proti nim nelze uplatniti všech ustanovení zdejších zákonů v témž rozsahu jako proti domácímu tisku. Nevyžaduje se, aby na nich byly povinné údaje, nevyžaduje se, aby měly odpovědného redaktora, není třeba, aby předkládaly úřední výtisky atd. Tím je však možnost včasného zákroku proti nim velmi stížená, ne-li znemožněna. Trestní odpovědnost lze proti nim velmi těžko prakticky uplatniti, poněvadž odpovědné osoby jsou zpravidla v cizině. Toho všeho mohlo by býti velmi lehce zneužito k podvratným snahám proti státu a proti veřejnému klidu a pořádku ve státě. Poněvadž pak nelze cizí časopisy prakticky podrobiti všem ustanovením zdejších zákonů, zejména pokud jde o pořádková ustanovení tiskového řádu, nezbývá než přiznati státní správě možnost, aby jejich rozšiřování omezila nebo zamezila jiným způsobem. Tak je tomu i podle cizích tiskových zákonů a také podle § 10 uh. tisk. zák.

Osnova je však proti § 10 uh. tisk. zák. mírnější potud, že stanoví v odst. 1. aspoň podmínky zákroku proti cizímu časopisu, a pro citelnější zákrok, t. j. odnětí dopravy nebo zákaz rozšiřování vyžaduje v odstavci (2) i splnění dalších podmínek. Tím, že rozhodování je svěřeno ministerstvu vnitra v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí, je dostatečné postaráno o to, že tohoto práva bude užito jen v případech nutných, a že k úplnému zákazu bude sáhnuto jen tehdy, když nepostačily mírnější zákroky, k nimž toto ustanovení opravňuje.

Trestní sankce na překročení zákazu kolpořtáže obsahuje § 44, odst. 1., č. 3, na překročení zákazu rozšiřování § 43, odst. 1., č. 9.

Ustanovení druhého oddílu tiskového řádu obsahují vlastní ustanovení pořádková. Z nich mají § 19 až 24 hlavně umožniti, aby odpovědnost za obsah tiskopisu mohla býti uplatněna, v § 25 až 27 ukládají se tisku ve veřejném zájmu určité povinnosti, § 28 má pak vedle trestních sankcí, obsažených v § 43 a 44, zabezpečiti zachovávání nejdůležitějších pořádkových ustanovení zabavením, t. j. opatřením namířeným proti tiskopisu samému. V i 29 konečně vyjímají se tiskopisy určitého druhu z ustanovení pořádkových vůbec.

§19.

V čelo druhého oddílu klade osnova ustanovení o tak zv. impressu, t. j. poví nných údajích, které mají býti uvedeny na každém tiskopise. Těmito údaji má se umožniti, aby úřady i soukromé osoby z tiskopisu samého, bez nákladného pátrání mohly seznati, kdo za jeho obsah, zejména v případech zanedbání povinné péče odpovídá. Proto musí býti na každém tiskopise uvedeno jméno tiskaře a vydavatele, u časopisů i odpovědného redaktora, po př. odpovědného správce insertní části. Dále se vyžaduje, aby bylo udáno přesně i místo, kde mohou býti doručovány uvedeným osobám zásilky pro ně určené. Nemusí to právě býti byt, je však nutné, aby nějaké takové místo, které osnova zkráceně nazývá vůbec adresou, uvedeno bylo, aby úřady i soukromé osoby věděly, kam třeba obsílky, uvědomění nebo jiné písemnosti adresovati. Z téhož důvodu žádá osnova i uvedení jména a adresy vlastníka časopisu, poněvadž, hledíc k ručení, které jej postihuje podle § 4, třeba i jej uvědomovati o některých úředních úkonech a obesílati k soudnímu jednání.

Ustanovením, že na každém tiskopise má býti uveden rok vytištění, vyhovuje osnova dávným požadavkům bibliografickým. U časopisů vyžaduje se, hledíc k nutnosti rozlišiti jednotlivá čísla, také uvedení dne, měsíce a roku vydání, že se vyžaduje, aby bylo uvedeno také pojmenování časopisu, je samozřejmé, neboť název časopisu je jedním z oněch vnějších znaků, kterými je způsobem všeobecně patrným označena vnitřní souvislost jeho jednotlivých čísel.

