koně samém a sice odchylně od trestního řádu. Zabavení celého nákladu tiskopisu podle § 143 tr. ř. a § 169 tr. por. nemá již býti přípustné. Pokud jde o zabavení tiskopisu k účelům průvodním, je upraveno v § 57.
Ostatní ustanovení § 58, týkající se zabavení a jeho výkonu a platná jak pro zabavení státním zástupcem nebo státním bezpečnostním úřadem, tak i pro zabavení soudem (§ 60, odst. 3), nepotřebují bližšího vysvětlení. Nařízené oznámení při výkonu zabavení děje se v zájmu tisku a platí ustanovení o tom již dnes (srv. § 5 tisk. nov. č. 161/1894 ř. z., platný i na Slovensku a Podk. Rusi).
Jak již bylo uvedeno, je tiskové zabavení v podstatě toliko zabavením zatímným a má platiti tak dlouho, až bude pravoplatně rozhodnuto o žalobcově návrhu na propadnutí tiskopisu. Osnova se musila proto postarati také o to, aby toto konečné rozhodnutí o osudu zabaveného tiskopisu nebylo snad žalobcem oddalováno tím, že v trestním řízení řádně nepokračuje, a aby pominulo, když žalobce návrh na propadnutí včas neučinil nebo jej odvolal nebo když návrh takový byl zamítnut, a tedy je jasné, že k propadnuti tiskopisu již dojíti nemůže. Tyto záruky poskytuje osnova v § 61, stanovíc přiměřeně krátké lhůty k úkonům, jichž je potřebí k tomu, aby se v řízení pokračovalo a zabavení nepozbylo účinnosti.
Kromě toho však vyžaduje osnova, aby každé zabavení nařízené nebo schválené státním zástupcem, bylo jako dosud podrobeno ihned soudnímu přezkoumání, a to, na rozdíl od platného práva, ve veřejném seděni soudu (§ 59). Aby toto soudní přezkoumání nemohlo býti oddalováno, stanoví osnova všem zúčastněným orgánům přiměřeně krátké lhůty pro jejich činnost a činí další trvání zabavení kromě toho závislým na tom, že soud první stolice rozhodne o návrhu na potvrzení zabavení nejpozději do 8 dnů od jeho nařízení (§ 61, odst. 2, č. 1. ). Stížnosti státního zástupce přiznává soud odkladný účinek jenom tehdy, když byla oznámena hned při prohlášení soudního rozhodnutí, a omezuje ji vůbec na lhůtu 24 hodin.
Osobám, které mají zájem na zrušení zabavení, přiznává osnova v nejširší míře
právo účasti na řízení. Ustanovuje, že mají býti o zabavení ihned uvědomeny, že mají býti zpraveny o veřejném seděni, při němž se bude rozhodovati o potvrzení tohoto zabavení a že rozhodnutí musí jim býti vždy doručeno.
Na druhé straně musila ovšem osnova dbáti také toho, aby tohoto práva účasti na řízení nemohlo býti zneužíváno k průtahům a zavlékání řízení. K tomu směřují příslušná ustanovení § 59, odst. 2. a 4.
Zabavení, které bylo nařízeno přímo soudem (§ 60), nemusí již býti ovšem soudem znovu přezkoumáváno. Avšak i tu žádá osnova, aby zúčastněné osoby byly o jeho provedení bezodkladně zpraveny.
Poněvadž pak v tomto případě rozhoduje
o návrhu na zabavení samosoudce (soudce vyšetřující nebo soudce okresního soudu), poskytuje se vždy oběma stranám právo stížnosti, o níž rozhodne ve veřejném seděni s konečnou platností vždy radní komora (žalobní senát).
K § 61 netřeba snad podotýkati, že zastavením trestního řízení v případě odst. 2., č. 2, rozumí se také zastavení podle § 412 tr. ř. a § 472 tr. por. Jestliže se o tom děje přes to zmínka, pak jen proto, že tento důvod zastavení bývá v praxi někdy označován jako přerušení trestního řízení.
§ 62 a 63.
