vládnímu nařízení. Také je třeba přihlížeti k tomu, že úřady a knihovny, jimž bude nárok na povinné výtisky v mezích nejvyššího přípustného počtu povinných výtisků přiznán, nebudou ke svým účelům potřebovati všech tiskopisů. Je proto účelné, již hledíc ke značnému místu a nákladu, kterého by vyžadovaly uchovávání, vazba atd. povinných výtisků, aby vládním nařízením bylo zároveň u každého úřadu nebo knihovny, jimž bude nárok přiznán, zároveň určeno, na které tiskopisy má nárok, neb aby bylo přenecháno jim samým rozhodnutí, zda svůj nárok na povinný výtisk chtějí uplatniti tím, že o něj požádají. Zatěžovati tiskový zákon celou řadou podrobných takových ustanovení, u nichž se během času může objeviti potřeba účelných změn, není však vhodné.

Osnova byla si dobře vědoma toho, že v mezích navrženého nejvyššího přípustného počtu povinných výtisků nebude možno uspokojiti oprávněné požadavky všech veřejných knihoven. Snažila se je proto uspokojiti aspoň částečně ustanovením § 25, odst. 3, tak, aby vydavatelé nepocítili odvádění dalších povinných výtisků přímo jako škodu, aby se však na druhé straně zmenšil náklad na veřejné knihovny, jimž bude přiznáno právo na nákup za sníženou cenu. Ulehčení hmotného břemene, jež se vydavatelům ukládá, slouží též ustanovení § 26, odst. 6.

I při navržené úpravě bylo možno náležitou měrou přihlížeti ke zvláštním požadavkům budoucí knihovny konservační, v níž má býti soustředěna a na věčné časy uchována veškerá literární produkce. Právě z důvodů konservačních nebyly z povinnosti odváděti aspoň jeden povinný výtisk vyňaty ani tisky bibliofilské, vydané nákladem nepřevyšujícím 150 výtisků, a bylo ustanoveno, že povinné výtisky určené ke konservaci mají býti pokud možno odvedeny na trvanlivé látce. Tím se ovšem neukládá povinnost, aby výtisk určený pro konservační knihovnu byl na takové látce zvláště zhotovován, nýbrž stanoví toliko, že u tiskopisů, které byly vydány na různém papíře atd., má býti k účelům konservačním zaslán výtisk zhotovený na látce trvanlivé. Konservační knihovna má míti konečně před ostatními knihovnami zvláštní výsadu spočívající v tom, že povinné výtisky mají býti zasí-

lány vždy zdarma, i když jde o výtisky nákladně vypravené, za něž se v jiných případech přiznává náhrada.

Připouštějíc, aby vládní nařízení učinilo zaslání některých povinných výtisků závislým na požádání správy knihovny, musila se osnova postarati také o to, aby se tím neukládalo osobě, jíž náleží povinnost odvésti výtisk, další břímě, spočívající v uchovávání povinných výtisků pro případ, že knihovna je bude později požadovati. To se stalo ustanovením § 26, odst. 3.

Povinné výtisky má jako dosud odváděti vydavatel. Toliko u tiskopisů, jichž vydavatel nemá v československé republice bydliště (sídlo) a u tiskopisů uvedených v § 20, č. l, ukládá se povinnost ta tiskaři. U oněch tiskopisů plyne to z povahy věci, u těchto pak nebylo by možné uložiti vydavateli povinnost proto, že při značném množství takových tiskopisů vydávaných nejrůznějšími osobami by povinnost ta asi zřídka kdy byla splněna.

Povinnosti odvésti výtisk je vyhověno teprve jeho odevzdáním úřadu (knihovně), který na něj má nárok. Proto nese odesílatel risiko dopravy. Také při zaslání vadného výtisku nebo při potrestání pro nesplnění této povinnosti (§ 44, odst. 2), nutno povinnost tu splniti znova nebo dodatečně. Nesplnění povinnosti trestá se vždy toliko jako přestupek správní podle § 44, odst. 1, č. 6.

§ 27.

