pisu. Tím se též ustanovení v § 1 býv. rak. trestního zákona rozšiřuje na Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Přes to, že trestnost všech osob, které spolupůsobily při redakci, tisku, vydání a a rozšiřování tiskopisu, jehož obsah zakládá trestný čin, má tedy býti zásadně posuzována podle obecných zásad trestních zákonů, nepovažuje osnova za potřebné uplatniti tuto odpovědnost proti všem těmto osobám, když může býti stíhán hlavní vinník, totiž původce. V tomto případě stačí omeziti kruh osob, které mohou býti stíhány, toliko na původce a na osoby, kterým zákon ukládá zvláštní povinnost, aby se zdržely vydání a rozšiřování tiskopisu trestného obsahu, totiž na osoby odpovědné i za zanedbání povinné péče. Jejich vina není o nic menší, i když původce může býti stíhán. Osnova následovala tímto omezením stíhatelnosti příkladu § 1, odst. 2 tiskové novely z roku 1924, a rozšířila toto ustanovení, které se dosud týkalo jen trestných činů proti bezpečnosti cti, také na ostatní trestné činy spáchané tiskem. Jedinou podmínkou tohoto omezení stíhatelnosti má podle osnovy býti, že u tiskopisů, pro které platí povinnost předkládati úřední výtisky, tato povinnost byla řádně splněna; neboť jedině splněním této povinnosti umožňuje se včasný zákrok proti tiskopisu samému. Možnost takového včasného zákroku je však předpokladem, který dovoluje omezení stíhatelnosti, jak je osnova navrhuje. Nebyla-li uvedená povinnost řádně splněna, pak omezení stíhatelnosti neplatí a lze tudíž uplatniti trestní odpovědnost všech osob, které spolupůsobily při redakci, tisku, vydání a rozšiřování tiskopisu, podle obecných zásad trestních zákonů bez jakéhokoliv omezení.

Podle ustanovení obecného trestního práva je posuzovati též trestnost pokusu. Osnova považuje za účelné vytknouti tu výslovně, co ustanovoval dosud § 10 býv. rak. trestního zákona o počátku trestnosti činu spáchaného tiskem, a za účelem jednotnosti rozšířiti toto ustanoveni i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Trestnost rozšiřovatele je posuzovati, pokud jde o pokus i dokonání činu, samostatně podle obecných ustanovení trestního zákona,

§ 51.

O poměru odpovědnosti za zanedbání povinné péče k obecné odpovědnosti

trestní byla řeč již u § 50. často bývá vznášen požadavek, aby tato odpovědnost byla toliko subsidiární, t. j. aby osoba odpovědná za zanedbání povinné péče mohla za ně býti stíhána teprve tehdy, když nelze stíhati žádnou osobu odpovědnou podle obecných ustanovení trestního práva. Osnova nepřiklonila se k tomuto řešení proto, ježto povinná péče byla přece zanedbána i v takovém případě, když lze stíhati osobu podle trestního zákona odpovědnou.

Osnova ukládá především určitým osobám péči o to, aby obsahem tiskopisu nebyl spáchán zločin nebo přečin. Citací § 46, odst. 1., č. 1 a 2, je tu dostatečně vyjádřeno, že tato povinnost vztahuje se také na trestná uveřejnění. Rozumí se samo sebou a stylisací odst. 4. je ostatně dostatečně vyjádřeno, že osnova ukládá odpovědnost toliko za skutečnou nedbalost. Nelze ji tudíž uplatňovati vůči osobám, jimž neodvratnými okolnostmi bylo znemožněno, aby tuto svou povinnost splnily, a nelze ani, zejména pokud jde o časopisy, žádati od odpovědného redaktora, aby vynaložil větší péči, než jakou lze požadovati od svědomitého odpovědného redaktora podle pravidelného běhu redakčních záležitostí, hledíc k ustáleným v časopisectvu zvyklostem a ke zvláštním poměrům listu, o který jde, pokud tyto poměry nevybočují z normálních mezí. V pochybných případech bude věcí soudu, aby po případě výslechem znalců zjistil, zda osoba odpovědná tuto míru povinné péče zachovala.

