ném vlivu nemůže býti pochybností. Jednotlivci i celé organisace a veřejné korporace se dožadují, aby tomuto nebezpečí bylo čeleno. V Národním shromáždění byla při projednávání státního rozpočtu na r. 1927 přijata resoluce, kterou se vládě ukládá, aby předložila Národnímu shromáždění osnovu zákona na ochranu mládeže proti oplzlé literatuře a literárním škvárům (č. t. 300 sen. ). Později podali sen. dr Procházka a druhové sami iniciativní návrh zákona na ochranu mládeže před zhoubným tiskem a na potírání oplzlých tiskopisů, písemností, děl výtvarných, fotografických nebo filmových (č. t. 350 sen. ). Také naše veřejnost nezůstala k tomuto problému lhostejnou. Na veřejné anketě Masarykova lidovýchovného ústavu, konané dne 20. března 1927, vyslovili se učitelé, profesoři a sociální pracovníci pro zákonná opatření na potírání t. zv. literárního braku. Stejný vývoj lze pozorovati v cizině, zvláště v sousedním Německu a Rakousku, které se v posledních letech již rozhodly čeliti tomuto nebezpečí zákonnými opatřeními. Zvýšená ochrana mládeže proti oplzlým publikacím byla doporučena i na ženevské konferenci konané v r. 1923 u příležitosti uzavření mezinárodni úmluvy proti necudným publikacím, k níž přistoupila i československá republika (viz č. 96/1927 Sb. z. a n. ).

§§ 38 až 42.

Nejprve třeba si ujasniti, kdo má býti chráněn a jakého účelu chce ochrana dosáhnouti. Třeba zdůrazniti, že ochrana nemá býti vnucována tomu, kdo je sám dosti vyspělý, aby se chrániti mohl. Ochrany potřebují toliko osoby, které pro svůj věk přijímají nekriticky vše, co se jim nabízí, a podléhají snadno sklonům napodobiti, co vidí u dospělých. Jde tedy toliko o ochranu mládeže. Nelze se však omeziti na ochranu mládeže ve věku školním. Nejnebezpečnější leta nastávají právě po opuštění školy. Proto rozhodla se osnova pro ochranu mládeže ve věku do osmnácti let.

Se zřetelem na to, kdo má požívati zvláštní ochrany, je třeba vymeziti také pojem toho, před čím má býti chráněn. Všeobecně řečeno měla by býti mládeži poskytnuta ochrana přede vším, co může ohroziti její mravní vývoj. Bližší a podrobnější definici podati je dosti obtížné. Při takovém všeobecném vymezení toho, co má

býti postiženo, bylo by se přece jen obávati, že při úzkostlivém posuzování by byly postiženy i výtvory nezávadné. Osnova chce však postihnouti toliko skutečné výstřelky a sice v těch směrech, ve kterých se jeví podle dosavadních zkušeností skutečně vážné nebezpečí pro mládež. Aby byly vyloučeny jakékoliv domněnky o tom, že má býti postiženo i něco, co nenáleží k takovým výstřelkům, ustanovuje osnova výslovně, že má býti možné zakázati toliko rozšiřování takových tiskopisů mezi mládeží, které zjevně a vážně ohrožují její mravní vývoj tím, že v ní budí sklon ke sprosté zločinnosti nebo surovosti, nebo které zjevně a vážně ohrožují její přirozený pohlavní vývoj a život.

Než osnova považuje za nutné poskytnouti i jiné záruky, aby těchto ustanoveni směřujících jen k ochraně mládeže nemohlo býti zneužito.

Především mají se podle ní trestní sankce na rozšiřování podobných tiskopisů mezi mládeží státi účinnými teprve tehdy, když závadná povaha tiskopisu byla vydáním zákazu již zjištěna. Nikoliv tedy již rozšiřování takových závadných tiskopisů samo o sobě, nýbrž teprve rozšiřování tiskopisů postižených pravoplatným zákazem má býti trestné.

Čím neurčitější je vymezení pojmu, tím větší záruku musí dále zákon poskytnouti, že zákaz bude vydáván osobami kvalifikovanými a neodvislými a že řízení zákazu předcházející bude upraveno způsobem vylučujícím zneužití. Toho chce osnova docíliti ustanoveními § 39 a 40.