Veškeré tyto údaje mají býti uvedeny v čele nebo na konci časopisu (pojmenování časopisu a den vydání vždy v čele), jak se to ostatně již nyní obvykle děje, aby snad uvedením těchto údajů na nějakém zastrčeném místě nebylo ztěžováno jejich rychlé zjištění. Uvedením povinných údajů na obálce je učiněno povinnosti zadost, neboť i obálka je částí tiskopisu.

Týž důvod, aby odpovědné fysické osoby mohly býti rychle zjištěny, vyžaduje též, aby, je-li tiskařem nebo vydavatelem tiskopisu nebo vlastníkem časopisu nějaká hromadná osoba, byla uvedena aspoň jedna fysická osoba, která je oprávněna je zastu-

povati. To platí zejména i v případech, když jde o pouhé sdružení osob (viz k tomu rozhod, č. 2638 Sb. n. s. ).

Pro právní účinky, které k nim zákon pojí, musí býti dále na tiskopise uvedena místa tisku a vydání.

Dělba práce obvyklá při vydávání tiskopisu a časopisu vyžaduje zvláštních ustanovení pro případ, že tiskopis je tištěn v několika tiskárnách, jako tomu bývá na př. u časopisů hlavičkových. V takovém případě je nutné uvésti vždy všechna místa tisku a jména všech tiskařů s označením oněcn částí tiskopisů, které vytiskli; odpovědnost a povinnost tiskaře stíhají pak každého pouze ohledně té části tiskopisu, kterou skutečně vytiskl. Kdyby bylo sice uvedeno několik odpovědných tiskařů, avšak nebyly by označeny části tiskopisu, které každý z nich vytiskl, musíly by povinnosti i odpovědnost tiskaře postihnouti všechny osoby na tiskopisu uvedené, dokud by nebylo prokázáno, která z nich část, o niž jde, skutečně vytiskla a je tudíž tiskařem ve smyslu § 3. Zvláštního ustanovení pro ten případ, že při tisku byla práce rozdělena jiným způsobem, totiž tak, že přípravné práce na př. sazbu, odlití matric atd. obstarala tiskárna jedna, kdežto vytištění samé tiskárna jiná, není potřebí. Tiskařem je v takovémto případě ten, který obstaral vlastní rozmnožení tiskopisu (viz rozh. 3262 Sb. n. s. ).

Také funkce odpovědného redaktora může býti u časopisu rozdělena. Osnova připouští takové rozdělení, avšak jen pokud jde o jednotlivé části časopisu. Nelze tudíž funkci odpovědného redaktora děliti podle povinností, které mu osnova ukládá. Dojde-li k rozdělení funkce podle jednotlivých částí časopisu, má býti na časopise vždy zřetelně označeno, za kterou z nich který odpovědný redaktor odpovídá.

Následky, které zákon pojí k tomu, že některé povinné údaje na tiskopise učiněny nebyly, nebo byly učiněny nesprávně, jsou různého druhu. Především je pro správní přestupek § 44, odst. 1., č. 5 trestný tiskař, který je vůbec opomine učiniti. K trestnosti stačí, není-li uveden kterýkoliv z povinných údajů. Dále je trestně odpovědný nejen tiskař, který učiní nesprávné povinné údaje, nýbrž i jiná osoba, která zaviní, že povinné údaje byly na tiskopise učiněny nesprávně (§ 43, odst. 1., č. 2 a 3). Nebyly-li

dále na tiskopise uvedeny povinné údaje určitého druhu, t. j. označení odpovědné osoby a místo tisku a vydání, a je-li tudíž odůvodněno podezření, že osoby takové se skrývají nebo hledí ztížiti své vypátrání, připouští osnova prozatímní zabavení podle § 28, a činí v takovém případě trestně odpovědným za zanedbání povinné péče i rozšiřovatele, který se opominul přesvědčiti, zda obsahem tiskopisu nebyl spáchán zločin nebo přečin (§ 51, odst. 3).

§20.