Výrokem o propadnutí tiskopisu rozhodne se teprve o konečném osudu zabaveného tiskopisu. Tím ovšem není řečeno, že by výrok ten byl přípustný jedině tehdy, když mu zabavení předcházelo. Naopak může k němu dojíti i tehdy, když k předchozímu zabavení nedošlo, ježto toto zabavení slouží toliko k zabezpečení jeho výkonu, není však jeho podmínkou.
Účelem propadnutí je zameziti, aby porušení neb ohrožení právních statků, k němuž trestným činem došlo, netrvalo
i tehdy, když vinník byl již odsouzen. To proto, že odsouzení nevylučuje škodlivé účinky, které by z dalšího rozšiřování tiskopisu mohly vzejíti.
Je-li tu nebezpečí takových škodlivých účinků, sluší posouditi především žalobci, neboť on je v první řadě povolán hájiti ve-
řejný zájem. Proto činí osnova výrok o propadnutí závislým na jeho návrhu. Bez takového návrhu soud propadnutí vysloviti nemůže. Jestliže však žalobce, a to bez rozdílu, zda žalobce veřejný nebo soukromý, takový návrh učinil, sluší podle osnovy rozeznávati, zda obsahem tiskopisu byl spáchán zločin, či jiný trestný čin. Jako dosud má býti v onom případě výrok o propadnutí obligatorní, v tomto případě toliko fakultativní.
K výroku o propadnutí tiskopisu samého pojí se vždy také výrok soudu, že formy, plotny a pomůcky určené k jeho zhotovení mají býti učiněny neupotřebitelnými. Nemá býti zamezeno jen další šíření trestného tiskopisu, nýbrž také jeho další výroba. Nebylo shledáno nutným výslovně uváděti, že pomůckami rozumí se tu jen ony, které slouží toliko k rozmnožení konkrétního tiskopisu, a nikoliv snad rozmnožovací přístroje vůbec.
Již tyto následky výroku o propadnutí vyžadují, aby výrok byl řádně uveden ve veřejnou známost, jak to předpisuje § 62, odst. 6. Tím spíše je však takového vyhlášení třeba proto, že výrok o propadnutí má za následek také zákaz dalšího rozšiřování tiskopisu (viz § 17) a důsledky s takovým zákazem spojené (§ 7, 43, 44).
Bližší ustanovení o provedení výroku o propadnutí obsahuje § 62, odst. 4.
K výroku o propadnutí může dojíti bud' v řízení subjektivním, t. j. v řízení proti určité osobě jako obviněnému, nebo v řízení směřujícím jedině k výroku o propadnutí.
V řízení subjektivním dojde k němu přirozeně při odsuzujícím rozsudku. Může však k němu dojíti i při rozsudku osvobozujícím, a to tehdy, když soud sice obviněného zprostil, na př. pro promlčení, nepříčetnost atd., avšak přes to shledal, že objektivně byl obsahem tiskopisu spáchán trestný čin. Jde tu o objektivní nález v řízení subjektivním, proti němuž nemůže býti, hledíc ke všem zárukám, které subjektivní řízení poskytuje, námitek.
Naproti tomu byly vážné námitky vznášeny proti vlastnímu řízení objektivnímu. Bude proto třeba o něm poněkud blíže se zmíniti.
Podle § 493 tr. ř., platného i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, nemusí veřejný žalobce, i když by mohl subjektivně stíhati, tak učiniti a může se spokojiti tím, že ve veřejném zájmu žádá, aby soud rozhodl, že obsahem tiskopisu byl spáchán trestný čin, a vyslovil zákaz jeho dalšího rozšiřování. O takové žádosti rozhodne soud v seděni neveřejném. Proti rozhodnutí jsou sice přípustné námitky, o nichž rozhoduje soud, vyslechna strany v seděni veřejném, avšak o stížnosti proti takovému rozhodnutí rozhoduje opět vyšší stolice v neveřejném seděni.
Právě v možnosti vyhnouti se subjektivnímu řízení a dosíci - až na potrestání vinníka - téhož účinku daleko rychlejším způsobem, v řízení z valné části neveřejném a nepodrobeném opravným prostředkům stejné hodnoty jako při řízení subjektivním tkví nebezpečí dosavadní úpravy. Bylo proto již nejednou žádáno, aby objektivní řízení bylo úplně odstraněno a nahrazeno vůbec řízením subjektivním.