Iniciativu k vydání zákazu svěřuje osnova podle § 39, odst. 1. toliko určitým úřadům, korporacím a organisacím. Tyto organisace, korporace a úřady budou moci nejlépe zjistiti a posouditi, jaké závadné tiskopisy mezi mládeží nejvíce kolují a co může ohroziti její mravní vývoj, a budou zajisté navrhovati vydání zákazu jen tam, kde je to na místě a kde hrozí skutečné konkrétní nebezpečí. Třeba se vystříhati toho, aby veřejnost byla pobuřována návrhy a zákazy děl obecně uznávaných a vzbuzujících snad nelibost přepiatých jednotlivců. Nebude tedy možné, aby kdokoliv navrhoval vydání zákazu svévolným způsobem. Považuje-li kterýkoliv občan určitý tiskopis za závadný, oznámí to napřed ně-

kterému úřadu, korporaci neb organisaci, které jsou oprávněny navrhnouti jeho zákaz. Tento úřad, korporace neb organisace pak odpovědně posoudí, má-li býti vydání zákazu navrženo. Touto úpravou docílí se také toho, že ministerstvo školství a nár. osvěty, rozhodující o návrzích, nebude zahrnováno svévolnými a zřejmě neodůvodněnými návrhy.

Kterým úřadům, korporacím a organisacím bude právo navrhovati vydání zákazu svěřeno, nelze určiti pro možnost změn v zákoně samém, nýbrž třeba vyhraditi vládnímu nařízení.

Otázka, zda určitý tiskopis ohrožuje mládež, je spíše otázkou kulturní a pedagogickou nežli otázkou právní. Proto svěřuje osnova rozhodování o návrzích na vydání zákazu ministerstvu školství a národní osvěty a činí vydání zákazu (nikoliv tedy zamítnutí návrhu na vydání zákazu) závislým ještě na návrhu zvláštního sboru. Ve sboru tom mají býti náležitou měrou zastoupeny zejména osoby činné v sociální péči o mládež a v soudnictví nad mládeží, vychovatelé mládeže a osvětoví pracovníci, jakož i kruhy umělecké a literární i novináři, tedy osoby, které na rozhodnutí mají zájem a jsou vyzbrojeny též dostatečnými odbornými vědomostmi i praktickými zkušenostmi.

Sbor má rozhodovati buď v senátech nebo v plné schůzi. Kdy v tom a kdy v onom složení, bude ustanoveno jednacím řádem. V rámci jednacího řádu bude též podle možnosti splněn požadavek, aby o udělení souhlasu ku vydání zákazu rozhodovali příslušníci také toho jazyka, ve kterém je tiskopis sepsán.

Sbor má rozhodovati neodvisle a samostatně. Vliv státu omezuje se toliko na právo jmenovati jeho předsedu a členy. Podrobnosti organisace, jednací řád a konečně i odměny, bez nichž by asi bylo těžko získati členy, kteří by se této nevděčné práci věnovali, vyhrazuje návrh vládnímu nařízení.

Řízení před sborem má býti ústní. Strany mají právo se ho zúčastniti a mají proto býti, pokud jsou známy a mají známé bydliště v Československé republice, včas o jednání zpraveny. Rozhodnutí sboru má býti vždy ústně prohlášeno, a to i s odůvod-

něním. Tím se umožní jeho okamžitá veřejná kritika.

Jak již bylo řečeno, nevydává sbor přímo zákaz, nýbrž rozhoduje toliko o tom, zda má býti navrženo vydání zákazu. Odepře-li tedy sbor souhlas, zákaz vydán býti nesmí. Naproti tomu není ministerstvo školství a národní osvěty, jemuž jedinému přísluší konečné rozhodnutí, nuceno vydati zákaz, i když sbor jeho vydání navrhne. To proto, že konečné rozhodnutí, jímž se svobodné rozšiřování tiskopisu omezuje, musí býti vyhrazeno osobě,, která je za vydání zákazu odpovědná, tedy ministru školství a národní osvěty. V této úpravě třeba spatřovati též další záruku toho, že zákazem nebudou postiženy tiskopisy nezávadné.