Stejně jako platné zákony (§ 9, odst. 2. býv. rak. tisk. zák. a § 5, odst. 2 uh. tisk. žák. ) vyjímá i osnova z povinnosti předcházejícího paragrafu a dále z povinnosti předložení úředních výtisků (§ 24) a z části i z povinnosti zaslání povinných výtisků (§ 25, odst. 3) tiskopisy, které takových údajů hledíc k účelu a pravidelnému obsahu svému nebo ke způsobu výroby a rozšiřování nepotřebují. Tím ovšem není řečeno, že by na těchto tiskopisech takové údaje, třeba k účelům reklamním, uvedeny býti nesměly.

U tiskopisů sloužících účelům a potřebám uvedeným pod č. l nepokouší se zákon o úplný výpočet, poněvadž při ohromné rozmanitosti takových tiskopisů není ani možný a omezuje se jen na stanovení zásady.

Pod č. 2 vyjímají se výslovně tiskopisy, které ani u nás, ani v cizině dosud povinnými údaji opatřovány nebyly, výrobky umělecké, mající ráz originálu, jako lepty, dřevoryty a pod. Jako jediná podmínka se stanoví, že jsou opatřeny označením původce.

Pokud jde konečně o tiskopisy uvedené pod č. 3, byJo již v odůvodnění § 2 poukázáno na to, že ohromný rozmach mechanického rozmnožování sdělení, která dříve byla rozmnožována ručně, vyžaduje, aby tiskovým zákonem, zejména však jeho ustanoveními pořádkovými nebyly postiženy takové rozmnoženiny, které byly rozmnoženy přístrojem, pro jehož držení není třeba ani povolení (viz zákon o držení rozmnožovacích přístrojů ze dne 7. června 1912, č. 118 ř. z. ) a které ve skutečnosti - jsouce určeny k tomu, aby byly dodány toliko předem omezenému kruhu určitých osob - zastupují skutečně individuální sdělení rázu

namnoze důvěrného. Totéž platí o fotografiích. Naproti tomu nevztahuje se ustanovení č. 3 na tiskopisy ve vlastním slova smyslu (§ 2, případ první) a na časopisy, neboť u nich takových důvodů pro stanovení výjimky není.

§21.

Ani platné tiskové zákony, ani osnova nepokoušejí se podati definici odpovědného redaktora. Definice taková je ve vědě sporná a pro účely tiskového zákona celkem zbytečná. S hlediska tiskového práva je lhostejné, jakou funkci a v jakém rozsahu odpovědny redaktor při redigování listu skutečně vykonává. Tiskový zákon má zájem jedině na tom, aby tu byla určitá fysická osoba, která je odpovědná za to, že povinnosti, které zákon časopisu ukládá, budou splněny. Odpovědnému redaktoru musí tudíž příslušeti aspoň takový vliv na určení obsahu časopisu, aby těmto zákonným povinnostem dostáti mohl. Naříditi, aby určitá zpráva v časopise nebyla uveřejněna, přísluší mu proto jen na tolik, aby mohl vyhověti povinnosti, kterou mu ukládá § 51, odst. 1 osnovy. Určiti pak positivně obsah časopisu přísluší mu jen potud, pokud jde o uveřejnění povinná, zákonem uložená (tisková oprava, úřední vyhlášky, uveřejnění rozsudku), za jichž neuveřejnění ho stíhá trestní odpovědnost. Toto minimum vlivu na určení obsahu časopisu má odpovědný redaktor, jak je patrné z odstavce 3., již ze zákona a nemůže býti toto minimum úmluvou s vydavatelem ani omezováno ani vylučováno. Takové úmluvy pro' hlasuje zákon za právně neúčinné. Zda odpovědnému redaktoru bude kromě toho přiznán ještě větší vliv na určení obsahu časopisu, závisí jedině na jeho smlouvě s vydavatelem, tedy na poměru, na který si stát ingerence neosobuje.

Ukládá-li osnova odpovědnému redaktoru odpovědnost za neplnění jeho povinností, musí trvati na tom, aby funkcí tou byl pověřen jen ten, kdo si je své odpovědnosti plně vědom a proti němuž lze takovou odpovědnost v plném rozsahu také uplatniti, tedy osoba svéprávná a bydlící v československé republice. Jde-li pak o časopis politický, nutno kromě toho požadovati, aby odpovědným redaktorem byla taková osoba, která na našem státě a politickém životě v něm má aspoň takový zájem jako každý

volič, tedy aby jím mohl býti toliko náš příslušník, u něhož není vylučujícího důvodu z volebního práva do obcí.

