§ 4.

V novějších tiskových zákonech setkáváme se s ustanovením, že za peněžité tresty, pokuty a náhrady, které byly uloženy osobám činným v podniku, ručí jeho vlastník. Má z podniku prospěch a má tudíž nésti také jeho risiko. Třeba též zameziti, aby následkům neodpovědného jednání nebo zanedbání povinností bylo možné vyhnouti se nastrčením osob hospodářsky slabých. Při tom je zároveň ručení daleko mírnějším prostředkem k dosažení tohoto účelu než přímé zastavení vydávání časopisu, jak je v uvedených případech umožňuje § l tiskové novely č. 161/1894 ř. z.

Ve prospěch povinnosti ručení mluví také to, že podnikatel, kterého ručení postihuje, věnuje větší péči výběru a dozoru na osoby, jimž svěřil vedení svého podniku a určování obsahu časopisu. To je zároveň důvodem, aby se ručení uložilo nejen vlastníku časopisu, nýbrž i jeho vydavateli.

Rozsah ručení upravuje osnova, jak je patrné ze srovnání odstavce l a 2, různě. Ručení za odpovědného zástupce, uložené v odst. 2 tiskaři a vydavateli, nepotřebuje bližšího odůvodnění, neboť je dostatečně odůvodněno všeobecnými důvody ručení vůbec. V poněkud širším rozsahu ukládá Osnova ručení vlastníku a vydavateli časopisu. Oni nemají ručiti toliko za odpovědného redaktora, nýbrž za všechny osoby v časopiseckém podniku z povolání činné. Všechny tyto osoby jednají v zájmu a ve prospěch časopisu samého, a při složité organisaci podniků je tu těžko činiti rozdíly.

Ručení vztahuje se především na peněžité tresty a pokuty, uložené pro přestupky tiskového řádu podle § 43 a 44, pokud jich arci podle té či oné skutkové podstaty těchto přestupků uvedené osoby se vůbec mohou dopustiti. Dále se vztahuje ručení na peněžité tresty uložené pro trestné činy spáchané tiskem (§ 46). V tomto případě může se arci ručení vztahovati jen na takové trestné činy, kterých se uvedené osoby dopustily při provozování podniku. Osnova stanoví to sice výslovně jen při osobách činných v podniku časopiseckém, platí to však i pokud jde o odpovědného zástupce tiskaře a vydavatele. Zdůrazňovati to zde výslovně, nepovažovala osnova za potřebné, ježto to plyne již z pojmu odpovědného zá-

stupce. Rovněž tak považovala osnova za zbytečné ukládati takové ručení za odpovědného zástupce, i pokud jde o trestné činy spáchané tiskařem v časopise. Osnova má za to, že v těchto případech by ručení nebylo ospravedlněno, ježto tiskař mohl důvodně spoléhati na to, že odpovědný redaktor konal své povinnosti, a účelu ručení je v těchto případech dosaženo již ustanovením odstavce 1. Konečně vztahuje se ručení též na útraty trestního řízení. O zvláštním případu ručení jedná § 33.

Poněvadž by bylo prakticky nemožné uplatniti ručení proti takové osobě hromadné, která není právnickou osobou, ukládá odstavec 3. v takovém případě osobní ručení těm osobám, které jsou podle zákona, podle stanov nebo podle úmluvy oprávněny hromadnou osobu zastupovati.

Odstavec čtvrtý má za účel zameziti, aby ručení bylo mařeno změnami v osobách vlastníka nebo vydavatele časopisu nebo v osobách oprávněných zastupovati osobu hromadnou, která není právnickou osobou.

Podle odstavce 5. má býti ručení vždy subsidiární. Toliko v případech, když současné ručí několik osob vedle sebe, tedy když ručí vydavatel a vlastník časopisu podle odstavce 1., nebo když ručí podle odstavce 3 současně několik osob oprávněných zastupovati osobu hromadnou, je ručení těchto osob navzájem solidární, účelu ručení za peněžité tresty nebylo by však dosaženo, kdyby při jejich nedobytnosti měl býti vykonán náhradní trest na svobodě. Vykonati náhradní trest na svobodě a uplatniti vedle toho ručení je vyloučeno, poněvadž by to znamenalo dvojí potrestání. Rovněž tak by nebylo dosaženo účelu ručení, kdyby je bylo možno uplatniti toliko tehdy, když náhradní trest na svobodě nelze vůbec konati. Proto stanoví osnova, že náhradní trest na svobodě vykoná se teprve, nelze-li peněžitého trestu dobýti na tom,

kdo zaň ručí.