Tím, že rozhodnutí o návrhu na vydání zákazu jeví se na venek jako rozhodnutí min. školství a národní osvěty, je postaráno též o jeho přezkoumání nejvyšším správním soudem. Lhůta ke stížnosti počítá se tu ode dne doručení rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty, a nebylo-li rozhodnutí doručeno, ode dne jeho vyhlášení v úředním listě československé republiky.

Aby mohly nastati právní účinky zákazu, nařizuje osnova, aby každý zákaz byl uveřejněn v Úředním listě československé republiky. Zákaz takto uveřejněný platí pro celé státní území. Věcný obsah zákazu spočívá podle § 38, odst. 2. v zákazu přímého rozšiřování osobám mladším než osmnáct let, ať se tak děje prodejem, nabízením ke koupi, či tím, že se tiskopis učiní takovým osobám přístupným jiným způsobem. Toliko pokud jde o vystavování tiskopisu, má býti zákazem postižen jen takový způsob vystavování, kterým se závadný obsah tiskopisu, na př. jeho obálka, činí přístupným i osobám mladším než osmnáct let. Kromě přímého rozšiřování mají však býti zakázány i jiné způsoby rozšiřování, kterými by mohl býti zákaz velmi snadno ob-. cházen, poněvadž jde o takové formy prodeje a rozšiřování, u nichž je kontrola velmi těžká. Proto obsahuje zákaz vyslovený podle § 38 také zákaz sbírání objednávek dům od domu, zákaz prodeje a rozdílení dům od domu, na veřejných místech a ve veřejných místnostech, jakož i zákaz prodeje automaty.

V § 41 upravuje osnova případy, kdy tiskopis, jehož rozšiřování mezi mládeží

má býti zakázáno, vychází postupně, avšak ze známého obsahu díla vydávaného v sešitech nebo z tendence časopisu nebo sbírky samostatných děl je patrné, že jde o závadný tiskopis. Osnova spokojuje se však při časopisech nebo sbírkách samostatných děl v první řadě výstrahou, a teprve, kdyby jí nebylo dbáno, může býti, vydán zákaz i sešitů, čísel i děl, která budou vydána v budoucnosti. Jako podmínku kromě toho stanoví, že jednotlivá čísla nebo díla byla již aspoň dvakráte zákazem postižena nebo že časopis uveřejňuje častěji pohoršlivá oznámení o pohlavním styku (§ 49), takže je závadná povaha takového časopisu nebo sbírky patrná.

Aby zákaz nemohl býti lehko obcházen tím způsobem, že dílo je vydáváno pod jiným jménem, umožňuje § 42, aby zákaz byl zrychleným řízením rozšířen i na takové nové dílo nebo časopis. Poněvadž tu nejde již o posouzení otázek pedagogických a kulturních, nýbrž toliko o zjištění identity tiskopisu, nevyžaduje osnova k vydání zákazu ani řízení před sborem zřízeným u ministerstva školství a národní osvěty, ani návrhu tohoto sboru, nýbrž svěřuje rozhodnutí toliko ministerstvu školství a národní osvěty.

Konečně bylo nutno postarati se také o možnost rychlého zákroku proti neperiodickým tiskopisům menšího rozsahu, jako letákům, prospektům, oznámením a pod., které bývají rozšířeny tak rychle, že by zákaz vydaný ministerstvem školství a národní osvěty po předepsaném řízení byl vydán zpravidla pozdě a minul se účinkem. Osnova proto připouští v § 42, aby zemský úřad vydal zatímní zákaz neperiodického tiskopisu nepřesahujícího jeden tiskový areh, a to z moci úřední, bez jakéhokoliv řízení. Takový zákaz je zatímní a pozbude účinnosti, nebude-li do dvou měsíců vyhlášeno v "úředním listě definitivní rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty, vytané po předepsaném řízení. Poněvadž osnova předpisuje úřední přezkoumání zatímního zákazu, bylo možno stížnost proti němu vyloučiti.

