2075/IX (překlad).

Interpelace

poslance dr. E. Schollicha a druhů

ministrovi obchodu o výrobě třísla ve Slezsku.

Výroba kůry na tříslo pro kožařský průmysl klesla již dnes tak, že, prakticky vzato, vůbec již není odbytu. Po několik let přeměňuji se kožařské továrny ze ziskuchtivosti stále více na chemikálie, takže ani státní lesní správy nemohou prodati kůru třeba hluboko pod výrobními náklady, přes slevu dopravného.

Lesní panství ve Slezsku pracují již dlouho úplně bez zisku, ježto cena třísla se všemi výlohami až na nádraží vychází na 32 Kč za 100 kg, ačli ovšem železniční stanice je v místě. Slovenské tříslo mimo to nabízí se 100 kg za 22 Kč až 24 Kč, Konkurence chemické třísloviny pro neomezený a nerušený dovoz chemikálii stává se denně nesnesitelnější a v dohledné době donutí domácí výrobce smrkového třísla, aby úplně zastavili závody. Prvním následkem toho bude propouštění lesních dělníků ve větším rozsahu, kteří zbytečně ještě rozmnoží beztoho značný počet nezaměstnaných v republice. I jinak vzniknou velké škody. Jelikož kůry buď se dá použiti již jen k topení nebo musí zůstati ležeti v lese úplně znehodnocena a tím se velice sníží příjmy z lesních výrobků, zvláště když kůra právě u smrku činí asi 10% vrstvy dřeva, klesá poplatnost majetníků lesů stále více, výdělek dřevařů i příležitost ku práci je stále menši a jejich bídě a chudobě otevírají se dveře stále více dokořán.

Výroba třísla byla dříve důležitým pramenem státních příjmů, při čemž třeba ještě uvážiti, že veškeren výtěžek připadá státu a dělníctvu, poněvadž lze prokázati, že podstatného zisku při výrobě třísla dosíci nelze. Zařízení ke zpracování kůry, vybudovaná v potu tváři, jsou dnes úplně bezcenná a provozní kapitál jest spotřebován.

Podepsaní vylíčivše tento stav táži se pana ministra obchodu:

Víte o tomto neutěšeném hospodářském stavu výrobců třísla a co zamýšlí vláda učiniti k jejich ochraně? Zamýšlí konečně pomoci tím, že co nejdříve zavede přiměřená cla na chemikálie?

V Praze, dne 18. listopadu 1932.

Dr. Schollich,

dr. Hassold, dr. Hanreich, inž. Jung, Kasper, Oehlinger, Scharnagl, Kunz, Bobek, dr. Luschka, Krebs, Schubert, Knirsch, inž. Kallina, Matzner, dr. Keibl, Horpynka, Simm, Geyer, Köhler, Greif, Krumpe, Fritscher.

2075 X (překlad).

Interpelace

poslance O. Horpynky a druhů

ministrovi vnitra

o zakročení vrchního rady Pížla, okresního hejtmana v Děčíně, stran osvobození filmu »Vězeň na Bezdězi«, předváděného tělocvičným spolkem »Sokol« v Podmoklech, od dávky ze zábav.