Naproti tomu upouští osnova od požadavku, aby odpovědný redaktor bydlel skutečně v místě vydání časopisu, poněvadž hledíc k obsahu jeho funkce toho není potřebí. Se stanoviska osnovy, že odpovědným redaktorem má býti skutečně jen ten, komu lze podle všeobecných zásad trestního práva ukládati odpovědnost za zanedbání jeho povinností, plyne však požadavek, aby v případě, že pro nějaké faktické překážky odpovědný redaktor nemůže svou funkci vykonávati, byl ustanoven odpovědný redaktor jiný. Překážky takové mohou býti nejrůznějšího druhu, na př. vazba, pobyt v cizině, nemoc atd. Okolnostmi konkrétního případu bude se říditi, zda taková překážka skutečně brání odpcvědnému redaktoru, aby svou funkci vykonával. Zcela jinak bude tomu asi 11 časopisu vydávaného jednou za měsíc a jinak u deníku. Jinak tomu bude při lehké přechodné chorobě a jinak při těžké chorobě spojené se ztrátou vědomí.

Odpovědný redaktor, jeho adresa a byt musí býti oznámeny státnímu bezpečnostnímu úřadu ('§ 23), jeho jméno a adresa musí býti dále uvedeny na každém čísle časopisu(§ 19).

Záruky, že těchto ustanovení bude skutečně dbáno, jsou několikerého druhu.

Nebyl-li odpovědný redaktor ustanoven vůbec, mají jeho povinnosti a odpovědnost vydavatel a vlastník časopisu jako společně odpovědní a stíhají je tudíž veškeré trestní následky za nesplnění povinností, které jinak odpovědnému redaktoru náležejí.

Vydavatele, který úřadu neoznámí odpovědného redaktora vůbec, stíhá trestní odpovědnost podle § 44, odst. 1., č. 1. Učiní-li v oznámení nesprávné údaje o osobě odpovědného redaktora, o jeho adrese nebo bytu, je trestný podle § 43, odst. 1., č. 1. Rovněž tak stíhá jej trestní odpovědnost za to, když zaviní, že povinné údaje na tiskopise byly v tomto směru učiněny nesprávně (| 43, odst. 1, č. 3).

Tiskaře stíhá trestní odpovědnost za to, že na časopise nebyla uvedena osoba odpovědného redaktora nebo jeho adresa vůbec, podle § 44, odst. 1. a 5.. Učiní-li pak na

časopise nesprávné povinné údaje v tomto směru, stíhá jej trestní odpovědnost podle § 43, odst. 1., č. 2.

Vydavatele, který úřadu oznámí nebo na časopise pojmenuje odpovědného redaktora nezpůsobilého, t. j. takového, který nevyhovuje zákonným podmínkám, stíhá trestní odpovědnost podle § 43, odst. 1., č. 4.

Není-li konečně na časopise uvedeno jméno a adresa odpovědného redaktora, může býti časopis podle § 28 prozatímně zabaven.

Osnova poskytuje tudíž dostatečné prostředky, jimiž může býti ustanovení odpovědného redaktora vůbec a způsobilého odpovědného redaktora zvláště, dále správné oznámení jeho jména, adresy a bytu státnímu bezpečnostnímu úřadu a jeho pojmenování na časopise vynuceno.

Jak již shora bylo uvedeno, je si osnova vědoma toho, že plnění určitých povinností pod trestní odpovědností lze spravedlivě uložiti jedině tomu, komu přísluší skutečně takový vliv na určení obsahu časopisu, aby tyto povinnosti mohl plniti. Přiznávajíc sama odpovědnému redaktoru tento vliv, který nemůže býti žádnými úmluvami vyloučen neb omezován, ukládá osnova kromě toho vydavateli, aby zároveň s oznámením o vydávání časopisu nebo s oznámením změn, které nastanou v osobě odpovědného redaktora nebo vydavatele, předložil státnímu bezpečnostnímu úřadu písemné, odpovědným redaktorem spolupodepsané prohlášení, jímž se zavazuje, že nebude odpovědnému redaktoru řádné plnění jeho povinností ani sám znemožňovati nebo ztěžovati, ani nestrpí, aby se tak dalo se strany jiných osob. Nepředložení takového písemního prohlášení má býti spojeno s týmiž následky, jako kdyby odpovědný redaktor nebyl ustanoven vůbec, nedbání závazků v něm převzatých má pak míti za následek trestní odpovědnost vydavatelovu podle § 43, odst. 1., č. 11.