Ti, kdož s takovým řešením vystoupili, zapomínají však na určité momenty, které ani v zájmu tisku, ani v zájmu veřejném nečiní žádoucím, aby objektivní řízení bylo úplně zrušeno. Důsledné provedení zásady, že propadnutí tiskopisu má býti přípustné jen v řízení subjektivním, by vydávalo osoby, zúčastněné na vydávání a redakci tiskopisů, zejména pak odpovědné redaktory častějšímu nebezpečí stíhání, a toto stíhání samo, i kdyby snad neskončilo odsouzením, by bylo tiskem pociťováno jako nemenší zlo než dosavadní řízení objektivní. Ostří zákona, které je dosud v řízení objektivním namířeno jen proti tiskopisu, obrátilo by se pak zároveň proti nim.
Ani se stanoviska tisku, ani se stanoviska veřejného zájmu na účinné ochraně právních statků nejeví se tudíž úplné zrušení objektivního řízení účelné. Osnova je proto zachovává, avšak snaží se novou úpravou zameziti, aby ho mohlo býti zneužito. Zároveň snaží se vybaviti je lépe zárukami správného nalézání práva.
Jako podmínku objektivního řízení stanoví osnova, že ani původce ani jiná osoba odpovědná, tedy ani osoba odpovědná za opominutí povinné péče, nemůže býti stíhána nebo nemůže býti ihned postavena
před soud. Proti přípustnosti objektivního řízení v tomto případě, a to i pokud jde o trestné činy stíhané na žalobu soukromou, nemůže býti vážných námitek. Vždyť bez něho by byla žalobci odňata vůbec možnost zameziti další rozšiřování tiskopisu, poněvadž by tak nemohl učiniti ani v řízení subjektivním, ani v řízení objektivním.
Vedle tohoto případu přípustnosti objektivního řízení stanoví osnova ještě druhý. Jeho podmínkou je, že žalobci bylo by se spokojiti jen se stíháním osoby, kterou nelze činiti odpovědnou v plném rozsahu, nýbrž jen za zanedbání povinné péče. Z důvodů shora uvedených připouští osnova objektivní řízení i v tomto případě, ovšem jen tehdy, když žalobce upustí od stíhání takové osoby, a to ještě před hlavním přelíčením. Tato podmínka byla přičiněna ve prospěch tisku, K rozhodnutí, že upustí od stíhání zanedbání povinné péče, nemůže býti žalobce nucen. Mohou tu býti vážné důvody, které vyžadují, aby došlo k takovému stíhání a v subjektivním řízení pak k výroku o propadnutí. Spokojí-li se státní zástupce řízením objektivním, musí se za to vzdáti svého práva na subjektivní stíhání za zanedbání povinné péče. V tomto druhém případě přiznává osnova přípustnost objektivního řízení jen u trestných činů stíhaných na žalobu veřejnou. Hlavně proto, že by jinak objektivní řízení mohlo býti soukromému žalobci, na př. při urážkách, prostředkem, aby se vyhnul sporu, žalobci soukromému nezbude tu tudíž, chce-li se domoci výroku o propadnutí tiskopisu, než aby přikročil k stíhání subjektivnmiu.
Není-li tu podmínek přípustnosti objektivního řízení, musí býti návrh na propadnutí zamítnut. O návrhu na propadnutí v řízení objektivním má rozhodovati vždy radní komora (žalobní senát) bez ohledu, o jaký trestný čin jde.
Osnova vylučuje dále, aby v řízení objektivním se rozhodovalo v seděni neveřejném bez účasti zúčastněných osob. Osobám zúčastněným poskytuje se konečné stejné postavení jako v řízení subjektivním.
§64.
Důvody tohoto ustanovení jsou tytéž, které vedly k podobnému ustanovení zá-
kona č. 442/1919 Sb. z. a n., a není potřeba je podrobněji odůvodňovati. Poměry mohou se změniti do té míry, že není již zájmu na propadnutí tiskopisu, a zákazu rozšiřování, který má takový výrok za následek. Rovněž tak může dojíti ke změně trestního zákona samého a činy, které dříve byly trestnými, mohou býti prohlášeny za beztrestné, nebo jejich trestnost může býti do té míry zmírněna, že zachování nálezu o propadnutí tiskopisu v platnosti by se jevilo neodůvodněným.