Ustanovení odstavce 6. a 7. slouží tomu účelu, aby výrok o ručení mohl býti uplatněn co nejrychleji. Proto má každé rozhodnutí, jímž se ukládá osobám, za které se podle odstavce 1. a 2. ručí, nějaký peněžitý trest, pokuta nebo náhrada útrat, obsahovati výrok o tom, kdo za něj ručí. Takový výrok může býti učiněn i dodatečně. Rozhodnutí, kterým se ručení ukládá, je samo

o sobě exekučním, titulem a bude vykonáno jako jiné výroky trestního soudu, jimiž se ukládá povinnost placení, aniž by bylo nutné uplatňovati je osnovu žalobou civilní. Aby v tomto směru byly veškeré pochybnosti vyloučeny, ustanovuje osnova výslovně, že o dobývání těchto peněžitých trestů, pokut a náhrad na osobě, které ručení bylo uloženo, platí totéž, co o jejich dobývání na tom, komu byly přímo uloženy. Ani v těch případech, kdy při změně osob postihuje podle odst. 4. ručení i nástupce, nebude ve většině případů třeba, aby ručení bylo proti těmto nástupcům znovu uplatňováno pořadem civilního práva. Osnova umožňuje totiž po vzoru § 9 ex. ř:, aby původní rozhodnutí mohlo býti proti nástupcům přímo vykonáno tehdy, když změna v osobách se prokáže vysvědčením státního bezpečnostního úřadu nebo jinou veřejnou listinou. Tak tomu bude zejména u vlastníka a vydavatele časopisu, kteří jsou zapsáni podle § 23 u státního bezpečnostního úřadu, neb u zástupců osob hromadných.

§5.

Určiti pojem místa vydání bylo nutné proto, že místem tím řídí se často příslušnost (viz zejména § 56) a že celá řada ustanovení tiskového zákona činí rozdíl mezi tím, zda tiskopis byl vydán v československé republice nebo v cizině (viz na př. § 18, 24, 25, 56). V souhlase s vědou prohlašuje osnova za místo vydáni ono místo, odkud je tiskopis rozšiřován.

§6.

V četných ustanoveních tiskového zákona vyskytuje se též pojem rozšiřování a na něm závislý pojem rozšiřovatele. Vymezení tohoto pojmu přinášejí proto již platné tiskové zákony (§ 6 byv. rak. tisk. zák. a § 8 uh. tisk. zák. ). Osnova snaží se pojem ten vyjádřiti všeobecné a to způsobem souhlasným s převládající ve vědě theorií kvantitativní. Podle ní nemá záležeti na individuelm" neurčitosti osob, mezi nimiž se tiskopis rozšiřuje, nýbrž jen na větším počtu osob, třeba individuálně určitých, jimž byla poskytnuta vědomě možnost, aby seznaly z obsahu tiskopisu samého jeho obsah.

Určiti blíže tento počet osob považuje osnova za nemožné, ježto by každé číselné

omezení bylo více méně libovolné a nepraktické. Praxe bude tu musiti míti vždy na paměti, že onen význačný vliv tiskopisu na rozdíl od mluveného slova nastává teprve při hromadném, ať současném či postupném učinění tiskopisu přístupným, a nikoliv tudíž při rozšiřování v tak úzkém kruhu osob, že účinek nelze tu klásti výše než jako při ústních projevech učiněných v takovém úzkém kruhu. Osnova naznačuje-to ostatně tím, že za rozšiřování se podle ní nemá pokládati činnost, kterou se tiskopis činí přístupným toliko osobám rodinného kruhu rozšiřovatele, neb osobám žijícím s jeho rodinou ve společné domácnosti, na př. podnájemníkům, čeledí a pod. nebo konečně osobám, které jsouce na výrobě tiskopisu přímo zúčasměny, mají možnost seznati z něho samého jeho obsah. Tím vylučuje osnova nepříznivé následky, které by mohla míti kvantitativní theorie, jíž se přidržela.