Mezi časopisy a neperiodickými tiskopisy činí osnova rozdíl potud, že u časopisů ukládá povinnost pečovati o obsah bezvýjimečně, kdežto u tiskopisů neperiodických jen, pokud jde o tiskopisy určitého druhu. Totiž takové, jež svou povahou mohou vzbuditi podezření, že jejich obsah je trestný, nebo takové, jichž původce není znám (anonymní, pseudonymní) nebo v době vydání bydlí v cizině. Právě u tiskopisů tohoto druhu setkává se totiž uplatnění odpovědnosti podle obecných ustanovení trestního práva s obtížemi. Naproti tomu se nejeví potřeba ukládati tuto povinnost i u jiných neperiodických tiskopisů, ježto by to bylo prakticky neproveditelné a také zbytečné.

U časopisů ukládá se povinná péče odpovědnému redaktorovi. O odpovědnosti za

jednotlivé oddíly časopisu, za jeho insertní část, jakož i o hromadné a náhradní odpovědnosti vydavatele a vlastníka časopisu platí ustanovení § 21 a 22, na něž tu možno odkázati.

Vedle zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu podle odstavce 1. a 2. zná osnova též zanedbání povinné péče při rozšiřování tiskopisu podle odstavce 3. Osnova ukládá totiž tomu, kdo tiskopis rozšiřuje (§ 6), aby se za určitých podmínek přesvědčil, zda jeho obsahem nebyl spáchán zločin nebo přečin, a činí jej trestně odpovědným, jestliže tuto povinnost zanedbal a rozšiřuje tiskopis, který zakládá zločin nebo přečin. Tato povinnost a tudíž i trestnost je tu však omezena na případy, kdy rozšiřovatel může podezření čerpati z tiskopisu samého a kdy lze podle normálního běhu věcí po něm žádati, aby se přesvědčil o obsahu tiskopisu jím rozšiřovaného. Tomu je tak především u tiskopisů, na nichž nejsou uvedeny ony podstatné povinné údaje, které umožňují stíhání osoby odpovědné za zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu. Jsou to tytéž povinné údaje, pro jejichž nedostatek může býti tiskopis také zatímně zabaven podle § 28. Druhý případ, kdy se rozšiřovateli ukládá povinnost, aby se přesvědčil o obsahu tiskopisu, týká se tiskopisů neperiodických. U časopisů takové povinnosti není třeba, ježto u zdejších časopisů je možno stíhati osobu odpovědnou za zanedbání povinné péče při vydání časopisu, u cizích časopisů pak umožňuje § 18 daleko účinnější zákroky proti časopisu samému. Avšak i při tiskopisech neperiodických je možno omeziti tuto povinnost na tiskopisy vydané v cizině, neboť u nich bylo by, i kdyby byly uvedeny povinné údaje, zpravidla nemožno stíhati osobu odpovědnou za zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu.

Pokud jde o trestnost zanedbání povinné péče, zmírňuje osnova podstatně trestní sazbu a zrušuje vůbec přísná zvláštní ustanovení § 42 zákona na ochr. rep.

§ 52.

V § 52 osnova opakuje a dnešnímu právnímu stavu přizpůsobuje ustanovení § 28 posl. odst. býv. rak. a § 44 býv. uh. tiskového zákona o t. zv. imunitě zpráv o veřejném jednání zákonodárných sborů.

Navržená nová úprava přimyká se k jednacímu řádu Národního shromáždění a snaží se vyřešiti též některé otázky, které byly dosud v praxi sporné.

Výsada, kterou osnova přiznává, spočívá jednak v tom, že se vylučuje stíhání osob, které by byly jinak odpovědné za trestné činy spáchané tiskem v takových zprávách, a dále v tom, že se vylučuje, jak to činila ostatně již dosavadní praxe, také zákrok proti tiskopisu samému, t. j. jeho zabavení a propadnutí.

Předpokladem věcné imunity je, že zpráva je obsahem a smyslem věrná, při čemž se ovšem nevyžaduje, aby byla doslovným opakováním jednání nebo spisů, a dále, že je z ní samé patrno, že jde o zprávy tohoto druhu.