Z týchž důvodů, ze kterých musí býti řádné vyhlášeno propadnutí tiskopisu, musí býti také vyhlášen nález o zrušení tohoto propadnutí. Při tom netřeba snad odůvodňovati, že náklad na toto uveřejnění musí nésti ten, kdo dal ke zrušení podnět a má tudíž na něm zájem.
§ 65 a 66.
Náhrada škody za zabavení je rovněž jednou ze záruk, které tiskový zákon poskytuje k tomu konci, aby tohoto opatření nebylo užíváno neoprávněně, a aby konečné rozhodnutí o osudu zabaveného tiskopisu nebylo oddalováno. Nárok na náhradu prokazatelné majetkové škody přiznává již platné právo (§ 491 tr. ř. a § 4 tisk. nov. 161/1894 ř. z., platné také na Slovensku a Podkarpatské Rusi) a to každému, kdo zabavením utrpěl škodu.
Osnova se od dosavadní úpravy podstatně uchyluje v několika směrech. -
Nárok na náhradu prokazatelné majetkové škody přiznává toliko vlastníku tiskopisu, neboť toliko on je zabavením majetkově přímo poškozen.
Osnova nepřiznává dále nárok na náhradu bezvýjimečně a vždy v plném rozsahu, nýbrž někdy takový nárok přímo vylučuje, jindy poskytuje právo, aby náhrada byla z části odepřena. Při tom vychází z těchto úvah. Tiskové zabaveni je oproti tiskopisu v podstatě stejným věcným zatímným opatřením, jako je jím vazba proti osobě vinníkově. Také za neoprávněné uvalení nebo prodloužení vazby je stát povinen podle platných zákonů poskytnouti postiženému náhradu majetkové škody. Nikoliv však bezvýjimečně. V určitých případech takového nároku vůbec není, zejména tehdy, když zatčený přivodil svou vazbu
úmyslně nebo hrubou nedbalostí. Jindy může býti nárok zcela nebo z části vyloučen, zvláště tehdy, když čin byl přípravným činem ke zločinu nebo byl činem přece jen hrubě nepoctivým, nemravným nebo zlomyslným (viz zák. č. 318/1918 ř. z. ).
Poněvadž ve věci samé není podstatného rozdílu, upravuje osnova úplně obdobně také povinnost k náhradě majetkové škody při neoprávněném zabavení. Nárok na náhradu škody má příslušeti při každém zabavení. Tedy nejen při zabavení tiskovém podle § 59 a § 61, nýbrž i při zabavení zatímném podle § 28 a při zabavení směřujícím k vynucení určité povinnosti (§ 35). Při zabavení tiskovém nastává povinnost k náhradě při každém zrušení zabavení, vyjímajíc toliko ten případ, že návrh na propadnutí tiskopisu byl sice zamítnut, avšak soud přece shledal v obsahu tiskopisu trestný čin. V tomto případě nelze zajisté mluviti o tom, že by zabavení bylo bezprávné. Vedle tohoto všeobecného případu, kdy osnova vylučuje nárok na náhradu, zná ještě další zvláštní případ, totiž že ke zrušení zabavení došlo proto, že zpráva požívá věcné imunity podle § 52, odst. 1. I v tomto případě lze přiznati nárok na náhradu jedině tehdy, když tiskopis sám umožnil přezkoumati správnost údajů, že jde o zprávu požívající věcné imunity, přesným uvedením údajů o tom, které schůze nebo kterého tiskem rozdaného spisu se zpráva týká. Jinak je nemožné žádati na orgánech, jimž přísluší právo naříditi zabavení, aby samy přezkoumávaly a zjišťovaly, zejména když jde o zabavení v souvislosti s předložením úředních výtisků, zda údaje tiskopisu odpovídaly pravdě.
Pokud jde o zabavení v případě § 28 a 35, je podle osnovy předpokladem nároku na náhradu, že zabavení bylo pravoplatně zrušeno proto, že k němu došlo neprávem, t. j. že v době, kdy bylo nařízeno, tu nebyly jeho zákonné podmínky.