Dne 12. října 1932 předvedl biografický odbor tělocvičného spolku »Sokol« v Podmoklech mezi zvukovými filmy hranými v Labském dvoře v Podmoklech tři představení zvukového filmu »Vězeň na Bezdězi«. Censurní úřad prohlásil sice tento film za kulturně-výchovný, než podmokelský městský úřad oznámil zástupcům »Sokola« že osvobození od dávky nemůže povoliti a ponechal »Sokolu« na vůli, aby proti tomuto výměru podal odvolání. Své zamítavé stanovisko odůvodnil podmokelský maltský úřad právním míněním, opírajícím se o předpisy o dávkách ze zábav, že film, který jest prohlášen censurou za kulturně výchovný, může býti jen tehdy osvobozen od dávky ze zábav, předvádí-li jej úřady, školy a vědecké nebo umělecké podniky, ale že v tomto případě nemá býti osvobozen, poněvadž film předvádí majetník kinematografické koncese. Tělocvičný spolek »Sokol« se proti tomuto výměru městského úřadu neodvolal, nýbrž jeho člen Josef Tarant z Podmokel čís. 148 požádal o pomoc děčínský okresní úřad. Příslušnému referentovi okresního úřadu, vrchnímu komisaři Brablcovi, sdělil městský úřad na jeho telefonický dotaz totéž stanovisko, které oznámil zástupcům »Sokola«, načež on prohlásil, že o tom zpraví pana okresního hejtmana vrchního radu Pížla. Zástupce Sokola Josef Tarant oznámil městskému policejnímu úřadu o dalším průběhu věci, že okresní hejtman, vrchní rada Pížl, nahlédnuv do censurního lístku, prohlásil, aby »Sokol« »na jeho odpovědnost« prodával vstupenky na filmové představení neokolkované. Tohoto pokynu okresního hejtmana se uposlechlo, »Sokol« vydal k těmto představením zmíněného filmu nekolkované vstupenky, dávku ze zábav vůbec nevybral a také důchodenskému úřadu v Podmoklech neodvedl.

Jednání vrchního rady Pížla jest úplně nezákonitým zásahem do samosprávy obce a odporuje jak předpisům o řízeni u politických úřadů, tak také předpisům o vybíráni dávky ze zábav, neboť předpisovati dávku ze zábav přísluší obecnímu starostovi. Proti předepsáni dávky možno se odvolati podle § 14 předpisů o vybíráni dávky ze zábav. Toto odvoláni třeba podati ve 14 denní odvolací Lhůtě u obecního úřadu. O tomto odvolání rozhoduje obecni zastupitelstvo a teprve proti jeho rozhodnutí lze se odvolati k okresnímu úřadu. Teprve v tomto stadiu přísluší okresnímu úřadu (jako třetí instanci) právo rozhodovati, zda odvoláni jest oprávněno. Okresní úřad musí se však při rozho-

dováni říditi zvláště předpisy §§ 67 až 73 vládního nařízení čís. 8/1928 Sb. z. a n. - Musíme přece předpokládati, že vrchní rada politické správy a k tomu okresní hejtman zná uvedená zákonná ustanovení, z čehož vysvítá, že svrchu uvedený postup pana vrchního rady a okresního hejtmana Pížla jest neodpovědný, svévolný čin, porušující zákonné předpisy, který mimo to ještě obec finančně poškozuje, poněvadž ztráta dávky ze zábav podle předběžného výpočtu činí 679. - Kč.

Podepsaní se tedy táží pana ministra vnitra, jeli ochoten tento případ vyšetřiti a co nejpřísněji zakročiti proti jednáni osob, za tento postup odpovědných, a jak zamýšlí příště takovýto postup znemožniti?

V Praze, dne 18. listopadu 1932.

Horpynka,

dr Schollich, Matzner, Knirsch, Schubert, Geyer, Oehlinger, Krumpe, Greif, Bobek, Krebs, Símm, inž. Kalírna, dr Hassold, dr Keibl, dr Hanreich, inž. Jung, Köhler, Kasper, Scharnagl, dr Petersilka.

2075 XI (překlad)

Interpelace

poslanců Hadka, Štětky, Vallo, Töröka

a soudruhů

ministrovi spravedlnosti,

že porotní soud odsoudil pod č. j. Tk IV

779/28 dělníka Karla Bienera z Českého

Krumlova k těžkému žaláři na 12 let pro

svádění ke žhářství.

Dělník Karel Biener, narozený a bydlící v Českém Krumlově, ženatý, otec dvou malých děti, byl v r. 1928 rozsudkem porotního soudu v Českých Budějovicích č. j. Tk IV 779/28 odsouzen k těžkému žaláři na 5 let, poněvadž prý sváděl ke žhářství. Brněnský nejvyšší soud zvýšil mu tento trest na 12 let těžkého žaláře. Karel Biener byl odsouzen nevinně.