Rozšiřováním ve smyslu tiskového zákona je dále toliko taková činnost, kterou se poskytuje možnost seznati obsah tiskopisu z něho samého, na př. prodej, rozdílení nebo jiný odbyt tiskopisu, jeho vyvěšování nebo vystavování, tedy rozšiřování tiskopisu in corpore, a nikoliv též rozšiřování jeho obsahu, na př. předčítáním.

Za rozšiřování nelze dále pokládati předložení úředních výtisků.

§7.

Podle vzoru § 9 uh. tisk. zák. vyslovuje zde osnova nepřípustnost odnětí poštovní a železniční dopravy tiskopisům, nebylo-li jejich rozšiřování zakázáno. Kdy je rozšiřování zakázáno, je patrné z § 17 a 18.

Tímto ustanovením nejsou arci dotčena ustanovení čl. 45 železničního přepravního řádu, č. 144/28 Sb. z. a n., podle něhož jsou z přepravy po železnicích vyloučeny některé předměty, jichž přeprava je vyhrazena poště, a § 28 pošt. řádu č. 317/ 1916 ř. z., podle něhož jsou z poštovní dopravy vyloučeny zásilky, jejichž obsah je - pokud je to zřejmo - urážlivý, hanlivý nebo nemravný nebo je závadný z veřejných ohledů. To plyne ze slov "v mezích platných předpisů". -

§ 8 a 9.

Ustanovení těchto paragrafů nepotřebují zvláštních vysvětlivek. K § 9 bylo by uvésti jen tolik, že se tu v podstatě opakuje ustanovení § 2 býv. rak. tisk. zák.

HLAVA DRUHÁ.

Tiskový řád.

Druhá hlava osnovy upravuje v několika oddílech právní poměry tisku a byla proto nazvána právem tiskový řád.

Oddíl první zabývá se výrobou a rozšiřováním tiskopisů a obsahuje převážnou měrou ustanovení rázu živnostenského. Tiskový zákon není po této stránce jediným právním pramenem, neboť o živnostenské výrobě a rozšiřování tiskopisů jednají též zákony živnostenské. V mnohých směrech odkazují ovšem zákony živnostenské právě na tiskový zákon.

Tak nevztahuje se živnostenský řád především na činnost literární, vlastní nakladatelské právo autorů a provozování krásných umění, jakož i na podniky periodických tiskopisů a jejich prodej (čl. V lit. c) a p) živn. ř., § 251 lit. c) a o) živn. zák. ). Živnostenské provozování těchto činností upravoval § 3 byv. rak. tisk. zák. Naproti tomu prohlašuje živnostenský řád v § 15, č. 1 a 2 za koncesované všechny živnosti, které mechanicky nebo chemicky rozmnožují výrobky literární a umělecké anebo s těmito pracemi obchod vedou (knihtiskárny, měditiskárny, ocelotiskárny, dřevotiskárny, kamenotiskárny a podobné živnosti včetně lisů šlapacích, též knihkupectví včetně antikvariátu, obchody s věcmi uměleckými, obchody s hudebninami) a konečně půjčovny takovýchto věcí a čítárny. Nakladatelství, pokud nejde o vydávání spisů vlastním nákladem, o němž se stala již shora zmínka, považuje se za odvětví živnosti knihkupecké. Některá ustanovení o živnostech tiskových obsahuje pak § 21 živn. řádu. Podobně též § 22, čís. l a 2 a § 29 živn. zák. s tou odchylkou, že knihkupectví, antikvariáty, obchody s věcmi uměleckými a obchody s hudebninami nejsou vázány koncesí.

§10.

úkolem tiskového zákona je, aby vydal ustanovení o provozování oněch činností, na něž se živnostenské zákony vůbec nevztahují, aby upravil, i pokud jde o živnosti, na něž se živnostenské zákony vztahují, ony otázky, jichž úpravu tyto zákony výslovně přenechávají tiskovému zákonu, a konečně snad, aby stanovil i odchylky od platných ustanovení živnostenských zákonů, pokud to bude uznáno v zájmu svobody tisku, jíž rozumí se i svoboda výroby a rozšiřování tiskopisů, za nutné a účelné.