Hledíc k předmětům a formám jednání zákonodárného sboru přiznává osnova imunitu jednak zprávám o jednání plné schůze zákonodárného sboru a o jednání jeho rozpočtového výboru o rozpočtu neb o takovém jednání kteréhokoliv jeho výboru, o kterém se spisuje těsnopisecký záznam, jednak zprávám, otiskujícím obsah sněmovních spisů rozdaných tiskem a tudíž všeobecně přístupných, t. j. návrhů (§ 19 j. ř. ), interpelací (§ 68 j. ř. ) a zpráv výborových (§ 33 j. ř. ).

Z důvodů tkvících v účelu věcné imunity nepřiznává se imunita zprávám o jednání podle jednacího řádu důvěrném (§ 25, odst. 6., § 37 j. ř. ) nebo jednání, o kterém bylo podle jednacího řádu usneseno, že se neuveřejní (§ 26, odst. 3. j. ř. ).

Osnova řeší též otázku, jaké účinky mají býti přiznány tomu, že předsednictvo sněmovny podle jednacího řádu určitý projev z návrhu, interpelace nebo těsnopisecké zprávy vyloučilo. Dosavadní praxe přiznávala takovému usnesení ten účinek, že zpráva, obsahující takový vyloučený projev, věcné imunity nepožívala. Osnova řeší tuto otázku výslovně ve smyslu této dosavadní praxe. Rozšíření věcné imunity na jednám výborová, v osnově blíže Uvedená, bude arci vyžadovati též změnu jednacího řádu o rozsahu zmíněné působnosti předsednictva sněmovny.

§ 53.

Zvláštní ustanovení o promlčení stíhání trestných činů spáchaných tis-

kem, spočívající hlavně ve zkrácení promlčecí doby, obsahují oba platné tiskové zákony (§40 rak. tisk. zák., § 48 uh. tisk. zák. ) a byla ustanovení těchto paragrafů platného práva pro obor trestných činů proti bezpečnosti cti ještě doplněna ustanovením § 12, odst. 1. tiskové novely z r. 1924. Zkrácení promlčecí doby u trestných činů spáchaných tiskem odůvodňuje se jednak jejich efemerním významem, jednak jejich zjevností a tudíž i možností podniknouti ihned, čeho je třeba k jejich stíhání.

Osnova zachovala proto dosavadní šestiměsíční promlčecí lhůtu, ač-li ovšem podle příznivějších ustanovení trestního zákona nenastává promlčení již dříve, a nečiní ani výjimku pokud jde o zločiny a přečiny spáchané v neperiodickém tiskopise, jak ji ustanovoval uherský tiskový zákon, vyžaduje v těchto případech uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.

Uvedené zkrácení promlčecí doby lze však odůvodniti jen tehdy, když bylo skutečně možné v takto stanovené krátké době podniknouti kroky ke stíhání. Tomu tak není, když trestný čin byl spáchán v cizině. Promlčecí lhůta počíná se dnem, kdy trestný čin byl spáchán. Byl-li trestný čin dokonán (§ 50, odst. 4), počíná tudíž promlčecí lhůta pro původce a osoby, které spolupůsobily při redakci, tisku a vydání tiskopisu dnem, kdy se začalo s rozšiřováním tiskopisu, a zůstalo-li při pokuse, dnem, kdy nastává trestnost té či oné odpovědné osoby pro pokus.

Zahájení trestního řízení proti kterékoliv osobě odpovědné přiznává osnova toliko účinek stavení promlčení, účinek ten nenastává však tehdy, když trestní řízení skončilo odsuzujícím rozsudkem. Došlo-li k odsouzení až po uplynutí promlčecí doby, jest zajisté odsouzením třeba jen jedné odpovědné osoby nároku státu na potrestání učiněno zadost.

V oddíle třetím upravuje osnova řízení o trestných činech spáchaných tiskem.

§ 54.

K § 54, který opakuje v podstatě to, co dosud stanovil § 483 rak. tr. ř. a § 561 uh. tr, ř., stačí podotknouti toliko, že zásada subsidiární platnosti trest-

ního řádu ve věcech tiskových platí nejen pro trestní řízení subjektivní, t. j. namířené proti určité osobě, nýbrž i pro řízení objektivní, podle § 63. Podotknouti snad by bylo ještě třeba, že podle čl. I, č. 5 a čl. II č. 3 novely čís. 1 z r. 1920 Sb. z. a n., užije se vždy onoho trestního řádu, který platí v místě soudu konajícího řízení.

