Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1932.

III. volební období.

7. zasedání.

2080.

Interpelace:

I. post. inž. Kalliny a druhů min. vnitra o zabavení neperiodického tiskopisu »Das Sudetendeutschtunu«, vydaného v Karlových Varech,

II. posl. dra Schollicha a druhů předsedovi vlády a min. spravedlnosti o Kristině Schrammové, hlavní svědkyni v Tukově procesu,

III. posl. Richtra, Langra a druhů vládě o výkladu S 6, odst. 1 zákona čís. 394/1922.

IV. posl. Richtra, Davida, dra Patejdla, Netolického a druhů min. financí o poměrech v tabákové továrně ve Svitavách.

2080/I (překlad).

Interpelace

poslance inž. O. Kalliny a druhů ministrovi vnitra

o zabavení neperiodického tiskopisu »Das Sudetendeutschtum«, vydaného v Karlových Varech.

President státu T. G. Masaryk pronesl kdysi, aby celý svět jasně přesvědčil o svobodomyslných zřízeních Československé republiky, větu: »Československý stát zaručí svobodu slova a tisku, svobodu shromažďovací a petiční. « Denně však v rozporu s tímto slibem presidenta státu lze konstatovati, že censurní orgány vědomě jednají proti této směrnici presidenta státu, a tak

i níže uvedený článek »Das Sudetendeutschtum« stal se na mnoha místech obětí censorovy červeně tužky. Zabavená místa pouze historické skutečnosti------uchovávají.

Na těchto historických skutečnostech se ovšem takovým neoprávněným zabavením nic

nezmění. President státu Masaryk pronesl také slova: »Pravda vítězí. «

Zabavena byla také tato věta: »Známý vůdce slovenské ľudové strany, páter Hlinka, brání se veškerou energií proti názvu »československý národ« a žádá pro svůj slovenský kmen svobodný, kulturní, hospodářský a politický vývoj. «

Článek zněl:

Na prahu nového století stála »ochrana lidských a národních práv«, kterou president Wilson v čele vítězných demokratických západních mocností slíbil v r. 1918 středoevropským národům. Měl nastati světový mír, založený na právu sebeurčení národů. Rozsah nových států měl se krýti s národy, a jak prohlásil český president státu Masaryk ve své knize »Nová Evropa«, »měly národy tvořiti přirozenou organisaci lidstva, jelikož národnost jest nejlepší zárukou mezinárodnosti, která jest cílem evropského vývoje stejně jako národnost. Státy jsou prostředkem národa, vývoj národů jest cíleni. Proto demokracie přijímá moderní národnostní zásadu a zavrhuje (pruský) etatismus, zbožňování států a tedy i dynastií. Nejde jen o svobodu národů, nýbrž o jejich spojení. Heslo »připojení« není dosti jasné. Právo sebeurčení národů, které prohlásila ruská revoluce, vyžaduje oprav politických hranic. Státy musejí býti znárodněny. « A na jiném místě své knihy potírá dosavadní imperiali-

stické hledisko, že stát stojí nad národnostmi, slovy: »Sebeurčení národa nemůže ovšem býti provedeno, dokud bude platiti tato farizejská zásada. «