Především konstatujeme, že trestní rozsudek, jimž byl Karel Biener odsouzen pro sváděni Ke žhářství v obci Sklářích u Českého Krumlova, byl podle záměrů soudního úřadu a podle úmyslu porotců méně odvetou za domnělou zločinnou činnost dělníka Karla Bienera, jako spíše směřoval k tomu, aby komunistickou stranu v Československé republice veřejně označil jako stranu, která dovoluje svým přívržencům neostýchali se ničeho, jen aby dosáhla svého cíle i prostředky individuálního teroru.

Již obžaloba ze dne 28. listopadu 1928, č. j. St 1901/28-18 představuje porotcům dělníka K. Bienera velmi srozumitelně a neprávem jako komunistického tajemníka, který v r. 1925, a to dne 25. nebo 26. dubna přímé žháře Josefa Hopfingera, Josefa Vrážka, Adolfa Krále a Josefa Kasbauera jako

předsedu stávkového výboru v papírně Pečkovském Mlýně u Krumlova nabádal k založeni ohně ve Sklářích a Dobrkovicích, aby stávkokaze, kteří prý pocházeli z těchto obou osad, požárem odstrašil od práce. Především musíme konstatovati, že dělník Biener nebyl nikdy tajemníkem komunistické strany, zvláště tedy nikoliv v rozhodné chvíli na jaře 1925. Naproti tomu jest pravda, že se dělník K. Biener počátkem r. 1927 stal tajemníkem odborové organisace a byl jím až do svého zatčení.

Pozadí zatčení K. Bienera tři léta po založení požáru jest v Krumlově všeobecně dobře známé. V soudním spise Tk IV 779/28 jest romanticky působící vyprávění, že prý se k bývalému sociálnímu demokratu, později komunistovi a nyní německému demokratu Maxu Hirschelovi dostavil pozdě v noci Josef Hopfinger a že prý - po třech letech! - trýzněn výčitkami svědomí udal, že K. Biener nařídil založiti požár. Max Hirschel prý přihlásil, že nemá s touto věci nic společného. Jako zvláštní opory pro žalobu uživá státní zastupitelství zločinného a křivopřísežného individua, truhlářského pomocníka Jana Filause, který pod přísahou uvádí, že se dne 25. dubna 1925 konala v hostinci Planského v Českém Krumlově tajná schůze stávkového výboru pod předsednictvím K. Bienera, které prý se zúčastnili jen komunisté a Filaus sám. Tam prý Biener přikázal Hopfingerovi, Kasbauarovi, Královi a Vrážkovi, aby podpálili Skláře, zatím co Filausovi přímo rozkázal podpáliti Dobrkovice. Jen svédomitostí vyšetřujícího soudce se stalo, že se křivopřísežný svědek Jan Filaus pod tíhou opačných důkazů hroutí a dne 11. prosince 1928 jest definitivně vyloučen jako člověk, proti němuž se vede trestní řízení pro křivé svědectví, při čemž byl za své katovské služby odměněn osvobozujícim rozsudkem budějovického trestního soudu č. j. Tk 1080/28, ve kterém se objektivně připouští křivé svědectví jako prokázané, ve prospěch obžalovaného Filause se však subjektivně uvádí, že to byl proces proti příslušníkům komunistické strany a že tedy vypovídal jako svědek »s nejlepším úmyslem«.

Toto zločinné individuum, které úřad Vám přímo podřízený, českobudějovické státní zastupitelství, uváděl se zřejmým úmyslem dělati náladu, proti dělníku K. Bienerovi, musilo ve vyšetřování vedeném proti němu přiznati, že vypovídalo na výslovný příkaz a rozkaz ředitele Spirovy továrny Wildta, aniž při tom českobudějovické státní zastupitelství považovalo za nutné zakročiti proti těmto osobám, tak velice Filausem obviněným, byť jen pro podezření o pokus svádění ke křivému svědectví. Soudní zápis, který obsahoval výpověď ředitele Wildta, záhadně ze soudního spisu zmizel a návrhu na jeho rekonstrukci soud do dneška nevyhověl z důvodů jsoucích nasnadě. Rozhodně konstatujeme však úzké porozumění, které bylo mezi soudním úřadem s jedné strany a malým pánbíčkem krumlovského okresu, papírnou Spirovou s druhé strany, když šlo o to, aby dělnická osobnost významu K. Bienera byla odstraněna sprostými denunciacemi a křivými svědky, s nimiž, jak se zdá, bylo vše předem pečlivě nastudováno, a aby tímto zločinným způsobem byl ve smyslu občanské politiky zlomen vliv určité strany, která jest pravým obhájcem dělnických zájmů.