§55.

Věcná příslušnost ve věcech tiskových byla a je dosud upravena odchylně od obecné úpravy věcné příslušnosti ve věcech trestních.

V zemi české a Moravskoslezské platí dosud zásada čl. VI lit. A úvoz. úst. k tr. ř., že totiž zločiny a přečiny spáchané obsahem tiskopisu náležejí k příslušnosti soudů porotních. Tato zásada byla ovšem po převratu již několikráte prolomena, takže dnes nemá téměř praktického významu. Stalo se tak nejprve § 36 zák. na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n., později v menším rozsahu § 210 zákona o přímých daních č. 76/1927 Sb. z. a n., a § 34 zák. o nekalé soutěži č. 111/1927 Sb. z. a n. Podle nich byla příslušnost porotních soudů pro trestné činy spáchané tiskem vyloučena a platí o věcné příslušnosti obecná ustanovení trestních řádů. K rozhodování jsou tudíž povolány, pokud nejde o věci náležející ku příslušnosti státního soudu, sborové soudy první stolice, a to toliko soudcové z povolání. Dalším důležitým průlomem do příslušnosti soudů porotních bylo ustanovení § 28 tisk. novely z r. 1924, podle něhož při trestných činech proti bezpečnosti cti spáchaných tiskem bylo rozhodování svěřeno soudům kmetským, t. j. soudům složeným ze tří soudců z povoláni a dvou soudců z lidu - kmetů, a pokud jde o přestupek zanedbání povinné péče, vztahující se k uvedeným trestným činům, jen soudcům z povolání.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi byla rovněž pro trestné činy spáchané tiskem stanovena podle § 15, odst. II. zák. čl. XXXIV/1897 výlučná příslušnost porotních soudů, a to nejen pro zločiny a přečiny, nýbrž i pro přestupky, pokud takové přestupky byly stanoveny zákonem. Tato zásada byla ovšem již v § 17, čís. 2 cit. zák. prolomena ustanovením, že zločiny, přečiny a přestupky spáchané opětným uve-

řejněním nebo vydáním takového duševního výtvoru (§ 38 uh. tisk. zák. ), který byl již předmětem odsuzujícího rozsudku porotního soudu, patří do pravomoci sborového soudu první stolice, tedy jen soudců z povolání. V tiskovém zákoně z r. 1914 stanovena byla pak v § 47 další výjimka, podle níž rozhodování o přečinu proti veřejné mravnosti spáchaném tiskem (§ 248 uh. tr. z. ) bylo rovněž odňato porotním soudům a svěřeno soudům krajským. Také ostatní omezení příslušnosti porotních soudů podle shora uvedených společných zákonů, vydaných po převratu, platí i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Rakouský tiskový zákon obsahuje v § 485 tr. ř. další úchylku, pokud jde o příslušnost ve věcech přestupků spáchaných tiskem a ve věcech přestupků tiskového zákona samého. Příslušnost okresního soudu zůstává tu sice zachována, avšak ustanovuje se příslušnost okresního soudu v sídle krajského soudu pro celý obvod krajského soudu.

Konečně bylo by se ještě zmíniti o výjimce, kterou stanovila tisková novela z r. 1924 tím, že rozhodování o přestupku zanedbání povinné péče, pokud se vztahuje na trestné činy proti bezpečnosti cti, svěřila soudu krajskému.

Osnova tiskového zákona zachovává především výlučnou příslušnost okresního soudu v sídle krajského soudu a rozšiřuje tak toto ustanovení na celé území republiky. Pokud je o přestupky pořádkové (§ 43) stalo se tak z důvodů systematických již v § 43. Zároveň však svěřuje rozhodování o přestupcích spáchaných tiskem okresním soudům, neuznávajíc výjimku stanovenou § 15 uvoz. zák. k uh. tr. ř. ve prospěch soudů porotních za odůvodněnou. Osnova mohla tak učiniti tím spíše, ježto odvolacím soudem ve věcech přestupků spáchaných tiskem má býti soud kmetský, takže výhoda účasti laického elementu na rozhodování je tu tisku ve stolici odvolací zachována.