Tuto myšlenku vyjadřuje § 10 osnovy. Podle něho má býti pro živnostenské provozování výroby a rozšiřování tiskopisů, pokud se na ně živnostenské zákony vůbec nevztahují, tiskový zákon jediným pramenem právním. Jinak mají však platiti o živnostenské výrobě a rozšiřování ustanovení živnostenských zákonů i nadále, pokud tiskový zákon sám nestanoví nějakých odchylek.

Z otázek živnostenského práva musila se osnova zabývati nejprve důležitou otázkou, má-li býti zachován či zrušen koncesní systém, týkající se shora uvedených živností. Theoreticky bývá uplatňováno a v některých cizích zákonech, na př. francouzském a německém je uskutečněno zrušení tohoto systému, jako nesrovnávajícího se se svobodou tisku. Eoncesní systém byl též zásadně zrušen v novém rakouském tiskovém zákoně z r. 1922. Proti tomu třeba však uvésti, že zrušení koncesního systému není jen otázkou svobody tisku, nýbrž i důležitou sociální otázkou osob živících se výrobou a rozšiřováním tiskopisů. Také k jejich zájmům třeba přihlížeti, stejně jako k tomu, aby uvolněním koncesního systému nebyla nepříznivě dotčena vysoká úroveň stavu tiskařského a knihkupeckého, jíž bylo u nás docíleno. Po slyšení ústředních organisací zaměstnavatelských a zaměstnaneckých a v souhlase s nimi má proto vláda za to, že se nedoporučuje tuto otázku řešiti jednostranně v zákoně tiskovém, nýbrž až v novém řádu živnostenském, jehož revise se připravuje. Ostatně i v Rakousku, kde koncesní systém byl tiskovým zákonem v r. 1922 zrušen, právě toto ustanovení tiskového zákona nenabylo dodnes účinnosti.

Zvláštní ustanovení § 3 býv. rak. tisk. zák. o odnětí živnostenského oprávnění, pokud jde o živnosti uvedené v § 15, čís. 1 živn. z., osnova nepřevzala, majíc za to, že lze i u nich vystačiti se všeobecnými ustanoveními § 5, 6, 57, 133b), 139 živn. ř. a obdobnými ustanoveními § 5, 6, 73, 230 a 236 živn. z.

§11.

V § 11 upravuje osnova otázky, kterými se živnostenský řád vůbec nezabývá, poněvadž jde o činnosti, které mu nepodléhají. Dosud byly upraveny v § 3 byv. rak. tisk. zák. a v § 2 novely k němu č. 161/1894 ř. z.

Pokud jde o prodej tiskopisů vydaných vlastním nákladem a o prodej časopisů časopiseckým podnikem, přejímá osnova dosavadní ustanovení, prohlašujíc takový prodej v místnostech i volbu místnosti za úplně volnou. Vyžaduje toliko, aby státnímu bezpečnostnímu úřadu byla za účely evidenčními oznámena prodejní místnost a její pozdější změny. Při časopiseckých podnicích bylo by arci možné upustiti od této oznamovací povinnosti, předpokládajíc, že by místnosti byly uvedeny na časopise samém jako údaje povinné. Osnova však ukládá i časopiseckým podnikům tuto povinnost, poněvadž bezvýznamné zatížení vydavatele oznámením nelze naprosto srovnati se značným zatížením státního bezpečnostního úřadu, kdyby měl sledovati stále povinné údaje na časopise a podle nich svou evidenci opravovati a doplňovati.

Značné uvolnění prodeje časopisů přináší odst. 2. Původně bylo podle § 3 byv. rak. tisk. zák. právo prodávati časopisy závislé na povolení zemského úřadu. Teprve novela č. 161/1894 ř. z. stanovila, že takové povolení nemůže býti, pokud jde o zdejší časopisy, odepřeno tomu, kdo je podle živnostenského řádu oprávněn k provozování nějaké svobodné živnosti, a že udělené povolení může býti odňato jedině z týchž důvodů, pro které může býti podle živnostenského řádu úřadem odňato oprávnění k provozování svobodné živnosti. Naproti tomu upouští osnova od jakéhokoliv povolování prodeje časopisů v místnostech. Každá svéprávná osoba, i když k tomu nemá živnostenského oprávnění, má býti podle osnovy oprávněna prodávati časopisy v místnosti, kterou k tomu sama určila.