Konečně zná osnova skupinu případů, kdy sice nárok na náhradu majetkové škody způsobené tiskovým zabavením přísluší, poněvadž nebylo ospravedlněno výsledkem trestního řízení, avšak ve kterých by, hledíc k hrubé neslušnosti nebo nemravnosti obsahu zabavených míst se nejevilo slušným a spravedlivým, aby stát po-
skytoval za zabavení takových hrubých neslušností a nemravností ještě náhradu. Rozhoduje o tom, zda má býti z tohoto důvodu přiznána náhrada škody jen částečně, přihlédne soud k té okolnosti, do jaké míry lze, hledíc k obsahu zabaveného tiskopisu, neodůvodněné zabavení omluviti.
Rozhodování o nároku na náhradu škody svěřuje osnova vždy radní komoře (žalobnímu senátu) toho krajského soudu, v jehož obvodě má sídlo soud, státní zastupitelství nebo státní bezpečnostní úřad, který nařídil zabavení. Podobně jako při žádosti za náhradu škody způsobené bezprávným odsouzením nebo bezprávnou vazbou, stanoví osnova propadné lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody za zabavení. Přiznávajíc pak zájemcům právo stížnosti až na nejvyšší soud, nemusila přiznávati vlastníku tiskopisu právo k žalobě před soudem civilním.
§ 67 a 68.
Již podle platných zákonů mohl soud naříditi na návrh veřejného nebo soukromého žalobce, aby trestní nález vydaný pro trestný čin spáchaný tiskem byl uveřejněn (§ 39 rak. tisk. zák). Pokud jde o trestné činy proti bezpečnosti cti, bylo uveřejnění rozsudku upraveno podrobněji v § 13, odst. 2., § 14, 15 a 18 tiskové novely z r. 1924.
Osnova upravuje instituci uveřejnění rozsudku jednotně. Vzorem jí byl jednak čl. XXXV uvoz. ust. k připravené osnově trestního řádu, jednak ustanovení tiskové novely z r. 1924. Osnova omezuje se ovšem jen na uveřejnění rozsudku o trestném Činu spáchaném tiskem. Při tom rozeznává dva případy, upravené v samostatných paragrafech.
V § 67 omezuje se na případ, kdy uveřejnění rozsudku bylo soudem nařízeno z moci úřední, a kdy také soud se má sám postarati o výkon tohoto výroku. V §u 68 pak upravuje případ, kdy soud přiznává straně na její návrh toliko právo, aby uveřejnila odsuzující rozsudek na útraty odsouzeného a přenechává jí samé, aby se rozhodla, zda tohoto práva chce užíti, a postarala se o jeho výkon.
V tom i onom případě činí osnova uveřejnění rozsudku závislým na tom, že toto opatření je buď v zájmu veřejném nebo
v důležitém zájmu strany, že tedy sleduje účel zadostiučinění. Jinak by bylo takové opatření zbytečným zatížením tisku. Ani v tom, ani v onom případě není však výrok o uveřejnění rozsudku obligatorní. Je zůstaveno soudu, aby přihlížeje k veřejnému zájmu nebo k důležitému zájmu strany tohoto opatření podle své úvahy užil. Proti výroku o uveřejnění rozsudku jsou přípustný tytéž opravné prostředky jako proti výroku o trestu. Netřeba zvláště vytýkati, že opravným prostředkem proti takovému výroku může bytí odporováno i jeho jednotlivým částem, tak zejména určení bližších podmínek a okolností uveřejnění.
Uveřejnění rozsudku sleduje především účel poskytnouti napadenému právnímu statku zadostiučinění. Je proto zcela odůvodněno, že podmíněným odkladem trestu není spoluodložen výkon tohoto výroku, jak by tomu jinak podle § 5 zák. o podmíněném odsouzení bylo. Z téhož hlediska může osnova právem uložiti, aby odsuzující rozsudek byl uveřejněn především v časopise, jehož obsahem byl trestný čin spáchán. (Byl-li čin spáchán v tiskopise neperiodickém, lze užíti toliko § 68. ) Důvod poskytnouti dostatečné zadostiučinění byl rozhodným také pro to, že osnova připouští, aby bylo nařízeno nebo připuštěno i uveřejnění důvodů rozsudku nebo jejich podstatného obsahu. Účel, který osnova uveřejněním rozsudku sleduje, nesmí se ovšem zvrhnouti v prostředek zbytečného zatěžování odpůrce. Proto osnova § 68 výslovně stanoví, že straně má býti přiznáno právo uveřejniti rozsudek nejvýše ve dvou časopisech, a že soud má také určiti nejvyšší částku útrat uveřejnění, jejichž náhrada může býti odpůrci uložena.