Jako platné zákony (§ 22 rak. a § 28, č. 1. uh. tisk. zák. ), ukládá i tato osnova časopisům, které uveřejňují inseráty a poskytují tudíž za úplatu komukoliv místo k uveřejnění zpráv, povinnost uveřejniti soudní a úřední vyhlášky. Stát, jenž při dopravě a i jinak poskytuje časopisům značné výhody, může právem požadovati, aby také časopisy poskytly mu svoje sloupce k tomu účelu, aby úřední vyhlášky dostaly se v nejširší známost obecenstva. Vyjímají se jen takové vyhlášky veřejných podniků, ústavů a zařízení, které se netýkají jejich činnosti správní, nýbrž čistě hospodářské a u nichž proto není důvodu poskytovati státu nějaké výhody proti jiným podnikatelům.

Uveřejnění vyhlášek nemá se díti bezplatně, nýbrž za insertní poplatek podle in-

sertní sazby v časopise obvyklé. Toliko jde-li o vyhlášku úřední, která se děje v zájmu veřejném a na niž náklad nese úřad sám, nesmí býti podle osnovy počítán vyšší poplatek, než jaký je stanoven pro uveřejnění vyhlášek v úředním listě československé republiky, t. j. ve vlastním časopise státu. Toto omezení neplatí při vyhláškách, které se dějí v zájmu strany, jako na př. různé vyhlášky procesní, exekuční atd. a na něž tudíž náklad nese strana sama.

Povinnost uveřejniti úřední vyhlášku ukládá osnova odpovědnému redaktoru. Lhůta pro splnění této povinnosti je stanovena stejná jako v § 31, odst. 2 pro uveřejnění opravy. Toliko předchozího zaplacení poplatku za uveřejnění není třeba.

Nesplnění povinnosti uveřejniti vyhlášku je trestné jako přestupek soudní podle § 43, odst. l, č. 10. O tom, jak může býti splnění této povinnosti vynuceno, platí přiměřeně táž ustanovení jako při úřední opravě.

§ 28.

O tomto ustanovení byla již řeč v odůvodnění §§ 19, 21 a 24 jako o záruce toho, že povinnosti uložené ve zmíněných paragrafech budou skutečně plněny. Zde bylo by se zmíniti toliko o tom, jaké účinky přiznává zákon prozatímnému zabavení. Prozatímně zabavení má především za následek zákaz rozšiřování zabaveného tiskopisu (§ 17) a trestnost toho, kdo vědomě takový, třeba jen prozatímně zabavený tiskopis rozšiřuje (§ 43, odst. 1, č. 9). Tento účinek není však trvalý, nýbrž jen zatímný. Nejde tu totiž o nic jiného, než poskytnouti u takových tiskopisů, které zanedbáním určitých povinností se staly podezřelými, úřadu možnost přezkoumati obsah tiskopisu po stránce trestnosti. Proto ustanovuje osnova poměrně krátkou lhůtu, v níž musí býti rozhodnuto, zda toto zabavení přejde v zabavení tiskové pro trestný obsah tiskopisu podle § 58 nebo 60. Projde-li tato lhůta bezvýsledně, musí býti zabavení na žádost zrušeno. Náhrada za takové zabavení příslušeti má jen tehdy, když k němu došlo neprávem (§ 65), totiž když k němu došlo přes to, že na tiskopise byly veškeré povinné údaje uvedeny nebo přes to, že úřední výtisky byly předloženy. Přiznati

nárok na náhradu i v tom případě, že prozatímně zabavení bylo zrušeno proto, že v obsahu tiskopisu nebyl shledán trestný čin, nebylo by spravedlivé, poněvadž zabavení bylo přece jen odůvodněno dostatečným podezřením.

Jinak se zabavení pro trestné činy pořádkové a možnost vysloviti dokonce propadnutí tiskopisu pro takové trestné činy, s výjimkou ustanovení § 43, odst. 3, nepřejímá a tudíž vylučuje.

§ 29.

O tiskopisech vyňatých z ustanovení tohoto oddílu stala se již v odůvodnění zmínka na dřívějších místech. Výjimka tohoto paragrafu je odůvodněna dostatečně tím, že u tiskopisů zde uvedených lze účelu, který osnova pořádkovými ustanoveními sleduje, dosíci spolehlivým způsobem jinak. Výjimka ta vztahuje se ovšem jen na tiskopisy, které se omezují na zprávy úřední nebo slouží jen úředním účelům. Pro tiskopisy, které mají také jiný obsah nebo sledují též jiné účele, neplatí.