Tak se stalo sebeurčení národů politickým vyznáním viry světové demokracie a všechny mocnosti vedoucí válku uznaly poselství presidenta Wilsona kongresu Spojených Států za základ pro příští mírová vyjednávání. V 10. odstavci poselství, předloženého kongresu dne 8. ledna 1918, pravil Wilson: »Národům RakouskoUherska má se přiznati nejsvobodnější příležitost k samosprávnému vývoji. Dny výbojů a rozšiřování území již minuly právě tak jako doba tajných smluv. Každý mírumilovný národ, který si přeje žíti svým vlastním životem a který jest odhodlán míti svá vlastní zařízení, má býti jist spravedlností a slušností jiných národů, jakož i chráněn před znásilňováním a sobeckými útoky. » Ve své řeči u hrobu Washingtonova dne 4. července 1918 pravil: »Rozhodnutí o každé otázce, ať se týká území nebo svrchovanosti, hospodářských dohod nebo politických styků, musí se provésti na zásadě, že toto rozhodnutí svobodně přijme lid mající na něm přímý zájem; nikoliv podle hmotného užitku nebo výhody některého jiného národa nebo lidu, který by si přál jiného vyřízení ve prospěch svého vlastního vnějšího vlivu a svého panování. « Jak známo, tázal se Wilson na žádost knížete Maxe Badenského ze dne 4. října 1918 ve své odpovědi ze dne 8. října 1918, je-li oprávněn určitě se domnívati, že německá vláda přijímá podmínky obsažené ve 14 bodech a v jeho dalších poselstvích. Německá vláda výslovně prohlásila ve své odpovědi ze dne 12. října 1918, že přijímá Wilsonovy zásady. Dne 5. listopadu oznámil americký státní tajemník Lansing německé vládě, že spojeně vlády jsou na podkladě Wilsonových podmínek ochotny uzavříti s Německem mír. Tím byly tyto podmínky povzneseny na právně závazný základ mírového jednánu Vynikající britský hospodář Keynes správně uznávaje tento stav věci, napsal:. Okolnosti dohody měly ráz neobyčejně slavnostní a závazný; neboť jednou z těchto podmínek bylo, že Německo má přijmouti podmínky příměří, které je činily bezbranně. Když Německo odzbrojilo, důvěřujíc dohodě, vyžadovala čest spojenců, aby také jejich závazky byly splněny. «

Tyto podmínky platily ovšem i pro spojence Německa, tedy především pro Rakousko-Uhersko. Přes dlouholeté těžké utrpení za války a nešťastné zhroucení ústředních mocností oddychly si národy, když jim byly oznámeny tyto spravedlivé zásady příštího mírového jednání. Lidé důvěřovali Wilsonovi, jedinému Evropanu, jak byl tehdy přepjatě nazýván, a očekávali od něho. že bude raziti cestu novému demokratickému věku, který umožní národům vyžíti se ve svých vlastních, národních státech. Také 10 milionů rakouských. Němců jako obyvatelů části semknutého německého středoevropského jazykového území, uvítalo s nadšením tento vývoj, poněvadž se jim zdálo, že nyní podle práva sebeurčení přes všechny dynastické bránice se naskýtá možnost

konečně v čin proměniti sen a touhu otců, po návratu do velké německé vlasti.

Bývali rakouští Němci byli ve staletých a střídavých dějinách na přední stráži na jihovýchodě Německa. Jako obyvatelé východní marky, kterou založil Karel Veliký v r. 798, měli podobný úkol jako obyvatelé marky braniborské, založené později na severu, a to v r. 1142. Východní marka za velkých obětí na majetku i krvi pod vedením Babenbergů vždy plnila svůj úkol býti ochranou Germanie u vpadni brány proti Hunům a Turkům. V této době byla východní marka obydlena jedním národem a teprve když domu habsburskému připadly Čechy a Uhry, rozšířila se ve smíšený národnostní stát s německým vedením. V dalších staletích Habsburkové podporovali Němce pro moc svého domu, což vyžadovala již příslušnost k Německé říši a později k německému svazu. Když však v polovici 19. století počal vzrůstati vliv slovanských národů, stal se rozhodným slovanský směr, zvláště po porážce v r. 1866 a po založeni Německé říše v r. 1871. Habsburkové více a více nadržovali slovanským kmenům a pokoušeli se rakouské Němce odciziti německému národu a vychovati z nich zvláštní rakouský kmen. Tento pokus ovšem ztroskotal o národní uvědomění rakouských Němců a zvláště 3 a půl milionů sudetských Němců, kteří se pod vedením Jiřího rytíře Schönerera a Heřmana Wolfa již tehdy přiznávali k velkoněmecké myšlence.