Rovněž tak bylo již uvedeno, že v případě, kdy odpovědný redaktor pro nějaké faktické překážky svou funkci nemůže vykonávati, má býti ustanoven odpovědný redaktor jiný. Aby tohoto ustanovení bylo dbáno, ustanovuje osnova, že kdyby se tak nestalo, mají povinnosti a odpovědnost odpovědného redaktora také vydavatel a vlastník časopisu jako společně odpovědní. Právní bezpečnosť žáda, aby potrvala také odpo-

vědnost toho, kdo byl jako odpovědný redaktor ustanoven. Své odpovědnosti může se odpovědný redaktor zprostiti jedině tím, když vydavateli i státnímu bezp. úřadu oznámí, že se své funkce vzdává. V tomto případě přecházejí jeho povinnosti i odpovědnost na vydavatele a vlastníka časopisu jako společně odpovědné až do doby, kdy bude ustanoven nový odpovědný redaktor.

Odpovědný redaktor vykonává svou funkci v zastoupení časopisu. Proto stanoví osnova výslovně, že splnění povinností, které mu podle tohoto zákona vzešly, na př. povinnosti uveřejniti opravu, úřední vyhlášku atd. nemůže býti jeho nástupcem odmítnuto. To ovšem neplatí o trestní odpovědnosti za činy, jichž se odpovědný redaktor dopustil ještě před tím, než ke změně došlo.

Ustanovení odstavce 6. má konečně zameziti, aby z té okolnosti, že povinné údaje, týkající se odpovědného redaktora na časopise, chyběly nebo byly neúplné, nemohly vzejíti stranám a úřadům potíže s doručováním písemností odpovědnému redaktoru.

§22.

Ustanovením tohoto paragrafu vyhovuje osnova přání žurnalistů, aby za insertní část časopisu mohla býti ustanovena zvláštní odpovědná osoba a aby taková osoba nenáležející v organisaci časopiseckého podniku k redakci, nýbrž k administraci, nebyla označována jako odpovědný redaktor.

Hledíc pak k nutné dělbě práce při časopisech vydávaných denně a k faktické nemožnosti, aby odpovědný redaktor mohl u nich svoje povinnosti náležitě vykonávati, i pokud jde o část insertní, ukládá osnova přímo, aby u těchto časopisů byl ustanoven zvláštní odpovědný správce insertní části.

Hledíc k té okolnosti, že insertní část časopisu nebývá vždy od části redakční také místně oddělena a Že není ani možné takové oddělení obou částí časopisům přímo uložiti, musila osnova vyřešiti též otázku, koho stíhá odpovědnost za zprávy, z nichž není nepochybně patrné, že náležejí k insertní části časopisu. Osnova činí tak v odstavci 2., ukládajíc odpovědnost za ně odpovědnému redaktoru.

Jinak má s hlediska tiskového zákona odpovědný správce insertní části, totéž-po-

staveni jako odpovědný redaktor a mají tudíž o jeho ustanovení, odpovědnosti a povinnostech, pokud jde ovšem o insertní část časopisu, platiti táž ustanovení jako o odpovědném redaktoru.

§ 23.

Oznámení o vydávání časopisu, uložené tímto ustanovením osnovy, liší se podstatně od obdobného oznámení § 10 a 11 býv. rak. tisk. zák. a § 16 až 19 uh. tisk. zák., a to tím, že slouží jen účelům evidenčním a statistickým, a má také umožniti státní správě, aby učinila zavčas nutná opatření po stránce přehlídky úředních výtisků. Z povinných údajů na tiskopise (viz § 19) nejsou všechna data, kterých je k uvedeným účelům potřebí, patrná, a kromě toho by znamenalo značné zatížení úřadu, kdyby podle povinných údajů na tiskopise samém měl sledovati časté pozdější změny. Naproti tomu však osnova nevyžaduje, aby vydávání časopisu bylo vzato na vědomí, a nepřiznává nějakému zamítavému vyřízení takového oznámení naprosto žádných právních účinků. Zejména nezakazuje pod trestem, že se nesmí s vydáváním časopisu začíti dříve, než úřad vzal oznámení na vědomí nebo než uplynula určitá lhůta od oznámení.