Jako jediné omezení ukládá osnova povinnost oznámiti prodejní místnost a její pozdější změny státnímu bezpečnostnímu úřadu. Stejnou povinnost ukládá ovšem osnova za účelem úplné evidence i těm, kdo jsou oprávněni prodávati časopisy podle svého živnostenského oprávnění.

Nevyhovění oznamovací povinnosti trestá se jako přestupek správní (§ 44, odst. 1., č. 1), učinění nesprávných údajů v povinném oznámení jako přestupek soudní (§ 43, odst. 1., č. 1).

Ustanovení § 11 vztahují se jako dosud toliko na prodej tiskopisů vydaných vlastním nákladem a na prodej časopisů. Jich bezplatné rozdílení není, ačli nejde o kolportáž podle § 13, omezením § 11 podrobeno.

Zachovati výjimečné ustanovení § 3, odst. 5 rak. tisk. zák., pokud jde o prodej školních knih, kalendářů, obrazů svatých, modliteb a modlitebních knížek, jak se na ně odvolává § 21, odst. 4 živn. ř., nebylo shledáno potřebným.

§12.

O sbírání objednávek, t. j. předplatitelů a subskribentů na tiskopisy neplatila dosud ustanovení živnostenského řádu a zákona o podomním obchodu, nýbrž toliko tiskového zákona (viz § 59d) živn. ř., § 78 živn. zák. a zákon ze 4. května 1926, č. 87 Sb. z, a n. ). Tiskový zákon činil pak v § 23 sbírání objednávek závislým na povolení. Povolení to uděluje státní bezpečnostní úřad. Nemusí však povolení uděliti, nýbrž podle § 12 instr. k tiskovému zákonu má při udělení přihlížeti nejen k osobním poměrům a vlastnostem uchazeče, nýbrž i k povaze tiskopisu, na nějž mají býti objednávky sbírány.

Osnova nečiní sbírání objednávek závislým na předchozím povolení, přiznávajíc právo to všem osobám, které mohou tiskopisy toho druhu, o něž jde, prodávati. Tedy nejen těm, kdož jsou k tomu oprávněni podle svého živnostenského oprávnění, nýbrž i těm, kdo k tomu mají právo podle § 11. Aby po této stránce nebylo pochybností, opakuje osnova v odst. 1. všecky tyto kategorie osob.

Toliko pokud jde o osoby, které mají objednávky sbírati, vyžaduje osnova, aby

byly opatřeny buď všeobecnou občanskou legitimací nebo jiným průkazem totožností, a sbirají-li objednávky pro někoho jiného, aby se mohly vykázati také potvrzením toho, pro koho objednávky sbírají, že jsou k tomu oprávněny. Tím se má předejíti tomu, aby sbírání objednávek nebylo zneužíváno k podvodům.

Odstavec třetí umožňuje, aby sbírání objednávek mohlo býti zakázáno osobám, stíženým určitými nakažlivými nemocemi. Zákon o podomním obchodu nedovoluje, aby takovým osobám byla vydána podomní knížka. Osnova tiskového zákona, nečiníc sbírání objednávek závislým na povolení, musí tudíž aspoň touto formou umožniti, aby sbíráním objednávek nebyly šířeny aspoň nakažlivé nemoce, pro které platí ohlašovací povinnost, a nakažlivé nemoce kožní.

Nešetření těchto ustanovení trestá se jako přestupek správní podle § 44, odst. 1., č. 2.

Podle posledního odstavce nemají tato ustanovení platiti pro tiskopisy uvedené v § 20, č. 1. To je odůvodněno tím, že tu jde o výrobky, které se svobodným projevem mínění nemají nic společného, a není třeba beztak ostrou soutěž tiskáren ještě podporovati naprostým uvolněním sbírání objednávek. Pro sbírání objednávek na tyto tiskopisy mají tudíž platiti ustanovení § 59 a násl. živn. ř. a § 75 a násl. živn. zák. jako při jiných výrobcích živnostenských.

§ 13 a 14.