Pokud jde o splnění povinnosti uveřejniti rozsudek, jak soudem bylo nařízeno, mají tu platiti táž ustanovení jako při uveřejnění opravy, t. j. ustanovení § 31 s tou odchylkou, že odpovědný redaktor má býti povinen uveřejniti rozsudek bezplatně a bez poznámky. Povinnost ta nastane ovšem teprve tehdy, když odpovědnému redaktoru bylo dodáno znění rozsudku, které má býti v časopise uveřejněno. To má význam zejména tehdy, když soud nařídil, aby důvody rozsudku byly uveřejněny toliko v podstatném obsahu. V takovém případě bude povinností soudu, aby upravil zněni důvodů tak, jak mají
býti uveřejněny. Jak již bylo řečeno, má soud sám dbáti toho, aby takový rozsudek byl skutečně uveřejněn. Proto mají platiti tu ustanovení § 35, odst. 1. stejně jako při nařízeném uveřejnění tiskové opravy.
Netřeba snad podotýkati, že v případě odsuzujícího rozsudku pro trestný čin spáchaný obsahem časopisu, může býti užito jak § 67 tak i § 68. Soud může tedy v takovém případě naříditi uveřejnění rozsudku v časopise, jehož obsahem byl trestný čin spáchán, a vedle toho přiznati žalobci nebo poškozenému právo, aby rozsudek uveřejnili na útraty odsouzeného ještě ve dvou dalších časopisech.
§69.
Již tisková novela z r. 1924 přiznala v §§ 15 a 23 osobám, které mají z rozsudku nějakou povinnost, určitá procesní práva, i když nejsou obviněnými. Možnost uložiti v trestním řízení i jiným osobám než vlastním procesním stranám určité povinnosti vyskytuje se v novějším zákonodárství stále častěji. Jejich procesní postavení nebývá však vždy upraveno dostatečným způsobem. Poněvadž tyto osoby mají na výsledku řízení nemalý zájem, snaží se osnova - přihlížejíc k úpravě procesního postavení a práv takových zúčastněných osob v osnově trestního řádu - poskytnouti jim účast na trestním řízení v míře co nejširší. Zároveň však dbá toho, aby tohoto postavení a práv osob zúčastněných nemohlo býti využito k tomu, aby řízení bylo zavlékáno a pravoplatné rozhodnutí a jeho výkon byly oddalovány.
Zúčastněnými osobami rozumí se tu především osoby, které postihuje ručení podle § 4, a dále osoby, kterým může býti uložena rozsudkem podle tiskového zákona nějaká povinnost, tedy zvláště povinnost uveřejniti rozsudek. Zúčastněné osoby mohou však býti postiženy také zabavením tiskopisu a výrokem o jeho propadnutí. Procesní postavení osob, které by mohly býti postiženy tímto opatřením nebo výrokem upravuje osnova z důvodu technického zjednodušení v souvislosti se zabavením a propadnutím (§ 59 až 63). Konečně je třeba přiznati postavení osob zúčastněných také těm, které by mohly býti postiženy rozhodnutím v řízení o povinnosti uveřejniti opravu (§ 33),
nebo které postihuje ručení při trestním řízení pro přestupky uvedené v § 43.
§ 70.