Ještě na jaře 1919 doufali sudetští Němci, že se společně se svými bratry v alpských zemích budou moci připojiti k veliké německé vlasti. Dne 21. října 1918 usnesli se svobodně zvolení poslanci semknutých německých jazykových území, zahrnujících německé krajiny Čech, Moravy a Slezska a alpských zemí založiti republiku »Německé Rakousko«. Ústavní základ pro toto usnesení poskytoval císařský manifest ze dne 16. října 1918, který vybízel národy, »na jejichž sebeurčení se založí nová říše«, aby spolu pracovaly o novém vybudování Rakouska prostřednictvím svých národních rad, které se měly utvořiti z říšských poslanců každého národa. Založením republiky německo-rakouské přešla tedy územní moc na ústavně-právnim základě na německo-rakouské národní shromáždění. Dne 11. listopadu 1918 vydal císař Karel ďalší manifest, ve kterém prohlásil: »Uznávám předem rozhodnutí německého Rakouska o jeho příští státní formě. « Německo-rakouské národní shromáždění usneslo se tedy podle tohoto manifestu dne 12. listopadu 1918 na zákoně, jehož článek 2. zni: »Německé Rakousko jest součástí německé republiky. « Tím bylo provedeno státoprávní připojeni německo-rakouských krajin, tedy i krajin sudetskoněmeckých k německé vlasti. Toto usnesení uvítali jásavě i sudetští Němci.

Až příliš brzy mělo se však ukázati, že prohlášení práva sebeurčení jako základu nového uspořádání Evropy bylo jen mírovou lstí západních mocnosti, aby přiměly lehkověrné Němce, aby se sami odzbrojili, aby pak tím nerušeněji »pravý účel míru«, úplné zotročení německého

národa ve střední Evropě, mohl býti sledován. - - - Pod vlivem české mírové delegace, vedené drem Benešem a drem Kramářem, bylo podle proslaveného memoiru III. usneseno přivtěliti německá území sudetských zemi Cech, Moravy a Slezska k nově založené české republice bez hlasování lidu. Na zprávu o tomto strašlivém úmyslu shromáždili se sudetští Němci bez rozdílu stran dne 4. března 1919, spoléhajíce na ochranu mezinárodního práva, úplně neozbrojeni na ulicích a náměstích své sudetskoněmecké vlasti, aby požadavek všech sudetských Němců, žádající svobodné a neovlivněné hlasování lidu o jejich státoprávním osudu hlasitě a slavnostně projevili. - - - Úmysly vítězných mocností směřovaly pouze k tomu, aby síla německého národa byla oslabena a aby 15 milionů Němců 7. uzavřeného středoevropského jazykového území bylo odnárodněno odtržením a vtěsnáním jich do států cizích národů.

Sudetští Němci poznali, že jsou tedy znovu nuceni zahájiti boj o svou krutě tísněnou domácí půdu, nad kterou se již přehnala mnohá těžká husitská bouře. Češi v posledních desítiletích před válkou uměli - - - namluviti informovanému světu, že prý byli v habsburské říši utiskováni. Ve skutečnosti musili sudetští Němci, které státní moc v obranném boji úplně opustila, založením svépomocných organisací jako »Svazu Němců v Čechách« a » Německého školského spolku« vésti ostrý obranný boj proti útočícím Čechům, který jim jedině umožnil zachovati semknutost sudetskoněmeckých jazykových území.

Bohužel před válkou byl v Německé říši neobyčejně nepatrný zájem o Němce bydlící mimo hranice říše. Oslněno skvělým hospodářským vývojem a vnější kypící mocí od r. 1871, vytvořilo se státní němectví, v němž se ztratil pojem němectví národního a které věnovalo jen nepatrnou pozornost proměnlivému osudu 12 milionů Němců v podunajském mocnářství. A to v opaku ke smýšlení všech jiných národů na světě - pomysleme jen na současné úsilí o sjednocení Italů, kteří se vždy přes trojspolek vřele ujímali svých 300. 000 rodáků bydlících v hranicích Rakouska a pracovali o jejich připojení. Zatím co iredentistické hnutí bylo podporováno celým veřejným míněním v Italii, z Říma vedeno a opatřováno nutnými penězi, přenechala Německá říše přes velmi těžké, desítiletí trvající obranně boje rakouské Němce klidně jejich osudu a neučinila ani nejmenšího pokusu, aby zasáhla v jejich prospěch. A přece se vedl boj na ohrožené přední stráži, jímž byly německé síly tisíceronásobně vázány, jen aby udržely zděděnou německou domácí půdu. Nositelé habsburské koruny stáli na straně Slovanstva a německý vliv v Rakousku stále více se zmenšoval. Světová válka byla by se snad skončila jinak, kdyby se proti plánovitému rozkladu správy a vojska slovanskými národy bylo včas postavilo cílevědomé podporování Němců. Než pro všechny výstrahy z tábora rakouských Němců měli v Berlíně jen hluché uši, ba naopak poukazujíce na spojenec-

kou smlouvu žádali, abychom se bez odporu podrobili státní myšlence. Nepochopeni v širší vlasti, odkázáni na vlastní sílu, často pronásledováni rakouskými státními úřady, hlásili se tito Němci s neochvějnou věrností ke kmenovému národu.