Naproti tomu rozšiřuje osnova výjimku, kterou stanovila tisková novela z roku 1924 pro přestupek zanedbání povinné péče, pokud jde o trestné činy proti bezpečnosti cti, na přestupek zanedbání povinné péče vůbec, nečiníc rozdílu, jaký zločin nebo přečin byl

obsahem tiskopisu spáchán. To proto, že rozhoduje o tomto přestupku, musí soud zároveň rozhodnouti vždy, zda obsahem tiskopisu byl spáchán zločin nebo přečin. Kdyby tudíž rozhodování o tomto přestupku mělo býti jako u jiných přestupků svěřeno soudům okresním a v odvolací stolici soudům kmetským, byla by tím vážně ohrožena jednotnost rozhodování o zločinech a přečinech spáchaných tiskem samých. Nechtěla-li však osnova na rozdíl od dosavadního práva kvalifikovati zanedbání povinné péče jako přečin, nezbylo než přikázati rozhodování o tomto přestupku témuž soudu, jemuž má náležeti rozhodování o zločinu nebo přečinu spáchaném tiskem.

Zcela nově upravuje osnova věcnou příslušnost ve věcech zločinů a přečinu spáchaných tiskem. Jak již shora bylo uvedeno, je dnes příslušnost porotních soudů v těchto věcech prakticky téměř zrušena a nahrazena příslušností soudů krajských nebo kmetských. Vrátiti se opět k příslušnosti porotních soudů ve věcech tiskových považuje se všeobecně za vyloučené, poněvadž důvody, které vedly v případech shora vypočtených k omezení jejich příslušnosti, trvají i dnes. Avšak ani druhá eventualita, totiž svěření rozhodování toliko soudcům z povolání, nemůže uspokojiti.

Má-li rozhodování v těchto věcech skutečně požívati plné důvěry občanstva, je nutné, aby se ho zúčastnil živel, který je s to přinésti do soudu zdravý smysl pro svobodu občanského projevu a brzditi snahu extensivní interpretace pružných skutkových podstat. Jeho účast nesmí ovšem na druhé straně se zvrhnouti v libovůli a stranickost, ohrožující základy veřejného života.

S tohoto hlediska jeví se účast laického elementu na rozhodování v tiskových věcech žádoucí a kmetské soudy, v nichž by se rozhodování zúčastnili rovným počtem soudcové z povolání i soudcové z lidu, nejvhodnější formou, jak by bylo možné zajistiti zachování onoho správného středu mezi nutnou ochranou důležitých veřejných a soukromých právních statků a neméně důležitou občanskou svobodou projevu mínění.

Příslušnost těchto soudů má býti výlučná a to i proti soudům se Širším oborem působnosti (soudům porotním). Toliko

v tom případě, když trestný čin spáchaný tiskem je ve skutkové souvislosti se sbíhajícím se trestným činem, náležejícím ku příslušnosti porotního soudu, má býti porotní soud příslušný i pro trestný čin spáchaný tiskem. Soudy kmetské mají býti tedy výlučně omezeny na trestné činy spáchané tiskem. Na jiné sbíhající se trestné činy má býti jejich příslušnost rozšířena toliko tehdy, jde-li o přestupky spáchané tiskem. Řízení o všech jiných sbíhajících se trestných činech má býti vyloučeno a vedeno samostatně; není ovšem třeba podotýkati, že i v těchto případech užije soud § 265 tr. ř. a § 517 a 518 uh. tr. ř. Ustanovením o výlučné příslušnosti kmetských soudů je dotčeno též ustanovení § 20 uh. tr. ř. Příslušnost státního soudu těmito ustanoveními dotčena není.

§56.