Pravé pozadí procesu proti dělníku K. Bienerovi osvítil ještě nesocialistický tisk českokrumlovský tím, že uveřejnil červeně vázanou brožuru o celém procesu a veřejně poukázal na nevysvětlený úkol ředitele Wildta a na nevysvětlený úkol vyhozeného komunisty Maxe Hiraschela, a končí divadelním konstatováním, že s trestním rozsudkem je skončeno druhé dějství dramatu stávky v Pečkovském. Mlýně, že se však již začíná zvedati opona nad třetím dějstvím.

Konstatujeme, že ani kasační stolice, nejvyšší soud v Brně neotálel s úmyslem dáti výstražný přiklad proti komunistické straně. Tak kasační nález ze dne 18. dubna 1928, č. j. Zm I/34/29/6, zvýšil dělníku K. Bienerovi, zamítaje zmateční stížnost obhájcovu a vyhovuje odvolání státního zastupitelství, původní trest z 5 let těžkého a zostřeného žaláře na 12 let, tedy více než o stopadesát procent. To však bez udání důvodů. Tímto rozsudkem měl býti dělník K. Biener za živa pohřben, tímto rozsudkem měla býti komunistická strana veřejně prohlášena za žhářku. Tímto rozsudkem však měla býti zřejmě dokořán otevřena vrata jiným politickým stranám do pevného dělnického hradu Pečkovského Mlýna u Krumlova, který normálně zaměstnává asi 3500 dělníků.

Celá procesní komedie, která byla sehrána s dělníkem K. Bienerem, vychází najevo velmi zřejmě z hlavního přelíčení dne 11. a 12. prosince 1928. Schůze stávkového výboru u Planského dne 25. dubna 1925 padla proto, poněvadž »svědek« Jan Filaus musil přiznati, že nebyl přítomen, nýbrž že o ni byl informován jen ředitelem Wildtem, a poněvadž ostatní obžalovaní zcela rozhodně popřeli, že se účastnili nějaké schůze u Planského. Konstatování, že se dne 25. dubna 1925 žádná schůze u Planského nekonala, dosáhlo svého vrcholu v prohlášeni četnické stanice v Českém Krumlově, které si vyžádal předseda senátu a podle něhož se dne 25 dubna 1925 u Planského určitě žádná schůze nekonala a ve kterém četnictvo prohlásilo, že by bylo rozhodně musilo o tom věděti. Tak zbylo již jen tvrzení Josefa Hopfingera, že dne 26. dubna 1925 těsně před soumrakem byl povolán k Bienerovi, kde mu tento nařídil, aby sebral lidi a zapálil Skláře. To K. Biener rozhodně popírá a ukazuje na to, že dne 26. dubna 1925, v sobotu, musil jeti do Prahy ke Svazu odborových organisací pro stávkovou podporu (50. 000 Kč). Kde by byl tedy měl čas sejíti se před soumrakem s Hopfingerem? K. Biener jel pro peníze do Prahy s dělníkem K. Zárubou. Ale soud na rozkaz státního zastupitelství v Českých Budějovicích, za které ministr spravedlnosti osobně odpovídá, dovedl před porotci znehodnotiti výpověď odvodních svědků, manželů Zárubových, neboť senát se usnesl, že manžele Zárubovy nevyslechne pod přísahou, poněvadž prý neudržovali příliš přátelských styků s manželi Hopfingerovými a jejich výpověď byla by mohla přitížiti hlavnímu pachateli Josefu Hopfingerovi jako jedinému pachateli.