Uvědomí si nyní někdo v novém Německu, po strašných zkušenostech z doby předválečné a válečné, síly, které spočívají v Němcích vtlačených do cizích států mimo nynější říšské hranice? Bude se na tyto Němce náležitě pamatovati při namáhavé práci o novém vybudování a budou postaveni do služeb celého národa? Nebo se snad opět přestane na předstíraných sousedsky přátelských a tak zvaných korektních stycích a tyto těžce za své udržení bojující pohraniční Němci ponechají se jejich osudu?

3 1/2 milionů sudetských Němců tvoří většinu semknuté žijících pohraničních Němců. Československá republika měla při svém založení 13 1/2 milionů obyvatelů. Z toho bylo 238. 000 cizinců. Soupis lidu, provedený dne 5. února 1921, na nějž měli neslýchaný vliv čeští sčítací komisaři a který proto poskytuje veskrze nespolehlivý materiál pokud jde o počet německých obyvatelů, uvádí toto složení obyvatelstva:

Tedy i podle tohoto československého soupisu lidu jsou Němci stále ještě skoro čtvrtinou veškerého obyvatelstva. Německé semknuté jazykové území v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zahrnuje 26. 000 čtverečních kilometrů, jest tedy skoro dvakrát tak veliké jako Alsasko-Lotrinsko a skoro tak veliké jako Belgie. Sudetskoněmeckého obyvatelstva jest více než dvakrát tolik jako alsasko-lotrinského v roce 1871, jest ho více než dnešního obyvatelstva Norska, Dánska nebo Venezuely. Rovná se skoro počtu obyvatelstva Chile nebo Finska a dosahuje skoro počtu obyvatel Švýcarska. Semknuté německé jazykové území v sudetských zemích, tedy bez německých jazykových ostrovů v českém území, blíží se. abychom uvedli říšskoněmecký příklad z německé říše, co do velikosti provincii rýnské nebo provincii saské. Obyvatel jest mnohem více než ve Virtemberku nebo v provincii braniborské.

Mluví-li výsledek soupisu lidu m. j. o 8. 760. 957 Čechoslovácích, musí se nu vysvětlenou konstatovati, že ve skutečnosti není národa Československého. Teprve koncem roku 1919 prohlásili čeští držitelé moci, že oba národy Čechů a Slováků spolu splývají, aby ve svém státě mohli aspoň na venek vykázati naprostou většinu českého národa proti národům potlačovaným. Z 8. 7 milionů Čechoslováků jsou 2 miliony Slováků,

kteří do dneška nechtějí nic věděti o takovém splynutí s Čechy.

Mírovým delegátům západních mocností nebyly tyto poměry neznámy; jistě tedy rozhodli také pro to, že nově založeným státům byla uložena známá služebnost smlouvy o ochraně menšin. Tak se pokusili zakrýti špatně svědomí, které měli při balkanisaci střední Evropy, neboť předstírali, že tyto smlouvy o ochraně menšin zabrání jakémukoliv potlačování nebo odnárodňování částí cizích národů, přidělených jednotlivým státům. Jaký duch dýše z těchto dohod, jistě nejlépe vysvítá z úvodních slov smlouvy o ochraně menšin, kterou podepsaly jednak spojené a sdružené mocnosti, jednak Československo dne 10. září 1919 v Saint-Germain en Laye. Tato slova obsahují tvrzení úplně odporující pravdě, »že národy Čech, Moravy a části Slezska, jakož i národy Slovenska z vlastní vůle rozhodly se spojiti a skutečné se spojily trvalým svazkem k utvoření jednotného svrchovaného a nezávislého státu pod jménem Československé republiky«. Za těch okolností jest jistě více než příznačné, že český státní znak má heslo: »Pravda vítězí. «