Lhůty pro splnění oznamovací povinnosti jsou přiměřené účelům, jimž oznamovací povinnost slouží.

Nevyhovění povinnosti oznamovací je trestné jako přestupek správní podle § 44, odst. 1., č. 1. Rozumí se, že povinnosti té není vyhověno také tehdy, když oznámení nebylo učiněno včas nebo když je neúplné. Naproti tomu učinění nesprávných údajů v oznámení má býti trestné jako přestupek soudní podle § 43, odst. 1., č. 1.

§ 24.

V tomto paragrafu zachovávají se v podstatě ustanovení § 17 býv. rak. a § 7 uh. tisk. zák. o předkládání úředních výtisků, dosud zvaných výtisky povinnými. Osnova nazývá je úřední výtisky na rozdíl od povinných výtisků podle § 25 a 26 a volných výtisků podle zákona o smlouvě nakladatelské.

Od dosavadních ustanovení o předkládání úředních výtisků odchyluje se osnova

jen při tiskopisech neperiodických. Podle uherského tiskového zákona platila tato povinnost pro neperiodické tiskopisy vůbec. Osnova ji omezuje podle vzoru byv. rak. tisk. zák. na neperiodické tiskopisy v rozsahu nepřevyšujícím 5 tiskových archů, a ukládá jinak jen předkládání úředních výtisků takových neperiodických tiskopisů, které jsou určeny k vyvěšování na veřejných místech. Kromě toho nestanoví se ani pro neperiodické tiskopisy nějaká předběžná lhůta k předložení, jak tomu bylo podle býv. rak. tisk. zák., nýbrž stačí zcela všeobecně, když povinnost je splněna nejpozději v době, kdy tiskopis začne se rozšiřovati.

Z povinnosti předložení úředních výtisků vyjímá osnova jako dosud určité tiskopisy, které by jinak byly touto povinností také postiženy. Jsou to především tiskopisy uvedené v § 20. Dále se vyjímají hudebniny bez textu a bez slovného doprovodu, jak o tom byla řeč již v odůvodnění § 2. Konečně nemá platiti tato povinnost pro novinářské korespondence, které jsou dodávány výhradně časopisům. Tato výjimka je odůvodněna tím, že zprávy tohoto druhu, budou-li uveřejněny v časopise, jemuž byly dodány, dostanou se stejně k vědomosti úřadů vykonávajících přehlídku časopisu, v němž byly uveřejněny, a nebyly-li v časopise uveřejněny vůbec, značnějšího zájmu na nich není.

Povinnost předložiti úřední výtisky ukládá se tiskaři, a toliko byl-li tiskopis vytištěn v cizině, zdejšímu vydavateli.

Rozhodným pro určení místa příslušnosti úřadu, jemuž mají býti úřední výtisky předloženy, je na rozdíl od § 17 rak., ale v souhlase s § 7 uh. tisk. zák. místo tisku. To proto, že toto místo je v první řadě rozhodné pro určení soudu místně příslušného k trestnímu řízení. Osnova musila však pamatovati i na případy, že místo tisku bude přeloženo do ciziny, třeba tiskopis byl vydáván v tuzemsku. Aby takovým přeložením místa tisku, snad blízko za hranice, nemohla býti obcházena povinnost předložiti úřední výtisky, bylo nutné pro takové případy stanoviti příslušnost podle místa vydání.

Povinnost předložiti úřední výtisky musí býti splněna nejpozději v době, kdy se tiskopis začne rozšiřovati, poněvadž předlo-

žení úředních výtisků má především umožniti včasný represivní zákrok proti tiskopisu samému.

Výslovné ustanovení o tom, že povinnosti odvésti úřední výtisky je vyhověno, odevzdají-li se na poštu současně s nákladem určeným pro vydavatele, bylo, sem pojato v zájmu tiskaře, protože zaslání celého nákladu z tiskárny vydavateli nelze ještě považovati za rozšiřování. Toto ustanovení může arci platiti jen tehdy, když se skutečně zasílá jak celý náklad, tak i úřední výtisky poštou a sice do téhož místa. Jen v takovém případě lze předpokládati, že obojí bude poštou současně doručeno a že s rozšiřováním nepočne se dříve, než úřadu došel výtisk poštou zaslaný.