Toto odůvodněni samo by mělo stačiti, aby uvědomilo veřejnost o proudech pod povrchem tepajících, které přispěly proti nevinnému k rozsudku, podobnému justiční vraždě.

Pachatel Hopfinger, kterému se ze žádného zákonitého důvodu nesmělo nadržovati, byl tedy před

porotci vylíčen jako mučedník, který opředen temnými úmysly domnělého komunistického tajemníka K. Bienera a znásilněn jeho silnou vůlí spáchal zločin žhářství.

Pachatel Josef Hopfinger, který si teprve sám vyhledal své pomocníky Kasbauera, Krále a Vrážka, byl tedy nevinným beránkem, který se konečně odvrátil od komunismu a kajícně se vrátil ke svému Bohu, aby se sám obžaloval, že zlý čin spáchal pod vlivem ďábla K. Bienera.

Tento návrat umožnil mu zvláště národně demokratický obhájce dr Autengruber, takže i po stránce národnostní na národnostně horké půdě Českých Budějovic byl český a tedy stát udržující charakter Josefa Hopfingera vynesen jako trumf proti německému proletáři K. Bienerovi. Aby porotci byli zcela jistě získáni pro odsuzující nález, bylo zapotřebí jen obratně klásti otázky. Při náladě nepříznivé dělníku K. Bienerovi měla tedy býti dána taková hlavní otázka, která i porotcům zcela jasně vyložila, že v zájmu panující spravedlnosti jest nezbytně nutné odsouzení.

Bylo tedy nutno ušetřiti porotce spletitých otázek a problémů. Stačilo, když se jim jen dala všeobecná otázka, je-li Karel Biener vinen, že krátce před vypuknutím požáru navedl k tomu jednoho nebo několik neb všechny přímé pachatele? Nebylo zapotřebí zvlášť se tázati porotců o 25. dubnu 1925 (Planský, kde prý byli podle Filause přítomni všichni přímí pachatelé) nebo o 26. dubnu 1925 (kde prý Biener sváděl jen Hopfingera). Stačilo jen obrátiti se na pomstychtivost a cit pro odvetu, na nepřátelství proti komunistické straně a na národní pud českých maloměšťáckoagrárních porotců, aby se dostala kladná odpověď na otázku viny proti dělníku K. Bienerovi.

Porotci dne 12. prosince 1928 skutečně odpověděli kladně na hlavní otázku, která jim byla dána, zdali K. Biener krátce před vypuknutím požáru sváděl ke žhářství jednoho nebo několik nebo všechny hlavní pachatele, a tím plně vyhověli intencím otázku uvádějícím.

Při revisi procesu soukromě zjednaným obhájcem stalo se úplně zřejmým, že rozsudek proti K Bienerovi proti zákonu obsahuje sčítání hlasů porotců tam, kde zákon toto sčítáni výslovně zakazuje. Byly sečteny hlasy porotců, které se částečně vztahovaly na 25. duben (všichni pachatelé), částečně na 26. duben (Josef Hopfinger), a bylo znemožněno prozkoumati, co v našem porot nim řízení vždycky se musí dáti prozkoumati, kolik porotců hlasovalo pro 25. a kolik pro 26. duben 1925.

Neboť: Jest velice nasnadě velmi strašný případ, že počet hlasů, které se vyslovily pro 25. duben 1925 jako prokázaný, nečinil sedm a že tedy nestačily k odsuzujícímu nálezu. To platí však pro 26. duben 1925.

Proto hleděl se pan ministr spravedlnosti do dneška pod všemi možnými záminkami vyvarovati, aby proces K. Bienera byl ještě jednou předložen soudu příslušnému podle zákona a ministerstvo se neostýchalo užíti žádného prostředku, aby rozhodně již v zárodku zmařilo každý pokus v zájmu nevinně odsouzeného dělníka K. Bienera.

Především přikázal ministr spravedlnosti generální prokuratuře, aby nepodala zmateční stížnosti na ochranu zákona podle § 35 trestního řádu. Tím

sám přesunul projednávání otázky, pokud se dala právnicky napraviti, z oboru čistě právnického do oboru čistě politického.