A nyní k ustanovením smlouvy o ochraně menšin samé. Tato ustanovení se vztahují na ochranu života a svobody; právní a skutečnou občanskou a politickou rovnoprávnost; užívání jazyků u úřadů; jazykovou svobodu v soukromém a obchodním styku, ve věcech tisku nebo jakéhokoliv druhu uveřejňování nebo na veřejných schůzích; ochranu a zřetel při sociálních, humánních a kulturních zřízeních a zvláště u škol. Dodržení a provádění těchto práv, vyhrazených národním menšinám, mělo býti chráněno pojetím těchto práv do ústavních zákonů; prohlášením za neplatné všech státních nařízení jim odporujících; postavením těchto ustanovení pod záruku Společnosti Národů; vyhrazením radě Společnosti Národů jisté příslušnosti při hrozících a provedených porušeních smlouvy: a konečně podrobením sporů mezistátnímu rozhodčímu soudnictví. Ale jak málo vážně jsou míněna tato právní zabezpečení, ukazuje další ustanovení, podle něhož právo dovolati se při porušení smlouvy Společnosti Národů nepřísluší menšině, která má býti chráněna, nýbrž pouze některému státu zastoupenému v radě Společnosti Národů.

Česká vláda od první chvíle nedbala těchto smluvních ustanovení. Tak již při usnášení ústavních zákonů se nepřihlíželo k právní a skutečné, občanské a politické rovnoprávnosti, slíbené sudetským Němcům. Národní výbor, zřízený v Praze v roce 1918, skládající se ze jmenovaných, tedy nikoliv volených českých a několika slovenských zástupců, vládl půldruhého roku pod jménem »Národního shromáždění« svrchovaně v nově založeném státě. Předseda vlády dr. Kramář prohlásil sice výslovně při zahájení tohoto Národního shromáždění dne 14. listopadu 1919 podle těsnopiseckého zápisu, že toto shromáždění není »ještě žádnou konstituantou«, a dne 9. ledna 1920: »Vláda považuje za svou povinnost učiniti

vše, aby se pokud možno co nejdříve konaly volby do ústavodárného parlamentu. Vláda jest ochotna učiniti vše, aby umožnila konati volby letos na podzim. « V rozporu s těmito prohlášeními však tato korporace, skládající se jen ze jmenovaných, členů, v níž přes 50% obyvatelstva nebylo vůbec zastoupeno, projednala a usnesla se na jaře 1920 o ústavních zákonech, vydala tedy oktrojovanou ústavu. Již tato pouhá skutečnost znamená nejvážnější porušení ochranných ustanovení menšinových chráněných Společností Národů.

K oklamání světové veřejnosti § l této oktrojované ústavy zní takto: »Lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé. « Veškeré zákonodárství tohoto revolučního konventu, který bezmezně vládl 1½ roku, směřovalo k tomu, aby trvale úplné bez vlivu udržel sudetské Němce a všechny ostatní nečeské národy.

Tak v § l jazykového zákona, vydaného 29. února 1920, byl prohlášen československý jazyk za státní, oficielní jazyk republiky. Do konce roku 1919 mluvilo se ve všech zákonech jen o českém a slovenském jazyku; teprve koncem roku 1919/1920 počala vláda z mocensko-politických důvodů raziti pojem československého národa a československého jazyka, poněvadž stále více a více pronikala skutečnost, že Češi sami nečiní ani 50% obyvatelstva tohoto státu. Ostatně to, že takovýto československý jazyk neexistuje, vysvítá z § 4 jazykového zákona samého, který zní takto: »Užívajíce jazyka státního, oficielního, úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným, nebo ku království pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po Slovensku. Slovenské úřední vyřízení k podání českému nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež se stalo v jazyku podání. « Ostatně třeba jen poznamenati, že dosud také žádný ministr nemluvil tímto osudným československým jazykem, neboť ministři mluví buď česky nebo slovensky podle své národní příslušnosti.