Ostatní předpisy tohoto paragrafu dávají se v zájmu tisku, aby poštovním úřadům mohla býti uložena povinnost dopravovati úřední výtisky co nejrychleji. Trestní ustanovení na nesplnění povinnosti odvésti úřední výtisk obsahuje § 43, odst. 1., č. 5. Z toho důvodu, že byla zameškána tato povinnost, připouští osnova i prozatímně zabavení (viz § 28), ježto tiskopisy, které se vyhýbají splnění této povinnosti, stávají se již tím podezřelými. Kromě toho bylo by jinak možno při úpravě tiskového zabavení, jak ji navrhuje osnova v § 58, využíti poměrně malého risika peněžitého trestu pro nepředložení úředního výtisku k tomu, aby tiskové zabavení bylo nesplněním povinnosti předložiti úřední výtisk fakticky zmařeno.

§ 25 a 26.

Odváděti tak zv. povinné výtisky bylo dosud uloženo § 18 tisk. zákona a zákonným článkem XXXV a XLI/1897. Tato ustanovení byla po převratu jen v nejnutnějším pozměněna prozatímními opatřeními správních úřadů. Tak bylo výnosem presidia ministerstva vnitra z 15. března 1919, č. 611 N. ustanoveno, aby povinné výtisky, které se dříve odváděly dvorní knihovně ve Vídni, byly až do definitivní úpravy ukládány u zemských úřadů, a výnosem ministra s plnou mocí pro správu Slovenska z 10. listopadu 1920, č. 2680/20 adm., aby povinné výtisky, které byly dříve odváděny jednotlivým ústředním knihovnám v Pešti, byly až do definitivní

úpravy zasílány knihovně university Komenského v Bratislavě.

Osnova upravuje odvádění povinných výtisků způsobem hovícím potřebě a změněným poměrům. Upustiti od této povinnosti úplně a odkázati úřední a veřejné knihovny, jimž právo na povinné výtisky příslušelo, úplně na nákup není možné. Mnohé tiskopisy, pro úplné zachování literární produkce nikoliv bezvýznamné, nebylo by ani možné na trhu opatřiti. Kromě toho třeba poukázati i na to, že i v daleko bohatších cizích státech, na př. ve Francii a Anglii tato povinnost dosud trvá. Osnova snaží se však hmotné břímě, které se tu vydavatelům ukládá, co možná zmírniti a počet povinných výtisků omeziti na tolik, kolik je jich nezbytně potřebí.

Poněvadž se přihází, že zdejší vydavatelé či spoluvydavatelé vydávají a tisknou díla v cizině, ačkoliv jsou určena též k rozšiřování v československé republice, bylo nutné povinnost tuto rozšířiti i na taková díla. Z povinnosti odvedení povinných výtisků vyjímá osnova v každém případě tiskopisy, uvedené v § 20, č. 3 a v § 29. To proto, že tu jde namnoze o tiskopisy důvěrného obsahu neb o tiskopisy zcela přechodného významu, a uchovávání jich v knihovnách by znamenalo zbytečné zatížení. Pokud pak jde o tiskopisy, uvedené v § 29, musí býti úřadu samému přenecháno, aby posoudil, zda tiskopis není rázu důvěrného, takže ve veřejné knihovně místa nemá. Nejde-li o takové tiskopisy, budou zajisté i veřejné úřady, jak se to již dnes děje, povinné výtisky dobrovolně odváděti.

úřady a knihovny, jimž má příslušeti nárok na povinný výtisk, osnova sama neuvádí. Pro osoby, jimž se povinnost odvésti povinné výtisky ukládá, má význam toliko stanovení nejvyššího přípustného jejich počtu, nikoliv však určení, komu mají povinné výtisky odváděti. Rozdělení tohoto nejvyššího přípustného počtu povinných výtisků na úřady a knihovny je věcí organisace úředních a veřejných knihoven a nemá s tiskovým zákonem co činiti, nehledíc ani k tomu, že všechny otázky účelné organisace těchto knihoven nejsou dosud ujasněny tak, aby bylo možno přikročiti k jejich definitivní úpravě. Proto vyhrazuje osnova určení úřadů a knihoven, jimž má nárok na povinné výtisky příslušeti,