V třetím oddíle shrnuje osnova pod společným nadpisem pravdivosti časopiseckých zpráv ustanovení, jichž vůdčí myšlenkou je snaha zabezpečiti účinněji nežli tomu bylo dosud, že na veřejné mínění nebude působeno nepravdou. Ustanovení tohoto oddílu jsou omezena na časopisy. Osnova vychází tu totiž z nepochybné skutečnosti, že rozhodující vliv na veřejné mínění vykonávají právě zprávy časopisecké, namnoze veřejné mínění přímo vytvářejíce.

Vliv periodického tisku po této stránce nelze ani doceniti. Ve svém poslání hájiti a uplatňovati především veřejný zájem je dnes periodický tisk nepostradatelným nástrojem společenského a politického života a připadá mu úloha nemenšího významu než jiných veřejných činitelů v organisovaném státním životě. Státu nemůže zůstati lhostejné, jakým způsobem tisk tuto úlohu plní, zejména tehdy, když tisku poskytuje větší svobodu. Již platné trestní zákony obsahují některá ustanovení proti šíření nepravdivých zpráv, jimiž jsou poškozovány neb ohrožovány důležité veřejné

i soukromé právní statky. Stačí tu poukázati na § 18 zák. na ochranu rep., na zákon proti nekalé soutěži, na trestní ustanovení týkající se zpravodajství bursovního, zejména však na trestné činy proti bezpečnosti cti. Novou úpravou trestní ochrany cti bude snad možné zabezpečiti lépe zjištění nepravdivosti zprávy, nežli tomu bylo dosud. Přes to však nebude možné prostředky trestního práva a řízení odstraniti úplně vliv, který nepravdivá zpráva na veřejné mínění může vykonati. Především vyžadují trestní ustanovení k trestnosti zpravidla přece jen něco více než pouhé šíření nepravdy. Trestní stíhání takových tiskových deliktů setkává se při systému osobní trestní odpovědnosti vždy se značnými obtížemi a co do výsledku je problematické, a konečně jeho výsledek je časově od uveřejnění zprávy zpravidla do té míry vzdálen, že na utváření veřejného mínění nemívá již vůbec vlivu nebo aspoň vliv jeho je podstatně oslaben.

Jde tudíž o to, nalézti prostředky, které by těmito vadami pokud možno stížený nebyly, t. j. prostředky, které by nepřihlížejíce k trestnosti osoby za zprávu odpovědné směřovaly jen k odstranění vlivu nepravdivé zprávy na veřejné mínění, a jichž užití by bylo do té míry rychlé, že by takový vliv ještě zavčas mohly paralysovati. Tento prostředek spatřuje osnova především v náležitém vybudování institutu tiskové opravy. Jak z osnovy je patrné, upravuje se tisková oprava daleko podrobněji, nežli tomu bylo v byv. rakouském tiskovém zákoně (§ 19 a 21 a 22) nebo v bývalém uherském tiskovém zákoně (§ 20 až 23, § 24, č. 8 a § 30).

Veřejné mínění může však býti uvedeno v omyl nejen obsahem zprávy samé, nýbrž také tím, že se zamlčuje její povaha jako zprávy placené a tedy zprávy sledující zájmy soukromé. Také tomu nutno zabrániti (§ 36). Uznává-li konečně osnova, že tisku přísluší postavení veřejného činitele, musí se také snažiti zabrániti tomu, aby tohoto postavení bylo zneužíváno k přijímání úplatků nebo dokonce k činnosti hraničící na vydírání (§37).

§ 30 až 35.

Tiskovou opravou zabývá se osnova velmi podrobně v §§ 30 až 35. Před-

mětem tiskové opravy je zpráva uveřejněná v časopise. Hned z druhé věty prvního odstavce § 30 vyplývá, že nemůže býti opravován jakýkoliv obsah časopisecké zprávy. Opravovány mohou býti toliko skutečnosti, nikoliv úsudky. Přiznati třeba, že určení hranice mezi pouhým tvrzením skutečnosti na jedné straně a úsudky o skutečnostech, jakož i závěry ze skutečností na druhé straně není v praxi snadné. Nebude proto také snadné sepsání tiskové opravy, která, nemá-li vyústiti v polemiku, musí se omeziti toliko na popírání, opravování nebo vyvracování skutečností ve zprávě obsažených. Ustanovením § 33, odst. 4, je však postaráno o to, aby strana, které z tohoto důvodu bylo uveřejnění tiskové opravy odepřeno, mohla žádati, aby jí soud byl při sepsání tiskové opravy nápomocen. Ta okolnost, že tisková oprava se neomezila na pouhé popření nebo vyvrácení jednotlivých skutečností, nýbrž že proti celkovému obsahu tvrzení uvádí opravující souvislé vylíčení skutkového stavu, není důvodem, aby uveřejnění opravy mohlo býti odepřeno. Zákon omezuje sice opravu co do obsahu, nikoliv však co do formy podání skutečností v ní obsažených.