Místní příslušnost v řízení o trestných činech spáchaných tiskem byla dosud upravena v § 486 tr. ř. a v § 562 tr. por. Osnova přidržuje se dosavadní úpravy potud, že za místo spáchaného činu má býti u trestných činů spáchaných tiskem i nadále pokládáno především místo tisku. Stanovením místa vydání (§5) a místa rozšiřování (§ 6) jako náhradních kriterií pro určení místa spáchaného činu je postaráno o to, aby místní příslušnost podle tohoto všeobecného důvodu místní příslušnosti mohla býti vždy určena. Tím, že osnova upravuje příslušnost místní toliko nepřímo, vymezujíc vlastně pro obor tiskového práva toliko odchylně všeobecnou příslušnost podle místa spáchaného činu, je nepochybným, že pro tiskové delikty obsahové platí také ostatní důvody příslušnosti stejně jako pro jiné trestné činy, kteráž, otázka byla dosud při výkladu § 485 a 486 tr. ř. sporná. Ustanovením odstavce 2. odstraňuje se zároveň pochybnost, zdali pro obor tiskového práva při souběhu několika důvodů příslušnosti platí též zásada předstižení.

§57.

Upravujíc v § 58 a 60 tak zv. zabavení tiskové v plném rozsahu musila osnova upraviti také zabavení tiskopisu k účelům průvodním v trestním řízení, aby snad zabavení k těmto účelům nemohlo býti zneužito k zabavení celého

nákladu tiskopisu. Proto ustanovuje osnova výslovně, že k účelům průvodním sice tiskopis zabaviti je možné, a sice podle obecných ustanovení trestního řádu, že však lze k těmto účelům zabaviti toliko počet výtisků k účelům těm skutečně nutný.

§ 58 až 61.

Otázka tiskového zabavení náleží k nejpalčivějším otázkám tiskového práva vůbec. Vyloučiti jeho přípustnost vůbec, není možné.

Jde tu jen o to, nalézti správné měřítko pro to, v jakém rozsahu má býti takové zabavení přípustné, aby nebyla ohrožena svoboda tisku, zejména tisku periodického, a jakým způsobem má býti zabezpečeno, že tohoto opatření nebude nadužíváno. Při tom třeba pák míti stále na mysli, že zabavení nemá povahu opatření konečného, nýbrž jen zatímného, a že teprve při časově značně odlehlém výsledku trestního řízení se ukáže, zda opatření to bylo vůbec oprávněno. Uplynutím delší doby mezi zabavením a konečným rozhodnutím o jeho oprávněnosti stávají se však mnohé tiskopisy, u nichž záleží na jejich okamžitém rozšíření, tedy zejména časopisy, bezcennými.

Dříve než bude vyloženo, jakými prostředky hodlá osnova nalézti správný střed v tomto konfliktu zájmů, bude vhodné nastíniti platný právní stav, aby rozdíly navrhované úpravy lépe vynikly.

Podle platného práva připouští se zabavení nejen pro jakýkoliv trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu, nýbrž i tehdy, když tiskopis byl vydán nebo rozšiřován proti ustanovením tiskového zákona, tedy i pro pořádkové přečiny a přestupky jeho. Tentýž právní stav platí podle zákona č. 168/1922 Sb. z. a n. na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, ovšem s tou, nikoliv bezvýznamnou odchylkou, že zabavení je tu přípustné toliko pro trestné činy spáchané obsahem tiskopisu. Naříditi zabavení může ve veřejném zájmu státní zástupce nebo státní bezpečnostní úřad. Ve všech jiných případech přísluší právo to soudu. Otázka, zda státní zástupce může naříditi zabavení také pro trestný čin stíhaný na žalobu soukromou, je-li jím dotčen veřejný zájem, jest sporná.

Osnova omezuje se v § 58 až 60 toliko na úpravu zabavení tiskového, t. j. zabavení pro trestný obsah tiskopisu. Zabavení pro trestné činy pořádkové sice nevylučuje, avšak jak je patrné z § 28, podstatně omezuje. V tom směru třeba odkázati na odůvodnění § 28. Rovněž nerozumí se tiskovým zabavením ono, které nařizuje soud k vynucení uveřejnění opravy, vyhlášky atd. V těchto případech je zabavení prostředkem donucovacím.

Pokud jde o vlastní tiskové zabavení, vychází osnova z jeho účelu. Jako opatření zatímně má zabezpečiti výkon rozsudku, t. j. výkon jeho výroku o propadnutí trestného tiskopisu. Tento výrok o propadnutí, jehož účelem je zameziti škodlivé účinky, které by mohlo rozšířeni tiskopisu trestného obsahu míti, je však závislý na konečném výsledku trestního řízení samého. Výrok takový minul by se účinkem, kdyby tiskopis byl zatím úplně rozšířen. Proto nutno jeho výkon zabezpečiti prozatímním opatřením, t. j. zabavením.