Podomní obchod s tiskopisy, jejich vyvolávání, rozdílení nebo prodej mimo místnosti k tomu určené, zkrátka tak zv. volná kolportáž je podle § 23 tisk. zák. pod trestem vůbec zakázána. Teprve cís. nař. z 11. srpna 1914, č. 215 ř. z. zmocnilo vládu, aby dovolila volnou kolportáž zvláštních vydání časopisů se zprávami o válečných událostech, aby svolení to učinila závislým na podmínkách a volnou kolportáž vůbec upravila. Na stanovisku ne mnoho liberálnějším stojí i uherský tiskový zákon (§ 11 a 14). Pouliční rozšiřováni tiskopisů je tu závislé na zvláštním povolení policejního úřadu. Při tom však neomezil tiskový zákon státní správu ustanovením, kdy povolení odepřeno býti nemůže, nýbrž stanovil jen naopak případy, kdy povolení uděleno býti nesmí. Také zá-

kon o podomním obchodu ze 4. května 1926, č. 87 Sb. z. a n., neupravuje prodej tiskopisů dům od domu, nýbrž odkazuje na zákon tiskový.

Ustanovení tiskových zákonů o volné kolportáži stala se po převratu obsoletními. Volná kolportáž je trpěna. Osnova chce tento faktický stav, který arci vedl také k nežádoucím výstřelkům, změniti ve stav právní, zároveň však zmíněné výstřelky odstraniti. Činí tak v § 13 a 14.

Volnou kolportáži rozumí osnova rozšiřování tiskopisů dům od domu, na veřejných místech a ve veřejných místnostech.

Osnova rozlišuje mezi časopisy a neperiodickými tiskopisy v rozsahu do jednoho tiskového archu, a jinými tiskopisy. Kdežto u oněch připouští volnou kolportáž, u těchto ji bezvýjimečně vylučuje.

Při tom bylo nutno vyřešiti otázku v praxi spornou, zdali za rozšiřování dům od domu se považuje roznášení objednaných nebo předplacených výtisků jich objednavatelům nebo předplatitelům. V souhlase s dosavadní praxí i výslovným ustanovením § 14 uh. tisk. zák. řeší osnova tuto otázku záporně.

Ke kolportáži nevyžaduje osnova žádného povolení. Požadavek, aby kolportér měl aspoň občanskou legitimaci nebo jiný průkaz totožnosti, nelze zajisté označovati za nějaké její ztížení. Také omezení vztahující se na věk kolportéra je plně odůvodněno péčí o to, aby kolportáž nestala se osobám sotva škole odrostlým příležitostí k zahálčivému životu a aby mládeže nemohlo býti zneužíváno ke kolportáži tiskopisů, ohrožujících její mravní vývoj. Stejně tak nebude zajisté námitek proti omezením, daným v odst. 3. až 5. Také ustanoveni připouštějící zákaz kolportáže ve veřejné místnosti tím, kdo může zakázati přístup do ní, je zcela odůvodněno. Nikdo nemůže býti nucen, aby ve své místnosti, třeba veřejné, trpěl stranickou agitaci, v jakou se může kolportáž lehce zvrhnouti.

Ustanovení § 14 mají čeliti jiným výstřelkům volné kolportáže. Má se zameziti nebezpečí, aby časopisy rozšiřované tímto způsobem byly zdražovány a má býti učiněna přítrž dryáčnické reklamě a bezmeznému výdražďování nejhrubší sensacechtivosti, k níž vyvolávání obsahu časopisu mnohdy vedlo.

Přestoupení omezení volné kolportáže mají bytí podle osnovy trestná jako přestupek správní podle § 44, odst. 1., č. 3.

§15.

Osnova uvolňuje také prodej tiskopisů automaty, a to potud, že každý, kdo může prodávati tiskopisy v určité místnosti (§§ 10 a 11), může je také prodávati automatem. Nějakého schvalování seznamu tiskopisů, které mají býti prodávány, jak je vyhrazoval § 3 tisk. novely č. 161/ 1894 ř. z. zemskému úřadu, osnova nezná. Povinnost oznámiti místo, kde má býti automat postaven, je toliko všeobecným důsledkem oznamovací povinnosti každé prodejní místnosti, jak je stanoveno v § 11. Ustanovení odst. 2. bylo v podstatě převzato z § 3, odst. 2. cit. tiskové novely.