Ministerstvo spravedlnosti v osobě odborového přednosty dr. Lányho, politicky exponovaného přívržence české sociálně demokratické strany, však ani neváhalo zmařiti jakýkoliv čin ve prospěch K. Bienera a neostýchalo se ani vydati zákaz, aby obhájce K. Bienera promluvil o letnicích 1932 v Českém Krumlově, pod záminkou, že by klid a pořádek ve státě a úcta k soudním úřadům mohla býti otřesena.

Všechny fakty, o nichž jsme se zmínili a které jsou právnicky závažné, zjistil bezvadně nestranný pražský advokát dr. František Litina, zjednaný k nestrannému prozkoumání. Tážeme se pana ministra spravedlnosti:

Co hodlá učiniti, aby hrozný rozsudek proti Karlu Bienerovi byl zrušen, jeho nevina soudně prokázána a aby byl ihned propuštěn na svobodu?

V Praze dne 15. listopadu 1932.

Hádek, Štětka, Vallo, Török, Gottwald, Kubač, Novotný, Zápotocký, Hrubý, Kliment, K. Procházka, Tyll, Babel, Kopecký, Hodinová, Čižinská, Russ, Kuhn, Steiner, Dvořák, dr. Stern.

2075/XII.

Interpelace

poslanců H. Bergmanna, Fr. Zeminové, dr. Patejdla a druhů

ministru financí

o odpisu důchodové daně z pozůstalosti po zemřelém býv. knížeti Windischgrätzovi.

V roce 1927 zemřel bývalý kníže Windischgrätz z Tachova, majitel velkostatku Jablonica na Slovensku. Jeho pozůstalosti bylo dodatečně za léta 1921-1926 předepsáno na dani důchodové celkem 1, 200. 872. 70 Kč. Věci ujal se známý advokát dr. Bohumír Šavrda v Moravské Ostravě, a uzavřel se správcem pozůstalosti dne 15. února 1932 smlouvu, v níž si zajistil tyto provise, docíli-li snížení předepsané daně a to:

1. ) 15% provise z prvních 400. 000 Kč, které budou odepsány, 2. ) dalších 20% provise z dalších 200. 000 Kč, které budou odepsaný nad oněch prvních 400. 000 Kč, 3. ) dalších 25% provise z každé částky, která bude odepsána nad těchto zmíněných 400. 000 a 200. 000 Kč, 4. ) dalších 15. 000 Kč, které musí dostati v každém případě, i kdyby se nic neodepsalo, jen proto, že se o odpis bude starati, 5. ) další palmáre podle sazby advokátní komory za zastoupeni Windischgrátze při žádosti o zastaveni daďové exekuce a při advokátním zastoupení při výmazu pohledávky finančního eráru z pozemkové knihy.

Jaký vliv má tento advokát u finančních úřadů dokazuje ta okolnost, že již 17. května 1932 mohl si zaúčtovati:

60, 000 Kč jako 15 procentní provisi za odpis prvních 400. 000 Kč, který vymohl, 40. 000 Kč jako další 20 procentní provisi za další odpis dalších 200. 000 Kč, který nad to vymohl, 64. 218 Kč jako další 25procentní provisi z dalšího odpisu, ve výši 256. 872 Kč 70 hal, které ještě nad to vymohl, 15. 000 Kč jako minimální paušální provisi, kterou měl dostati za to, že se o odpis staral, tedy celkem 179. 218 Kč provise z docíleného odpisu 856. 872. 70 Kč z celkového předpisu 1, 200. 872. 70 Kč.

Případy, dr. Šavrdou projednávané, vyvolaly v československé veřejnosti značné vzrušeni a kdyby neměly býti co nepřísněji vyšetřeny a vinníci potrestáni, byl by doražen poslední zbytek daňové morálky.

Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra financí:

1. ) Je-li mu tento případ žínám a je-li ochoten zavésti o něm nejpřísnější úřední šetření a zjistí-li se, že bylo postupováno proti zákonným normám, potrestati přísně vinníky?