žádati za uveřejnění tiskové opravy může ten, koho se skutečnosti ve zprávě tvrzené dotýkají. Nevyžaduje se? aby takové skutečnosti se dotýkaly přímo jeho cti, neb aby byl ve zprávě přímo jmenován. Stačí, když byl zjevným způsobem dotčen jeho oprávněný zájem na tom, aby úsudek, který si čtenářstvo časopisu na podkladě skutečností o něm tvrzených učiní, nebyl založen na skutečnostech nepravdivých. V § 30, odst. 2. a 3. upravuje pak osnova podrobně otázky, kdo je legitimován žádati za uveřejnění opravy na místě nebo vedle jiného.

Podrobná ustanovení o formálních náležitostech tiskové opravy a o způsobu jejího doručení podává v zájmu obou stran § 30, odst. 4. O náhradném doručení platí všeobecná ustanovení § 21, odst. 6. O tom, kdy je vedle odpovědného redaktora nebo místo něho také vydavatel a vlastník časopisu povinen postarati se o uveřejnění opravy, jedná § 21, odst 2 a 4.

Oprava má býti uveřejněna zdarma, pokud nepřesahuje dvojí výměru původní zprávy. Zprávou nerozumí se tu ovšem celý

obsah opravovaného článku, nýbrž jen ony tvrzené skutečnosti, které jsou předmětem opravy. To platí samozřejmě i při výkladu § 32, č. 2, v němž se přiznává právo odepříti opravu, když přesahuje trojí výměru původní zprávy.

Způsob a dobu uveřejnění tiskové opravy upravuje § 31. Z ustanovení těch se podává, že zákaz glosování oprav se v celém rozsahu zrušuje.

V této souvislosti bylo by se také zmíniti o jazyku, v němž má býti oprava zaslána a uveřejněna, účelu opravy vyhovovalo by zajisté nejlépe, kdyby byla vždy uveřejněna v tom jazyce, v němž byla uveřejněna původní zpráva. Jen tak lze doufati, že bude čtena těmi, kteří četli původní zprávu, a že čtenáři jí budou rozuměti. Lze proto již z tohoto důvodu očekávati, že ten, kdo za uveřejnění opravy žádá, ji ve vlastním zájmu sepíše a odpovědnému redaktoru zašle v jazyce, v němž byla původní zpráva uveřejněna. Než osnova musila přece počítati s případy, že zasilatel opravy ji sepíše v jiném jazyce nebo že z důvodů právních ji ani v tom jazyce, ve kterém byla původní zpráva uveřejněna, sepsati nemůže. Tu právě bylo rozhodnouti otázku, zda má býti časopisu uložena povinnost, aby takovou tiskovou opravu přijal a uveřejnil, neb aby odpovědný redaktor dokonce sám byl povinen ji přeložiti do jazyka, v němž byla uveřejněna původní zpráva a v tomto jazyce ji uveřejniti. Je nasnadě, že posléze uvedenou povinnost odpovědnému redaktoru uložiti nelze. Než po názoru osnovy nelze odpovědnému redaktoru uložiti ani povinnost, aby vůbec takovou opravu přijal a uveřejnil snad v jazyce, v němž byla sepsána. Předpokládalo by to možnost požadovati od něho jazykové znalosti, kterýžto požadavek by však nebyl odůvodněn, ježto jde o osobu soukromou a o soukromý styk. Požadavek takový nebyl by proto odůvodněn ani tehdy, kdyby oprava byla sepsána v jazyce státním. Jinak je tomu však, když oprava byla zaslána soudem, úřadem atd., který podle platných ustanovení jazykového práva opravu po případě nesmí ani jinak sepsati nežli v jazyku státním, bez ohledu na to, v jakém jazyku byla původní zpráva uveřejněna. Osnova proto rozlišuje: Uveřejnění opravy může býti odepřeno, jestliže oprava zaslaná soudem, úřadem, ústavem, podnikem, fondem neb orgánem