Jak to jinak je s právní a občanskou rovnoprávností, jest nejlépe viděti, pozorujeme-li praktické účinky rovného a tajného volebního práva. České geometrii volebních krajů se podařilo, že při posledních volbách do Národního shromáždění v českém volebním kraji pražském, připadlo, na l poslance 37. 796 obyvatelů, v německém volebním kraji česko-lipském naproti tomu 45. 644. V německém volebním kraji karlovarském bylo to dokonce 46. 884. ve slovenském volebním kraji košickém 51. 521 a v rusínském volebním kraji podkarpatoruském 63. 559. Porovnání 37. 796 obyvatelů, připadajících na českého poslance, s 63. 559 obyvatelů připadajících na rusínského poslance, nepotřebuje zajisté žádného dalšího charakterisování.

A nyní ještě něco o československém státním národu, jak jest stát obydlen a o poměru Čechů ke Slovákům. Češi bydlí uvnitř bývalého

království Českého, markrabství Moravského a v jihovýchodní části vévodství Slezského, a to tak, že poměr obyvatelstva činí v Čechách 33% Němců a 66. 6% Cechů, na Moravě 20. 9% Němců a 78. 2% Čechů a ve Slezsku 40. 5% Němců a 47. 5% Cechů. Slováci obývají střední a severní Slovensko, Maďaři Slovensko jižní. Výpočet rozvržení obyvatelstva zakládá se, jak již bylo zdůrazněno, na číslicích československého sčítání lidu, které odporuje skutečným poměrům.

Známý vůdce slovenské rudové strany, páter Hlinka, brání se veškerou energií proti názvu »československý národ« a pro svůj slovenský národní kmen žádá svobodný kulturní, hospodářský a politický vývoj. Slovákům byla sice již ve smlouvě uzavřené dne 30. května 1918 v Pittsburgu přislíbena pro Slovensko národní autonomie. Tato smlouva jest podepsána nynějším presidentem státu Masarykem, přesto však bylo jim toto právo na samosprávu do dnešního dnu upíráno a pražská vláda snaží se slovenský národ počeštiti.

Čím více člověk poznává tyto poměry, tím více se vtírá každému vážnému politikovi otázka, jak vůbec mohl vzniknouti takovýto »národní stát«. Jest jenom jedno vysvětlení. Záměrem Francie bylo obklopiti i zmenšenou Německou republiku věncem států, které přidělením německých částí národa pro zachování pařížských násilných hranic vidí, že musejí za všech okolností dělati politiku Němcům nepřátelskou, ale všemi prostředky se také snaží, aby německé části národa, které jim byly přikázány, odnárodnily podle záměrů Clémenceauových. Bylo by v zásadě pochybeno chtíti podceňovati vážnost a dosavadní výsledky odnárodňovacích snah; podle velkolepého plánu pracují zde státní úřady ruku v ruce s t. zv. soukromými, českými ochrannými spolky, které si otevřené vzaly za úkol počeštiti jednolité německé jazykové území.

Z tisícerých těžkých poškození sudetskoněmeckého národního kmene třeba zde jen uvésti skutečnost, že Němci ztratili až dosud na 70. 000 míst ve státní a veřejné službě, 350. 000 ha německé půdy bylo převedeno do českého majetku a při tom vedle veliké hmotné škody přišlo o chléb a výdělek mnoho desetitisíců německých dělníků. Známý »jemný, neoficiální nátlak« vládních úřadů na velké německé průmyslové podniky projevuje se již po té stránce, že Cechům musí býti vydána nejvlivnější místa, kterážto opatření musí pak ovšem vésti k vážnému ohrožení také německých soukromých zaměstnanců Německé soukromé dráhy byly zestátněny a správa státních drah a pošt spatřuje hlavní svůj úkol v tom, aby celé sudetsko-německé jazykové území bylo proloženo českými úředníky a zaměstnanci. S touž bezohledností projevuje se boj v oboru kulturním, vedl již ke zrušení 40 německých středních škol a k zavření přes 3. 000 německých tříd obecných škol Puku v ruce s tím kráčí hospodářské poškozování, které se nezakrytě projevuje již ve státním rozpočtu. Takto děje se pokus o snížení kulturní úrovně němec-

kého obyvatelstva. Při zadávám státních dodavek jsou německé podniky, průmysl, obchod a živnosti téměř úplně vyřazeny