O trestnosti přestoupení zákazu platí ustanovení § 43, odst. 1., č. 7 a 8. Osnova rozlišuje podle toho, zda vinník věděl o takovém zákazu, či sice o něm nevěděl, ale věděti měl. Kdežto v prvním

případě má býti trestán každý, kdo rozšiřuje tiskopis mezi osobami mladšími než šestnáct let, a to po případě i nesvědomití rodiče, kteří vědouce, že jde o zakázaný tiskopis, dávají jej čísti svým dětem, omezuje se trestnost rozšiřovaní spáchaného z nedbalosti toliko na živnostenského rozšiřovatele, ježto toliko na něm možno právem žádati, aby se přesvědčil, zda nejde o tiskopis zakázaný a aby tedy vydané zákazy znal.

Poslední, p á t ý o d d í l vlastního tiskového řádu shrnuje trestní sankce na přestoupení příkazů a zákazů, které osnova v zájmu pořádku tisku ukládá.

§ 43 a 44,

Skutkové podstaty jednotlivých trestných činů uvedených v § 43 a 44, jež osnova na rozdíl od platného práva kvalifikuje vesměs jako přestupky, byly již probrány v odůvodnění jednotlivých ustanovení, k nimž se vztahují. Zde zbývá jen vytknouti, že při rozhraničení příslušnosti mezi přestupky správními a soudními se osnova přidržela té zásady, že jako přestupky správní kvalifikuje přestoupení, která svým objektivním významem jsou méně závažná. Že se při soudních přestupcích vyžaduje i tam, kde osnova výslovně nestanoví nedbalost jako známku zavinění pachatelova, při nejmenším takové zavinění, netřeba, hledíc k obecným zásadám trestních zákonů, ani zvláště vytýkati.

Trestní sazby na tyto přestupky jsou v poměru k jiným zákonům neobyčejně mírné. I z toho je patrné příznivé stanovisko, které osnova k tisku zaujímá.

Prohlášení tiskopisů propadlými vztahuje se tu, ježto je trestem ve vlastním slova smyslu, jen na výtisky, které se nalézají v držení obviněného a jimiž byl trestný čin, t. j. rozšiřování, spáchán, nebo které jsou zřejmě k jeho spáchání, t. j. zakázanému rozšiřování, určeny.

Jako tomu bylo dosud podle byv. rak. trest, řádu, soustřeďuje také osnova v zájmu tisku rozhodování o pořádkových přestupcích uvedených v § 43 u okresních soudů v sídle krajských soudů.

§45.

Ustanovení o promlčení nepotřebuje bližšího vysvětlení. Již platný rakouský tiskový

zákon stanovil v § 27 pro přestupky a přečiny tohoto druhu maximální promlčecí dobu šesti měsíců, pokud snad podle trestního zákona neplatila, hledíc k trestní sazbě toho kterého přestupku nebo přečinu, ještě kratší doba promlčecí. Uherský tiskový zákon podobného ustanovení pro pořádkové tiskové delikty nemá. Platí tam tudíž obecná ustanovení trestního zákona o promlčení. Osnova kvalifikuje nyní veškeré tyto činy jako přestupky, buď správní či soudní. Je tudíž zcela na místě, aby hledíc k mírným trestním sazbám a k té okolnosti, že přestupky tohoto druhu jsou zpravidla veřejně zjevný a mohou býti ihned stíhány, lhůta promlčení byla přiměřeně zkrácena. Osnova činí tak tím, že stanoví pro promlčení stíhání těchto přestupků nejkratší promlčecí lhůtu, kterou platné trestní právo vůbec zná, a to i tam, kde by jinak podle obecných ustanovení bylo třeba uplynutí doby delší. Další úchylka od obecných ustanovení, aspoň býv. rak. tisk. zákona, spočívá v tom, že k promlčení nevyžaduje se splnění jiných podmínek, než pouhého uplynutí promlčecí doby.

HLAVA TŘETÍ.

Trestné činy spáchané tiskem.

Třetí hlava osnovy obsahuje ustanovení hmotného i formálního trestního práva, pokud jde o trestné činy spáchané tiskem.

účelem těchto úchylek od obecného trestního práva je umožniti, aby nebezpečí, které z hromadného rozšíření tiskopisu trestného obsahu důležitým právním statkům může hroziti, bylo zavčas čeleno. Při tom arci třeba se omeziti na opatření, jichž je k dosažení zmíněných účelů nezbytně potřebí.