Podobně jako přestupky omezení volné kolportáže mají býti také přestoupení omezení prodeje tiskopisů automaty trestná jen jako přestupky správní podle § 44, odst. 1., č. 3.

§16.

Vyvěšování tiskopisů na ulicích nebo na jiných veřejných místech činil § 23 tisk. zák. závislým na povolení bezpečnostního úřadu, leč by šlo o divadelní návěští, oznámení veřejných radovánek, pronájmů, prodejů a pod. I tato oznámení směla, však býti vyvěšována jen na místech úřadem k tomu určených. Poněkud liberálnější bylo ustanovení § 15 uh. tisk. žák.

Podle osnovy nevyžaduje se k vyvěšování a vystavování tiskopisů i na místech veřejných, t j, obecenstvu přístupných, žádného povolení. Při tom se nečiní rozdíl, o jaký tiskopis jde. Ustanovuje-li osnova, zestátní bezpečnostní úřad může pro vyvěšování ustanoviti určité místo s tím účinkem, že jinde tiskopisy vyvěšovány býti nesmějí, není tím zamýšleno omezovati rozšiřování tiskopisů, nýbrž jde jen o opatření, kterého, jak ukázala zkušenost, je potřebí z důvodů estetiky, bezpečnosti provozu a pod.

Zkušenost učí dále, že tímto způsobem rozšiřování, jímž se činí tiskopis přístupným většímu počtu osob najednou, může býti přímo ohrožen vážně veřejný klid nebo pořádek. Státnímu bezpečnostnímu úřadu musí býti vyhrazeno právo, aby v těchto dvou případech tento způsob roz-

šiřování tiskopisu zakázal a nařídil, aby vystavené nebo vyvěšené tiskopisy byly odstraněny. To se děje v odstavci 2.

Aby pak státnímu bezpečnostnímu úřadu bylo umožněno, když jde o jiné neperiodické tiskopisy než které jsou uvedeny v § 20, č. l, toto právo zavčas vykonati, ukládá osnova v odstavci 3. povinnost oznámiti zamýšlené vystavování nebo vyvěšování takového tiskopisu spolu s výtiskem tiskopisu státnímu bezpečnostnímu úřadu, v jehož obvodě má býti tiskopis tímto způsobem rozšiřován. Stanovením krátké lhůty k rozhodnutí je znemožněno, aby státní bezpečnostní úřad mohl oddalovati vystavování nebo vyvěšování tiskopisu odkladem svého rozhodnutí. Naopak znění osnovy umožňuje, aby s vyvěšováním a vystavováním tiskopisu bylo započato již dříve, před uplynutím stanovené lhůty, když úřad před jejím uplynutím oznámí, že proti vystavování nebo vyvěšování tiskopisu nemá námitek. Prováděcími předpisy bude postaráno o to, aby státní bezpečnostní úřady taková oznámení vyřizovaly co nejdříve.

Přestoupení předpisů tohoto paragrafu jsou trestná vesměs jako přestupky správní podle § 44, č. l a 4.

§17.

V rámci ustanovení, týkajících se rozšiřování tiskopisů, doporučuje se vypočítati taxativně případy zakázaného rozšiřování. Tak to činí i § 10 uh.. tisk. zák. Na rozdíl od tohoto ustanovení zakazuje však osnova jen rozšiřování takových tiskopisů, které byly postiženy zabavením nebo výrokem o propadnutí, a to opět jen potud, pokud zabavení nebylo zrušeno (viz § 28, 35, 58 a 60), nebo pokud výrok o propadnutí nebyl soudem dodatečně zrušen (§ 64). Není naproti tomu zakázáno rozšiřovati tiskopisy, které nejsou opatřeny povinnými údaji (§ 19), jak to stanovil § 24, č. 3 uh. tisk. zák., ačli ovšem nebyl tiskopis z tohoto důvodu zabaven podle § 28.

Trestní sankce na překročení zákazu obsahuje § 43, odst. 1., č. 9.

§18.

časopisy vydávané v cizině nelze stavěti úplně na roven zdejším časopisům, protože