V jakém duchu jsou vychovávám čeští správní úředníci a soudcově, o tom nejlépe svědči stanovisko jednoho L předních českých učitelů státního práva k ochraně menšin. Prof. Weyr prohlašuje ve své učebnici čsl. státního práva výslovně. »že závazky smlouvy o ochraně menšin, převzaté mírovou smlouvou, jsou nezávazné a tedy prakticky neúčinné. « Toto své mínění odůvodňuje tím, »že theoreticky jsou již proto nemožné, poněvadž jsou v rozporu se svrchovaností československého státu, jako jediného zdroje právního řádu. « O tomto právním mínění lze souditi různě, ale jest jisto, že stanovisko tohoto českého učitele státního práva má pro sudetské Němců zhoubné následky v každém směru. Ale jest také pádným důkazem, že ustanoveni smluv o ochraně menšin jsou úplně bezúčelná. Základem politiky - - - jest právě potom jako před tím asimilační theorie; cílem jest odnárodnění protiprávně přidělených pohraničních německých krajů. Dokud Společnost Národů jest sdružením států a nikoliv sdružením národů, nelze ani od ní očekávati pomoci. Uvážime-li všechny tyto okolnosti, můžeme si zajisté představiti těžký stav sudetských Němců.

Po prvých volbách do Národního shromáždění, které se konečně konaly v dubnu r. 1920, učinily všechny německé strany státoprávní prohlášeni, v němž slavnostně ohlásily, že neuznávají ustanovení mírových diktátů a že trvají na vybojování práva sebeurčení jako na nejvyšším politickém cíli. Pak se ovšem, bohužel, přece jen nepodařilo postaviti proti zničujícímu boji české ústřední státní moci, vedenému všemi prostředky, které má po ruce, jednotnou a sevřenou sudetskoněmeckou obrannou frontu. Naopak některé německé strany přiměl neutěšený stav jejich národa, aby se více nebo méně vyrovnaly se založením státu a uzavřely vnější mír se státem, vytýčivše nový politický cíl, vybojování samosprávy. Stalo se to ve chvíli, kdy se stát ocitl vnitropoliticky přímo v křísí vzrůstům komunismu a zahraničně politicky zvýšením maďarského úsilí o revisi. Někteří sudetsko-němečtí vůdcové se domnívali že prokázali národu službu tím, že svým vstupem do vlády přispěli k zachování zde vládnoucího, zdánlivého parlamentního systému; doufali, že čeští držitelé moci odmění tuto pomoc upuštěním od dosavadní vládnoucí soustavy záští a zavedením skutečné rovnoprávnosti.

Téměř 6 let mají tyto německé strany spoluodpovědnost na vládě aniž se od té doby-----

třebas jen v nejmenším co směnilo ve prospěji sudetských Němců Zajisté - i když nebylo možno udržeti již jednotnou, sevřenou obrannou frontu sudetských Němců - byla by se bývala mohla úspěšně vytvořiti také t. zv. politika dvojí koleje. Německé vládní strany byly by však bývaly musily učiniti tehdy své setrvání ve vládě závislým na splnění určitých požadavků ve prospěch všech sudetských Němců, kdežto německé

oposiční strany byly by musily svou politikou vykonávati přiměřený nátlak, aby vytýčené postuláty také skutečně obsahovaly požadavky, důležitě pro život sudetských Němců.

Bohužel, stalo se jinak. Německá selská strana spojila se s českou selskou stranou, němečtí sociální demokrati s českými sociálními demokraty a tyto stranické skupiny spatřují svůj úkol jen v tom, aby dopomáhaly uplatniti požadavky jednak agrární, jednak socialistické. Téže chyby dopustila se křesťansko-sociální strana lidová, která však při tvořeni nové vlády byla roku 1929 k přání sociálních demokratů vyloučena z další účasti na vládě.