Systematicky rozpadá se třetí hlava ve čtyři oddíly: první z nich (§§ 46-49) vymezuje pojem trestných činů spáchaných tiskem a upravuje skutkové podstaty některých trestných uveřejnění, druhý (§§ 50 -53) se zabývá úpravou trestní odpovědnosti za činy spáchané tiskem, třetí (§§ 54-70) je věnován řízení ve věcech tiskových a čtvrtý konečně (§§ 71-86) obsa-

huje organisační ustanovení týkající se kmetských soudů. Bylo by sice možné namítnouti, že toto rozdělení není úplně přesné, poněvadž třetí oddíl obsahuje i některá ustanovení hmotného trestního práva, na př. propadnutí tiskopisu, uveřejnění rozsudku, leč z důvodů souvislosti a technického zjednodušení třeba dáti úpravě navržené osnovou přednost.

Jak již řečeno, vymezuje oddíl první nejprve pojem trestných činů spáchaných tiskem.

§ 46.

Podle distinkcí vědy vypočítává osnova tři kategorie trestných činů spáchaných tiskem: trestné činy obsahové, trestná uveřejnění a zanedbání povinné péče.

Pokud jde o trestné činy obsahové, bylo mnohdy doporučováno, aby tiskový zákon sám vypočetl všechny ty trestné činy, které mají býti pokládány za spáchané tiskem. Proti přijetí tohoto principu mluví však zase řada jiných úvah, zvláště pak to, že naše právo není dosud sjednoceno a že mnohé z těchto trestných činů mohou býti spáchány nejen tiskem, nýbrž i jiným způsobem a není důvodu upravovati je pro obojí takový případ odchylně.

K trestným činům obsahovým počítá osnova výslovně i trestná uveřejnění t. j. činy, jichž trestnost spočívá toliko v tom, že určitá zpráva byla tiskem uveřejněna. Některá taková trestná uveřejnění upravuje osnova sama (§§ 47-49). Vytknouti tyto trestné činy výslovně bylo nutné proto, poněvadž judikatura značnou dobu kolísala a nečítala trestná uveřejnění k trest. činům spáchaným tiskem. Určité rozhodnutí těchto pochybností má však význam pro jiné právní otázky na tom závislé, jako na př. promlčení, příslušnost soudu, zabavení atd.

To platí také o přestupku zanedbání povinné péče, neboť i pro něj mají platiti zvláštní ustanovení tiskového zákona o promlčení, o soudní příslušnosti, o ručení atd.

V § 47 až 49 upravuje osnova skutkové podstaty některých činů, jichž trestnost záleží v uveřejnění zprávy tiskem (trestná uveřejnění). Osnova měla tu úlohu dosti obtížnou pro naprostou různost úpravy těchto trestných činů na území obého platného práva. Kdežto na území platnosti býv.

rak. tr. zákona jsou některé tyto činy trestné jen tehdy, když byly spáchány tiskem, tak na př. trestné činy uvedené v čl. VII. a VIII. zák. č. 8/1863, jsou na území platnosti býv. uh. tr. zákona obdobné činy trestné i tehdy, když byly uveřejněny jiným způsobem, na př. trestné činy uvedené v § 20 zák. čl. XXXIV/1897, § 95 zák. čl. LIV/1912. Některá uveřejnění jsou trestná jen v zemi české a Moravskoslezské a nikoliv na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, a naopak. Osnova snažila se proto pokud možno sjednotiti dosavadní ustanovení o uvedených trestných činech, pokud arci již nejsou jednotně upraveny jako na př. trestné činy uvedené v § 16, odst. 3. a v § 23 zákona na ochranu republiky. Neobsahuje tudíž osnova veškerá trestná uveřejnění, nýbrž jen ta, u kterých se objevila potřeba sjednotiti ustanovení platného práva nebo jichž potřeba vyplynula z ustanovení osnovy samé. Veškerá trestná uveřejnění, jež osnova jednotně upravuje, kvalifikuje jako přečiny. Co do trestu rozlišuje podle objektivního významu takových trestných činů pro právní řád.

§ 47.

V § 47 opakuje osnova především ustanovení čl. VII. a VIII. zák. č. 8/1863 ř. z" sloužících ochraně trestního soudnictví. Tato ustanovení rozšiřují se zároveň na celé území. Děje se tak s některými, nikoliv bezvýznamnými změnami ve prospěch tisku.