státu nebo samosprávným úřadem, zastupitelským sborem nebo veřejnou korporací nebyla sepsána ani v jazyku, ve kterém byla uveřejněna původní zpráva, ani v jazyku státním. O tom, jakým jazykem má býti v takovém případě tisková oprava sepsána, platí předpisy jazykové. Odpovědnému redaktoru přiznává však osnova v těchto případech právo (§ 31, odst. 1. ), aby uveřejnil opravu ve správném překladu do jazyka, v němž byla uveřejněna původní zpráva. Jde-li naproti tomu o uveřejnění opravy zaslané někým jiným, je časopis oprávněn odepříti uveřejnění, není-li oprava sepsána v jazyce, v němž původní zpráva vyšla. Tím ovšem není řečeno, že by odpovědný redaktor nemohl opravu sepsanou v jiném jazyce přijmouti" a v tomto jazyce uveřejniti, nebo že by nemohl ji uveřejniti ve správném překladu do jazyka původní zprávy.

Ustanovení § 31, odst. 2. a 4., mají kromě určení doby, ve které má býti oprava uveřejněna, zabezpečiti, aby oprava dostala se k vědomosti celému kruhu čtenářů časopisu, který četl i původní zprávu. Ustanovení odst. 3. má pak zameziti, aby účel tiskové opravy nemohl býti zmařen jejím uveřejněním v zabaveném čísle.

Uveřejnění opravy může býti odepřeno buď proto, že nevyhovuje zákonným podmínkám uvedeným v § 30, na př. co do obsahu, žadatelovy legitimace, zaplacení poplatků atd., jakož i z dalších důvodů vypočtených v § 32. O některých stala se zmínka již dříve, časové omezení práva žádati za opravu (§ 32, č. 1) je na místě proto, aby tohoto práva nemohlo býti v rozporu s účelem tiskové opravy zneužíváno k šikanování časopisu. O týž důvod opírá se i ustanovení č. 5. Ustanovení č. 6 konečně nepotřebuje bližšího odůvodnění.

V rámci § 32 musila si osnova též rozhodnouti otázku, zda uveřejnění tiskové opravy může býti odepřeno také tehdy, když může býti dokázána její nepravdivost. Požadavek, aby odepření uveřejnění z tohoto důvodu bylo prohlášeno za přípustné, bývá často vznášen a opírán o to, že jinak by mohlo býti tiskové opravy, která má., býti korektivem zprávy nepravdivé, zneužito k tomu konci, aby nepravdivou opravou byla vyvracována nebo opravována zpráva pravdivá.

Jde o otázku velmi choulostivou. Osnova vycházela při jejím řešení z historického účelu tiskové opravy. Účelem tím bylo a v podstatě zůstává zajistiti tomu, koho se dotýká zpráva v časopise, možnost, aby touže zbraní, kterou byl napaden, se mohl brániti, aby podle zásady audiatur et altera pars zjednal si slyšení u čtenářů časopisu na témž foru, na kterém byl napaden, a to v době, kdy jeho hlas ještě může míti vliv na veřejné mínění, t. j. co nejdříve po tom, co zpráva vyšla. Připustiti, aby časopis mohl odepříti opravu, když opravovaná zpráva je pravdivá, by znamenalo, že se napadenému sice neodpírá právo k tiskové opravě, avšak přece jen uveřejnění tiskové opravy a tudíž dosažení účele značně oddaluje. Zjištění, zda určitá zpráva je pravdivá, vyžaduje, aby v tom směru bylo konáno řízení. Řízení takové trvá však podle zkušeností dosti dlouho, takže pro odlehlost jeho výsledku od uveřejnění zprávy se cena tiskové opravy stává velmi problematickou. Ani takové řešení, jaké připouštějí některé tiskové zákony, na př. zákon uherský, že totiž uveřejnění tiskové opravy může býti odepřeno, když lze v určité krátké lhůtě dokázati pravdivost zprávy, nemůže uspokojiti, žádný důkaz nevylučuje protidůkaz. Ustanoveními, jimiž se stanoví k provádění důkazu zcela krátká lhůta, jakou lze ještě srovnati s účelem tiskové opravy, je dotčena zásada materiemi pravdy, nehledíc ani k tomu, že by takovými ustanoveními mohly býti v očích veřejnosti naopak diskreditovány pravdivé zprávy, jichž pravdivost nelze však ihned dokázati. Nemožnost odepříti uveřejnění opravy v případech, když pravdivost zprávy nemůže býti ihned nebo v krátké zákonné lhůtě dokázána, by musila vzbuditi mínění, že i zprávy skutečné pravdivé jsou nepravdivými, a tak by podobné ustanovení zákona mělo pro tisk zcela opačný účinek než byl zamýšlen. Nezbývá tudíž než spokojiti se se zásadou pravdy formální, nepřikládati tiskové opravě jiný účel a význam nežli dosud měla. Čtenářstvu musí bytí přenecháno, aby na základě skutkových tvrzení obou stran si utvořilo samo úsudek.