Naprostá bezvlivnost německých vládních stran projevila se opět i při provádění sčítání lidu. Česká vláda povzbuzena násilným provedením polských voleb do sejmu, neváhala i při sčítání lidu dne 1. prosince 1930 jmenováním většinou pouze českých sčítacích komisařů v sudetsko-německém jazykovém území otevříti dokořán dveře padělání výsledků sčítáni lidu. Sliby dané oběma německým ministrům, že sčítání lidu bude provedeno nestranně, nebyly dodrženy; ba český ministr vnitra nevydal ani výnosy, smluvené s německými ministry, které měly zabezpečiti nestranné provádění sčítáni lidu. Čeští držitelé moci usilují totiž o to, aby celý díl německého obyvatelstva uvnitř státního území, počítaje v to Slovensko a Podkarpatskou Rus, srazili pod 20%, aby pak mohli oloupiti sudetské Němce i o tak nepatrná jazyková práva, která jim sice jazykový zákon přiznává, ale činí je závislými na nejméně 20% dílu obyvatelstva v jednotlivých správních obvodech. Z nyní uveřejněných prvých výsledků lze seznati, že ve 2 okresech, a to v moravsko-ostravském a olomouckém bylo již tohoto cíle dosaženo, v kterýchžto obou okresech na základě počešťovací politiky klesl počet Němců pod 20% a tím proti ustanovením smluv o ochraně menšin pozbyli svých jazykových práv.

Sudetsko-německý obranný boj jest neobyčejně ztížen velikou sociální nouzí, která zachvátila německé kraje. 75% průmyslu rakouskouherského mělo své sídlo v sudetsko-německých pohraničních krajích. Rozbitím tohoto velikého jednotného celního území a úplně pochybenou obchodní a zahraniční politikou nového českého státu byly zasazeny tomuto průmyslu největší rány. Přes 1. 000 průmyslových závodů muselo již býti zavřeno a dnes jest již 470. 000 německých dělníků bez práce. Poněvadž, mimo to po násilné restrikci německých úředníků nebyl již do státní služby přijat žádný Němec a ani od vstupu německých stran do vlády není přijímán, lze si představiti sociální a národní následky těchto vládních method.

Ochrana a podporování všech pohraničních krajů měly by býti společným heslem všech říšskoněmeckých stran a vlasteneckých svazů, neboť jejich zachování jest první podmínkou opětného zesílení německého národa ve střední Evropě. «

Podepsaní se tedy táži, je-li pan ministr ochoten učiniti konečně všechna opatření, aby podle slibu pana presidenta státu byla skutečně také příště plně zaručena svoboda slova a tisku?

V Praze dne 8. září 1932.

Inž. Kalina,

dr. Schoflich, dr. Hanreich, inž. Jung, dr. Hassold, Köhler, Kasper, dr. Keibl, Matzner, Horpynka, Knirsch, Krebs, Geyer, Schubert, Simm, Krumpe, Oehlinger, Bobek, Scharnagl, Greli, Fritscher, Kunz.

2080 /II (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů

předsedovi vlády a ministrovi spravedlnosti

o Kristině Schraramové, hlavní svědkyni v Tukově procesu.

Časopis »Deutschösterreichische Tageszeitung« ze dne 11. září 1932 uveřejnil tento pozoruhodný článek:

»Korunní svědkyně v Tukově procesu - zakoupena 50. 000 Kč! Spor u vídeňského živnostenského soudu odhaluje příčiny, proč jest vůdce Slováků dr. Tuka celá léta vězněn. - Česká spravedlnost!

V českých žalářích úpí již mnoho let vůdců Slováků dr. Tuka, poněvadž se v tak zvaném československém státě odvážil žádati rovnoprávnost Slováků s Cechy a všemi prostředky se zastával svého oprávněného požadavku.

Československý se jmenuje tento stát, jimž ve skutečnosti vládnou jen Češi a v němž Slováci mají ve skutečnosti jen velmi podřízený význam. Obětí českého potlačování všech jiných národností v Československu stal se, jak jsme se výše zmínili, universitní profesor a poslanec slovenské ľudové strany dr. Tuka, jeden z nejlepších vůdců Slováků, který byl v Bratislavě na podzim r. 1929 pro velezradu odsouzen k těžkému žaláři na 15 let. Tento proces vzbudil kdysi skoro stejný rozruch, jako právě nyní v Brně proces se svazem »Volkssport«, který jest zajisté do určité míry podoben onomu procesu, především pokud jde o způsob, jímž Češi obyčejně takové procesy začínají.

V tomto tehdejším procesu měla pro Tuku osudnou úlohu jako průvodní svědkyně jistá Kristína Schrammová, domácí a hospodyně v kte-