »Den Völkern Oesterreich-Ungarns sollte die freieste Gelegenheit autonommer Entwicklung zugestanden werden. Die Tage der Eroberungen und Gebietsvergrösserungen sind ebenso vorbei wie die Zeit der Geheimverträge. Jede friedliebende Nation, die ihr eigenes Leben zu leben wünscht und die entschlossen ist ihre eigenen Einrichtungen zu haben, soll der Gerechtigkeit und Billigkeit seitens anderer Nationen sicher, sowie vor Vergewaltigungen und selbstsüchtigen Angriffen geschützt sein. « In seiner Rede am Grabe Washingtons am 4. Juli 1918: »Der Entscheid in jeder Frage, ob in bezug auf Gebiet oder Oberhoheit, auf wirtschaftliche Abmachungen oder politische Beziehungen, muss erfolgen auf der Grundlage der freien Annahme jenes Entscheides durch das unmittelbar interessierte Volk; nicht auf der Grundlage des materiellen Nutzens oder Vorteils irgendeiner anderen Nation oder eines anderen Volkes, die eine andere Erledigung zugunsten ihres eigenen äusseren Einflusses und ihrer Herrschaft wünschen mögen. «
Nun hat bekanntlich Wilson auf das Ersuchen dm Prinzen Max von Baden vom 4. Oktober 1918 in seiner Antwort vom 8. Oktober 1918 an-
gefragt, ob er zu der bestimmten Auffassung berechtigt sei, dass die deutsche Regierung die in den 14 Punkten und seinen folgenden Botschaften niedergelegten Bedingungen annehme. Die deutsche Regierung erklärte sich ausdrücklich in ihrer Antwort vom 12. Oktober 1918 für die Annahme der Wilsonschen Leitsätze. Am 5. November teilte der amerikanische Staatssekretär Lansing der deutschen Regierung mit, dass die alliierten Regierungen auf der Grundlage der Wilsonschen Bedingungen bereit seien, mit Deutschland Frieden zu schliessen. Dadurch wurden diese Bedingungen zur rechtsverbindlichen Grundlage der Friedensverhandlungen erhoben. In richtiger Beurteilung dieser Sachlage schrieb der hervorragende britische Wirtschaftler Keynes nieder: »Die Umstände des Abkommens trugen ein ungemein feierliches und verpflichtendes Gepräge; denn eine dieser Bedingungen war, dass Deutschland Waffenstillstandsbedingungen annehmen sollte, die es wehrlos machten. Nachdem Deutschland sich im Vertrauen auf das Abkommen wehrlos gemacht hatte, erforderte es die Ehre der Verbündeten auch ihre Verpflichtungen zu erfüllen. «
Diese Bedingungen hatten selbstverständlich auch für Deutschlands Verbündete, also in erster Linie für Oesterreich-Ungarn, Geltung. Trotz den jahrelangen schweren Leiden des Krieges und dem unglücklichen Zusammenbruch der Mittelmächte atmeten die Völker bei Bekanntgabe dieser gerechten Grundlagen der kommenden Friedensverhandlungen auf. Man glaubte an Wilson, den einzigen Europäer, wie er damals überschwenglich genannt wurde, und erhoffte sich von ihm, dass er der Bahnbrecher eines neuen demokratischen Zeitalters sein werde, welches es den Völkern ermöglichen werde, sich in eigenen nationalen Staaten auszuleben. Auch die 10 Millionen Deutschösterreicher als Bewohner eines Teiles des geschlossenen deutschen mitteleuropäischen Sprachgebietes begrüssten mit Begeisterung diese Entwicklung, da ihnen nunmehr auf der Grundlage des Selbstbestimmungsrechtes, über alle dynastischen Schranken hinweg, die Möglichkeit geboten schien, der Väter Traum und Sehnsucht nach Heimkehr in das grosse deutsche Vaterland endlich in die Tat umsetzen zu können.
Die ehemaligen Deutschösterreicher haben in jahrhundertlanger und wechselvoller Geschichte im Südosten Deutschlands auf Vorposten gestanden. Als Bewohner der von Karl dem Grossen im Jahre 798 gegründeten Ostmark hatten sie eine ähnliche Aufgabe zu lösen wie die Bewohner der später im Norden, und zwar im Jahre 1142, gegründeten Mark Brandenburg. Die Ostmark hat ihre Aufgabe, Schutz Germaniens an der Einfallspforte gegen die Hunnen und Türken, unter Führung der Babenberger unter schweren Opfern an Gut und Blut stets erfüllt. In dieser Zeit war die Ostmark einheitlich national und erst mit dem Anfalle von Böhmen und Ungarn an das Haus Habsburg erweiterte sie sich zu einem gemischtnationalen Staate unter deutscher Führung.
tu den folgenden Jahrhunderten haben die Habsburger aus Hausmachtinteressen das Deutschtum gefördert, was ja schon durch die Zugehörigkeit zum Deutschen Reiche und später zum Deutschen Bunde bedingt war. Als in der Mitte des 19. Jahrhunderts der Einflus der slawischen Völker zu erstarken begann, wurde aber die slawische Richtung ausschlaggebend, besonders nach der Niederlage des Jahres 1866 und der Gründung des Deutschen Reiches im Jahre 1871. Die Habsburger bevorzugten mehr und mehr die slawischen Volksstämme und versuchten die Deutschösterreicher dem deutschen Volke zu entfremden und zu einem spezifisch österreichischen Volksstamm zu erziehen. Dieser Versuch scheiterte allerdings an dem nationalen Volksbewusstsein der Deutschösterreicher und besonders der dreieinhalb Millionen Sudetendeutschen, die unter Führung Georg Ritter von Schönerers und Hermann Wolfs schon damals dem grossdeutschen Gedanken huldigten.