Na rozdíl od platného práva nemá míti ta okolnost, že opravu nebylo možné doručiti, že její uveřejnění bylo odepřeno, že nebyla V zákonné lhůtě uveřejněna nebo že byla uveřejněna způsobem nevyhovujícím zákonu, za následek okamžitou trestnost

odpovědného redaktora a zavedení trestního řízení, v němž by se vedle rozhodování o povinnosti uveřejniti opravu rozhodovalo též o trestnosti odpovědného redaktora. Často může jíti o otázky velmi sporné a o omyly,

o nichž je těžko říci, jsou-li omyly skutkovými nebo právními, a bylo by nesprávné, kdyby odpovědný redaktor měl býti poháněn i v takových případech ihned k trestní odpovědnosti. Sloučení řízení, ve kterém se má rozhodovati o povinnosti uveřejniti opravu, s trestním stíháním odpovědného redaktora, může míti za následek průtahy, kterými by bylo ohroženo brzké uveřejnění opravy. Proto osnova dává nejprve rozhodnouti ve zvláštním řízení, pro něž arci platí zásady řízení trestního, o povinnosti uveřejniti opravu a trestnost odpovědného redaktora stanoví teprve pro případ, když nevyhověl povinnosti, která mu byla uložena soudem. Aby však takové předběžné řízení se nemohlo státi prostředkem k tomu, aby splnění povinnosti uveřejniti opravu bylo oddalováno, stanoví osnova výslovně, že při zřejmě svévolném odepření nebo zmaření povinnosti uveřejniti opravu nebo při uveřejnění způsobem odporujícím zákonu má býti odpovědnému redaktoru uložena pořádková pokuta. Za pokutu tu ručí vlastník a vydavatel časopisu (§ 4), kteří z tohoto důvodu, jakož i proto, že ručí též za útraty tohoto řízení, jichž náhrada byla odpovědnému redaktoru uložena, mají

i v tomto řízení procesní postavení a práva osob zúčastněných (viz § 69, odst. 6. ).

Účelem tiskové opravy je také odůvodněno, že osnova vylučuje odkladný účinek stížnosti, kterou lze proti soudnímu usnesení podati, leč by stížnost směřovala proti znění opravy, jak bylo soudem v případech § 30, odst. 4. upraveno.

Ustanovení § 33 nemají platiti pro opravy úřední, t. j. opravy zaslané soudem, úřadem, ústavem, podnikem, fondem neb orgánem státu. V těchto případech jsou opravou hájeny zájmy veřejné a nelze proto připustiti, aby trestní sankce na nesplnění povinnosti uveřejniti úřední opravu nebyly uplatňovány hned, nýbrž teprve po předběžném rozhodnutí soudu o této povinnosti. Podobně jako je tomu při úředních vyhláškách (§ 27) má býti tudíž i zde rozhodováno o povinnosti uveřejniti úřední opravu přímo v trestním řízení. Ježto však není vyloučeno, že obviněný bude z důvodů

subjektivních obžaloby zproštěn, bylo nutno ustanoviti, že o povinnosti k uveřejnění opravy má býti rozhodováno bez ohledu na výsledek trestního řízení. Ustanovení odst. 4 nalézá rovněž svou obdobu v § 27, odst. 1, ježto i tu platí stejné důvody pro stanovení nejvyšší přípustné míry poplatku za uveřejnění.