Tak uvolňuje se v čísle 1 uveřejnění obžalovacího spisu (obžalovacího usnesení) již před tím, než byl při hlavním přelíčení přečten, a zakazuje se toliko uveřejnění přede dnem, na který je ustanoveno hlavní přelíčení. Osnova vychází tím vstříc odůvodněným přáním novinářů, aniž by ohrozila tímto uvolněním zájmy, jichž ochraně toto ustanovení slouží.

V č. 2 opakuje osnova druhou skutkovou podstatu čl. VII. zák. č. 8/1863. Nechtějíc však zmařiti, jak tomu ani dosud nebylo, veškero zpravodajství o těchto věcech, vyjímá osnova z trestnosti výslovně uveřejnění zpráv, k nimž poskytl informace sám úřad.

V č. 3 opakuje osnova konečně ustanovení dosavadního čl. VIII. zák. č. 8/1863 ř. z. Kdežto však dosud se trestnost vzta-

hovala na všechny zprávy vydané až do pravoplatného rozhodnutí trestní věci, omezuje osnova trestnost výslovně na zprávy vydané před ukončením trestního řízení v první stolici, neboť nebezpečí, které je důvodem trestnosti takových uveřejnění, po skončení řízení v první stolici tu již není.

§ 48.

V § 48 č. 1-3 sjednocuje osnova s některými změnami ustanovení obsažená dosud v § 309 býv. rak. tr. z. (stejně § 566 voj. tr. z. ), v § 20 zák. čl. XXXIV/1897 a v § 96 zák. čl. LIV/1912, pokud jde o uvedené tam trestné činy spáchané tiskem. Stejná ochrana jako hlasování a jednání soudnímu poskytuje se též hlasování a jednání kárných (disciplinárních) sborů, ježto se ukázala praktická potřeba takové ochrany (srovnej ostatně též § 96 zák. čl. LIV/ 1912). Na rozdíl od § 309 byv. rak. tr. z. činí se trestnost uveřejnění zpráv závislou nikoliv na tom, že takové uveřejnění bylo zvláštním zákonem zakázáno, nýbrž na tom, že veřejnost byla při tomto jednání vyloučena. Tím se v souhlase s § 20 zák. čl. XXXIV/1896, § 96 zák. čl. LIV/1912 a § 264 voj. tr. ř. odstraňuje citelná mezera z práva dříve rakouského. Pokud jde o tato trestná uveřejnění, spáchaná tiskem, mají dosavadní ustanovení pozbýti platností (viz § 90 odst. 2).

Podle dosavadních ustanovení je však trestné i uveřejnění, které se stalo jinak než tiskem. Proto zůstávají dosavadní ustanovení o takovém uveřejnění, které se nestalo tiskem, nedotčena, ježto je nelze v rámci tiskového zákona sjednocovati. Avšak i při trestání těchto uveřejnění, která se nestala tiskem, má platiti beze změny dosavadní kvalifikace trestní sazba § 48 osnovy, jak ustanovuje výslovně § 90 odst. 4.

V č. 4 připojuje osnova novou skutkovou podstatu, jejíž potřeba se v praksi ukázala. Trestnost tohoto uveřejnění je odůvodněna jednak tím, že nepravdivými zprávami o tom, že tiskopis byl zabaven nebo prohlášen za propadlý, nebo že byl navržen nebo vydán zákaz jeho rozšiřování mezi osobami mladšími než osmnáct let nebo že vydáním takového zákazu bylo pohroženo, nemá býti pobuřována veřejnost, jednak tím, že nemá takových nepravdivých zpráv býti dokonce využíváno k nekalé reklamě tiskopisu.

V č. 5 postihuje konečně osnova činnost, která byla dosud trestná podle § 24 býv. rak. tisk. zák. jako delikt pořádkový. Osnova zařazuje tento delikt mezi trestná uveřejnění, ježto - nehledíc snad k obsahovému deliktu spáchanému obsahem znova uveřejněného místa - jde tu vždy zároveň též o trestné uveřejnění.

§49.