škodlivé účinky, které rozšíření tiskopisu může míti v zápětí, nejsou však u všech trestných činů stejné. Proto také nebude veřejný zájem na včasnosti takového zatímného opatření vždy stejný. Rozhodnými nebudou tu vždy ani kvalifikace trestného činu nebo míra jeho trestnosti. Často bude záležeti na čase, místě a jiných okolnostech, za nichž byl trestný čin spáchán. Popuzuje-li na př. někdo v novinách k nepřátelství proti jednotlivým skupinám obyvatelstva pro jejich národnost (§ 14, č. 2 zák. na ochr. řep. ), mohou býti účinky takového popuzování velmi různé. Takový čin, spáchaný v určitém kraji a v určité době, zůstane vůbec bez ohlasu, a i když projev takový je trestný a vyžaduje stíhání, není ještě notné proto tiskopis zabavovati, poněvadž nebezpečí nějakých škodlivých účinků tu naprosto není. Jinak tomu bude, když týž projev bude uveřejněn v kraji národnostně smíšeném, v době národnostního napětí a pod. Za takových okolností může týž projev míti za následek velmi vážné porušení klidu a vylučovati jeho zabavení nebo je časově odkládati až do pozdějšího stadia řízení, mohlo by býti spojeno s nedozírnými následky. Zkrátka řečeno: je-li tu nebezpečí v prodlení, musí býti umožněno okamžité zabavení.

Osnova má proto za to, že právem rozděluje právo naříditi zabavení mezi úřady správní a soudy. Úřadu správnímu, t. j. státnímu zastupitelství a státnímu bezpečnostnímu úřadu vyhrazuje toto právo tehdy, když je tu skutečně takové nebezpečí v prodlení (§ 58). Nebezpečí to osnova u určitých deliktů, které vypočítává, presumuje. U všech ostatních deliktů pokouší se myšlenku tuto blíže vyjádřiti tím, že vyžaduje, aby byla odůvodněna obava, že by rozšířením tiskopisu byla ohrožena bezpečnost státu, nebo že by takové rozšíření mohlo míti za následek ohrožení veřejného klidu nebo pořádku, a aby šlo o zločin nebo přečin, tedy čin těžšího rázu. Zároveň vylučuje osnova vůbec zabavení správním úřadem při trestných činech stíhaných jen na žalobu soukromou, čímž je konečně ona shora uvedená sporná otázka vyřešena.

Osnova se domnívá, že tímto řešením je v souladu s ostatními ustanoveními trestního řádu, které rovněž na nebezpečí v prodlení činí závislým, zda k důležitějším zásahům do svobody osobní či domovní, tedy svobod, jež sluší klásti jistě na roven svobodě tisku, mají býti oprávněny státní bezpečnostní úřady a jejich orgány (srv. k tomu §§ 141, 177 tr. ř. ).

Ve všech ostatních případech vyhrazuje osnova právo naříditi zabavení soudu, a to jen na návrh žalobce (§ 60). Je samozřejmé, že žalobce je v první řadě povolán, aby posoudil, zdali je nutné zameziti škodlivé účinky šíření tiskopisu trestného obsahu ještě před konečným výrokem o propadnutí a zdali je proto nutné výkon tohoto konečného výroku zabezpečiti. Eventuelní povinnost "nahraditi majetkovou škodu způsobenou tiskovým zabavením v případě, když žalobce nehodlá později navrhnouti propadnutí tiskopisu, nebo když lze očekávati, že návrh takový bude zamítnut z toho důvodu, že tu není vůbec trestného činu, bude jistě žalobci vážnou pobídkou, aby postupoval velmi opatrně. Pokud jde o žalobce soukromého, považuje osnova dokonce za nutné, hledíc k nebezpečí majetkové škody, která může vlastníku tiskopisu neoprávněným zabavením vzniknouti, dáti soudu právo, aby zabaveni nebo i jeho zachování v platnosti učinil závislým na složení jistoty za takovou škodu.

Touto úpravou má býti tiskové zabavení upraveno v celém rozsahu v tiskovém za-