V § 35 konečně poskytuje osnova prostředky, jimiž může býti uveřejnění opravy uložené soudem vynuceno. I tu vyhýbá se osnova zastavení časopisu jako donucovacímu prostředku a nahrazuje takové zastavení zatímným zabavením všech čísel, která budou vydána až do uveřejnění opravy. O náhradě za bezprávné zabavení časopisu v těchto případech jedná § 65.

§36.

O účelu ustanovení týkajícího se povinného označení zpráv placených stala se již zmínka v úvodu k odůvodnění tohoto oddílu. Má se jím zabrániti tomu, aby veřejné mínění bylo uváděno v omyl o pramenu zprávy a její povaze jako zprávy placené, a tedy zprávy sloužící zpravidla jiným zájmům než veřejným. Osnova proto nařizuje, aby tato povaha zprávy byla vyjádřena zřetelným označením. Toho není přirozeně třeba tehdy, když z obsahu zprávy nebo ze způsobu nebo místa jejího uveřejnění je nepochybné, pro nejširší veřejnost patrné, že náleží k insertní částí časopisu. Způsob označení osnova přímo nestanoví. Vyhrazuje však vládnímu nařízeni možnost, aby k usnadnění seznání povahy takové zprávy nejširší veřejností stanovilo jednotný způsob označování placených zpráv. Povinnost postarati se o takové označení ukládá osnova vydavateli, ježto odpovědný redaktor a odpovědný správce insertní části nebudou míti vždy vědomosti o tom, že za uveřejnění zprávy v časopise byl ve prospěch vlastníka časopisu neb osob v časopiseckém podniku z povolání činných poskytnut, slíben nebo vymíňen majetkový prospěch. Neoznačí-li vydavatel placenou zprávu, dopouští se soudního přestupku podle § 43, odst. 1., č. 6.

§37.

Ustanovení o tiskovém úplatkářství rozlišují mezi úplatkářstvím za neuveřejnění určité zprávy v časopise a úplat-

kářstvím za uveřejnění určité zprávy v časopise.

Pokud jde o úplatkářství za neuveřejnění určité zprávy, nerozlišuje osnova, zda jde o zprávu, která by náležela k části redakční nebo k části insertní. Pokud jde o zprávy, které by bylo uveřejniti v časti redakční, třeba uvážiti, že časopis je povolán hájiti a uplatňovati především veřejný zájem a přísluší mu tudíž do jisté míry postavení veřejného činitele. Stát má proto oprávněný zájem, aby tohoto postavení a skutečné moci s ním spojené nebylo zneužíváno k přijímání úplatků nebo k činnosti hraničící na vydírání. Při úplatcích za neuveřejnění zprávy, která by náležela do insertní části časopisu, jde však buď o nekalé potlačování cizí reklamy, neb opět o činnost hraničící na vydírání.

Naproti tomu rozlišuje osnova mezi částí redakční a insertní, jde-li o úplatkářství za uveřejnění určité zprávy vědomě nepravdivé. Podle odstavce 2 nemá býti trestné úplatkářství za uveřejnění i vědomé nepravdivé zprávy placené nebo zprávy náležející k insertní částí časopisu. To proto, že taková činnost bude zpravidla trestná již s hlediska zákona o nekalé soutěži, a i kdyby tomu tak nebylo, zvláštní ochrany třeba není, ježto již z označení takové zprávy nebo z jejího zařazení je povaha její jako zprávy placené patrná.

Poněvadž vědomí, že takové korumpování tisku je nemravné, neproniklo ještě do obecného přesvědčení, spokojuje se osnova tím, že za trestné prohlašuje toliko úplatkářství pasivní a že čin kvalifikuje jen jako přestupek. Systematicky bylo toto ustanovení zařazeno do oddílu jednajícího o pravdivosti časopiseckých zpráv, ježto s tímto oddílem myšlenkově i účelově nejvíce souvisí, a také proto, že tu jde o delikt práva obecného, na nějž se ostatní ustanovení tiskového zákona o deliktech pořádkových a trestných činech spáchaných tiskem vztahovati nemají. To plyne zejména z odst. 4, kde se výslovně platnost obecných předpisů, pokud jde o příslušnost a promlčení, pro tento přestupek stanoví.

Čtvrtý oddíl tiskového řádu je věnován ustanovením, která si vytýkají za účel co možná zameziti neb aspoň omeziti zhoubný vliv tisku určitého obsahu na mravní vývoj mládeže. O takovém zhoub-