Noch im Frühjahr 1919 hofften die Sudetendeutschen, gemeinsam mit ihren Brüdern in den Alpenländern, den Anschluss an das grosse deutsche Vaterland vollziehen zu können. Am 21. Oktober 1918 beschlossen die frei gewählten Volksabgeordneten der geschlossenen deutschen Sprachgebiete, umfassend die deutschen Gebiete Böhmens. Mährens und Schlesiens und der Alpenländer, die Gründung der Republik »Deutschösterreich«: Die verfassungsmässige Grundlage für diesen Beschluss bot das kaiserliche Manifest vom 16. Oktober 1918, welches die Völker »auf deren Selbstbestimmung das neue Reich sich gründen wird«, aufrief am Neuaufbau Oesterreichs durch Nationalräte mitzuwirken, die aus den Reichstagsabgeordneten jeder Nation gebildet werden sollten. Durch die Gründung der Republik Deutschösterreich ging also die Gebietsgewalt auf verfassungsrechtlicher Grundlage auf die deutschösterreichische Nationalversammlung über. Am 11. November 1918 erliess Kaiser Karl ein weiteres Manifest, in welchem er erklärte: »Im voraus erkenne ich die Entscheidung an, die Deutschösterreich über seine künftige Staatsform trifft. « Die deutschösterreichische Nationalversammlung beschloss auf Grund dieses Manifestes am 12. November 1918 ein Gesetz, dessen Artikel 2 lautet: »Deutschösterreich ist ein Bestandteil der deutschen Republik. « Damit war der staatsrechtliche Anschluss der deutschösterreichischen Gebiete, also einschliesslich der sudetendeutschen Gebiete, an das deutsche Vaterland vollzogen. Dieser Beschluss wurde auch von den Sudetendeutschen mit Jubel begrüsst.
Nur zu bald sollte es sich aber zeigen, dass die Verkündung des Selbstbestimmungsrechtes als Grundlage der neuen Ordnung Europas nur eine Friedenslist der Westmächte war, um die gutgläubigen Deutschen zu veranlassen, sich selbst wehrlos zu machen, damit man dann um so ungestörter dem »wahren Friedensziel«, der vollständigen Versklavung des deutschen Volkes in
Mitteleuropa, nachgehen könne. -------Unter dem
Einfluss der von Dr. Benesch und Dr. Kramarsch
geführten tschechischen Friedensdelegation wurde auf der Grundlage des berüchtigten Memoire III der Beschluss gefasst, die deutschen Gebietsteile der Sudetenländer Böhmen, Mähren und Schlesien der neu zu gründenden Tschechischen Republik - ohne Durchführung einer Volksabstimmung - einzuverleiben. Auf die Kunde von dieser ungeheuerlichen Absicht versammelten sich die Sudetendeutschen ohne Unterschied der Partei am 4. März 1919, vertrauend auf den Schutz des Völkerrechtes, wehr- und waffenlos auf den Strassen und Plätzen ihrer sudetendeutschen Heimat, um laut und feierlich der Forderung aller Sudetendeutschen nach Durchführung einer freien und unbeeinflussten Volksabstimmung über ihr staatsrechtliches Schicksal Ausdruck zu verleihen. - - - - Die Absichten der Siegermächte gingen eben nur dahin, die deutsche Volkskraft zu schwächen und durch Losreissung von 15 Millionen Deutschen des geschlossenen mitteleuropäischen Sprachgebietes und ihre Einpferchung in fremdnationale Staaten deren Entnationalisierung herbeizuführen.
Die Sudetendeutschen sahen sich so neuerlich gezwungen, den Kampf auf hart umtobtem Heimatboden wiederum aufzunehmen, über den schon manch schwerer Hussitensturm hinweggebraust ist. Die Tschechen haben es in den letzten Jahrzehnten vor dem Weltkriege verstanden - - der unterrichteten Welt einzureden, dass sie im, Habsburgerreiche angeblich unterdrückt worden wären. In Wirklichkeit mussten die Sudetendeutschen, von der Staatsgewalt im Abwehrkampfe vollständig verlassen, durch Gründung von Selbsthilfeorganisationen, wie dem »Bunde der Deutschen in Böhmen« und dem «Deutschen Schulvereine«, einen scharfen Abwehrkampf gegen das anstürmende Tschechentum führen, der allein es ihnen ermöglichte, die Geschlossenheit der sudetendeutschen Sprachgebiete zu bewahren.
Leider war in der Vorkriegszeit im Deutschen Reiche das Interesse für die ausserhalb der Reichsgrenzen wohnenden Deutschen ausserordentlich gering. Geblendet von dem glänzenden wirtschaftlichen Aufstiege und der äusseren Machtfülle seit dem Jahre 1871, hatte sich ein Staatsdeutschtum herausgebildet, dem der Begriff des Volksdeutschtums verloren gegangen war. und das dem wechselvollen Schicksale der 12 Millionen Deutschen in der Donaumonarchie nur geringe Beachtung schenkte. Und dies im Gegensätze -zur Einstellung aller anderen Nationen der Welt - man denke nur an die gleichzeitigen Einisrungsbestrebungen der Italiener, die trotz Dreibundvertrag sich stets warm ihrer 300. 000. innerhalb der österreichischen Grenzen wohnenden Volksgenossen angenommen und auf ihre Einverleibung hingearbeitet haben. Während die Irredentabewegung von der ganzen öffentlichen Meinung Italiens getragen, von Rom aus geleitet und mit den notwendigsten Geldmitteln versehen wurde, überliess das Deutsche Reich trotz den schwersten, Jahrzehnte andauernden Abwehrkämpfen die Deutschösterreicher ruhig ihrem