Ustanovení odstavce l má vyhověti citelné potřebě postihnouti stále častější a neomalenější oznámení, která co do svého obsahu se týkají nepochybně pohlavních styků a co do své formy jsou s to vzbuditi pohoršení neb uraziti stud. Toto ustanovení jeví se doplňkem § 20 zákona o potíráni pohlavních chorob č. 241/1922 Sb. z. a n., k němuž se i svou stylisací přimyká.

V odstavci 2 poskytuje osnova celou řadou skutkových podstat ochranu proti tomu, aby tiskových oznámení bylo, jak se nyní zhusta děje, zneužíváno na škodu zdraví i majetku občanstva, zejména jeho vrstev sociálně slabých, k bezcenným a namnoze i zdraví škodlivým nabídkám lékařské pomoci, léčení, léků nebo jiných přípravků a přístrojů. S trestností těchto uveřejnění nebude pro tisk způsobeno žádné nebezpečí, ježto se vyžaduje, aby ten, kdo taková oznámení uveřejňuje, byl na jejich závadnost nejprve politickým úřadem upozorněn.

V druhém oddílu podává osnova odchylná ustanovení o trestní odpovědnosti za činy spáchané tiskem.

§50.

Odpovědnost za trestný obsah tiskopisu upravují tiskové zákony dosud platné různě.

V zemi české a Moravskoslezské platí systém t. zv. obecné odpovědnosti (§ 7 a 10 tr. z., § 28 tisk. zák. ). Zákon nestanoví domněnky ani pachatelství nebo viny, ani spolupachatelství nebo spoluviny určitých osob, zejména odpovědného redaktora, nýbrž pachatelství a vina musí býti u každé osoby, která se činí za trestný čin spáchaný tiskem odpovědnou, dokázána podle obecných ustanovení trestního práva jako u každého jiného trestného činu.

Tento systém hoví sice nejlépe stěžejní zásadě trestního práva - odpovědnosti za vinu. Ve vědě i v zákonodárství uznává se však jednomyslně, že s ním nelze hledíc k anonymitě tisku a složité účasti jednotlivých osob při redakci, tisku a vydávání tiskopisů vystačiti. Ve většině případů, zejména při časopisech, znamenal by systém výlučné odpovědnosti podle obecných ustanovení trestních zákonů prakticky téměř úplnou nemožnost trestního stíhání, protože vinníka zpravidla nelze zjistiti. Pro způsob, kterým má býti tomuto nedostatku čeleno, vyvinuly se během času dva typy: odpovědnost za tiskovou nedbalost jako doplněk obecné odpovědnosti trestní a systém t. zv. odpovědnosti posloupné a výlučné, zvaný též systémem francouzskobelgickým.

V zemi české a Moravskoslezské platí systém odpovědnosti za tiskovou nedbalost (zanedbání povinné péče) jako doplněk obecné trestní odpovědnosti (čl. III tisk. nov. z r. 1868).

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí naproti tomu systém odpovědnosti posloupné a výlučné (§ 82 až 37 uh. tisk. zák. ). Teprve tisková novela z r. 1924 rozšířila, aspoň pokud jde o trestné činy proti bezpečnosti cti, také na Slovensko a Podkarpatskou Rus systém odpovědnosti platný na ostatním území republiky a naznačila tak správnou cestu, kterou třeba se při úpravě této otázky ubírati.

Systém postoupné a výlučné odpovědnosti, třeba se zdál pohodlnější a mírnější, nelze uvésti nikterak v soulad se zásadami spravedlnosti. Odpovědnost za cizí vinu a domněnky ve směru pachatelství a viny odporují zásadě, že nikdo nemůže býti činěn odpovědným za cizí čin a cizí vinu. Systém trestní nedbalosti touto vadou stižen není, neboť zavinění spočívá tu v zanedbání povinné péče, kterou zákon ukládá za tím účelem, aby obsahem tiskopisu nebyl spáchán trestný čin.

Tuto všeobecnou zásadu, že trestné činy spáchané tiskem se posuzují podle zákona trestního, ač-li zákon o tisku nestanoví odchylek, vyslovuje osnova v § 50, odst. 1., opakujíc ještě jednou výslovně také ustanovení § 7 býv. rak. tr. zák. a § 28 býv. rak. tisk. zákona, pokud jde o posuzování trestnosti osob, které spolupůsobily při redakci, tisku, vydání a rozšiřování tisko-