Ustanovením § 70 vyhovuje se dávnému požadavku žurnalistických kruhů a činí se konec sporům o tom, zda lze zproštění svědecké povinnosti z důvodů redakčního tajemství opříti již o ustanovení platných trestních řádů. Zproštění svědecké povinnosti z tohoto důvodu zásadně přiznal též § 45 rak. tisk. zák. z r. 1922 a též říšskoněmecká novela k trest. ř. z r. 1926. Zproštění to je odůvodněno plně tím, že tiskový zákon sám počítal již s obtížemi trestního stíhání osob podle obecných ustanovení trestního práva odpovědných a postaral se institucí odpovědného redaktora o to, aby tu byla vždy osoba trestně odpovědná aspoň za zanedbání povinné péče. Zproštění svědecké povinnosti platí jen v trestním řízení pro činy spáchané obsahem časopisu samého. Nikoliv tedy pro činy jiné. Zproštění svědecké povinnosti má podle § 143 tr. ř. a § 170 tr. por. za následek, že je též vyloučeno přidržovati osoby tu uvedené peněžitými tresty nebo vazbou k vydání rukopisu nebo jiných věcí, z nichž by mohla býti zjišťována osoba trestně odpovědná za obsah časopisu. Právo pátrati po rukopisech nebo jiných takových věcech domovní prohlídkou tím ovšem není dotčeno. Toliko pokud jde o trestné činy, které se stíhají na žalobu soukromou, vylučuje osnova v zájmu svobodného zpravodajství také domovní prohlídky směřující k pátrání po takových věcech nebo ke zjištění osob za takový čin trestně odpovědných.
Z výsady, která tu byla časopisům poskytnuta, stanoví osnova dvě výjimky. První se týká inserátů a zpráv placených. Poněvadž tu jde o provozování výdělečné činnosti časopiseckého podniku, není takového osvobození v zájmu svobody tisku vůbec potřebí. Druhá výjimka týká se trestných činů, u nichž zákon stanoví pod trestem všeobecnou povinnost oznamovací (na př. trestné činy uvedené v § 12 zák. na ochr. republiky), pokud ovšem takové trestné činy mohou býti tiskem vůbec spáchány. Neboť ukládá-li zákon pod trestem takovou všeobecnou oznamovací povinnost, pak jde o ohrožení tak důležitých právních statků, že nelze ani u tisku činiti výjimky.
Ve čtvrtém oddíle podává konečně osnova ustanovení o organisaci kmetských soudů.
Jak již dříve bylo řečeno, rozhodl se vládní návrh svěřiti rozhodování o trestných činech spáchaných tiskem kmetským soudům, složeným ze dvou soudců z povolání, z nichž jeden předsedá, a ze dvou přísedících laiků-kmetů. Musí proto také obsahovati nutná ustanovení o organisaci kmetských soudů.
Instituce kmetských soudů není platnému právu neznáma. Tisková novela z r. 1924 svěřila jim rozhodování o trestných činech proti bezpečnosti cti, v rozsahu určeném v § 28 cit. zák., a obsahuje tudíž také některá ustanovení týkající se organisace kmetských soudů. Leč tohoto vzoru se osnova přidržeti nemohla, poněvadž dosavadní zkušenosti s těmito soudy plně neuspokojily. Nedostatky, které byly v praxi pozorovány, nespočívají však v samé účasti laického živlu na rozhodování, jako spíše ve složení těchto soudů a ve způsobu výběru kmetů.
Tisková novela z roku 1924 navázala, nehledíc ke zvláštním podmínkám, které klade na věk kmeta a delší dobu jeho bydlení v obci, úplně na zákon o sestavování seznamů porotců. Kmeti, kteří mají býti v příštím roce povoláni k soudcovskému úřadu, jsou vybíráni týmž způsobem jako porotcové. Bylo by zbytečné poukazovati zde znova na nedostatky tohoto způsobu výběru, i pokud jde o porotce. Již vládní návrh zákona o organisaci soudů porotních (č. t. 487 posl. sněm. II. vol. obd. ) ukázal dostatečně na vady dnešního stavu, zejména pokud jde o zbytečně složitý a administrativně těžkopádný způsob tohoto výběru. Bude úkolem reformy a unifikace trestních řádů, aby tyto vady byly odstraněny. Je však vyloučené, aby osnova tiskového zákona i před tím, než dojde k nové úpravě způsobu výběru porotců, navázala na platný právni stav a převzala beze změny ustanovení o výběru porotců pro kmety. Trestné činy spáchané tiskem jsou, jak je z praxe známo, zpravidla trestnými činy politickými nebo trestnými činy proti bezpečnosti cti. Rozhodování o nich vyžaduje ještě většího rozhledu, neodvislosti a nestrannosti než rozhodování o sprostých těžkých zločinech,