2. ) Je-li ochoten sděliti podepsaným, co v této věci učinil, anebo hodlá zaříditi?

V Praze, dne 24. listopadu 1932.

Bergmann, Zemínová, dr. Patejdl Hynek, Halina, Slavíček, Jos. Tůma, Špatný, Lanc, Pechmanová-Klosová, Solfronk, Fiala, David, Netolický, dr. Moudrý, Richter, Malý, Tykal, Mikuláš, Šmejcová, inž. Záhonky, Tučný, Langr, Sladký, Stejskal.

2075/XIII (překlad).

Interpelace

poslance inž. O. Kalliny a druhů

ministrovi vnitra

o zabavení periodického, v Karlových Varech vycházejícího časopisu »Sudetendeutscher Volksdienst« ze dne 27. července 1932.

Je známo, že president státu T. G. Masaryk pronesl slova: »Demokracie jest diskuse«. Jest neuvěřitelné, ale pravdivé, že v Československé republice, která se nazývá demokratickou, censurní orgány činí vše, aby nejen potlačily diskusi o neudržitelných poměrech působících ve státě, nýbrž, jak se toho dožíváme zvláště v poslední době, znemožnily dokonce promluviti o útisku v jiných státech, pranýřovaném v celém světě. Tato zvláštní péče věnuje se především lidovým periodickým časopisům, poněvadž se pravděpodobně obávají, že by pro obyvatele tohoto státu úvahy nad neudržitelnými poměry v jiných státech mohly býti podnětem, aby je srovnávali se zdejšími methodami útisku. Ve vnucené ústavě se sice praví, že všechna

moc pochází z lidu a že Československá republika jest demokratický stát, než zdejší censurní poměry dokazují opak. Ve mnoho pomlouvaném starém rakouském policejním státě mohlo se, aniž censura tomu překážela, při líčení poměrů v jiných zemích říci mnoho, co se zde, v demokratické republice, stává obětí censorovy červené tužky.

Jako důkaz budiž uveden částečně zabavený článek »Právo Lidu láme právo státu«, ve kterém se po pravdivém vylíčení poměrů v Jugoslávii ke konci praví: »Vláda již dostala od krále rozkaz, aby co nejvíce vyhověla těmto požadavkům oposice. Úspěch se nedostavil, poněvadž vedení oposice zamítá jednu z podmínek, totiž aby se nenadhazovala otázka, kdo jest odpovědný za dosavadní diktaturu. Král se domnívá, že jest tím povinen svým generálům a že je musí chrániti. Ale kdo jest správně obeznámen s poměry, ví, že tuto žádost bude musiti pravděpodobně zaplatili svým trůnem. « Tato poslední věta propadla censorově červené tužce.

V nálezu chebského krajského jako tiskového soudu odůvodňuje se zabavení tvrzením, že se v této zabavené větě »veřejně rozšiřuje nepravdivá zpráva, již pokládati za pravdivou není dostatečných důvodů a že se tím poškozuje bezpečnost státu. « Toto zvláštní odůvodnění zasluhuje, aby bylo navždy v paměti zachováno. Soud, který si zde přisvojuje právo chtíti předem určovati historický vývoj v balkánských zemích, jednal jistě jen jako povolný nástroj politických pokynů se shora. Neboť nejprve se prohlašuje, že zde jde o rozšiřování nepravdivé zprávy a v další větě se odchylně od toho konstatuje, že prý není dostatečných důvodů, aby se tato zpráva považovala za pravdivou. Ještě méně srozumitelné jest však dále jdoucí tvrzení, že uvedenou historickou úvahou: »Kdo jest správné obeznámen s poměry v Jugoslávii, ví, že král bude musiti tuto žádost zaplatiti pravděpodobně svým trůnem « jest prý ohrožena bezpečnost československého státu. Vždyť každému myslícímu člověku musí býti dovoleno udělati si obraz, jak se mohou vyvinouti politické boje v Jugoslávii. Jest však také historickou skutečností, že již mnohý ze srbských králů musil zaplatiti svá vládní opatření nejen trůnem, nýbrž dokonce i životem. V zabavené větě se ani dokonce nepronáší tvrzení, nýbrž výslovně se prohlašuje, že král, bude-li dále chrániti své generály, kteří provozovali diktaturu, a zamítati požadavky převážné většiny lidu, bude musiti takové chování zaplatiti pravděpodobné svým trůnem.

Podepsaní se tedy táží, je-li pan ministr ochoten,

1. 1 pečovati, aby nedocházelo k takovým úplně neodůvodněným zabavováním, poněvadž ani při zlovolném výkladu platných zákonných ustanoveni není možno prohlásiti za důvod zabaveni historickou úvahu o poměrech v jiném státě,

2. ) naříditi karlovarským censurním orgánům, aby již proto zanechaly takových zabavování, poněvadž takové a podobné úvahy o jihoslovanských poměrech lze čísti ve všech časopisech světa a tedy

hrozí nebezpečí, že českoslovenští censoři opačným chováním propadnou kletbě směšnosti?

V Praze dne 17. září 1932.

Inž. Kallina,

dr Schollich, dr Hassold, Schubert, Köhler, Kasper, Simm, Geyer, Matzner, dr Hanreich, dr Keibl, Horpynka, inž. Jung, Knirsch, Krebs, Oehlinger, Scharnagl, Zajíček, Kunz, Fritscher, Bobek, Greif, Krumpe, dr Petersílka, dr Luschka.

2075 XIV (překlad).

Interpelace

poslance dr E. Schollicha a druhů

ministrovi spravedlností

o zabavení kalendáře »Deutschnationaler

Taschenzeitweiser 1933«.

Patří ke zvyklostem novojičínského státního zastupitelství, že věnuje zvláštní pozornost obsahu kalendáře »Deutschnationaler Taschenzeitweiser«, který každoročně vydávám. Jak malicherné postupuje státní zastupitelství při této své starostlivosti, dokazují nejlépe místa zabavená z ročníku 1933. Zabavena byla tato místa: Ze »Zprávy o parlamentním zasedání 1931/32« na str. 105 věta: »že se sudetským Němcům má vpraviti československé vlastenectví surovým násilím«..., dále na str. 118, 123 a 129 pojmenováni organisační župy »Sudetenland«, pak na str. 163 oddíl

»6. Sudetskoněmecky vlastenecký svaz. se sídlem ve Vídni. Kancelář svazu a sudetskoněmecký úřad práce: Vídeň-VIII., Fuhrmannsgasse 18 a, tel. A-26-2-66. Správní obvod Vídeň: Správa a sekretariát pro kraj Rakousko: Vídeň-VIII., Fuhrmannsgasse 18 a, tel. A-26-2-66. Správní obvod Berlín: Správa a sekretariát pro kraj Berlín-Braniborsko: Berlín S W 61, Grossbeerenstrasse 79, II, tel. Bergmann 7171; sekretariát pro střední Německo: Halle n. S., Wormlitzerstrasse 102; sekretariát pro kraj Porýní-Vestfálsko: Bielefeld, Oberntorwall 3 B. Správní obvod Drážďany: Kancelář a sekretariát pro kraj Sasko: Drážďany - A. l, Zinzendorfstrasse 49/II; sekretariát pro kraj Bavorsko: Pasov, Obernzellerstrasse 7/II, sekretariát pro kraj slezský: Lehnice, Sophienstrasse 32. « a konečně na str. 181 oddíl »Sudetská píseň«:

1. Vesele táhne svobodný střelec, všichni lovci

s nim,

však vtrhne-li nepřítel v zem, byť sám čert to

byl.

naše pušky nespočinou, dokud zrak se nezkali.

La, la, lalala.

2. Byť terč byl sebe menši, každá rána musí v něj, vtok vtrhne-li nepřítel v zem atd.

3. Ať žije Sudetsko, a s ním celé Německo, však vtrhne-li nepřítel v zem atd. «

Novojičínský krajský jako tiskový soud toto za-